Úterý 1. července: Karel Srba byl za pokus o vraždu novinářky odsouzen k osmi letům vězení. Říci o tomto případu, že je nejasný, je slabé slovo. Protagonisté chystaného zločinu se vesměs chovali jako úplní idioti. Je také zajímavé, jaká spousta nesympatických lidí se kolem něho zatím stačila shromáždit - od obžalovaných přes soudce, státního zástupce až po Srbova obhájce Kříženeckého. Je velice pravděpodobné, že pan Srba je podezřelé individuum a nejspíš se dostal tam, kam patří. Mám jen obavu, že se tam dostal za něco, v čem je buď úplně nebo skoro nevinně. Soudce Cirhan nechal během procesu přehrát záznamy telefonických hovorů Srbova obhájce s manželkou obžalovaného, v nichž se advokát vyjadřuje neslušně o státním zástupci Liškovi. Co to má společného s případem samým? Něco takového nedělali ani komunisté.

V Právu polemizuje profesor Jičínský s Petrem Uhlem o zásluhách prezidenta Beneše. K článku se, pokud nám to čas dovolí, ještě vrátíme, je neuvěřitelný. Zatím jen malá ukázka: "To, co se stalo v době Mnichova, po válce i v době únorových událostí 1948", píše pan profesor, "bylo výsledkem působení mocných dějinných sil vnitřních, především však mezinárodních". Formulace připomíná teorie Karla Gotta o iluminátech, které jsme tu na jiném místě citovali. Prezident Beneš nic, jeho spolupracovníci nic, komunisté nic, nýbrž "mocné dějinné síly vnitřní a hlavně mezinárodní". Pozoruhodné je též, že to, co se nám jeví jako únorový komunistický puč, jsou po pana profesora, který se akce nepochybně účastnil, byť i jako docela mladý člověk, pouhé "události" (vzor "maďarské události z roku 1956").

Osud vládní koalice závisí od toho, porodí-li poslankyně Marvanová v pravý čas, tj. v době, kdy se bude v Poslanecké sněmovně hlasovat o rozpočtu na příští rok. Poslankyně Marvanová totiž nezvedne ruku pro rozpočet se schodkem větším než 100 miliard korun, kdežto ministr Sobotka jiný rozpočet než se schodkem větším než 100 miliard korun nepředloží. Špidlův tým by měl ve spolupráci s gynekologickými poradci hlasování citlivě načasovat, jinak se nám místo potomka paní Marvanové zrodí duhová koalice.

Karel Hvížďala kritizuje v MfD (jistě právem) Zahradilův útěk z Konventu EP. Srovnává ho s pasivní rezistencí českých poslanců v sedmdesátých letech minulého století a mj. píše: "Ministerský předseda Eduard Taafe nám z Vídně vzkázal: přijeďte a vybojujte si své nároky". Čeští politici to prý odmítli. To ovšem není pravda. Taafe byl ministerským předsedou poprvé v letech 1868-70, tedy ještě před jednáním o Fundamentálních článcích, po jehož ztroskotání se Češi odhodlali k pasivní rezistenci. Podruhé v letech 1879-93, a tehdy Čeští politici jeho výzvy poslechli (Mladočeši a moravští poslanci se do Říšské rady vrátili dokonce ještě dříve).

Zemřela Katharine Hepburnová. V době, kdy její umělecká dráha vrcholila, museli jsme se jako děti v biografu dívat na nenávistné ruské sračky typu Setkání na Labi nebo Tajné poslání. První film, v němž hrála a který mi bolševik dovolil shlédnout, byla Africká královna: bylo mi asi šestnáct a připadalo mi trochu odpudivé, že se na plátně předvádí milostný vztah takových starých lidí. Leopardí ženu jsem viděl až v sedmdesátých letech, když bdělost bolševických ochránců ideové čistoty poněkud ochabla. Herce jako Gary Cooper, Katharine Hepburnová nebo konec konců i nedávno zesnulý Gregory Peck jsme prostě minuli.

Středa 2. července: Süddeutsche Zeitung zveřejnil obsah dopisu, jímž někdy začátkem května odpověděl spolkový ministr zahraničí Joschka Fischer Edmundu Stoiberovi na jeho žádost o podporu sudetských Němců. Fischer navrhl odškodnění zvlášť těžce postižených vyhnanců, s tím, že by peníze na odškodnění měly být vyplaceny z česko-německého fondu a měly by představovat úhrnem asi desetinu toho, co dostaly české oběti nacismu. Fischer upozornil, že s odškodněním by musela souhlasit i česká strana. Česká strana je k souhlasu méně než odhodlána a více než neochotna. Špidla prohlásil, že to („my“) nepodporujeme, Laštůvka, že tyto problémy jsou překonány, místopředsedkyně PS Němcová ironicky, že s tím měli Němci přijít před referendem o EU, aby Češi věděli, co členství v EU obnáší (drzost politiků ODS, s níž po vzoru svého čestného předsedy na pražském Hradě předpokládají, že vstupem do EU děláme EU pomyšlení, je prostě omračující). Süddeutsche Zeitung Fischera kárá, že narušuje křehké česko-německé vztahy ve chvíli, kdy Špidla právě prosadil obtížná usmiřující gesta (proboha, jaká?). Německá vláda má ale se sudetskými Němci trochu problém, přece jen je musí trochu považovat za své lidi a tu a tam se jich zastat. Kancléř Schröder nastavil laťku nezájmu dosti vysoko tím, jak v podstatě přistoupil na všechny české argumenty ohledně „odsunu“. Nespokojenost českých politiků nijak neuchlácholil, naopak, dá se říci, že roste: viz přípravy k přijetí Lex Beneš, viz Dostálovy iniciativy kolem restitucí Kinských. Jako by Němce přesvědčovali o platnosti (mírně obměněného) úsloví „Čiň Čechu dobře, peklem se ti odmění“.

Ministr Dostál se pustil do obhajoby Benešových dekretů, které prolamuje zpupná cizácká šlechta. Chce přimět parlament, aby přijal zákon, který prolamování jednou provždy zabrání. Dodatečné přistřihování práva podle politických potřeb už u nás proběhlo už jednou (v souvislosti s případem Walderode, psali jsme o tom), nový pokus je podstatně mohutnější. Pokud by se to povedlo, jako že se to povést může, vznikl by dalekosáhlý precedens. K věci se v každém případě vrátíme.

Ministr Palas odmítá privatizovat budějovický Budvar, neboť prý hrozí nebezpečí, že se české národní (nikoli rodinné!) stříbro do nakonec vždycky dostane do rukou firmy Anheuser-Busch. To je poněkud marxistická představa (model: koncentrace kapitálu) a kromě toho, proč ne, pokud by firma zaručila, že bude v pivovaru dál vyrábět to, co se tam doposud vyrábí, a ne tu chemikálii, kterou vydává za pivo.

Mají si kuřáci doplácet na své léčení? Na tuto sugestivní otázku odpověděl v dnešní MfD velmi rozumně prof. Pafko: „Je mnoho onemocnění, jež si lidé způsobí sami, třeba i taková obezita. Ale rozlišit míru viny je velmi obtížné. Zeptal jsem se kdysi finského kolegy, zda transplantují játra lidem, kteří si je sami propili. Odpověděl mi: Samozřejmě, pokud momentálně abstinují. Ale mohli bychom jít ještě dál: co sportovní úrazy? Co s motocyklovým závodníkem, který se zmrzačí a pak jezdí dál? Odstupňovat nějakou spoluúčast těchto lidí na léčení by bylo velmi složité.“ Zato dr. Rath jako obvykle nezklamal, doporučuje zavést u cigaret a alkoholu zdravotní daň (měla by být dostatečně vysoká, dodávám já, aby z ní bylo možné dorovnat platy lékařů na úroveň EU). Prosil bych, aby alkohol byl ušetřen: v zemi, kde předsedové LK prezentují veřejně takovéhle názory, není možné se občas neopít.

Sbor trpajzlíků pod vedením Jindřicha Šídla tiskne v MfD nadšené zpravodajství o spravedlivém potrestání zpupného čarodějníka Srby, který chtěl otrávit semtextem Sněhurku Slonkovou. Opakuji: nepochybuji o morálním profilu pana Srby, ale měl by být potrestán za to, co udělal (myslím že je toho dost). Případ s vraždou Slonkové je mírně řečeno nejasný. A nechápu, jak může pan Šídlo nechat bez povšimnutí nehorázný postup soudce Cirhana, který citoval z odposlouchaného telefonátu Srbova advokáta věci s meritem případu vůbec nesouvisející (nezdvořilé hodnocení státního zástupce) – přesněji řečeno tiše s ním souhlasit.

Čtvrtek 3. července: Poslanecká sněmovna schválila zákon o služebním poměru, na jehož základě dostanou mj. výrazně přidáno policisté, hasiči, celníci a dozorci ve věznicích. Teoreticky je to v pořádku, jedná se o náročná a nebezpečná povolání, navíc se částečně sníží nebezpečí korupce v policii. Smysl úpravy se projeví (nebo neprojeví) v tom, změní-li se od nynějška chování policie, která v mnoha ohledech jako by vypadla z oka té husákovské.

Evropskou scénou zmítá skandál, který způsobil při svém vystoupení v Evropském parlamentu italský premiér Silvio Berlusconi, Nabídl německému socialistickému poslanci Schulzovi, který ho kritizoval, roli kápa v nějakém italském filmu o německých koncentrácích. Ve všeobecném pobouření úplně zaniklo, že Schulz Berlusconiho předtím nechutně provokoval: podle Práva vyslovil obavy, aby Berlusconiho předsednictví nekopírovalo smutnou italskou předválečnou historii (tj. Mussoliniho režim). To je nechutná a sprostá narážka. Zdá se, že v Evropě dnes platí složitá nepsaná pravidla, kdo může komu co vyčítat. Italský pravicový premiér nesmí vytýkat nacismus německému socialistovi. Zjevně by ho směl vytýkat německému konzervativci. Německý socialista smí italskému konzervativci vytýkat italský fašismus. Zjevně by si to nesměl dovolit vůči italskému postkomunistovi. A už vůbec by si to nesměl dovolit německý konzervativec. A český postkomunista, neřku-li komunista, je na tom nejlépe: ten smí za žehnání dalších vítězů druhé světové války vytýkat fašismus italským levičákům i pravičákům a německým socialistům i konzervativcům.

Německé ministerstvo zahraničí horlivě likviduje malér, který způsobila zpráva o Fischerově dopise Stoiberovi. Podle Fischerova mluvčího ministr vůbec nenavrhl odškodnění, ale vyslovil jen souhlas s „humanitárním gestem“ zvlášť těžce postiženým, ovšem jen v případě, že by s tím souhlasila česká strana. (Jaký je rozdíl mezi „humanitárním gestem“ a odškodněním – „humanitární gesto“ je pokrytecké označení pro odškodnění, které má vyhovět českým mindrákům). Česká strana dala už předem najevo, že s něčím podobným nesouhlasí ani trochu. Ministr Svoboda po svém zvyku křičí, že sudetské Němce neodškodníme, Topolánek zase lišácky prohlásil, že když nám Němci zaplatí válečné reparace, budeme milostivě o nějakém odškodnění uvažovat. Čeští politici jsou na základě dosavadních zkušeností pevně přesvědčeni, že s Německem mohou jednat z pozice síly. Asi je to pravda. Jen Petr Mareš naznačil, že o požadavku je možné jednat. Podle ministerstva zahraničí je podobný návrh neslučitelný s posláním a stanovami Fondu budoucnosti. To je drzost až na půdu: do Fondu dalo čtyři pětiny finančních prostředků Německo, jednu pětinu Česko. Čeští potentáti se teď tváří, jako by ty čtyři pětiny dostali od Německa darem a chtějí vlastně zabránit tomu, aby byly z německých prostředků odškodněny německé oběti českého násilí.

Frakce CDU-CSU v Bundestagu chtěla prosadit, aby usnesení o přijetí nových zemí do EU bylo doprovázeno dodatkem ohledně zrušení Benešových dekretů (dodatek pochopitelně neprošel, s vládními stranami se spojila i FDP).

ODS a KSČM ve sněmovním podvýboru pro státní vyznamenání zabránily tomu, aby na státní vyznamenání byl navržen Pavel Wonka, zavražděný komunistickou justicí a policií těsně před převratem. Prý proto, že se jeho jméno vyskytuje v Cibulkových seznamech. Je zajímavé, jak komunisté najednou berou vážně Cibulkovy seznamy. Samozřejmě, komplici vrahů nebudou nikdy pro pocty zavražděnému. ODS se přidala a vlastně to navrhla jako strana hájící zájmy počestných a hodných lidí, kteří tenkrát nic neviděli, nic neslyšeli. Malá demonstrace toho, že obě strany patří k sobě. Navrhli místo něho Švehlu – mohli také Jana Lucemburského nebo praotce Čecha, byl by o tom v národě ještě větší „konsensus“. A navržen je taky Zdeněk Mahler, bojovník za navrácení kostelů všemu lidu a ztělesnění kýčovitého českého šovinismu (viz jeho televizní slátanina o Masarykovi).

Rovněž povyk kolem restitucí Františka Oldřicha Kinského nabírá obrátky. Premiér Špidla prohlásil: „Nelze přijmout myšlenku, že výsledky druhé světové války budou erodovány prostřednictvím nějakých složitých právnických triků.“ Když jde o „národní zájem“, na nějaké právní kličky se nehledí. To se osvědčilo v roce 1945, proč by se to neosvědčilo dnes. Pokud se toto odhodlání podaří uvést v čin, bude to znamenat kvalitativní změnu našeho politického uspořádání. Nepochybně nezůstane omezena jen na restituce a Benešovy dekrety – stejně jako v druhé polovině čtyřicátých let nezůstalo násilí omezeno na vyhánění Němců a Benešovy dekrety. V čele tažení stojí ministr kultury (správně by mělo být „kultury a informací“, aby bylo možno navázat na tradici Václava Kopeckého) Pavel Dostál. K tématu se podrobněji vrátíme.

Rada ČT zvolila tajným hlasováním sedm finalistů na ředitele České televize. Ze složení kandidátů i z jejich pořadí (podle obdržených hlasů) je zjevné, že ve složení rady došlo ke kvalitativní změně. Z někdejších žhavých kandidátů prošla do výběru s odřenýma ušima jen paní Kasalová. Minulý výběr nebyl ideální, tenhle není ideální zase na druhou stranu, asi by se měla „veřejnoprávnost“ české televize zajistit jinak, rozhodující vliv momentální parlamentní většiny na obsazení řídících funkcí v ČT bil do očí za Zemana a zjevně tomu tak bude i nyní. Poslanecká sněmovna k dovršení všeho schválila „Kodex české televize“, stanovící mj. i etické zásady, jimiž se mají řídit její zaměstnanci. Nelíbí se mi paušální chrapounská kritika „politiků“ jako bytostí po všech stránkách suspektních, ale dělat z českého parlamentu arbitra elegantiae ve věcech morálky, to je i na mne moc.

Ministr zahraničí Svoboda nevyloučil, že by z Fondu mohli být odškodněni němečtí občané ČR, protože „tito lidé se v extrémní situaci, jako byla okupace, osvědčili“. Ve skutečnosti jde v drtivé většině o lidi, které český nacionalistický a socialistický režim po roce 1945 nutně potřeboval k tomu, aby udržel v chodu rozsáhlé průmyslové podniky v německé oblasti Čech a Moravy, a když je přestal potřebovat, vyhánění se už přežilo (Rusové a jejich čeští přisluhovači už nedělali rozdíly mezi českými a německými mužiky). Nenamlouvejme si, že vycházíme vstříc „antifašistům“ (a tedy že vyhnaní byli „fašisté“). Jde v obou případech – v případě těch, co byli vyhnáni, i těch, co směli zůstat - v drtivé většině o stejně nevinné a stejně nespravedlivě postižené lidi. Nechci přitom zpochybňovat to, že si naši němečtí spoluobčané pořádné odškodnění zaslouží (jde tu o dodržení zásady rovnosti před zákonem, a ta byla porušena především v případě restitucí). Něco neuvěřitelného napsal v souvislosti s návrhem na odškodnění českých občanů německé národnosti Robert Schuster v dnešních Lidových novinách: „Marešův návrh je o to záslužnější, že až dosud s něčím podobným nepřišli ani političtí patroni vyhnanců, kteří našli po roce 1945 nový domov v Německu anebo v Rakousku. Důvodů pro to bylo asi celá řada, ale přední místo zaujímal jistě i fakt, že s hlasy Němců, kteří zůstali v Československu, se nedalo počítat ve volbách.“ Jednak patroni vyhnanců jsou patroni vyhnanců a ne patroni těch, kteří zůstali. Jednak si jistě i pan Schuster dovede představit ten řev, kdyby se třeba Stoiber takhle „vměšoval do našich vnitřních záležitostí“ , jak s oblibou od dob komunismu říkáme. A konečně je zajímavé, že když nějaký český publicista chce trošičku vyjít vstříc našim německým spoluobčanům (ať už bývalým nebo současným), musí si přitom opucovat boty Landsmanšaftem nebo Bavorskem, případně Německem. Je to hnusné.

Pátek 4. června: Vzhledem k tomu, že takřka zároveň se sporem o poslední soudní rozhodnutí ve věci Kinský byl zveřejněn dopis ministra Fischera Stoiberovi, v němž se staví za požadavek „humanitárního gesta“ vůči zvlášť těžce poškozeným vyhnaným Němcům, rozpoutalo se v nejvyšších patrech české politiky skutečné běsnění. Špidla uspořádal schůzku šéfů parlamentních stran a politických klubů, samozřejmě opět za účasti komunistů, jejímž cílem je najít způsob, jak zabránit „prolamování dekretů“. Klaus dokonce volá po jakémsi upevnění národní jednoty (bude třeba nasadit policii a mučidla?). Ministr Fischer se sice po německém způsobu polekal (používám sice slušnějšího, ale méně vhodného výrazu) podobně jako křižáci, kteří se kdysi v bitvě u Domažlic rozprchli hned poté, jak zaslechli zpěv Božích bojovníků vůbec prý nechce žádné odškodnění, nicméně trvá na „humanitárním gestu“ (které ovšem s odškodněním nemá nic společného; myslím, že tohle odlišení bude vítané nejen Čechům, ale i sudetským Němcům, protože se jedná asi o 2000 lidí, kteří mají dostat po 80 000 Kč, celková suma představuje tedy cca 160 000 000 Kč z Fondu budoucnosti, do něhož Němci vložili přes dvě miliardy korun, Češi 375 milionů, tedy převážně z německých peněz). Aby vykompenzoval svou smělost, odmítl ministr Fischer při jednání v Bundestagu velmi rezolutně požadavek opozice, aby ke smlouvě o rozšíření EU byl připojen dodatek požadující zrušení Benešových dekretů, a označil ho za ultimátum. Těmto událostem se budeme pochopitelně věnovat podrobněji.

Zjevně aby se zviditelnilo velmocenské postavení ČR vůči Německu, oznámil pražský primátor Bém, že Praha bude usilovat o uspořádání olympijských her v roce 2016 nebo o 4 roky později. Je to oznámení předběžné (závazně je třeba kandidaturu podat někdy v roce 2008), ale přesto nesmyslné. Ze všech dotázaných „osobností“, je ovšem správně pojmenoval Jaromír Jágr, do kterého bych to nebyl řekl. Klaus dobře ví, že je to blbina (náklady kdosi odhadl asi na dvě stě padesát miliard korun, je ve hvězdách, kolik by se jich vrátilo), ale nechce svému lidu kazit radost: když nebude na chleba, musí být aspoň na hry (v tomto případě olympijské). Možná, že bychom mohli náklady uhradit z německých válečných reparací, až je Topolánek z Němců vytříská. Při nynějším stavu Německa a EU není vyloučeno, že se mu to povede.

Spanilý zjev našeho prezidenta ozdobil čtvrteční recepci v zahradě Amerického velvyslanectví, konanou u příležitosti Dne nezávislosti. Vrkal tam jako holoubek o transatlantické spolupráci a o tom, jak český stát, tj. on, bude pomáhat Američanům v boji proti terorismu. Není divu: v tuto chvíli by se nejen rád protlačil na návštěvu do Bílého domu a prosadil tak doma svou autoritu proti té Špidlově, ale hlavně získal opět americkou podporu proti zpupným německým sousedům a jejich domácím přisluhovačům. Je na něho dosti nechutný pohled a velkou reklamu nám to nedělá. Ať byl Havel jaký chtěl, do takové situace jako Klaus se nikdy nedostal, a takhle potupně se nikdy nechoval.

Lidovcům prý chybí v ústavě odkaz na Boží autoritu, tvrdí Právo. Vzhledem k tomu, že to tvrdí Právo, mělo by se to vyjasnit. Pokud jde o Boží autoritu jako takovou, byl by to nesmysl, pokud jde o křesťanskou tradici jako základ evropské liberální demokracie, bylo by to úplně v pořádku.

Pavel Rychetský v rozhovoru pro Právo vyjádřil politování, že ČR jako jediný evropský stát kromě Ruska a Běloruska neratifikovala římský statut mezinárodního trestního tribunálu. Pokud ne, zaslouží si pochvalu, jde o nebezpečný utopický, polobolševický a všestranně zneužitelný projekt. Na jeho základě budou ti, co regule cynicky nedodržují, soudit ty, co budou chtít je dodržovat. V zájmu věci by bylo třeba také zdůraznit, že ho neratifikovaly ani USA, a to z dobrých důvodů.

Pondělí 7. července: Dvě čečenské teroristky zabily v Moskvě při sebevražedném atentátu přinejmenším 15 lidí (při ruské technice poskytování informací - tóčnoje vrémja dvěnádcať časóv, maximálno trinádsať – jich může být i daleko víc. Rusové mají na neblahém vývoji čečenského konfliktu svůj podíl, ale při jeho rozvoji byli spíš v defenzívě: Čečenci chtěli zcela nerealisticky úplnou samostatnost na Rusku (nechtěli být ani v SNS) a vehnali tak Rusy do slepé uličky, protože nechtěně postavili do otázky územní integritu Ruské federace. Navíc sami odstartovali druhé kolo války pokusem o její eskalaci do sousedství (sousedům Čečenska se to vůbec nelíbilo). A nehledě na to, atentáty vůči civilistům jsou hnusné zvěrstvo, i kdyby důvody k nim byly svaté - jakože v tomto případě nejsou.

Ministr Dostál v rozhovoru pro Právo potvrdil své rozhodnutí předat církevní záležitosti místopředsedovi Marešovi. Je to první rozumné rozhodnutí, které ve svém úřadě učinil. Zároveň ovšem tvrdí, že problémy dělají jen prožluklí katolíci, s ostatními církvemi problémy nejsou, ba s některými představiteli těchto církví má pan ministr vysloveně přátelský vztah. Cožpak ostatní církve necítí, že je používá jako zástěrku ke svým útokům na katolíky? Až si to s nimi vyřídí, přijdou na řadu ostatní, upřímně řečeno o hodně slabší. Hromádkovština v ČR opět na vzestupu.

České politice se dostalo významné podpory z Polska. Polští extrémisté z Ligy polských rodin a kuriózní strany pod názvem Právo a spravedlnost (obě toho času zastoupeny v Sejmu) žádají, aby Sejm odhlasoval solidaritu ČR ve věci Benešových dekretů. Máme docela fajn spojence. Škoda, že už v parlamentu nesedí Sládek, mohl by s nimi provozovat družbu.

Slovensko má případ obdobný našemu „Lex Beneš“. Matice slovenská se rozhodla, že v Komárně, kde drtivá většina obyvatel jsou maďarské národnosti, vztyčí sousoší slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, aby Maďary na Slovensku pořádně nadzvedla. Teď se o tom popotahuje s místní samosprávou. Jediný rozdíl od ČR je, že na Slovensku tuto akci vláda asi nepodporuje.

Úterý 8. července: ODS znovu mocně duje na fujaru národních zájmů. Tentokrát jde samozřejmě o případ Kinský a to, co s ním údajně souvisí. ODS se zjevně rozhodla vládu svrhnout, a je jí v tuto chvíli dobrý každý prostředek, který může tomuto účelu posloužit. Nehledě na to, že strana není zamořena nahlodanými intelektuály a je jí blízká nelomená národní (rozuměj mladočeská) tradice. A tak podle usnesení výkonné rady „s obavami sleduje vývoj kolem kauzy Kinský, stejně tak jako sílící požadavky související s majetkovým odškodněním odsunutých sudetských Němců“. Předseda Topolánek byl na tiskovce ohledně těch obav konkrétnější: „Při těch posledních jednáních jak u předsedy Poslanecké sněmovny Zaorálka, tak na úřadu vlády u premiéra Špidly měli velké výhrady k jakémukoli serióznímu řešení právě lidovci a Unie svobody, takže o těchto stranách je řeč.“ Žalobníček žaluje, pod nosem, si maluje. Pan předseda není sám, zapojilo se celé jeho Bratrstvo kočičí pracky. Pan poslanec Tlustý: Na české politické scéně jsou strany, které považují majetkové poměry, které vznikly po druhé světové válce, za neměnné a nezpochybnitelné bez ohledu na hledané formy takového zpochybňování (a to jsme, milý voliči, my, přátelé českého lidu: totiž my a KSČM, nacionálně komunistická fronta) a na druhé straně partaje, které zpochybňování považují za možné.“ Prvenství dosáhl nepochybně poslanec Nečas: největší útok proti Benešovým dekretům vedou poslanci Evropské lidové strany, a ty české strany, které se chtějí stát její součástí, mají máslo na hlavě.“ To je výzva k tomu, aby se KDU a US taky koukala přihlásit k národnímu praporu, jinak bude zle. To není špatně spočítané, Karel Kühnl se hned zaklíná, že Unii i KDU jde taky o řešení případu Kinský, který unionisté „silně vnímají“. Místopředseda KDU Kasal ujišťuje, že KDU nepodporuje žádnou „revizi poválečného uspořádání“ – a je třeba ocenit, že se vyjádřil k této věci, ačkoli je momentálně velmi zaměstnán něčím podstatně vážnějším, totiž nemožným a směšným návrhem jeho strany na přenosné hlasovací právo nezletilců.

Místopředseda Nejvyššího soudu Kučera shrnul v rozhovoru pro Právo podstatu problému navracení majetku, zabaveného bezprostředně po roce 1945, takto: buď se bude přezkoumávat, zda byly majetky, konfiskované podle Benešových dekretů, zabaveny právem nebo ne, nebo se rozhodneme majetek konfiskovaný před rokem 1948 nevracet, bez ohledu na to, zda při jeho konfiskaci došlo ke „křivdám a nespravedlnostem“. Osobně se domnívám, že křivdou a nespravedlností byla už sama plošná konfiskace německého a maďarského majetku. V zásadě by však neměl být vracen oprávní cestou, protože to předpokládá opětnou aplikaci Benešových dekretů. Byly použity právem nebo ne? Takže: když má někdo osvědčení o národní spolehlivosti, je zjevné, že nelze dodatečně ověřovat, zda ho dostal po právu nebo ne. Prostě ho dostal a má na majetek nárok. Pokud osvědčení nemá, má prostě smůlu. Důsledky křivd („zmírnění následků některých křivd“), k nimž došlo po roce 1945, nelze řešit cestou práva, ale jedině politickou dohodou. Benešovy dekrety by měly být zrušeny, ale ex nunc, s tím, že právní akty, které se na jejich základě uskutečnily, zůstávají v platnosti. Problémy jsou tu „jen“ dva: bylo naprosto politicky neprozíravé provést v tomto zaminovaném terénu restituce českého majetku tím způsobem, jak se to po roce 1989 stalo, a za druhé, ta slavná neprolomitelná hranice byla už prolomena zákonem ČNR. 243/1992 Sb., který umožnil částečně restituovat české občany německé národnosti, jimž byl majetek zabaven na základě dekretů. Bude víc než obtížné vyhnout se obvinění z nedůslednosti.

Národní vášně mají i svou komickou stránku. Rozhořela se aféra kolem reklamy na minerálku, kterou odvysílali na TV Nova. Jakýsi chlapec tam opéká buřta a k tomu zní komentář: výročí Husova upálení slavíme jednou za rok, ale Korunní můžeme pít každý den. Reklamní spot nevyniká duchaplností ani vkusem, ale dělat z něj zneuctění památky Kostnického mučedníka a hnát autory před reklamní inkvizici má haškovskou dimenzi (viz např. pěkná povídka našeho národního klasika o nešťastníkovi, který se na vlasteneckém výletě omylem vydělal pod Žižkovým dubem). A mimochodem, Hus byl důsledný a statečný člověk a nebál se postavit sám se svou pravdou proti přesile. Na rozdíl od těch, kteří dnes z parlamentních křesel hecují rozlícený dav, aby si vylepšili preference.

Nemiluji populistické štvanice na údajné politické (zejména poslanecké) zazobance. Přesto mne na zprávě o poslaneckých přivýdělcích zaujala jedna informace: poslanec Langer je na tom fiančně tak bídně, že si musí přivydělávat jako advokátní koncipient! Ke zprávě se ještě vrátíme.

Středa 9. července: Předseda KDU-ČSL Svoboda údajně prosazuje do funkce prezidenta NKÚ svého bratra – dvojče Josefa. Stalo se tak prý na zasedání předsednictva KDU (po jeho skončení kandidauturu předsedova dvojčete s maximální možnou zlomyslností oznámil Svobodův hlavní rival Kasal). Nejmenovaný poslanec KDU to označil za nehoráznou drzost, ve stranických špičkách prý panuje jistá nevole. Svět dnes žije tím, že siamská dvojčata z Íránu nepřežila operaci, které se podrobila. Přežije tuto operaci (politicky) Cyril Svoboda?

Sociálně demokratičtí poslanci Laštůvka, Šplíchal a Hojdar si prý kladou podmínky, za nichž jsou ochotni hlasovat pro reformu veřejných financí. Je to předběžná analýza sociálních dopadů reformy, zvýšení platů ve školství a zdravotnictví a konečně možnost podávat během projednávání pozměňovací návrhy. Požadavky vesměs populistické, ale možná, že je to jen divadlo pro veřejnost. Zásadním a tvrdošíjným odporem by pánové mohli způsobit pád vlády a znejistit tak svá křesla a případně i další prebendy. Řekl bych, že si to pořádně rozmyslí.

Politolog Miroslav Mareš v souvislosti s propadem extremismu jemně upozorňuje na to, že „témata, která extremisté otevírají, nelze bagatelizovat. Svědčí o tom i to, že některá si rozebírají politické strany. Mám na mysli třeba tvrdou protidrogovou politiku, té se chytili lidovci, nacionalismus, kterému se věnují ODS a komunisté, nebo třeba další oblíbené téma KDU-ČSL: potraty.“ Řekněme to na plné pecky: vykřičení extrémisté nemají šanci ve společnosti, kde významné části jejich programu bez rozpaků přebírají zavedené tzv. demokratické strany. Opakuje se to, co se stalo Sládkovi: v loňské volební kampani, v níž dopadl jako sedláci u Chlumce, si trpce stěžoval, jak ČSSD a ODS vykradly jeho volební program.

Čtvrtek 10. června: „Špidla zvažuje Němce na spravedlnost“, zní hrozivý titulek Práva. Že by se český premiér coby vlastenecký historik odhodlal zkoumat ledví odvěkého nepřítele, a shledá-li Němce lehkými (spravedlnost je jim, jak je českým vlasteneckým historikům odedávna jasné, bytostně cizí), zavelí všem třem našim nadzvukovým stíhačkám (nebo už jsou jen dvě?), aby provedly další zničující nálet mna Drážďany? Pečlivý čtenář se při důkladném ohledání textu a po zjištění, že nenese značku „kov“, přece jen uklidní. Nejde o nenáviděné Germány, ale o ministra Němce, který má být vykopnut do výšky na křeslo ministra spravedlnosti, aby se pro sociální demokracii uvolnilo ministerstvo pro místní rozvoj, kde se údajně točí velké peníze. Milujte se a množte se!

Vláda se zřejmě rozhodne poté, co výše zmíněné ruské nadzvukové letouny doslouží (tedy za dva roky) nové nekupovat, nýbrž si za výhodných podmínek zapůjčit od bohatších spojenců v NATO. Od Holanďanů by to prý možná šlo zadarmo. Nebylo by úplně nejlevnější ty stíhačky někde ukrást?

Dlouho očekávaná schůzka nejvyšších ústavních činitelů u prezidenta Klause za účelem národního sjednocení skončila trochu méně velkolepěji, než by se dalo očekávat. Naši papaláši na jedné straně vyzvali politickou reprezentaci k jednotě a zachování postojů ke krizovým obdobím (měli by jednat „navenek i dovnitř“ jednotně a preferovat celospolečenský zájem), na druhé straně napomenuli politickou scénu, aby se zdržela zbytečných, nervózních a nepřiměřených reakcí“. Soudci by už měli být dostatečně zastrašeni, tak k čemu zbytečný kravál, ještě si ho všimne někdo zvenku. Ke zprávě se vrátíme.

Rakouská národní rada se usnesla, že "spolková vláda má zajistit, aby v dalších rozhovorech s Českou republikou o vyhnání sudetských Němců se zapojením organizací zastupujících zájmy dotčených skupin bylo nalezeno řešení slučitelné s lidskými právy". Tedy ještě ostřejší formulace než v usnesení německé Spolkové rady. Proti byly obě opoziční strany (SPÖ a Zelení). Na druhé straně kancléř pěl ódy na „velkolepá gesta“ Vladimíra Špidly, „který před půldruhým týdnem navštívil Göttweig při vnitropoliticky těžké situaci. Tento muž má se svou koalicí v parlamentu většinu jednoho hlasu a komunisté se snaží nejrůznějšími návrhy zákonů usmiřovací proces podminovat“. Zdá se, že účelová heroizace českého premiéra má zastřít skutečnost, že se rakouskému kancléři zatím v jednání s českou stranou nepodařilo dosáhnout vůbec ničeho.

Naši noví západní partneři v EU o sobě vysílají do světa zajímavé signály. Nejdřív německý socialista urazil italského premiéra (a evropský tisk to svorně zatloukl). Pak na oplátku italský premiér urazil německého poslance. Vzápětí se do věci vložil italský státní tajemník pro turistiku (!) a vyslovil se o Němcích obecně (Itálie má z německých turistů nezanedbatelné zisky) způsobem, který je u nás trestný. (Zdá se,že se v jeho případě stal kozel zahradníkem). Nato německý kancléř zrušil svou návštěvu v Itálii. Jakýsi dánský majitel pizzerie si zase (kvůli postoji francouzské a německé vlády k irácké krizi) vyvěsil na restauraci ceduli, že Francouze a Němce neobsluhuje a v jednom případě to taky realizoval. Dánsko je ovšem zjevně po všech stránkách civilizovaná země, a tak dostal pokutu jako hrom.

300 členů DEU (z celkových asi 2500) opouští US. Chtějí založit vlastní stranu. Klasický příklad procesu integrace pravice. Aby integrace byla co nejúspěšnější, musí být integrujících se subjektů co nejvíce. Proto se napřed musí co nejvíce subjektů vytvořit, nejlépe tím, že se ty stávající rozštěpí. Hybnou sílou dezintegrace, která je předstupněm integrace, jsou zpravidla fundamentalismus a osobní ambice. Subjekty, které takto vzniknou, jsou bohužel integrace neschopné. To je paradox integrace pravice.

Pátek 11. července: Reforma Armády české republiky spočívá podle českého tisku v tom, že bude mít napříště 23 tisíc vojáků a třicet tanků. (Pro srovnání: maďarská armáda má 50 tisíc vojáků, slovenská 35 tisíc, belgická 41 tisíc). Experti se prý přou, má-li něco takového ještě vůbec smysl. Pocit bezpečí, který vede českou vládu k uskutečňování takových hazardních plánů, je nepochopitelný. V našem geopolitickém regionu nebyla nikdy nouze o nečekané a nebezpečné konflikty, zato se velmi často nedostávalo spolehlivých spojenců. Nejen nám, všem. A začít se na ohrožení připravovat teprve tehdy, až skutečně nastane, je trochu pozdě. Plán mi připadá velmi přehnaný a velmi riskantní.

Petr Pithart v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes chlácholí čtenáře: potřebujeme hlavně uklidnění, nikdo nechce měnit právo nebo ústavu, je třeba se vyvarovat všeho, co by se dalo vykládat jako nátlak na soudy, soudy musí být nezávislé. A to všechno prosím v rámci „společenského konsensu“, o nějž je sice „možno se přít“ (co je to pak za konsensus?), ale který existuje a je vyjádřen v česko-německé deklaraci.

Pavel Opočenský, který už má zase problémy se čtrnáctkami, dal nahlédnout do svého životopisu. V roce 1979, kdy podepsal Chartu 77, měl prý na vybranou: buď spolupracovat se Státní bezpečností, nebo jít do vězení, v lepším případě živořit na okraji společnosti. „Vybral si úplně jinou cestu. Vedla přes železnou oponu do Německa. Hodně riskoval. V kapse měl totiž falešný pas…“ Pokud je tohle pravda, prožil jsem léta 1948-98 na Marsu. Z komunistického Československa nebylo možné odcestovat na pas, dotyčný potřeboval taky výjezdní doložku a na hranicích by podvod snadno odhalili.

Na Slovensku mají problém s novelou potratového zákona. Ten problém je zjevně jiný a vážnější než spory o potraty u nás (čeští katolíci jsou proti slovenským páriové a fundamentalisté představují jen část z nich). Slovenští politologové se však, jak se zdá, neliší příliš od českých intelektuálů, jsou taky ještě v zajetí osvícenství. Podle jednoho z nich „vstupujeme do EU, jejíž státy jsou založeny na liberálně-občanské, nikoli na křesťanské bázi“. „Liberálně občanská báze“ má ale křesťanské základy a je bez křesťanství nepředstavitelná, i když si to dnes díky komunistickému zamlžení evropské historie jen málokdo uvědomuje.

Sobota 12. července: Proces odškodňování českých obětí nacismu je provázen velmi zvláštními nářky a stížnostmi odškodňovaných: protože zatím dostali jen první splátku a druhá bude vyplacena do jara příštího roku, ptají se podle slov Oldřicha Stránského tito lidé sami sebe, „zda je svět neopustil. Život jim krátí utrpení z vleklého čekání na morální satisfakci jejich nespravedlivého osudu“. Přitom jde o odškodnění finanční, nikoli morální. Někteří odškodňovaní trpěli tak, že když si šli vyzvednout odškodné na poštu, zemřeli rozčilením. Situace je bezvýchodná, protože zase podle pana Stránského „žádné peníze nemohou takové utrpení nikdy odčinit“. Člověk by mohl nabýt dojmu, že odškodnění je vlastně jen další příkoří a ponížení, které musejí odškodňovaní snášet. Nebylo by tedy lépe je odmítnout?

Premiér Špidla se chystá do Velké Británie a pak do USA, kde jej přijme i prezident Bush. Mimo jiné chce seznámit americké politiky s reformou české armády. Aspoň si Američané užijí trochu legrace.

V Poslanecké sněmovně se rodí protinávrh proti zákonu zakazujícímu potraty. Navrhovatelé (přesněji řečeno navrhovatelky) chtějí snížit počet potratů tím, že umožní matkám porodit v nemocnici dítě, aniž by musely prokázat svou totožnost. Dítě zůstane v nemocnici a bude ihned k dispozici pro adopci. Zákon zároveň podporuje asociální jednání matek a zvětšuje počet nešťastných dětí vyrůstajících v různých výchovných ústavech (protože sotva budou adoptovány všechny). Navíc se může stát, že „anonymní“ matka bude mít po porodu velmi vážné zdravotní potíže nebo dokonce zemře. Co pak? Bude pochována do neoznačeného hrobu? Tenhle nápad není o mnoho lepší než fundamentalistický zákaz všech potratů.

Hrad se podle Lidových novin obrátil ústy ředitele Hájka a mluvčího Klvani na ČTK, aby nahradila dosavadního „hradního“ zpravodaje ČTK Jana Vavrušáka přijatelnější osobou. Důvodem je zajistit, aby „zpravodajové, kteří referují o nejvyšším ústavním činiteli, byli profesionálně na výši“. Je to další a velmi výrazný krok tím směrem, kterým se Václav Klaus vydal soustavnou péčí o svou „prezidentskou“ známku. Členové Rady ČTK prý považují hradní požadavek za nestoudný (to je celkem přesné označení), ale netroufli si to říci nahlas. Nicméně vedení ČTK výměnu zatím odmítlo provést. Zatím. Klausův tiskový protokol nato odhlásil servis ČTK. Prý to se sporem o zpravodaje nesouvisí, tvrdí obě strany. Obchodně to ČTK asi nepoloží. Celá tahanice může ovšem mít dost velký, i když nenápadný „morální“ účinek na agenturu.

Pondělí 14. července: Václav Klaus využil potřeby vyměnit většinu členů Ústavního soudu, který v minulosti způsobil ODS nejednu potíž, k důkladné perestrojce. Odešly vůdčí postavy havlovské lobby (Klokočka, Čermák, Procházka, Cepl), to, co přichází je leckdy (Václav Pavlíček) ještě o něco horší. K dosavadnímu složení ÚS prý Klaus před časem řekl Právu: "První ústavní soudci vznikli v rané postkomunistické fázi. Myslím, že byli složeni buď z lidí, kteří mohli vykázat jakés takés charakteristiky v životopise, buď tím, že stihli něco usoudcovat, uadvokátit do února 48, to byla ta starší skupina soudců, anebo se nachomejtli u listopadového politického zvratu. Obě tyto skupiny podle mého názoru byly v lecčems nestandardní, v lecčems netypické a nereprezentovaly to, co já bych si představoval, že je standardní životopis." To je ovšem dosti nehorázné: napříště bude člověk k výkonu nějaké významnější funkce potřebovat zjevně „standardní životopis“. O tom, co je standardní životopis, rozhoduje pan prezident.

Šéf dozorčí rady ČKS Praha Holding Ladislav Bátora dozoruje zjevně nejen podnikání v ČKD, ale celou naši zemi a nás všechny. Z toho důvodu udal výtvarníka Davida Černého pro hanobení českého národa. Jedná se patrně o rozhovor z Lidových novin, otištěný 4. 7., jehož závěrečné řádky zní: „LN: Když popisujete prototyp Čecha, zní to strašidelně. "Nepromíchaná, nezajímavá, lehce zknedlíkovatělá, nevopálená hmota. Spíš zemědělec, kterej je hrabivej a vychc... Současně je to trochu posera". Černý: A ta hmota je ještě nasáklá pivem. No tak tohle by mohla být ta národní identita, ne? Tak to bude fakt průser, jestli ji ztratíme.“ Policie udání prověřuje. V rozhovoru je Černý velmi kritický (možná nespravedlivě) vůči Klausovi a spravedlivě velmi kritický k řediteli Národní Galerie Knížákovi. Možná že to kapitána průmyslu podnítilo k tomu, aby ho, jak říká lid, prásknul. Pokud by měl být Černý skutečně vyšetřován a souzen, je s naší policií a s našimi zákony něco v nepořádku, byl by to velký a neospravedlnitený zásah do svobody slova. A leckdo by si mohl říci: vida, přece se po Listopadu něco změnilo: dříve nás udávali komunisté, teď podnikatelské špičky. Dříve platila červená knížka, dnes naditá portmonka.

Václav Klaus touží po přijetí v Bílém domě jako patnáctiletá dívka po tom, aby se octla v posteli s Jaromírem Jágrem. V Leningradě, pardon Petrohradě, já už si nezvyknu, se nechal podloudně a bez vědomí druhé strany vyfotit s prezidentem Bushem – šlo o památné setkání, které trvalo čtyři minuty a točilo se jak známo kolem dotazu amerického prezidenta, jak se vede jeho příteli Stapletonovi. Americký velvyslanec nevidí ovšem Klausovy vyhlídky růžově: „Zatím neexistuje žádný plán návštěvy pana Klause v Bílém domě. On však má řadu přátel ve spojených státech a jsem si jist, že při některé ze svých návštěv Washingtonu bude mít možnost se setkat s některými našimi vysokými státními činiteli.“ Např. s ministrem zemědělství nebo veřejných komunikací.

Ivo Slavík píše v Mladé frontě Dnes o Benešových dekretech. Chce je zrušit, což ho šlechtí, ale domnívá se, že byly „reakcí na německé přepadení a následné násilí. Důvod pominul, a tudíž by se měla objevit naše dobrá vůle.“ Nelze ovšem nezmínit, že ta reakce byla naprosto nepřiměřená a nehodná civilizovaného národa. V tom je podstata problému. Nejde o to, že bychom měli být velkodušní, ale že bychom měli udělat to, co je naší povinností, tj. podívat se pravdě do očí.

V Lidových novinách obhajuje ředitel tiskového odboru KPR Hájek svůj postoj v konfliktu s ČTK. Jde o věc významnější, než jak se na první pohled jeví, proto se k ní ještě vrátíme.

Úterý 15. července: Předseda Ústavního soudu Holeček využil posledního dne svého předsedování a soudcování k tomu, aby v podstatě otevřeným dopisem vyzval místopředsedkyni ÚS Wagnerovou k rezignaci. Wagnerová totiž loni 14. března, když Senát schválil její nominaci do ÚS, prohlásila v BBC, že nebude hlasovat ve věci zákona o soudech a soudcích (stížnost podal tehdejší prezident Havel), protože se cítí být podjatá. Za tři měsíce,18. června, ovšem hlasovala ve prospěch prezidentovy stížnosti. Je samozřejmě pravda, že měla udělat buď jedno, nebo druhé, a ne po řadě obojí. Nicméně: při projednávání stížnosti loni v červnu prohlásil před ÚS poslanec Langer, který tam zastupoval PS, že Wagnerová (a ještě soudci ÚS Cepl a Duchoň) jsou podjatí. Holeček se tehdy Wagnerové zastal. Teprve včera, v poslední den svého účinkování v ÚS, vyzval Wagnerovou k demisi. Wagnerová je v tuto chvíli jedinou místopředsedkyní ÚS (předsedu ÚS teď nemá) a nepatří zrovna ke Klausově lobby. Holeček všechno zaranžoval jako spektakulární akci, dopis rozeslal Klausovi a oběma předsedům parlamentních komor, údajně proto, že jde o strany zainteresované ve věci zákona, o nějž tenkrát šlo. Načasování zdůvodňuje tím, že se o všem dozvěděl teprve teď. Tomu lze uvěřit: ale žádá si to dosti nadlidského úsilí, protože daleko jednodušší výklad je, že se odehrává další kolo zápasu o Ústavní soud, v němž v tuto chvíli, jak to ani nemůže jinak být, je v ofenzívě nynější prezident a jeho staří i noví věrní.

Ministr informací ČR Pavel Dostál nechce odvolat tajemnici Úřadu pro věci církevní Řepovou, která podala demisi, protože nechce soužit klerikálovi Marešovi (který by ji nejspíš vyhodil). K převodu církevních záležitostí do kompetence místopředsedy Mareše je třeba novelizovat kompetenční zákon. Proti budou nepochybně komunisté, nejspíš taky skoro celá ODS (Zahradil už dal najevo výhrady) a asi i pár sociálních demokratů. Věc tedy zdaleka není hotová a Dostálovi by se nepochybně hodilo daleko víc, kdyby Řepovou propustil až Mareš. Vyhodit někoho je vždycky nepopulární. Svaz bojovníků za svobodu a „Sdružení domácího odboje a partyzánů ČR“ vyzvaly Dostála, aby se svých kompetencí nevzdával, protože Mareš vyjde katolické církvi vstříc jak v otázkách majetku, tak pokud jde o její politický vliv. Bojovat za svobodu znamená zjevně bojovat proti katolíkům. Partyzánské formy boje jsou vítány.

Ministru informatiky (nikoli informací) Mlynářovi zaplatil pobyt na Karlovarském festivalu český Telekom, o jehož privatizaci pan ministr spolurozhoduje. Ministru životního prostředí Ambrozkovi zase ČEZ, provozovatel Temelína. Ministr Ambrozek je na tom však relatiovně lépe – ČEZ mu uhradil jen „zlatou kartu“ pro vstup na filmové projekce a navíc mu údajně předhodil „hostesku v barvách firmy ČEZ“. Pan ministr Ambrozek, takto KDU-ČSL, je jak vidno bytost renesanční, skoro jako Césare Borgia. Co tomu asi řekne jeho manželka? V obou případech prý nejde o střet zájmů. Ve skutečnosti teď už zbývá jen, aby na festival přijel kardinál Vlk, sponzorován tentokrát samotným Belzebubem.

V Komárně na průčelí budovy Matice slovenské (Komárno je skoro úplně maďarské) odhalili pomník slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Je to něco trochu podobného, jako kdyby v Havlíčkově Brodě odhalili pomník Alexandra Bacha. Slavnost, které se zúčastnil populista Fico, někdejší předseda KDH Ján Čarnogurský a další (vládní činitelé se omluvili) byl zpestřen pochodem mladíků v uniformách Hlinkovy gardy. Předsedkyně Matice slovenské pak vyjádřila radost nad tím, jak se mladí tuží, chovali se prý v těch uniformách „velmi slušně“. Navíc uniformy byly pouze „stylizované“. Slovenská policie dělá mrtvého brouka. Zdá se, že pokud jde o agresivní nacionalismus, je mezi Čechy a Slováky rozdíl spíš ve formě než v obsahu. Kromě toho je pro nás slovenský příklad inspirativní: Slováci měli Gardu Hlinkovu, my zase Gardy revoluční. Zdá se, že tuto tradici zanedbáváme. Až Bojovníci za svobodu a partyzáni zachrání ministra Dostála, měli by se věnovat jejímu rozvíjení.

Nastupující poslanec ČSSD Zdeněk Jičínský podrobuje v Právu drtivé kritice ministra zahraničí Svobodu – kvůli tomu, že se v Izraeli nesešel s představiteli Palestinců. A uzavírá: „Ve srovnání s horlivým amatérismem současného ministra zahraničí kontrastuje profesionalita jeho předchůdce. Organizované mediální kampaně proti Janu Kavanovi však běžnému čtenáři tento rozdíl zamlžují.“ Měli bychom panu Jičínskému poděkovat. Nechtě nás upozornil na to, že od deseti k pěti přece jen nejde úplně všechno. K ministru Svobodovi je možné mít tisíc a jednu výhrad, ale sotva kdo může popřít, že je lepší než jeho předchůdce.

Na tom, co píše v MfD Karel Hvížďala o totalitním myšlení (v souvislosti s kauzou Kinský) je samozřejmě hodně pravdy. Uzavírá ovšem, že „někteří historici se dnes domnívají, že námi porušená nedotknutelnost soukromého majetku po roce 1918 byla i jedním z rozhodujících momentů, proč se v době mnichovské krize zvláště Anglie k nám otočila tak lehce zády“. Anglie se k nám mohla a měla otočit zády v době, kdy k porušení došlo, to znamená na počátku dvacátých let. V roce 1938 se otočila zády k nám a čelem k Hitlerovi, který průběžně porušoval nedotknutelnost soukromého majetku – a nejen toto! - způsobem podstatně brutálnějším.

A konečně Lidové noviny. Psychiatr a někdejší senátorský kandidát Petr Weiss se vyjadřuje k případu Opočenský. Sugestivní titulek jeho článku zní: Snížit věkovou hranici (pro povolený sexuální styk, bd)? Ne, zlepšit sexuální výchovu! Obávám se, že na sexuální výchovu pana Opočenského je už trochu pozdě.

Středa 16. července: Zatímco se premiér Špidla setkal v Bílém domě s prezidentem Bushem, navštívil Václav Klaus Francii. Bylo to natruc? Prý nešlo o státní návštěvu, ačkoli byl prý přijat se všemi poctami. Poobědval s prezidentem Chirakem a předtím stačil udělat skandál v Le Figaro, pochopitelně kvůli špatně položeným otázkám. Reportérka se ho ptala na to, jak vnímá své zvolení mj. i komunistickými hlasy (poté chtěl český prezident odejít), a podruhé ho nadzvedla otázkou na jeho postoje před referendem o EU a po něm. Zatímco Špidlova návštěva u Bushe se o patnáct minut protáhla, Chirac byl s Klausem hotov o patnáct minut dříve, než se čekalo. Na tiskovku po setkání přišel Klaus sám. Klaus to má těžké: rád by „vyvážil“ svůj někdejší proamerikanismus v situaci, kdy se s ním Američané kvůli jeho indolenci nechtějí bavit, ale právě kvůli své indolenci si nemůže úplně získat ani Chiraka. Jejich postoje k budoucí podobě EU jsou zcela rozdílné a přemostit by tuto skutečnost dokázal jen někdo podstatně méně nadutý a arogantní než český prezident. Je jen otázkou, kdy Klausovi konečně dojde, že jeho jediným autentickým partnerem v Evropě a na světě je Putin. Tím definitivně vstoupí do šlépějí svého předchůdce v úřadě, dr. Edvarda Beneše. Pak se před talentovanými lidi, co mají život před sebou, vztyčí kategorický imperativ: sbalit kufry a pryč! A kromě toho: u nezaujatého pozorovatele nemůže podivuhodná časová shoda obou setkání, ve Washingtonu i v Paříži, nenabudit dojem, že to ČR hraje na obě strany.

Kolem Ústavního soudu se odehrávají prapodivné věci. Odcházející předseda Holeček nejprve veřejně vyzval svou kolegyni Wagnerovou k rezignaci. Poté, co v té věci mj. napsal Klausovi, Zaorálkovi a Pithartovi, si to ale rozmyslil a prohlásil, že si musí prostudovat zápisy z neveřejných jednání ÚS. Za Wagnerovou se postavilo osm jejich kolegů (z toho šest už bývalých). Ona sama tvrdí, že jí nápad s podjatostí rozmluvili, jenomže když o něm hovořila na veřejností (do BBC), bylo už na rozmlouvání pozdě, nad jejím jednáním se opravdu tyčí jakési otazníky. Zdá se, že kolem uvolňování a obsazování křesel v ÚS zuří politický boj, který účastníky vede k tomu, aby se chovali zcela iracionálně. To se ovšem dalo čekat.

Kníže Kinský žaluje kromě státu i 15 soukromých osob. Prý za majetky, které nabyly (ty osoby; proto je tu tvrdé y) po roce 1990 (s těmi, kteří k jeho konfiskovanému majetku přišli před r. 1989, se soudit nechce). Nikdo mi nevymluví, že soukromý majetek, nabytý v dobré víře, ať už před rokem 1989 nebo po něm, rok 1989 tu nehraje žádnou roli, je nedotknutelný, a jeho konfiskace by byla nejen nezákonná, ale přímo protiústavní. Kinský může v takovém případě dostat nanejvýš nějaké odškodnění od státu. Není tedy třeba propadat hysterii a uvažovat o čtvrtém odboji (viz čtenářský dopis v tomto čísle Událostí).

Zemřel Stěpan Čerovněnko, jedna z mála osob, u nichž Události nehodlají dodržovat zásadu „o mrtvých jen dobré“, odporný ruský gubernátor, který v roce 1968 zařizoval ruskou invazi a koordinoval následné planýrování českého politického a společenského života. Nyní ho v Rusku úředně ocenili jako „schopného diplomata“, pod jehož „vedením vyrůstala plejáda sovětských a ruských diplomatů, kteří byli a jsou nositeli těch nejlepších tradic naší národní diplomacie“. Je dobré vědět, co Putinovo Rusko považuje za nejlepší tradice své diplomacie, a bylo by dobré vědět, zda nynější velvyslanec Ruské federace v ČR Igor Savolskij patří taky do této skvostné školy.

ODS navrhuje ústy svého experta Petra Nečase variantu k vládnímu plánu na likvidaci české armády. Návrh je národní formou a internacionální obsahem: pokud budou zbytkové české jednotky nasazeny v zahraničí, měli by jim velet Britové a Američané (jen proboha žádní Skopčáci!). Spolupracovat musíme hlavně se Slovenskem, v duchu těch nejlepších národně socialistických, čechoslovakistických tradic (přitom bychom mohli nepozorovaně Slovensko obsadit a obnovit tak ČSR, ČSFR nebo ČSSR). Zároveň citlivě reaguje na přání veřejnosti: posádky v Táboře, Náměšti a Přerově zachovat! Nepochybně tam stoupne počet voličů ODS.

Petra Procházková v Lidových novinách protestuje proti tomu, aby se čeští diplomaté při návštěvě Izraele vyhýbali Arafatovi: „Ve slušné společnosti se s Arafatem prý nebaví, říká izraelské vedení. A dává nás za příklad celé Evropě. Jistě to pro nás bude výhodné. A my se tváříme, jako kdyby jít na čaj s palestinským vůdcem bylo stejně potupné jako dívat se na Majora Zemana po boku s Helenkou Vondráčkovou.“ Tady je třeba se paní Vondráčkové vehementně zastat: ať je jaká je, nikdy nebyla teroristka. Zdá se, že dlouhé pobývání v Čečensku zastřelo paní Procházkové cit pro jisté nuance.

Čtvrtek 17. června: Ředitelem České televize se stal moderátor Událostí Jiří Janeček. Tím byla dovršena cesta k jakési televizní samosprávě, nastoupená televizní revolucí před třemi roky. Je otázka, nakolik ředitel, který nemá odstup od televizního prostředí, může provést některé razantní kroky, které ČT potřebuje. Na druhé straně ředitel, který přichází zvnějšku a nemá podporu osazenstva (hlavně zpravodajství a televizních odborů), narazí na nepřekonatelný odpor. Nepopulární ředitel se může rovněž dožít toho, že mu rozbijí hubu na záchodě, ovšem až poté, co bude odvolán. V České televizi se samy od sebe zavedly velmi zvláštní pořádky. Mají jakýsi socialistický šmrnc – je to snad už jediné místo v ČR, kde si tak říkajíc pracující vládnou sami. Tento způsob sebevlády se zatím ještě nikdy nikde neosvědčil: vždycky byl nakonec jen zástěnou pro uzurpaci moci nějakou zájmovou skupinou.

Jakási revoluce probíhá zjevně i v Ústavním soudu. Expředseda Holeček obnovil po krátkém zaváhání svou výzvu k místopředsedkyni Wagnerové, aby odstoupila. Prý se podle žádných oficiálních záznamů nezmínila při jednáních ÚS o své možné podjatosti. V Senátu museli zase kandidáti na soudce (a dosavadní soudci) ÚS Güttler a Holländer vysvětlovat, proč nepodepsali stanovisko, bránící Wagnerovou. Nastává jakési přetahování mezi Senátem a prezidentem, přičemž Senát tahá za kratší konec (může vybírat jen z toho, co mu prezident předloží). Wagnerová měla kdysi ještě jako předsedkyně nejvyššího soudu výhrady k Burešovu návrhu zákona o soudech a soudcích, a to výhrady dosti oprávněné (pod záminkou doškolování se soudci stávali závislými na ministerstvu spravedlnosti, tj. na exekutivě). Nesrozumitelné je jen: proč se Wagnerová zavazovala, že pro podjatost nebude v ÚS o zákonu hlasovat b) proč pak přesto hlasovala c) proč to Holeček vytáhl rok poté, co se to stalo. Osobně se domnívám, že Wagnerová udělala jedinou chybu, a to tu, že v rádiu zbytečně slibovala nehlasovat. Jako důvod k rezignaci se mi to nezdá být dost silné. V nominaci soudců ÚS ostatně hrají politické důvody velmi důležitou roli: Senát neschválil Klausova kandidáta Pejchala proto, že zastupoval stát v restitučních sporech s církví. Ministr Dostál běsní. Vůbec si nejsem jistý, zda je možné používat proti advokátovi jako argument kauzy, v nichž se angažoval.

Zámek v Opočně, který vysoudili Colloredo-Mannsfeldové, jim byl formálně předán. Památkáři se o něj chtějí dál soudit. Spor je ohledně jakési žádosti o říšské občanství, kterou měl za protektorátu předat tehdejší majitel, a která se údajně ztratila ze soudního spisu. Pokud mu ovšem bylo po roce 1945 vystaveno osvědčení o státní spolehlivosti, mělo by se to brát tak, jak to je. (Minulost přece nelze přehrávat, jak tvrdí pan prezident Klaus). Právo upozorňuje na to, že Mansfeldové získali majetek po Bílé hoře. To mne naplňuje hlubokými obavami: já jsem svůj velmi skrovný nemovitý majetek získal hodně pozdě po Bílé hoře. Zatímco opočenští už podlehli, zloničtí se ještě brání útoku jiného artistokrata, knížete Kinského. Problém je podle Práva v tom, že v zámku, který žádá zpět, bydlí lidé, a ti prý přijdou o střechu nad hlavou. Nechápu, proč by na tom měl být pan Kinský v tomto případě jinak než kterýkoli český majitel domu s nájemníky. Jinak než po dobrém je ze zámku nedostane.

Senátor Mejstřík se stydí za všechny polistopadové vlády, poslance a senátory, protože nenašli odvahu zajistit pro krajany dvojí občanství, restituce i volební právo korespondenční cestou. Já se už delší dobu (vlastně od televizní revoluce a Děkujeme odejděte) zase stydím za senátora Mejstříka, toto mé stydění vykazuje značnou progresi a nyní právě vrcholí: co kdyby si pan senátor uráčil všimnout českých občanů německé národnosti, kteří byli při restitucích vzati na hůl? A co ti naši krajané, které jsme hnali sviňským krokem v letech 1845-6? Pan senátor je, pokud jde o teatrální, falešnou zásadovost, provázenou obrovskou měrou vyčůranosti, jakýmsi mužským pendantem paní poslankyně Marvanové. Byl by z nich hezký párek.

Pátek 18. července: Václav Klaus se včera na Pražském hradě sešel s rakouským prezidentem Klestilem, který tu byl na jednodenní pracovní návštěvě. Po jednání prohlásil na dotaz ORF, že necítí nutnost mluvit s Rakušany o usmíření, je to prý nadsazené slovo, on sám se v Rakousku nikdy nesetkal s nikým, kdo by nebyl usmířen. Setkal se Václav Klaus už vůbec někdy s někým, kdo by nebyl usmířen? A existují vůbec ve světě Václava Klause lidé, kteří by nebyli usmířeni? Kromě usmíření je další choulostivé slovo Benešovy dekrety. Vyslovit je v přítomnosti českého prezidenta je něco podobného jako používat při konverzaci na tanečních oplzlá slova. A delegace z choulostivé oblasti jsou hodnoceny podle toho, zda se o nich zmíní nebo ne. Klestil dopadl výborně: neřekl „dekrety“ ani jednou.

Dědův odkaz: odcházející ministr Rychetský po sobě podobně jako Mojžíš zanechává desatero přikázání. Mezi nimi i představu, že by členy kárných senátů, které mohou odvolávat soudce z funkce, měli být i státní zástupci, advokáti a „lidé z právnických fakult“. Pro dokonalost by bylo by dobré seznam doplnit ještě o funkcionáře strany, která je právě u vládního kormidla.

Sedmdesát pět osobností z Česka, Maďarska, Německa, Rakouska a Izraele (mj. místopředseda vlády Mareš, místopředseda Senátu Ruml a Karel Schwarzenberg) se vyslovili proti záměru německého Svazu vyhnanců zřídit v Berlíně Centrum proti vyhánění. Vydali k tomu jakési prohlášení. K věci se ještě vrátíme.

V souvislosti s touto událostí přinesly Lidové noviny článeček s Titulem „Nad památníkem pro oběti holocaustu váhají Němci už třináct let“. Z jeho obsahu vyplývá, že projekt je schválen a má být vybudován do roku 2005. Když tak, měl titulek správně znít „váhali“. K tomu připomínáme: když u nás loni (třináct let po okamžiku, od něhož je u nás o vyhnání sudetských Němců a všem co s tím souviselo, možno jakž takž mluvit) postavili malý pomníček několika z desetitisíců zavražděných sudetských Němců, nejdřív ho vlastenci dvakrát poničili a pak se ho pokusili vyhodit do vzduchu.

V souvislosti s aférou kolem firmy Yukos ruské vedení ujišťuje, že nehodlá revidovat výsledky divoké privatizace, která v zemi proběhla. Proč taky, takhle je to pro vládu výhodnější, má novopečené podnikatele v hrsti. Každý z nich má hroudu másla na hlavě, a kdo nebude poslouchat,dostane po mordě. Naproti tomu hodní a poslušní podnikatelé budou v pohodě. Metoda, která se osvědčila za bolševismu v Rusku i v jeho koloniích.

Sobota 19. července: Václav Klaus vetoval zákon o zvýšení DPH, ačkoli před dvěma měsíci vládě vzkázal, že v tomto případu o vetu neuvažuje. Jako důvod uvedl, že podstatné věci se do zákona dostaly pozměňovacím zákonem a že ho neprojednal Senát (Senát využil svého práva a k projednání si ho nevyžádal). Navíc se odvolal na četné dopisy pracujících, též pracujících podnikatelů (nová kategorie v postkomunistickém univerzu). Ve skutečnosti se veto hodí jako přívažek do frontálního střetnutí ohledně reformy veřejných financí, v němž půjde asi o přežití vlády. Koalice bude muset totálně mobilizovat a dát dohromady všech 101 hlasů. ODS a Klaus se rozhodli ke konfrontaci. Jsou na tom dobře, nemají co ztratit. Když neuspějí teď, nic se neděje, zkusí to znovu na podzim při hlasování o rozpočtu.

Premiér Špidla zakončuje svou úspěšnou návštěvu USA. Pohovořil mj. též o vztazích ČR s Ruskem. Česká republika by podle něho měla být vděčná „ruské elitě a ruskému lidu“ za to, že se jim podařilo dovést existenci SSSR ke konci bez války a dobré vztahy s Ruskem jsou příkazem politické rozvahy. To je velmi hezké. Je třeba jen dodat, že při tom při všem je si třeba na základě našich dlouholetých zkušeností dávat na Rusko velkého majzla. Např. slova, jimiž ruská úřední místa doprovodila úmrtí Stěpana Červoněnka, by pro naše politiky měla být výrazným mementem. Ruský medvěd se velmi rád kamarádí s malými králíčky, kteří bezstarostně dovádí v jeho blízkosti. Když se mu v nestřežené chvíli nějaký kamarád neprozřetelně ochomejtne příliš blízko kolem čumáku, zpravidla ho bez velkých cavyků sežere.

Pondělí 21. července: Poslankyně Marvanová zahájila další kolo svého zviditelňování: nechce podpořit vládní návrh rozpočtu a nebude prý hlasovat ani pro zákon o změně DPH, který prezident vrátil Poslanecké sněmovně. Je to jakási politická koketerie, šprajcovat se ve věcech, na nichž vposledku až tolik nezáleží (změna daně se dřív nebo později udělat musí a každý sestavovatel rozpočtu je mezi dvěma mlýnskými kameny, z čehož plyne, že nějaký všeobecně spásný krok se od něho nedá očekávat). Paní poslankyně si přitom ovšem dává velký pozor na to, aby ani nezavadila o opravdu choulostivá témata, např. o zatím dosti skrovné iniciativy Petra Mareše ohledně sudetoněmeckého problému nebo o fanatické tažení ODS, KSČM a ministra Dostála proti katolíkům. To by se do jejího směšného baletu, jehož podstatou je simulování politické odvahy, jaksi nehodilo. Mohla by při tom dostat do kožichu, a ten se jí riskovat ani trochu nechce.

Spisovatel Pavel Kohout, kdysi první bard českého stalinismu, oslavil pětasedmdesátiny. Konec konců, proč by nemohl oslavovat, ale ta paráda, která se kolem nich dělá, by měla být nějak věcně ukotvena. Život Pavla Kohouta by se totiž dal nazvat českým údělem: od stalinismu k Chartě 77, vším jsem byl rád. A nikomu to nepřipadá divné. Naše historické vědomí trpí všeobjímající tolerancí. Ovšem jen když jde o našince, jako je Pavel Kohout. Se Sudeťáky je to jiné.

Ministr Svoboda prohlásil před novináři v Houstonu, že se dnes sejde Národní bezpečnostní rada a redefinuje českou bezpečnostní doktrínu. ČR má napříště podpořit i jiné mechanismy k řešení mezinárodních krizí, než je OSN: především spolupráci v NATO a na koaličním základě. Špidla se vyjadřoval opatrněji, ale i on zmínil význam transatlantických bezpečnostních struktur. OSN potřebuje podle českého premiéra reformu, to je velmi ohleduplně řečeno. Plánovaná změna je chvályhodná, je jen otázka, co jí řekne Přítel národa na pražském Hradě, bylo by velmi divné, kdyby nedělal štráchy. (Ministr Svoboda je v Mladé frontě Dnes vyfotografován v texaském širáku. Fotka je pozoruhodná, pan ministr na ní vypadá jako typický padouch z amerického westernu.)

Poslankyně ODS Němcová prohlásila v Sedmičce na Nově, že nezvolení dr. Pejchala soudcem ÚS zorganizovala v Senátu katolická církev. I kdyby tomu tak bylo, nezvolení odhlasovali senátoři, kteří mají svaté právo nechat se organizovat katolickou církví, katolická církev není žádné protiústavní spiknutí a může u poslanců lobbovat stejně jako jakýkoli spolek, jak by řekl guru paní Němcové Václav Klaus. Nevím, co si ODS a Dostál slibují od tohoto fousatého jiráskovského zaujetí (u pana Dostála je to asi problém pro psychiatra). Vím co si od toho slibuje KSČM. A nevím, co si ODS slibuje od ideové spolupráce s KSČM. Oponentka paní Němcové, trojnásobná držitelka Bobříka vyčůranosti Hana Marvanová se zapřísahala, že se US-DEU nedohodla s KDU-ČSL na vzájemné podpoře v zablokování Pejchala a Pavlíčka. Proč by se na tom nemohli dohodnout, bylo by to ostatně chvályhodné: u Pejchala je problém, zda má být advokát hodnocen podle kauz, které zastupuje (pak by nikdo nechtěl hájit např. profesionální zločince, protože by si tak „kádrově“ ublížil), ale škoda ho nebude. Zablokovat Pavlíčka by mělo být pro slušného politika příkazem číslo jedna.

Ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta Petr Hájek tvrdí, že jeho šéfa mučí nepřesnosti, jichž se novináři v souvislosti s jeho osobou dopouštějí. Jinak je prý jeho vztah k médiím neutrální: asi jako vztah psů ke kočkám (to je typická nepřesnost, příměr jsem dodal já).

Úterý 22. července: katolická církev dosáhla v manipulaci českou politikou dalšího významného úspěchu: ministrem spravedlnosti bude Papež! Co tomu řeknou Zahradil a Němcová? Myslím, že pokud se nepodaří nebezpečí odvrátit poukazem na kandidátův prohřešek s řízením pod vlivem alkoholu, měli by aspoň iniciovat nešťastníkovo přejmenování. Nabízejí se hezká česká jména jako Želivský, Holý nebo Rokycana.

Dnes začala mimořádná schůze Poslanecké sněmovny, která má v prvním čtení projednat zákony finanční reformy. Ukázalo se, že Klausovo veto zákonu o DPH byl zlomyslně prohnaný tah, protože probudil z letargie Golema vnitřní opozice ve vládním táboře, poslankyni Marvanovou. Nicméně v prvním čtení reforma nejspíš projde, problémy vzniknou až ve čtení druhém, kdy už se podávají pozměňovací zákony. Demokratická politika spočívá v tom, že se mj. i pomocí mocenských hrátek řeší věcné záležitosti společenské správy, přičemž je každému jasné, že o tyto věcné záležitosti jde. Tady se věcné záležitosti pod změtí mocenských hrátek už úplně ztratily, provozuje se jakási politika naruby, takže se člověka zmocňují pochybnosti: možná, že je navrhovaná reforma málo důsledná, ale znamená opravdu pohromu, jak se nám snaží namluvit opozice zleva i zprava?

Kompetentní představitelé ČR upřesnili bezpečnostní doktrínu státu. Podle premiéra Špidly se vůbec nedá mluvit o nějakém odklonu od OSN. Jen je třeba zvýšit její efektivnost. Zejména Rada bezpečnosti není prý plně připravena na dnešní výzvy, její reforma je nutná. OSN zkrátka musí přidat. To je jako nutit beznohého, aby utíkal co možná nejrychleji. Ministr Svoboda přišel se „strategií preventivní akce“. Její myšlenka je jednoduchá jako Kolumbovo vejce: konfliktům se musí předcházet, ještě než vypuknou, a to „preventivní diplomacií“. Teprve když selžou všechny mírové prostředky, lze použít sílu k ochraně životních a vybraných strategických zájmů státu. Tyto sentence jako kdyby vypadly z duševní dílny kadeta Bieglera, navíc podezřele zavánějí Pravdou a Láskou. Obávám se, že OSN si naše reformní plány nevezme k srdci. Pro spravedlnost je třeba přiznat, že doktrina připouští i koaliční akci bez požehnání OSN, klade důraz na transatlantické vazby a vyslovuje se (opatrně) pro případné zapojení do amerického protiraketového systému.

„CDU uzavřela lužickosrbskou školu“, hlásá titulek v Právu. Při bližším ohledání článku čtenář zjistí, že školu neuzavřela CDU (nemá pravomoce, které měla KSČ v době, když Právo bylo „její“, největší a nejčtenější), nýbrž saská vláda. Proč školu uzavřela, se nedozvíme, abychom si mohli domyslit, že jde o další krok v Drang nach Osten a potlačování všeho slovanského. Ve skutečnosti škola zřejmě trpěla nedostatkem žáků (což lze při troše námahy z článku vyčíst, musíme ovšem být odolní vůči nacionální demagogii).

Rovněž v Právu si stěžuje pan Doškář (jeho dopis jsme uvedli v minulém čísle Událostí), že se ho spor se synem nacisty Kinského dotýká velice osobně, protože jeho cítění vůči nacistům je silné (jeho rodina byla za války postižena). Kinský za svého otce jednak nemůže, jednak se na něj nemůže ani pamatovat, protože když zemřel, byl docela malé dítě. Spor o Kinského majetek je spor právní, nikoli ideologický, a musí se řešit na základě formálních zásad práva. Není vůbec vyloučeno, že na základě těchto zásad Kinskému majetek nepřísluší. Je pravda, že dobrat se věcného, to znamená formálního, ne ideologického hodnocení případu je velmi obtížné. Jinak vznášet majetkové nároky tohoto typu proti soukromým osobám byla od Kinského samozřejmě velká nepředloženost a soud by mu zásadně neměl vyhovět, protože by byla porušena nedotknutelnost soukromého majetku, nabytého v dobré víře.

Středa 23. července: poslanec Hojdar, předseda hospodářského výboru PS, vystoupil z klubu ČSSD. Ve straně zatím zůstává. Vládní většina se tak stala ještě o něco více většinou virtuální. Kolují nejrůznější spekulace, mimo jiné to, že je dohodnut s opoziční ODS a příští rok způsobí pád vlády a mimořádné volby. Vláda může ovšem padnout daleko dřív, pouhou politickou nehodou.

Na podzimním volebním sjezdu KDU-ČSL bude proti dosavadnímu předsedovi kandidovat Miroslav Kalousek. Chce podle vlastních slov akcentovat nesocialistické hodnoty; duhovou koalici, kterou navrhuje jako eventualitu ODS, přímo nezavrhuje, k ODS má prý aspoň v hospodářských záležitostech blízko (to by se dalo zlomyslně rozvíjet např. v souvislosti s jeho dlouholetým působením na ministerstvu obrany). Jeho šance stoupají s tím, jak koalice ztrácí na síle. KDU-ČSL přece chce být i nadále „při tom“.

Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych se někdy zastával senátora Mejstříka. Ale už je to tady: ministr kultury, tentokrát v šlépějích Václava Kopeckého, zveřejnil v dnešním Právu článek, v němž Mejstříka napadá ze jeho prohlášení, že se stydí za ty, kdo prosadili nynější restituční zákonodárství. Panu ministrovi též nejde pod nos, že senátor Mejstřík kladl úplně špatně položené otázky kandidátovi na ústavního soudce Pejchalovi. Jak je dobře,

že Dostál je zatím jen ministrem kultury a ne vnitra nebo obrany! Takhle bojuje s Mejstříkem jen na ideologické frontě. Pokud se ministrovi něco nelíbí na názorech člena zastupitelských sborů, má si to s ním vyřídit na půdě parlamentu, má k tomu sto a jednu příležitost, může tak učinit po dohodě se senátory své strany apod. Pan Dostál místo toho simuluje ministra-publicistu, a to jako obvykle chrapounským způsobem. Například se snaží se toho, s kým polemizuje kompromitovat věcmi, které s podstatou sporu vůbec nesouvisejí (Mejstříkovo svědectví v případu Marty Chadimové). Vytýká Mejstříkovi, že nezaplatil svůj odpor k totalitě kriminálem, jako by to bylo nějaké provinění (nota bene ani pan Dostál svůj tolik nafukovaný odboj kriminálem nezaplatil). Je velkorysý i v detailech: vyčítá Mejstříkovi, že jeho „ostudné kádrování“ dr. Pejchala připomíná otázku z kádrového dotazníku „Jak jste se zúčastnil(a) únorových událostí v roce 1948“ – v životě jsem se v žádném kádrovém dotazníku s takovou otázkou nesetkal. Možná, že byla jen v kádrových dotaznících pro lepší lidi. Drzost ministra Dostála je prostě omračující.

Česká republika prohrála u Mezinárodního soudu ve Štrasburku při s paní Kohnovou-Smidtovou. Jejímu muži, který se zachránil před Osvětimí emigrací do Anglie, byl ještě před rokem 1948 zabaven majetek podle Benešových dekretů. Byl totiž Žid, ale zároveň taky Němec. České noviny mlží a svorně to svádějí na komunisty. Případ Kohn je jakýsi zrcadlový doplněk k případu Kinský. K záležitosti se ještě vrátíme.

ODS navrhuje plán reforem, nazvaný „modrá šance“. Chce do roku 2010 dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, přičemž počítá s tím, že HDP vzroste na 7%. To je, jako by chtěla zvýšit produktivitu práce ve stavebnictví a kalkulovala přitom s tím, že se podstatně sníží zemská přitažlivost. Za snížením počtu poslanců a zásadní změnou ve způsobu volby do Senátu (myšlenka sama o sobě je sympatická, ODS na ni však přišla teprve když dosáhla velkého úspěchu ve volbách do krajských samospráv, které dlouho blokovala) je cítit účelová snaha učinit parlament manipulovatelnějším: nestačil by nakonec jeden poslanec a jeden senátor?

Město Králíky zakázalo účastníkům přehlídky historických uniforem (přesněji řečeno těm z nich, kteří budou mít německé uniformy z druhé světové války) vstup do obce, smějí se zdržovat jen v prostoru vyhrazeném pro akci. Jako důvod starosta Králíků uvedl, že už dříve lidé v německých uniformách některé obyvatele města vyděsili. Králíky byly před rokem 1945 německé (jmenovaly se Grulich, jako náš někdejší ministr vnitra). Nabízí se otázka, kdopak se to asi nejvíc polekal?

Z Posledního slova Petra Chudožilova v LN jsem se dozvěděl, že Václav Klaus chce jeden a půl milionu korun, které ušetří tím, že odřekl servis ČTK, věnovat na obnovu památek Pražského hradu. Předpokládám, že suma bude použita na restaurování hradní hladomorny (Daliborka), která v současné době není funkční.

Čtvrtek 24. července: Poté, co z poslaneckého klubu ČSSD vystoupil poslanec Hojdar, propukla ve sněmovně jakási hysterie. ODS zahájila nájezd na vládu kanonádou urážek, ČSSD oplácí stejnou mincí. Langer přirovnal premiéra k podvodníkovi, který prodával Karlštejn, Tlustý mluvil o České straně asociálně demokratické, ministr Škromach obvinil poslance Fajmona, že kecá samé bludy, nato poslanec Říman přirovnal Škromacha k feldkurátovi Katzovi, neví prý, jestli je nalitý, ale je s ním sranda. Debata má sládkovskou úroveň, čtvrtá cenová skupina, příměry svědčí o duševní prostotě jejích účastníků, kombinované s naprostým nedostatkem společenských zábran. ODS je zřejmě odhodlána vládu povalit, ale teď to ještě dělat nebude, první čtení není vhodná příležitost a prázdninový čas taky ne. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Václav Pavlíček má se svou kandidaturou na soudce Ústavního soudu v Senátu problémy. V Petičním výboru pro něho hlasoval jediný senátor. Vyčítají mu pochybnou právní filosofii, komunistickou minulost a účast ve svazu mládeže (zřejmě ČSM). S posledními dvěma věcmi se pan profesor ve svém životopise pro Kdo je kdo nepochlubil. Pokud se prof. Pavlíček nedostane do ÚS, je snad Senát přece jen tu a tam k něčemu dobrý.

Panu prezidentovi, který je hospitalizován ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí, vadí, že mu lékaři poskytují větší pozornost než ostatním pacientům. Vida, jakého máme lidumilného prezidenta. Je to směšné pokrytectví. Je přirozené a správné, když lékaři poskytují prezidentovi větší pozornost než ostatním pacientům a Václav Klaus to dobře ví. To jenom populisticky šaškuje, aby na sebe přitáhl preference.

Klerikálové se chystají podloudně vztyčit na Smetanově nábřeží sochu Habsburga! Zatím nikoliv Oty, ale císaře Františka I., stával tam od poloviny předminulého století až do roku 1918, kdy byl jako nežádoucí symbol starého režimu odstraněn. Angažuje se v tom údajně lidovecký místostarosta na Praze 1. Varovnou informaci přinesl – no přece kdo jiný než Právo. Císař František byl omezený hlupák a reakcionář, ale je dnes ještě ta nenávist k symbolu „třistaletého úpění“ na místě? Nejde přece o poctu, ale o obnovení historické památky.

Pátek 25. července: Všech 11 zákonů finanční reformy prošlo díky jednotnému hlasování vládní koalice do druhého čtení. V tuto chvíli ovšem o mnoho nešlo, svrhnout vládu uprostřed prázdnin a negativisticky tím, že se jí fakticky zabrání návrh reformy parlamentu vůbec předložit není taktické. Na české politické scéně ovšem vládne chaos, jaký tu snad po převratu ještě nebyl. Ke zprávě se vrátíme.

Robert Dengler obviňuje v Právu senátory, že když odmítají jmenovat Václava Pavlíčka ústavním soudcem, „pokoušejí se vnucovat některým vrcholným institucím, na jejichž složení mají vliv, jakousi státní ideologii“. Její součástí je podle Denglera, řečeno terminologií oblíbenou kdysi v jeho listě, přisluhování a poklonkování (objektem obého je odvěký německý nepřítel a katolická církev). Ve skutečnosti ideologii šíří prezident, opozice a značná část ČSSD a podporuje Právo a pan Dengler osobně už dlouho a vytrvale, je to ideologie národovecká, jiráskovsko-nejedlovská, a jejím základem je třídní boj proti němectví a římanství.

Do divoké parlamentní hádky o policejní vyšetřování vražd v Litvínovicích se vmísil svým typickým způsobem ministr Dostál. Poslanec Langer přirovnal premiéra Špidlu k podvodníkovi Jelínkovi, který se pokusil prodat jakémusi Anmeričanovi Karlštejn (historku zná každé malé dítě, příměr je už po formální stránce laciný a nenápaditý, Langer si mohl vymyslet něco chytřejšího). Dostál přirovnání považuje za mimořádně urážlivé, protože Jelínek byl prý antisemita a konfident gestapa. To si zaslouží jakýsi rozbor: Langrovo přirovnání je samo o sobě vůči Špidlovi velmi nespravedlivé. Langer ovšem nechtěl říci, že Špidla je něco jako antisemita a konfident gestapa a Dostál to velmi dobře ví. Velmi dobře také ví, že Langer není informován o Jelínkově antisemitismu a konfidentství, stejně jako já a 99% české populace. Vytáhl to na Langera právě proto. Odvolávat se na někoho, kdo byl ve skutečnosti antisemita a konfident, tedy konfident Gestapa, je u nás ukrutný hřích i tehdy, když to člověk o dotyčném neví a v přirovnání o to vůbec nejde. V takovém případě nevědomost neomlouvá a dotyčný se dopouští stejného smrtelného hříchu jako nešťastný účastník vlasteneckého výletu z Haškovy povídky, který se omylem vydělal pod rozsochatý dub, pod nímž kdysi skonal bratr Žižka. Jen hodně hysterická společnost může být citlivá na takovéhle argumenty, a jen hodně pokleslý demagog může takovéhle argumenty používat. Jen na okraj: stojí za povšimnutí, oč by na tom byl ten Jelínek v očích pana Dostála a značné části české veřejnosti lépe, kdyby byl býval místo konfidentem Gestapa konfidentem StB. To už se zase jako až tak velké odium nechápe.

Redakční kolega pana Denglera a někdejší redakční kolega pana Dostála Martin Hekrdla nazývá polského prezidenta, postkomunistu Kwasniewského „bývalým aparátníkem“. Kde pan Hekrdla nabral tyhle pravicové manýry? Odpověď je jednoduchá, Kwasniewský se v Hekrdlových očí proměnil z významného představitele demokratické levice v bývalého aparátníka ve chvíli, kdy podpořil americký zásah v Iráku. Směšné a ubohé.

Sandra Mackeyová tvrdí v článku, který přetiskla Mladá fronta Dnes, že se Američané dopustili hrubé chyby tím, když oba Husajnovy syny nezatkli, nýbrž rovnou zabili. Popřeli tím údajně „základní principy irácké kultury“, která si žádala, aby irácká společnost měla právo vykonat nad oběma akt pomsty. Kdyby Američané bojovali s lidojedy, paní Mackeyová by jim nejspíš vyčetla, že zabité vůdce nenaservírovali jejich někdejším poddaným za živa k večeři.

Taktéž v Mladé frontě Dnes polemizuje Karel Steigerwald s J. D. Novotným, který navrhuje zlikvidovat v Evropě národy. Píše mj.: „Rozpouštění národů souvisí s druhou stránkou věci – se vzýváním EU jako říše dobra, která nás polepší. U nás je neschopnost, korupce, nevzdělanost, arogance, politici jsou blbí, líní, odrzlí. Těchto neduhů nás prý zbaví EU. Jsou to ideje poddanského lidu: do naší bídy a smradu přijde voňavý pán a zavede nám dobro.“ Nemyslím si, že by mělo smysl národy zlikvidovat (nemyslím si ani, že by to bylo technicky proveditelné) a nemyslím si, že by EU byla říše dobra (zrovna v irácké krizi se dvakrát moc nepředvedla). Ale je to civilizovanější prostředí než to naše a je tu jistá naděje, že např. nedovolí, aby se u nás v budoucnu zase zavírali „jinak smýšlející“. To se v civilizovaných zemích na rozdíl od zemí, kde je zažité „poddanství“ (výraz pana Steigerwalda), nedělá. Přitom dám krk za to, že nejen politici KSČM, ale i významná část politiků ODS a jistá část politiků ČSSD na nic jiného nemyslí. Mé „ano“ Evropské unii je velmi účelové.

Sobota 26. července: Petr Mareš se v rozhovoru s A. Kramerem v Právu vyjádřil i k případnému odškodnění sudetských Němců. Na otázku, za koho mluvil, když (na rozdíl od Špidly) prohlásil, že „jsme připraveni“ hovořit i o humanitárním gestu vůči vyhnaným Němcům, odpověděl: „Já si myslím, že jako člen vlády mohu vyjádřit svůj názor a že se občas může stát, že se s panem premiérem neshodneme. Moji spolustraníci mi dokonce vytýkají, že se to stává příliš zřídka. Konkrétně k této věci: jak víte, existuje Česko-německý fond budoucnosti, o jehož funkcích probíhá průběžná diskuse; myslím, že pokud naši němečtí kolegové mají nějaký projekt, který počítá s využitím tohoto zdroje ke zmírnění dopadů některých zjevných křivd, není dobré předem říkat, že se o tom odmítáme bavit.“ A k obviněním, které ODS vznesla proti KDU a US v souvislosti s případem Kinský, řekl: „Připadá mi to zároveň směšné i smutné. Z argumentů kolegů z ODS jsem pochopil dvě věci: za prvé, že není možné bavit se o tom, že by někdo získal majetek, je-li bohatý, za druhé, že není možné, že by někdo získal majetek, je-li Nečech. Oba tyto argumenty jsou pro mne zcela nepřijatelné. Kauzu Kinský neznám tak, abych o ní mohl hovořit. Ale jednou věcí jsem si zcela jist: že to je záležitost, jíž se musejí zabývat soudy. Nechť se jí zabývají.“ To je na českého politika poměrně otevřené a věcné.

Advokát Kinského Jaroslav Čapek upozornil, že částka 40 miliard korun, uváděná v souvislosti s majetkem, jehož vrácení Kinský požaduje, je hausnumero (podle Petra Uhla, který se případem podrobně zabýval, je cena mnohonásobně, řádově menší). Mea culpa, já jsem tomu věřil a opakoval jsem to v Událostech a v Mladé frontě Dnes. Věřit novinám se, jak vidno, nevyplácí. V Právu se advokáta mj. ptali: „Proč jste praděda (který majetek Kinskému odkázal, bd) objevil až po dvou letech“. To je totéž, jako kdyby se Kolumba ptali, proč Ameriku neobjevil o dva roky dříve.

V rámci pozvolného rozpadu poslaneckého klubu ČSSD prohlásil nyní poslanec Robert Kopecký, že z klubu rovněž vystoupí, pokud bude Kinskému vrácen majetek. Lidé jako on nepatří do demokratického parlamentu. O tom, zda bude majetek Kinskému vrácen nebo ne, nerozhoduje ani ČSSD, ani vláda, ani parlament, ale soud.

Bývalá dederonská gladiátorka Katarin Wittová nosí dnes triko s nápisem „Miluji NDR“. Jak by nemilovala, když ji chovala jako v bavlnce. NDR byla snad ještě odpornější útvar než „ČSSR“, jakási severní Korea střední Evropy, a Witteová byla pro Honeckera tím, čím Gott a Vondráčková pro Husáka. S tím rozdílem, že Gott a Vondráčková měli snad k režimu jakousi rezervu a trička s nápisy „Miluji ČSSR“ dnes nenosí.

Pondělí 28. července: Vladimír Papež, Špidlův kandidát na ministra spravedlnosti, stáhl svou kandidaturu poté, co na veřejnost prosákly zprávy o jeho údajném nevázaném životě (víno, ženy a zpěv). Před novináři připustil, že kdysi dávno navštívil několik veřejných domů (tak dávno to zase být nemohlo, Husák a Jakeš těmto institucím nepřáli), ale byl tam prý „především“ v souvislosti se svou funkcí advokáta. Radovánky tedy byly až na druhém místě. Je to poloha Danila z Lehárovy Veselé vdovy: Dann geh ich zu Maxim, dort bin ich sehr intim, ich grüsse alle Damen mit ihren Kosenamen… ale především v souvislosti se svou funkcí!

Koncert Rolling Stones v Praze zahájil krátkým proslovem virtuální prezident zeměkoule Václav Havel. Pronesl několik vět na téma planetární svoboda. Nu což, je to pořád ještě lepší než zahajovat sérii představení cirkusu Humberto.

Předseda ODS Topolánek ohlásil na září hlasování o důvěře vládě. Není úplně jasné, jak to myslí, domnívá se, že by mezi druhým a třetím čtením, respektive po třetím čtení reformních zákonů měla vláda potvrdit svůj mandát (tedy zopakovat to, co udělala už jednou, po nepovedené prezidentské volbě). V novinách si to ovšem vyložili tak, že ODS chce vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. To jsou ale dvě rozdílné věci.

V Právu vyšel text jakéhosi Jaroslava Kuby „Prezidentské veto východiskem“. Autor je údajně vysokoškolským učitelem ústavního práva. Má velké starosti o právní řád ČR, především Benešovy dekrety. „S bezstarostným potěšením se přijímá, jak se například českými soudy zhrzení restituenti dočkali satisfakce u - obrazně řečeno - evropské soudní stolice. Nebylo jim sice vyhověno přímo, tedy v hmotněprávní rovině, avšak úspěchu dosáhli v rovině procesní, díky důležité kategorii lidských práv, a to na soudní ochranu.“ (To se týká zjevně případu paní Kohnové-Schmidtové, o němž jsme psali minulou středu a který komentuje ve své rubrice Emanuel Mandler.) Legitimita polistopadového režimu je založena na univerzalistickém pojetí lidských práv, což panu Kubovi vůbec nejde pod fousy, zvlášť když se používají retroaktivně (to je do důsledku dovedená teorie, že to, co se dálo v roce 1945 není v pořádku z dnešního hlediska). Zatím se retroaktivita zastavila v restitucích na 25. únoru 1948, ale protože se české právo vydalo na milost a nemilost svévoli Evropské unie, hrozí nebezpečí, že nám budou vnuceny takové právní úpravy, které ohrozí náš právní řád. Nebezpečný může být také Ústavní soud. Proto je nezbytné, abychom měli nějakou „pojistku proti revizi poválečné báze naší právní a státní svébytnosti“. Bylo by jí zavedení prezidentského veta do Ústavy ČR. Toto veto by doplnilo tzv. euronovelu Ústavy ČR. „Prezident by jím (totiž tím vetem) byl povinen ve výjimečných případech suspendovat ratifikovanou mezinárodní smlouvu, která by se časem prokázala jako neslučitelná s českým ústavním pořádkem. A dále, ze stejných důvodů a ve výjimečných případech, zabránit Ústavnímu soudu, aby "rozhodl o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro ČR závazné".“ Ježíšmarjá, něco takového jsem ještě nečetl! A to je možné u nás s vážnou tváří navrhovat! Pán nejspíš učí na právnické fakultě univerzity v Pchjongjangu (nebo snad v Havaně?).

Úterý 29. července: Evropští demokraté, Sdružení nezávislých a Josef Zieleniec vytvoří společnou kandidátku pro volby do EP. Neparlamentní strana, která má jakési vyhlídky pro budoucnost, s uskupením, jehož základní premisou je nedefinovatelnost, budou organizovat výtah do Štrasburku pro virtuálního politika, který považuje za nejpohodlnější existovat mimo strany.

V rozhovoru pro Právo se nový ředitel ČT Janeček vyslovil poměrně věcně a kriticky o televizní revoluci: „Byla to pro mne trpká zkušenost. Prubířský kámen lidských charakterů, neukojených ambicí, pocitu moci a mnohdy i falešné exhibice, a to na obou stranách barikády. Ano, vynesli jsme na světlo onoho pomyslného kostlivce a mnozí se vyděsili. Chybou ovšem bylo, že jsme vystoupili z řad pozorovatelů dění a stali se přímými aktéry té vřavy. Řada lidí nás tehdy pasovala na jakési spasitele celospolečenských poměrů, postavila nás do čela vojenských šiků a my jsme jim v tom nezabránili. To bylo špatně a ono Kainovo znamení máme na čele dodnes“.

Lékaři vítají návrh daně z cigaret. Předseda Lékařské komory dr. Rath se vyslovil v tom smyslu, že kdo kouří a nezřízeně pije alkohol, si poškozuje zdraví a činí tak vědomě. Znamená to zvýšené náklady na lékařskou péči, a proto by měl víc platit, byť i jen v nepřímých daních. K tomu dvě poznámky: za prvé, bylo by k nevydržení, kdyby se člověk ve světě, kde se uplatňují politici či politizující odborníci typu dr. Ratha, nemohl občas zkoulovat. A za druhé: nebylo by užitečné rozšířit zásadu o nákladech z kuřáků a pijáků ještě na všechny neduživce? Ve staré Spartě je hned po narození shazovali ze skály, a daňoví poplatníci od nich měli pokoj.

Zemřel někdejší vyšetřovatel StB Alois Grebeníček. Tím také končí nekonečně se vlekoucí proces. Problémy si způsobil sám. Kdyby byl v pravý čas přesedlal ze stalinismu prostého na stalinismus reformovaný, a pak ze stalinismu reformovaného na reformovaný nestalinismus, udělal by to, co většina českých stalinistů, stal by se pro českou veřejnost pochopitelným, jeho problémy by se zapomněly nebo ututlaly a dnes bychom o něm četli nekrology, v nichž by byla jeho pomýlení z mládí nějak omluvena, podle oblíbené české zásady, že to, co dělal tenkrát, je nepřijatelné z dnešního hlediska. Jenže pan Grebeníček stalinista byl a stalinistou zůstal. To je neodpustitelné podivínství.

Petr Žižka napsal do Mladé fronty Dnes článek, kde se zmínil o tom, jak se česká země zbavovala schopných lidí. Zmínil mj. i sudetské Němce. Tím na sebe přivolal hněv kompetentní a pověřené úřední osoby, totiž samotného ředitele (ředitele sekretariátu Fondu budoucnosti Tomáše Kafky). Ředitel ho důrazně poučil: „Formulace typu "Dějiny této země jsou poznamenány tím, že nejschopnější byli vytlačeni. V novodobých dějinách takto opustili zemi: za války Židé, po válce sudetští Němci, šlechta, následovaná velkopodnikateli a drobnými živnostníky." jsou neodpustitelným zjednodušováním a využíváním skutečných lidských tragédií na podporu vlastních publicistických tezí. Takový tlak na historii si žádná z obětí 20. století nezaslouží.“ Chcete vědět, pane Žižko a čtenáři MDF, proč jsou ty formulace neodpustitelným zjednodušováním a využíváním lidských tragédií na podporu vlastních publicistických tezí? Volejte řediteli!

Středa 30. července: soudě podle dnešních novin, má úterý 29. července 2003 rekord: je to politicky nejbezvýznamnější den od té doby, co provozuji svůj politický zápisník. Jediná věc, která stojí za zmínku, je zpráva o tom, co řekl americký velvyslanec Stapleton novinářům v souvislosti s návštěvou premiéra Špidly v USA. Oficiální návštěva českého prezidenta do USA prý není plánována a není důvodu, proč by měla být plánována v blízké budoucnosti. To je poměrně pádná odpověď na spekulace, které se před nedávnem objevily v Lidových novinách (byla to nenápadná hradní sondáž, nebo ne?): Klaus si údajně svou návštěvou na Americkém velvyslanectví na státní svátek USA a hlavně vstřícným projevem tamtéž výrazně vylepšil reputaci. Ukázalo se, že tomu tak není. Americký přístup k Václavu Klausovi je pedagogicky úplně v pořádku. Jemnější prostředky by totiž nejspíš byly hluboko pod rozlišovací schopností českého prezidenta. S jistou hrůzou jen očekávám, kdy začne běhat kolem Putina a vrtět chvostem. Ale chápu, že tohle není americká starost: každý svého štěstí strůjcem.

Čtvrtek 31. července: Klausův tiskový mluvčí Klvaňa odchází. Všichni zúčastnění se zaklínají přátelským rozchodem ve vší úctě. Klvaňa dokonce prohlásil, že už když nastupoval, zdůraznil, že u prezidenta nechce zůstat až do konce jeho funkčního období. Nyní se zdvořile a mile rozloučil a míří do diplomatických služeb. Přes vzájemné mazání medu kolem úst a věšení bulíků na nos veřejnosti je zjevné, že to pan Klvaňa prostě nevydržel, jako již mnozí před ním a jako ještě mnozí po něm. Zdá se, že za vytváření iluze o smírném rozloučení nevyjde docela naprázdno a nebude nucen přespávat v parku u Hlavního nádraží.

TV Nova dostala od Velké mediální rady pokutu ve výši tři čtvrtě milionu korun za vysílání nemravného filmu v nevhodnou dobu. Stížnosti ministra Dostála na neobjektivní zpravodajství byly vyřešeny (zatím) napomenutím. Stížnost ministra Dostála na (již zrušený) pořad Volejte řediteli bude projednána v září. Pokud nebude sekat dobrotu, může být tedy hůř. Ministr kultury a informací a jeho rada drží Novu pěkně pod krkem. Máme se na co těšit.

Belgie zrušila zákon, který dráždil USA, píše Právo v titulku. Jde o zákon, podle něhož může být před belgickým soudem obžalován ze zločinů proti lidskosti kdokoli kýmkoli. Ve skutečnosti se ruší zákon, který dráždil zdravý rozum. Je to snad první případ právního imperialismu v dějinách světa. Dříve si imperiální nároky dělaly exekutivy států, a musely tedy brát ohled např. na to, mají li k uskutečnění svých imperiálních cílů dost vojáků. Když si imperiální ambice dělá legislativa, podléhá svodu, že jí stačí k jejich prosazení síla práva. Ve skutečnosti je tenhle imperialismus stejně zavrženíhodný jako ten brutálně mocenský, ale navíc je ještě směšný.

Prezident Bush prý řekl Václavu Havlovi při nedávné půlhodinové schůzce (Havel dostal vysoké americké státní vyznamenání), že nemá zájem o schůzku s Klausem. Výrok šplhounsky zapsal český velvyslanec ve Washingtonu Martin Palouš, věrný Havlův písař, a poslal ho na vědomí ministerstvu zahraničí i prezidentské kanceláři. Tím získává celý případ škrholovskou dimenzi, která Spojeným státům neposlouží. Jan Macháček (zdá se, že další písař do party) o tom v MfD napsal: „Ve skutečnosti jde jen o to, že Američané netrpí věčnou českou chorobou dát se rychle na stranu silnějšího a kopat do slabšího. Ani je nenapadne hodit přes palubu Špidlu jenom proto, že se teď jeví slabý“. Problém je v tom, že Američané jsou silnější a Klaus je vůči nim slabý (i když to neví a nechová se podle toho). A celá akce začíná vypadat právě jako „kopání do slabšího“.

Tímto zápisem končí třetí ročník Událostí.