Restituční galimatyáš

Karl des Fours Walderode má, lépe řečeno měl smůlu. Zdobily ho tři atributy, jež sou pro české prostředí zhola nepřijatelné: šlechtic, Němec, bohatec: jakási personifikace našeho třistaletého úpění. S jeho jménem je spojen chuchvalec restitučních sporů na Jablonecku, Turnovsku a Blanensku. Ze všech těchto důvodů již drahnou řadu let zaměstnává staré ostřílené Buďonného kozáky z nejprve Rudého, nyní už pouze Práva. Mimoto působí problémy obcím, v nichž se nalézá nárokovaný majetek: obce nejsou dvakrát bohaté a měly s ním nepochybně své docela počestné úmysly.

Restituentovi není příliš platné ani to, že je v tuto chvíli již mrtvý. Restituční štafetu totiž převzala univerzální dědička,paní Kammerlanderová z téhož rodu.

Případ obnažuje diskriminační charakter českého restitučního práva a aspoň naznačuje podivuhodnou živost údajně mrtvých Benešových dekretů.

V čem je jádro problému: majetek byl dotyčnému aristokratovi zabaven na základě Benešových dekretů v roce 1945. V roce 1947 se mu však podařilo získat osvědčení o státním občanství a tím i nárok na zkonfiskovaný majetek. V roce 1948 usoudil, že u Gottwalda nemá velkou šanci, emigroval a čs. občanství se vzdal. Turnovští proti přiznání občanství zuřivě protestují: podle ústavního dekretu 33 k tomu totiž bylo zapotřebí, aby dotyčný zůstal věrný Československé republice, nikdy se neprovinil proti českému a slovenskému národu (jak se to proboha dá dokázat! Dokázat se dá nevěra, ne věrnost) a buď se činně účastnil boje za její osvobození, nebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Turnovští tedy vlastně požadují, aby byl zmíněný dekret na Walderodeho znovu aplikován. Ústavní soud však jeho osvědčení o občanství v roce 2001 fakticky uznal.

Restituce v někdejší ČSFR a později v ČR jsou upraveny dvěma zákonnými normami: zákonem č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (restituce nezemědělské povahy) a zákonem č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Už během projednávání prvního z nich navrhl v tehdejším FS kdosi, aby byli restituováni i čeští občané německé a maďarské národnosti, kterým byl právě na základě dekretů majetek kdysi zabaven. To by ovšem obnášelo prolomení hranice tzv. rozhodného období (odkdy se konfiskovaný majetek vrací), která byla s ohledem na nebezpečí, že se o restituce přihlásí i vyhnaní sudetští Němci, stanovena na 25. února 1948. Návrh tehdy neprošel v české části Sněmovny národů, ale pak se v části sněmovních potentátů hnulo svědomí a doplnili dodatečně (zákonem 93/1992 Sb.) zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě odstavcem 2 paragrafu 7, který pověřuje ČNR, aby zvláštním zákonem upravila restituce občanů, jimž byl majetek odebrán na základě dekretů a přitom si podrželi nebo dostali zpět čs. státní občanství. To taky ČNR zákonem č.243/1992 Sb. promptně udělala. Nezemědělského majetku se úprava netýkala, na novelu zákona 87/1991 a odpovídající zákon ČNR se už vzhledem k bouřlivému procesu rozkladu federace už nedostalo. To je první skutečnost, diskriminující české občany německé národnosti. Je přitom skutečností, že zákon č. 243/1992 prolamuje tzv. rozhodné období.

Ve všech restitučních zákonech byl nárok na restituci vázán na dvě hlavní podmínky: československé (případně české) státní občanství a trvalý pobyt na území ČSFR (ČR). Občané, jimž byl majetek zabaven na základě dekretů, museli navíc ještě prokazovat, že jim nejpozději v roce 1953 bylo vráceno čs. státní občanství. Walderode se dožadoval restitucí právě na základě zákona 243/1992.

V roce 1994 odstranil Ústavní soud podmínku trvalého pobytu ze zákona 87/1991 jako neústavní. Totéž učinil o rok později se zákony č. 229/1991 a 243/1992. V tu chvíli nestálo restituci pana Walderodeho nic v cestě.

Tu ovšem zareagovala česká vláda, jmenovitě tehdejší ministr zemědělství Josef Lux, a předložila do parlamentu zákon č.30/1996, jemuž se nikoli bezdůvodně (i když Ústavní soud je jiného názoru) říká Lex Walderode. Je to novela zákona 243/1992, která do něj vkládá další podmínku pro restituce, totiž nepřetržité státní občanství až do 1. 1. 1990. Této podmínce pochopitelně Walderode nevyhovoval, občanství se vzdal po emigraci v roce 1948. Tím byli ovšem výrazně diskriminováni opět čeští občané německé národnosti (zákon ušitý jmenovitě na jednu osobu u nás zatím není obvyklý). Podmínky pro majetkovou restituci podle zákona 243/1992 jsou nyní jiné a výrazně omezenější než podle zákona 229/1991.

Podle této úpravy pak Městský soud v Praze v roce 1998 pohodlně zamítl Walderodovu žádost o vydání majetku na Jablonecku s vykutáleným odůvodněním, že neexistuje lidské právo na restituce a proto každý stát může v této záležitosti postupovat podle vlastního uvážení. Walderode nelenil a obrátil se k Ústavnímu soudu, který o věci rozhodoval v roce 2001. Ten předvedl velmi zábavný argumentační balet:

- Prohlásil, že se paragrafu 2, odst. 3 zákona 243/1992 rozhodně nesmí rozumět tak, že by nepřetržité občanství bylo podmínkou, protože by pak byli diskriminováni mj. ti, kteří emigrovali z ČSSR a komunistické úřady jim občanství odňaly. Zákonu je tedy třeba rozumět jinak, než jak zní.

- Žádost v tuto chvíli už dědičky o vypuštění podmínky nepřetržitého občanství však odmítl; žadatel nemá právo ji vznášet, protože se na něho zákonná úprava nevztahuje - podal totiž svou žádost ještě před novelizací zákona 243/1992, která tam podmínku zabudovala. A protože se na něj zákonná úprava nevztahuje, rozhodnutí Městského soudu se ruší.

Je velmi pravděpodobné, že totéž kolečko se nyní opakovalo i v případě majetku na Turnovsku.

Jsem přesvědčen, že žádný právní orgán na světě (a tedy ani soudní dvůr ) nemůže vzít vážně legrační a protismyslnou argumentaci českého Ústavního soudu. Zde někde je zjevně důvod, proč je jak vláda, tak její opoziční partner, ODS, tak zuřivým odpůrcem jakéhokoli přezkoumávání českých restitučních zákonů. Problém tentokrát není jen v sociálně demokratické vládě, ale v samotném nápadu restituovat majetek. Vytvořila se tak změť neřešitelných situací. Klaus a jeho ekonomická garnitura restituce bezprostředně po Listopadu nechtěla, byli si vědomi obrovských problémů, které jimi vzniknou, a měli recht. Lid se však restitucí dožadoval, a tak vznikající ODS nakonec ustoupila populistickým tlakům Občanského hnutí. Autor tohoto článku seděl při projednávání obou restitučních zákonů ve FS ČSFR, má však alibi. Spolu s E. Mandlerem vytrval v odporu proti restitucím, jehož se "pravičáci" včetně ODS vzdali. Doklady přináším v rubrice Dokumenty. Čím dál tím více se ukazuje, že se česká společnost nachytala na vlastní chtivost a způsobila si problémy, s nimiž se dnes vyrovnává jen za cenu nehorázného a směšného prznění vlastního právního řádu.

16. března 2002