Dokument

(majetkové restituce zkomplikují a zdrži ekonomickou reformu a přinesou spoustu neřešitelných problémů; plánovanou formou restitucí se vytvoří nerovnost mezi občany české, slovrnské, německé a maďarské národnosti; správná cesta není vracení majetku, ale symbolické odškodnění)

Poslanec SL E. Mandler: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, jistě neřeknu nic nového, když se zmíním o tom, že spor o restitucí, který trvá tak dlouhou dobu, přinesl ohromné množství otázek o tom, zda restituce má byt fyzická či naturální, kdy má začít, pro koho má platit, jestli restituce slouží privatizaci, nebo je proti privatizaci, jestli má mít přednost před privatizací, či naopak. Ale také kdo z obyvatel - a vlastně i z nás - může restituci získat a co může získat politická síla zaujetím toho či onoho stanoviska.

Pokusím se stručně k těmto věcem něco říci. Nejprve jak pojímají liberální demokraté majetkovou restituci, potom jaký je podle nás vztah majetkové restituce k ekonomické reformě a posléze k některým aktuálním politickým aspektům majetkové restituce.

Tedy nejprve k majetkové restituci jako takové. Otázka restituce jako takové - navrácení do původní podoby - je logická a zdaleka to není jen otázka ekonomická. Je to otázka vážná, protože ve společenském měřítku navrátit něco do původní podoby vlastně v pravém slova smyslu nelze - je možno navázat na určitý stav, který byl. Restituce je tedy otázka možností navázat kontinuitu v dané oblasti. Pro nás liberály je v této souvislosti určující hledisko práv, svobod a institucí na ně navazujících. Tak kupř. v oblasti politické můžeme aspoň zdánlivě navázat na první republiku obecnou zákonnou úpravou politických práv a svobod (to je svoboda slova, shromažďovací, sdružovací apod.). Ale ve skutečnosti politický systém, i kdyby k tomu bylo hodně chuti, prostě restituovat nelze, myslím politický systém první republiky. Existují instituce, které tehdy nebyly, jsou jiné noviny, nové sdělovací prostředky, např. televize, úplně jiné politické strany a hnutí, zatímco ty dřívější nejen neexistují, ale ani je nelze obnovit. Takže můžeme restituovat určitá politická práva svobody, ale nikoli instituce na nich založené. V tomto smyslu je třeba tvořit, pracovat, vymýšlet co nejvíce nového.

Úplně jiná je - zůstaneme-li ještě v oblasti politických práv - otázka lidí a institucí, které byly mimořádně postiženy odstraněním práv a svobod. Mnozí političtí aktivisté, intelektuálové, umělci, kteří se pokusili uplatnit své potřeby v těchto oblastech, byli perzekvováni, nemluvě už o těch, kteří byli popraveni a velký počet těchto lidí byl dlouhodobě vězněn. Jejich odškodněním, jehož nezbytnost je zřejmá, neprovádí ovšem společnost žádnou restituci, nevrací postiženým ani zdaleka to, oč byli ochuzeni, co jim bylo uloupeno, není to restituce, je to jen a pouze elementární slušnost.

Srovnáme-li s politikou co do možností restituce oblast hospodářství, zjistíme množství analogií. Lze se pokusit o navázání důsledně zpřetrhané kontinuity zákonnou úpravou individuálních práv, práv vlastnit, podnikat, disponovat se zdroji. Je ovšem zřejmé a není třeba to snad vůbec jakkoli dokládat, že to, co se vytvoří ekonomickou reformou, nyní bude, ale i musí být nový hospodářský systém, vycházející ze současné světové a evropské ekonomiky s jejími vztahy, institucemi a strukturami. Restituce tu možná není.

Proč se tedy zákonu o mimosoudních rehabilitacích říká zákon restituční? Tato otázka není pouze formální. Tento zákon totiž nevychází z obecných potřeb společnosti, vychází z poškození těch, kteří vlastnili, podnikali a kterým byl majetek nezákonně odebrán, uloupen, ukraden. Samozřejmě že byl. S tím nepolemizuji. Jen s tím, že to nelze restituovat. Komplikací je tady ovšem dědické právo. Přesto, že vláda, jak se zdá - mně se zdá - původně na restituce, na obnovení vlastnictví v plném slova smyslu nemyslela, tím, že do zákona zahrnula dědické právo, se z tohoto zákona stává norma, která k restituci samozřejmě směřuje. To jen na vysvětlenou.

Zbývá to poslední v hospodářské oblasti, v oblasti vlastnických práv, to je právo na odškodnění. My, liberálové, souhlasíme s tím, že odškodnění nesmí být na úkor současného a budoucího rozvoje společnosti. Konkrétně musí být v souladu s ekonomickou reformou. Je ovšem známo, a doufám, že k tomu bude moci něco konkrétnějšího říci kolega Doležal, že desetitisíce sporných a mnohdy velmi sporných případů zahltí notářství, archivy, státní správu, soudy, že zablokují další postup privatizace, a tedy ekonomické reformy. Argumentace, že takto se vytvoří jakési střední vrstvy podnikatelů, je pro nás neprůkazná. Samozřejmě, že právo na odškodnění nesmí způsobit také neúnosné státní dluhy.

Pojetí majetkových restitucí z hlediska liberálů vcelku je toto: domníváme se, že je třeba zákonnou formou obecně rehabilitovat vlastnická a podnikatelská práva, že je nezbytné odškodnit vlastníky poškozené v letech 1948 až 1989 tím či oním druhem vyvlastnění, a to symbolickou náhradou, částečně finanční, částečně v kuponech a cenných papírech. Toto odškodnění by nemělo být přenosné na dědice a nemělo by ani zprostředkovaně zasahovat do privatizace a ekonomické reformy.

Tím se dostávám k dalšímu bodu vztahu majetkové restituce a ekonomické reformy. Jak vyplývá z předchozího, nepokládají poslanci LDS, to znamená ani kolega Doležal, ani já majetkovou restituci za možné uskutečnit. Jestliže se o to nyní Federální shromáždění pokusí, nutně to podle našeho názoru musí ekonomickou reformu poškodit. Finanční restituce je neúměrným břemenem pro státní rozpočet, naturální restituce poškozuje ekonomický rozvoj vynětím předem nedefinovatelného množství objektů a podniků z privatizace. Tzv. majetková restituce podle nás fakticky není součástí ekonomické reformy, je to akt, který jí stojí v cestě.

Nyní ke dvěma politickým aspektům majetkové restituce. Především mnozí bývalí vlastníci nebo jejich dědici projevují pochopitelně přání a nátlak v tom smyslu, aby touto zákonnou úpravou získali co nejvíce. Tento nátlak přejímají - a jinak to už ve svobodné společnosti být nemůže - také usměrňují politické síly a sdělovací prostředky. V důsledku toho vznikla ve Federálním shromáždění i mimo ně silná hnutí pro co nejradikálnější časově i objemově nejrozsáhlejší majetkovou restituci. Dále federální vláda podle našeho názoru nedokázala zaujmout a uhájit důsledný postoj ve věci majetkových restitucí. Ukázalo se ovšem, že to nebyla jen její nedůslednost, ale že vláda neměla a asi nemá v hospodářských věcech dostatečnou podporu. To je podle našeho názoru do budoucna velmi závažné. Nakonec se stalo to, že jsme obdrželi kompromis, proti kterému stojí názor slovenské vlády. Já i to považuji za velmi závažné. Myslím, že hnutí za to, abychom si vzali více, než máme, se tímto projednáváním rozšířilo a bude se šířit.

Dámy a pánové, poslanci Liberálně demokratické strany se v důsledku stanoviska, které jsem jen velmi stručně mohl zmínit, staví za návrh poslance Vilda a spoluautorů na vypuštění majetkově restitučních částí z návrhu zákona, to znamená hlavy I a II. druhé části…

Poslanec SN B. Doležal: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, problémy, kterými se tu zabýváme a které už několik týdnů blokují do určité míry práci Federálního shromáždění, nejsou problémy čistě hospodářské. Přesahují dimenze ekonomiky a mluví o našem vztahu k minulosti i k budoucnosti.

Představa, že se můžeme ve větší či menší míře vrátit přes nepříjemné časové období do situace, kdy bylo ještě všechno v pořádku, obnovit stav, který chápeme jako normální nebo dobrý, a navázat tak kdysi přetrženou kontinuitu, je pouhý krásný sen. Kdyby to bylo možné, všechno by se zjednodušilo. Dějiny se svými peripetiemi by ztratily svou osudovou závaznost, všechny chyby a hříchy by se zrelativizovaly, protože by buď celé, nebo jejich části se daly jaksi spravit. Neměli bychom se za co stydět a nemuseli bychom se snažit být lepšími.

Je však minulost dostatečně přehledná a transparentní, aby se daly navázat zpřetrhané nitky majetkoprávní kontinuity…

(následoval podrobný výčet nedostatků ve státních a podnikových archivech, které velmi zkomplikují vydávání majetku; tuto část vypouštím, není pro dnešního čtenáře zajímavá))

Jistěže se jedná jen o malý zlomek toho, co komplikuje problém restituce. Ale i z tohoto zlomku je myslím vidět, že euforie pana poslance Černého, pokud jde o restituci jako nejrychlejší prostředek privatizace, je poněkud přehnaná a že myšlenka restituce jako obnovy stavu, který tu kdysi byl, je pochybená.

Naší povinností je v první řadě zabývat se budoucností, tím, co chceme udělat. V ekonomické sféře je budoucností privatizace, jako jádro ekonomické reformy. Náprava křivd, odškodnění poškozených jsou možné jen v jejím rámci. Zahledění do minulosti a účtování s některými příkořími poznamenaly českou politiku po osmnáctém i po pětačtyřicátém roce. Zatímco jsme si vyřizovali účty s rozpadlou monarchií, rodil se v Německu nacismus. Zatímco jsme si vyřizovali účty s poraženým nacistickým Německem, rozhodovalo se o naší budoucnosti v Moskvě. Je velmi smutné, že v těch řídkých okamžicích svobody, které nám v tomto století byly dopřány, jsme se často nezmohli na víc než na malicherný fanatismus a pro to, co bylo, jsme zapomněli na svět, který nás právě obklopuje, na jeho výzvy a nebezpečí. Nezapomínáme na něj i dnes v okamžiku, kdy, jak se zdá, stojíme na prahu určité ústavní krize? Spory o restituce jsou jen jednou její částí. Další složkou jsou vleklé kompetenční spory mezi republikami. Liberální demokraté byli proti tomu, aby se rozdělení kompetencí řešilo tak, jak se řešilo, ale když už se parlament jednou rozhodl, bude mít přehlížení zásadního stanoviska slovenské vlády velmi neblahé důsledky, zvláště, když je toto stanovisko podle našeho názoru věcně správné. Vládní návrh tak, jak byl předložen, tuto krizi v nejlepším případě odkládá. Je to další příklad špatného kompromisu a poslanci Liberálně demokratické strany pro něj nebudou hlasovat. Tím bych chtěl opravit to, co bylo řečeno včera v televizi o našem stanovisku, resp. jak byl interpretován projev poslance Mandlera.

Na závěr mi dovolte ještě jednu malou poznámku. Už se tu hodně mluvilo o tom, že napravování jedněch křivd způsobuje křivdy druhé. Pokud stanovíme datum restituce 25. únor 1948, dopustíme se tím křivdy na našich maďarských a německých spoluobčanech - pro pana poslance Ransdorfa podotýkám, že mám na mysli ty německé spoluobčany, kteří nebyli odsunuti a kteří tady dnes s námi žijí. A nedopustíme se křivdy na našich slovenských partnerech jenom proto, že si slovenská vláda na poslední chvíli dokázala prosadit možnou modifikaci zákona národní radou. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Poslanec SN B. Doležal: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych tu pohovořit v podstatě o stejném problému, o kterém hovořil můj předřečník - pan poslanec Kříž. (pozn.: poslanec ODS Erich Kříž navrhoval doplnit zákon o restituce občanů německé národnosti, bd) Je to otázka, která zůstává zatím spíše na okrají debaty. Chtěl bych se na ní podívat ještě z trochu jiného hlediska, než jak učinil pan poslanec Kříž.

V podstatě jde o to, jak chápeme ono hraniční datum 25. února 1948, na němž s shodly rozhodující politické sily zastoupené v našem parlamentě, v souvislosti s otázkou restitucí československým občanům maďarské a též německé národnosti. Můžeme toto datum pojímat - a mnozí ho tak pojímají - jako historický mezník rozdělující dobro od zla. Obávám se, že pak to ovšem bude hranice, která nás, občany této země, bude i do budoucna spíše rozdělovat, než vymezovat.

Je sice pravda, že v roce 1945 byly obnoveny prvky právního státu a parlamentní demokracie, ale je také pravda, že se to stalo s významnými omezeními. velmi mnohé z toho, co později postihlo většinu Čechů a Slováků, bylo předznamenáno už tehdy - v letech 1945 - 48 - bohužel velmi často za souhlasu a spoluúčasti později postižených. Byly to dekrety prezidenta republiky č. 5/1945 - týkal se mimo jiné národní správy majetkových hodnot Němců a Maďarů, dekret č. 12/1945 - pojednával mimo jiné o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců a Maďarů, dekret č. 28/1945, mimo jiné o osídlení zemědělské půdy Němců a Maďarů a dekret č. 108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku. Všechny zmíněné dekrety postihovaly mimo jiné všechny osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti, nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran sdružující osoby německé nebo maďarské národností (dekret č. 5 § 6). Řadě postižených bylo později, tj. Maďarům na základě zákona č. 245/1948 Sb., Němcům v roce 1953 vráceno československé státní občanství - Maďarům dokonce část konfiskovaného majetku, ovšem že pouze na papíře. V tomto smyslu bude nekompromisně vytyčená časová hranice 25. února 1948 znamenat i hranicí společenskou, vedoucí dělící čáru uvnitř současné československé společnosti. K podobným, i když tentokrát nikoli národnostně zabarveným důsledkům dojdeme, když vezmeme v úvahu znárodňovací dekrety ze stejného období.

Spravedlnost, kterou nabídneme, bude spravedlností velmi částečnou. Bude spravedlností pro Čechy a Slováky a dáme tím najevo, že se občané tohoto státu dělí do dvou kast: na jedny, co jsou si rovní ve všem a všudy, a na druhé, kteří jsou těm prvním rovně o něco méně. (Potlesk.)

Oba poslanci LDS, kolega Mandler i já, jsme upozorňovali v rozpravě o restitučním zákoně na to, že morální rehabilitace a fyzická restituce jsou dvě rozdílné věci, které nelze míchat dohromady. Nikdo rozumně uvažující nemůže dnes na našem státě, devastovaném komunistickou diktaturou a ruskou okupaci, chtít, aby napravoval všechny rozsáhlé majetkoprávní křivdy z let 1945 - 1948. Vedlo by to nanejvýš k ještě větši politické destabilizaci a hospodářskému rozvratu.

Otázka restitucí je praktická otázka, a to, že se fyzická restituce v určitých případech nedá provést, neznamená ještě morální placet k vyvlastňovacím nařízením. Pokud s radikálními restitučními požadavky přichází sudetoněmecké krajanské sdružení, je to sice do jisté míry pochopitelně, ale je otázka, jaký smysl mají pěkně řeči o smíření, když jejich rubem jsou požadavky, jež náš stát nemůže splnit. Méně pochopitelně je, když požadavky podobně radikální, i když v jiné oblastí než v oblastí restituce majetku národností, zaznívají v této síni.

Není tedy možné napravit všechny křivdy, způsobené v letech 1945 - 1948. Co je však možné a co je dokonce nutné na našem státě požadovat, je taková náprava, která zakládá naprostou a bezvýjimečnou rovnost v přístupu ke všem jeho nynějším občanům po a tedy i k občanům německé a maďarské národnosti, kteří si po roce 1945 československé státní občanství zachovali nebo ho později znovu nabyli na základě složení tzv. slibu věrnosti. Tito občané musí být rovní všem ostatním bez ohledu na důvody, pro něž byli vyňatí z opatření let 1945 - 1946. Z tohoto hlediska je datum 25. února 1948 možno považovat pouze za pracovní a technickou hranici, jež má pomoci vymezit okruh těch, které dnes počítáme do našeho státního svazku.

Za základní věc považují poslanci LDS to, že povinností státu je pečovat stejnou měrou o všechny jeho občany bez ohledu na to, k jaké národní, etnické, politické či sociální skupině se hlásí. Federace nesmí být nástrojem nadvlády nejpočetnějších národnostních skupin nad slabšími. Musí být nestranným garantem spravedlností a občanské rovnosti. Jen taková federace má smysl, jen taková federace je v českém národním zájmu a stojí za to, abychom usilovali o její zachováni. Z hlediska projednávaného zákona to pak znamená, že majetky osob německé a maďarské národnosti, které znovu nabyly československého státního občanství po roce 1945, pokud spadají do problematiky, kterou řeší tento zákon, to je do problematiky zemědělské, musí být restituovány, přestože byly zkonfiskovány před 25. únorem 1948.

Návrat občanství v civilizovaných zemích znamená návrat všech občanských práv včetně práva vlastnického. Návratem občanství, který navíc u občanů maďarské národnosti byl doprovázen formálním navrácením zkonfiskovaného majetku, se tito lidé dostali do stejného postavení, v jakém byli českoslovenští občané ostatních národností a tuto rovnost je třeba zachovat i dnes. Z tohoto důvodu podporujeme pozměňovací návrh, který zde předložil pan poslanec Kříž. Děkuji za pozornost.