indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.6.-30.6. 2003

 

Pondělí 2. června: Právo uvádí, co budou konkrétně znamenat škrty v armádním rozpočtu: žádná nadzvuková letadla, jen 18 letounů L159 místo 72, navíc nevyzbrojených, takže budou moci sloužit pouze k výcviku pilotů, žádná modernizace vrtulníků Mi-17, odklad likvidace nadbytečné munice a tím i nepotřených skladů,zrušení perspektivních posádek Podbořany, Moravská Třebová, Dašice, zrušení plzeňské vojenské nemocnice a snížení stavu české armády z 45 tisíc na 38 tisíc. Navíc prý bude nutno rezignovat na některé závazky vůči EU a NATO (mj. na zřízení mezinárodního praporu protichemické ochrany). To, co po této restriktivní operaci zbude, by mělo být nazváno spíše vládním vojskem než armádou. Tanky by bylo dobré nahradit kavalerií (přijde levněji) a letectvo luftbalóny. Armádu nepotřebujeme, ubráníme se hubou. Ministr Tvrdík měl sto a jeden dobrý důvod nedělat Špidlovi principála tohoto cirkusu. Vyjádřil se ostatně velmi vstřícně: „Že nechci být s některými kroky spojován, neznamená, že mne přestalo zajímat, co se s armádou děje“. O Špidlovi mluví věcně, ohleduplně a ovšem kriticky: „Myslím, že je velmi tolerantní a velkorysý. Nezávidím mu jeho roli, ve 101 poslanci podporované vládě tří stran je to strašně složité. Je pravděpodobné, že tady je podstata jeho problémů, ale po volbách neměl jiné řešení. V řadě případů musí přemlouvat každého jednotlivého poslance a musím říct, že jsem v řadě případů jeho trpělivost obdivoval. Bohužel jsou někdy výsledkem velmi špatné kompromisy. Byla řada spekulací, jak na mě měl nasadit tajné služby. Tomu absolutně nevěřím. Na druhou stranu Vladimír... Mně je hloupé ho hodnotit čtyřiadvacet hodin poté, co jsem přestal být jeho podřízeným. Některé věci řeší jiným způsobem, než bych to řešil já. Já jsem trochu ranař, jdu do věcí po hlavě, moje manažerské způsoby jsou zcela jiné, než jeho. Když identifikuji problém, pokusím se ho okamžitě řešit. Vladimír si pro to nechává větší čas, až to potom někdy vypadá, že to neřeší. Bude to znít možná směšně, když si vezmu, co se stalo v pátek, ale myslím si, že je k lidem málo tvrdý a že si nedokáže vynutit odpovídající autoritu. Prostě lidé ho příliš nerespektují a když si chce respekt vynutit, udělá to nešťastným způsobem. Je introvert, neumí strhnout lidi na svou stranu, prostě nejdou za ním jako tým.“ Myslím si, že Tvrdík se nemá ani za co stydět, ani za co omlouvat.

Vláda hodlá v novém Občanském zákoníku navrhnout kapitolu o zapisovaném partnerství pro homosexuály. Bylo by dobré, kdyby se návrh tentokrát podařilo prosadit, jde o svým způsobem handicapované členy společnosti a demokratický stát jim musí vycházet vstříc.

V Petrohradě a potom v Evianu proběhlo veliké smíření mocných. Přesněji řečeno, prezident Bush velkoryse odpustil nejprve Putinovi a pak Chiracovi. Dokonce i se Schröderem prohodil pár vlídných slov. Náš pan prezident hovořil se svým americkým kolegou jen čtyři minuty, takže můžeme doufat, že ho tentokrát nestihl ani poučit, ani urazit. Osou rozhovoru byla prý Bushova otázka: „Jak se daří mému příteli, americkému velvyslanci v Praze?“ Zdá se, že bere Klause s humorem, měli bychom se o to pokusit taky, i když je to velmi, velmi těžké. Navíc náš prezident se právě taky chystá mezi mocné a chce zjevně navazovat partnerství se zeměmi, jak by řekl jeho věrný famulus Zahradil, „naší váhové kategorie“. Poté, co si domluvil cestu do Číny, pokoušel se o štěstí u Putina. Zdá se, že zatím neuspěl. To je dobře, čínská tradice je jiná než ruská a bratrské pomoci se z té strany nemusíme příliš bát (Čína je daleko).

Skupina studentů FAMU v rámci natáčení dokumentu o čarovné moci reklamy pěkně vypekla asi tisíc koupěchtivých spoluobčanů. Udělala poměrně rozsáhlou reklamní kampaň novému supermarketu Český sen, kde mělo pivo stát šest korun, minerálka dvě koruny a televize na solární baterie (!!) pět set. Když se v okamžiku údajného otevření veleobchodu na udané místo dostavilo asi tisíc nadržených hamounů, zjistili, že tam stojí jen obrovská papírová maketa. Nevím jestli organizátoři četli Bulgakovova Mistra a Markétku, Woland by jim nepochybně vyjádřil uznání. Jistě, je to svým způsobem podfuk, ale za prvé, člověk nemá věřit každé blbině, a za druhé, i šetřivost má své meze.

Úterý 3. června: Povyk kolem případu ministra Tvrdíka neutichá. Lidovci namítají, že by se jim v této funkci nezamlouval profesionální voják, a snaží se vyvolat „celokoaliční diskusi o managementu ministerstva obrany. S návrhem přišel poslanec Kalousek, asi se mu stýská po tučných ministerských pastvinách poblíž Prašného mostu. Tvrdíkovi po českém způsobu vytýká nepřímo „dezerci“ i prof. Švejnar v Právu (vláda musí táhnout za jeden provaz, to ano, ale v lepší věci než je likvidace české armády). Mezitím se exministr Tvrdík zatím ještě nevzdal mandátu, z jeho možných nástupců (Jičínský, Volfová) musí Špidlu a spol. bolet hlava.

Asociace samostatných odborů“ (radikální protějšek ČMKOS) hodlá v Praze uspořádat rozsáhlé demonstrace (a kvasikolegiálně vyzvala ČMKOS ke spoluúčasti, to se bude těžko odmítat, ASO má možnost se na úkor své větší a silnější konkurence výrazně vyprofilovat). Vzhledem k tomu, že sdružuje divočejší odborové svazy (např. Duškovy železničáře) vznikne možná problém. Zároveň budou totiž stávkovat i lékaři z LOK a poskytovat zdravotní pomoc jen v akutních případech. A protože odboráři hodlají podle vlastních slov obrátit Prahu vzhůru nohama, bude muset spousta obyvatel zpupné metropole, které Duškovi hoši obrátí vzhůru nohama a nebudou z toho zrovna na umření, nejspíš vyhledat lékařskou pomoc v sousedních zemích.

LOK hodlá dosáhnout toho, aby lékaři u nás pracovali za stejných podmínek jako v zemích EU. To by bylo jistě ideální, jenže totéž právo mají i učitelé, poštovní úředníci, popeláři a vůbec všichni. Budeme si muset počkat, není nejmenších důvodů, proč by lékaři měli mít nějakou mimořádnou přednost, jsou to lidé jako každý jiný. Lékaři samozřejmě mají právo stávkovat za lepší podmínky, jenže tohle není rozumný odborářský požadavek, nýbrž drzost.

Poslankyně KDU a exministryně spravedlnosti Parkanová se právem pozastavuje nad případem Bobošíková. Proč se případ rozjel až teď, když trestní oznámení bylo podáno už před rokem? Také návrh odstranit z trestního zákona trestný čin pomluvy a řešit podobné případy jako občanskoprávní záležitost je úplně rozumný. Policejní akce Bobošíková je nesrozumitelná, záhadná a podezřelá skoro jako případ Srba nebo kauza Olovo.

ODS žádá další referendum o evropské ústavě (která ještě není hotová) a zároveň vyzývá Špidlu, aby podal demisi. Zdá se, že nové vedení strany neoplývá žádnou zvláštní politickou invencí.

Pan Čižikov, autor kýčovitě roztomilé figurky medvídka, která dominovala moskevské olympiádě v roce 1980, se rozčiluje, že jí bylo zneužito na plakátu výstavy o zločinech komunismu (je tam s kalašnikovem, plakát je k vidění např. v pražském metru a je mimořádně zdařilý, stejně jako další, ruská matrjoška se žraločími zuby). Klade řečnickou otázku, jak by se Češi dívali na to, kdyby někdo dal kalašnikova do ruky Hurvínkovi. Golubčíku, duše slavjanská! Až budou Češi půlstoletí okupovat polovinu Ruska a způsobí tam ještě větší nepořádek, než jaký tam je teď, což je dosti obtížné si představit, až tam pošlou pod záminkou bratrské pomoci dva tisíce tanků a půl milionu po zuby ozbrojených žoldáků, pak budeš mít plné právo ten kalašnikov Hurvínkovi do ruky dát. Mimochodem, stesky pana Čižikova publikuje zde vycházející list „Russkaja Čechija“. Představme si, že by náš úhlavní nepřítel u nás vydával list „Deutsches Böhmen“! To by čeští fašouni řvali, až by se jim dělaly bubliny za ušima!

Středa 4. června: Ekologičtí aktivisté vzdali boj proti obchvatu Plzně poté, co přišli o poslední pozemek na vrchu Valík, zakoupený za účelem sabotáže stavby. Obchvat bude hotov nejdříve v roce 2006, do té doby budou obyvatelé Plzně dýchat jedovaté zplodiny z výfuků tisíců aut, které každou hodinu projíždějí prakticky městským centrem. Je zajímavé, že některé ekologické aktivity mají výrazně zločinný charakter.

Do případu Bobošíková se zapojila nejvyšší státní zástupkyně Benešová. Má k tomu pádný důvod, vychází totiž najevo, že televizní moderátorka je sice vedena jen jako svědkyně, ale vyslýchána jako podezřelá. Policie a Státní zastupitelství se nejsou schopné domluvit na jednotné story. Podivné.

Podle jednoho z úsporných projektů nebude mít česká armáda napříště těžké zbraně (dělostřelectvo, tanky), uvažuje se o specializaci na chemiky, zdravotníky, protiteroristickou jednotku, výsadkáře a snad pár letadel (nejspíš dřevěných dvouplošníků z Technického muzea). Vše ostatní si půjčíme od bojechtivějších sousedů. Ministr Tvrdík by byl blázen, kdyby konfrontován s těmito divokými nápady setrval ve funkci. A sprosté útoky, kterými na jeho účet hýří český tisk (naposledy David Smoljak v Lidových novinách) jsou nejen nnespravedlivé, ale v této souvislosti taky docela nepochopitelné.

Poté, co vyjádřil před americkými diplomaty pochybnosti o americké počestnosti (důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku mohou Američané zfalšovat) a srovnal případné americké posádky na našem území s ruskými za totáče, vlamuje se náš vykutálený prezident do Bílého domu. To je ta pravá chvíle! Kdyby drzost kvetla, byl by z toho voňavý barevný velepuget. Zdá se, že si Klaus bude muset nějaký ten rok počkat. Zatím se může po libosti stýkat s Číňany a až se Putinovi uráčí, i s ním. Škoda, že v Petrohradě nechtěl sedět vedle Lukašenka, zbytečně se připravil o dalšího kamaráda.

Exministr Tvrdík stále ještě nerezignoval na poslanecký mandát. Zjevně ho zase tvrdě lámou, aby místo něho nepřišel někdo jiný, ještě horší (konkrétně prof. Jičínský). Ve skutečnosti nemá zapotřebí zůstat sedět ve Sněmovně, když odejde, uvolní si ruce a k ničemu se nezavazuje.

Čtvrtek 5. června: Předseda středočeské organizace ČSSD Richard Dolejš navrhuje, aby byla ministrům za KDU-ČSL a US-DEU odňata některá ministerstva (pro místní rozvoj a pro životní prostředí). Koaliční partneři se prý natolik bojí mimořádných voleb, že si netroufnou ani ceknout. Bohužel jen málo sociálně demokratických pohlavárů se tak málo bojí předčasných voleb jako pan Dolejš. V předčasných volbách by především ČSSD sama přišla o polovinu mandátů a spadla na delší dobu do opozice. ČSSD v tuto chvíli nemá na to, aby si na své koaliční partnery příliš vyskakovala, nehledě k tomu, že navrhovaný postup by byl sám o sobě vyděračský a nedůstojný.

Klausův odpůrce v Poličce je policií stíhán za přestupek kvůli transparentům se třemi „protiklausovskými“ hesly, která jsme tu citovali minulý čtvrtek. Opravdu urážlivé a pohoršlivé z nich bylo jenom jedno. Přitom by mělo být ponecháno na prezidentovi, zda se chce domáhat satisfakce (nejlepší způsob by byl souboj na pistole). Klaus se ovšem k věci postavil rozumně: vyzval přítomné, aby tolerovali odlišná stanoviska a ohradil se pouze – zcela právem - proti hulvátskému způsobu protestu.

Nad kauzou Bobošíková zůstává rozum stát. Teď už není vůbec jasné, zda trestní oznámení bylo podáno i na ni nebo ne. Nevím, kdo přišel na pitomý nápad udělat z paní Bobošíkové Mistra Jana způsobem, který ji nebude ani trochu pálit. Radek Bartoníček se v Mladé frontě Dnes právem pozastavuje nad tím, proč se policie takovým trestním oznámením vůbec tak zevrubně zabývá. Dělala by totéž i v případě, kdyby někdo udal prezidenta Klause, že chce dát zbořit Petřínskou rozhlednu?

Místopředsedkyně PSP Němcová se v duchu soucítění s prostým lidem, které má ODS populisticky v programu, pohoršuje nad mladými filmaři a jejich nápadem se lžisupermarketem Český sen. Myslím, že by ODS především měla (ve šlépějích Josefa Vissarionoviče, který měl měl taky velké pochopení pro tužby prostého pracujícího lidu) vyhlásit klatbu nad Michailem Bulgakovem a jeho Mistrem a Markétkou, kde je supermarket Český, lépe řečeno v tomto případě Ruský sen velmi pěkně popsán (Wolandovo vystoupení ve varieté). Kampeličky, podvodná bytová družstva a cestovní kanceláře nabízející neexistující zájezdy jsou ovšem hnusný podvod. Nebylo by jich ovšem tolik, kdyby u nás nebylo tolik ziskuchtivých a zároveň naivních hlupáků, ochotných věřit tomu, že neviditelná ruka trhu je dokáže uspokojit takřka zadarmo. Ti, kteří naletěli na Český sen, by se měli zlobit hlavně sami na sebe. K tomu, aby člověk necestoval z Mělníka do Prahy za nákupem televize na solární baterie v ceně 500 Kč, nemusí být zrovna zpupný intelektuál.

Pátek 6. června: Na návrh předsedy středočeské krajské organizace ČSSD Dolejše, aby sociální demokraté odňali svým koaličním partnerům dvě ministerská křesla, reagoval předseda US-DEU Mareš tím, že US-DEU se nemusí předčasných voleb bát o nic víc než ostatní strany. O něco malinko víc se bát musí, protože jí reálně hrozí, že se nedostane do parlamentu. Ale pokud by se nechala takhle primitivně vydírat, nedostane se tam na dvě stě procent.

Městské státní zastupitelství trochu opožděně přišlo na to, že obvodní zastupitelství pro Prahu 5 a 10 nevyužila svých pravomocí a neodložila trestní oznámení na „Bobošíkovou a spol.“. Nejvyšší státní zástupkyně Benešová se právem ptá, proč to trvalo tak dlouho. Zároveň prý řekla: „Jsme názoru, že kriminalizace novinářů, i špatných, je nesmyslná a každý problém lze řešit jinak, třeba s nadřízenými nebo přes syndikát novinářů“. Tady je ovšem problém, kvalita novinářů vůbec není starostí státních zástupců a státní zástupci nemají co „řešit“ podobné případy s jejich nadřízenými a se Syndikátem novinářů. Starostí státních zástupců je porušování zákona, a pak by se ovšem ani na „nadřízené“ ani na Syndikát neměli ohlížet. Není snad paní doktorka Benešová o třináct let pozadu?

Ministr Škromach se opět vyznamenal. Chce zasolit zpupným Germánům, kteří nechtějí zaměstnávat naše české lidi. Odvetou bude zákaz zaměstnávat Němce u nás. Zakázat je třeba i Poláky a občany baltských států, protože by pro naše české lidi představovali na trhu práce nekalou konkurenci. Co všechno bude chtít pan ministr ještě zakázat! Představme si, že by se nás Němci, jak tomu bylo v našich dějinách už mnohokrát, pořádně lekli a povolili našim občanům pracovat v Německu. V tu ránu by se tam přesunula velká část pracovníků v atraktivních profesích a panu ministrovi by nezbylo než zase zavést nevolnictví, aspoň takové, jaké bylo za totáče.

Sobota 7. června: Ministr Urban, údajně jeden z nejbližších spojenců Stanislava Grosse, definoval úkoly, které musí Špidla splnit, aby se udržel u vesla: prosadit reformu veřejných financí a dosáhnout toho, aby byl schválen rozpočet na příští rok. Dobře informovaní komentátoři tvrdí, že pokud se to nepovede, vznikne dohodou politických subjektů vláda „duhové koalice“ v čele s Grossem. Taková vláda by ovšem velmi nahrála komunistům, pokud by oni tvořili jedinou opozici. Před premiérem Špidlou stojí úkoly sice dva, ale stejně jako z pohádky. A před US-DEU se otvírá náznak jakési cesty k resuscitaci: Špidla, protože nežijeme v pohádce, nejspíš úkoly nesplní. Dokáže pak US-DEU zůstat mimo vykutálenou širokou koalici? Pokud ano, možná ji to nezachrání. Pokud ne, je její zkáza nevyhnutelná.

Nejvyšší státní zástupkyně Benešová chce radikálně skoncovat s korupcí tím, že policie bude provádět řízené provokace. Jako všechny radikální nápady, je i tento nesmyslný. Běda tomu, skrze něhož přichází pokušení! To je varování nejen posvátné, ale zároveň velmi praktické. Ve společnosti, prolezlé duchem korupce, se i řízené provokace stanou vhodným polem pro korupci.

Česká politika, zjevně za spolupráce slovenského prezidenta, předvedla opět kozáček v česko-slovenském porcelánu. Slovenští účastníci společné jednotky z Perského zálivu měli být vyznamenáni spolu s českými v Praze. Slovenské ministerstvo obrany většině z nich cestu do Prahy neumožnilo s tím, že by měli být napřed přijati vysokými ústavními činiteli na území vlastního státu. Z vyznamenávání se úplně zbytečně stala prestižní otázka, navíc slovenské ministerstvo má pravdu.

24 šťastlivců, kteří budou vylosováni, pardon zvoleni do Evropského parlamentu, čeká v budoucnu královský plat 260 000 Kč, tj. podstatně vyšší, než jaký má v současné době český prezident. Už se hlásí první adepti: Zahradil, Falbr, Laštůvka, Kohlíček, Vlach. Bylo by dobré udělat tipovací soutěž o to, kdo z českých politických matadorů se umístí mezi šťastnými výherci. Zároveň je si přát, aby Zahradil s Laštůvkou uspěli, české zahraniční politice by se výrazně ulevilo a EP je v současné době poměrně bezvýznamná instituce.

Případ Bobošíková se uzavřel, trestní stíhání moderátorky i poslanců bylo zastaveno. Ze samé radosti bychom neměli zapomenout na to, za co byla paní Bobošíková popotahována. Položila údajně v televizní sedmičce Janu Kasalovi tuto otázku: „S Landsmanšaftem ochotně diskutují představitelé českých katolíků, představitelé KDU-ČSL, Landsmanšaft hájí v Evropském parlamentu zájmy české katolické církve. Na sraz Landsmanšaftu jezdí lidovečtí poslanci a senátoři. V čem je lidovcům Landsmanšaft tak blízký?“ To ovšem není otázka, ale sprostá a zároveň lživá denunciace. Pokud představitelé českých katolíků s někým ochotně diskutují, nediskutují s „Landsmanšaftem“, ale s docela konkrétními lidmi, které paní Bobošíková měla jmenovat, a o konkrétních věcech, které taky zapomněla zmínit. Jaké důvody by měly vést k tomu, abychom s někým nediskutovali? Diskutovat například neznamená ani zdaleka souhlasit. V Evropském parlamentu není žádný „Landsmanšaft“ zastoupen, sedí tam Bernd Posselt, a když už chce paní Bobošíková práskat, měla by to dělat konkrétně: kdy a v čem Posselt (a žádný Landsmanšaft) hájil v EP nějaký zájem katolické církve. Navíc lidovci jsou v tom do značné míry nevinně, jejich politici se ve věci dialogu se sudetskými Němci chovali vždy krajně zbaběle a alibisticky. Kromě toho jde o udání formou dotazu, dotaz v poslední větě je ryze formální a mohl rovnou znít: proč jste vy lidovci takové svině? Podobné manýry se paní Bobošíková nepochybně naučila za rozbřesku své kariéry před listopadem 1989. Trestné to není, ale chce se z toho blít.

Pondělí 9. června: Referenda o vstupu do EU se v Polsku zúčastnilo skoro 59% voličů, z toho 82% podle předběžných výsledků hlasovalo pro. Je to mimořádně slušný výsledek a nepochybně ovlivní i rozhodování českých voličů. Kdybychom nyní odmítli vstup do EU, staneme se opět ostrovem, ale ostrovem postkomunismu v civilizované Evropě. EU má jistě mnohé mouchy a na kritice z okolí ODS něco je. Přesto by byla velká chyba jen tak zahodit šanci, která se před ČR otvírá.

V Augsburgu se konaly Sudetoněmecké dny. Nejzajímavějším momentem byl nepochybně videozáznam s projevem předsedy Evropského parlamentu Pata Coxe. Cox prohlásil, že utrpení sudetských Němců nebylo při přijímání ČR do EU zapomenuto. Zdá se, že problémům se do budoucna nevyhneme. Sudetoněmeckých dnů se zúčastnil i poslanec Karásek. Prohlásil, že v českých intelektuálních kruzích je převážná většina pro to uznat náš podíl na vině a třeba i zrušit Benešovy dekrety (s tou převážnou většinou bych si nebyl jistý, ale jinak zaplať Pánbůh za ta slova); škoda, že u toho pan Karásek neskončil, ale pokračoval: odsunutí prý příliš zdůrazňují vlastní úděl a nereflektují vlastní viny. Tento podivný fanatismus je v českých evangelických kruzích velmi rozšířený. Kdyby se Čechům stalo něco podobného (totiž že by je vyhnali z české kotliny), asi by taky i po padesáti letech „příliš zdůrazňovali svůj úděl“. A v „reflektování vlastní viny“ nejdou Češi svým vyhnmaným krajanům zrovna dobrým příkladem: přitom jsou na tom lépe než oni, zůstali doma a jejich existence je do budoucna zajištěna. Nelze přece srovnávat fungující politický národ a tuto v podstatě již zničenou komunitu. Je to surové.

Cizáci opět vztáhli svou chtivou a drzou ruku na české rodinné stříbro: tentokrát nám chtějí zneuctít Spejbla (nikoli Špejbla, jak nesprávně tituluje našeho národního hrdinu český tisk). V jakémsi kanadském videoklipu má údajně kouřit a tančit v ženských šatech. Paní Štáchová, vlastník autorských práv, se energicky ohrazuje proti Spejblovu znesvěcení. Doufám, že se obrátí až k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva a že najde podporu u pokrokových vlasteneckých organizací (např. u Sdružení českých historiků a Svazu bojovníků za svobodu). Navíc by bylo třeba konzultovat s Cyrilem Svobodou otázku, zda si Spejbl nezaslouží volební právo (které by za něho ovšem vykonávala paní Štáchová, takže by měla jeden hlas navíc).

Úterý 10. června: Karel Hoffmann, jeden z ruských přisluhovačů z roku 1968 (a následujících mnoha let) dostal za svůj podíl na ruské invazi čtyři roky nepodmíněně. Nepodařilo se mu prokázat vlastizradu, jen zneužití pravomoci veřejného činitele. Pravomoc zneužil tím, že nechal vypnout rozhlas ve chvíli, kdy mělo být přečteno jediné prohlášení politbyra KSČ, které kdy za přečtení stálo, totiž to, co odsuzovalo ruskou agresi vůči „ČSSR“. Není prý jasné, zda tak učinil na ruský příkaz nebo jen na příkaz dalších domácích zrádců. Je zajímavé, s jakou sadistickou rozkoší sleduje český tisk všechny procesy se senilními zločinci z SS. (Má to u nás již jistou tradici: v roce 1946 byl odsouzen k smrti Vojtech Tuka. Byl v té době úplně dementní a navíc na půl těla ochrnutý a nebylo jasné, jak ho technicky dostat na šibenici. Případem se zabývala na jednom ze svých zasedání Gottwaldova vláda. Nakonec bylo sestrojeno zvláštní vozítko, které delikventa dopravilo na popraviště, pak mu navlíkli oprátku a z vozítka ho na ní vytáhli. Hnusné, že?) Lidé jako Hoffmann, jen jinak odporní než vrazi z SS, lidé, kteří mají na svědomí statisíce zničených lidských životů, se u nás těší velké šetrnosti.

Dr. Rath, předseda ČLK, přišel s návrhem, aby se spoluúčast pacientů na lékařské péči zvýšila z dnešních 9% na 20% a aby si lidé hradili veškerou péči, kromě té, co se poskytuje tehdy, když je člověk v ohrožení života. Nerad bych panu doktorovi křivdil, ale je-li smyslem „opatření“ zajistit členům ČLK příjmy, jaké mají lékaři v zemích EU, bylo by na čase spustit ho podle starého českého zvyku z Karlova mostu v koši do Vltavy a pořádně ho v ní vymáchat.

Prezident Klaus si vyřizuje účty s profesorem Pafkem, který si myslí, že bude lepší, když o nás bude rozhodovat Evropský parlament než ten náš stranicky rozhádaný. Prý pan profesor musí nenávidět Čechy. Prof. Pafko je Slovák a Klausův útok tím dostává přídech bezprecedentní sprosťárny. Hodlá si takhle prezident postupně vyřizovat účty se všemi českými občany, kteří si myslí něco jiného než on?

Prezident Klaus se taky vyjádřil k nadcházejícímu referendu o EU: „Každý z nás bude spolurozhodovat, zda má ČR dobrovolně předat významnou část své suverenity nadnárodnímu celku výměnou za spolupodílení na jeho rozhodování a za možnost být jeho součástí… Evropská unie prochází složitou diskusí o své budoucnosti. Její výsledky mohou natolik změnit podmínky našeho budoucího členství, že může být nezbytné za rok či dva uskutečnit další lidové hlasování.“ Tedy: pozor, občané, pořádně si to rozmyslete. Doporučit lidem, aby hlasovali pro vstup, ovšem nehodlá: „Já nejsem od toho, abych říkal, jak bych hlasoval, ale od toho, abych dával argumenty, abych burcoval občany, aby o té věci přemýšleli“. Nevím, proč by zrovna prezident měl lidi burcovat. Přesněji řečeno strašit, tak jeho proslov vyzněl. A když už chce burcovat, proč by je nemohl vyburcovat například tím, že jim doporučí hlasovat pro.

Ministr Dostál podal Radě pro rozhlasové a televizní vysílání stížnost na TV Nova. Sám se přiznává, že to na odebrání licence není, ale možná že napoprvé by pokutička stačila, oni si už hoši dají pozor. Aby se neopakoval například „manipulace s některými účelově vybranými fakty“, čímž došlo k tomu, že „TV Nova prezentovala veřejnosti svůj vlastní názor jakožto objektivní informace, a ovlivňovala tak veřejné mínění nepřípustným způsobem". Pan Dostál je učenlivým žákem Václava Kopeckého. Také někteří členové RRTV mají vykutálené názory: „Chceme docílit toho, aby televize alespoň dávala všem stranám stejný prostor. Pokud to bude dělat, bude mít od nás v tomto bodě pokoj". Má to být úplně všem stranám, nebo parlamentním stranám, nebo parlamentním stranám úměrně jejich velikosti, nebo parlamentním stranám podle toho, zda sedí ve vládě nebo ne? TV Nova má svaté právo vybírat si informace podle toho, jak uzná sama za vhodné, prezentovat veřejnosti svůj vlastní názor, ovlivňovat jím veřejné mínění a dávat stranám prostor podle svého uvážení. A ministerstvo pana Dostála není Ministerstvo informací a RRTV není Úřad pro tisk a informace.

Středa 11. června: Hradní stráž je znamenitý útvar. Zatímco jedni její příslušníci pózují pro pornografický časopis, oděni do skrovných zbytků parádní uniformy, kterou pro ně (jistě nikoli k těmto účelům) navrhl Mistr Pištěk, další po nocích obírají bulharské prostitutky. Cirkusová jednotka nepatří pod armádu, ani pod policii, nový hradní pán a jeho úředníci ji hodlají důkladně reformovat. Útvar má být prý štíhlejší (to je rozumné, tlusťoši by se na pornosnímcích špatně vyjímali) a profesionální. Ve skutečnosti by bylo lepší tento africký folklór jednoduše zrušit. Proč nemohou Hrad hlídat obyčejní policajti?

Na mítinku k referendu o vstupu do EU (konalo se na Můstku, protože na Staroměstském náměstí ho radní Němec zakázal) vystoupil i exprezident Havel. Doporučil přítomným asi čtyři sta divákům, aby hlasovali pro vstup do EU (což je dobře) a neodpustil si skryté a úplně zbytečné narážky na svého nástupce v úřadě. Prý se u nás rozrostlo neuvěřitelné politické šejdířství a politické krytí toho šejdířství. Kus suverenity mohou v EU ztratit jen lidé nečestní a šejdíři. To je zbytečně urážlivé vůči lidem, kteří mají z EU strach a nejsou ani nečestní, ani šejdíři. Kromě toho, jak se zdá, pokračuje nechutné pošťuchování dvojice Klaus - Havel, které zdobilo českou politickou kulturu v minulých letech.

Měli jsme si více užít naší samostatnosti, ale nejde to, vzdychá Václav Klaus v Lidových novinách jako panna před svatební nocí nebo ještě spíš chudá počestná dívka, kterou bída nutí, aby od této chvíle prodávala tělo v hampejzu. Kromě této plaše dívčí podoby na sebe ovšem český prezident bere zároveň i energickou vizáž poručíka Duba a snaží se donutit až k pláči nejen profesora Pafka, ale tentokrát i předsedu PEN Klubu Stránského. Profesor Pafko zhřešil, když „vidí jako štěstí, že naše problémy bude řešit někdo jiný než my sami“. Přiznám se, že vidím jako štěstí (v tuto chvíli je ještě jen v říši možností), že aspoň některé naše problémy bude řešit někdo jiný než Klaus. Stránský zase prohlásil, že Česká republika musí vstoupit do EU, neboť není schopna ubránit se komunistům. Pan Stránský se ovšem mýlí, pokud nejsme sami schopni ubránit se komunistům, EU nám nepomůže. Na druhé straně pan prezident svým vztahem ke komunistům vnukává občanům jakýsi pocit bezmocnosti, který zřejmě pana Stránského motivoval k citovanému výroku. To, že se Václav Klaus od komunistů dokáže poučit, dokládá např. jeho naděje, že „prostý člověk ve svém selském rozumu možná uvažuje racionálněji než zrovna tato citovaná dvojice“ prožluklých intelektuálů. Václav Klaus je tu učenlivým žákem Zdeňka Nejedlého, který v roce 1946 napsal (shodou okolností v brožurce s květnatým názvem „Komunisté, dědici velikých tradic českého národa“): „Je to vůbec zajímavý a pro lid i nad jiné příznivý rys, že lidový člověk myslí daleko prostěji, a proto často i správněji než inteligent. Ten naopak spíš rozkládá a rozleptává pojmy i fakta, jak vidíme na všelijakých diskusích a debatách, kdy na počátku diskutující a posluchači něco o věci vědí, ale nakonec, po takové rozleptávající diskusi, nevědí docela nic.“

K rozhovoru s Klausem v LN ještě jedna malá poznámka. Prezident sice zcela správně a korektně odmítl věštit další životaschopnost vlády, ale zato se vůbec nerozpakoval kritizovat její reformu veřejných financí. Reforma veřejných financí je ovšem vládní věc a vládní zodpovědnost, hlava státu za ni neodpovídá a neměla by do ní tedy ani strkat nos.

Čtvrtek 12. června: Ústavní soud rozhodl, že soudcům je třeba vrátit část třináctého a čtrnáctého platu za léta 2001 a 2002 s odkazem na to, že snižování platu oslabuje jejich nezávislost. Rozhodnutí je úplně v pořádku, měli bychom se oprostit od malicherného krkounství (když nám ne, tak těm druhým taky ne). Otázka pomalosti, s níž soudy pracují, je jistě vážná, ale s tímhle nijak nesouvisí.

Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny, jemuž předsedá poslanec ČSSD Laštůvka (škoda, že se nezúčastnil nedávného měření IQ na Nově!) chce zavařit Stoiberovi. Za nevhodné řeči na Sudetoněmeckých dnech bude dotyčnému znemožněn vstup do ČR (měl by taky dostat příslušné razítko do pasu). Je to strašný, ale zasloužený trest: nepochybně ho tak donutíme až k pláči, máme to v naší národní tradici.

Před soudem v Praze 7 se znovu projednává případ Zítko a Mein Kampf. Pozoruhodná je jen proměna korunního svědka obžaloby, politologa Zbořila. Přišel posléze na to, že je vzdálenost mezi slovem a činem, že slovo není revolver, a že Zítkovi nešlo o propagaci nacismu, nýbrž jen o (mrzký) zisk. Pozdě, ale přece.

Pátek 13. června: Podle posledních odhadů STEM přijde k referendu 60% voličů a z nich se vysloví 69% pro členství v EU. To by byl ovšem výsledek parádní pro vládu i vládní koalici. Odpovídalo by to odhadu poslance Pavla Svobody (US-DEU), že budeme mít nejlepší účast z visegrádských zemí, ale nejmenší procento příznivců EU. Zdá se mi, že odhad je nadmíru optimistický. Aby byly jasné limity, uvádím, že nejmenší účast z visegrádských zemí měli Maďaři (45,56%) a „nejméně“ hlasů pro bylo v Polsku (77,45%). Řekl bych, že účast bude nižší než v Maďarsku a procento hlasů pro nižší než v Polsku. I tak nemusí být ještě výsledek pro vládu propadákem.

Konvent EU utrpěl obrovskou trhlinu, z níž se hned tak nevzpamatuje: opustil ho Jan Zahradil, protože závěry Konventu byly „v rozporu s postoji, které (on, Zahradil) reprezentuje“. Svítá nám naděje, že pan Zahradil jednou podobným způsobem opustí Poslaneckou sněmovnu, případně ČR a možná i zeměkouli. Stane se tak jakýmsi zrcadlovým obrazem Johna Glenna, který na to šel obráceně: byl napřed kosmonautem a pak teprv politikem. Ke zprávě se ještě vrátíme. Jinak je třeba přiznat, že Konvent se dvakrát nepředvedl. Nejde jen o to, že místo aby zmínil křesťanství jako jeden z nosných pilířů evropské tradice, mluví vyhýbavě o „kulturním, náboženském, a humanistickém dědictví Evropy“. Bylo by lépe takovou alibistickou floskuli úplně vypustit. Taky představa o zřízení funkce zahraničního ministra EU v situaci, kdy se Unie nedokázala sjednotit v tak zásadní věci, jako byl irácký konflikt, je spíše legrační. EU hrozí podobný úděl jako OSN, totiž že její praktické možnosti budou tu či onde zveličeny o prázdné ornamenty, zakrývajíci její faktickou bezmocnost.

Vládní koalice má pochopitelné obavy z toho, jak v Poslanecké sněmovně obstojí reforma veřejných financí, a chce tedy předkládat reformu ne jako celek, nýbrž po jednotlivých zákonech. Tento postup se velmi líbí komunistům, vůbec se zato nelíbí ODS. Optimální by bylo, kdyby vláda dostala podporu komunistů v „levých“ a ODS v „pravých“ momentech reformy. Jenže to je možné jen v pohádce. Ve skutečnosti ODS vládě podporu logicky odepře, komunisté ji tudíž mohou slíbit a pomohou schválit z reformy jen to, co se jim bude hodit. Reforma bude mít komunistický střih, menší koaliční partneři utřou nos a budou za blby, vláda padne a ODS bude mít pré. Ten nápad není moc šťastný.

Ministr obrany USA Rumsfeld se ostře ohradil proti belgickému zákonu o univerzální působnosti belgických soudů, USA se vzpírají tomu, aby její občané spadali pod jurisdikci ICC. Jde o související věci: západní spojenci by rádi dostali svého zámořského spojence do chomoutu. Až se pak Kaddáfí nebo Fidel Castro rozhodnou žalovat amerického prezidenta buď v Belgii nebo rovnou u Mezinárodního tribunálu, budou se u nich Evropané za USA přimlouvat – ovšem jen tenkrát, když budou Spojené státy pěkně poslušné. Zajímavý příklad, jak může absurdní přetížení „mezinárodního práva“ vést k politicky nečistým hrátkám. Ostatně, tak to dělali Rusové, když si ještě říkali „Sovětský svaz“.

Luboš Palata píše v Lidových novinách: „Osmdesát pět let českých pokusů o budování vlastní nezávislé republiky nebylo omylem.“ Principy, na nichž stojí aritmetika pana Palaty, mne naplňují úžasem: kde vzal těch osmdesát pět let? Počítá do nich taky stalinismus, normalizaci, a vůbec celé období od roku 1948 do roku 1989, kdy jsme byli kolonií bolševického Ruska?

Vsetínští radní řeší problém, zda vztyčit ve městě pomník Julia Fučíka. Ke zprávě se podrobněji vrátíme.

Zemřel Gregory Peck. Moji vrstevníci (pokud neměli za bolševismu nadpráva vyvolených) se mohli s prvními filmy, v nichž hrál, seznámit někdy na konci padesátých, ale ještě spíš až v šedesátých a sedmdesátých letech. Vybavují se mi hlavně westerny, žánr který (v té době ještě) vyprávěl o tom, že i když je člověk sám nebo v menšině proti darebákům a uhejbákům, neznamená to ještě, že by byl bezmocný. Na rozdíl od „easternů“ jimiž nás krmila domácí i ruská bolševická produkce a které učily a poroučely splývat s lidem, národem, úřadem, načalstvem atp. Proto zesnulého vzpomínám v politickém zápisníku, ta věc má politickou dimenzi.

Sobota 14. června 15.00 hod.: Ad referendum: podle odhadů agentury pracující pro ČT byla účast v referendu 57% (k 12.00, číslo se tudíž může ještě zvýšit), pro hlasovalo 81% (ale asi třetina dotázaných se odmítla vyjádřit; agentura odhaduje hlasy pro na 75%, a i kdyby všichni, co se odmítli vyjádřit, hlasovali proti, bylo by to přes 50%). Výsledek 57% účast, 75% pro by bylo nutno považovat za skvělý úspěch vládní koalice. Je ho třeba poměřovat jednak očekáváním (skeptičtí Češi se referenda zúčastní v malém počtu a dají málo hlasů EU), jednak výsledky v ostatních visegrádských zemích (srovnání se Slovinskem, Litvou nebo dokonce Maltou nemá valný smysl, tyto země buď nebyly koloniemi Ruského impéria -ve Slovinsku se uplatňoval nikoli ruský, ale osmanský model komunismu -, nebo naopak byly jako Litva - jeho přímou součástí a emancipační potřeba je tam daleko živější než u nás). Visegrádská optima jsou: účast 58,9% (Polsko), hlasy pro 92,5% (Slovensko). Zajímavý ukazatel je též % oprávněných voličů, to v žádném z visegrádských států nepřesáhlo 50%, nejlépe na tom byli zase Slováci (přes 48%). Nelze ovšem zapomínat, že předpovědi, s jakou teď přišla ČT, u nás bývají tradičně nepřesné a zároveň příliš optimistické (viz poslední tři volby do PS).

Sobota 14. června 18.00 hod.: Zdá se, že odhadovat výsledky referenda je podstatně jednoduší než odhadovat výsledky parlamentních voleb. Skutečné výsledky (55,31% účast, 77,33% hlasů pro vstup do EU) se od odhadů zveřejněných v ČT liší minimálně. Z visegrádských zemí nás, pokud jde o účast, předstihlo jen Polsko, a to o 3,5%. V hlasech pro jsme sice prohráli, ale za prvé, od předposledního Polska nás dělí pouhých 0.12%, a za druhé, pokud jde o procento z celkového počtu oprávněných voličů (42,69, toto číslo je na úrovni finského a švédského referenda, kde ovšem byla podstatně větší účast), zůstali daleko za námi Maďaři. Žádný údaj nevybočuje ze středoevropského průměru. Zdá se, že distance, na niž vsadila ODS a taky prezident Klaus v očekávání, že bude možno vládu uchopit za něco, co opět jednoznačně prokáže její neschopnost, nebyla politicky prozíravá. Jiná věc je, že návrh evropské ústavy, schválený shodou okolností včera večer, obsahuje hrozivé momenty a upadat v tuto chvíli do jakési opilecké euforie by bylo velmi nevhodné a předčasné.

Sobota 14. června 22.00 hod.: Expremiér Zeman opustil svou klausuru na Vysočině a vydal se do Prahy hlasovat v referendu. Předem oznámil, že bude hlasovat pro vstup do EU (a připojil podle svého zvyku několik urážek Špidlovy vlády). Nemohu si pomoci, ale připadá mi to přesto přiměřenější než uhejbáctví našeho prezidenta: kdyby Klaus řekl, že je proti vstupu, bylo by to čistější než jeho „neutralita“. Být proti není žádný zločin (i když si myslím, že správné je být pro).

Šest bývalých členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (mj. Petr Štěpánek a Petr Žantovský) se hodlá obrátit k Ústavnímu soudu se stížností na své odvolání, které považují za nezákonné. Problém je spíš v tom, že zákon umožňoval a umožňuje, aby Radu ovládala vládní (dříve opozičně smluvní) lobby. Vytvořit touto technikou politicky neutrální orgán je nemožné. Zdá se ostatně, že vytvořit politicky neutrální orgán je u nás všeobecně nemožné. Navíc je zákon špatný i v tom, že umožňuje v posledku nepřípustné zásahy státu do soukromých médií.

Argumentace, že vstupem do EU dostaneme více, než kolik do EU sami vložíme (naposled Martin Myant v Právu) mi připadá hrozně nedůstojná a česky vyčůraná: korektní je chtít a čekat jen protihodnotu toho, co vložíme, a o to navíc se postarat vlastní prací. Měli bychom se zbavit vyžírkovské mentality.

Konvent EU se prý dohodl na ústavě Unie. Soudě podle komentáře a nadšení pana Mocka, honorárního konzula Francouzské republiky v MfD, má dokument takové parametry, že se přestávám divit panu Zahradilovi a jeho útěku z Bruselu. Např.: „Členské země se mají vyvarovat kroků, které by bránily dosažení dohodnutých cílů Unie“. Tomu je třeba rozumět tak, že se ČR má napříště vyvarovat kritiky toho, co si spolu upečou Francie a SRN (Mocek si libuje, že ústava „zaváže státy EU k loajalitě vůči Unii a jejím akcím i k aktivní a bezvýhradné podpoře společné zahraniční politiky EU“. To je dikce Kojzarova Rudého práva). A dále: pokud EU přijímá země ze střední Evropy a zároveň hodlá zakotvit neměnnost hranic, musí se vypořádat s dosud živými problematickými důsledky Versaillského uspořádání (trianonské hranice Maďarska). Tím nechci říci, že je třeba měnit hranice, jen že tu je problém, že je třeba o něm vědět a ne strkat hlavu do písku.

Poslanecká sněmovna se rozhodla pro velkolepé gesto vůči vyhnaným Němcům: udělí řád TGM in memoriam německému ministrovi čs. vlád z meziválečné doby Franzi Spinnovi. Navrhuje to sociálně demokratický poslanec Martínek. To bude radosti v Mnichově! Návrh dokonale obráží celkovou poťachtanost české politiky v sudetoněmecké záležitosti.

Jonathan Terra píše v dnešních Lidových novinách, že v Maďarsku stejně jako v ČR neexistuje žádná hranice pro platnost referenda. Pan Terra se velmi mýlí. Podle maďarského zákona je referendum platné tehdy, když se ho buď zúčastní nadpoloviční většina oprávněných voličů (pak rozhoduje prostá většina z odevzdaných hlasů) nebo když hlasy pro návrh tvoří víc než čtvrtinu všech oprávněných voličů. Toto vymezení je velmi rozumné: když je dosaženo prosté většiny z nadpoloviční části voličstva, není už nezbytné, aby se zbytek referenda zúčastnil.

Pondělí 16. června: noviny dnes žijí ohlasy na páteční a sobotní referendum. Mimořádně telecí úroveň má příloha Referendum v Mladé frontě Dnes, Respektování se konečně probilo na celostátní úroveň. Zdá se, že boj proti bulvarizaci českého tisku se vyplatil, máme tu idylu skoro rudoprávní.

Rustikální momenty vnáší do oslav předseda ODS Topolánek: „Až budou mít představitelé těch takzvaných proevropských stran kolik příznivců pro vstup do Evropské unie jako ODS, tak mohou něco kecat…“ Takhle se za mých mladých let veřejně nevyjadřovali ani Novotný či Hendrych.

Václav Klaus nevidí sebemenší důvod, proč bychom měli zkoumat každého člověka, jak hlasoval. Jistěže, každého ne, ale zrovna prezident je trochu specifický případ – zejména prezident – uhejbák, který národu nechce prozradit, jak hlasoval. Kdyby se nedal za prezidenta zvolit, měl by ovšem daleko víc práva na soukromí než takhle.

V US-DEU se obnovil spor o to, má-li strana nyní, po úspěšném referendu, vystoupit z koalice. Stranu by mohl zachránit nějaký odvážný a riskantní krok, netroufám si soudit, zda vystoupení z vládní koalice takovým krokem je, ale zdá se mi, že US-DEU k ničemu podobnému nedorostla.

Úterý 17. června: předseda ODS Topolánek kritizuje Klause za to, že nedal před referendem voličům jasný signál. Vzhledem k tomu, že prezidentovo stanovisko je podle Topolánka stejně jako jeho proevropské a antifederalistické, tak učinit mohl. Předseda ODS má samozřejmě pravdu a je dobré, že to řekl nahlas. Pro spravedlnost je třeba říci, že ČT zjevně selhala a neumožnila Klausovi, aby se vyjádřil aspoň po referendu. Nabídli mu prý účast v nedělní diskusi předsedů politických stran, to je zároveň nedůstojné a taky nepatřičné, prezident má právo na samostatnou prezentaci svého stanoviska a zároveň je krajně neblahé stavět ho na roveň předsedů politických stran, posílí to v něm nemravné choutky plést se do každodenní praktické politiky. Poté, co nedostal příležitost, odjíždí pan prezident na jakousi konferenci do amerického Colorada. Vzhledem k tomu, že podle českého tisku jde o slet neokonzervativních příznivců prezidenta Bushe a řeč má být o staré a nové Evropě, dá se očekávat, že pan prezident dostane po zásluze do kožichu.

Senátor Zieleniec chystá založit pravicovou proevropskou akternativu, která má kandidovat do Evropského parlamentu. pozoruhodný pokus o samoresuscitaci politické mrtvoly. Tentokrát je třeba obejít český politický dvorek ne apelem na „občanskou společnost“, ale pokusem probít se rovnou do Strasburku. Vyhlídky jsou zhruba stejné jako u podobných iniciativ v bezprostřední minulosti, tj. žádné.

Středa 18. června: Lékaři budou zítra stávkovat (přesněji řečeno LOK, sdružuje něco přes osminu českých lékařů). Piloti ČSA naproti tomu svou stávku odvolali, dohodli se s vedením podniku. Požadavky LOK, jak je uvádí (jako jediné) Právo, by chtěly okomentovat a vysvětlit. Veřejnost většinou vnímá lékařské stávky jako bezohledné vydírání pacientů kvůli nenáležitým platovým požadavkům. Podepsal se na tom kdysi dr. Rath svými neomalenými výroky, ale je tomu dnes opravdu tak? Rozhodně bychom asi neměli podléhat emocím. Pokud mají lékaři zejména z nemocnic oprávněné požadavky, jak je mají prosazovat? Když si pan Dušek vzpomene, podaří se mu pomocí pár set lidí zablokovat železnice na celém území ČR. A nikdo ho nestaví na pranýř tak, jako stávkující lékaře.

Spor mezi ČT a Václavem Klausem pokračuje. ČT podle slov jejího mluvčího Klausovi nabídla, aby vystoupil desetiminutovém vstupu buď na počátku nebo na konci nedělní debaty předsedů politických stran, nebo sám v pořadu Špona. Hrad zvažoval druhou možnost (první a třetí je na první pohled nepřijatelná) a pak ji odmítl, myslím, že v tomto případě z dobrých důvodů. Bez ohledu na to, zda považujeme prezidentovo stanovisko za problematické nebo ne, ze své funkce by měl mít právo se k tak významné události zcela samostatně vyjádřit.

Místopředseda ODS Nečas chce, aby Hradní stráž byla po sérii legračních skandálů včleněna do armády. Proč ale má úřad prezidenta hlídat armáda? Vládne u nás snad vojenská junta? Kdyby si česká veřejnost tolik nepotrpěla na marnivé a směšné fangličkářství, snad by pak i pan Nečas zapomněl na tento populismus a nazřel by, že na střežení Hradu postačí pár (normálně) uniformovaných policistů.

Podle ministra Svobody se České republice ve spojení s dalšími malými zeměmi (neřekl kterými) a proti vůli Německa podařilo dosáhnout toho, aby se návrh euroústavy neprojednával podrobně na summitu v Soluni, kde budou nové země ještě jen jako pozorovatelé, ale až na podzim na mezivládní schůzi v Římě, kde už mají mít hlasovací právo. Je-li tomu tak, byl by to úspěch české diplomacie, rozhodně podstatně větší než demonstrativní odchod pana Zahradila z Konventu.

Podle expertů na EU dosáhneme průměrného HDP na obyvatele Evropské Unie za třicet devět let,a za stejnou dobu i výdělku průměrného v zemích EU. Prognózy tohoto typu jsou úplně nesmyslné, je to, jako kdyby někdo dnes předpovídal, jaké bude v Čechách počasí 23. října 2005. Počítá s tím, že se během třiceti devíti let ve světě a v Evropě nic zásadního nezmění. Stačí vzít vážně jednu maličkou zprávu, kterou přinesly dnešní noviny: Britská MI5 předpovídá, že teroristický útok zbraněmi hromadného ničení proti některému západnímu městu je jen otázkou času. Stačí, aby proběhlo takových pět šest úspěšných útoků, a všechno bude jinak (napadeným městem může samozřejmě být i Praha).

Vicepremiér Mareš předloží vládě návrh omluvného gesta a odškodnění pro občany ČR německé národnosti (žádné „neodsunuté sudetské Němce“, jak s oblibou píše Právo!), postižené v letech 1945-8. Má jít o uznání vysokoškolských diplomů získaných po uzavření českých vysokých škol, srážky z platů, nasazování na nucené práce. Návrh je chvályhodný, i když, jak se zdá, nepostihuje největší křivdu, která se našim občanům německé národnosti stala, totiž částečné vyloučení z restitucí. S vyhnanými sudetskými Němci ovšem vůbec nesouvisí a nemůže být považován za jakousi náhražku řešení jejich problému. Navíc bohužel nemá nejmenší šanci na to, aby prošel proti hlasům silného nacionálně socialistického křídla ČSSD a šovinistům z ODS (to jsou tam v podstatě všichni).

Zahraniční rubrika Mladé fronty dnes opět zatápí americkým imperialistům. V podrobné zprávě o jakémsi průzkumu, který provádělo BBC, se triumfálně sděluje, že respondenti v Jordánsku (!), Indonésii (!), Rusku (!!!), Brazílii a Jižní Koreji považují USA za nebezpečí. Pan Pravda zase se zjevným potěšením konstatuje, že Američané sice hladce vyhráli válku, ale teď mají problémy. Pokud jde o boj proti největší imperialistické velmoci, v listu se toho od roku 1988 mnoho nezměnilo.

Čtvrtek 19. června: Václav Havel se vrací, takže česká politická scéna nezůstane ochuzena o jeho nechutné tahanice s Klausem, které ji zdobily v minulých více než deseti letech. Při přebírání Národní ceny v Berlíně kritizoval sice (dosti opatrně) vyhnání sudetských Němců, s o to větší smělostí se zato pustil do „ekonomických šejdířů a politických šíbrů“, „politických mafiánů a s nimi svázaných politiků“. Dělá to sice dnes už jen jako designovaný velvyslanec dobré vůle, kterého si přizval ministr Svoboda na pomoc proti novému prezidentovi, ale verva je stejná. Kdyby si založil vlastní stranu a usiloval se prosadit na politické scéně, nebo kdyby se angažoval v nějaké stávající straně, měl by moc práce s formulací nějakého pozitivního programu a na prestižní osobní výpady by mu nezbyl čas.

Po úspěchu euroreferenda uspořádal premiér Špidla o poznání méně úspěšnou eurooslavu, jakési setkání papalášů, kteří se zasloužili o náš vstup do Unie, v Betlémské kapli (co má Evropská unie společného s husitstvím?) Přišla zhruba třetina pozvaných, prý hlavně komunisté. Podařené.

Eva Pilarová se v Mladé frontě Dnes vyznává, že ji za totáče nutili zpívat ruské věci a ona se tomu naštěstí vždycky vyhnula. Pamatuji se na televizní záběry z jejího koncertu kdesi v Rusku poměrně brzy po rozpuku normalizace. Klaněla se tam až k zemi a pronášela s dosti špatnou výslovností „Balšoje spasíbo“. I osoba s poměrně nízkým IQ musela tenkrát vědět, že na Rus se nejezdí (lidé, kteří udělali za německé okupace o hodně méně než paní Pilarová za ruské, byli po válce štváni jako zvěř). Mrzelo mne to tenkrát, protože se mi – v době Semaforu - líbily písničky, které zpívala, i to, jak je zpívala. Teď by mi stačilo, kdyby o takových věcech, o kterých v MfD mluví, proboha aspoň mlčela.

Pátek 20. června: Asociace samostatných odborů se při včerejší pražské demonstraci nijak zvlášť předvedla. Veliký nedostatek účastníků (na Staroměstském náměstí jich prý bylo asi dva tisíce, podle fotografií v novinách to vypadá ještě na míň) vynahrazovaly silácké výroky jejich mluvčích. Vyznamenal se zejména předseda LOK Kubek: „Politik, který hrabe, že mu čtyři ruce nestačí, mlaská a chrochtá, nemá říkat občanům, ať si utahují opasky.“ Ať už si např. o premiéru Špidlovi myslíme cokoli, takové paušální obvinění je sprosté a hnusné. Zřejmě se u nás pomalu vžívá představa, že odborářská demonstrace je pro účastníky totéž,co kdysi byla pro různé hulváty stěna na veřejném pisoáru. Odpovídá to stavu české politické kultury: jaký národ, takové odbory. Se svou troškou do mlýna (nikoli na demonstraci, ale v souvislosti s ní) přišel, jak jinak, i předseda ČLK dr. Rath: „Pokud nedojde k rychlému řešení situace, lze očekávat další eskalaci nespokojenosti zdravotníků, která spolu s kritickou finanční situací resortu přímo ohrozí péči o nemocné“. Přes vyčůranou zmínku o finanční situaci to znamená také: pokud budou zdravotníci nespokojení, ohrozí své pacienty. To je přinejmenším šíření poplašné zprávy.

K Benešovým dekretům se vyjádřil kancléř Schröder, k událostem po skončení druhé světové války česká vláda poněkud překvapivě v prohlášení k referendu o vstupu do EU. Schröder opět připomenul fyzikální teorii příčiny a následku, vláda tezi Václava Klause a českých historiků, že to, co bylo v roce 1945 normální, je už z dnešního hlediska nepřijatelné. K obojímu se vrátíme.

Vicepremiér Mareš říká k návrhu na odškodnění českých občanů německé národnosti: nechci pro Němce víc, než měli nuceně nasazení Češi. Je třeba vidět, že odškodnění by se týkalo pár lidí (mluví se o stovkách, nanejvýš o zhruba tisíci). Je to pochopitelné, i lidé, kterým je dnes hodně přes šedesát, byli v roce 1945 malé děti, a řada našich německých spoluobčanů využila relativního uvolnění v šedesátých letech k tomu, aby se se svou macešskou zemí bez zbytečných formalit rozžehnala. Ti, kdo tak učinili, jsou dávno německými občany a nedostanou nic. Iniciativa Petra Mareše je užitečná. V případě českých občanů německé národnosti jsou ovšem hlavním problémem restituce: ve srovnání s českými spoluobčany byli restituováni jen neúplně, což odporuje Listině základních práv a svobod, která zakazuje národnostní diskriminaci. Myslím, že za dvacet – třicet let se česká politika prokouše k tomu, že to přizná. Škoda, že se toho už nedožiju, bude to pěkná fraška.

Petr Uhl kárá českého velvyslance u NATO Kovandu za to, že kritizoval nesmyslný belgický zákon o trestní zodpovědnosti těch, kteří kdekoli na světě spáchali zločiny proti lidskosti, před belgickými soudy, a upozorňuje, že i český trestní zákon („zákon na ochranu míru“) umožňuje takové stíhání. I k této věci se vrátíme.

Soluňský summit EU dnes rozhodne o tom, zda návrh ústavy EU, který připravil Konvent EU, bude vrácen k přepracování nebo vzat za základ pro další jednání. Zdá se, že v části kontroverzních návrhů (europrezident) jde o poměrně nevinné věci, jiné jsou spíš nesmyslné („ministr zahraničí“). Evropa ještě nedozrála k federalizaci a hned tak k ní nedozraje.

Exprimátor a předseda Evropských demokratů Jan Kasl projevil na českého politika nezvyklou míru sebekritiky, když se v rozhovoru pro ČTK sám prezentoval jako brouk Pytlík. Pravdivost příměru vzápětí nechtěně potvrdil, ukázalo se totiž, že si spletl brouka Pytlíka s Ferdou Mravencem.

Marek Čejka zveřejnil v LN dosti nesmyslný článek o maďarském regentovi Miklósi Horthym. Autor patrně čerpal z německých pramenů, maďarsky nejspíš vůbec neumí (uvádí regentův šlechtický titul z nepochopitelných důvodů německy jako „von Nagybanya“, lokalita se ovšem maďarsky jmenuje Nagybánya a titul zní Nagybányai Horthy Miklós). Prohlašuje Horthyho za diktátora, to je naprosto nepřesné: Horthy měl sice via facti větší pravomoce než hlava demokratického státu, ale Maďarsko bylo až do německé okupace v březnu roku 1944 i fakticky konstituční monarchií s pluralitním politickým systémem včetně opozičních politických stran (např. sociální demokracie). Zakázáni byli jen komunisté. Faktickou hlavou exekutivy byl ministerský předseda zodpovědný parlamentu. Systém měl ovšem obrovské mouchy. ale mluvit o diktátorovi je víc než přehnané. Když Čejka uvádí všechny maďarské zábory od roku 1938, zapomíná dodat, že na většině zabraných území (s výjimkou zbytku Podkarpatské Rusi, anektované v březnu 1939) měli většinu Maďaři, a to (zase s výjimkou rumunského území, připojeného po tzv. druhé vídeňské arbitráži) většinu drtivou. To anexi jistě neospravedlňuje, ale neuvést to je demagogické.

V poslední době se rozmohl mezi českými publicisty, a to i těmi, co mají k vyhnání Němců kritický vztah, zvláštní alibismus. Kdykoli píšou o tomto tématu, považují za svou povinnost nejprve si opucovat boty „protivnou stranou“. Tento postup zvolil i Jaroslav Šonka v dnešních Lidových novinách (Donkichoterie českých politiků). Myslím, že reformní návrhy pro sudetské Němce jsou v první řadě věcí sudetských Němců a my se jimi můžeme zabývat až tehdy, když si uděláme pořádek ve svých věcech a vyjmeme břevno z vlastního oka. Pan Šonka se domnívá, že požadovat zrušení Benešových dekretů je „necitlivé“. Proč? Ex nunc mohou být ty nejostudnější zrušeny okamžitě a taky by zrušeny být měly.

„Podnikatelé skupují zámky a tvrze v Česku“, varuje Právo. Titulek obsahuje podprahové sdělení, když je zviditelníme, zní: „Podnikatelé, ty svině, skupují zámky a tvrze v Česku“. Situace je o to tragičtější, že jsou mezi nimi, byť i jen v malé míře, také cizáci, vztahující takto svou chtivou ruku na majetek všech našich pracujících. Z článku ovšem vyplývá, že část obcí je s novými vlastníky spokojena, protože jí poskytují různé finanční obnosy. Čili: podnikatelé, chcete-li vlastnit zámek nebo tvrz, připravte se na to, že budete obci v níž se objekt nalézá, platit jakési výpalné. Jinak s vámi Právo zatočí.

Ale co bychom se zbytečně rozčilovali: na podzim nás čeká spásná událost, která svým v pravdě kosmickým významem zastíní všechny tyhle drobné trable: přijede dalajláma!

Sobota 21. června: Malé evropské státy (včetně ČR) prosadily proti Francii, Německu a Itálii, že o návrhu „euroústavy“ se bude ještě jednat na zasedání EU v Římě. Ukazuje se, že spolupráce menších zemí a hlavně těch postkomunistických (viz tolik vysmívaný a pohrdaný Visegrád) bude pro naši budoucnost v EU velmi důležitá.

V tisku tolik kritizované usnesení Spolkové rady, kde jsou mj. zmíněny Benešovy dekrety, vůbec netvrdí, že dekrety jsou na překážku vstupu ČR do EU, jen upozorňuje jedním odstavcem na to, že problém přetrvává i po vstupu ČR do EU. Text celého usnesení přineseme v příštích Událostech. Ke stanovisku Spolkové rady se už bleskově ze své cesty v USA vyjádřil Václav Klaus (má tam totiž tentokrát trochu víc času, protože americký prezident se s ním odmítl bavit): prohlásil s jemnou ironií, že Rada měla výzvu vydat ještě před českým referendem, naši občané by to zohlednili. Samozřejmá drzost, s níž český prezident předpokládá, že náš vstup do EU znamená terno pro EU a především pro Německo, je ohromující.

Předseda pražského Městského soudu Jan Sváček odmítl funkci ministra spravedlnosti ve Špidlově vládě s tím, že má jinou koncepci soudnictví než vláda (chtěl by převést většinu organizačních a řídících pravomocí do rukou soudců). Uvědomuje si rovněž, že jeho představa by nenašla podporu v parlamentu. Už předtím odmítl nominaci na soudce Ústavního soudu. Soudce Sváček je jak vidno zásadový člověk, nadto jeho koncepce soudcovské nezávislosti je nepochybně správná.

Obyvatelé Nových Heřmínovů na severní Moravě (vesnice leží kdesi mezi Bruntálem a Krnovem) se bouří proti tomu, že mají být kvůli stavbě přehrady vystěhováni. Přitom někteří žijí v obci už padesát let. Chápu jejich pocity a vůbec mně nenapadá být škodolibý. Jen z věcných důvodů podotýkám, že předtím tam pět set let žili jiní, kteří byli taky vystěhováni, a ještě rázněji a bezohledněji. Podobný osud jako Nové Heřmínovy postihl před nedávnem i Albrechtice na Mostecku, musely ustoupit těžbě uhlí. Snad by to mělo nynější obyvatele těch vesnic (a pak i jiné) vést k tomu, aby měli aspoň trochu pochopení i pro ty, co tam bydleli před nimi.

S Bobříkem vyčůranosti máme v poslední době trable: jen ho udělíme, vynoří se další víc než důstojný kandidát. Tentokrát je to senátor Štěch, šéf ČMKOS. V rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil, že se neostýchá spolupracovat s komunisty, protože komunistická strana nebyla zločinecká, nýbrž jen „monopolní“. Kdyby totiž byla zločinecká, rozhodně by pan senátor do ní nebyl v roce 1978 vstoupil. Svůj vstup vysvětluje jednak mladickou nerozvážností (nebylo mu v té době ještě ani třicet let!) a jednak doslova takto: „Ta strana tady fungovala,a když mi ve fabrice nabídli jistou funkci, tak jsem do strany vstoupil. Tehdy to bylo běžné. Spousta mladých lidí, kteří to dneska kritizují, by se nerozhodla jinak.“ Takže to přece musí každý nejen pochopit, ale přímo odsouhlasit. Jinak si pan předseda dnes už nepřeje, aby se ta doba vrátila, i když dnes se „spousta lidí bojí víc než za komunismu“. Můžeme tedy doufat, že chystaná odborová demonstrace příští týden nepřeroste plynule v komunistický puč.

V souvislosti s návrhem evropské ústavy čeští novináři unisono fixlují s „Bohem“ v její preambuli. Ze čtení českých novin musí mít čtenář dojem, že by podle představ některých tmářů (např. polský prezident Kwašniewski) měla začínat jako súra Koránu slovy „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“. Tak tomu ovšem není. Nejde vůbec o Boha, ale o to, zda má být mezi duchovními zdroji evropské politiky zmíněna evropská křesťanská tradice. Ta by zmíněna být měla, prostě proto, že tuto úlohu sehrála.

Pondělí 23. června: Právo (ve věcech týkajících se sociální demokracie zpravidla dobře informované) přináší zprávy o tom, že se v přítmí jihomoravských vinných sklípků opět formuje Zemanovo křídlo ČSSD: patří prý k němu exministři Fencl a Grégr, Valtr Komárek, Zdeněk Jičínský, místopředsedkyně PS Kupčová, ministr Škromach a předseda ČMKOS Štěch. Plánují snést vládu při hlasování o finanční reformě (stačí jeden neposlušný poslanec ČSSD) a pak vytvořit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů. Tedy jakousi tentokrát nepochybně kabinetní a podstatně hrůznější variantu tolik proklínané opoziční smlouvy. Program spiklenců zní: vyšší daň pro bohaté a registrační pokladny. Je ovšem otázka, zda by Zeman dostal v parlamentu většinu, stačilo by jedenáct neposlušných sociálních demokratů a vláda by nevznikla. Pak ale hrozí předčasné volby, v tuto chvíli zlý sen každého sociálně demokratického poslance. Na ty se naopak chystá ODS, zvažuje „duhovou koalici“ i zkrácení volebního období. K tomu druhému ovšem potřebuje ústavní většinu. Zajímavé bude, zda chaos po případném pádu Špidlovy vlády sociální demokracii sjednotí za Zemanem, nebo naopak roztrhá.

Jan Kasl byl na sjezdu Evropských demokratů potvrzen ve funkci předsedy. Strana hodlá integrovat pravici: začne tím, že bude integrovat Jozefa Zieleniece. Tím získá jednoho ambiciozního intrikána a možná dva-tři voliče. Další adepti na integraci s ED jsou Cesta změny, Liberální reformní strana, Nezávislí (co to je?), Volba pro město. Týmy ambiciózních politických vojevůdců bez vojska, jen Volba pro město snad disponuje lokální domobranou v Hradci Králové. ED si úspěchem v pražských komunálních volbách vytvořili slušnou nástupní pozici. Takhle ji velmi rychle prošustrují.

Petr Mareš se prý ve vlastní straně potýká s odporem proti návrhům na odškodnění českých občanů německé národnosti. Vytýkají mu, že strana je moc slabá na to, aby si mohla dovolit dát na stůl tak kontroverzní téma. Pokud se strana, jíž hrozí zánik, bude bát kontroverzních témat, může to rovnou zabalit. Strana zaniká tehdy, když na ni není vidět, a vidět na ní není tehdy, když není ani kontroverzní, ani nekontroverzní, když je, jak před mnoha lety říkával Václav Havel „nic proti ničemu“.

Václav Klaus se na svém výletě do USA letmo setkal s viceprezidentem Cheneym. Udělil světu a specielně USA několik hraběcích rad (na obou stranách Atlantiku by bylo třeba ubrat na rétorice) a načrtl novu linii pro zahraniční politiku ČR vůči USA: je třeba spolupracovat ne s USA jako celkem, ale s jednotlivými jejími státy, které jsou často srovnatelné velikosti s ČR (a tedy „naší váhové kategorie“, jak by řekl jeho věrný podkoní Zahradil). Budeme zkrátka, jak říkával (v jiné souvislosti) někdejší Klausův spolupracovník, strýc Jozef Zieleniec, USA „rozřeďovat“. Je to strašný pocit, když se v čele státu octne člověk, kterému chybí pud sevezáchovy.

Úterý 24. června: Demonstrace ČMKOS se nepovedla o mnoho lépe než ta minulá, konkurenční. Odboroví lídři, poučeni neúspěchem svých předchůdců, tentokrát lid nevyvedli na Staroměstské náměstí, kde by mohl být snadno zaměněn za skupinu mimořádně nevychovaných turistů a taky poměrně snadno spočítán. V stísněném prostředí před Úřadem vlády naproti tomu vypadá i početnější turistická skupina jako odborová demonstrace. Odboroví předáci, kteří nedokáží někde v Česku splašit deset tisíc rozlícených kverulantů, nejsou hodni toho jména. Navíc si povolali k zodpovědnosti ministry, které pak nepustili na tribunu, a premiéru Špidlovi sice dovolili promluvit, ale pro jistotu mu vypnuli mikrofony. Opravdu demokratické.

Britský premiér Blair podpořil protesty iránských studentů. Opatrní pozorovatelé na Západě to považují za „kontraproduktivní“, protože toho iránští fundamentalisté proti studentům zneužijí. Všeho se dá zneužít. V každém případě podpora intelektuálů ze Západu (i některých zvlášť vyhlášených od nás) není v této věci příliš slyšet, a jde o přitom o záležitost politicky důležitější než represe na Kubě.

Pro odškodnění českých občanů německé národnosti se vyslovil i předseda Pražské židovské obce Tomáš Jelínek. Je to od něho opravdu hezké, není mi jen jasné, proč v té souvislosti říká, že mají být odškodněni z hlediska občanského principu, a ne proto, že jsou Němci. To by snad nikoho nenapadlo, Němci, kterým se nic nestalo, odškodněni přirozeně nebudou – u nás se bohužel jedná asi jen o ty, co se narodili někdy po roce 1953.

Belgie hodlá omezit svůj zákon na stíhání genocidy jen na činy spáchané belgickými občany a osobami trvale usazenými na belgickém území. Možná, že ji k tomu nevede jen americký tlak, ale praktické výsledky aplikace zákona. Zatím byli najeho základě odsouzeni pouze čtyři občané Rwandy za podíl na genocidě. Žaloby byly ovšem podány mj. na prezidenta Bushe, jeho otce, Colina Powella (hned dvakrát, za obě války v zálivu), Rumsfelda, Wolfowitze, Riceovou, Blaira, Šarona, Arafata, Castra, Saddáma Husajna a nejnověji i na belgického ministra zahraničí Michela za vývoz zbraní do Nepálu. Úctyhodný seznam. Nic nedokáže zmenšit vážnost práva víc než stupidní a nevymahatelné zákony.

Středa 25. června: Právo vytáhlo jako kompromitující informaci proti Janu Kaslovi a Evropským demokratům to, že jeden z jejich sponzorů chce na Pankráci na místě nynější tržnice vybudovat velké nákupní středisko. Tím se prý v lokalitě zhorší životní prostředí a odpadne možnost levného nákupu. Boj proti stavbě vede Občanská iniciativa Pankrác. Navrhuji založit Občanskou iniciativu pro podporu výstavby nákupních středisek. Jsou čistší, modernější, lépe vypadají a nekrade se tam tolik. Miluji nákupní střediska a jsem rád, že jsem se dožil éry, kdy jen kvetou.

Že se odchod z politické scény může podobat výskoku z rozjetého rychlíku, se nyní přesvědčuje exministr Tvrdík. Na jeho místo by měl totiž zasednout Špidlův úhlavní nepřítel prof. Jičínský, na němž se nová sociálně demokratická garnitura loni dopustila ukrutného bezpráví tím, že ho poslala do bohatě zaslouženého politického důchodu. Jičínský ujišťuje své kolegy svou loajalitou ke straně: Nejsem Marvanová! To tedy ne, paní poslankyně je o hodně hezčí.

Čtvrtek 26. června: Ministr Svoboda prý blokuje účast nového ministra obrany Kostelky v delegaci do USA. Mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem obrany existuje údajně již delší dobu napětí, protože ministerstvo obrany se etablovalo u Američanů jako v pořadí první český partner a tento vztah se ještě upevnil během války v Iráku. Svoboda coby ministr zahraničí chce teď upevnit svou pozici. Přítomnost ministra obrany v delegaci je významná vzhledem k tomu, že prezident Bush by rád osobně poděkoval české armádě za přítomnost v zóně konfliktu. Odhlédněme teď od toho, že děkovat není zač: přes neopochybně dobrou vůli armádních špiček včetně bývalého ministra obrany (a taky nepochybně dobrou vůli ministra Svobody) jsme v konfliktu, jak známo, zároveň byli i nebyli. Nicméně pokud jde o účast nebo neúčast ministra Kostelky, bylo by dobře nějak zohlednit i záměr hostitele, tj. prezidenta Bushe. Kočkování o americkou přízeň by si oba resorty mohly nechat na nějakou pozdější, vhodnější příležitost.

Komunistický záměr prosadit v PS zrušení lustračního zákona skončil fiaskem: pro hlasovalo kromě komunistů jen třináct sociálních demokratů. Z hlediska momentální situace a prakticky vzato je dobře, že komunistický návrh neprošel (jeho obránci ho chápou jako jakousi všeobecnou rehabilitaci agentů, milicionářů, partajních funkcionářů atp.). Na druhé straně na nesmrtelnosti lustračního zákona je taky něco divného. Proč ho vlastně ještě potřebujeme, lidé, proti nimž se obrací, už přece dávno neměli být nebezpeční? A přitom nebezpeční pořád jsou! Petruška Šustrová zveřejňuje v LN seznam všech třinácti sociálně demokratických poslanců, kteří hlasovali pro zrušení zákona. To je denunciace, i když jistě v tom nejlepším slova smyslu. Proč se nejzarytější odpůrci komunistů tak rádi připodobňují svým úhlavním nepřátelům?

Soud rozhodl vrátit Františku Oldřichu Kinskému jeden a půl hektaru nějakého pozemku. Tím se ovšem otevřela cesta k splnění ostatních, poměrně velkých nároků restituenta. Ministr Dostál se domnívá, že český soud opakovaně zpochybnil dekrety prezidenta Beneše a chce iniciovat společné stanovisko politické reprezentace na téma: dekrety platily, platí a budou platit. Zástupci všech parlamentních stran projevili ochotu se takové schůzky zúčastnit, ale dokonce i komunisté si nemyslí, že by politici mohli zasahovat do rozhodování soudů jinak než zákony. Proto předseda US Mareš iniciativně navrhuje zaručit zákonem, možná i ústavním, že poválečné majetkové poměry jsou neměnitelné. Petr Nečas, člověk emocionální, mele něco o tom, že soudy zešílely. Čeští politici se svým šovinismem a populismem vmanévrovali do neřešitelné situace: z populistických důvodů kdysi vyšli vstříc hamižnosti české populace a přistoupili na ideu restitucí. Pak z nich museli vyjmout restituce německého majetku, zkonfiskovaného po válce (byly neproveditelné), jenže tím znovu požehnali poválečné násilí. Od té doby se k němu periodicky hlásí, přičemž to přihlašování rok od roku sílí a je čím dál tím hysteričtější. Schválením restitucí, ale jen pro Čechy, se podstatně oslabila právní jistota v ČR a udržují se šovinistické nálady ve veřejnosti, které z této nejistoty plynou. V ČR (resp. v ČSFR) se nikdy restituovat nemělo.

Další směšné a nedůstojné divadlo se ve Sněmovně odehrálo kolem blahořečení Edvarda Beneše, které navrhli komunisté (zajímavé, před rokem 1989 mu nemohli přijít na jméno) a ČSSD. Zákon konstatující, že se zasloužil o stát, prošel do druhého čtení, proti bylo jen 11 poslanců. Poslanec Janeček z KDU-ČSL, jeden z těch, kteří nesouhlasili, navrhl, zjevně aby komunisty uchlácholil, aby byl Benešovi místo toho zbudován pomník. To pěkně dokumentuje zmužilost a intelektuální úroveň těch, kterým Beneš přece jen nejde úplně pod fousy. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Premiér Špidla se prý na summitu v Soluni postavil proti Chirakovi a zasloužil se o prosazení poměrně ostré rezoluce, v níž EU naléhavě zkoumá možnost širší akce proti financování radikální palestinské organizace Hamas. (Zlí jazykové tvrdí, že k donátorům patří i Francie). Podpořili ho údajně britský a nizozemský premiér a rezoluce prošla. Pokud je tomu tak, třeba zaregistrovat, že si Špidla trochu spravil reputaci pošramocenou jeho nemožným postojem k válce v Iráku. Že to tak ale bude brát široká česká veřejnost, je víc než pochybné.

Pátek 27. června: Miloš Zeman vyhlásil křížové tažení proti Špidlovi. Cílem je „humánní utracení“ českého premiéra a předsedy ČSSD. Vytýká mu mj., že trpí komplexem méněcennosti a že si vybírá spolupracovníky méně schopné než on sám (v tom případě žádná velká změna od Zemanových dob). Jen tak mimoděk označuje ještě senátorku Gajdošíkovou za „lehce mentálně zaostalou“. To vše v jakémsi pokoutním plátku, který vydává organizace ČSSD v Praze 2, lépe řečeno bývalý ministr zdravotnictví David. Problém Miloše Zemana je, že se předvedl jako žabař. Ne ve srovnání se Špidlou, ale ve srovnání s Klausem. Lépe řečeno Klaus realizoval úspěšně to, co se Zemanovi nepovedlo: dobyl Hrad a má spoustu neformálních instrumentů, jak ovlivňovat situaci ve straně, kterou předtím dlouho vedl. Že výsledky symbiózy prezident Klaus - ODS jsou velice tristní, je jiná věc. Zeman utrpěl potupnou porážku a jeho návrat do velké politiky je nepravděpodobný. Svým nynějším počínáním trochu připomíná Nikitu Chruščova, který se prý v srpnu 1968 pokoušel protlačit k Brežněvovi, aby mu mohl poradit.

Vrchní soud definitivně osvobodil Miloše Jakeše a Jozefa Lenárta, obviněné z vlastizrady a přípravy rozvracení republiky. Vinu se nepodařilo prokázat. Byl vůbec rok 1968, ruská invaze a všechno to hnusné, co pak následovalo? Nebo se nám to všechno jen zdálo? V zemi, kde po roce 1945 bylo možné odsoudit člověka za to, že se za okupace podle svědectví svých kolegů z práce nechoval dost vzdorně k Němcům, dnes nejde odsoudit lidi, kteří před pětatřiceti lety prodávali tuhle zemi Rusům a pak jim dvacet let věrně sloužili. Nemám důvod nevěřit soudcům, kteří předložené důkazy neshledali z formálního hlediska přesvědčivými. Rozestup mezi formálně právní a faktickou odpovědností je však v tomto případě tak velký, že to děsí.

Mezi cizinci, kteří u nás způsobují dopravní nehody, vedou Němci, píše Právo. Jak by ne, většina cizinců u nás jsou Němci, mají to k nám nejblíž (na druhém místě jsou Slováci).

Zdá se, že místopředseda Mareš to se svým návrhem na odškodnění českých občanů německé národnosti vůbec nebude mít lehké, i když se ho snažil předložit v co nejmírnější podobě (má odškodnění z Česko-německého fondu smíření znamenat to, že ho ve skutečnosti zaplatí Němci?). Premiér Špidla v odpovědi na interpelaci Jana Zahradila uvedl a) že v žádném případě nepůjde o nějaké odškodnění, ale o humanitární gesto, b) že se bude týkat jen individuálních a prokazatelných případů, c) a že příjemci gesta mohou být občané, kteří se nikdy neprovinili proti čs. státu a nebyli odsunuti. Zbývá doufat, že provinilost bude posuzovat lidový soud pod vedením pp. Grebeníčka a Zahradila tentokrát podle velkého retribučního dekretu a neprověření budou dodatečně „odsunuti“.

V US-DEU vzniká nová platforma, tentokrát podnikatelská. Představují ji podnikatelé Hana Marvanová a Robert Kolář. Platforma chce prosazovat, aby vláda vytýčila jasné mantinely pro svou účast ve vládě. Bude úzce spolupracovat s pravicovou platformou v téže straně. Odtud lze vyvodit další pravidlo pro vývoj pravicových stran: čím menší strana, tím více platforem. Konečné stádium, v němž strana může odhodlaně vstoupit jako plnoprávný subjekt do procesu tzv. integrace pravice, je, když má pouze tři členy (předseda, místopředseda, tajemník), z nichž každý zároveň představuje jednu platformu.

Sobota 28. června: Zdá se, že Miloš Zeman politickým kšaftem z Vysočiny na své vlivné spolustraníky moc velký dojem neudělal. Přihlásila se k němu jen věrná duše Volfová, kdežto jeden z úhlavních škůdců ČSSD, místopředseda Gross, přednesl něco na způsob řeči Marka Antonia nad Césarovou mrtvolou: velmi si Zemana váží za vše, co učinil pro stranu i pro vlast, ale teď expředseda strany a vlády úplně nezvládá situaci. Gross se ho ale neodvažuje kritizovat, protože sám neví, jak by se na jeho místě v takových nesnázích (rozuměj kdyby případně politicky zkrachoval) zachoval. Stanislav Gross má před sebou velkou budoucnost.

Exministr Tvrdík se zjevně na naléhání spolustraníků rozhodl, že rezignuje na poslanecký mandát k 26. červenci, aby se mohl zúčastnit prvních parlamentních jednání o reformě veřejných financí. Kolem jeho odchodu z politiky se vede spousta hloupých řečí (tuží se zejména výsadek Pravdy a Lásky v MfD). Vydávají ho za příklad váhavosti v odchodu z politické scény, ačkoli jeho váhání trvalo 48 hodin. Jiní váhali celá léta a nikdo se nad tím nepozastavoval).

Barrandovské terasy, toto české rodinné stříbro, se poté, co je paní Havlová prodala, podle ujišťování našich novin nedostanou do chtivých pracek cizáků. Většinový podíl v akciové společnosti získali tři echt čeští podnikatelé z Liberce: Michalis Dzikos, Jan Luxemburg a Růžena Holmanová. V případě pana Luxemburga sice nejde o potomka slavného českého krále, ale taky to není nejhorší odrůda cizáka, tzv. cizák německý: už se totiž prokázal osvědčením o tom, že jeho otec je Řek, takže se na něho na rozdíl od hraběte Kinského nevztahují Benešovy dekrety. Něco podobného musí učinit ještě paní Holmanová, zatímco v případě Michalise Dzikose je věc jasná na první pohled: už samo jméno prozrazuje, že jde o potomka původního slovanského osídlení Liberce ještě z doby před německou okupací v třináctém století.

Ministru Dostálovi došla trpělivost s nevěstkou babylonskou (=katolickou církví) a chce církevní agendu předat místopředsedovi vlády Marešovi. Nápad je to dobrý, čím více agendy předá ministr Dostál jiným, tím lépe pro českou kulturu. Nebude to však jednoduché, postavila se za něho občansko-demokraticko-komunistická opozice, protože podle jejích (společných) představ hájí národní zájmy. Jan Zahradil si pochvaluje, že Dostál „nechtěl privilegované postavení pro jednu z církví“ (rozuměj katolickou), jak o to usilují jisté politické kruhy. Nechápu, proč protestantské církve trpí, aby různí pohrobkové Václava Kopeckého stejně jako v padesátých letech stavěli je a katolíky proti sobě, cožpak nevidí, že to zase dělají jen proto, aby je pak mohli popořadě lépe zmáknout. Pokud se proti tomu neozvou, hlásí se k nové hromádkovštině. Otázka charitativní činnosti a církevních sňatků se přece týká i jich.

Možná, že se ministr Dostál chce zbavit této zátěže také proto, aby se mohl plně věnovat boji proti restitucím zrádné šlechty. V současné době je nejaktuálnějším případem navrácení majetku rodu Kinských. Problém je v tom, že majetek v roce 1945 podle Benešových dekretů zabavili otci restituenta, který byl v té době ovšem už sedm let mrtvý. Restituentovi bylo tehdy devět let a celou válku strávil s matkou v Argentině. Jeho advokát uvádí, že tedy vlastně nejde o restituci. Dostál chce nárokům čelit novelou občanského zákoníku, která znemožní vracet majetek, který byl v rukou státu do 1. ledna 1990, jinak než restitucí. Ještě předtím obvinil matrikářku na Praze 1 Talmanovou, že vydala Kinskému osvědčení o českém občanství „z hlouposti nebo za úplatek“. Šetřením policie i inspekce ministerstva vnitra se zjistilo, že paní Talmanová postupovala podle zákona. Nechápu, proč drzého ministra nežaluje. Ostatně restituce byly, jsou a budou nesmysl.

Když se má k tématu jako jsou Benešovy dekrety a právo vyhnaných na vlast vyjádřit státem pověřený úředník (v tomto případě Tomáš Kafka v dnešních Lidových novinách, příloha Orientace), vznikne v nejlepším případě úplně nesmyslná švejkovina, jejímž účelem je zamlžit všechno, co se zamlžit dá. Text nedává dohromady žádný smysl a jasné je jen to, že je psán česky.

Pondělí 30. června: Vladimír Špidla prohlásil na Evropském fóru v dolnorakouském Göttweigu, že politování české strany nad poválečnými křivdami, obsažené v Česko-německé deklaraci, se samozřejmě vztahuje i na ty, co byli „odsunuti“ do Rakouska. Formálně vzato je k takovému prohlášení kompetentní jen parlament (ten deklaraci přijal), na druhé straně je těžko představitelné, že by Špidlovo tvrzení někdo věcně napadl. Problém je, že česká strana vykládá deklaraci jinak než německá, a tak i tohle Špidlovo vyjádření je dvojznačné. K „odsunu“ prý Špidla řekl: „V dnešní Evropě však takový způsob řešení konfliktů již nesmí mít žádné místo. Máme upřímný zájem mít se všemi sousedy pokojné soužití.“ Z toho plyne, že sousedy nevyženeme. Všechny ostatní jsme už vyhnali. Nyní se bude vyhánět už jen individuálně. Co znamená to „však“? Text Špidlova vystoupení dosud není na stránkách Úřadu vlády. Špidla uznává morální, nikoli právní odpovědnost za „události“ z poválečného období. Právně jde o uzavřenou věc (odvolává se na výsledky odborných analýz, které dal pořídit Evropský parlament). Česká válečná legislativa (chtěl snad říci poválečná?) prý nemůže být zrušena, protože představuje kontinuitu naší státnosti v době nacistické okupace. To je typické české švejkování s dekrety, jde o zrušení asi deseti poválečných dekretů, tedy jen nepatrného zlomku tehdejší „legislativy“. Špidla dále ohlásil zmírnění „individuálního bezpráví“ na českých občanech německé národnosti. Ježíši Kriste, co to znamená? Zjevně půjde o zmírnění toho, co se zaručeně stalo jen jednomu Němci. Jakmile se to stalo dvěma, už je to bezpráví kolektivní. Vladimír Špidla, široce rozkročen mezi Marešem a Laštůvkou, vydává prohlášení postrádající jakýkoli smysl. Uděláme gesto, ale předem zaručujeme, že bude docela prázdné. A zahraniční partneři jsou uneseni: „Neví, co pýš k ní zpěvem dí, slyší však, že to libě zní“, praví básník Christian Morgenstern. Tak kancléř Schüssel dojatě poděkoval Špidlovi za ujištění, že poválečná legislativa se dnes už nemůže uplatňovat. Pan Špidla ovšem lže, jednak se uplatňuje v řadě restitučních sporů a jednak on sám před časem bojovně prohlásil, že dekrety platily, platí a budou platit. Trochu jednoznačněji se premiér vyjádřil ke vztahům mezi Evropou a USA, tady asi odpor Spolku nepřátel USA v řadách ČSSD po iráckém debaklu ochabl.

Když mluví o sudetoněmeckých záležitostech ministr Svoboda, začíná vždycky velmi bojovně výčtem toho, co je třeba sudetským Němcům zamítnout, odepřít a zakázat. Například dneska v Mladé frontě Dnes: „Tady je třeba znovu zopakovat, že sudetským Němcům se nebude vracet žádný majetek, nebude se jim dávat žádné odškodnění. Ale musíme si uvědomit, že někteří Němci tu zůstali, ničím se za okupace neprovinili, dokonce někteří byli v antifašistickém hnutí. A přesto na nich bylo spácháno bezpráví. Tito lidé, je jich jen hrstka, se dovolávají nějakého gesta vůči nim. Jaké gesto to bude, je otázka debaty. Ale já se skutečně nebráním myšlence, že se těmto lidem nějaké odškodnění dá.“ Drtivá většina těch, kteří směli zůstat, se provinila (nebo neprovinila) stejně jako ti, co museli odejít. Nebyli to „antifašisté“, ale nepostradatelné a často kvalifikované pracovní síly. Pan ministr nyní zjevně musí zřídit revoluční tribunály, které budou zjišťovat, kdo z našich německých spoluobčanů se provinil a kdo ne.

Protesty proti chystané reformě veřejných financí mezi sociálními demokraty prý utichly. Přiznávají, že se bojí voleb, protože v nich by prý vyhrála ODS a udělala pak reformu daleko tvrdší. ODS v minulosti dokázala zcela přesvědčivě, že radikální reformy umí dělat jen ústy. A sociální demokraté se nebojí voleb z filantropních důvodů (obavy o zvýšené vykořisťování pracujících), nýbrž hlavně proto, že nejméně polovina jejich poslanců by si pak musela hledat jinou práci.

Stínový ministr financí Tlustý přichází s návrhem radikální reformy sociálních plateb. Počínaje osmnáctým rokem by napříště všichni občané dostávali cca 4000.- Kč měsíčně. Z tohoto příspěvku by si hradili nemocenskou, sociální dávky a šetřili by si na důchod. Kdo by neušetřil, dostával by pak zase jen 4000.- Kč. Zároveň by se zavedlo jednotné 15% zdanění příjmů. To je jednoduchý recept, jehož aplikace by vedla k tomu, že nejpozději v roce 2040 by byla naše země zabydlena statisíci senilních asociálů, do nichž by pak pokračovatelé pana Tlustého stejně museli investovat. Není důvodů předpokládat, že pokušení půjčovat si z budoucnosti, které sociální demokraté (ale před nimi zrovna tak ODS) s chutí využívali, by v tomto případě nezachvátilo širokou veřejnost. Takže pro pana Tlustého platí: běda tomu, skrze něhož přichází pokušení!

Nepříčetnost není českým specifikem. Zemská ministryně kultury v Badensku – Würtembersku před časem rozhodla, že jakási učitelka, věřící muslimka, nesmí nosit v době vyučování šátek, protože je to „demonstrativní symbol víry“, jemuž se prý děti nemohou rozumně vyhnout. Učitelka neuposlechla, vyhodili ji, soud vyhazov potvrdil. Nyní se nešťastnice odvolala k Spolkovému ústavnímu soudu. Konflikt připomíná svou přízračnou blbostí spor o křesťanství v evropské ústavě. Chtějí v Německu zakázat ve školách taky kříž? Snášenlivost není v tom, že si navzájem symboly své víry zakážeme, ale že je vedle sebe sneseme. Šátek na hlavě, stejně jako kříž na stěně učebny nikoho tyransky netlačí k tomu, aby se stal křesťanem nebo muslimem, a konec konců, drzému úřadu a státu by nebylo nic ani do toho, kdyby si učitelka nasadila na hlavu krabici od bot.

Zbývá mi zmínit se o dvou polemikách, které se týkají mých článků. Daniel Anýž (Pravda o iráckých zbraních, Mladá fronta Dnes 26. června) se domnívá, že jsem v článku Příliš mnoho popela na hlavě Západu (MfD 10. června 2003) chtěl ospravedlnit lhaní jako politický prostředek. Ve skutečnosti jsem napsal, že ačkoli Bush nebo Blair nemluvili pravdu (ostatně to, že lhali, to znamená nemluvili pravdu vědomě, by se jim muselo dokázat), pokud jde o zbraně hromadného ničení, nemění to nic na legitimnosti zásahu v Iráku, která je založena v něčem jiném. Pan Anýž by měl pořádně číst články, s nimiž nesouhlasí. Nenapsal jsem taky (a mám podezření, že pan Anýž to velmi dobře ví), že zranitelnost soupeře je sama o sobě dostatečným legitimním důvodem k zásahu proti němu, nýbrž že je jedním z důvodů, z nichž se skládá legitimita zásahu proti Iráku. To znamená např., že když máme před sebou pět nelidských a nebezpečných režimů, je docela v řádu věcí, když si z nich v dané chvíli jako soupeře vybereme ten nejzranitelnější. Pokud jde o neúspěšného publicistu a neúspěšného ministra kultury Pavla Dostála (jeden čas provozoval neúspěšně obě profese dohromady), budeme mu v Událostech napříště věnovat soustavnější pozornost, zaslouží si to. Dnes polemizuje v MfD (Licence zůstane, i když půjde porno místo pohádky) s mým článkem Odpolitizujme mediální trh (MfD 19. června 2003). Jeho pozornost mému curriculum vitae je soustavná a zdokumentujeme ji zvlášť. Jinak si ve svém textu vlastně jen naříká nad tím, jak je odnětí licence komplikované. Zaplať pánbůh za to, jinak by už Nova i Prima o licenci dávno přišly. To, že je to komplikované, neznamená, že to nejde. Chce to jen trochu trpělivosti a během toho, co se v trpělivosti cvičíme, můžeme ještě neposlušné televize buzerovat pokutami. Věnovat oběma textům další pozornost považuji za nepřiměřené. Howgh.