ARCHIV

Západ v nedbalkách

Válka v Iráku skončila a zbraně hromadného ničení nebyly dosud nalezeny. Množí se výtky, adresované britským a americkým politikům, že informace, které dostali od tajných služeb, buď nevědomky zveličili, nebo úmyslně deformovali. Výtky nelze jen tak bagatelizovat: toto zdůvodnění vojenského zásahu přesvědčilo nepochybně v Británii i v USA hodně lidí, kteří by jinak váhali nebo byli proti.

Tak byla opět nastolena otázka legitimity války. Pravda, v situaci pro odpůrce války nevýhodnější, protože spojenci ji mezitím vyhráli. Ale otázka tu je a je ji třeba brát vážně.

V každém případě je však nutno oddělit dvě věci: za prvé – bylo její zdůvodnění korektní? A za druhé, byla válka politicky nutná a je mravně ospravedlnitelná? Pokud odpověď na druhou otázku bude ano, je ta první ne snad bezvýznamná (jistě, lhát se nemá), ale ztrácí na ostrosti.

Režim Saddáma Husajna byl problematický hned z několika hledisek:

Byl všeho schopný: i pokud inkriminované zbraně v okamžiku konfliktu neměl, měl je v minulosti, nejméně dvakrát je bez váhání použil, a byl schopen si je v relativně krátké době znovu vyrobit.

Byl zaměřen jednoznačně a nesmiřitelně proti bohatému Západu (nejen proti USA a Izraeli, ale taky proti nám, i když si to neradi připouštíme).

Byl drzý: počítal s rozhádaností západních zemí, s mimořádnou schopností OSN právě ty nejvážnější konflikty spíš prohlubovat než usmiřovat (ostatně není divu, OSN má v základech zabudován jakýsi kaz: kromě spousty ušlechtilých a nepraktických předsevzetí, které většina členstva zvysoka ignoruje, stála u její kolébky i jakási skrytá touha amerického socialistického prezidenta rozdělit si vliv ve světě s ruským diktátorem). Pokud by se byl Saddámův předpoklad, že USA jsou jen papírový tygr, ukázaly jako správné, znamenalo by to nezadržitelnou eskalaci konfliktu v citlivé blízkovýchodní oblasti i jinde na světě.

Byl nelidský: a to takovým způsobem, že to nevyhovovalo ani iráckému obyvatelstvu. Američané tuto nespokojenost sice přecenili, ale byla tu a projevila se. Na důkazy o zvěrstvech iráckého diktátora odpůrci války namítají, že stejně nelidských režimů je více: znamená to, že jediná možnost je svrhnout je všechny najednou?

A konečně: byl velmi zranitelný. Terén nepříhodný k účinné obraně, armáda zcela dezorganizovaná a v podstatě neschopná boje. I tohle je legitimní důvod k vojenské akci.

To jsou důvody, z nichž se skládá legitimita zásahu proti Iráku. Konflikt byl ale důležitý i proto, že odkryl hloubku krize, v níž se nachází západní společnost, krize, která různé Saddámy povzbuzovala a bude povzbuzovat i do budoucna.

Západní svět projevil naprostou neschopnost solidarity. Odstrašujícím případem je německý kancléř, který ve vypjatém okamžiku opustil svého nejvýznamnějšího spojence, protože zrovna potřeboval vyhrát volby. Nepříliš loajálně se – rovněž z vnitropolitických důvodů – zachovalo i Turecko, když Američanům zabránilo otevřít severní frontu.

Západní svět navíc prokázal velkou míru podivného defétismu, který tu kvete už od doby, kdy ho zachvátila pandemie marxismu. Západ se cítí provinilý: za svou víru, za svou minulost, za své bohatství. Křižácké výpravy, kolonialismus, kapitalismus staví na roveň holocaustu, a sype si popel na hlavu před státy a společenstvími, v nichž holocaust jako technika patřil a patří k běžnému životnímu stylu. Dokonce i „mezinárodní právo“ (a dokumenty OSN jako jeho základ) je postaveno na zásadě, že dodržovat ho musí jen ti, co se k tomu cítí zavázáni, kdežto vyžadovat od nich jeho dodržování mohou i ti, kteří ho denodenně porušují. Ferdinand Peroutka cituje v Budování státu výrok jakéhosi vykutáleného komunisty z doby, kdy byli komunisté ještě naivní a říkali to, co si opravdu myslí: „Žádáme na vás svobodu podle zásad vašich, a odpíráme vám ji podle zásad našich.“ Nahraďme slovo svoboda slovem spravedlnost a budeme mít stanovisko kritiků Západu v čisté podobě.

V životě každého společenství jsou věci, za něž je nutné se stydět a omlouvat. V životě každého společenství jsou však i věci, jež je třeba hlásat, na nichž je třeba trvat, jež je třeba bránit. Společenství, které nemá co hlásat a hájit, se může omlouvat denně od rána do večera a stejně mu to nebude nic platné.

Mladá fronta Dnes 10. června 2003