ARCHIV

Otevřít a depolitizovat mediální trh!

Bez otevřeného a depolitizovaného mediálního trhu bude demokracie… deformována v i v budoucnu“, hřímá v sobotní Mladé frontě dnes Michal Klíma (článek Výročí televizní manipulace) a má nepochybně pravdu. Je to bohužel asi tak jediné, v čem pravdu má. Jinak jde o obžalovací spis proti protistátnímu spikleneckému centru, které loni vytvořily televize Nova a Prima, aby v parlamentních volbách protlačily k moci ODS, potažmo KSČM. Pan Klíma mluví o rafinovaných „režisérech“, kteří si za základní prostředek manipulace veřejností rafinovaně zvolili nejsledovanější televizní pořady, večerní zpravodajství. Nepostupovali buransky přímočaře („vyzdvihováním jedné strany“), nýbrž „favorizované straně nadržovali jemněji“. Jemnost spočívala v tom, že „na základě výzkumů agentur“ došli k jednoznačnému závěru: stranám, které preferují (ODS, KSČM) pomůže k vítězství malá volební účast, protože disponují nejvěrnějšími voliči. A soustředili se tedy na to, aby před volbami méně věrné voliče ostatních stran pokud možno otrávili a znechutili (to je, jak vidno, jakási politická obdoba darwinovského přirozeného výběru). A pan Klíma uvádí hned řadu příkladů této „manipulace veřejným míněním“, šířené éterem: například vlastizrádná tvrzení, že mnoho lidí není rozhodnuto, zda půjde volit, že lidé „nedůvěřují politikům a nejsou spokojeni s politickou situací“, že nevěří v možnou změnu. Vrcholem vší špatnosti je to, že Nova představila v Sedmičce od ledna do června 48 hostů, ale mezi nimi nebyl žádný představitel mimoparlamentní strany (političtí estéti jako autor těchto řádek by řekli: tedy žádný z ambiciózních generálů bez vojska, hlasatelů „občanské společnosti“, stratégů techniky, jak vyhrát volby bez voličů).

Problematičnost situace na českém mediálním trhu ovšem nespočívá v tajemných rafinovaných spiknutích mediálních mágů, ale v nedokonalosti naší demokracie. Jde v zásadě o tři věci: o problematický mediální zákon, o podezřelý způsob, jímž byla jmenována nynější Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (pravda, není to poprvé), a konečně tažení proti Primě a Nově, které se na základě toho rozpoutalo.

Zákon č. 231/2001 Sb. O provozování rozhlasového a televizního vysílání převzal vyděračský způsob přidělování a prodlužování licencí k televiznímu vysílání: licence se propůjčuje na 12 let a může být v podstatě kdykoli odňata. Důvody k postihu média jsou mlhavé a gumové: jak lze věcně posoudit „objektivitu a vyváženost“ zpravodajství? Jak se pozná, že pořad „bezdůvodně zobrazuje osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost“? To připomíná poměry na vojně za minulého režimu: jsou stanovena pravidla, která chtě nechtě porušují všichni, a záleží na benevolenci dozorčího, zda to přehlídne nebo ne.

Dozorčí orgán, Radu, jmenuje premiér na návrh Poslanecké sněmovny. Lidé, kteří v ní sedí, nesmějí zastávat funkce v politických stranách a vystupovat v jejich prospěch. Kdo to má posoudit? Ve skutečnosti by bylo čistší a upřímnější, kdyby tam politické strany rovnou najmenovaly své koryfeje a nehrály toto pokrytecké divadlo.

Skutečná volba pak vypadá podle tohoto vymezení: naposled se při ní spojila vládní koalice s komunisty. Společně marginalizovali ODS, ale většinu, potřebnou k odebrání licence, se vládní koalici nepodařilo prosadit. Komunisté si velmi nechali záležet na tom, aby zůstali jazýčkem na vahách. Skoro zároveň se rozvinula zastrašovací kampaň proti Nově a Primě. První nastartoval svou stížností ministr Dostál, druhou už zvládla Rada sama. Články, jako je ten pana Klímy, k tomu vytvářejí vhodné pozadí.

Výsledek toho všeho je, že privátní elektronická média jsou vydíratelná a existenčně závislá na stávající vládní garnituře.

Tak se u nás zavádějí křovácké způsoby, které podlamují dva pilíře, na nichž stojí svobodná společnost: nedotknutelnost soukromého vlastnictví a svobodu projevu. Vyváženost a objektivitu médií zaručuje svoboda slova a konkurence médií daleko účinněji než cenzurní zákony, podezřelé zpolitizované instituce, novinářský lobbysmus a pečlivý dozor otcovského státu. Za reglementačními snahami je nevíra v demokracii, nevíra v to, že občan je schopný se sám svobodně rozhodnout pro dobrou věc a nemusí být ve své naivitě a bezbrannosti chráněn, v případě nutnosti i proti své vůli.

Mladá fronta Dnes 19. června 2003