Pondělí 2. prosince: Premiér Špidla a ministr Gross konečně vyjádřili jakési obavy z toho, že se na Hradě usalaší jejich bývalý předseda Zeman. Oba se obávají, že prý v ČSSD vzniknou dvě mocenská centra, jedno kolem legitimně zvoleného předsedy a druhé na Hradě. To se ovšem velmi mýlí: vznikne jen jedno centrum, a to na Hradě. Ve Strakovce bude přímá hradní telefonní linka končit aparátem, který má pouze sluchátko (tento příměr jsem si vypůjčil z anekdoty, jež se vyprávěla v době mého mládí: tenkrát ovšem šlo o přímou linku Kreml – Hradčany). Premiér se měl údajně vyjádřit v tom smyslu, že když se Zeman stane prezidentem, půjde prý tato strana do prdele. I to je omyl: nikoli tato strana, ale tato země.

Mladá fronta Dnes uveřejnila rozhovor s novopečeným senátorem Martinem Mejstříkem. Dítě čistého živého tepe zejména nemravu Železného. Nechtěl by s ním ani za Boha sedět v jedné lavici. „Zdá se mi skandální, že podnikatel tohoto typu ještě běhá volně po ulici. A o to skandálnější je, že kandiduje do Senátu. A když to řeknu hodně slušně: smysl jeho kandidatury je ten, aby se vyhnul trestnímu stíhání.“ Na pana Mejstříka před nedávnem prasklo, že požádal o náhradu škod za byt, postižený povodněmi, v němž ovšem v době povodní už nebydlel. Prý to jaksi popletl. Řekl bych, že rozdíl mezi panem Železným a panem Mejstříkem je asi takový, jako mezi Arsènem Lupinem a pouličním kapsářem. Něco však mají přece jen společného: když to řeknu hodně slušně, tedy nestydatost.

Úterý 3. prosince: Špidla odmítl jakékoli kontakty s ODS ve hře o prezidentské křeslo. Takový politický tah by asi neměl velkou naději na úspěch vzhledem k tomu, že se premiér už během předvolební kampaně od ODS velmi výrazně distancoval. Nicméně v této situaci by to snad za jakýsi pokus stálo. Je totiž velmi nepravděpodobné, ne-li vyloučené, že se koalici podaří prosadit společného kandidáta vlastními silami. Špidlova averze k ODS nabuzuje dojem, že se jí bojí víc než KSČM. To je ovšem absurdní. A stejně absurdní je, když Špidla zdůvodňuje, proč musí ČSSD postavit do první volby vlastního kandidáta, tím, že jinak by mohl vyhrát Klaus. Jednak by Klaus v žádném případě vyhrát nemohl, a jednak mám velké podezření, že se Špidla ve skutečnosti daleko víc bojí Zemana než Klause. To by bylo ostatně racionální, Klausovi by tato vláda dokázala vzdorovat jako jeden muž, a nebylo by rozdílu mezi Špidlou a např. Škromachem. Jakmile bude prezidentem Zeman, vláda (přesněji řečeno její sociálně demokratičtí ministři) se rozštěpí. Z toho plyne dvojí: a) pan Špidla se bojí Klause víc než komunistů, b) pan Špidla se nám pokouší namluvit, že se bojí víc Klauze než Zemana, což očividně není pravda.

Policie vyšetřuje případ jakéhosi mladého výstředníka odněkud ze Šumperka, který v tamních komunistických novinách útočil ze stalinistických pozic mj. na Havla, Klause a Zemana. Nikdo z těch tří se zjevně nechce účastnit vyšetřování coby svědek (myslím si, že mají recht). Dotyčný je obviněn mj. z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka (o problematičnosti dotyčných paragrafů trestního zákona jsme zde již psali). Nevím, proč by se šaškům tohoto typu mělo dostávat nezasloužené publicity. Ať si píšou, co chtějí. Zavřít je je třeba až v okamžiku, kdy začnou připravovat revoluci.

Zítra (vlastně v okamžiku, kdy to budete číst, už dnes) zaplní Prahu cca pět tisíc zemědělců, protestujících proti tomu, že se v EU nebudou mít hned jako Němci nebo Francouzi. Potáhnou centrem a budou dělat svinčík. Vůbec bych nechtěl vyloučit, že mezi důvody, které je vedou k protestu, jsou takové, jež je třeba brát vážně. Budou však taky obtěžovat své bližní v naději, že ti, aby si do budoucna ušetřili podobné nepříjemnosti, zatlačí na vládu v jejich prospěch. Tímto sprostým způsobem se veřejnost pokusili v minulosti vydírat nejdřív LOK, pak Duškovi železničáři. Nejsem žádným velkým přívržencem Margaret Tatcherové nebo Ronalda Reagana, ale jejich postoj v obdobné situaci považuji za správný. Zemědělci, lékaři i železničáři mají tisíc a jeden legitimní důvod k nespokojenosti (totéž například platí i o učitelích, kteří však nemají ty možnosti). Brát si své spoluobčany jako rukojmí je ovšem do nebe volající drzost.

Středa 4. prosince: Kandidaturu Petra Pitharta na funkci předsedy Senátu podporuje už kromě jeho mateřské KDU i ČSSD, Klub otevřené pravice (dříve US-DEU) a ODA. Budou ho zjevně volit i komunisté a v případě, že dostanou dva místopředsednické posty, i senátoři za ODS. Z toho plyne, že Pithart bude zvolen jednomyslně. V Senátu lze prostě vykšeftovat všechno. Marťanská instituce.

Včerejší Právo přineslo informaci o tom, že prezidentský kandidát Otakar Motejl někdy zhruba před čtvrtstoletím přejel člověka a dostal za to podmínku. Zveřejnili rozhovor s Motejlem, zřejmě to na něho chtěl někdo vytáhnout a špidlovská novinářská lobby tomu takhle čelí. Kühnl ocenil jeho lítost (nic proti dr. Motejlovi, ale bylo by opravdu zvláštní, kdyby toho nelitoval), Rychetský hovoří o tom, že se od té doby osvědčil, dokonce ani komunistům to zase až tak nevadí. Jan Kasal si myslí zhruba totéž co my: záměrem zveřejnění bylo předejít kompromitaci, Motejl se o tom mohl zmínit dřív a není to informace, která by na něho vrhala nějaké mimořádně nepříznivé světlo. Politiky, kteří budou na zasedání ÚVV ČSSD a případně i při vlastní volbě prezidenta hlasovat o Motejlově kandidatuře, asi příliš neovlivní (ti se budou rozhodovat podle politických okolností a nanejvýš se na ni pak mohou vymlouvat). Něco jiného by bylo, kdyby byl prezident volen lidovým hlasováním.

Novopečený senátor Martin Mejstřík přišel do Senátu převzít osvědčení o volbě ve svetru a manžestrákách. Měli bychom pro něho, chudáka, mít pochopení: voda mu zničila šatník, navíc v cizím bytě, a od státu nedostal náhradou ani vindru. Během času se jistě zase postaví na nohy.

Jaroslav Gross se v rozhovoru pro Právo zmínil o tom, že ČSSD nemůže při jednání o prezidentských kandidátech a o jejich podpoře ignorovat ODS. Je to racionálnější než Špidlův děs ze Zemana a ODS najednou, který premiéra spolehlivě dostává do slepé uličky. Ani Zeman, ani ODS, to je moc dobrého najednou.

Středa 4. prosince (dodatek): Petr Pithart byl mezitím zvolen předsedou Senátu většinou pouhých padesáti hlasů. Jednomyslnost tedy ne, ale idyla rozhodně.

Čtvrtek 5. prosince: ODS se v prezidentské volbě přihlásila k politice aktivní rezistence: bude prý pořád pryč navrhovat Václava Klause. Doufají, že když se octne proti sobě v druhém a třetím kole Klaus se Zemanem, řada poslanců a senátorů dá přednost menšímu zlu. Skromná politika, stačí jim, že jejich guru bude menším zlem. Není také vyloučeno, že si chtějí vynutit přímou volbu, v níž by Klaus měl jakési šance. Politika je to dosti náročná na výdrž, zvlášť když jim nepochybně brzy začnou vonět pod nosem jitrnice ze Zemanovy Slibotechny. Na Hrad se taky stále tlačí Petr Pithart; nedivme se, jako novopečený klerikál jistě věří na zázraky.

A ještě jedna potěšitelná zpráva: bezdomovec Mejstřík přišel na poslední schůzi Senátu v saku a kravatě. Zjevně už dostal zálohu na senátorský plat a mohl se dát do parády.

Demonstrace „zemědělců“ (správně by se mělo říkat družstevníků, soukromí zemědělci zůstali doma, překabátění družstevní bossové dopravili do Prahy své zaměstnance, nevím proč se tomuhle říká sedláci, jsou to přece ti, co u nás před půlstoletím sedláky zlikvidovali) překonala všechna očekávání. Podle zpráv očitých svědků se nejprve přiožrali dovezenou slivovicí, pak zčásti vymlátili Ministerstvo zemědělství, načež se shromáždili před svatým Václavem, kde zapěli hymnu a došly jim síly. Provázel je – kdo jiný než šéf železničních odborů Dušek, s nímž tvoří „Asociaci svobodných odborů“. Zněla vlastenecká hesla: „Němci nebudou Evropské unii diktovat a ničit české zemědělce.“ Podle jednoho z jejich vůdců má česká půda zůstat v rukou českých sedláků, nesmí se rozprodat zahraničním společnostem a spekulantům (o českou půdu české sedláky okradli takoví jako on před půl stoletím). Jiný Kozina slibuje spanilé jízdy do Rakouska a Německa. Jen ať se tam vydají, budou-li tam vyvádět tak, jako tady, poznají nejprve, co je to (na rozdíl od té české) profesionální policie, a pak prožijí pár hezkých měsíců v některé z německých věznic. „Jsme nesmiřitelní se současným vývojem“, prohlásil prvně citovaný gramota. Doufám, že až napíše své Poučení z krizového vývoje, bude v něm zachován jeho osobitý styl. „Nikdo s námi nechce diskutovat, jsme zklamaný, že Palas nevylezl. Je vidět, že obyčejný člověk je pro ně póvl.“ Jako póvl se předvedli sami a ministr udělal dobře, že se s nimi nebavil.

Nového ředitele ČT bude vybírat firma Hofírek Consulting z Karlových Varů. Jméno má velmi hezké, ale obávám se, že neobstojí. Bylo by zábavné definovat soubor podmínek, jimž musí budoucí úspěšný ředitel ČT vyhovět.

Šéfredaktor Práva Porybný se hájí proti obvinění Lidových novin, že Právo úmyslně vyneslo informaci o Motejlově dopravní nehodě, aby prezidentského kandidáta kompromitovalo. To obvinění zjevně není na místě. Jakmile se věc začala diskutovat v parlamentních kuloárech, byl by se jí dřív nebo později chopil bulvární tisk. Právo informaci zveřejnilo velmi ohleduplně (formou rozhovoru s Motejlem). Protizemanovská lobby v listě se zjevně snažila předejít skandálu, což se taky podařilo.

Jiří Přibáň píše v příloze Práva Salon, že umístění Srdce na pražský Hrad nemá předem daný význam a jen naivní člověk ho může vnímat jako pouhou poctu odcházejícímu prezidentovi. Hrdě se hlásím ke své bezmezné naivitě.

Pátek 6. prosince: Předsednictvo ČSSD se jednomyslně dohodlo na tom, že jako kandidáta do první prezidentské volby postaví dr. Bureše. Je to jakýsi kompromis mezi špidlovci a zemanovci, Motejlem a nikým. Ve skutečnosti zemanovci prosadili svou, protože dr. Bureš nemá šanci.

Zatím si dr. Motejl na poslední chvíli pokoušel vylepšit image u sociálně demokratického lidu. Coby ombudsman se vehementně zastal nájemníků, jimž teď někteří majitelé domů zvyšují nájmy na základě rozhodnutí Ústavního soudu, které inicioval mj. právě on. „Nikoli náhodou jsou to majitelé domů,“ prohlásil, „kteří nemají česká jména.“ Tedy cizáci. Snad dokonce Němčouři. Nebo přímo Žhidé? Pěkně se nám vybarvil, staroušek. Z dr. Jekylla v pana Hyda. Rozplývající se vidina prezidentského trůnu zjevně snižuje jeho příčetnost.

Poláci coby rozbíječi visegrádské jednoty: čtyřka se dohodla, že bude společně usilovat o zvýšení přímé podpory EU do zemědělství, Poláci jsou teď ochotni na požadavek rezignovat, dostanou-li větší podíl z celkové sumy, kterou se EU rozhodla kandidátským zemím dodatečně poskytnout. Rozpad jednoty v tomto konkrétním případě se dal čekat: spojenectví za účelem vydírání silnějšího partnera bývá křehké.

Sobota 7. prosince: Nominace Bureše na prezidenta prý zachránila ČSSD před rozštěpením. Zemanovci byli pro, protože dobře vědí, že Bureš je nezvolitelný. Motejl by byl ovšem stranu rozštěpil. Pokud někdo chce politiku ČSSD zásadně proměnit, musí o novou linii svést boj a něco při něm riskovat. Špidla si zřejmě představoval, že se bez toho obejde. Bylo by to příjemné, ale nejde to. Zbývá otázka, proč Gross Bureše navrhl: byl za tím kalkul, nebo to udělal z indolence? Na tuto otázku se při posuzování činů nového vedení ČSSD odpovídá vždy jen velmi obtížně. Ministr Rychetský si myslí, že třetí volba vyjde. K tomu se ještě vrátíme.

Motejl původně odmítal možnost, že by jej mohl nakonec kandidovat někdo jiný než ČSSD. Nyní, když se jeho kandidatura vzdaluje do říše snů, už tak rezolutní není. Chystá se ho navrhnout klub nezávislých senátorů, musí však sehnat dalších pět kolegů, aby jich bylo dohromady požadovaných deset. Lidé, sdružení kolem „Brandýské výzvy“, jednoho z výronů nepolitické politiky v době opoziční smlouvy, chtějí ČSSD předvést, jak se dělá správné referendum pro Motejla. S nápadem přišla paní Holcnerová, která od OF a OH vystřídala spoustu nepolitických stáží, momentálně pracuje – kdepak? No přece v úřadu ombudsmana.

Symbol politické počestnosti Martin Mejstřík obětí podlého spiknutí! (Jde o aféru s povodňovou podporou na byt). Z pozadí ji řídí pochopitelně ODS, totiž její pražská organizace. Špinavou práci vykonávají TV Nova a Mladá fronta Dnes (jmenovitě Sabina Slonková). Představa paní Slonkové jako Bürgermeisterovy agentky je mimořádně zábavná. Pan Mejstřík už zapomněl jen na nitky do zahraničí, tradičně se nabízejí američtí imperialisté a němečtí revanšisté. Nával stalinské paranoie u Saint-Justa sametové revoluce by měl být odborně zkoumán.

Václav Havel omilostnil člověka, který při pokusu o útěk z bolševické ČSR zabil „pohraničníka“. Dostal třináct let, pak byl vyhoštěn. Třináct let si odseděl, prezident mu nyní prominul vyhoštění, protože je vážně nemocen a chce se ještě sejít s příbuznými a známými. Případ je nejasný. Člověk, který při útěku přes hranice zabije vojáka, jehož úkolem je naopak zabít jeho, nemůže za to přece být trestán a není tedy co amnestovat, to je otázka pro rehabilitaci. Ostatně, kdy toho člověka odsoudili, že dostal jen třináct let a ne špagát a pak ho milostivě vyhostili? Cožpak to bylo až po Listopadu?

Rozhovor s Václavem Klausem v dnešní MfD není veden příliš seriózně. Například tvrdit, že předseda ODS jde od roku 1996 od porážky k porážce, je nesmysl: v roce 1997 Klaus odrazil široce založený pokus odstranit ho nekulturním způsobem z politiky, zvládl rozkol ve straně, dovedl ji ve volbách v roce 1998 k velmi slušnému výsledku a uzavřel výhodnou dohodu se Zemanem (o opoziční smlouvě je třeba mluvit s menší vášní, než o ní hovoří pánové Kühnl a Kasal, měla své klady a své zápory). Skutečnou vážnou porážku utrpěl až v letošních volbách, kdy on a jeho lidé přecenili nosnost šovinistického hauzírování „národními zájmy“. Klaus se v rozhovoru také právem ohradil proti otázkám typu „kdy jste si poprvé uvědomil, že už nejste schopen vyhrát ODS volby do sněmovny“.

Miloš Zeman prohlásil, že se zúčastní dnešního zasedání ÚVV ČSSD, když ho k tomu ÚVV na začátku schůze vyzve (normálnímu člověku by stačila pozvánka). On sám by se prý neopovážil kandidovat na prezidenta, kdyby jako Motejl při automobilové nehodě zabil člověka. Zdá se, že mu už přestalo záležet na image blanického rytíře, přijíždějícího z Vysočiny v okamžiku, když je národu nejhůře, aby zachránil beznadějnou situaci, a tlačí se na Hrad s vehemencí řeznického hafana.

Tělesné ostatky Alexandra Dumase staršího byly se všemi poctami přeneseny do pařížského Panthéonu. Editor Událostí je potěšen a připomíná při té příležitosti jeden svůj starší fejeton.

Neděle 8. prosince: A ještě malý dodatek ke včerejšímu Co týden dal: Pavel Rychetský zdůvodnil v rozhovoru pro Právo, proč sociální demokraté nemohou podpořit Pithartovu prezidentskou kandidaturu, takto: „důvodem je jeho iniciativa kolem akce Usmíření. Sociální demokracie je na tyto věci nesmírně citlivá.“ To je jednak podlé, jednak nespravedlivé. Podlé proto, že místo aby řekl, že sociální demokraté nebudou podporovat kandidáta KDU , neboť mají vlastního, odvolává se na nejnižší šovinistické pudy (pravda, dosti mohutné) sociálně demokratického členstva a elektorátu. A nespravedlivé proto, že Petr Pithart Smíření 95 (žádné „Usmíření“) pouze v jakémsi nejasném hnutí mysli jako jeden ze signatářů podepsal, pak se od něho v Česku na veřejnosti zbaběle distancoval, a jenom v Německu z propagandistických důvodů spolu s Petrem Příhodou předstírají, že to všechno spunktoval. A proto: nevyčítejte Petru Pithartovi tuto iniciativu! Je na něj spoleh. Když půjde do tuhého (tj. o kariéru), udělá všechno, co na něm budete chtít.

Pondělí 9. prosince: Podle izraelského tisku hrozí Al-Kajdá mimo jiné atentátem na izraelské turisty v Praze. Izraelská tajná služba ani české tajné služby to sice nepotvrdily, bylo by to ale logické a dřív nebo později to v rámci války proti „sionistům a křižákům“ přijít musí. Křižáci, to jsme taky my. Snad se pánové Špidla a Zaorálek mohou ještě pokusit teroristy na poslední chvíli přesvědčit, že my žádní křižáci nejsme, protože jednak nevěříme v Boha, jednak jsme potomstvo chudého venkovského lidu, který v minulosti sloužil křižákům tak nanejvýš za stoličku, když lezli v brnění na koně, a jednak jsme proti křižákům bojovali metodami nepříliš odlišnými od těch, kterých dnes používá Al Kajdá, už v patnáctém století. Obávám se však, že neuspějí. Jde to špatné, mloci jsou už ve Vltavě.

Vladimíru Špidlovi se na sobotním zasedání ÚVV ČSSD zřejmě podařilo s odřenýma ušima zabránit nejhoršímu, totiž tomu, aby se ÚVV rovnou rozhodl nominovat Zemana do případné a velmi pravděpodobné druhé prezidentské volby. Jinak je dojem ze zasedání nedobrý: bylo zřejmě tajné, ví se jen to, co prozradili ti mnozí delegáti, co neudrželi jazyk za zuby. Připomíná to zasedání ÚV KSČ v šedesátých letech minulého století. Jednak dávají najevo péci všechno za zády veřejnosti, a jednak neschopnost udržet věci skutečně v tajnosti. Dále: strana je rozpolcena na dvě skoro stejně silné skupiny. Zemanovci uspěli s odhlasováním pozvání pro Zemana na začátku schůze: to je neslýchaná demonstrace mimořádných ohledů strany vůči expředsedovi, podle Zaorálka dostal písemné i ústní pozvání předem, což by normálnímu politikovi mohlo stačit. A konečně Špidla a spol. definitivně přišli o svého kandidáta Motejla, a to vlastní vinou. Pracovali na tom dlouho, od populistického nápadu s referendem, pak dvojím referendem, pak dodatečnou kandidaturou Bureše a Potůčka, kteří ubrali Motejlovi hlasy. ČSSD se chová jako člověk, kterému usekli hlavu. Ještě chvíli poté chodí, potácí se a dělá nekoordinované pohyby.

A čemu se taky divit, když v čele strany stojí tak vykutálené osobnosti, jako předseda Senátu Zaorálek. Fanatický šovinista a navíc člověk, o jehož IQ lze mít vážné a oprávněné pochybnosti. V rozhovoru, který přineslo dnešní Právo, na otázku, zda stranou nezmítá zápas dvou nesmiřitelných křídel, odpověděl: „Je podle mě nesmírně významné, že ČSSD se stává místem takového sporu. To je klasický zápas, který se odehrává v politické straně už od dob střetů bolševiků s menševiky. Je to naprosto normální a tím se také účastníme boje o to, jak bude vypadat evropská soc. dem.“ Je mimořádně legrační, když předseda PS čerpá své vědomosti o politice z Dějin VKSb.

Pithartovi vyčetli (moderátorka Novy Bobošíková v televizní Sedmičce), že v dětských letech předváděl ve třídě svou spolužačku, jejíž otec byl odsouzen v procesu s Horákovou, jako dceru vlastizrádce. To samozřejmě není úplně fér a paní Bobošíková by možná v té souvislosti měla uvést, zda si náhodou ona v dospělém věku nezadala tak trochu s minulým režimem. Nicméně, je tu určitý problém: ta informace nějak harmonuje s politickým profilem předsedy Senátu. Prozatím vždy znovu a znovu prokazoval, že aby ukojil svou nezměrnou ctižádost (je zajímavé, že ctižádost bývá u lidí nepřímo úměrná jejich fyzickému vzrůstu), je schopen takřka všeho. Zároveň je však připraven se za to ve chvíli, kdy mu to nevyjde a kdy se jeho jednání začne všeobecně jevit jako tak říkajíc „společensky kontraptroduktiví“ slušně omluvit. Vyvolává tak dojem, že jen post festum uklízí zbytky svých minulých karambolů z cesty své budoucí kariéře.

Úterý 10. prosince: Česká republika má dostat od EU ze všech kandidátských zemí nejmenší dotace v přepočtu na jednoho obyvatele. Nejsa ekonom, nevím, nakolik je takový mechanický přepočet korektní. I kdyby byl, není vyloučeno, že jsme si to zavinili sami, respektive ti naši politici (Klaus a ovšem taky Havel), kteří v první polovině devadesátých let vytvářeli úspěšně image ČR jako ostrova vyspělé demokracie a reálného kapitalismu ve střední Evropě. Nedivme se, že si teď ti jejich západoevropští kolegové, co jim tehdy sedli na lep, myslí, že takový vzorný stát vlastně žádné dotace nepotřebuje.

KSČM je ochotna dát v druhé prezidentské volbě hlasy svých poslanců a senátorů Miloši Zemanovi. Nebude to ovšem zadarmo. Chce za to, aby prezident s komunisty pravidelně konzultoval, aby jim slíbil, že uplatní svůj vliv v ČSSD a zabrání tomu, aby se v budoucnosti paktovala s ODS, a konečně že v případě „úspěchu“ KSČM v příštích volbách (co to je úspěch?) ji zahrne do vyjednávání o nové vládě. Tím by byl dovršen proces integrace KSČM do polistopadového politického systému, který započal v roce 1989 kulatými stoly a už tenkrát se dalo tušit, kam povede.

Prezident Havel udělil milost člověku, který při útěku do zahraničí v roce 1959 zabil „pohraničníka“. O případu jsem se už zmínil, teď nabyl zřetelnějších kontur. Uprchlík uspěl, po čase dostal americké státní občanství. Přesvědčen, že ho dostatečně kryje, vydal se koncem sedmdesátých let do „ČSSR“, a to se mu velice nevyplatilo. Zatkli ho, postavili před soud a odsoudili na třináct let do vězení. Po devíti letech byl propuštěn a vyhoštěn. Po roce 1989 zjevně rozsudek zůstal v platnosti, a to považuji za naprosto neslýchané. Lidé, kteří utíkali z bolševického ráje, měli plné právo se bránit proti těm, jejichž poslání bylo je zastavit a případně i zabít. Zabití „pohraničníka“ je třeba chápat jako přiměřenou sebeobranu. Že „pohraničníci“ byli zčásti „vojáci základní služby“ a nebyli tam dobrovolně, je tragická okolnost, s níž se nedá nic dělat. Za to odpovídají bossové minulého režimu, kteří, pokud ještě žijí, si užívají spokojeného důchodu.

Středa 11. prosince: Stále se nemohu zbavit dojmu, že česká nespokojenost s výší přímých dotací od EU je málo opodstatněná, že mechanický přepočet na osobu je nekorektní, že je to jen jednoduchý způsob, jak nabudit standardní české mindráky (takoví jsme dobří, a oni nás takhle berou u huby!). Navíc každý, kdo kdy navštívil Maďarsko a viděl z něho víc než Váci utca, ví, že bez ohledu na maďarské hospodářské úspěchy z posledních let a celkový trend vývoje maďarské ekonomiky je Maďarsko pořád znatelně chudší země než ČR. Proto je logické, že dostane víc.

Jan Kovařík si nepochybně zaslouží bobříka denunciantství, škoda, že ho dosud neudělujeme. V jednom článku v Právu denuncuje najednou Rumla, biskupa Koukla, starostu a místostarostu Mostu za to, že se chovají k vyhnaným Němcům jinak, než jak si to představuje on, to znamená slušně. Doufám, že jmenovaní se neleknou: třináct let po převratu se nemáme co bát denunciací.

Majitelé domů viní Otakara Motejla z rasismu. Vykoledoval si to sám, chce zjevně najednou sloužit příliš mnoha pánům.

Lidové noviny píšou o českém šéfvyjednavači v Bruselu panu Teličkovi, že má diplomacii v krvi, protože se narodil v roce 1965 ve Washingtonu v rodině diplomata (rozuměj diplomata komunistického Československa). Obávám se, že by vzhledem k tomu mohl mít v krvi ještě taky něco jiného. Ostatně z toho hlediska je jeho roční členství v KSČ, údajně „jediný škraloup“, spíš logické.

Čtvrtek 12. prosince: Český tisk se otřásá rozhořčením nad křivdou, která se České republice stala tím, že subvence EU, které obdrží, představují jen 70 euro na hlavu a jsou nejmenší ze všech postkomunistických států. Hněv lidu se snáší i na hlavy vyjednavačů. Myslím si, že je to stejně nevěcné, jako kdyby jásali, že celková suma dotací je nejvyšší ze všech postkomunistických zemí. Nechutná, kňouravá, prestižní honička za penězi a příležitost pro výron národních mindráků.

Spojené státy podporují Turecko jako dalšího kandidáta na přijetí do EU. Evropa se brání, protože Turecko nedodržuje lidská práva. Když do EU patří Česká republika, jejíž předchůdkyně udělala se sudetskými Němci to, co Turci s Kurdy zdaleka ne, ČR se k tomu ještě hrdě hlásí a Evropská unie jí to beze všeho dalšího toleruje, neměl by být s Tureckem problém.

Sedláci zablokují české hranice, hlásá titulek v Lidových novinách. Jacípak sedláci! Zaměstnanci bolševických českých kolchozů, které se překabátily podle parametrů českého zemědělského kapitalismu. Těch několik tisíc opravdu soukromých podnikatelů, kteří se na půdu po roce 1989 vrátili, se protestů nezúčastnilo. Titulek by tedy měl správně znít: Mužici zablokují české hranice!

Pátek 13. prosince: Začal summit EU v Kodani, který rozhodne o přijetí postkomunistických zemí do Unie. Řada z nich (mj. i ČR) dosud vzdoruje, ale nakonec se dohodne kompromis a budou navrženy k přijetí (jak se teď dozvídám, už se stalo). Vášně ohledně toho, kolik jsme dostali my, kolik jiní, a jaká je v tom nespravedlivost, jsou zbytečné. Především je třeba vzít v úvahu, že ještě nikdo nikdy nezbohatl tím, že vstoupil do nějaké mezinárodní organizace. (Sdílím totiž optimistické přesvědčení, že zbohatnout lze jenom prací). Zároveň ještě nikdo nikdy nezchudl tím, že vstoupil do nějaké mezinárodní organizace (když nemyslíme zrovna na potěmkinské instituce ruského impéria z druhé poloviny minulého století, tam se ale nevstupovalo, nýbrž padalo). Pokud se to celé nerozsype (a to teď už asi nejde, je to na to moc velké a moc zinstitucionalizované), eventuelní disproporce budou bezpochyby za pochodu vyrovnány. Je tedy zbytečné propadat hysterii v tom či onom směru.

Nejsem Klausův klon, tvrdí v rozhovoru pro Právo místopředseda ODS Zahradil. To jistě ne, na to je příliš hloupý. Což hned dokládá návrhem na korespondenční hlasování ohledně nominací do významných funkcí, jímž by se „hlasovací sněmy“ otevřely členské základně v okresu či regionu. To je nápad kongeniální pověstnému prezidentskému referendu v ČSSD. Pro program ODS chce „půdorys liberální, konzervativní a národní“. To je moderní obdoba známého carského sloganu „Samoděržaví, pravoslaví, národnost“. Pan Zahradil je šedivé pozadí, na němž o to víc vynikne, že ODS ztrácí odchodem Václava Klause z čela strany politika nesnesitelného, ale mimořádně talentovaného as schopného. Proto ho jeho soupeři tolik nenáviděli.

Taky se křivdí Petru Nečasovi, tvrdí-li se o něm: „podělal se jednou, podělal se po druhé, podělá se i po třetí…“ (rozhovor v dnešních Lidových novinách). Pokud jde o někdejší nominaci na post ministra vnitra (na tu výrok zjevně naráží jako na první „podělání“), pan Nečas se vůbec nepodělal. Nejprve dostal befél Václava Klause, a prohlásil, že se funkce všemi silami ujme, pak dostal opačný befél Václava Klause a prohlásil, že se funkce přece jen neujme. Bude zajímavé, jak bude jednat coby předseda ODS. Předseda přece nedostává befély, to by bylo moc jednoduché. (Nebo to snad v ODS bude jinak?).

Sobota 14. prosince: Václav Klaus označil ve svém úvodním projevu na kongresu ODS za chybu, že strana v kampani před letními volbami do PS postavila proti socialistům „příliš racionalistický, špatně sdělitelný koncept“. Jde zjevně o přeřeknutí, místo „racionalistický“ má být „nacionalistický“. Sdělitelný byl ovšem až na půdu, na to byl taky vyčůraně vymyšlen. Problém byl v tom, že kromě „tvrdého jádra“ ODS oslovil už jen voliče ČSSD a KSČM, kteří s ním sice vřele souhlasili, ale volili strany svého srdce, jež ovšem hlásaly totéž. Pro ODS není příliš perspektivní přetahovat se o voliče s KSČM a ČSSD, měla by se spíš starat o těch 42%, co k volbám vůbec nešlo.

Žabomyší válka v Kodani skončila pro ČR výsledkem +5 euro na hlavu pro ČR. Vláda se tím chlubí jako skvělým vítězstvím, opozice to pranýřuje jako skandál (prý je to směšně málo). Není to ani jedno, ani druhé, žádný důvod propadat euforii, žádný důvod se vztekat. V zásadě je dobře, že jednání byla úspěšně uzavřena. Zahradil mluví o tom, že „řeči o znovusjednocení Evropy byly překryty nedůstojným kupčením o omezený měšec“. Nedůstojné kupčení prováděli vyjednavači z postkomunistických zemí, prodchnuti přesvědčením, že boháči z EU nemají jiné povinnosti než je tučně dotovat (viz někdejší Klausovy hloupé řeči o tom, že nejsme ten milovaný ztracený syn, který se konečně vrátil a všichni před ním proto musí padnout na zadek). Václav Havel zase hovoří o „hodnotách“ a o tom, „že se staneme součástí evropského celku se všemi možnostmi“, což je víc než nějaký okamžitý hmotný zisk. Na tyto prázdné fráze může nachytat své obdivovatele a obdivovatelky, kteří jsou sice schopni zorganizovat slušnou demonstraci na Václaváku, ale ve volbách nevydají ani na nohu od poslaneckého křesla. To je důvod, proč se mu nikdy nepovedlo být Klausovi rovnocenným konkurentem. Zatím nikdo nedokázal postavit proti nedůstojnému skučení po dotacích (kterému rozumí každý) přesvědčivou a pro veřejnou přijatelnou argumentaci, proč je rozumné do EU vstoupit i za těchto podmínek. Na jedné straně populismus, na druhé intelektuálský snobismus.

Profesor Potůček v Právu podrobuje tvrdé kritice prezidentské „referendum“, které uspořádala ČSSD a jehož se jako jeden z prezidentských kandidátů sám zúčastnil. Kdyby byl věděl, jak proběhne, jistě by si to rozmyslel. Jako sociolog zná slabiny této akce. Nicméně je mírně řečeno zvláštní, že bez rozpaků kritizuje kus, v němž si sám zahrál.

Hesenský premiér Roland Koch přirovnal daňové požadavky vůči majetným, které vznášejí německé odbory, k pronásledování Židů za nacismu. Urazily se nejen odbory (což je pochopitelné), ale i židovské organizace a různí samozvaní obhájci obětí nacismu. Zdá se, že „převýchova“ Německa, kterou v poslední době provozuje kdekdo, od Ruska a USA až po Českou republiku, nese své plody. Němci si odvykli o své minulosti uvažovat věcně a racionálně. Jakákoli zmínka o všem, co souvisí s temným obdobím 1933 – 45, je pouze vítanou záminkou pro rozpoutání hysterie, která se tak hodí k politické manipulaci. Nikoli čeští kritici zvěrstev po druhé světové válce, ale mnozí Němci se oddávají jakémusi sebemrskačství, které je navíc dosti vyčůrané: viz oficiózní německý pacifismus a odmítnutí zapojit se do případných vojenských akcí proti Iráku.

EU oslyšela doporučení Spojených států, aby zaujala otevřenější postoj k členství Turecka v Unii. Rezervované stanovisko, opírající se o údajnou nízkou úroveň dodržování lidských práv v Turecku, je z politického hlediska nerozumné. Vychází vstříc islámským teroristům a jejich ideologii boje proti „křižákům a sionistům“. Ostatně, když může být členem EU Česká republika, pyšnící se Benešovými dekrety a diskriminující svou německou menšinu, proč takové ciráty s Tureckem, kde jde zatím jen o zahájení vstupních rozhovorů?

Pondělí 16. prosince: ODS je dosti zvláštní strana. Tak například její nový předseda Topolánek z neznámých důvodů předstírá, že žádné dohody před volbou nového vedení strany neexistovaly, a pokud ano, on o nich nevěděl, není prý manipulovatelný a je nepřítelem hlasovacích aliancí. Co je špatného na dohodách před volbou a volebních aliancích, je to docela běžný postup, špatné je jenom něco podobného zatloukat, protože to nepasuje do image „přímého chlapa“. Jeho oponent Nečas si velmi uškodil tím, že právě tuto fázi zjevně nezvládl, a ne tím, že kritizoval nadměrný zájem svých spolustraníků o různé politické prebendy, jak tvrdí český tisk. Když senátor Sobotka ve svém projevu jmenovitě kritizoval Klause (bylo to, pravda, trochu nadbytečné, zakladatel ODS tak jako tak odchází, a na zásadní kritiku tohoto druhu je už trochu pozdě), chtěla mu prý jedna kolegyně z vedení rozbít hubu (je to ta, co se o ní tvrdí, že svým politickým oponentům neodpovídá na pozdrav?). Ve volebním klání nezvítězil Topolánek, skutečným vítězem je Zahradil jako představitel pokleslého šovinismu, který je nejen hnusný, ale taky politicky neproduktivní: oslovuje především voliče KSČM a ČSSD. Nedělám si o straně iluze, i Nečas a další jsou taky šovinisté klausovského střihu, ale u nikoho z nich to není tak prvoplánové jako u Zahradila. A Nečas, kromě toho, že je šovinista, přece jen předložil nějakou koncepci přeměny strany, kterou je možné vzít vážně. Delegáti kongresu ji vážně nevzali.

Pan Zahradil, jakoby chtěl doložit své intelektuální kvality, se vzápětí vyjádřil k výsledkům kodaňských jednání: o jejich neúspěšnosti prý nejlépe vypovídá fakt, že se nikde v Evropě ani v Česku nekonají oslavy summitu. První místopředseda ODS je zcela v zajetí bolševických rituálů z let 1948 – 89: úspěch je třeba oslavit lidovou veselicí; kde není veselice, není úspěchu.

Petr Pithart se stal oficiálním prezidentským kandidátem KDU-ČSL pro první prezidentskou volbu. Tím se z první volby definitivně stává fraška: setká se v ní pětice kandidátů (Bureš, Pithart, Kříženecký, Klaus a Moserová) o nichž všichni vědí, že nemají šanci uspět. Nebylo by lepší a o něco méně nedůstojné uspořádat rovnou druhou volbu? Ta bude aspoň trochu napínavá.

Michal Mocek píše v MfD o tom, jak levně přijde Západoevropany nynější rozšíření EU: každý občan Unie na ně za první tři roky přispěje celkovou sumou 34 euro. Sama Česká republika ho bude stát „pouze“ 66 centů, což je v Belgii cena 3 litrů mléka. Mají tedy být rádi, že je přijdeme tak levně? Co je to za logiku? Pokud nesdílíme teorie Václava Bělohradského o tom, že celá Evropa od Německa po Andorru se v minulosti krutě provinila na hodných českých bobečcích a teď jim to musí koukat vynahradit, měli bychom ocenit tu nekonečnou empatii: ti lidé jsou ochotni na nás přispět těmi 66 centy, ačkoli k tomu nemají nejmenší hmatatelný důvod. Je to velmi nejistá investice, a my se tak dostáváme do skoro nesnesitelné a zahanbující situace: budeme jejich dlužníky a jsme povinni jim to v budoucnu, a to pokud možno co nejdříve, vrátit. To je solidní obchodní přístup, a ne české krkounství, které se rozléhá naší vlastí po „neúspěchu“ českých vyjednávačů v Kodani. Je smutné, že jediný střízlivý hlas z opozice je hlas Miroslava Ransdorfa: ten prohlásil, že výsledek jednání nemůže být předmětem jásotu ani zatracování, a má recht.

Úterý 17. prosince: Maďarská opozice (Fidesz) napadla vládu, že v Kodani nedostatečně hájila národní zájmy, takže Maďaři dopadli hůře než Češi a Poláci. Doporučuji uspořádat konferenci českých, polských a maďarských opozičních stran, kde se probere, kdo z nich vlastně dopadl nejhůře. Měla by být uspořádána na nějakém odlehlém místě, aby kvílení a skučení delegátů nerušilo lidi, kteří mají na práci důležitější věci. Je smutnou skutečností, že „pravičáci“ v KSČM (Ransdorf) se v této věci chovají důstojněji než např. „liberálně-konzervativní“ (nebo „konzervativně-liberální“?) ODS. Není nevyhnutelnou povinností opozice chtít a říkat vždy a za všech okolností úplný opak toho, co říká a co chce vláda.

Ivan Vilček se v Právu pozastavuje nad tím, že Maďarsko chce stůj co stůj uplatňovat svůj krajanský zákon i na Maďary žijící na Slovensku. Děje se tak prý proti vůli naprosté většiny Slováků. To je zajímavé, o tom, zda se tak děje proti vůli Maďarů, žijících na Slovensku, se Vilček nezmiňuje. Na vůli Maďarů žijících na Slovensku totiž nezáleží, za ně rozhodují Slováci. Ostatně Ivan Vilček je pozoruhodný případ univerzálně použitelného novináře. Výstupy tohoto novinářského terminálu jsou jednoznačně určeny tím, na jaký procesor je zrovna napojen: například zda na Český deník nebo Právo.

Obyvatelé pevnosti demokracie ve střední Evropě jsou ovšem povzneseni nad zaostalý nacionalismus svých primitivních sousedů (maďarských a polských). V kulturní rubrice Lidových novin píše Darina Křivánková s opovržením o polských historických velkofilmech, v nichž se vždy „důkladně masíruje národní hrdost prostřednictvím spojení literárního odkazu, filmové tradice a nákladné produkce. Není Poláka, který by některý z těchto výpravných eposů neviděl. Naopak zahraniční ohlasy tvoří jen nepatrný zlomek domácích úspěchů. Paradoxně méně udiveně se na polské megahity dívají Američané než Češi, kteří od dob Vávrovy husitské trilogie nic podobného nepamatují.“ Srovnávat zpracování vrcholných děl polské romantické literatury s bolševickými exkrementy pana Vávry je víc než drzost. Že se Američané dívají na polské historické velkofilmy s větším pochopením než Češi, je pochopitelné: umějí ocenit, když někdo dokáže za svou svobodu bojovat a krvácet, když si téhle tradice váží a hlásí se k ní. My jsme si pro svobodu v minulém století lezli Stalinovi do zadnice. A z toho velkofilm neuděláš, i kdyby ses na hlavu stavěl.

Středa 18. prosince: Tempora mutantnur! Ještě při prvním hlasování o rozpočtu před několika týdny byly všechny oči upřeny na poslankyni Marvanovou: dá rozpočtu projít nebo ne? Dnes už si jí nikdo ano nevšimne, její odchody ze sněmovny při hlasování se stávají jakýmsi rituálem a nad opravdovostí jejích politických postojů už zase visí velký otazník. K čemu je vlastně takováhle poslankyně?

Podobný otazník visí už drahnou dobu nad Janem Kaslem, který nyní slavnostně představil stranu Evropských demokratů. Strana se bude integrovat s dalšími pravicovými subjekty, zatím jen těmi prostým okem neviditelnými. Zdá se, že už ODA a Cesta změny jsou pro Kaslův integrační apetit příliš velká sousta, US-DEU zdá se být pro Evropské demokraty zcela nepoživatelnou. Strana razí pro popis chování svých soupeřů, ovšemže z ODS, nový pojem, „klientelský kapitalismus“. Je to termín marxovského ražení, totiž zároveň vědecké označení a nadávka. V jednom polském historickém románě, nepamatuji se už kterém, se politicky soupeřící šlechtici titulují šťavnatě a zároveň obřadně: např. „jsi podlá kurva, velkomožný pane!“ Pan Kasl dosáhne téhož účinku tím, že svého nepřítele, Klause, případně Bürgemeistera odborně zatřídí, uloží do šuplíčku, označeného nápisem „klinetelský kapitalismus“. Záměr je v obou případech stejný, ale tohle vypadá elegantně a vědecky. Soudě dle rozhovoru v Právu, připravuje se pan Kasl na velmi zásadní reformy. Reformována má být, pokud tomu dobře rozumím, především ODS: „ODS čeká ještě hodně práce. Nestačí vyměnit předsedu a změnit některé manýry chování, ale musí dojít ke strukturálním změnám uvnitř, aby se skutečně stala demokratickou stranou…“ Hodně úspěchů při demokratizaci ODS!

Na rozhovoru s archandělem Gabrielem „klientelského kapitalismu“ Václavem Klausem zase zaujme závěrečná óda na trh: „Hlavní myšlenka mého postoje je skutečně ideová, protože Klaus intelektuálům přinesl trh. (Aby podtrhl objektivitu tohoto soudu, mluví o sobě Václav Klaus v třetí osobě, bd.) A trh je neuvěřitelný ve své anonymitě a ve svém spravedlivém oceňování jednotlivců a jejich přínosů, názorů a podobně. A to je, co intelektuálové chtějí ze všeho nejméně. Jsou totiž přesvědčeni, že jsou nejlepšími hodnotiteli svého přínosu lidské společnosti. Zatímco já jsem se jim zarputile snažil říkat, že nejlepším hodnotitelem jejich přínosu je onen pověstný trh.“ Václav Klaus se mýlí, jediným kompetentním hodnotitelem přínosu člověka společnosti jsou jeho bližní.

A konečně jedna poněkud veselejší zpráva z Ruska: Státní duma přijala ukaz o státním jazyce, který mj. zakazuje veřejným činitelům používat cizí a neslušná slova. Bude to hodnoceno jako drobné výtržnictví a honorováno pokutou 50 rublů nebo patnácti dny vězení. Předpokládám, že jde o sazbu za jeden nevhodný výraz. Takže kdyby si nějaký ruský protějšek pana Kasla před svědky ulevil: Prokljatyj klientělskij kapitalizm, job tvoju mať! (což je jen jakési expresivní rozvinutí páně Kaslovy intence, vida, kolika přestupků proti ruskému zákonu jsem se já sám dopustil v této jediné vedlejší větě), dostal by dvojnásobnou pokutu, tj. sto rublů, případně třicet dní vězení. Rusko je zkrátka země neomezených možností, zaplať Pánbůh za to, že jsme se jí poněkud vzdálili.

Čtvrtek 19. prosince: Nové pražské vedení zjevně odvolá ředitele magistrátu Zdeňka Zajíčka. Nejsem odborník na komunální politiku, ale Bartolomějská noc, kterou na magistrátní úřednictvo uspořádali pánové Bém a Bürgermeister, působí poněkud nekulturním dojmem. Jsou-li pražští úředníci opravdu tak zpolitizovaní a ve všem všudy závislí na předchozích špičkách pražské samosprávy, pak tím, že je vyházejí a nahradí jinými (kteří budou logicky vázáni na nové vedení, tj. na ně), skoro nutí ty, co přijdou po Bémovi, aby udělali totéž, a tak až do nekonečna. Jediná možnost je, že se jednou někdo tohoto rituálu odřekne. Bém to už nebude, škoda.

Ministr Tvrdík podrobil nastoupené české lampasáctvo intenzivnímu kartáči. Bylo to okázalé (zbývalo už jen, aby před ním kumpačka po kumpačce mašírovali a provolávali: Tak jsme si, lumpové, mysleli… (Viz Osudy dobrého vojáka Švejka, Čs. Spisovatel, Praha 1990, svazek 1, str. 86 ad.). Reformní úsilí pana ministra Tvrdíka, i když jeho pohnutky jsou nepochybně počestné a věc je naléhavá, je na můj vkus poněkud teatrální.

Pátek 20. prosince: ČSSD a KDU-ČSL se údajně dohodly, že rukou společnou a nerozdílnou vyřadí Václava Klause už z prvního kola prezidentské volby. Lidovci pomohou sociálním demokratům, aby Bureš získal co nejvíc hlasů v Poslanecké sněmovně (ČSSD tuto pomoc potřebuje, protože nejvěrnější zemanovci už ohlásili, že pro Bureše hlasovat nebudou). V Senátu patrně zvítězí tak jako tak Pithart. Tak bude hned v prvním kole vyřazen jeden nevolitelný kandidát, aby se do druhého kola dostali dva další. Poslanci KDU budou v prvním kole hlasovat pro sociálně demokratického kandidáta a teprve v druhém pro vlastního. Z prezidentské volby se stává čím dál tím větší fraška.

„Od 1. května 2004 budeme přece patřit do Evropské unie“, píše v Právu Pavel Verner, „čili do civilizačního společenství, do kterého jsme už kdysi kulturně patřili a ze kterého jsme byli násilně vytrženi“. Houbeles jsme byli násilně vytrženi: na svém násilném vytržení jsme se činně a horlivě podíleli tím, jak jsme se paktovali se Stalinem a chtěli ve spolupráci s ním obohatit evropskou demokracii orientálními prvky, což se nám taky ještě před únorem 1948 výrazně podařilo (zločiny proti lidskosti, podstatné omezení politických a hospodářských svobod). Teorie o násilném vytržení, jehož jsme byli trpným objektem, vyvolává celou řadu nepatřičných očekávání a zbytečných zklamání: Západ je podle ní vlastně povinen nás integrovat a vynahradit nám příkoří, za něž nemůžeme. Ve skutečnosti jsme vlastní vinou zvlčili a teď se musíme moc a moc snažit, abychom se zase civilizovali. Západ nám z dobré vůle může pomoci (ale vůbec nemusí a nedělal by to, kdyby z toho něco dobrého nekynulo taky jemu, nevím, co je na tom špatného) , ale když nebude na naší straně to, co se očekává od ztraceného syna podle biblickém příměru, tj. účinná lítost a dobrá vůle, nebude celá ta pomoc k ničemu.

Do Mladé fronty Dnes píše mj. i poradce amerického prezidenta! Jmenuje se Petr Pravda, a předpokládám, že zatím se jedná o funkci čestnou, dobrovolnou, z americké strany nevyžádanou a tudíž i nehonorovanou. Pokud prezident Bush dá na jeho slova, ušetří si řadu nepříjemností: „Zahájit válku s Irákem může být pro Ameriku vojensky i ekonomicky snadné a z jiných důvodů možná i potřebné. Ale právě proto, že to je Amerika, absolutně nejsilnější mocnost na světě, neměla by jednat ukvapeně a svá podezření řádně neověřit. Americká politická a vojenská mašinerie to možná nemusí dělat pro sebe, ale pro svůj národ, a hlavně pro celý svět. Pokud nyní zahájí riskantní operaci, při níž poteče krev a OSN nebude ujištěna o jejím smyslu, mohlo by to mít pro Spojené státy, důvěru v ně i celkovou atmosféru ve světě nenapravitelné následky.“ Specificky český přínos je varování před „nedozírnými následky“ (tzv. Svobodova doktrína, podle Ludvíka, nikoli Cyrila Svobody). Doufejme, že slabý hlas pana Pravdy dolehne do Bílého domu a přehluší běsnění nezodpovědných válečných štváčů.

Ministryně Součková navštívila jakýsi útulek pro opuštěné pejsky. Po řadě velmi výstředních akcí, o nichž jsme tu porůznu informovali, je to její první iniciativa, která si zaslouží ocenění. Místo toho se dočkala nevděku: organizace Svoboda zvířat ji obvinila, že při návštěvě měla na sobě pravý a nefalšovaný kožich. Upřímně řečeno, vadilo by mi jedině, kdyby byl kožich pořízen z kůže štěkáčů nebo mňoukáčů, protože ti kdysi, podobně jako zbahnělá česká společnost po roce 1969 s Husákem, uzavřeli s člověkem tichou a nepsanou dohodu o kolaboraci, v níž doložka o poskytování vlastního kožichu chyběla. Jinak si Svoboda zvířat nepochybně zaslouží Cenu Volkerta van der Graafa, kterou Události hodlají zřídit (zapomětlivým čtenářům připomínám, že pan van der Graaf je nizozemský psychouš, který pěti ranami do hlavy zastřelil populistického politika Pima Fortuyna, protože neměl dostatečně rád zvířátka. Viz o tom náš někdejší fejeton). Dalšími kandidáty jsou obhájci zvířecích práv kaprů, předvánoční ofenzívu začal jakýsi britský návštěvník Prahy a pokračuje v ní dnes MfD.

Sobota 21. prosince: spor o deregulaci nájemného je typická postkomunistická tahanice. Boj majitelů domů s nájemníky připomíná mučení, jemuž byli údajně podrobováni vězni v nacistických koncentrácích. Přivázali je k sobě nad umyvadlem tak, že když jeden vyndal hlavu z vody, druhému ji tam ponořil: tímto způsobem pak spolu nedobrovolně zápasili na život a na smrt. Aby majitelé ze svého majetku něco měli, museli by nájemníci na žebrotu, a aby nájemníci mohli zaplatit nájemné, musí na žebrotu majitelé. Je zjevné, že konflikt takto osudový se dá řešit jen politickou dohodou, při níž se zapomene na liberální dogmata o svobodné tvorbě cen a přitom se v rámci možnosti zohlední oprávněné zájmy vlastníků domů. Místo toho se spořící strany navzájem s chutí rajcují: vláda v zájmu prostého lidu prosadí přísnou regulaci, opoziční poslanci a senátoři se v zájmu svobody podnikání obrátí na Ústavní soud, který jim vyhoví, nato vlastníci domů ve vzniklém vacuu juris vyhlásí zvyšování nájemného až po tržní hranici (což je leckde několikanásobek toho, co si normální česká rodina může dovolit), vzápětí vláda vydá dekret o zmrazení nájemného a vlastně jím poruší rozhodnutí Ústavního soudu. Přátelé lidu se mydlí s obhájci svobody a demokracie. Svoboda, demokracie ani lid na tom mnoho nevydělají.

Podnikatel a sponzor ODA František Rigo vyfasoval u Krajského soudu v Plzni devět let za podvod (rozsudek zatím nenabyl právní moci). Půjčil si v bance peníze, které nevrátil a podle soudu už ve chvíli, kdy si je půjčoval, ani vrátit nezamýšlel. Zvolil si dosti originální způsob obhajoby: „Nevrátit peníze je každopádně nemorální. Já však předpokládám, že soud neposuzuje morálku.“ K tomu je třeba podotknout, že řada nemorálních činů není trestná, ale to ještě neznamená, že mezi morálkou a trestním právem existuje propast. Každopádně vše, co je trestné, je zároveň taky nemorální.

Zatímco ochránkyně hebkých zvířecích kožíšků si zvykly vystrkovat na nás holé zadnice (teoreticky by to měli zejména ti mladší ocenit; bohužel množina obránkyň práv zvířátek se jen ve výjimečných případech protíná s množinou královen krásy), zvolili ekologové z organizace Nesehnutí, hájící, jak je před vánocemi zvykem, práva kaprů, cestu, která nepochybně potěší širokou veřejnost víc než vystrčená zadnice: nabízejí na brněnských ulicích zdarma rybí švindlpolívku bez kaprů.

Málokdo si váží svých kmenových autorů tak, jako to teď činí Lidové noviny. Poté, co 17. 12. otiskli Martinu Weissovi v rubrice Úhel pohledu článek „Demokracie v dárkovém balení“, zopakovali ho ještě dnes, a to se změněným názvem „Šlo o hlasy, ne o pravdu“, aby si toho čtenáři nevšimli hned na první pohled a i podruhé jej pozorně pročetli. Doufejme, že se v LN tato praxe stane pravidlem, některé texty např. Petra Fischera mají takové parametry, že si jejich opětovného otištění prakticky nikdo nevšimne.

Pondělí 23. prosince: Vláda počítá s tím, že Václav Havel bude po odchodu z prezidentské funkce i nadále působit jako jakýsi politický libero. Bude plnit diplomatické úkoly (Rychetský), ale ne na plný úvazek (Svoboda). Dokonce prý nebude vadit, když bude mít občas názory odlišné od postojů české vlády (Špidla). Podle prezidentova mluvčího Špačka však vše záleží na osobní vůli prezidenta: nemusí taky dělat vůbec nic. To by ovšem bylo ideální.

Zakotvenost v dějinách není zjevně silnou stránkou nového předsedy ODS Topolánka (nevynikal jí ostatně ani jeho velký předchůdce v úřadě). V televizním diskusním pořadu Špona prohlásil: „Snažíme se zapomenout, že sociální demokraté umožnili nástup komunistů v roce 1946 a 1948.“ Nástup komunistů umožnila celá česká politická reprezentace v čele s presidentem Benešem, který na tom usilovně pracoval už v exilu (památná pouť do Moskvy v zimě 1943). A zcela vynikající roli přitom sehráli ideoví předchůdci ODS, národní socialisté.

Pátek 27. prosince: epidemie dalajlamismu, která řadu let pustoší pražský Hrad, dorazila nyní i do věčného města a zachvátila Vatikán. Její neklamné příznaky ( patří k nim mj. dunivá banalita prázdných frází v líbivém vánočním balení) nese poslední vyjádření Jana Pavla II. Ke konfliktům na Blízkém východě: „Svět nesmí pod tlakem terorismu podlehnout nedůvěře… je třeba vymýtit všudypřítomnou nenávist konfliktu, kterému lze zabránit spojeným úsilím všech zemí“ a ve „svaté zemi“ „zastavit spirálu slepého násilí“. To jsou tzv. papežské rady, extrémní případ rad hraběcích.

Jaroslav Jírů si v Mladé frontě Dnes zoufá nad bezvýchodnou situací, v niž hrozí vyústit volba prezidenta. Demokracii podle něho může u nás zachránit už jen základní změna ústavy a přepracování volebního zákona (předpokládám, že jde o zákon o volbě prezidenta). To je dosti dramatické. Naše demokracie za moc nestojí. Příliš ji nevylepší, bude-li prezidentem zvolen Motejl nebo nedej Bože Pithart, které Jírů zjevně protežuje, a zase až tak moc ji nepoškodí, stane-li se prezidentem Zeman nebo Klaus. Ne že bych si to přál, proboha! Ale střízlivě vzato: bude to velmi nepříjemné a v případě předposledně jmenovaného dokonce hnusné, ale přiznejme si, že náš postkomunistický svět se kvůli tomu nezboří. Pan Jírů nazírá problém takříkajíc z hradní perspektivy, proto ty katastrofické rozměry.

V Lidových novinách zase píšou, že se prezident Bush vcítil do role ochránce planety před zlými diktátory a teroristy. Nezbývá než opakovat: Amerika, Izrael a západní Evropa (k níž v tuto chvíli chtě nechtě patříme i my) jsou a budou terčem útoku mezinárodních teroristů a vyčůraných států, které je vskrytu, ale účinně podporují. Američané nebrání žádnou planetu, ale samy sebe. Je přitom pravda, že bez Saddáma Husejna a bin Ládina bude svět bezpečnější, ale to je jen druhotný, byť i vítaný důsledek nutné sebeobrany.

Ani Rusko není spokojeno s iráckou zprávou o zbraních hromadného ničení. Zpráva prý neodpovídá na všechny otázky, ale to je normální a v tuto chvíli nejde o nic jiného, než aby byla doplněna (což samozřejmě vyžaduje čas, přesněji řečeno moře času). Ruské spojenectví je odjakživa za všechny peníze. Pod záminkou účasti na celosvětovém boji proti terorismu si uvnitř upevňují impérium a zároveň velmi dbají na to, aby Západ a USA měly v boji s terorismem, který ohrožuje je, a to zvenčí, pokud možno svázané ruce. Znovu cituji to, co o ruském spojenectví napsal před více než sto padesáti lety Karel Havlíček: „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

Sobota 28. prosince: Václav Havel udělil milost dvěma řidičům, kteří řídili opilí (přesněji řečeno zjistili jim alkohol v krvi) a v prvním případě způsobili smrt člověka, v druhém delikvent zranil několik lidí (a taky sám sebe). Samozřejmě, hned se zvedl rozhořčený odpor v ODS a KSČM. Přitom první omilostněný si už část trestu odseděl, vyrovnal se s pozůstalými, žádost o milost podpořila i dcera zabitého. V druhém případě se jedná o těžce nemocného člověka, který zatím vůbec nebyl schopen nastoupit „výkon trestu“, jak praví hantýrka. Rozhodovat v podobných případech je věc, kterou Havlovi opravdu nezávidím, může se po něm vozit kdejaký populista, věci se připisuje daleko větší váha, než jakou ve skutečnosti má, stává se zástupným problémem. Snad by kontrasignace byla do budoucna dobrá aspoň k tomu, že by někdo pomáhal hlavě státu nést tíhu rozhodnutí. Sama představa, že by bylo možno někoho omilostnit, je totiž české společnosti odporná. Je to pozůstatek mužické mentality, kterou jsme nasáli v druhé polovině minulého století. Přísnost musí bejt. (Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby se prezident snažil takto omilostnit někoho ze své družiny).

Podle průzkumu CVVM dnes rozdělení Československa schvaluje 43% lidí, proti je 46%. To není nic moc. Nicméně lze zaznamenat aspoň nějaký vývoj: 15% těch, kteří před deseti lety byli proti, dnes s rozdělením souhlasí. Přesto je zjevné, že deset let českého státu nikomu za oslavu nestojí. K tématu se ještě vrátíme.

ČT 1 přenášela na Štědrý den půlnoční mši z kostela sv. Salvátora. Celebroval ji páter Halík. I ten, kdo zrovna není katolík, nemůže neuznat, že je to člověk, který je u oltáře na svém místě. Nedovedu pochopit, proč místo aby se soustředil na toto své poslání, fušuje nepříliš šťastným způsobem do politiky, účastní se směšných a rouhavých happeningů v křesťanském kostele za přítomnosti pohanů z Tibetu atp. Katolická církev trpí tím, že se jí nikdy pořádně nepovedlo zříci se politických ambicí. Páter Halík je pars pro toto.

Pondělí 30. prosince: Premiér Špidla v Partii na Primě prohlásil, že si dovede představit svou spolupráci se Zemanem v případě, že by Zeman byl zvolen prezidentem. Dokázal by s ním udržovat stejně standardní vztahy, jaké byly mezi Havlem a Klausem. Jednak to měl Klaus s Havlem podstatně snadnější, než by to měl Špidla se Zemanem: Havel je spíš defenzivní typ a má základní civilizační zábrany. A kromě toho, vztah mezi Havlem a Klausem byl nekulturní, směšný a politicky docela neproduktivní. Čili: představit si to samozřejmě lze, ale bylo by lepší, kdybychom si to představovat nemuseli.

Vatikán odsoudil pokusy o klonování lidí. Ten problém ovšem není v první řadě morální, ale praktický. Klonování je ještě úplně neodzkoušené, jsou pochybnosti o životaschopnosti naklonovaných a navíc je tu otázka, k čemu je vlastně tato technika – pokud jde o klonování lidí, ne např. jen lidských orgánů – dobrá a proč je jí zapotřebí.

Lidé odvlečení do Ruska po roce 1945 (ruští emigranti z předválečné ČSR) a jejich potomci či pozůstalí si stěžují na průtahy v odškodňování. Je jistě dobře, že se ČR rozhodla tyto oběti bolševismu odškodnit, nicméně tehdejší ČSR se na nich provinila jen tím, že energičtěji neprotestovala proti jejich zatýkání a deportacím (byli to českoslovenští občané). Zároveň je zjevné, že ty protesty by měly jen symbolickou hodnotu, NKVD by stejně dělala to, co si předsevzala, jen by bylo jasnější, že jsme vlastně okupovaná země. Hlavní viník bylo (tehdy Stalinovo) Rusko, a ten, kdo by měl v první řadě solit, je jeho nástupnický stát, Rusko Putinovo. Je zajímavé, že nikoho z těch, co mají být odškodněni, ani nenapadne, že by třeba taky mohli chtít něco na své pravlasti.

Úterý 31. prosince: Někdejší šéf odborů Falbr je ochoten kandidovat na příštím sjezdu ČSSD na místopředsedu strany, pokud ho navrhne některá z krajských konferencí strany a pokud by s tím dosavadní předseda strany Špidla souhlasil. To je korektní nabídka, je nepochybné, že by Falbr jako zkušený a umírněný levicový politik mohl napomoci přechodu od sociální demokracie zdivočelé k sociální demokracii normální. To je zpráva v podstatě dobrá.

Zpráva smutná je, že v Bratislavě¨po dlouhé těžké nemoci zemřel populární slovenský komik Július Satinský. V nehostinných letech husákovské normalizace patřil se svým hereckým partnerem Lasicou k tomu málu, na co se člověk mohl v televizi bez odporu dívat. Ještě letos v létě nadchl editora Událostí návrhem, aby se reklama na Karlovarský filmový festival (pamatujete se na ni? Tři stylizovaně politováníhodní ochotníci – údajně trio „Tros sketos“ - v nemožných kostýmech se za stereotypního papapa producírují po scéně jakéhosi okresního divadla) stala znělkou televizních Událostí, ovšem s tím, že v ní budou vystupovat Havel, Špidla, Zaorálek a Pithart coby nejvyšší čeští ústavní činitelé. Pokusíme se v budoucnu uvést vynikající nápad zesnulého slovenského spisovatele a kabaretiéra ve virtuální skutečnost. Bez Júlia Satinského bude na tomto nehostinném světě ještě o něco smutněji.

Právo baví pozornější čtenáře vyváženým zpravodajstvím z Blízkého východu. Souřadné zprávy: (a) Jemenec povraždil americké lékaře (b) Izraelci zastřelili dva Palestince. Při bližším ohledání zjistíme, že jeden palestinský chudáček se právě prostříhal drátěnými zátarasy mezi pásmem Gazy a Izraelem, ozbrojen dvěma kalašnikovy a handgranáty (běžná výbava palestinského Santa Klause), kdežto druhý se účastnil tradiční palestinské lidové zábavy – zasypávání izraelské vojenské hlídky kamením. Izraelci se ovšem podle „Práva“ dopustili i dalšího ohavného zločinu – zplanýrovali totiž domy dvou palestinských „studentů“, kteří předtím zavraždili čtyři mladé Izraelce, na což mají zjevně podle pana Porybného, Denglera, Kovaříka a spol. svaté právo. (Třeba podotknout, že slovo „student“ má v palestinském kontextu zvláštní význam: studium na palestinských „vysokých školách“ má pouze dva obory: biflování koránu nazpaměť a sborku a rozborku kalašnikova. A studenti jsou vesměs úspěšní: dělí se podle známé anekdoty na „velmi inteligentní“ a „velmi silné“.

Podle průzkumu CVVM vzrostla spokojenost české populace s hmotnou situací. Před čtyřmi lety si libovalo pouze 55%, letos už celých 63%. To je dobrá zpráva: člověk sytý a spokojený je poněkud malátný, klíží se mu očička, má sklon k nepatřičnému dobráctví a falešné toleranci: dá se očekávat, že za nesouhlas s Benešovými dekrety, živoucím jádrem našeho právního řádu, se v nadcházejícím roce zatím ještě křižovat nebude.