ARCHIV

Tři mušketýři do Panthéonu

Čeští politici se trumfují, jak na vzdor odvěkým nepřátelům co nejvíc poctít dr. Edvarda Beneše. Ve Francii řeší vzdáleně podobný problém: zaslouží si Alexandre Dumas st., aby byly jeho ostatky přemístěny do Panthéonu?

V Panthéonu jsem byl při své první a jediné návštěvě Paříže v roce 1965. Před strohým nápisem "Antoine de Saint-Exupéry, mort pour la Patrie en 1945" se mne zmocnilo dojetí: poprvé v životě jsem byl konfrontován s vlastenectvím, které není zároveň šaškárna. Chápu proto jistou úzkostlivost, s níž francouzská veřejnost váží, kdo si místo v Panthéonu zaslouží. Vzhledem k lidské nedokonalosti ovšem nelze vyloučit, že se tam tu a tam octne i někdo, komu to nepřísluší. Výběr a odpovědnost je jistě na Francouzích, přesto bych prosil, aby cizinci byla dovolena aspoň malá přímluva.

Lidé mé generace byli v mládí vystaveni proudu fekální literatury typu Pavlík Morozov, Timur a jeho parta, a ovšem i českými odvozeninami, o nic méně ohavnými. Některé starší knížky bolševik ponechal aspoň v knihovnách, považoval je zjevně za veteš, která už není nebezpečná. Tak jsem si (asi padesátkrát) přečetl Tři mušketýry a Hraběte de Monte Cristo. Patří k těm málo titulům, k nimž jsem se vrátil i v dospělém věku (Královnu Margot jsem poprvé přečetl v dvaatřiceti letech na jakémsi mimořádně otravném vojenském cvičení).

Když jsem pobýval prvním rokem na Filosofické fakultě UK, zaskočil mne univerzitní učitel (žádný komunista, člověk trpěný z předchozí éry) při výkladu preromantismu poukazem na ukrutnosti, v nichž si starý Dumas liboval.To mne zaskočilo a zastyděl jsem se: Poprava Mylady de Winterové je poměrně vzdálená pravidlům galantnosti a příběh Edmonda Dantèse lze chápat jako oslavu patologické pomstychtivosti. Jenže to tak může chápat jedině člověk, který byl už v osmi letech univerzitním profesorem. Literatura a morálka nesouvisejí tak úzce, jak si myslí lidé, kteří pro samé starosti zapomněli, že jednou byli dětmi. Já si spíš pamatuji na to, že tyhle knížky oslavovaly přátelství v době, kdy normou byla zrada, a statečnou vytrvalost v době, kdy normální bylo se podělat.

To je taky, stručně řešeno, důvod, proč se přimlouvám (ač mi do toho nic není), aby tělesné pozůstatky Alexandra Dumase otce byly přeneseny do pařížského Panthéonu. Prý neměl dobrý vztah k ženám: dohaduji se, že občas dokonce nějakou plácl přes zadnici a tím poranil její citlivou duši. Prý zaměstnával spoustu tajemníků, kteří mu pomáhali s realizací jeho děl. V každém případě si uměl spolupracovníky vybrat a dovedl je zkušenou rukou řídit. Kdo dnes zná spolupracovníky Henryho Forda nebo Tomáše Bati? Přitom nebýt jich, nezářila by jména jejich zaměstnavatelů jako majáky do moderního světa podnikání. Nezbývá než spolehnout se na to, že spravedlivý Bůh vidí všechno a že v tomto nedokonalém světě nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se.

31. března 2002