Pátek 1. listopadu: ČSSD dala - údajně poprvé - svým organizacím tam, kde se volí do Senátu, volnou ruku k jednání s komunisty. Svod byl příliš velký: přinejmenším jedenáct podpořených kandidátů ČSSD za pouhopouhé tři podpořené bolševiky. Chtěla to udělat potichu a diskrétně, aby si nepokazila image, ale to se samozřejmě komunistům vůbec nehodí do krámu. A tak rudý místopředseda Balín prohlásil dohodnutou vzájemnou podporu za historický krok: ovšem že je to historický krok, jenže až ten druhý. První byl učiněn ještě před volbami do PS. Způsob, jak se k věci vyjádřil předseda PS Zaorálek, stojí za zvláštní ocenění.

Nový náčelník generálního štábu Pavel Štefka, zjevně proto, aby sebe i armádu zlidštil a přiblížil veřejnosti, dělal při rozhovoru s MfD před redaktory kliky. V této souvislosti je třeba podotknout, že veřejnost od vysokého armádního funkcionáře očekává jiné věci, než že se bude předvádět jako cvičený lachtan.

Polidštit se usiluje před čtenáři Práva - v souvislosti s tím, že ho komunisté nominovali na prezidenta - i exprokurátor Kříženecký: "Vezměte si ale, že já jsem dnes po všech stránkách kapitalista. Jsem soukromý podnikatel, mám velkou advokátní kancelář se spoustou zaměstnanců, čili jsem představitel něčeho, co s nějakou diktaturou proletariátu nebo zespolečenšťováním výrobních prostředků nemá nic společného..." milý pane doktore, rádi bychom Vám věřili, ale na základě historických zkušeností to jaksi nejde. Kléma Gottwald se po roce 1945 taky tvářil, že s nějakou diktaturou proletariátu a zespolečenšťováním (aspoň nad rozumnou mírou) nemá nic, ale opravdu nic společného. A doktor Husák taky svého času vlastnil vzkvétající advokátní kancelář. Bude třeba vymyslet si něco originálnějšího.

Ministryně zdravotnictví Součková zahlcuje vládu otřesně nesmyslnými projekty. Dospělým hodlá odejmout alkohol, tučná a přesolená jídla. Děti budou podrobeny "výchově k prosociálnosti" (nemá to být k "prosociálnědemokratičnosti"?), jejíž součástí se stanou mj. i "orálně hygienické praktiky". Na první poslech se zdá, že zmíněné praktiky mají něco společného s nejnovější náchodskou aférou, ale není tomu tak. Doufejme, že dětem po nich přejde chuť nejen na bůček a pivo, ale na jídlo vůbec (v zásadě je jídlo nezdravé). Na jednom ze sociálně demokratických předchůdců paní ministryně, dr. Davidovi, bylo na první pohled zjevné, že s ním není něco v pořádku. Paní ministryně je vážnější případ, vychází to najevo postupně a plíživě. Zde je jeden ze zásadních rozdílů mezi českou pravicí a levicí: zatímco pravice měla sklon obsazovat výstředními jedinci resort obrany, sociální demokracie činí totéž se zdravotnictvím. Těžko říci, co je bezpečnější.

Sobota 2. listopadu: Předseda ČSSD Špidla dnes úspěšně rozvinul to, co včera naznačil jeho stranický kolega Zaorálek: dohoda s KSČM o vzájemné podpoře v druhém kole senátních voleb je záležitost jednotlivců, vedení rozhodlo o podpoře koaličním partnerům. Na bohumínském usnesení se nic nemění. Tato pštrosí taktika se nakonec ČSSD dosti vyplácí (v senátních volbách obhájila většinu mandátů a komunisté nezískali nic navíc), koaliční partneři nemají námitky, i když US-DEU při tom skřípe zuby.

Předseda PS Zaorálek má začarovaný mobil. Jakási strašidla z něj telefonují redaktorům ostravského studia ČT, kteří jsou ve sporu se svým šéfem, a jak se zdá ze zprávy v Právu, snaží se je nevybíravými způsoby "ovlivnit". (Pan předseda byl kdysi sám pracovníkem tohoto studia, ale to samo o sobě přece ještě neznamená, že by chtěl plést do sporů, které tam dnes zuří, že?)

Čečenský povstalecký velitel Šamil Basajev se přihlásil k zodpovědnosti za teroristický útok v Moskvě, omluvil se čečenskému prezidentu Maschadovovi, že ho zorganizoval za jeho zády a vzdal se všech politických funkcí v čečenském odboji, aby mu nekomplikoval práci. Horlivost, s jakou Maschadovovi opatřuje alibi, je podezřelá, ostatně Maschadov je, jak se zdá, asi v trochu podobné pozici jako Jásir Arafat, až na to, že ho Moskva bere ještě o mnoho méně vážně než Izraelci palestinského pohlavára.

Podle předběžných výsledků nepřinesly senátní volby nic převratně nového. Vládní koalice podržela své pozice, ODS mírně posílila. Účast byla, jak se očekávalo, o něco vyšší než v prvním kole, ale zdaleka ne všichni, co šli volit v komunálních volbách a měli možnost volit též do Senátu, této možnosti využili. Novum je poměrně velké množství různě nezávislých, které je ovšem v drtivé většině třeba připočíst do vládního tábora. Pokud jde o prezidenta, nic se nerozhodlo a nikdo nemohl očekávat, že se něco rozhodne. Prezident je nezvolitelný.

Pondělí 4. listopadu: Vyvozovat poučení z komunálních voleb je v záplavě čísel obtížné. Snadno se přehlédne jeden základní rozdíl od voleb do PS – obdobný nástup komunistů jako v červnu se nekonal (viz analýza E. Mandlera v naší příloze Otevřeno). Komunisté spíše stabilizovali své pozice. Vůbec změny oproti volbám v roce 1989 jsou poměrně malé, jak pokud jde o účast, tak pokud jde o výsledky politických stran. Jenomže tam, kde se počítá s nekonečně malými čísly (a to je případ US) znamená i malý rozdíl katastrofu. Komunální volby potvrdily, že strana je ve stádiu klinické smrti, i když její pozůstatky, jako kosti náčelníka z jedné indiánské pohádky, budou ještě dlouhá léta zpívat v Senátu své bojové písně. A když se sečtou malé úbytky jednotlivých stran vládní koalice, vychází úbytek dosti slušný. To je určitý signál, bez ohledu na to, že rovina komunální politiky je s tou celostátní provázána poměrně volně, nouze při vytváření koalic nutí spolupracovat i strany, které se na nejvyšší úrovni nemohou ani cítit, a dokonce ani paktování s komunisty se snad zatím ještě nestalo tak obvyklým jako v celostátní politice.

Martin Mejstřík, jeden z protagonistů operetního představení pro vzbouřenou veřejnost z listopadu 1989, se konečně probil do vysoké politiky. Aby dostál své pověsti revolučního studenta (tuto roli hrál ve Filosofské historii anno 1989), žádá radikálně a populisticky zákaz KSČM, třetí nejsilnější politické strany v zemi. Měl by nás ještě seznámit s tím, jak si to představuje technicky: obsadí rudé sekretariáty revoluční mládež a vypráská tam odtud komunistické aparátčíky? Drzost virtuálních revolucionářů z doby rozkladu bolševismu se trochu podobá drzosti „protifašistických bojovníků“ z komunistického Československa: ti taky předpokládali, že za své zásluhy musí být doživotně ctěni a živeni. S tím rozdílem, že oni většinou za okupace skutečně riskovali životy. Pan Mejstřík má teď zaručeno šest tučných let. Když píši tyto řádky, zní mi ze zapnutého přijímače na druhém programu Maďarské televize Mozartovo Requiem. Je 4. listopadu, výročí krvavého potlačení maďarské revoluce z roku 1956. Maďaři tak vzpomínají na tisíce skutečných padlých revolucionářů. Ne takových, jako je pan Mejstřík. Je příznačné, že žádné české noviny si na výročí událostí, významné pro celou střední Evropu, jako obvykle ani nevzpomněly.

(P.S. Dirigent Zoltán Kocsis, který provedení Mozartovy zádušní mše řídí, patřil v roce 1977 k několika maďarským intelektuálům, co protestovali proti pronásledování signatářů Charty 77; zajímalo by mne, zda si náš pan prezident, který má tolik globálních starostí a tak rád uděluje nejrůznější metály, někdy udělal čas na to, aby těmto lidem řekl děkuju.)

Ivan Pilip upozorňuje v rozhovoru pro Právo, že pokud by se Unii svobody podařilo utrhnout pár nezávislých senátorů, může se stát druhým nejsilnějším senátním klubem a nejsilnějším koaličním. A má pravdu: Senát je naše politická scéna, nazíraná velmi zvláštní optikou. Velké zmenšuje a malé zvětšuje. A tak se docela obyčejná veš zdá být stejně velká a stejně hrozivá jako nosorožec.

Jindřich Šídlo klade v Mladé frontě dnes sugestivní otázku: „Zvítězila ODS tak jasně proto, že už (Klaus) oznámil odchod z čela ODS (a kampaň podle toho vypadala), anebo mu chtěli voliči vzkázat, že stále věří pevné ruce „velkého kormidelníka““? Otázku nelze zodpovědět. V každém případě se ukázalo, že základna ODS je natolik stabilní, že nereaguje bezprostředně na otřesy a chystané změny na špici. Rubem, této stability je mohutná dávka fundamentalismu, fanatismu a šovinismu, který straně Klaus vdechl. Dokáže se ho zbavit a přitom se nerozsypat?

Miloš Zeman volil na Praze 1 do Senátu a dal svůj hlas ostentativně kandidátu ODS Weissovi se tím, že volí „menší zlo“. To je zdůvodnění podobně pitomé, jako když pan Zaorálek říká, že nepřítel našeho soupeře je naším přítelem.

Úterý 5. listopadu: Unie svobody je, jakoby už nebyla. V tuto chvíli se expředsedkyně Marvanová v rozhovoru pro Právo vyjádřila, že se nehodlá ucházet o žádnou funkci, prý aby stranu nerozdělila. Něco tak malého se snad už rozdělit nedá, a pokud se to rozdělí, nikdo si toho nevšimne. Snad by tu stranu mohla ještě zachránit nějaká silná, jednotící osobnost, ale když se všichni budou obávat něco udělat, jen aby se nerozdělila, je její zkáza předem dokonána. Činovníci US dělají pravý opak toho, co by měli. Místo aby se na poslední chvíli snažili dát straně aspoň nějakou výraznější tvář, hodlají podle Jana Rumla otevřít svůj senátní klub a přeformovat ho v „pravicovou diskusní platformu“ – zjevně aby přitáhli další senátory. US ale nepotřebuje ani senátory, ani poslance, ani ministry, těch má na svou velikost až až. Potřebuje členy a sympatizanty. Místo toho se nabízí jako prodejná děva: „Nikdy jsme se netvářili jako uzavřená strana. Po volbách je každá úvaha, jak přitáhnout voliče, vítána“, pravil úřadující místopředseda Pilip. Jednak je po volbách na shánění voličů už trochu pozdě, a jednak je „otevření“ senátorského klubu a jeho přebudování na „diskusní platformu“ pravým opakem přitahování voličů.

Šance Petra Pitharta stát se nikoli prezidentem, ale už jen předsedou Senátu se blíží nule. Ne tak nezměrná ctižádost tohoto malého muže. Zdá se, že poté, co bude odvolen, ho z předsednického křesla dostane jen tým svalnatých stěhováků. Pithart je ovšem mistr slova a své nevábné lpění na Úřadu dokáže vydávat za projev odvahy: „Když už na tuto dráhu vstoupíte, tak z ní prostě nemůžete vycouvat. To já nevím, co by se muselo stát. To by opravdu člověk už pak do smrti vypadal jako srab, který se lekl toho, že prohraje.“

Na zasedání zahraničního výboru Evropského Parlamentu se komisař Verheugen ohradil proti Posseltovu obvinění, že český stát diskriminuje své občany německé národnosti: má prý kontakty s českou stranou, při vypracovávání posudků se opírá o informace mezinárodních organizací a humanitárních spolků a nikdo mu nic nehlásil. Co čert nechtěl, zároveň se provalilo, že výbor OSN pro lidská práva ve výroční zprávě kritizuje ČR za diskriminaci při restitucích (nejčastější forma diskriminace českých Němců). Budou bruselští pštrosi muset vystrčit hlavy z písku? Přitom by ze strany české politické reprezentace stačilo jen trochu pochopení a vstřícnosti a problém by se dal smést se stolu. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Jen jsme udělili bobříka vyčůranosti socialistům a už se o něj vehementně hlásí Evropští demokraté pana Kasla. Nejprve velkoryse přistoupili na to, že se budou bavit i s ODS. Je jenom zapotřebí, aby se chovala trochu vstřícně, nechala ze hry předsedu pražské organizace Bürgemeistera, nynějšího primátora Němce a jeho náměstka Hejla a souhlasila s takovým obsazením radnice, při němž v žádné z možných variant koalice nebudou mít většinu radních. Podotýkáme, že poměr 30 : 15 v zastupitelstvu je ve prospěch ODS, nikoli pana Kasla. Pokud Klausova strana odmítne provést toto harakiri, bude ponechána na ocet a vznikne široká koalice ED, ČSSD, KDU a US, která by ovšem sama osobě neměla většinu, a proto se spolehne na nabídnutou podporu komunistů. Ti jsou zatím velkorysí, pomoc poskytnou zcela nezištně: nežádají za to ani křesla v radě (rohatý se vždycky zpočátku tváří jako mílius). Čili: buď splníte naše požadavky, na nichž každý soudný člověk pozná, že jsou docela nesmyslné, nebo se proti vám spojíme s komunisty. ED, jak vidno, zahájili proces sebelikvidace daleko dříve a daleko energičtěji než jejich nebožka předchůdkyně, Unie svobody.

Středa 6. listopadu: Premiér Špidla jednal diskrétně s Janem Kaslem v jednom předměstském hotýlku o vytvoření menšinové koalice ED – ČSSD na pražské radnici. Připomínáme, že by mohla fungovat jen s tichou podporou komunistů. Pan Kasl už chystá vendettu – hodlá coby znovuzvolený primátor „předložit Pražanům smlouvy z minulé éry, vytáhnout ze skříně kostlivce“. Se Špidlou se už dohodl „prakticky na všem“. Má k tomu požehnání Hradu? Když ano, tak pozdrav pánbůh. Ostatně pan Kasl není dnes už zdaleka jediný, kdo se spouští s komunisty. K dalšímu historickému kompromisu se schyluje na jižní Moravě, kde v řadě okresních měst zvítězili komunisté a dali už najevo, že za nejpřijatelnějšího koaličního partnera považují lidovce. Například v Břeclavi prý Klidná síla do holportu s rudými půjde a každý to musí pochopit, jinak by totiž přišla o velmi kvalitního (vlastního) místostarostu. Atp. Zdá se, že Klaus a Zeman svou jarní akcí se zahrnutím KSČM do Národní vlastenecké fronty na obranu Benešových dekretů otevřeli stavidla.

Jak editor Událostí s tichou hrůzou očekával, Václav Klaus se začíná rozmýšlet, zda se s tím odchodem z předsednické funkce přece jen trochu neukvapil. Teď by rád diskrétně, prostřednictvím svých věrných, přeložil kongres ODS z listopadu na jaro. Pak se uvidí. Nebude to asi úplně jednoduché, ve straně panuje nervózní atmosféra (středočeský hejtman si stěžuje, že Klausovo okolí o něm pouští na veřejnost pomluvy, Klaus kartáčuje jihočeského hejtmana za přílišnou vstřícnost lidovcům ve věci Budějovické radnice, Zahradil pomlouvá Béma). Zkrátka ODS už dávno není tím, čím byla. Klausův odchod – neodchod není ovšem na české politické scéně ničím ojedinělým.

Rozpočtový výbor sice vládní většinou požehnal nový rozpočet, ale vláda zdaleka nemá vyhráno. ODS i KSČM budou ve čtvrtek při prvním čtení proti, a pak je tu ještě Marvanová, kterou prý v úterý přišel do poslaneckého klubu US-DEU přesvědčovat sám premiér Špidla. Zdá se, že se mu nedostalo žádného jednoznačného ujištění. Život českého premiéra je život psí.

V Unii svobody se hraje hra na Černého Petra: kdo ho obdrží, stane se předsedou. Pan Pilip to bude podle vlastních slov jen v případě „pohromy“, jinak pleduje pro Mlynáře. Ani povstalkyně Marvanová, ani Saint-Just polistopadového režimu Jan Ruml o funkci nestojí. Pokud jde o účinkování ve vládě, Robert Kolář navrhuje kompromis: US-DEU by tam rozhodně měla zůstat, ale ne moc dlouho. Proces sebepohřbívání unionistů zdárně pokračuje.

Jan Macháček je nejen komentátorem Mladá fronty dnes, ale taky dobrovolným a neplaceným poradcem ODS. V dnešním vydání píše: „ODS by na nějakou dobu docela prospělo, kdyby se uměla poněkud distancovat od mocenských postů, a naopak se stylizovala do role tvrdé a spíše mociprosté opozice. O to lépe by se jí mohlo za čtyři roky útočit ve volbách do sněmovny: bude útočit mocí neušpiněná a nekompromisní. Nebude se dělit o žádnou odpovědnost. Zdá se, že tohle ODS moc neumí. Když je šance nějaký post získat, hned se po něm drápe.“ Bylo by dobré, kdyby se s podobnou radou obrátil na pana Kasla, k němuž má nepochybně po všech stránkách blíže, takže by to mohlo zabrat. Třeba by to pražského exprimátora odradilo od pokusů pelešit se s komunisty, jen aby se znovu vydrápal na primátorské křeslo.

„Podnikatel“ Radim Masný, který kdysi z televizní obrazovky poslal českou veřejnost do prdele, neuspěl ve volbách na opavskou radnici, kam kandidoval jako lídr uskupení zvaného „Sdružení politického hnutí Nezávislí a nezávislých kandidátů – Radim Masný dětem“. Nato prý seřezal svou družku a rozmlátil jí kvartýr. Copak tomu asi říká jeho poradce Mašek (dříve ODA)?

Čtvrtek 7. listopadu: Dnes je zase 7. listopadu. Kdo si ještě sám od sebe vzpomene na to obludné výročí! Kdo z dnešních –náctiletých ví, co znamená magická zkratka VŘSR! Zapomenout je někdy docela příjemné.

O to, abychom nezapomněli zase až tak úplně, pečuje naštěstí Moskva. Ministerstvo zahraničí Ruské federace obvinilo Českou televizi z podpory terorismu. Je údajně nemorální a neomluvitelné, že zařadila krátce po teroristickém útoku do programu dokumentární film publicistů Štětiny a Procházkové Odvrácená strana světa. V prohlášení ruského ministerstva se mj. praví: „Celý svět se spojil v boji proti terorismu, zatímco někteří političtí aktivisté v Česku a několika dalších zemích se propůjčují k propagaci idejí, na nichž je založeno jedno z největších nebezpečí současnosti.“ Doba, kdy se české televizní pořady redigovaly v Třetím Římě, je neodvratně pryč. Názory paní Procházkové na čečenský konflikt jsou sice poněkud výstřední: v dnešních Lidových novinách například prohlásila, že v Čečensku probíhá regulérní válka mezi dvěma zeměmi. Přitom to není ani regulérní, ani válka, a už vůbec ne mezi dvěma zeměmi. U nás ale věříme, že nejlepší prostředek, jak dopomoci na svět správnému názoru, je veřejná diskuse a jistě na tom nebudeme hned tak něco měnit.

Sláva! Vládní koalice si může oddechnout. Poslankyně Marvanová nejspíš při hlasování o rozpočtu opustí jednací síň, aby rozpočet v prvním čtení prošel. Úpěnlivé prosby premiéra Špidly padly tentokrát na úrodnou půdu. Paní Marvanová to ale nechce oznamovat předem, abychom si všichni prožili tu trochu napětí, které dělá politiku politikou. Jakou autoritu ve světě i doma však může mít vláda, která takhle závisí na momentálním rozhodnutí (nechci říci rozmaru) jedné poslankyně. Paní Marvanové přitom nejde o to rozbít vládu, zmocnit se vedení US, založit novou stranu (to všechno by bylo srozumitelné!), chce mít jen svou hlavu. To je pozice natrvalo neudržitelná. V situaci, kdy rozhoduje o bytí či nebytí vlády, se nevyhne podezření, že jedná účelově: například teď, že podlehla nátlaku a zachránila svým kolegům z US-DEU ministerská křesla.

Premiér Špidla se prý zlobí mna exprimátora Kasla, že novinářům vyslepičil jejich setkání. Bylo prý neoficiální a Kasl mu přikládá význam, který nemělo. Místopředseda Škromach se musí na veřejnosti zaklínat, že vedení strany nehodlá do situace v Praze nijak zasahovat. Jak mohli jen tak beze všeho počítat s tím, že si to Kasl nechá pro sebe? Vladimír Špidla hraje od nástupu do funkce roli čarodějova učně a dělá chybu za chybou.

Česká vláda řeší problém, zda vpustit do země běloruského diktátora Lukašenka. Zdá se, že ten člověk je v tuto chvíli důležitější než kraválisté z Ya Basta. Pokud má Lukašenko nárok zúčastnit se zasedání a NATO nedá zřetelně najevo, že jeho účast je nežádoucí, nezbývá asi než ho do země pustit. Samozřejmě by měl pocítit, že není osobou vítanou. Zasedání OSN se ostatně často účastní individua ještě o mnoho horší než on a kdyby je Američané do New Yorku nepouštěli, nemohla by světová organizace vůbec fungovat.

Jakýsi vlivný expert na čečenskou problematiku napsal v Moscow Times: "Pod tlakem sofistikovaných útoků v Čečensku, kombinovaných se superteroristickými útoky v Moskvě a jiných městech, mohou být Rusové přinuceni utéci z Čečenska (tak jako z Afghánistánu), zatímco povstalecká republika se dostane (tak jako Afghánistán) pod vládu extremistů ve stylu Talibanu. " Něco podobného se ostatně stalo už po příměří dojednaném generálem Lebeděm. Problém je, že Rusové nemají kam utéct a čečenští povstalci se talibánských zvyklostí nehodlají vzdát.

Pátek 8. listopadu: Z rozhovoru, který Klaus poskytl Lidovým novinám, je patrné, že předseda ODS je už zase celá bobule. Kde jsou ty doby, kdy se v předvolební nejistotě skromně zubil jako milius na všechny strany! Agresívně vysvětluje, že své rozhodnutí nekandidovat znovu na funkci předsedy nezměnil, že s nápadem na posun kongresu ODS nepřišel (navrhla to na Výkonné radě někdejší předsedkyně Senátu Benešová). Pány Tlustého, Římana ani Nečase na předsedu ODS nenavrhuje, jen je považuje za schopné politiky, kteří by to zvládli. Šanci stát se po Lucii Bílé novým maskotem ODS má zjevně dr. Lukáš Pollert – některé jeho výstřednější názory předseda ODS omlouvá tím, že se se stranou teprve seznamuje a den co den své formulace posouvá. Obávám se, že dr. Pollert bude své názory den co den posouvat, a to mohutně, i nadále, ale že to Václavu Klausovi velmi brzy začne zajídat.

Václav Klaus má v osobě Karla Kühnla svou smutnou karikaturu. V napjaté situaci před hlasováním o rozpočtu si Kühnl hystericky vyjel na jakéhosi novináře: „Ježíšmarjá, mohl byste mi položit nějakou obsahovou otázku?“ Otázka byla zjevně úplně špatně položená. Jinému zase řekl: „Vaši otázku jsem neslyšel, protože je nesmyslná“. Rozdíl od Václava Klause je pouze v tom, že panu Kühnlovi kouká v tuto chvíli z louže, v níž se jeho strana ocitla, jen nos.

Hana Marvanová je mocná čarodějka: nerozhoduje jen o bytí a nebytí vlády, ale dokáže hypnoticky ovládnout i kurs české koruny. Jen co agentura oznámily její rozhodnutí umožnit schválení rozpočtu, posílila koruna vůči Euru o 20 haléřů. Neměla by ji angažovat ČNB jako netradiční prostředek pro měnovou regulaci?

Na pražském Hradě se u příležitosti summitu NATO chystá grandiózní šaškárna. Skupina osvědčených hradních bavičů zaskočí po slavnostní večeři hlavy státu třináctiminutovou kreací. Autorem globálního nápadu není nikdo jiný než sám pan prezident. Vzhledem k tomu, že jak známo nemá hudební sluch, svěřil realizaci projektu známému rockovému hudebníku Michalu Pavlíčkovi. V hudebním koktailu zazní motivy Ódy na radost, Smetanovy Vltavy, Marseillaisy a jakési ohavné polobolševické písně Johna Lennona. Protože původní texty byly shledány nedokonalými, byl povolán Havlův dvorní Schiller, odcházející senátor Žantovský (protože hlavním oslavencem bude prezident Bush, doufám, že exsenátor vloží do Ódy na radost stručnou zmínku o přednostech F16 před Grippeny). Hrát bude Pražská komorní filharmonie, dechová část Hudby Hradní stráže, rockoví muzikanti či Kühnův dětský sbor. Zapějí Michael Kocáb, Kamil Střihavka, Daniel Hůlka či sólistka opery Slovenského národního divadla Klaudia Dernerová. Tohle bude výjimečné, Praha jim zůstane v hlavě," tvrdí producent akce Václav Marhoul. To tedy ano: celá akce nápadně připomíná „kasací“, kterou chtěli před paní kněžnou provozovat šumaři z Jiráskovy Lucerny, nebo, kdybychom chtěli sáhnout k autoru staršímu a o hodně většímu, chystané ochotnické představení ze Snu noci svatojánské. Ježíšmarjá, to zas bude ostuda!

A nakonec aktualita: moravskoslezský hejtman Tošenovský stáhl svou kandidaturu na post předsedy ODS. Při té příležitosti prohlásil, že ve straně zavládla neodůvodněná euforie z výsledků senátních a komunálních voleb; postavení ODS se však nezměnilo, zůstává v opozici. On sám je přesvědčen, že každý je nahraditelný a ODS postupně pochopí, že revoluční aristokracii musí vystřídat soustředěná týmová práce. Jeho neujasněný vztah s Klausem a odmítavý postoj většiny poslaneckého klubu ODS k jeho kandidatuře mu znemožňují ji přijmout; nechce totiž, aby se strana rozštěpila nebo aby se stal loutkou v rukou jiných. Rád by naopak dal ODS možnost žít i nadále v těsné spolupráci s Václavem Klausem. Postoj pana Tošenovského je lidsky pochopitelný. Z toho, co řekl, je zjevné, že ví, co je hlavní problém ODS. Dokud se však o stranu někdo s Klausem nepopere, nemůže se změnit k lepšímu. Přitom je jí škoda: je to dnes jediná silná pravicová strana. Klaus jí vdechl kromě spousty svých nectností i mnoho dobrého, a kdyby se někomu povedlo vyvést ji z křeče, do níž se dostala po sarajevském puči(Klaus už toho není schopen), udělal by velkou a záslužnou práci. Chápu obtížnost postavení pana Tošenovského, přesto je mi líto, že se s Klausem o ODS nepopral. Se silnou a autoritativní osobností je třeba se o stranu poprat, jinak to dopadne – no, například tak, jako v ČSSD.

Sobota 9. listopadu: To, že Evžen Tošenovský stáhl kandidaturu na předsedu strany, je jednak škoda, jednak to svědčí o neutěšených poměrech v ODS. Velmi pěkně je ilustruje např. vyjádření místopředsedy Beneše: podle něho by měl Klaus opět kandidovat na předsedu, jediný problém je, že si nedovede představit, jak skloubit funkci předsedy ODS s funkcí prezidenta ČR. Zatím tedy mají Klausovi stoupenci ještě potíže s fantazií. V této věci ji však nejspíš přepínají zbytečně, Klaus má zhruba takové šance stát se prezidentem jako dr. Kříženecký.

Rozum však zůstává stát nad tím, jak případ Tošenovský pojednala MfD. Tošenovského prohlášení na rozdíl od Práva i Lidových novin zignorovali. Rozhovor pánů Šídla a Macháčka je zcela neseriózním pokusem Tošenovského co nejvíc zkompromitovat. Záhadné náznaky o předsednictví v dozorčí radě Union Banky zůstávají v rovině pomluvy. Tošenovský v rozhovoru neřekl, že se rozhodl stáhnout kandidaturu už před volbami, ale s ohledem na ODS tak učinil až po volbách, jak píše v článku, publikovaném na protější straně, jeden z autorů rozhovoru, Jan Macháček. A vytýkat Tošenovskému, že zůstává loajálním straníkem, je nesmyslné. Měl ještě před volbami se vším praštit a běžet se nahlásit na Hrad jako Kasl? Ten Kasl, který se teď chystá paktovat s komunisty, jen aby zasolil svým někdejším spolustraníkům? Nevadí mi, že oba pánové Tošenovského kritizují, kritiku si zaslouží. Vadí mi krajně zaujatý způsob této kritiky.

Uvnitř vládní koalice se rodí zvláštní politický obchod: když ČSSD pomůže KDU-ČSL znovuzvolit předsedu Senátu Pitharta, podpoří KDU a zjevně i US při volbě prezidenta socialistického kandidáta Motejla. To je typický lidovecký kšeft: za lidoveckého vrabce v hrsti dostane ČSSD prezidentského holuba na střeše. Dr. Motrejla budou pak totiž v lednu v tajné volbě sice loajálně volit oba trpasličí koaliční partneři ČSSD, ale co je to platné, když zemanovská polovina ČSSD bude proti?

Vedení US – DEU se velkoryse rozhodlo, že z neúspěchu ve volbách nevyvodí žádné důsledky a soustředí se na prezidentské volby, volby do Senátu a jednání o státním rozpočtu. Je otázka, jaké důsledky by mohli vyvodit. Předsedu svrhnout nemohou, žádného nemají. Mohli by se nanejvýš rozpustit, ale co by pak bylo s jejich ministerskými seslemi? Nejspíš by na nich zasedli jiní, horší…

Zvláštní pozornost si zaslouží rozhovor Alexandra Kramera s Václavem Klausem v Právu. Věnujeme mu samostatný text. Totéž platí o pozoruhodném článku Henryho Kissingera v Lidových novinách, věnovaném nynější německé politice.

Dr. Zuzana Roithová, senátorka a místopředsedkyně KDU-ČSL, získala další job: stává se ředitelkou nemocnice Pod Petřínem. Dosavadní ředitelka a vítězka výběrového řízení (jehož se dr. Roithová vůbec nezúčastnila) Golasová má smůlu. Když klidná síla papá a mlaská, lítají třísky.

Maďarsko je prý zralé na vyloučení z aliance: píší to v americkém listu Foreign Affairs. Důvody: Orbánova vláda podporovala antisemitismus, vyvolávala napětí mezi Maďarskem a sousedními zeměmi, armáda je (samozřejmě kvůli Orbánovi) ve špatném stavu a země se (zase kvůli Orbánovi) nedostatečně angažuje v mírovém procesu na Balkáně. Ke středoevropským nectnostem patří, že strany nebo politická uskupení, která nejsou schopna oslovit dost voličů (např. maďarský SZDSZ nebo české podhradí) si vlastní impotenci vynahrazují tím, že denuncují své politické soupeře u mocných a vlivných strýčků a vůbec se neohlížejí na to, že zároveň poškozují vlastní zemi, které hubou slouží. Někdejší udavačství Unie svobody v Bruselu je školní případ takového mrchožroutství. Snad by západní média neměla bez kritiky sloužit podlostem tohoto typu, šíření takové politické subkultury není ani v jejich zájmu.

Pondělí 11. listopadu: relativní úspěch Kaslových Evropských demokratů ve volbách do pražského zastupitelstva odstartoval další kolo „integrace pravice“. Jde opět o sčítání nul (nejtučnější z nich ke ODA) se zjevným cílem vytvořit alternativu k ODS. ODS je nyní v jisté krizi, nižší patra strany jsou nespokojena s nejvyšším vedením a bez ohledu na Tošovského odstoupení budou usilovat se prosadit. ODS je přes všechny slabiny silná a životaschopná strana a prokázala to znovu v nedávných komunálních i senátních volbách. Pokus stavět proti ní v této situaci čínskou zeď, navíc z překližky, nemá šanci na úspěch, zato poskytne Klausovi a spol. alibi k dalšímu setrvání ve stranické špičce: strana je ohrožena! Přitom tato integrace nul, před něž se nestaví žádná jednička, je odsouzena ke stejnému neúspěchu jako Děkujeme odejděte, Čtyřkoalice, Koalice, US-DEU atd. atd.

Ministryně Součková hodlá železnou rukou sjednotit ceny léků a přidělit každému z nás „domovskou lékárnu“, abychom neplýtvali léky. Pořádek musí být. Zlatý ministr David!

Podle jakési německé sociologické studie šestnáct procent Němců je přesvědčena o nadřazenosti bělošské rasy, čtrnáct procent věří, že existují méněcenné společenské skupiny, 40 procent je pro to, aby přistěhovalci měli méně práv než starousedlíci, dvaadvacet by chtělo, aby se cizinci ženili pouze mezi sebou a celá třetina by doporučovala, aby vzhledem k vysoké zaměstnanosti byli přistěhovalci posláni domů. 33% je toho názoru, že veřejné líbání mezi homosexuály je odporné a 88% žádá přísnější tresty pro zločince. V souvislosti s Německem to každý považuje za alarmující. Bylo by zajímavé udělat podobný průzkum mezi vítězi dvou světových válek (tím myslím Čechy). Sám se přiznám (aniž bych z toho chtěl vyvozovat jakékoli důsledky, ale o tom v německém průzkumu není řeč), že veřejné líbání mezi homosexuály, aspoň když jde o muže, mne nenaplňuje libými pocity: kurník, snad stačí, když to toleruji, nemusí se mi to ještě líbit! A žádal bych taky přísnější tresty pro zločinnost. Na Primě dávají jakýsi německých seriál kriminálních případů, jež řeší jedno německé státní zastupitelství. Plyne z něho, že kdo spáchá úmyslnou a promyšlenou vraždu, nemá v SRN šanci na jiný trest než na doživotí.

Úterý 12. listopadu: Jan Kasl má nápad, který nepochybně nadchne českou veřejnost svou neotřelostí. Chce totiž vytvořit „autentickou pravicovou stranu“. Šanci realizovat autentickou pravicovou politiku u Evropských demokratů dostanou i nespokojení z ODS, neboť „to, co předvádí ODS, je skutečně neuvěřitelné“. Jistě, ale o nic víc než táčky pana Kasla s komunisty v pražském zastupitelstvu. Ohledně plánované tiché koalice s komunisty na pražské radnici exprimátor krásně mlží v rozhovoru pro Lidové noviny: „Jsou to zastupitelé zvolení hlasy Pražanů. A jestliže jsme KSČ nezakázali v roce 1990, tak těžko můžeme vyčítat, že je někdo volí. Od roku 1990 v zastupitelstvu fungovali stejně jako každý jiný, byli ve výborech. Jestliže je ve výboru komunista, tak z toho pohledu je zastupitel jako každý jiný. A z činnosti výborů komunisty nemůžete vyloučit. To je prostě nesmysl, bláhovost.“ Parádní švejkování: nikdo panu Kaslovi nevyčítá, že nehodlá vymést komunisty železným koštětem z pražské radnice – nýbrž jen to, že se s nimi chce paktovat. A pan Kasl pokračuje: „Já jsem vám řekl, že jsou legitimně zvoleni, že jim nelze bránit pracovat v orgánech města. To ale neznamená, že bych s nimi dělal jakoukoliv koalici. To určitě ne.“ Ovšemže by s nimi nedělal koalici: jen takovou malinkatou opoziční smlouvu. ODS má podle pana Kasla na vybranou: buď se rozhodne pro spolupráci s ED, nebo se octne „na kraji politického spektra“. Musí se změnit „do hloubky“, personální výměna na postu předsedy nestačí. Jak vidno, s ODS se rozešel, ale z jakési sentimentality jí dělá i nadále neplaceného poradce. Za zvláštní zmínku stojí Kaslův plán na integraci ODA. Tu je problém, jak od věhlasného, byť i trpasličího subjektu odseparovat jeho makrodluh (ten by pan Kasl nechtěl integrovat ani náhodou). Řešení je jednoduché: ODA se jednak integruje (a zanikne v ED jako louže v rybníce), jednak zůstane existovat, tentokrát už bez členů, bez organizační struktury, a její identitu bude zajišťovat pouze zmíněný dluh (snad by tam pan Kasl mohl ponechat jednoho odistu coby „strážce dluhu“; původně jsem si myslil, že by se pro tu funkci hodil Daniel Kroupa, ale ten se včas spasil útěkem do KDU). Strana, která má místo programu dluh, bude originálním výdobytkem české cesty v politice (tzv. politický tunel) a výrazně ji to polidští. Jen málokdo máme program, ale skoro všichni máme nějaké dluhy. Možná, že by ji lidé zase začali volit, zejména poté, co je pan Kasl a jeho panoptikum, které teď dává dohromady, zklame. To se dá očekávat poměrně brzy. K problému integrace pravice jsem v době červencové okurkové sezóny napsal fejeton skoro prorocký, který teď dávám znovu k dispozici. Nejmenovanou stranou v posledním odstavci jsem tehdy mínil US-DEU.

ODS na tom ovšem zdaleka není tak špatně, jak by jí chtěl namluvit pan Kasl. Má totiž ve svém vedení osobnost jemu kongeniální, totiž Jana Zahradila. Ten v Lidových novinách chválí ČSSD, jak úspěšně vyřešila změnu ve svém vedení: „postupně, gradualisticky, ve střednědobém horizontu, s aktivní podporou a s aktivním zapojením odcházejícího předsedy, bez poztrácení nutného vnitřního klidu. Takový postup a jím dosažený výsledek se dá prezentovat jako velký úspěch“. Zde pan Zahradil nejspíš nechtě prozrazuje svůj sen – že by se totiž postupně, gradualisticky, ve střednědobém horizontu, s aktivní podporou a aktivním zapojením odcházejícího předsedy mohl na nejvyšší post ve straně vyšplhat „potenciální a politicky perspektivní kandidát“ (jak s příslovečnou skromností označuje sám sebe). Ve skutečnosti problém změny v ČSSD vůbec není dořešen, jen odložen, stranu čeká velmi tvrdá zkouška v podobě Zemanova comebacku (byli by mu mohli účinně zabránit pouze tím, že by ho byli důrazně vykopli, na to ovšem neměli). A pan Zahradil má jistou šanci stát se Klausovým Špidlou – upřímně řečeno dost malou, Klaus je inteligentní politik a nemůže nevědět, že pan Zahradil by mohl dělat tak nanejvýš přednostu poštovního úřadu v Hlásné Třebáni.

Středa 13. listopadu: Zemanovo křídlo ČSSD prosazuje, aby ČSSD nestavěla svého kandidáta do první prezidentské volby (jíž se Zeman nezúčastní). Tím by se eliminovalo nebezpečí, že bude zvolen dr. Motejl. S návrhem přišel ministr Škromach, podporuje ho ústecký krajský lídr Foldyna. Podle něho prý ČSSD volby na levé části politického spektra prohrála. Prohrála je především v Ústeckém, tedy Foldynově kraji. Levicoví voliči si tam nejspíš řekli: proč volit sociálnědemokratického kováříčka, když můžeme volit rovnou komunistického kováře.

Senátní klub Unie svobody láká do svých řad „nezávislé“ (kromě párii Železného, ovšem). Vábí je vidina, že se tak stanou nejsilnějším klubem a budou moci postavit vlastní kandidáty na vedoucí funkce v Senátu. Jan Ruml k tomu říká: „Slibujeme si od toho, že dostaneme pod srozumitelnou střechu stejně, tedy pravicově či proevropsky smýšlející lidi, kteří nemají v Senátu prakticky žádnou šanci“. Ve skutečnosti poté, co se US-DEU už po několikáté přesvědčila, že nemá žádnou velkou šanci u voličů, snaží se to vynahradit pokoutními pletichami v senátních kuloárech. Klub se prý má jmenovat „neutrálně“: Liberálně konzervativní klub, Proevropský klub, Klub demokratické pravice. Vedení strany si neuvědomuje, že touto zdánlivě pohodlnou cestou pracuje na demontáži posledních zbytků vlastní identity.

Ministr Škromach neusiluje jen o volbu Miloše Zemana prezidentem, ale i o reformu nemocenského pojištění. Pro spravedlnost je třeba uvést, že problémy, s kterými zápolí, jsou skutečné a nezáviděníhodné. Zdá se však, že ho to zmáhá a že jeho oslabeného organismu se zmocňuje podivná choroba, šířící se z ministerstva zdravotnictví. Jejími příznaky jsou návaly šílenství, projevující se v divokých vizionářských projektech. Jedním z nich je nápad, aby neschopenky směli vystavovat pouze lékaři vybavení vládním certifikátem: stanoví se závazný plán nemocnosti (nebo se snad jen vypočte průměr?) a kdo se od něho odchýlí na tu či onu stranu, o certifikát přijde. Nedá se nic dělat, do budoucna budeme muset stonat rovnoměrně. Jinak to odskáče náš doktor.

Na pražské radnici bude v příštích letech vládnout staronová koalice ODS – ČSSD. Nový primátor je ve vysoké politice velká neznámá, má Klausovu podporu a přitom se o něm svého času celkem uznale vyjadřoval i Jan Kasl. Je třeba si počkat, jen jedno je zjevné: Vladimír Špidla projevil opět svou příslovečnou politickou nešikovnost. Do věci se zapletl, pokoušel se z pozadí podpořit nemravnou koalici s podporou komunistů, všechno nejdřív prasklo a pak nevyšlo. Zeman si připisuje body.

Prezidentská kancelář zažalovala provozovatele pornostránky Dagmar Havlová. Ti se samozřejmě mohou vykroutit, najít si osobu stejného jména, která jim dosvědčí, že měli její souhlas atp. Přitom je zjevné, že chtěli jednak těžit ze jména prezidentovy manželky a ze skandálu, který právem očekávali, a navíc ještě paní Havlovou hrubě urazit. Což se jim povedlo. Nevím, zda je to právně postižitelné; v každém případě je to hnusné. Otázka ovšem je, zda se v takové věci má angažovat státní instituce: uražena byla přece soukromá osoba.

Čtvrtek 14. listopadu: Výměna předsedy strany je v očích Klausových nohsledů v ODS něco jako incest nebo znesvěcení oltáře. Odtud řeči o tom, že Klausův nástupce bude nutně něco jako sebevrah. Šíří je s velkou vehemencí zatím jediný kandidát na předsednické křeslo, Jan Zahradil. (Možná ovšem jen proto, aby předem odradil možné konkurenty). Ve skutečnosti kandidatura na uprázdněné křeslo předsedy by měla být v normální politické straně tou nejběžnější věcí na světě a nástupce není vázán ke svému předchůdci žádnými pietními povinnostmi a zbožnou hrůzou. Když předem přijme to, že je jen přechodnou figurkou, znemožňuje si udělat cokoli kloudného. Panu Zahradilovi ovšem nic jiného nezbývá: pan Zahradil je přechodnou figurkou zcela všeobecně. Pokusy démonizovat samozřejmosti dávají smutné svědectví o těch, kteří by chtěli stranu po Klausovi vést.

Poziční boj se rozhořel i v KSČM. Místopředseda Ransdorf kritizuje špatnou informovanost vedení „zdola“ a jeho izolovanost. Požaduje změnu stylu stranické práce, chtěl by zapojit do formování politiky co nejvíce lidí atp. Předseda Grebeníček jej za to označil za „individualistu“ (v komunistické hantýrce odjakživa jeden z nejstrašnějších hříchů). Komunisté si ve svém skanzenu legračním způsobem přehrávají obrodný proces z šedesátých let. Zdá se, že se tu spouští další, tentokrát již jen velmi směšný pokus o reformu nereformovatelného: od Bucharina přes Nagye, Dubčeka až po Svobodu a nyní Ransdorfa. Dnešní reformátoři mají kliku: nečekají je mučírny a šibenice, jen potupné kopačky.

Městský soud v Praze ze zdravotních důvodů přerušil trestní stíhání generála Oldřicha Kvapila, který v padesátých letech minulého století jako důstojník bolševické vojenské kontrašpionáže zabil na německém území rakouského občana. Kvapil za války bojoval ve Svobodových jednotkách a jeho spolubojovníci z řad „Bojovníků za svobodu“ se ho mohutně zastávali. Bojovníkům za svobodu by zjevně měla být tu a tam nějaká ta vraždička prominuta.

S Kaslovými Evropskými demokraty se slučuje další pidistrana, jakási „Demokratická liga“. Sdružováním spolků vysloužilých politických generálů, kterým se nikdy nepodařilo shromáždit žádné kloudné vojsko, rozhodně nevznikne bojeschopná armáda.

Referendum ohledně sociálně demokratického kandidáta na prezidenta skončí zjevně fiaskem, zapojilo se jen několik málo stovek zájemců. Zdá se, že „přímá vnitrostranická demokracie“ je něco, o co by zjevně stálo vedení strany (sňalo by to z nich tíhu vybírání), ale co členy příliš nezajímá. Takže až dnešní lídři strany navrhnou Zemana, nebudou to mít na koho svést.

Pátek 15. listopadu: českými médii se nese nonšalantní komentátorské pochechtávání nad okázalými policejními a bezpečnostními přípravami v souvislosti se summitem NATO a zejména nad tím, jakou publicitu jim zejména Ministerstvo vnitra a Policie ČR věnuje. Tón udal před nedávnem pan prezident (bude zase, jako při povodních, v Portugalsku? Tentokrát to vlastně asi nepůjde, musí se setkání sám zúčastnit). Bylo by velmi příjemné, kdyby se všechny přípravy i obavy nakonec ukázaly jako přehnané a nafouknuté. I potom by ovšem bylo třeba vzít v úvahu, že českým bezpečnostním složkám byl svěřen mimořádně choulostivý a náročný úkol. Jakási neuróza je pochopitelná a snad se dá tolerovat.

Podle Práva naznačili někteří významní činitelé KSČM (místopředseda Filip, předseda poslaneckého klubu Kováčik), že by jim za určitých okolností nedělalo potíže zvednout v prezidentské volbě ruku pro Miloše Zemana. Dalo se to čekat. Podobně reagují údajně i lidé z vedení ODS (podpora Zemanovi výměnou za funkce, do nichž jmenuje prezident, je představitelná). Pokud je to pravda, má Zeman prezidentské křeslo jisté. K věci se ještě vrátíme.

Generální ředitel České televize bude zřejmě sesazen. Jde po něm předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek, zcela otevřeně jedná s členy Rady ČT a s některými zaměstnanci ČT. Rozdíl mezi jeho jednáním a jednáním Ivana Langera v době televizní krize je nepostižitelný. Kde jsou spacáky poslanců a senátorů, kde jsou davy na náměstí? S Balvínem je ovšem nespokojena i opozice (ODS), takže jeho dny ve funkci jsou zjevně sečteny. Důsledkem někdejší Velké televizní revoluce je, že ředitel ČT je zvolitelný stejně obtížně jako prezident. (Televizní rada, v níž zasedají excentrici typu Milana Knížáka nebo prof. Koháka, bude sotva schopná vygenerovat něco kloudného).

Klub US-DEU v Senátu byl přejmenován na „Klub otevřené demokracie“. Zřejmě existuje také demokracie zavřená.

V posledních dnech proběhl proces ohledně pomlouvačného článku o herečce Šafránkové, a rozbíhá se další, týkající se zneužití jména prezidentovy manželky v pojmenování internetové pornostránky. V obou případech šlo o sprostý útok na populární osobu. Je však otázka, zda se má řešit jako trestněprávní spor, a zejména proč v druhém případě podala trestní oznámení nikoli poškozená, ale prezidentská kancelář. Jedná se snad o urážku prezidentského majestátu? Občanskoprávní spor, v němž by byli delikventi odsouzeni k omluvě a tučnému odškodnému by byl daleko přiměřenější.

V rozhovoru s kandidátem SPÖ na funkci rakouského ministra zahraničí (Mladá fronta Dnes 15. 11.) padla mj. otázka, proč předáci sudetoněmeckého sdružení v Rakousku „stále nechtějí chápat rozdílnou situaci, v níž se ocitli kvůli Marshallovu plánu v bohatnoucím poválečném Německu a zchudlým Československem po 40 letech komunismu“. K tomu se dá podotknout trojí: především není jasné, co mají sudetští Němci z Rakouska společného s poválečnou situací v bohatnoucím Německu. Za druhé, Češi se neocitli díky Marshallovu plánu v bohatnoucí ČSR proto, že když báťuška Stalin zapráskal fousy, srazili kufry a Marshallův plán odmítli. A konečně: představte si člověka, kterého někdo zmlátil as oloupil. Ten zmlácený a oloupený pak zbohatl a po čase potkal svého někdejšího trýznitele, nyní houmlesáka na Hlavním nádraží. A ten kdysi zmlácený a okradený nechce a nechce pochopit jeho rozdílnou situaci a žádá si jakési satisfakce (i když dobře ví, že z ní nezbohatne). Jaká ukrutnost!

V MfD vyšel před časem článek Jany Dědečkové, v němž autorka polemizuje s textem kanadského právníka Frenche. Polemika Dědečkové je jakousi naivní apologetikou Václava Klause. Komentář, s nímž polemizuje, je zase o trošku méně naivní apologetikou Václava Havla. Nato se na stránce Forum ocitla pod titulkem „To snad Jana Dědečková nemyslí vážně!“ kolekce čtyř odmítavých čtenářských dopisů. Nebylo by se vůbec nic stalo, kdyby MfD článek paní Dědečkové neotiskla Nebylo by se vůbec nic stalo, kdyby otiskla čtenářské reakce mezi ostatními dopisy. Improvizovaná protidědečkovská rubrika má v sobě něco nenáležitého: připomíná mi výtvarné dílo „Obsdužděnije dvojky“, který v době mých studií zdobil stěnu jedné chodby na Filosofické fakultě UK. Zobrazoval skupinu sovětských gymnazistů, kteří vehementně buzerují spolužáka za to, že dostal špatnou známku (pro mladší a nezasvěcené: dvojka znamená v ruském způsobu klasifikace naši čtyřku).

Emanace šílenství z ministerstva zdravotnictví pokračuje. Rodí se nápad, že by občané měli mít přiděleného nejen lékaře a nemocnici, ale i lékárníka. Ten by si o něm vedl záznamy a konzultoval by je s lékařem( plán se dá rozšířit i o drogistu, pekaře, řezníka, obuvníka, atp. atp.). Ideální by bylo do sítě zapojit i policii, která by to vše řídila a usměrňovala.

Sobota 16. listopadu: V MfD vyšel rozhovor s kandidáty na předsedu ODS Topolánkem a Zahradilem. Oba jsou tak vzájemně sjednoceni a tak se navzájem potřebují, že by snad mohli dělat předsedu společně. Politika ODS by se nezměnila (oba se tím zaklínají a není důvod jim nevěřit), změnit by se muselo jen logo: modrý pták by měl napříště dvě hlavy jako rakouská orlice. Ujišťování, že nedojde k žádné změně, provozovali s oblibou bolševici, a to po úspěšné bleskové výměně velkého šéfa (viz případ Chruščov). Činovníci ODS to dělají předem, což lze chápat jako změnu politického stylu.

Václav Bartuška se v rozhovoru pro Lidové noviny v souvislosti s neúspěšnou debolševizací ČR zmiňuje o tom, že Němcům denacifikaci nadiktovali jiní. Je to v zásadě omyl: denacifikace či dekomunizace pouze nadiktovaná nemůže být nikdy úspěšná. Stane se z ní švejkárna. To, že denacifikace v Německu proběhla líp než dekomunizace u nás, je třeba přičíst k dobru výlučně Němcům. Když se nechce, nedenacifikuje se, resp. nedebolševizuje se.

Tiskový šotek Lájoš (zkomolenina maďarského jména Lajos, Lajos z krátkým a, co svět světem stojí se žádný Maďar nejmenoval Lájos), odpovědný za nesmyslné komolení maďarských jmen a reálií, opět řádí. Z různých tiskovin jsme se mohli dozvědět, že maďarského premiéra provází na jeho cestě do Prahy manželka Csaplár Medgyessyová. Pokud by se tak opravdu jmenovala, bylo by to jedno z nejoriginálnějších křestních jmen v Evropě, zdaleka překonávající Půlnoční Bouři. V českém překladu by totiž znělo Výčepní Medgyessyová. Ve skutečnosti se manželka maďarského předsedy vlády jmenuje Katalin Csaplár (Csaplár je příjmení, Katalin znamená česky, jak se leckterý čtenář dovtípí, Kateřina). V Maďarsku manželky nepřejímají jména manželů, respektive přejímají je jiným způsobem než u nás. To nemusí samozřejmě český novinář vědět, není však těžké zjistit si na internetu nebo dotazem na tiskovém oddělení ambasády skutečné jméno.

V kanonádě příprav na zasedání NATO poněkud zaniká třinácté výročí listopadového převratu z roku 1989. Věnujeme mu krátkou vzpomínku na jiném místě.

Pondělí 18. listopadu: V Senátu vznikl Klub nezávislých, jeho předsedkyní se stala senátorka Rögnerová. Předpokládá spolupráci napříč politickým spektrem. Pokud jsou nezávislí i jeden na druhém (jinak by to nebyla ta správná nezávislost), měli by každý spolupracovat s někým jiným. Absolutní nezávislost ovšem neexistuje, a tak budou napříč politickým spektrem spolupracovat hlavně s Klubem otevřené demokracie, v nějž se transformoval Klub US-DEU a ODA. Dohromady pak možná vytvoří Sdružení klubů (mělo by to být správně Sdružení nezávislých klubů, něco jako SNS), zřejmě, kdybychom chtěli použít analogie z oboru astronomie, něco jako kulovou hvězdokupu. Zatímco se Unie svobody takto integruje, zároveň se podle zákonů, platících pro proces integrace pravice (viz nedávný a už připomínaný fejeton Událostí), vnitřně štěpí. Uvnitř US-DEU vznikla pravicová platforma, požadující mj. odchod strany z vládní koalice. S touto pravicovou platformou rovněž podle zákona o integraci pravice (nikoli právního, nýbrž přírodního) nechtějí mít nic společného Kaslovi Evropští demokraté, kteří jsou zjevně pro zachování nynější vládní koalice, jejíž součástí prozatím nejsou (státo- a vládotvornost pan Kasl nejspíš nassál, když se před volbami meldoval na Hradě). Dalším prvkem integrace pravice je zlínská ODA, která se taky integruje, ale směrem k ODS, čímž se dezintegrují posmrtné zbytky této pastraničky. Cítím jakési smutné zadostiučinění - podobným způsobem integrace s částí LDS kdysi ODA sňala v roce 1991 z německých Svobodných demokratů povinnost starat se ještě o někoho jiného než o OH. Čím kdo zachází, tím také schází.

Václav Havel obdaruje významné hosty summitu NATO sborníkem svých projevů "NATO, Evropa a bezpečnost demokracie". Doufám, že obsahuje na čelném místě jeho někdejší návrh na současné zrušení NATO a Varšavské smlouvy. Jinak se ovšem pan prezident těší, až už žádné projevy nebude muset psát a po peru sáhne jen tehdy, "když v jeho duši zahoří plamen inspirace". Jak neotřele, střízlivě a přitom básnivě řečeno!

Alexander Vondra trpí jakýmisi nejasnostmi a iluzemi, pokud jde o české dějiny dvacátého století. Tak například si myslí, že se ČSR stala v roce 1948 stala objektem rozhodování jiných. Pravda je, že čeští politici a česká společnost na svém dalším osudu dosti usilovně pracovali a k únorovému puči a pádu do ruského močálu mocně přispěli. Taky nevím, jak přišel na to, že jedním z cílů Atlantické aliance bylo zabránit remilitarizaci Německa. O to přece usiloval Tábor míru a socialismu, jehož jsme byli nedílnou součástí. Cílem Aliance bylo přispět k tomu, aby bylo i Německo co nejdříve schopné se bránit případné agresi z východu.

Zdeněk Jičínský polemizuje v Právu s článkem mladého sociálního demokrata Ondřeje Gabriela, který si dovolil připomenout někdejší expremiérova slova o vyhnání sudetských Němců. Jeho argumentace stojí za ocitování: "Zemanův výrok z roku 1990, který Gabriel cituje, aby Zemana znevážil jako člověka, který je s to radikálně změnit názor, patří do revoluční doby plné euforie a naivity i přehnaného kriticismu vůči minulosti a tak jej třeba chápat. Pro současnost vypovídá jen málo. Připomínám z té doby Havlův požadavek - nebyl ojedinělý - na zrušení NATO. Stejně tak nyní nemá žádný význam to, že Zeman o sobě v roce 1991 prohlašoval, že je liberál." Jak je dobře, že už jsme překonali dobu plnou euforie, naivity a přehnaného kriticismu vůči minulosti! Shovívavě přejděme, co kdo tehdy naplácal (kdyby si dal prof. Jičínský tu práci, mohl ocitovat i něco sám ze sebe), pro současnost to nic neznamená, hlavně že teď mluvíme jinak. Lidé, kteří tvrdí pořád totéž, jsou otravní. (Ostatně, doba plná euforie, naivity i přehnaného kriticismu vůči minulosti byla u nás i v padesátých letech minulého století - a stále se vyskytují drzouni, kteří nechtějí to, co bylo tenkrát naplácáno, prostě po jičínsku chápat.)

Nad Hradem zazářil symbol Pravdy a Lásky - hořící rudé srdce. Bude to pěkná kulisa k řeži, která nás příští dny čeká. Zlí jazykové připomínají, že tento symbol zdobí nejen pražský Hrad, ale už pár let i řadu českých Night-clubů.

Úterý 19. listopadu: prezident Bush poskytl rozhovor novinářům z Ruska, Litvy, Rumunska a ČR. Je poněkud zarážející, že ČR v této čtveřici reprezentoval zrovna redaktor postkomunistického Práva, které nynější americkou politiku po svém starém způsobu "relativizuje" jak to jen jde, což pěkně dokládá článek Martina Hekrdly v tomtéž čísle, kde se mluví mj. o sklonu USA k sólovému, jednostrannému, ba svévolnému jednání v otázkách války a míru. Nikdo neupírá Právu psát o USA tak, jak je odedávna zvyklé (koneckonců Kovařík tam píše o Němcích taky tak, jak je odedávna zvyklý, v tom listu to není nic zvláštního). Zvláštní je vlastně jenom to, že o účast na rozhovoru původně požádala Mladá fronta Dnes, ale jaksi se na ni nedostalo. Přiznám se, že se nemohu ubránit podezření, že Právo je v tom tentokrát nevinně, že k rozhovoru přišlo jako slepý k houslím a že v pozadí byla na české straně nějaká šikovná zákulisní intervence v rámci boje proti bulvarizaci českého tisku; ta jak známo probíhá pod taktovkou provinciálních vlastníků z Německa a jejich zdejších přisluhovačů, bezduchých manažerů; a bouří se proti ní oddaní přívrženci jednoho pražského návrší. Pokud by tomu tak bylo, byl by výsledek dost paradoxní, trochu podobný tomu, jak Klaus a Zeman v letní předvolební kampani nezištně pomohli komunistům.

Ještě k Právu: Kateřina Perknerová (po delší odmlce už opět obohacuje českou žurnalistiku) předvedla v rozhovoru s Pavlem Bémem celý rejstřík bezelstné sprostoty: "To si snad děláte legraci, to je hezké, že nejste závistivý, ale tím se z toho nevykroutíte" atp. Na podobný tón jsem (na rozdíl od pana Béma) zvyklý, absolvoval jsem v době před listopadem 1989 nespočet výslechů na StB, které se vesměs nesly v tomto duchu. Nechápu jen, proč ji Bém neposlal do háje, paní Perknerová už přece naštěstí nedisponuje těmi možnostmi, které měli jí podobní za "totáče". Alexander Kramer se se svými obětmi taky dvakrát nemazlí, ale má to obyčejně jakousi úroveň: tohle je jenom hnusné.

Vláda pověřila ministra obrany, aby se pokusil zajistit vzdušný prostor ČR ve spolupráci se Slováky, a případně se s nimi dohodl na společném nákupu stíhaček. Nechápu tuto podivnou recidivu čechoslovakismu (slovenská vláda zatím nereagovala), bylo by přece daleko účinnější, smysluplnější a politicky prozíravější, kdyby se na spolupráci v této věci dohodly všechny visegrádské státy.

Generální ředitel České televize Balvín upadl do stavu chronického odvolávání. Poslední atak neprošel o jeden jediný hlas (pro odvolání musí být deset z patnácti členů rady ČT, bylo jich jen devět). V důsledku velké televizní revoluce se postavení ředitele stalo trvale neudržitelným. Nemá zjevně žádnou autonomii, žádné zázemí a žádnou ochranu před politickými tlaky ze všech stran. Před zasedáním Rady, jež měla o Balvínově sesazení rozhodnout, se na ni prý obrátili televizní odboráři s opovědným listem, podle něhož televize může pracovat i bez ředitele. Nebylo by tedy nejlepší funkci ředitele zrušit? V této situaci velmi chápu, že Lucie Weissová, která při volbě ředitele pro Balvína nehlasovala, byla tentokrát proti jeho odvolání a hlasování vlastně rozhodla v jeho prospěch: "Obávám se, že by po jeho odvolání vypukly vášně a politické tlaky, a to by rozhodně nepřispělo ke stabilitě České televize i celé země." Má úplně prasvdu. V tuto chvíli už nejde o to, jaký ředitel Balvín je (soudě podle stavu televizního zpravodajství a personálních změn, které tam proběhly, je ředitelem dosti špatným), ale o to, že má-li veřejnoprávní televize za něco stát, nesmí být její ředitel něco jako jako hadr na holi.

Britský ministr zahraničí napsal u příležitosti summitu NATO článek pro MfD. Píše tam mj.: "Když došlo v devadesátých letech dvacátého století a na počátku století jedenadvacátého k ohrožení výše uvedených hodnot v souvislosti s projevy nacionalistického extremismu a politické nestability, NATO, které disponovalo dostatkem politické vůle a vojenských prostředků, se rozhodlo vyřešit sled krizí v Bosně, Kosovu a Makedonii a vytvořilo dostatečnou základnu pro urovnání nastalé situace." Obávám se, že se mýlí: jugoslávská operace se Západu a NATO příliš nepovedla, boj proti "nacionalismu" stál na nepochopení tamní situace a nevedl k stabilnímu politickému prostředí, nýbrž k tomu, že pod povrchem doutná konflikt, utlumený pouze masivním mocenským tlakem a přítomností vojenského kontingentu. Kdyby vojáci odešli, všechno znovu vyletí do povětří. Nejde o to potlačovat na Balkáně "nacionalismus", ale odstranit třecí plochy mezi balkánskými národy: přitom je třeba vzít vážně jejich politické ambice a dbát jen, aby se neprosazovaly brutálním a nespravedlivým způsobem.

Petr Fischer kritizuje v Lidových novinách okázalé přípravy české policie na summit NATO. Co když žádní demonstranti nepřijedou? "Vytváření strachu z legitimní kritiky nejsilnější vojenské aliance nám šlo moc pěkně". Policie ovšem nemobilizuje kvůli legitimní kritice, ale kvůli rabiátům metajícím dlažební kostky a Molotovovy koktejly. Pokud nepřijedou (čemuž se mi nechce moc věřit, velkolepá operetní šou, jakou chystá v souvislosti se summitem český prezident, provokuje zlomyslné dějiny a koleduje si o jakousi historickou odplatu), je to dobře, zřejmě vzali na vědomí, že policisté jsou na ně připraveni.

Tamtéž polemizuje Martin Weiss s článkem Evy Kantůrkové. K jeho věcným výhradám těžko přičinit něco jiného než osobní vzpomínku: byl jsem totiž víceméně nedobrovolným svědkem scény, kterou paní Kantůrková popisuje. (Pro pořádek cituji z jejího článku, aby čtenář věděl, o co jde: "Při pozorování dost okázalých policejních příprav na summit představitelů států NATO se mi vybavuje jedna výmluvná scéna. Bylo to v den ustavení OF, tedy druhý den po 17. listopadu, vedli mě dva uniformovaní policisté do antonu a v jednom domě nad mou hlavou se otevřelo okno a vyhlédla starší žena. Aby si nemyslela, že jsem snad zadržená prostitutka, řekla jsem, ˝měli jsme schůzku Masarykovy společnosti, a takhle jsem dopadla.˝ ˝Dobře vám tak,˝ řekla ta žena. Vyslovila v Čechách většinovou větu k dané situaci, za daných pořádků.") Když nás tehdy před bytem Evy Štolbové v Holešovicích estébáci sebrali a vedli pěšky na perlustraci do "služebny" v ulici Františka Křížka, dívala se z okna vedlejšího domu jakási babizna. Soudnému člověku stačil jeden jediný letmý pohled k tomu, aby se s ní nepokoušel vstupovat v jakýkoli kontakt; nemohu taky vyloučit, že byla od "příslušníků" zjednaná, aby dosvědčila "zákonnost" jejich postupu (doba už byla víc než nejistá). Paní Kantrůrková projevila v této situaci minimum pudu sebezáchovy a zvolala s jakousi pýchou v hlase: podívejte se, takhle se tady zachází s obhájci lidských práv! Načež baba odvětila ono "dobře vám tak". Brát ji jako představitelku pokleslé české veřejnosti (která jak známo podle disidentů uzavřela s Husákem smlouvu o mírové koexistenci) je totálně nevěcné a směšně nepatřičné zobecnění.

Středa 20. listopadu: Asi by se slušelo, abych v Událostech věnoval co nejvíc místa summitu NATO, ale jsou toho plné noviny a mně se o tom v tuto chvíli psát ani nechce. Jde jistě o významné setkání, je výborné, že NATO přijme další členy, pro středoevropskou oblast je klíčový vstup Slovenska. Je dobře, že se nejvýznamnější státníci aliance chtějí zamýšlet nad tím, jakou úlohu má Aliance plnit dnes, ve změněném světě, v situaci, kdy jsou Spojené Státy a Evropa napadeny islámským terorismem. President Havel pronesl dnes další ze svých povrchních projevů, k tomu se podrobněji vrátíme. Vandalimsus zatím vládne jen slovní, na Staroměstském náměstí exhiboval před svými stoupenci a skupinkami zdivočelých puberťáků předseda KSČM Grebeníček. Jeho drzost je už trochu otravná. Nu co, aspoň se pozná, že máme svobodu.

Právo se čertí, že si MfD přivlastnila rozhovor, který Bush poskytl exkluzivnímu kroužku novinářů, aniž by uvedla, že jedním z vyvolených byl redaktor Práva. Nemohu se zbavit dojmu, že americký výběr byl ovlivněn mohutnou protuberancí Pravdy a Lásky z ČR. V Právu se zatím štvaní proti USA a NATO přestěhovalo do čtenářských dopisů. Jeden z nich napsal i nezmar Pavel Macháček, vyhnanec z pohraničí a bojovník proti sudetoněmecké hydře. Je to, jako když podvodníkovi uprostřed akce spadnou umělé fousy: stalinista vyhnaný z pohraničí.

Lékaři, kteří byli v komunálních volbách díky své důvěru budící profesi obdarováni preferenčními hlasy a vypluli z posledních míst kandidátky na volitelná, se houfně vzdávají mandátů. Jak by ne, z dobré vůle posloužili stranám jako solidní výplň kandidátních listin a nepochybně většinou vůbec nepočítali s tím, že by mohli být zvoleni. Nikdo se na ně nemůže zlobit, spíš se ukazuje, že preferenční hlasy, populistický prvek ve volebním systému (občan má možnost ovlivnit pořadí kandidátů!) jsou dost velká hloupost.

Winston Churchill byl zločinec, píše jakýsi německý historik na pokračování v deníku Bild. Jde o spojenecké bombardování německých měst. To byla ovšem velká chyba a vina Angličanů a Američanů. Nálety způsobily strašné ztráty na životech civilního obyvatelstva, bylo zničeno mj. spousta historických památek a konec války to přitom nijak neurychlilo. V nelítostném válečném střetnutí se velmi snadno stává, že ten, kdo se brání a jehož věc je spravedlivá, chtě nechtě přejímá metody agresora. Proto je zapotřebí se k věci v klidnější době v kritickém duchu vrátit a přehodnotit ji, je-li třeba, i na politické úrovni. To se v případě Německa dosud nestalo. Viz zatvrzelý postoj Západu k problému vyhnání Němců z východoevropských zemí. Kostlivci ve sklepě pak vyvolávají u obyvatel domu hysterické reakce. Winston Churchill ovšem nebyl válečný zločinec. Byl to jen člověk smrtelný jako my všichni a jako my všichni tu a tam hřešil. Když se o druhé světové válce nemluví věcně a kriticky i na straně někdejších vítězů, přicházejí ke slovu nevěcné výlevy ponížených a uražených.

Čtvrtek 21. listopadu: Prezident Bush na pražském summitu mj. prohlásil: "Naše válka není válkou proti muslimům, ale proti jedincům, kteří absolutně nenávidí to, za čím stojí USA a ČR. Musíme se bránit." Řekl bych, že nejde jen o jednotlivce, ale o islámský terorismus (samozřejmě že každý muslim není terorista), ale podstatné je, že je to obrana, nikoli nějaké preventivní "potírání zla v zárodku", o kterém mluví Havel. Mluvit o zlu v zárodku znamená situaci velmi podceňovat, zlo už vůbec není v zárodku.

Jednání premiéra Špidly s prezidentem Bushem vyústilo v dohodu o tom, že RFE má být přemístěna z pražského centra (což je rozumné) a že pokud Irák nebude striktně plnit poslední rezoluci OSN, ČR podpoří případný americký útok (což by byl ze strany České republiky projev nebývalé a chvályhodné loajality, i když česká podpora Americe válku rozhodně nevyhraje). Na jakousi skrytou výtku Práva, že se jeho názory na NATO v poslední době změnily, Špidla prohlásil, že měl pouze výhrady ke způsobu, jakým se řešila otázka Balkánu. Balkánskou akci NATO nepovažoval a nepovažuje za šťastnou ani editor Událostí. Neurovnané poměry na Balkáně svobodný svět bezprostředně neohrožovaly, zato islámský terorismus a jeho podporovatelé ano.

Prezident Havel poněkud nevkusně navěsil na pražský summit svou rozlučku se světovou politikou. Proběhla v kýčovitých kulisách (červené srdce nad Hradem) a za dunění vznešených slov. Laudatio pronesl s ryze francouzským patosem prezident Chirac. Postavil českého prezidenta do jedné řady s Churchillem, de Gaullem, Ghándím a Mandelou: "Právě tito tvrdohlaví snílci, blázniví humanisté, rebelové, kteří se bouří proti osudu, proti brutální síle a neměnnému řádu věcí, dodávají dějinám vznešenosti." Sir Winston se obrací v hrobě, tomuto velikému politikovi se jistě dá vytknout leccos, sotva však to, že by to byl snílek, bláznivý humanista a rebel, který se bouří proti osudu.

Kverulanti z "občanských právních hlídek" možná v obavách z toho, že budou tentokrát úplně zbyteční, zaútočili na právo policie vymezovat uzavřené bezpečnostní zóny. Jsou prý nezákonné. Tomu tvrdě oponuje Tomáš Sokol: "Občanské právní hlídky uvedené problematice vůbec nerozumějí, lžou a matou veřejnost. Podle zákona o policii může policie vymezit určité místo, do kterého zakáže vstup. Obecně se předpokládá, že je to například místo dopravní nehody nebo trestného činu, principiálně ale nic nebrání tomu, aby to bylo i širší území." Právo se snaží bagatelizovat jeho slova poukazem na to, že v době, když byl coby ministr vnitra ČR předkladatelem zákona o policii, jako by to nějak relativizovalo platnost zákona.

Slovenští politici pozitivně reagovali na český návrh "společného nebe" (jde o nákup nadzvukových stíhaček a společnou obranu vzdušného prostoru), ministr zahraničí Kukan soudí, že by bylo dobré na projektu zainteresovat i Polsko a Maďarsko, tj. učinit z toho visegrádskou záležitost. Má samozřejmě pravdu.

Ruský tisk údajně reaguje na pražský summit a rozšiřování NATO poněkud neuroticky a vytýká prezidentu Putinovi, že nehájí dost rezolutně ruské národní zájmy. Přijetí baltských států do NATO je pro Rusy dosti hořké sousto. Je třeba mít pochopení pro ruské obavy. NATO by se ze zcela zásadních důvodů nemělo rozšiřovat na území SNS a pobaltské státy, když jsou nyní existenčně pojištěny, by měly zohlednit oprávněné požadavky ruských menšin.

Série článků v Bildu, obviňující Winstona Churchilla z válečných zločinů, vyvolala podrážděné reakce ve Velké Británii. Jakýsi britský historik prý prohlásil: "Můžete debatovat o moralitě celého bombardování, ale aby Němci říkali, že Churchill je válečný zločinec, to je trochu moc." Z toho by plynulo, že např. Češi to říkat mohou. Ve skutečnosti to neřekli Němci, ale jeden konkrétní člověk, a říkat to neměl, protože to není pravda. Což je ovšem v demokratickém světě třeba vyargumentovat. V demokratickém světě jsou si všichni rovni, a neplatí tu, že Němci nesmí něco, co smí všichni ostatní.

Podle Otto von Habsburga pramení tlak USA na Iráku z toho, že americká ministerstva ovládli černoši a Židé. Z těchto názorů vane c. a k. rakouskouherské reakcionářství a vídeňský antisemitismus předminulého století. Otto von Habsburg působí svými názory jako příšera z jurského parku. Znepokojivé je, že stejně jako obvinění na adresu Winstona Churchilla je to přece jen jakýsi znepokojivý symptom. Cosi jsme neuzavřeli a zazdili do sklepa (nespravedlivosti spojené s druhou světovou válkou, a nejen s ní, nýbrž s evropským uspořádáním od roku 1918). Teď nás za to straší duchové nepohřbených vin.

Evropský parlament schválil rezoluci ohledně rozšíření EU. V pasáži o ČR je řeč o Benešových dekretech. Říká se tam, že nejsou nepřekonatelnou překážkou pro vstup ČR do EU (proti slovu nepřekonatelný česká strana zuřivě protestovala, a jak by ne; tím se vlastně připouští, že jsou sice překážkou, ale nikoli nepřekonatelnou). EP prohlásil za žádoucí politické gesto české strany týkající se poválečných nespravedlivostí v duchu česko-německé deklarace (evropští poslanci mají zjevně o deklaraci dosti velké iluze, ale zaplať pánbůh za tuto připomínku) a označil zákon č. 115/1946 Sb. ("amnestijní") za neopodstatněný z perspektivy moderního práva a justice (Benešovy dekrety jsou snad z perspektivy moderního práva a justice opodstatněné?). Nejzajímavější je ovšem doporučení, aby všechny "současné i budoucí členské státy na příkladu německo-českého dokumentu z roku 1997 podepsaly evropskou deklaraci, vyjadřující politování nad zločiny proti lidskosti a nespravedlnostmi spáchanými během druhé světové války a zavazující poskytnout účinné prostředky k překonání minulých nepřátelství". Zase musíme odhlédnout od přecenění významu společné českoněmecké deklarace, z níž se vinou českých nacionalistických politiků stal cár papíru. Poslanci EP mají snad aspoň tušení, že v Evropě zůstaly otevřené bolestné problémy, které je třeba co nejrychleji uzavřít, aby neohrožovaly stabilitu regionu v době, kdy je konfrontován s teroristickým nebezpečím. Ostatně, zdá se, že nějaké tušení o tomto problému má i prezident Bush. V Praze mimo jiné řekl: "Po staletí evropská místní jména často označovala konflikt, tragédii a ztrátu. Jednotlivá slova vyvolávají smutnou a hořkou zkušenost - Verdun, Mnichov, Stalingrad, Drážďany, Norimberk a Jalta. Nemáme moc přepsat dějiny. Ale máme moc psát odlišný příběh naší doby."

Havel v rozhovoru pro rakouský Der Standard nevyloučil uzavření česko-rakouského prohlášení, obdobného někdejší česko-německé deklaraci. Učinil tak se spoustou výhrad: nesmí vzniknout pod tlakem, ale z vůle obou stran po pravdě, dekrety je třeba "řešit" nikoli v právním, ale v morálně politickém smyslu, nemůžeme změnit dějiny a jejich následky (následky se dají zmírnit, nebo ne? Nestalo se to už v českých restitucích? Jak to, že to jednou jde, a po druhé ne? Tím nechci doporučovat restituce sudetoněmeckého majetku, jen poukázat na nedůslednost, a tedy na nevěrohodnost argumentace). Havel se vyslovil pro otevřené a objektivní přemýšlení o našich dějinách a zmínil se výslovně že to "ze strany oficiální politiky není dostatečně podporováno". Snad by to v posledních měsících mohl ještě napravit, vždyť on je přece taky "oficiální politika"!

Zatím se zdá (měl bych to zaklepat), že se v Praze snad přece jen nebudou opakovat pouliční kravály z předminulého roku. Jednak je větší zima, což sráží bujnost placákovských vřídků na těle demokracie, jednak se největší rabiáti do země nedostali (anarchista Jakub Polák: "Vzhledem k obavám z razantního zásahu policie bude účastníků málo. Počítám tak stovky. Maximálně jeden dva tisíce. Důvod? Způsob jednání policie s demonstranty se vymyká evropským zvyklostem. Účastníci MMF si odvezli dost šokující zkušenosti a mnohé to odradilo." Vím, že to není hezké, ale skoro se mi chce říci zaplať pánbůh). A hlavně, policie se tentokrát důkladně připravila a dávala to průběžně najevo. Různí političtí estéti to budou jí a ministru Grossovi vyčítat, jsem přesvědčen, že neprávem. Pokud k ničemu nedojde, není to proto, že by se z anarchistů stala neviňátka, ale že policisté budí respekt.

Na rozdíl od šaška, který předstupuje před veřejnost v masce Václava Klause a pod pseudonymem Jiří W. Křovínek, se jiný anarchistický předák, Ondřej Slačálek, za nic neschovává. Je to třeba ocenit jako jakýsi projev slušnosti i odvahy. Smutná doba.

Pátek 22. listopadu: Demonstrace, provázející summit NATO, se tentokrát obešly bez pouličního násilí. Zásluhu na tom ovšem nemají demonstranti, jak tvrdí Právo (snad tím chtěli říci, že se policii ty hodné hochy a dívky nepodařilo vyprovokovat!). Nepovedlo se tentokrát sezvat tolik lidí, aby se v davu mohla uplatnit "jednající menšina".Policisté byli dobře připraveni, měli početní převahu a při pokuse o násilnosti by byli demonstranty snadno a jistě s chutí zmákli. Čeští rabiáti zjevně zatím ještě nejsou na výši a zahraniční sem policie většinou asi nepustila. Kromě toho byla zima a sychravo, ti roztomilí mladí lidé mají rádi vlahé letní a ranně podzimní večery. Jejich předák Slačálek prohlásil: "Policisté zvítězili, protože lhali, že přijede deset tisíc demonstrantů... Dávali jsme jasně najevo, že chceme upozornit na své názory, ne se přetlačovat v ulicích u Kongresového centra." To je podivně rozporné. Policisté "zvítězili", protože se placákovským uhříkům nepovedlo udělat pořádný vyrvál. Takže ať neplácá nic o tom, že chtěli upozornit na své názory. Respektive: chtěli upozornit na své názory, a to tím, že udělají co největší bugr. To se nepovedlo, a proto policie zvítězila. Zaplať pánbůh za to.

Náš vztah není nekomplikovaný, prohlásil premiér Špidla po schůzce s kancléřem Schröderem. Bude nicméně o něco lepší než za Zemana: Špidla si o našich vztazích k Německu myslí sice totéž co Zeman (pokud se přejímání nacionalistických resentimentů vůbec dá nazvat myšlením), ale není takový hulvát.

Předseda KSČM Grebeníček nazval šarmantně prezidenta Bushe magorem a premiéra Špidlu patolízalem. Nato se místopředsedkyně ČSSD Součková vyjádřila, že je pan Grebeníček malý člověk. Vida, ani v tomhle se s vedením ČSSD neshodneme: podle našeho názoru je pan Grebeníček naopak velký... (vhodné substantivum si laskavý čtenář doplní podle vlastního gusta z poměrně široké škály možností).

Ozývají se rovněž komunisté v hlavách a srdcích. Pepa z Hongkongu (alias Jiří Hanák), komunista bývalý a posléze s lidskou tváří, si v Právu naříká nad tím, že by si s komunisty tak rád notoval a kritizoval s nimi NATO a Bushe, ale oni, vrtáci, mu v tom neustále brání svým "černobílým viděním". To prezident Havel je podle něho jiný pašák, přirovnal plánovaný americký útok na Irák k ruské "bratrské pomoci" z roku 1968. Podle našeho názoru je jen otázkou času, kdy si Hanák a komunisté na sebe zvyknou: vždyť v naší pestrobarevné společnosti by i barvoslepí měli mít své místo. Rovněž v Právu opakuje jakýsi Miroslav Polreich poslušně to, co o summitu a NATO píše ruský tisk: NATO je bezvýznamné, přibrání nových členů nesmyslné, o podstatných věcech se bude napříště rozhodovat mezi USA a Ruskem. Zjevně si tito lidé dělají naděje, že Američané nakonec v zájmu dobrých vztahů přepustí střední a jihovýchodní Evropu Rusům a zdejší ruská depozitura přijde zase k lizu. V této souvislosti je třeba zdůraznit: nestane se to, pokud si o to jako po druhé světové válce neřekneme sami.

Sobota 23. listopadu: Václav Havel označil (dosti opatrně) policejní opatření v souvislosti se summitem NATO za poněkud nadsazená. Tím spustil stavidla a kritika policie hřmí zleva i zprava. Kdosi jí dokonce vytkl, že se nedržela odhadů anarchistů (to je, jako kdyby se soudu vytýkalo, že nevzal za východisko odhad škody, s nímž přišel souzený zloděj). Když policie při "Street Party" někdy před dvěma - třemi roky selhala, bylo to špatně. Když před dvěma roky při zasedání MMF a Světové banky vydržela jen s největším vypětím, bylo to taky špatně. Letos to bylo zase špatně. Vytýkají policii, že se vyzbrojila. Před dvěma lety jí vytýkali, že se nevyzbrojila. To, že je teď policie vybavená na boj s agresivními demonstranty je jen dobře. Naši extremisté se brzy doučí od svých západních kamarádů, jak pořádat správné pouliční kravály (ostatně kdoví, kdyby jim bylo přálo počasí a sešlo by se jich šestkrát víc, třeba by se ukázalo, že se někteří už doučili) a vybavení přijde policii velmi vhod. Pro českého Rumcajse je policista potměšilý nepřítel: nejen policie, ale i veřejnost se musí vyrovnávat s rudimenty minulosti - v tomto případě s mužickou mentalitou.

V souvislosti s vrcholným setkáním v Puškinu jásají čeští rusofilové, že se Bush bratří - podle jejich názoru přes hlavy NATO - s báťuškou Putinem. Doufají, že by zase mohli přijít k lizu. To je téma k zamyšlení.

Ve stínu summitu NATO proběhlo výročí procesu se Slánským a spol. Byla by chyba cítit při vzpomínce na tuto krvavou frašku nějakou lítost nebo soucit s odsouzenými a popravenými. Jedni darebáci vyřídili jiné darebáky podle darebáckých pravidel hry, které obojí předtím spontánně přijali za své. Osud Slánského a spol. je jen velmi plastickou ilustrací lidové moudrosti: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Pondělí 25. listopadu: rakouské volby triumfálně vyhrála Lidová strana a stejně triumfálně je prohráli Haiderovi Svobodní. Tím, že je kancléř Schüssel kdysi za rozhořčeného řevu všech salonních evropských humanistů vzal do koalice, je zjevně zničil. Strana se sice očistila od oportunistů, kteří byli ochotni za mísu ministerské čočovice opustit svého Vůdce, ale taky od dvou třetin svých voličů. Schüssel předvedl svým českým kolegům, jak se dělají sarajevské atentáty, aniž by se neohrabaně fixlovalo a porušila se pravidla politické hry. I když Svobodní zůstanou součástí vládní koalice, bude jejich hlas o dost slabší. Nepříjemné otázky adresované do Česka (ohledně vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů) jak doufám neutichnou, ale ztratí podobu nesplnitelných ultimát.

Na severní Moravě se rodí jedna koalice ČSSD - KSČM za druhou. Komunistické starosty mají už Karviná a Havířov, obě strany vládnou společně v dalších městech. Není to důsledek Špidlovy fanaticky nesmiřitelné politiky vůči ODS? Ve větších městech se pak ČSSD nenaskýtá jiný spojenec než komunisté. Spolupráce ODS - komunisté však taky v Česku není úplně řídká. Od kulatých stolů z roku 1989 po společné vlastenecké prohlášení k Benešovým dekretům z letošního léta česká oficiózní politika komunisty verbálně proklínala, ale za kulisami a někdy i před nimi se s nimi nestydatě paktovala. Proč se tedy divit, že se dnes etablovali jako strana mezi stranami?

Prezidentské referendum v ČSSD končí, proslýchá se, že je s velkou převahou vyhrál Zeman. Účast přitom zjevně nebyla nijak omračující. Nynější vedení strany, jehož drtivá většina si zjevně Zemana na Hradě nepřeje, nejdřív nenašlo zbraň proti populistickému požadavku vyslechnout hlas sociálně demokratického lidu (bylo předem jasné, jak rozhodne), a pak je měli z rejže tahat nestraníci, kteří se na to samozřejmě vykašlali. Říci otevřeně "Zemana nechceme" si dnešní vedení nedovážilo a neodváží, je ve straně ve velké menšině. Kdo bude prezidentem, teď záleží na ODS, která je taky v procesu jakési polotransformace (sociální demokracie se až na výjimky v druhé prezidentské volbě seřadí za Zemanem, kterého bez problémů podpoří i komunisté, pokud jim toho dost naslibuje). Za Klause by byla volba Zemana prezidentem hotová věc. Teď by snad, možná mělo Špidlovo křídlo jakousi šanci aspoň někoho v ODS oslovit a získat pro to, aby v první volbě zvedl ruku třeba pro Motejla, odváží-li se ho špidlovci vůbec navrhnout; jenže Špidla i v této situaci (viz rozhovor v LN) zarytě drmolí: ať s Klausem, ať bez Klause, s ODS nikdy! Každý svého štěstí strůjcem.

Ministr Tvrdík netrpí zbytečnými iluzemi, má to ostatně v popisu práce. Dřív nebo později se ČR stane cílem teroristického útoku, prohlásil v rozhovoru pro Právo. "Mám někdy hrůzu z toho, jak se stavíme ke své obraně a bezpečnosti. Žijeme v nějakém falešném pocitu bezpečí. To prostě není pravda. Podívejte se na poslední výzvy Usámy bin Ládina, který doslova a do písmene vyzývá k džihádu proti západnímu demokratickému světu a přímo tam jmenuje Francii, Kanadu a další země. Nehrozí jen Spojeným státům. I pro nás je to problém. Reagovat budou muset všichni." Ministr Tvrdík má samozřejmě pravdu. Není těžké mít v těchto věcech pravdu, ale zaplať pánbůh za to.

Jan Ruml pozval na oběd předsedu SdL Berndta Posselta. O Rumlovi je známo, že má k vyhnání sudetských Němců kritický postoj, zatím si ho však většinou nechával pro sebe. Toto jeho vstřícné gesto je třeba ocenit.

V Lidových novinách vyšel neuvěřitelný blábol Hekrdly české pravicové žurnalistiky Petra Fischera. Kritizuje policejní opatření během summitu NATO a obviňuje ministra Grosse, vedení policie a zřejmě i zbahnělou část veřejnosti, která je s policejním postupem spokojená, z "maloměšťácké omezenosti, starosti o vlastní hnízdo". Tuhle kritiku mám hrozně rád, slýchával jsem ji od sklonku padesátých let z úst bolševických papalášů (některým z nich už tehdy rostla lidská tvář). Kdo nesdílel jejich směšné a zrůdné bludy, byl maloměšťák, pečující jen o vlastní hnízdo. Od té doby jsem programovým a přesvědčeným maloměšťákem a hrdě se k tomu hlásím. Gross se zmínil o tom, že využil summitu k přezbrojení pořádkových oddílů policie a Fischer mu to pateticky vytýká. Proboha, co je na tom špatného? V budoucnu zažijeme bezpochyby o hodně dramatičtější demonstrace než byly ty nynější, a není záhodno, aby je čeští policajti rozháněli, jako při pražském zasedání MMF a SB, čepicemi. Policii se prý povedlo vytvořit dojem, že jakákoli prezentace jiného než oficiálního názoru je prakticky kriminální čin. To je hloupá a drzá lež, policii se povedlo vytvořit dojem, že když demonstranti spontánně přejdou k "pokračování demonstrace jinými prostředky", dostanou na budku, což je zcela v řádu věcí. "Nesoulad a ostrá kritika jsou pro liberální demokracie stejně životně důležité jako zákon a praxí vynucená shoda. Chybí-li tento živoucí neklid, mění se systém v pohodlnou diktaturu neosobního zákona a lidí, kteří jej vytvářejí, i když se tomu ze zvyku pořád říká demokracie", mudruje novinářský heidegerián z Lidových novin. Nikdo - ani policie - nebránil anarchistům ostře kritizovvat, bránili jim jen rozmlátit půlku Prahy, a to se povedlo.

Úterý 26. listopadu: Zdá se, že drtivá volební porážka Jörgu Haiderovi přece jen trochu zkomplikuje život, i když jeho odchod z politiky je asi tak pravděpodobný jako odchod jeho českých blíženců Zemana nebo Klause. To dává na české straně podnět k nejrůznějším fantastickým vyjádřením. Místopředseda ODS Langer si např. myslí, že se v budoucnu budou v rakouské politice témata Benešových dekretů, Temelína nebo podmiňování českého vstupu do EU jen "úplně menšinově". Ve věci Temelína a podmiňování může mít pravdu (a bylo by to záhodné), pokud jde o Benešovy dekrety, nepochybně se velmi mýlí. V MfD píše Karel Steigerwald, že by nás spolupráce ČSSD s KSČM mohla zatáhnout tam, kam Haider zatáhl Rakousko. Podle toho by člověk řekl, že dnešní Rakousko je země na pokraji krachu, zbídačelá, prolezlá korupcí, zlodějnou a autoritářskými politiky typu Zemana, Klause a jejich nohsledů. Pan Steigerwald by si měl dělat starosti s tím, kam Klaus, Zeman a spol. zatáhli Česko.

Senátor Ruml se opravdu sešel s předsedou SdL. Nepochybně by to nebyl udělal, kdyby neměl svým způsobem krytá záda, ať už z Hradu nebo z ministerstva zahraničí (soulad s ministerstvem ostatně Ruml nepřímo potvrdil). Řeč byla o politickém a morálním gestu v rovině jakéhosi prohlášení na vládní úrovni (něco podobného požaduje Evropský parlament), o "čemsi příznivém pro německou menšinu v ČR" a o vytvoření česko-sudetoněmecké nadace. Gesto by se podle Rumla mělo uskutečnit ještě před přijetím ČR do EU. Rumla okamžitě kritizovala ODS: Klaus relativně umírněně s tím, že ČR se může o něco pokusit, ale pouze tak, aby to nepoškodilo české zájmy, Topolánek Rumlovi vyčetl, že k takovému vyjednávání nemá mandát. Proti požadavku Evropského parlamentu na smířlivé gesto z české strany už protestovali Zaorálek, Zahradil a Filip, tedy skoro celá naše Národní fronta. Zdá se, že to pan Ruml nebude mít jednoduché. Nelze neocenit, že v této věci má jasno, a nelze politovat, že to během své politické kariéry jen velmi málokdy dával veřejně najevo.

Středa 27. listopadu: Referendum ohledně prezidentského kandidáta ČSSD neposkytlo vedení strany kýžené alibi,aby se mohla zbavit Zemana. V tom stranickém starý dinosaurus přesvědčivě zvítězil, toho mimostranického se zjevně nikdo nezúčastnil. Zeman ovšem trvá na tom, že nastoupí až do druhé volby coby zachránce národa před politickou krizí. Velkohubě to slíbil a z této ideologie se mu bude těžko couvat. Zato chce, aby ČSSD do první volby nikoho nestavěla a dala příležitost kandidátům ostatních stran. Tento požadavek je ovšem absurdní a v podstatě těžko udržitelný. Pokud by sociální demokraté v první volbě nominovali Motejla, podpoří ho zřejmě koaliční partneři a senátní většina. Nejisté jsou pouze hlasy poslanců a senátorů ČSSD, je pravděpodobné, že Zemanovi přívrženci budou sociálně demokratického kandidáta bojkotovat. Zdá se, že by Motejl mohl v třetím kole volby projít, pokud by pro něho hlasovali v Senátě i nezávislí a nezařazení (samozřejmě kromě komunistů) a počet „zemanovců“ v obou komorách nepřesáhl 12 hlasů. Editor Událostí nezná bohužel poměry v poslaneckém a senátorském klubu ČSSD natolik, aby mohl odhadnout, zda je to reálné. Není pravděpodobné, že by pro Motejla zvedl ruku někdo z ODS či KSČM, ti vědí, že se Zemanem bude řeč, kdežto Motejl je pro ně neznámá, navíc se slušnými vazbami na nynější Hrad. Volba bude napínavá, Zeman má dobrou šanci, ale není to „tutovka“. To, že sám prosazuje neudržitelný a asi taky neprosaditelný požadavek (ČSSDS nemá v první volbě stavět kandidáta) svědčí o jakési nejistotě a trochu kazí obraz toho, kdo jen obětavě odvrací ústavní krizi. Zatím ovšem není jasné, kdo bude v referendu ČSSD na druhém místě (a měl by tedy formální nárok kandidovat v první volbě). Bureš je zjevně neprůchodný; při těsném výsledku toho dnešní vedení může využít a kandidovat Motejla.

Jörg Haider neodchází. Setrvá ve funkci korutanského hejtmana a o svém celostátním politickém angažmá se ještě rozhodne. Jako spiritus movens Svobodných může Schüsselovi pořádně zamotat hlavu, a pokud vznikne velká koalice ÖVP – SPÖ, Svobodní na tom v opozici nejspíš vydělají. Zbavit se populisty není jednoduché.

Václav Klaus se v Evropském parlamentu ohradil proti tomu, že by Česká republika měla udělat smířlivé gesto ohledně vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů. Vlídné slovo v rezoluci prý nezahladí křivdy, vytváří se tak jakási fikce. To se ovšem dá říci o každé omluvě. Vytváří jakési fikce, a toho, kdo se omlouvá, ohrožuje: znáte to, podej potrefenému prst, a hned bude chtít celou ruku! Dalo by se taky říci, že slušnost je nepatřičná fikce. Václav Klaus ostatně nemluví do větru, má tohle přesvědčení důkladně zažité. Taktéž po návštěvě Evropského parlamentu si předseda PS Zaorálek liboval, že rezoluce Evropského parlamentu v článku 31 doporučuje společnou evropskou rezoluci, odsuzující zločiny druhé světové války. Sláva, zase se budou muset ničemní Skopčáci před námi plazit v prachu! Pan Zaorálek, mimochodem jeden z nejohavnějších šovinistů v PS, se mýlí. Článek 31 je o něčem úplně jiném, společná evropská rezoluce se doporučuje v článku 40, ale má posoudit zločiny, které se staly za války i bezprostředně po ní na obou stranách.

Listopadový studentský světec, svolavač demonstrací Dětí čistého živého proti hydře opoziční smlouvy, hybná síla všech mravních revolucí po roce 1989 a novopečený senátor Martin Mejstřík si požádal o finanční příspěvek na byt, vytopený při letošní povodni. Problém je, že byt není jeho, zhruba tři týdny před živelní pohromou ho vyměnil. Prasklo to, protože o příspěvek na tentýž byt požádala i jeho nová majitelka. Je to hezké, že se nám chlapec hned na počátku politické kariéry tak výrazně polidštil!

Karel Steigerwald píše v dnešní MfD o tom, že dcery amerického prezidenta musely odpracovat pár hodin všeobecně prospěšných prací, protože se coby nezletilé napily piva. Uvádí to jako doklad, že v Americe neexistuje taková míra servility k vrchnosti a skryté korupce jako u nás. Jistě - ale já stejně hlavně nerozumím tomu, proč má být osmnáctiletá holka trestána za to, že pije pivo.

Čtvrtek 28. listopadu: Balvín konečně svržen! Napodruhé se povedlo, přesně potřebným počtem desíti hlasů. Dojem zákulisních politických intrik by vznikl i tehdy, kdyby se žádné nekonaly. Nezávislé veřejnoprávní elektronické médium v době, kdy v hysterických křečích vrcholí postkomunistická bitva mezi Pravdou a Láskou a Neviditelnou rukou trhu, se prostě nedá uskutečnit a za současné situace a současného zákonodárství je každý generální ředitel ČT odsouzen hrát roli trapného šaška. Tutéž roli ovšem hrají i televizní radní (čestnou výjimkou je Lucie Weissová), televizní odbory a nejrůznější lobbysté v ČT i mimo ni. Fuj.

Ústavní soud si zavařil u českých volnomyšlenkářů, Dostála, Zahradila a spol., protože na návrh senátorů KDU-ČSL a US-DEU zrušil část zákona o církví, která stavěla charitativní církevní organizace pod státní kuratelu. Stát nyní nesmí bránit církvím zakládat charitativní organizace a těmto organizacím používat zisku, kterého dosáhnou, dle vlastního uvážení. Zdůvodnění je rozumné: stát musí být oddělen od náboženských vyznání a církevní instituce musí být možné zřizovat nezávisle na státních orgánech. Ministr Dostál s taktem a slušností sobě vlastní okamžitě vytáhl na soudce Ústavního soudu Procházku, že byl členem křesťanskodemokratické strany a že se údajně angažoval v církevních restitucích. Je zajímavé, jak určitým lidem a určitým listům pronikly do krve bojovné tradice české žurnalistiky (Árijský boj atp.). Také je pozoruhodné, že Právo ve zprávě tvrdošíjně píše o „církvi“ (rozuměj nevěstce babylonské). Na evangelíky se ten zákon nevztahuje, že?

V ČSSD údajně zuří boj o to, zda pozvat či nepozvat Zemana na prosincové zasedání ÚVV, které rozhodne o prezidentské nominaci v první a případně i ve druhé volbě. Nynější vedení připomíná slepičky, tetelící se v hrůze, že do jejich kurníku vnikne tchoř. Je tam někdo vůbec schopný říci, že Zemana nechce?

Jednání mezi slovenským ministerským předsedou Dzurindou a maďarským premiérem Medgyessym o úpravě Zákona o statutu Maďarů v zahraničí skončilo neúspěšně. Dzurinda vyhrožuje sankcemi vůči Maďarsku. Přitom nová maďarská vláda se pokusila místa, proti nimž měli Slováci výhrady, upravit. Ve věci se angažovala i Slovenská maďarská koalice, která je odmítnutím zaskočena. Slovenská vládní koalice se otřásá. K problému se vrátíme podrobnější informací, jakmile nám to čas dovolí.

Pátek 29. listopadu: V anketě ČSSD ohledně kandidáta na prezidenta skončil údajně na druhém místě dr. Bureš s mírným náskokem před Motejlem, kterému se původně dávaly největší šance. Podle průzkumu veřejného mínění (STEM) je totiž i mezi voliči ČSSD nejpopulárnější Motejl. Bohužel nerozhoduje, kdo je nejpopulárnější, ale kdo přijde v referendu hlasovat. Všechny hlasy zatím ještě nejsou sečteny, MfD tvrdí, že v referendu nestraníků Motejl Bureše předstihl. Stejně bude pro Špidlu složité prosadit Motejla do první volby, Bureš zjevně nemá nejmenší šanci, vyvstává otázka, zda náhodou nejsou se Zemanem domluveni: byl by to šikovný tah, jak zajistit, aby v první volbě nebyl zvolen nikdo. Zemanovo prezidentství nabývá díky vrtáctví jeho oponentů v ČSSD stále jasnějších obrysů.

Je zjevné, že Rada ČT tak, jak je vybírána a jaké je její složení, není schopna dělat nic jiného než ČT permanentně destabilizovat podle toho, odkud fouká vítr. Předseda PS Zaorálek poté, co se nestydatě pletl do sporu o ředitele (pan senátor Ruml tentokrát klidně spinkal doma) vysvětluje, proč Rada rozhodla tak, jak rozhodla, ačkoli není jejím členem a v zásadě mu do toho nic není. Se svou troškou do mlýna přicházejí i neoficiální hradní zmocněnci. Např. revoluční anarchistka Šustrová v LN tvrdí, že „nový ředitel bude muset vyjít se zaměstnanci ČT – dosadit do čela tak velkého podniku někoho, kdo je pro většinu zaměstnanců nepřijatelný, je nesmysl.“ Tyto manýry se při obsazování ředitelských míst uplatňovaly v letech 1945-8 a jsou v zásadě bolševické. Platí to i pro boleslavskou Škodovku? Ve skutečnosti zaměstnanci mají ředitele v první řadě poslouchat, jinak ředitel nemůže nic řídit. Pro řízení podniků platí jiná pravidla než pro práci Poslanecké sněmovny. Svůj návrat do ČT nevylučuje nynější Havlův kancléř Mathé (od února je bez práce), ale prý se s ním uvažuje i pro ředitelování v Nově. To by bylo ideální, protože bez práce bude i jeho šéf, a tak nebude nic bránit tomu, aby se on stal ředitelem ČT. Nad budovou na Kavčích horách se rozsvítí pulsující neonové rudé srdce a nápis „Pravda a láska zvítězí“, a na obrazovkách zavládne taková názorová pluralita jako dosud nikdy.

Poslanec Křeček, bojovník za práva nájemníků, by se rád stal soudcem Ústavního soudu. V roce 1998 se na něj provalilo, že neoprávněně používá titul JUDr., na rozdíl od Jana Kalvody neodstoupil, ale trpělivě vyčkával a za dva roky si doktorát dodělal. Když ho navrhne poslanecký klub ČSSD a schválí (budoucí) prezident, tedy Miloš Zeman, stane se tedy Křeček zahradníkem.

Prezident Bush jmenoval Henryho Kissingera předsedou komise, která má vyšetřit teroristické útoky z 11. září minulého roku. Právo v té souvislosti nepřímo, ale výrazně upozorňuje, že se údajně jedná o „válečného zločince“. Sláva, vše se vrací do starých kolejí.

Nějaký indolentní čtenář píše v MfD ironicky, že zatím co si Havel „hřál zadek v kriminále“, Václav Klaus „úpěl v Prognostickém ústavě“. Jak nemám Václava Klause příliš v lásce, tohle je nehorázná sprosťárna. Vyplývá z ní, jakoby Prognostický ústav byl něco jako Krajská správa StB. Klause v roce 1969 jako stoupence tržního hospodářství a odpůrce šikovských pokusů o skřížení svobody a bolševismu v ekonomice vyhodili z Ekonomického ústavu a přeřadili na jakousi místní odbočku ČSSB. Tam pracoval až do sklonku osmdesátých let, kdy ho Komárek přijal do zmíněného ústavu. Jak může mít někdo tu drzost a vyčítat člověku, že ta léta neseděl v kriminále? Co dělal v té době pisatel denunciačního dopisu?

V tom zvláštním panoptiku, které se dostalo k moci po letních volbách, vyniká po všech stránkách předseda PS Zaorálek. V neuvěřitelném blábolu, který zveřejnil na stránkách LN, píše triumfálně: „Nepochybně se diskuse na téma reflexivní moderny dotkne toho, co se odehrává v této zemi. Je stále zřejmější, že se česká společnost stává součástí nových pohybů. Stále více si uvědomuje, jak je její úděl spjat s údělem celého světa. Iv období druhé moderny pořád platí staré Masarykovo, že česká otázka nebude, nebude-li otázkou světovou.“ Už zase jsme pupkem světa. Navíc Quod licet Iovi, non licet Zaorálkovi: Když to Masaryk psal, chtěl vdechnout sebedůvěru provinciální české společnosti. Dnes si Češi zase jednou představují, že kolem nich obíhá zeměkoule (viz sebevědomé obhajování zločinů spáchaných po druhé světové válce). Obávám se, že procitnutí do reality bude kruté.

Sobota 30. listopadu: Dodatečně se ukazuje, že včerejší zprávy MfD o Motejlově vítězství v „nestranickém“ referendu byly neseny spíše přáním než realitou. Motejl ve skutečnosti v obou částech referenda propadl, v tom nestranickém dokonce víc než v partajním. Je to svým způsobem logické: když si někdo vymyslí tak alibistické počínání, že o kandidatuře na prezidenta, která je v kompetenci jeho strany, má rozhodnout veřejnost bez ohledu na stranickou příslušnost, dopadne jako sedláci u Chlumce. Sebevražedné sklony v ČSSD jsou nakažlivé, čeští klerikálové mají opět chutě vytáhnout svého maskota Pitharta, který nemá vůbec žádnou naději. Karel Kühnl se bezmocně vzteká (jako politik to dělá už čtyři roky, zjevně nic jiného neumí), že referendum bylo zmanipulované. To se dá říci i o volbách z roku 1998 a 2002, i ty dopadly jinak než průzkumy veřejného mínění (v nichž tentokrát vedl i uvnitř ČSSD Motejl). Nedá se nic dělat, Zeman bude prezidentem zvolen tutově a legitimně: konečně se někde na světě uskuteční Orwellova vize ze čtyřicátých let (mám na mysli Farmu zvířat). Jaká společnost, takový prezident. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Senátorka Roithová (KDU-ČSL) stane v čele Nemocnice pod Petřínem, kterou provozuje Řád milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Dosavadní ředitelka, ač vyhrála výběrové řízení, bude odvolána. Roithová jako předsedkyně správní rady převezme některé funkce ředitele, bude to prý dělat bezplatně, jako službu. Nemocnice napříště ředitele mít nebude. Není to vhodný model i pro ČT? Zaorálek to vezme zadarmo jako službu, jako melouch ke své předsednické funkci. A v ČT ředitele netřeba, stačí vůle zaměstnanců. Bude se řídit sama a samospádem.

V rozhovoru s Alexandrem Kramerem promluvil ministr Tvrdík velmi pěkně o akceschopnosti OSN: „Co dělala OSN 11. září? Kde byla při teroristickém útoku na Bali, kde je dnes, kdy došlo k dalšímu útoku v Keni? Kde bude OSN ve chvíli, kdy se terčem dalších útoků stanou demokratické státy v Evropě, nebo kdekoli jinde na světě?! Já samozřejmě budu velice rád, když OSN najde mechanismy, jimiž je třeba reagovat na současný svět, na ohrožení současné civilizace, ale uvnitř své duše jsem trochu skeptikem a i vy sám asi cítíte, že to nebude jednoduché… Točíme se pořád v kruhu, protože já opět musím namítnout: jak je možné, že OSN jakožto garant celoplanetární bezpečnosti, který podle vás zřejmě jako jediný smí rozhodovat o použití síly, nekonala ve chvíli, kdy Irák nesplnil sedm jejich rezolucí!?“ Je to velmi smutné, když jediný rozumný člověk ve vládě je ministr obrany.