ARCHIV

"otevřeno"

Spor o českou totalitu (a mentalitu)

Připomeňme oč jde ve sporu Krystlík versus Doležal: Tomáš Krystlík otiskl na stránce "Událostí" článek "Dva zmařené pokusy o český totalitní stát", v němž rozvíjí svou úvodní tezi, že konec tzv. druhé republiky (od Mnichova do 15. března 1939) a únor 1948 "mají společného jmenovatele, kterému se čeští historici vyhýbají, jak mohou: v ony dny podvakrát cizí mocnost zmařila naše vlastní nezměrné úsilí o vybudování totalitního státu." Na doklad toho autor uvádí - s ohledem na omezený rozsah článku - poměrně slušný počet fakt.

Bohumil Doležal ("Dvakrát česká totalita") se jednak domnívá, že "mluvit o totalitarismu je v obou případech nevěcné", jednak polemizuje s Krystlíkovým názorem, že po názorových obratech a vyvření negativních vlastností "bychom se asi přece jen měli zabývat otázkou, zda některé výroky z tehdejší (německé) typologie Čechů nejsou aspoň zčásti pravdivé ( k témuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989). Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost." Bohumil Doležal se těmito názory cítí osobně zasažen, píše, že je taky Čech a pokračuje: "Tady se cítím bezmocným. Strkají mne do pytle kolektivní viny, ušité podle míry Hitlerových ideologických poskoků. Navíc do něho nepatří všichni Češi, ale jen ti domácí…".

Odpověď Tomáše Krystlíka zdůrazňuje české negativní charakterové vlastnosti a upozorňuje, že některé jsou typické "pouze pro Čechy žijící v české kotlině, které emigrovavší Češi postrádají. Namátkově: snoubení se pocitu národní méněcennosti…s neméně mohutným pocitem převahy nad ostatními etniky v jiných oblastech…".

Přikládám svůj otevřený dopis Tomáši Krystlíkovi, věnovaný této diskusi.

Milý Tomáši,
Již v naší soukromé e-mailové korespondenci jsem napsal, že v Tvém sporu s Bohumilem Doležalem stojím na druhé straně barikády. Nemusím snad svůj "nacionalistický" postoj příliš vysvětlovat. Přestože by mne nepříjemně postihly norimberské zákony, mohu se právem sám za sebe připojit k tomu, co napsal Bohumil Doležal - že jsem taky Čech a že mi jde o to, "aby se česká společnost měnila k lepšímu". Tvůj článek mne vybízí k nesouhlasu, protože dokonce ani v "backgroundu" v něm nenacházím přání, "aby se česká společnost měnila k lepšímu" Nejvíc mi v něm chybí, že nehledáš naději pro národ a pro jednotlivce (pokud nejde o "zahraniční Čechy").

Budu se věnovat pouze obecnějším souvislostem, přičemž podle obou Tvých textů předpokládám, že jejich hlavním účelem je

1. předvést v ostrém světle negativní vlastnosti českého národa (viz výše) a
2. ukázat české "nezměrné úsilí o vybudování totalitního státu." První pokus (tzv. druhou republiku) zmařila cizí mocnost, nacistické Německo. Avšak "vlastní směřování k totalitě na druhý pokus, když onen v roce 1938-1939 byl zmařen, jsme /rozuměj Češi/ nastoupili bezprostředně po skončení války". Také tehdy nám "cizí moc, tentokrát přes komunistickou pátou kolonu, překazila záměr stát se totalitním státem!"

Historická komparace, do které jsi se pustil, je ovšem velmi náročná. Mají-li se Tvé teze stát věrohodnými, měl bys dokázat, že obě období, o něž jde, znamenala skutečně "vlastní nezměrné úsilí o vybudování totalitního státu." To je ovšem, zejména pokud jde o tzv. druhou republiku, těžko uskutečnitelné. Nehledě na zlotřilosti, které doprovázely tuto neblahou a nešťastnou republiku, byl přece základní státní zájem české politiky uchránit národní stát před Německem. "Nezměrné úsilí" o vytvoření autoritativního (nikoli totalitního!) státu vyvinuly politické špičky na základě stejně hloupého předpokladu přizpůsobení se nepříteli, jaký dnes vidíme na západě Evropy, kde se západoevropská politika snaží přizpůsobit islámskému extremismu. Česká republika měla "vypadat" co nejpřijatelněji pro nacisty, aby ji ušetřili zkázy. Všechna možná ničemná opatření a zákazy, o kterých píšeš, vycházela z různých špatností a z této podstaty. Samozřejmě že politika přizpůsobení byla vadná a že měla smutné "vedlejší" účinky, jako byl vzestup podezřelých osobností a individuí, vážně myšlené protižidovské zákazy povolání, bourání pomníků, počešťování ulic a jiné a další okolnosti. Nicméně je pravda.to, co píše Doležal, že řada opatření zůstala na papíře. Jsou pamětníci, kteří to mohou připomenout.

Tak kupříkladu v Třebíči žil advokát, jmenoval se dr. Arthur Mandler, a ten měl symptomatickou smůlu, že mu chyběl árijský původ. Podivoval by ses, ale až do 15. března přes všechny možné předpisy a zákazy mohl víceméně nerušeně vykonávat advokátní praxi. Byl ovšem už tehdy rovněž známým skladatelem šachových úloh, které vycházely (i za druhé republiky) v různých novinách a časopisech. Jedna z jeho úloh se natolik zalíbila redakci jistého berlínského časopisu (nevím po těch letech kterého), že ji přetiskl. Kdosi z fašistické organizace "Vlajka" zaregistroval, že v německém nacistickém časopise byla otištěna neárijská šachová úloha z Československa, a vznikla celá kampaň, která vyvrcholila článkem ve "Vlajce" Mráz kopřivu nespálí, Mrazík židy také ne (Mrazík by redaktor Národního osvobození). Celá akce vypadala velmi hrozivě, ale kupodivu - nestalo se vůbec nic.

Proč se nic nestalo? Protože v českém národě, jak jsem se nesčíslněkrát mohl přesvědčit, jsou podobně jako v jiných společenstvích kromě lidí povahově neutrálních nejen ničemové a padouši, ale rovněž lidé pracovití a ušlechtilí. Jestliže se za druhé republiky tento kvalitní druh občanů ve vedoucích funkcích příliš neuplatnil (ostatně ani dnes nemá na růžích ustláno), neznamená to, že nesehrál skromnou, avšak důležitou společenskou úlohu - i když se o tom nemluví, dnes to málokdo ví a jsou i lidé, kteří to vědět nechtějí.

Bohužel Tvé texty pojednávají o Češích (kromě těch, co žijí v zahraničí!) velmi paušálně. Tomu odpovídá i použitý způsob vyjadřování. Neváháš u špatností, které se v Československu prováděly, hovořit v prvním pádu množného čísla, nejčastěji nahrazovat jmenný podmět zájmenem "jsme" (my Češi). K uprchlým německým antinacistům jsme se chovali ostudně; poslední hodiny druhé republiky nejsou ničím, čím bychom se mohli chlubit; Židy prchnuvší ze Sudet jsme většinou dopravili k německému hraničnímu přechodu…; nezničili jsme ani kus armádní výzbroje; k druhému pokusu o totalitu jsme nastoupili po ukončení války; dodnes si odmítáme uvědomit… Taková substituce napomáhá paušálnímu, přehnaně černému pohledu na české obyvatelstvo: za zákony a normy nemůže politika, policie, armáda, ta či ona politická strana, jelikož mnoha českých hříchů, které vypočítáváš, jsme se dopouštěli my, celý národ, někdy dokonce ona velká část obyvatelstva, která ani neměla tušení, že se něco takového děje.

A aby toho nebylo dost, chápeš sice velmi dobře, že Pán Bůh stvořil Čechy jako hříšné lidské bytosti, ale právě jen Čechy. Hříchy ostatních nevidíš. Velmi patrné je to v Tvé odpovědi Doležalovi, kde ho upozorňuješ, že protižidovství nemohlo v Češích vzklíčit za několik dní: "To už muselo v Češích vězet mnohem dříve." Jak by ne, měli jsme hilsneriádu a antisemitismu bylo v českých zemích dost už před tím. Jenže - podívej se dnes po Evropě, prosáklé "antisionismem". Ten přivezli muslimové jen zčásti; jeho pevné kořeny jsou v evropské historii, to znamená v evropském obyvatelstvu a jeho institucích. Češi by museli být andělé, aby byli v roce 1939 jakožto úplná výjimka prosti antisemitismu. Anděly ani trochu nebyli; nechci být tak neobjektivní, jako jsi Ty ve své vášni proti Čechům usedlým v české dolině.

Vytýkáš Čechům, že před 15. březnem nezničili "ani kus armádní výzbroje a výstroje". "Tak jsme se stali via facti největšími zbrojíři německých branných sil." Jako by české a moravské pohraničí i vnitrozemí s báječnými zbrojovkami a dalším důležitým průmyslem darovali Hitlerovi pánové Beran, Hácha nebo Chvalkovský, a nikoli před tím v Mnichově Chamberlain a Daladier. Po Mnichovu stačilo přece jen pár slov a bezmocné Čechy s Moravou se musely připojit k říši, jak se to také stalo 15. března Do té doby Chamberlain věřil, že Hitlerovi jde jen o česko-německé pohraničí, nikoli o světovládu. Ale to ho neomlouvá, vždyť to byl první státník tehdy důležité velmoci. A abychom příliš neodbočili: lid západních zemí mu byl za tuto školáckou strategickou chybu velmi vděčný. Budeme tehdejší Angličany, Francouze, Belgičany a další za to démonizovat?

Druhou republiku tedy charakterizuje zejména "nezměrné úsilí" zachovat vlastní stát i za cenu připodobnění Třetí říši.

Mám ošklivé podezření, že se druhá republika dostala do Tvého pojednání mimo jiné proto, abys mohl předvést, že česká poválečná národně socialistická revoluce, tento jedinečný historický fenomén, byl ve skutečnosti realizací vlastního směřování k totalitě na druhý pokus (a že tomu už podruhé zabránila cizí mocnost). Tento pokus, píšeš, jsme vskutku nastoupili "vyloučením některých politických stran z veřejného života, odsunem, rozsáhlým znárodňováním, novou pozemkovou reformou a zavedením centrálního plánování…". A zase ono plurální "jsme". Vyhnali jsme z republiky Němce, u Maďarů jsme to nestihli, na milionech spoluobčanů jsme se dopustili bezpráví a násilí.

Jistěže po věcné stránce nebudu polemizovat; podobně jako Bohumil Doležal i já už jsem mnohokrát popisoval tuto situaci, napsal jsem dokonce o ní dvě publikace . Je škoda, že to nevíš; v jedné věci je totiž mé podání ve srovnání s Tvým chudší, a to o zájmeno jsme. Nikde a nikdy se neděje nic bez reálných sil, které události způsobují, stojí za nimi. U Tebe jsme po druhé světové válce aktéry takřka všeho my, celý český národ. Ale vždy to přece tak nebylo a ani nemohlo být. Tak například politická opozice byly vyloučena už za války v Londýně, Moskvě a Košicích a prostý občan s tím po květnu 1945 nemohl nic dělat. Pokud jde o to nejhorší, vyhnání Němců, většina obyvatel s ním souhlasila, ale netušila, že má tak krutý charakter. O zavedení centrálního plánování se zajímal málokdo.

Ale nehledě na to, neměli bychom znásilňovat skutečnost, a měli bychom naopak chápat, že po druhé světové válce vstoupilo Československo do opravdové revoluce. Jenže to ještě není totalita. O vytvoření totalitního státu usilovali v revolučním dění pouze komunisté. Dr. Edvard Beneš, nešťastný a zlověstný projektant těchto událostí, byl ovšem socialista a za války přeceňoval "vývoj" Sovětského svazu. Nicméně ani trochu si nepředstavoval (viz repliku Doležala), že jeho plány vyústí v komunistickou diktaturu. Té chtěl naopak zabránit a pěstoval - opět podobně jako některé dnešní státy západní Evropy - politiku přizpůsobení. Právem předvídal, že po válce poroste sovětský vliv ve střední Evropě, a obával se něčeho takového, co se pak stalo v Polsku (že se Rusové nebudou s občanskou politickou reprezentací vůbec bavit). Kromě toho - vím, že opakuji příliš známé věci - nevěřil v západní demokracii ani tomu, že dostatečně podpoří českou vnitřní agresi, vyhnání Němců. K tomu nutně potřeboval Sovětský svaz. A tak se raději dokonale přizpůsobil a sám se stal revolucionářem, což bylo soudruhu Stalinovi velmi milé. Dr. Beneš si ovšem představoval, že revoluci se podaří ukončit v podstatě oněmi akty, které se staly v roce 1945; období od voleb v roce 1946 do února 1948 je pak zejména obdobím marné snahy zastánců autoritativně demokratického socialismu, v jehož čele stál dr. Beneš, zabránit komunistům v nastolení samovlády a o přerod republiky v stát sovětského typu, tedy totalitní.

Pokud by už někdo chtěl seriozně srovnávat druhou a třetí republiku (1945-1948), stálo by ho to hodně práce s prameny a literaturou. S odkazy na několik příkazů, nařízení a zákazů, aniž víme, jak byly uskutečněny a co se odehrávalo v realitě, nevystačíme. To, Tomáši, platí i pro Tebe a pro Tvůj vztah k obyvatelstvu české kotliny. Moc bych Ti přál, abys pro ně sám v sobě našel to hlavní: naději.

Tvůj
Eman Mandler