ARCHIV

Dvakrát česká totalita?

S článkem Tomáše Krystlíka „Dva zmařené pokusy o český totalitní stát“ z minulého čísla Událostí mám problém. Je to jedna z variací na téma české hříchy. Téma vděčné: zdá se totiž, že je jich ještě víc, než ve skutečnosti, protože je už skoro sto let systematicky zametáme pod koberec. Přitom hřích pojmenovaný je hřích uklizený. Zato hřích okecaný je hřích neodklizený, součást veřejného nepořádku. Na okecávání českých hříchů pracuje po převratu řada institucí placených ze státního rozpočtu. Tento alibismus podněcuje k přehánění na druhou stranu a nevěcnou démonizaci české společnosti. Což se podle mého názoru stalo právě Tomáši Krystlíkovi. Teze jeho článku se dá shrnout takto: v roce 1939 a v roce 1948 nám jen německá okupace a komunistický puč zabránily v tom, abychom si z vlastního rozhodnutí vybudovali sami totalitní stát.

Nejsem odborník na druhou republiku, ale přepjatost Krystlíkových závěrů je zjevná: v druhé republice zůstala jakási omezená politická pluralita, což je v totalitním státě nepředstavitelné (zakázána byla ovšem KSČ). Řada opatření, o nichž Krystlík mluví, zůstala na papíře. Pronásledování židů ze strany státu se po středoevropském způsobu omezilo na zákaz povolání, který navíc nebyl nijak energicky prosazován. Řádění integrálních katolíků nadělalo sice hodně hluku, ale provozovala je jen skupina frustrovaných intelektuálů bez hmatatelné veřejné podpory. Žádné čistky v kultuře, které by dovolovaly hovořit o totalitě, se nekonaly. Přejmenování ulic, nazvaných po Benešovi a bourání jeho pomníků je hloupou reakcí na hloupý zvyk poskytování poct, které se v civilizovaném světě udělují pouze posmrtně, živým osobám. Oportunismus Ferdinanda Peroutky (projevil ho ostatně v obráceném gardu i po roce 1945) je osobní věc Ferdinanda Peroutky a nikoli národní vina. Druhá republika byl jakýsi pokus o autoritativní stát podobného typu jako Horthyho Maďarsko (včetně toho antisemitismu). Mluvit o totalitarismu je v obou případech nevěcné.

Stejně nevěcné je ono „z vlastního rozhodnutí“. Z rozhodnutí západních spojenců byla ČSR vydána na pospas Hitlerovi. Společnost vydaná všanc se obyčejně chová málo racionálně a ke slovu přicházejí ti, kteří se ve svobodné zemi ve vlastním zájmu pohybují jen kanály. Míra veřejné podpory jednotlivým rozhodnutím státních i nestátních orgánů a korporací za těch pět a půl měsíců, které byly druhé republice vymezeny, je nezměřitelná.

Pokud jde o léta 1945-8, byla míra veřejné podpory nedemokratických opatření větší. Je však krajně nespravedlivé obviňovat Beneše z toho, že mu šlo – stejně jako komunistům – o totalitní stát. On a jeho stoupenci chtěli vybudovat autoritativní „lidovou demokracii“ odtud až potud. Zároveň nevědomky pomáhali komunistům, kteří připravovali základy skutečně totalitního státu. Při vší zasloužené kritice Beneše je třeba vidět, že mezi tím, oč usilovali komunisté, a tím, oč usiloval on, byl jakýsi rozdíl.

Za zcela zásadní věc však považuji následující pasáž z Krystlíkova článku: „Po takových názorových obratech a vyvření negativních vlastností na povrch bychom se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z tehdejší (německé) typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé (k témuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989). Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost.“ Zatímco o míře totality za druhé a třetí republiky lze věcně debatovat, tyto řádky mne urážejí. Jsem taky Čech, vždycky mi šlo o to, aby se česká společnost měnila k lepšímu. Tady se cítím bezmocným. Strkají mne do pytle kolektivní viny, ušité podle míry Hitlerových ideologických poskoků. Navíc do něho zjevně nepatří všichni Češi, ale jen ti domácí – na zahraniční, co s nimi mají špatné zkušenosti, se to nejspíš nevztahuje (já mám z doby, kdy jsem byl činný v LDS, zase špatné zkušenosti z obcování s emigranty – až na jednu výjimku to byla otřesná svoloč; nikdy bych si ale nedovolil generalizovat a přenášet ten obraz na zahraniční Čechy jako celek). Stali se zahraniční Češi svou emigraci lepšími a vyvinili se z všeobecné české špatnosti? A dá se z jejich zkušenosti usuzovat na stav celého národa, na jakousi mystickou vinu? A co může být smyslem takovéhle kritiky? Co jiného, než donutit předmět obviňování až k pláči? Paušální nespravedlivá kritika je jen zrcadlový obraz nestydatého alibismu, který produkují oficiózní vládou placení čeští historici. Je úplně stejně k ničemu.

7. března 2004