ARCHIV

Odpověď Tomáše Krystlíka

Původní článek Tomáše Krystlíka „Dva zmařené pokusy o český totalitní stát“

Polemika editora Událostí „Dvakrát česká totalita“

Milý pane Doležale,

čím podle Vás existence „omezené pluralitní demokracie“ za 2. republiky protiřečí českému směřování k totalitnímu státu? Když si vzdělanostní výkvět českého státu, Universita Karlova odhlasovala, že nebude ke studiu přijímat židovské studenty, naprosto jasně ukazuje, kam Češi spěli. Skutečnost, že z dalších ryze českých protižidovských opatření zůstalo mnohé jen na papíře, je irelevantní, protože plné realizaci zabránil vznikl protektorátu.

Tvrdíte-li, že „stejně nevěcné je ono ,z vlastního rozhodnutí´“, když „z rozhodnutí západních spojenců byla ČSR vydána na pospas Hitlerovi.“ Pak ovšem musíte čtenářům vysvětlit, proč první ryze vlastní protižidovská opatření vstoupila v platnost pouhé dva týdny po mnichovské konferenci! To nebylo tím, jak píšete, že „ke slovu přišli ti, kteří se ve svobodné zemi ve vlastním zájmu pohybují jen kanály“ - ti se přece nemohli tak rychle prodrat do popředí! To už muselo v Češích vězet mnohem dříve. Opravdu jste si nevšiml projevů české povahy popisovaných na mnoha místech v díle Antonína Klimka Boj o Hrad (1918- 1935), které onomu zavrženíhodnému typu chování za II. republiky poskytují kontinuitu? Škoda!

Netvrdil jsem, že II. republika a republika z období 1945-48 byly totalitními státy - pouze k němu péčí vlastního obyvatelstva, stran, spolků a mocenských složek směřovaly. Po válce Beneš přistoupil k likvidaci demokracie zákazem politických stran, jemu před válkou nepříjemných, nechal vyhnat německy hovořící obyvatelstvo, dopustil znárodnění podniků. Veřejně prohlašoval, že cílem je „vylikvidování“ Němců a „lidová demokracie“ - stát s průmyslem podřízeným hospodářským plánům SSSR. Jak jinak se dá definovat postupná cesta k totalitě než značným omezením demokracie, zákazem politických stran, omezením vlastnických práv, nuceným transferem maďarských spoluobčanů v rámci státu, okradením a vyhozením jiných spoluobčanů za hranice?

K tomu, co považujete v závěru za „zcela zásadní věc“. Kdybych tvrdil, že Němec pracuje, i když nadřízený není v dohledu, kdežto Čech mnohdy ne, že Čech je při práci stejně pečlivý jako Němec, ale je kreativnější než Němec, budete se mnou asi souhlasit. Pokud se však zmiňuji o negativních českých vlastnostech, uráží Vás to. Vezměme závist. Znáte to přece: soused má kozu a já ji nemám, tedy ať mu chcípne! Závistiví lidé jsou všude na světě, ale ne v takové míře jako Češi. Jste oním výrokem „strkán do pytle kolektivní viny“, jak si stěžujete? Zmiňujete se o emigrantech bez toho, že vlastnosti Čechů platí nejen pro tuzemské obyvatelstvo, nýbrž i pro ně. Oni si své vlastnosti vzali do ciziny s sebou. Lze však nalézt vlastnosti dnes typické pouze pro Čechy žijící v české kotlině, které emigrovavší Češi postrádají. Namátkově: snoubení se komplexu národní méněnnosti („na to nemáme“) s neméně mohutným pocitem převahy nad ostatními etniky v jiných oblastech - syndrom „nad nás nikdo nemá“ - v jednom jediném člověku ve stejnou dobu, aniž je jej třeba hospitalizovat na psychiatrickém oddělení, vlastnost „co nelze ukrást, zničím“ (dá se lehce odvodit ze zásady: „když má soused kozu a já ji nemám...“), malý smysl pro čistotu a hygienu (znečištěné chodníky a společné prostory domů, špinavé záchody nejen veřejné, snížená tolerance k nedostatku hygieny a ke špíně, lidé smrdí potem).

Některé typické české národní vlastnosti jsou jen zřídka zdokumentovány sociologickými studiemi, mně je známa pouze jedna a to od Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ. Dost toho lze vyčíst i z výše jmenovaného díla Klimkova. Pokud přistupujete k tématu non-národovecky, nemůže Vás cokoli týkajícího se hodnocení Čechů urazit, jen vzbudit potřebu tvrzení po tvrzení vyvracet. A vice versa.

S pozdravem

Tomáš Krystlík