ARCHIV

"otevřeno"

Podivná věda

Lidé, kteří se snaží pochopit myšlenky pojící a spojující národní společenství (patřím k nim), jsou nuceni Voříškovo kritické pojetí promýšlet a uvažovat o něm. Argumentace Evy Brokové není v jistém smyslu bezobsažná. Odmyslíme-li si neprozřetelné úvahy o "odbourávání výsledků první a druhé světové války", pak přiznáme, že kritická historiografie, ta, kterou Voříšek (i autor těchto řádek) považuje za legitimní, narušuje identifikační kodex, který svým systémem hodnot a víceméně závaznými konvencemi, svými mýty a iluzemi "udržuje národní a skupinovou identitu, bez níž se neobejde žádné společenství" (Eva Broklová). Jen poněkud pronikavější pohled na český identifikační kodex ovšem zjistí, že obsahuje hodně nekalého; naše identita má sice jisté plebejsko demokratické rysy, ale je v ní usazeno množství nepříjemných vlastností a hodnot, nastřádaných od doby rukopisných podvrhů, přes vyhnání Němců až po všeobecné majetkové konfiskace. To vše je skryto za jiráskovsko-nejedlovskou národoveckou ideologii. Posléze nezbývá než dát za pravdu Michaelu Voříškovi, když říká, že

"společenská věda nemá právo pokládat se za kritickou, pokud nezdolává místa opevněná důmyslnými ideologickými konstrukcemi a materiálními zájmy. A protože nejsilnější zábrany jsou ty, s nimiž se sami ztotožňujme, platí, že opravdová kritická práce je sebe-kritická, často bezmála sebedestruktivní. Právě ve snaze vyvracet vlastní předsudky a odhalovat vlastní selhání nebo selhání vlastní komunity tkví etické poslání společenských věd: Jedině tak je otevřena cesta ke katarzi a k případné nápravě. Jako kritický projekt ve výše načrtnutém smyslu jsou bohužel texty z časopisu Vesmír prosty vší zajímavosti."

Jak se ony texty k této nepochybné metě odborné bezvýznamnosti propracovaly, to se snaží autor naznačit metodologickou úvahou. Poukazuje nejprve na vratkost snahy, kterou autoři zdůrazňují, vyvrátit iracionalitu a negativismus, a to nejčastěji tak, že "identifikují sami sebe pomocí dvou charakteristik, které lze chápat jako protiklady iracionality a negativismu: pomocí vědeckosti a podpory konstitutivních hodnot naší společnosti." Jenomže pokud jde o první charakteristiku, autoři z článků z Vesmíru nedokážou definovat vědeckost jinak než negativně, a to ještě nedostatečně. Prof. Pánek popisuje, co by věda neměla dělat - a to, co podle jeho názoru dělat má, z rámce vědy vybočuje. Stanovisko zmíněné skupiny historiků "se opírá o poněkud abstraktní, nicméně pevnou víru v ne zcela přesně specifikované správné myšlení."

Druhým "pilířem" sebeidentifikace těchto historiků je podle Michaela Voříška teze, podle níž se žádné společenství neobejde bez hodnot zakládajících národní a skupinovou identitu (jak o tom hovoří Eva Broklová), protože jinak podle M. Neudorflové hrozí společenství dezintegrace. Uvedl jsem už, nemyslím, že podle mého názoru tato teze neodporuje realitě. Jiná věc je, že předpokládaný úkol historických věd vytvářet a chránit uvedený identifikační kodex, je záležitost předminulého století a že navíc historikové ve Vesmíru uvádějí přepodivné důvody, proč by to historiografie měla dělat právě dnes a ještě k tomu oficiózně. Tento kodex ostatně vytvářejí, často zcela nevědomky, mnozí jiní a mnohé jiné síly, než jsou historikové a historiografie.

Nevím ovšem, proč Michaelu Voříškovi vadí teze, že výklad historie má "politickou dimenzi jako kulturní a politická integrační síla", když skutečnost této tezi nasvědčuje: jiráskovsko -nejedlovský výklad dějin dokázal dezorientovat a dezintegrovat celé generace. Na druhé straně autor národoveckým historikům z Vesmíru právem vyčítá pseudoobrozenecké zdůvodnění výkladu dějin. Dodávám jen (z řady mnoha osobností) Jiráska a Zdeňka Nejedlého jako hlavní autory výmyslu, "že v českém případě jsou příslušné hodnoty hluboce demokratické a zároveň historicky zakořeněné". Odsud je už jen krůček k ideovým výhružkám, že kdo tyto pozitivní hodnoty nezdůrazňuje, stimuluje společenský rozvrat ve jménu nedemokratických orientací (M. Neudorflová) nebo sudetoněmeckého revanšismu (Jaroslav Pánek); posléze pak že usiluje o odstranění důsledků obou světových válek (Eva Broklová). Jakoby z hlubin věků naši historikové a historičky z Vesmíru "…přijímají úkol pečovat o mýty zakládající národní identitu (E. Broklová), posilovat národní komunitu a s ní související demokracii a politickou dimenzi pro pozitivní rozvoj lidí (M. Neudorflová)."

Podle Voříškova názoru dospívají autoři Vesmíru k znepokojivému rozporu: "Na jedné straně se považují za mluvčí kritické a objektivní vědy, na druhé straně se hlásí k politickým cílům, dokonce chtějí budovat integrující mýty". - Nemohu v krátkém článku uvádět celou Voříškovu argumentaci. Dodávám jen, že autor se v drsném sporu reality s"naší skupinou historiček a historiků" (jde stále o pět textů z Vesmíru) příliš této skupiny nezastává. Zjevně prý, v čemž je mu zapotřebí dát plně za pravdu, tato skupina

"zastává názor, podle něhož je možné vykládat dějiny dvojím způsobem: buďto je znásilňujeme, nebo je necháme promlouvat nezkresleně, bez znásilňování. Přitom platí, že nezkreslený obraz dějin dává za pravdu české a československé státní filozofii, proti, dejme tomu, sudetoněmeckým revanšistům a dalším protivníkům Poznatky přece hovoří pro nás."

Proti tomu autor uvádí jako samozřejmou zkušenost světové historiografie, že smysluplné historické poznání je "vždy dílem umělé intelektuální konstrukce." Zaostalost za světovým vývojem vede v textech Vesmíru k "podivuhodně jednostranné preferenci politických dějin" a k podstatnému podcenění dějin každodennosti i historie menšin.

Podle Michaela Voříška je šokujícím vyvrcholením celé metodologické koncepce "podle Vesmíru" "zásadní averze k právu oponentů na vlastní názor." Píšu o tom ve zvláštním článku (Cenzura!), nicméně ocituji ještě, jak Michael Voříšek chápe pojetí vědy podle návodů zmíněné skupiny autorů:

"Vědecká pravda má vznikat a cirkulovat pouze v prostředí, kde není ohrožena neopodstatněnými názory; vědecké výsledky nesmějí podstoupit otevřenou diskusi. Věda neexistuje v podobě otevřené komunity, podrobené jedině logickým a dialogickým pravidlům rozpravy; existuje jako uzavřená sféra, hierarchicky nadřazená nevědeckému diskurzu. Stranou proto musejí zůstat rozsáhlé skupin y lidí, kteří by se měli zajímat o seriózní vědecké výsledky, ale jimž není dovoleno vnášet do vědeckého diskurzu neopodstatněné názory: takovým lidem nabízí věda místo diskuse autoritu a rituál."

Podle autora "toto explicitní odmítnutí principů moderní vědy skutečně bere dech a vrací čtenáře k základním otázkám o pravidlech vědecké praxe: co je zdrojem ověřování vědeckých soudů, ne-li volné vznášení námitek? Jak je možné někomu upírat právo na diskusi?…"

Seznámíme se ještě později s tím, jak na Voříškův kritický článek reagoval sám šéf představ o "nehistorické historii" prof. Jaroslav Pánek (Historie a legrace).

E.M.