ARCHIV

"otevřeno"

Historie a legrace

Několik let zasvětil prof.. Jaroslav Pánek upřímné snaze propojit historiografii s výrazně nacionalistickou, protisudetoněmeckou ideologií. Nelze říci, že by se mu to nedařilo; nebyl také sám, má spojence ve vedení Sdružení českých historiků a - což je celkem přirozené - v činitelích a hodnostářích Akademie věd. Veřejnost, "ochotníci" nejsou z kamene a samozřejmě dbají na autority. Pánkovy teze, jejichž značnou část napadá Michael Voříšek (Podivná věda), jsou sice vědecky neudržitelné, ale pro svou antikvovanost vyhovují o to víc nemalé části veřejnosti. Autoritativnost, s níž prof. Pánek své vývody přednášel, podpořila nesnášenlivou nacionální celonárodní konvenci. Jde podle prof. Pánka o to, že máme mít pokud možno všichni jeden jediný, "český" (hlavně ne "sudetoněmecký") názor na dějiny, názor, který je národně pozitivní; jakákoli negace naši národní komunitu ohrožuje. V důsledku toho nesmějí do výkladu minulosti mluvit "ochotníci"( viz petice Sdružení českých historiků, podepsaná prof. Peškem a Pánkem); pouze odborní historiografové se dohodnou na tom, jak správně vyložit to či ono z našich dějin.

Oponovat Pánkovým tezím nebylo a není lehké právě proto, že média jsou vysloveně přehlcena Národní tiskovou konvencí a přesvědčením, že když někdo říká něco jiného než naši přední historiografové, slouží revanšistickému Sudetoněmeckému krajanskému sdružení. Tím, že nyní byly Pánkovy teze a tvrzení s nimi související podrobeny metodologické kritice v historickém časopise, ocitl se Jaroslav Pánek v nezáviděníhodné situaci. Kdyby věcnými argumenty hájil své teze (kupříkladu o nepřípustnosti negativistického pojetí), riskoval by, že se poněkud a možná hodně zesměšní. Až dosud hovořil obecně, aby bylo zřetelné, že protivníci a pochybovači nestojí za řeč. Tuto pohodlnou cestu obecnosti musel opustit a vyhledat nějakou jinou cestu. Našel ji. Není nová, ale je osvědčená: odvést pozornost a vše, co jen je možné, zamluvit, o oponentovi pak žertovně hovořit jako o nevyspělém teenagerovi, který se pustil do něčeho, co je zřetelně nad jeho síly. Z řady takových "legračních" výroků ocituji dva:

"Další vývoj teoretického myšlení páně Voříškova - jak se zdá - nezadržitelně spěje k novému lingvistickému obratu. Po něm už bude naprosto lhostejné, zda historizující pisatel o zvoleném tématu, technice a metodách historiografické práce něco tuší, či nikoli; postačí, když cokoli napíše, tedy když téma patřičně ‚znásilní', a poté silným mediálním hlasem umlčí ty druhé, jinak smýšlející."

" Pan Voříšek uskutečnil zásadní metodologický skok - prokázal totiž, že nejlepším východiskem pro práci historika je osvobození se od relevantních informací. Tímto převratným vynálezem končí doba trmácení se cestami heuristiky, analýzy, interpretace a syntézy, a naopak začíná mnohem efektnější jízda rychlodrahou libovolného výběru útržků z cizích textů, poté jejich účelového seřazení a nakonec bubnové palby slov do nepřátelských řad. Před novou - voříškovskou - historiografií se bezpochyby otvírá skvělá budoucnost!"

(Pro jistotu neopomněl autor rovněž uvést: Jak dokládá dopis otištěný v Dějinách a současnosti kolegu Peška článek páně Voříškův rozzlobil, neboť autora pokládá za lháře, falzátora a sprostého podvodníka.)

Zesměšněnému oponentovi se lépe kladou banální a demagogické otázky. První z nich zní takto :"… jak je možné, že několik intelektuálně zaostalých historiků dokázalo vytvořit tak zásadní ‚metodologickou koncepci', v níž popřelo dosavadní vývoj historiografie, vědy a dokonce i demokracie?". Demagogický je už výraz "několik intelektuálně zaostalých historiků"; pokud vím, napadený autor nehovořil o tom, že by prof. Pánek a ostatní čtyři historici z Vesmíru byli intelektuálně zaostalí. Jistě také nepochybuje, že k tomu, aby někdo získal tak výhodné místo, jako je ředitel ústavu AV, potřebuje jistou dávku inteligence. A co se metodologické koncepce týče, právě pro vytváření a šíření odborně značně uvolněných koncepcí je možnost použít autority vyplývající z vědecké funkce neobyčejně výhodná. Ostatně těch historiků, kteří vytvářeli a rozšiřovali Pánkovy koncepce, není jenom několik; ředitelé ústavů AV ČR mají množství pomocníků a pomocníky našli také mezi pedagogickými pracovníky na vysokých školách i ve Sdružení českých historiků. Odpověď na Pánkovu otázku tedy zní: možné je "to" neobyčejně snadno.

Nyní k druhé otázce: "jak pronikavý interpretační výkon musel pan Voříšek podniknout, aby to vše rozpoznal v textech pěti autorů, zabírajících dohromady pouhých sedm stran časopiseckého textu?" Dodejme, že jde o sedm stran formátu A4, popsaných nikoli právě velkým písmem. Ale to snad není podstatné. Texty jsou přece neobyčejně výrazné a výmluvné: hned první se obořil na "ochotníky", že hovoří do dějin, druhý varuje před dějinnou negací, protože by výsledek byl poplatný zájmům sudetoněmeckých revanšistů, třetí zuby nehty hájí výsledky obou světových válek, čtvrtý upírá občanům právo na vlastní názor a pátý kromě Benešových dekretů obhajuje amnestijní zákon, umožňující osvobodit poválečné zločince. Takto výrazné texty se zakládají na mimořádně výmluvné metodologii - lze snad o tom pochybovat?

Závěrem si dovolím upozornit na jistou osvědčenou metodu, kterou používají oficiální historici a uvádějí tak ve zmatek odbornou i laickou veřejnost. Je to záměna tiskové konference a odborného semináře. Jaroslav Pánek ji zřetelně popisuje:

"Jak je obecně známo, na tiskové konference bývají záměrně zváni nositelé různých názorů, aby se jejich pohledy doplňovaly a aby zásadně nebyly identické. Tak tomu bylo i v případě obou tiskových konferencí z roku 2002, na jejichž texty či drobné úryvky z textů (vybrané a zkrácené redakcí Vesmíru) se pan Voříšek odvolává. Byli tam představitelé různých oborů (historie, právní historie, politologie), různých institucí (ústavů Akademie věd ČR a fakult Univerzity Karlovy), rozdílných generací i hodně odlišných osudů a z nich odvozených zkušeností i názorů. Touto skutečností se však pan Voříšek nedá zmást, neboť on má před očima svou již odhalenou ‚skupinu'. Nedělá to zbůhdarma, neboť na cestě za vysněným cílem objevil způsob, jak napsat zdrcující kritiku, aniž by při tom příliš vyčerpal svůj nevšední intelektuální potenciál."

Snad můžeme prof. Jaroslava Pánka trochu poučit: Tiskové konference se nenazývají "tiskové" zbůhdarma. Jsou od toho, aby svolavatelé něco sdělili tisku (médiím, institucím). Mohou jim číst i své výtvory, proč ne? K tomu však, aby se pohledy "nositelů různých názorů" doplňovaly, tiskové konference na celém světě neslouží, a to už proto ne, že čas, který mají vyměřen, je k takovému účelu neobyčejně krátký a vedl by nejčastěji k dezinformacím. Jestliže tedy autoři pěti textů z Vesmíru chtěli konfrontovat své pohledy s pohledy nositelů jiných názorů (ovšem pozor, co kdyby mezi nimi byli ochotníci ?!), měli uspořádat seminář či odbornou (vědeckou) konferenci. Tím, že uspořádali neregulérní tiskovou konferenci, mohli zmást pana Voříška a ještě mnoho dalších lidí. Tak příště!

E.M.