11.12.-16.12. 2000

ARCHIV

Trojí selhání české politiky

V poslední době zaměstnává české publicisty případ nakladatele Zítka, odsouzeného za vydání Hitlerova Mein Kampf k dosti drastickému trestu. O případu jsem už psal (Adolf Hitler a Pavlík Morozov, Odpověď O.Neffovi) a nemám k němu co dalšího dodat. Zítkovi kritici přeceňují nebezpečnost knihy, vydané někdy před sedmdesáti lety, a podceňují elementární soudnost české veřejnosti. Soudní stíhání nakladatele zbytečně omezuje svobodu slova a zbytečně nafouklo okrajovou záležitost do hysterické celostátní aféry.

Zajímavější však je jiná věc, která s případem Zítko volně souvisí. Česká veřejnost je velmi citlivá na všechno, co nějak souvisí s okupací, protektorátem, Němci (zvláště jejich nejnebezpečnější odrůdou, Němci sudetskými), Německem, zrádci národa skutečnými i domnělými. Přitom drtivá většina našich lidí nemá z této doby žádné bezprostřední zážitky. Zato jsme všichni zažili víc než čtyřicetiletý ruský protektorát a dvacetiletou ruskou vojenskou okupaci. Ruští komunisté a jejich domácí přisluhovači způsobili této zemi škody, které se nám asi nikdy nepodaří úplně odstranit. To vše, statisíce zničených životů a tisíce umučených, je ale zahaleno v jakémsi mlžném oparu a napůl zapomenuto.

V tomto týdnu referovaly české noviny, že kdesi na Moravě se sešli němečtí a američtí účastníci krvavé letecké bitvy. A zatímco těm, kteří se tu před lety bili na život a na smrt, nedělalo potíže podat si ruku a přátelsky spolu hovořit, synové a vnuci strejců, kteří je kdysi s otevřenou pusou sledovali ze země, přivítali Němce mrazivým mlčením a zabránili, aby se hrála hymna našeho spojence, SRN.

Česká veřejnost je úplně dezorientovaná a ve stavu jakéhosi zpitomnění. Česká politika se jí zbaběle přizpůsobuje. Měří se dvojím metrem, jedním Němcům, jiným Rusům a proruským kolaborantům, kterých u nás běhá mraky. Stav zdrogování, v němž se česká společnost nachází, nás ve svých důsledcích izoluje od Západu a od našich spojenců, mezi něž dnes patří i SRN. A obavy, že by se v nějak pozměněné podobě mohlo potichu vrátit to, co tu bylo před deseti lety, nejsou tedy jen neurotickou noční můrou.

Nedokázali jsme se vyrovnat s minulostí, nejen s tou komunistickou, ale i s tou, co jí bezprostředně předcházela. Odpovědnost nenese lid (lid je vždycky nevinný), ale intelektuální a politické elity. Ty jen v posledních dvaceti letech třikrát osudově selhaly.

Selhání první: selhání Charty 77, historický kompromis s "komunisty s lidskou tváří". Lidé, kteří v padesátých letech aktivně pomáhali budovat stalinismus, a kteří pak, místo aby věcně zhodnotili to, čeho se dopustili, si vymyslili alibistickou teorii o tom, že sama myšlenka je spanilá a čistá, jen se špatně prováděla (Hitlerovým ideologickým pohůnkům naštěstí nezbyl čas na podobné finty). V roce 77 byli přijati do dobré společnosti jako ti, jimž v podstatě nešlo o nic jiného než o lidská práva. Po převratu potichu vycouvali do let třetí, respektive první republiky a k této době se vztahují se stejnou nekritičností a stejným fanatismem, s nímž kdysi prosazovali učení Vůdce národů. Rozvalili se v české vědě a kultuře a stali se samozvanými správci našich národních dějin. Jsou to teoretici českého nevyrovnání s minulostí.

Selhání druhé: selhání disentu po převratu 1989, historický kompromis s poraženými komunisty bez lidské tváře. U kulatých stolů si zajistila legální přežití nejen komunistická strana, ale v druhém plánu i různé pseudovlastenecké a pseudoprotifašistické organizace a hlavně mohutná tisková lobby, která významně uplatňuje i v druhém největším českém deníku. Jde o organizovanou klaku, specializovanou na štvanice a pogromy. Nedivím se, že lidé z ní mají strach. Zatím si nemůže mnoho dovolit, není však těžké si představit, co by tito lidé dělali, kdyby si uvolnili ruce. Dezorientace veřejnosti, izolace od Západu a nevyrovnání se s minulostí je jejich cílem.

Selhání třetí: selhání Václava Klause a budovatelů kapitalismu: historický kompromis s lidmi, které minulý režim umístil ve středních a vyšších patrech hospodářského, vědeckého a kulturního života, a které blahovůle stavitelů kapitalismu vynesla na čelná místa v hospodářském a vědeckém managementu. Jde o lidi, kteří nikdy nebyli komunisty přesvědčením a vetšinou ani formálně. O prodejnou chamraď, která bude sloužit každému režimu, když ji za to náležitě odmění. Je zjevné, že i její zájem na vyrovnání s minulostí je nulový.

Z těchto třech selhání plyne celková nedůvěryhodnost české politiky. Selhání prostupují celý český politický život. Autor těchto řádků nepopírá, že i on je za ně spoluzodpovědný. To, čeho je nám třeba, je kritická analýza vlastních omylů a selhání, lítost a pokání. Touto cestou šli před námi Němci. Touto cestou musíme jít i my. A nenamlouvejme si, že máme dost času. V našem nehostinném koutku Evropy byla o čas vždycky velká nouze.

17. prosince 2000