|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
19.10. - 28.10. 2000 |
ARCHIVPan Milý pane, Děkuji Vám za dopis ohledně mého článku k vydání Hitlerova Mein Kampf. Kladete mi několik otázek, které se pokusím po řadě odpovědět. Podle Vás jde v případě vydání knihy o "šíření nacistické ideologie", které je u nás zapovězené zákonem. Takovou vágní a zneužitelnou formulaci ovšem zákon neobsahuje. V § 260 a 261 trestního zákona se hovoří o "podpoře a propagaci hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod člověka", respektive o veřejném projevování sympatií k těmto hnutím. Otázka je, lze li na současné vydání Hitlerovy knihy vztáhnout tyto paragrafy. Domnívám se, že by to bylo možné například tehdy, kdyby kniha byla opatřena předmluvou nebo komentářem, který Hitlerovu ideologii doporučuje nebo nějakým způsobem zatemňuje její podstatu. Úprava knihy podle Vás zvýrazňuje, že jde o čistě nacistický text. Myslím si, že je to v pořádku, protože opravdu jde o čistě nacistický text. Zastírat to by znamenalo vydávat knihu za něco, čím není. Domníváte se, že jde o "kultovní objekt" (bibli nacismu v kultovní podobě). To je zajímavé: já vidím knihu, která má všechny náležitosti knihy: je určena k tomu, aby si ji člověk přečetl a něco si o ni pomyslel. Problém je tedy ve čtenářském přístupu. Máte zjevně obavu, že ji určitá nezanedbatelná část veřejnosti nebude brát racionálně, tak, jak lidé ve svobodné společnosti knihy berou. Tím se dostáváme k podstatné věci. Svobodná společnost je založená na tom, že zveřejnění myšlenek je nejspolehlivější způsob, jak oddělit zrno od plev. Že veřejnost je na základě svobodné diskuse schopna poznat, co je dobré a co je špatné. Že občan je kompetentní a unese, zaslouží si svobodu. V základě demokracie je důvěra, důvěra v lidi a ve střízlivý rozum. Proto (až na zcela výjimečné případy, k nimž tři čtvrtě století stará Hitlerova kniha nepatří) není třeba sahat k zákazu knih. Zákaz zůstává zákazem, ať už o něm rozhodne nezávislý soud nebo závislý orgán diktatury. I soud může rozhodnout problematicky, i zákon, podle kterého soud rozhoduje, může být problematický. Svobodná společnost se od diktatury liší tím, že rozhodnutí soudu či zákon je v ní třeba respektovat, je však možné, a v některých případech i potřebné, je kritizovat. I soudní zákaz knihy je cenzurní zásah. Připouštím, že může být oprávněný, v tomto případě by však podle mého názoru nebyl. Navíc je představitelná i samovolná, neinstitucionalizovaná cenzura, vyplývající z falešného konsensu ve společnosti, který vzniká vždycky tehdy, kdy věcná, racionální debata je nahrazena rozčilením a emocionálními odsudky. V české společnosti existuje za posledních dvě stě let hodně smutných příkladů takového omezování svobody slova. Ze způsobu, jakým o případu referovaly např. Vaše noviny (ale nejen ony) mám obavu, že tu zraje další. Nezastávám se Hitlera a jeho knihy. Zastávám se práva občanů ČR na svobodu informací a důvěřuji jejich soudnosti. Nemyslím si, že by zasvěcený historický komentář, vysvětlující reálie a historické souvislosti, v nichž kniha vznikala, nebyl užitečný. Myslím si jen, že pokud chybí, nejde ještě o propagaci nějakého hnutí, a nepotřebuji, aby mi někdo poskytoval návod, co si o Hitlerově knize mám myslet. A konečně - nemyslím si, že by počin nakladatelství Otakar II. byl příkladnou iniciativou - nýbrž jen, že není trestným činem a že zákazem knihy a postihem vydavatele by byl porušen zákon, omezena svoboda slova a tak by společnosti vznikla zbytečná škoda. Píšete, že prvorepublikový režim a jeho intelektuální elity podporovaly a rozvíjely komunistickou ideologii, což pak vedlo k poválečné celospolečenské inklinaci ke komunismu a k únorovému puči. První část Vašeho tvrzení je historicky nepodložená a absurdní. I v druhé části jste, myslím, trochu obětí způsobu, jak byla první republika vykládána v době komunistické diktatury (všechno cenné, co během ní vzniklo, bylo údajně dílem komunistů a levicově orientovaných intelektuálů). Že měli tehdy významné pozice, o tom jistě nelze pochybovat: jenže to je právě problém svobody. Svoboda znamená samozřejmě i riziko, že se lidé rozhodnou špatně - to riziko je ovšem podstatně menší než tam, kde je rozhodování svěřeno do rukou jedné nebo více pomazaných hlav a kde se proti nesprávným názorům nebojuje rozumnými argumenty, ale klackem. Pokud jde o poválečnou náklonnost české veřejnosti ke komunismu, přispěly k ní podstatně selhání našich západních spojenců v Mnichově, ruské úspěchy v boji s nacistickým Německem, slovanské sympatie, které u nás sdílela levice i pravice, odporné chování německé okupační moci v době Protektorátu. Komunisté první republiku vždycky nenáviděli: symbolizovala pro ně svobodu. Přes všechny zjevné chyby, které měla, právem. Píšete, že nacistická ideologie je prý živá, protože nacionalismus dnes adoptoval Václav Klaus. Především: mezi nacionalismem a nacismem je jistý rozdíl. Nacionalisty byli Havlíček, Palacký i Masaryk. Byli však také přesvědčenými demokraty a proto tvoří páteř novodobé české politické tradice. Václav Klaus je politik velmi problematický, ale nenávist, jíž je nyní stíhán v českých intelektuálních kruzích, je iracionální a nespravedlivá. Zaslouží si být kritizován, ale je přehnané a nevěcné jej dávat do souvislosti s nacismem. Konečně se musím zastavit u toho, co říkáte o "univerzitním, studijním vydání s jakýmkoli doprovodným materiálem". Vybavila se mi přitom jedna vzpomínka z šedesátých let. Tehdy kdosi vyhrabal ze zapomnění sbírku lidových písní, kterou začátkem 19. století pořídil Jan Jeník z Bratřic. Jan Jeník, stará vojna a odchovanec osvícenství, zapsal písně tak, jak je náš lid zpíval, včetně celé řady velmi oplzlých. Bolševická vrchnost usoudila, že nebude podporovat v české veřejnosti prasáctví, a proto knihu vydali v několika stech očíslovaných výtiscích jen pro členy ČSAV, navíc s tím, že všechna neslušná slova budou vytečkována. Byla to ukrutná sranda. Kniha se samozřejmě právě proto dostala do spousty "nepovolaných" rukou (například mých). Působila dojmem publikace pro křížovkáře a luštitele. Některé texty vypadaly, jako by z části byly psány morseovkou, v jiných zůstaly nevytečkovány jen spojky a předložky. Tečkovací mánie se zastavila pouze před jménem editora, které by jí formálně vzato mělo rovněž padnout za oběť (jmenoval se Pytlík). Obávám se, že přehnaná péče o mravnost našich bližních může vést nejen k tomu, že zbytečně poškodíme naši svobodu, ale navíc se ještě staneme směšnými. S pozdravem Publikováno v studentském internetovém časopisu Week, v dubnu 2000 |