19.10. - 28.10. 2000

ARCHIV

Adolf Hitler a Pavlík Morozov

Poté, co nakladatelství s podivným názvem Otakar II. vydalo v českém překladu Hitlerův Mein Kampf, rozpoutala se celonárodní hysterie. Situace, kdy se čeští žurnalisté zleva i zprava zcela spontánně stmelí v nerozbornou národní jednotu, je už sama o sobě podezřelá: a o to podezřelejší, když obsahem této jednoty je - samozřejmě mimo jiné, například mimo kýčovitého předvádění vlastní ušlechtilosti - i vyřčení klatby a společný hon na jednoho vydavatele. Z toho všeho vyplývá příkaz posoudit celou záležitost střízlivě a z odstupu.

Je podivné, jaký vzbuzuje Hitlerova kniha ještě dnes neurotický děs. Takový strach zažívají malé děti při pohledu na vycpaného krokodýla. Dá se snad do jisté míry pochopit v Německu (Třetí říše je v první řadě jeho problém, a to problém dodnes bolestný). Ale u nás? Kdyby se kolem knihy nerozpoutala taková hysterická kampaň, málokdo by si ji koupil. Málokdo z těch, kteří si ji koupí, ji bude opravdu číst.

Lidská společnost zůstává samozřejmě otevřena různým záludným a zrůdným lumpárnám. Ty, které na nás nepochybně čekají, budou nové, a tedy na první pohled počestné a spanilé, takové, že si spousta lidí nevšimne jejich podstaty, vezme je upřímně za své a oddá se jim s nejčistšími úmysly. Představa, že by něco takového mohla dnes u nás nabudit Hitlerova kniha, je prostě směšná. Zato studium chcíplé potvory se velmi vyplatí: poznatků lze použít v obecné anatomii potvor: až ta nová, na pohled neviňoučká a čisťoučká, přijde, máme jakousi šanci ji včas poznat.

Strach před psaným slovem je odjakživa projev slabosti. Otevřená společnost by měla být v první řadě schopná se zrůdným ideologiím mužně a čelně postavit a jejich stoupence přesvědčit. Analogie s pornografií je naprosto nevěcná: Hitlerova kniha se neobrací k našim sexuálním pudům, ale k našemu rozumu, a pokud mu - dnes, po všem, co se stalo - nedůvěřujeme, že si s ní dokáže poradit, pánbůh s námi. Zákazy a cenzura prozrazují nevíru, slabost a bezradnost. Proto první československou republiku šlechtilo, že v ní až na krátkou dobu mohla legálně působit komunistická strana, ačkoli hlásala zvrhlou ideologii a byla pátou kolonou ruského imperialismu.

V souvislosti s vydáním Hitlerovy knihy se zrodila velmi zvláštní argumentace: knihu by prý bylo možné vydat, ale jen s odborným historickým komentářem. Někdo tu zjevně předpokládá, že český čtenář je idiot, kterému se musí dát po bolševickém způsobu návod, co si má o té které věci myslet. I to je v rozporu se základy demokracie, s důvěrou v občana-laika, který se dokáže rozhodnout pro dobrou věc, aniž by ho k tomu museli vést na obojku různí často podezřelí "specialisté". Ostatně, kdo by měl být vlastně oním pomazaným odborníkem, co nás má ve věci Hitlerova Mein Kampfu všechny poučit?

V souvislosti s požadavkem odborného komentáře k Hitlerové knize se mi mimoděk vybavil jeden mohutný čtenářský zážitek z dětských let. Tehdy nám byl ve škole servírován skvost bolševické hagiografie - příběh o tom, jak dvě hrdinné sovětské děti udaly příslušným orgánům své rodiče-kulaky a jejich dědeček je pak za to umlátil sekerkou. Útlá (a tedy na rozdíl od Mein Kampf čtivá) knížka obsahovala praktický návod, jak si má počínat uvědomělé socialistické dítě, a vzbudila jisté zděšení i mezi komunisticky orientovanými rodiči. Byla přinejmenším stejně zrůdná jako ta Hitlerova. Režim, který zásoboval děti touto poutavou četbou, pomáhali tehdy ze všech sil budovat mladí komunističtí fanatici, marx-leninští filosofové, historici, spisovatelé a publicisté. Pravda, od těch dob uběhlo mnoho vody: mladí stalinisté se postupně změnili v reformátory stalinismu (v šedesátých letech), v bojovníky za lidská práva (v sedmdesátých letech) a v horlivé přívržence masarykovské demokracie (v devadesátých letech). Prošli těmito etapami jako zeměkoule změnami klimatu, čím byli, tím byli rádi, za nic se nestydí a dnes jsou stejně přesvědčení demokrati, jako byli před půlstoletím přesvědčení stalinisté. Jsou snad oni těmi pravými a kompetentními, kdo nám nevědomým laikům má poskytnout zasvěcený komentář k Hitlerově knize?

Měl bych pro ně lepší džob: nechť nakladatelství Otakar II. vydá nyní knížku mého dětství, Pavlíka Morozova, a napraví své pochybení: knížka nechť je tentokrát opatřena zasvěcenou studií jednoho z výše zmíněných specialistů na téma: jak jsem pomáhal budovat režim, který krmil děti touto literaturou.

Nepochybuji, že úspěch bude zaručen.

Lidové noviny 29. března 2000