3.11.-9.11. 2000

ARCHIV

Před časem proběhla v Lidových novinách debata o tom, do jaké míry jsou nebezpeční levicoví a pravicoví extrémisté.Myslím že zejména po pražských zářijových demonstracích se celá věc jeví trochu v jiném světle a neuškodí si ji připomenout.

Skini nebo anarchisté?

V LN z 14. 5. 99 polemizuje Petr Placák s názorem Martina Schmarze na anarchisty a skinhedy (řečeno jeho slovy s představou, že jde "o dvě znepřátelené tlupy, z nichž jedna je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou"). Petr Placák namítá, že jde o jevy "které jsou ve své podstatě zcela odlišné", přičemž odlišnost spočívá v míře jejich nebezpečnosti: "neonacisté napadají demokratický režim zevnitř jako zákeřná nemoc", kdežto "projevy anarchistů by se daly přirovnat k pubertálním uhříkům na pleti této společnosti".

Pan Placák se domnívá, že "holé hlavy" sice okázale zdůrazňují své vlastenectví, ale ve skutečnosti "svým jednáním zpochybňují právní stát a vyvolávají anarchii". "Jsou revolučním, destrukčním hnutím, které je schopno... ohrozit systém demokratické společnosti a jejího právního pořádku"; "parazitují na společenských problémech tím, že nabízejí jednoduchá "řešení" a využívají nacionální a sociální demagogii ve snaze získat masovou podporu".

Naproti tomu anarchisté podle něj "sice odmítají stávající společenský systém, ale jejich jednání je prvoplánové, přímé, můžeme říci idealistické." Jsou málo nebezpeční i proto, že "anarchismus je krystalická utopie", že se anarchisté mohou spolehnout "jen na několik stovek podobně rozpoložených lidí" a že "anarchismus nikdy neohrozil ani ten nejvíc vratký, korupcí prolezlý stát".

Petr Placák, jak předpokládám, nechtěl říci, že holé hlavy na rozdíl od anarchistů vyvolávají anarchii - akce jako Global Street Party nebo prvomájové střetnutí s policií jsou ostatně dosti hmatatelným důkazem. Velmi se ovšem mýlí, domnívá-li se, že jde o několik stovek lidí (jen na výše zmíněné spontánní demonstraci loni na jaře se podílelo několik tisíc lidí včetně zahraničních účastníků, obdobné akce v sousedním Německu bývají navštíveny ještě hojněji a ústí pravidelně v několikahodinové bitvy s policií). Stejně se mýlí, domnívá-li se, že anarchismus dosud neohrozil žádný stát: dlouhodobé usilovné působení nejrůznějších anarchistických uskupení od šedesátých let minulého století způsobilo nakonec totální rozklad carského Ruska a ani Lenin se v okamžiku převzetí moci bez anarchistů nedokázal obejít.

To jsou ovšem jen detaily. Za daleko podstatnější považuji zjevný fakt, že také anarchismus nabízí jednoduché řešení a využívá demagogie ve snaze získat masovou podporu. Anarchisté věří, že chyby a nedostatky tohoto světa lze odstranit jednoduchým fíglem - zničením státu, "organizovaného násilí". Nabízejí krystalicky jednoduché, zázračné řešení, které rázem postaví svět z hlavy na nohy. Je to ovšem řešení ireálné: proto je k jeho uskutečnění je zapotřebí brutálního násilí; vytčený cíl se ovšem nedá uskutečnit ani brutálním násilím (nedá se uskutečnit vůbec), a tak se násilí stává nepozorovaně samoúčelem. Je to pěkný případ slepé uličky, do níž vede každý fundamentalismus, každý politický primitivismus.

Proto je i anarchismus revolučním destrukčním hnutím, které je schopno ohrozit systém demokratické společnosti a jejího právního pořádku. Stejně jako různá neofašistická hnutí sdružuje lidi, pro jejichž jednoduchou inteligenci je demokracie příliš složitá, pomalá, těžkopádná. Obě tyto krajnosti - anarchistická i neofašistická - představují odpad demokratické politiky, jejich síla je nepřímo úměrná síle demokracie a demokratů v té které zemi. Ve vyspělých, stabilizovaných demokratických státech působí čas od času menší či větší otřesy, ale společnost se s nimi dokáže vyrovnat (viz konečný neúspěch Rudých brigád v Itálii nebo Frakce Rudé armády v Německu). Tam, kde je demokracie oslabená nebo nevyvinutá, degenerují tyto benigní útvary v maligní bujení a zachvacují celý stát: tak se v meziválečném Německu zrodil nacismus, tak z podhoubí různých anarchistických ideologií a hnutí vyrostl v Rusku bolševismus. (Ruské a anarchistické kořeny bolševismu, nebo, jak pan Placák říká, "komunismu" se u nás velmi podceňují).

To, že anarchismus je nesen idealistickými pohnutkami a že je to krystalická politická utopie, je jen velmi slabou útěchou. Idealismus je daleko nebezpečnější než cynismus, protože poskytuje motivaci k násilnickému jednání i lidem, kteří jsou na ně jinak příliš dobromyslní nebo příliš zbabělí. Utopický projekt, nesený idealismem, je také v základu bolševické ideologie: stát jako organizované násilí musí být smeten, a nejlepší cesta k tomu je diktatura jako řemen. Idealismus a utopismus není nic, čím by bylo lze nějakou ideologii omlouvat: to, oč se jako Evropané, křesťané (či aspoň lidé křesťanstvím ovlivnění) a demokraté můžeme v boji proti falešným ideologiím opřít, není idealismus, ale realismus, a to znamená: nedůvěra k snadným řešením, schopnost nezávisle uvažovat, schopnost kritiky; vědomí, že za to, co děláme, osobně ručíme, že se z toho budeme jednou zodpovídat a že tuto zodpovědnost nesmíme a ani nemůžeme přenést na někoho jiného; respekt k bližnímu ( to znamená i k "nepříteli"); přesvědčení, že oddělovat lidský koukol od pšenice je na tomto světě záležitost Boží, ne lidská; a tak dále.

Základní lék proti takovým společenským nemocem, jako je neonacismus nebo anarchismus, je, aby lidé (a to znamená také my sami) byli proti němu dostatečně odolní. Přemíra policejního násilí je např. vážným signálem, že imunitní systém společnosti v boji s těmito chorobami selhává. Nemohu se zbavit pocitu, že i úvahy Petra Placáka jsou svědectvím jakési slabosti. Jeho argumentace trochu připomíná důvody, jimiž dnes někdejší reformní komunisté obhajují bolševismus vůči nacismu: v praxi vedl sice taky k masovým zločinům, ale jeho zásady byly "idealistické", humánní. Taková podobnost ovšem u člověka, který se upřímné hlásí ke konservatismu, poněkud zarazí. Navíc to není stanovisko jen Petra Placáka, bagatelizování anarchismu je časté u lidí, kteří vyšli z konzervativní části někdejšího disentu. Vysvětlení je prosté: obě hnutí mají některé nápadně společné vlastnosti:

• za prvé: idealismus a utopičnost: v případě disentu představa, že se česká společnost v dané historické situaci bude "normalizovat" tím, že budou uvedeny do života dva mezinárodní pakty o lidských právech, k nimž se komunistický režim formálně přihlásil;

• za druhé: fundamentalismus: na obou paktech byla zbudována ideologie, která se bezděky stala jakýmsi náhradním náboženstvím "paralelní polis", společenství, které "žije v pravdě";

• za třetí: odpor proti establishmentu: v případě disentu "normalizačnímu";

• za čtvrté: pohrdání konformním davem, který podléhá vábničce konsumu a uzavřel s "mocí", s bolševickým režimem tichou nemravnou dohodu o neútočení;

• za páté: úzké vazby na nonkonformní umění.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že disent a anarchisté jedno jsou. V případě disentu byly zmíněné podobnosti často jen reakcí na teror, který proti němu bolševický režim od počátku prováděl. Je také otázka, nakolik jde o shody nepodstatné a víceméně náhodné, a nakolik a kde se dotkly samé podstaty disidentského hnutí. To vše by mělo být ještě důkladně zreflektováno, ne snad kvůli anarchismu, ale proto, že disent byl nejsilnějším a nejvýraznějším projevem českého odporu k bolševickému režimu a že se z něho odvinula celá naše polistopadová demokracie. Proto se jeho někdejší slabiny a nemoci promítají - byť i jen zprostředkovaně - do naší politické přítomnosti.

Lidové noviny 18. května 1999