3.11.-9.11. 2000

ARCHIV

Dvě extrémní hnutí, která nelze srovnávat

V souvislosti s prvomájovými akcemi českých neonacistů a anarchistů zazněl názor, že jde o dvě znepřátelené tlupy, z nichž jedna je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou (viz Martin Schmarcz, LN 4. 5.). Takto lze vyjádřit prostý a oprávněný nesouhlas s násilným jednáním obou skupin ? jejich reflexe by však měla být trochu hlubší. Dávat na jednu hromadu jevy, které jsou ve své podstatě zcela odlišné, to je stará politická chyba. Neblaze se to projevilo například v meziválečné době, kdy tehdejší společnost nebyla schopna rozeznat podstatu a záměry nových masových antisystémových politických hnutí. Francouzský velvyslanec v Berlíně François Poncet, kterému dlouholetý pobyt v předválečném Německu dovolil nahlédnut pod povrch politického dění, si tak před nacistickým převratem stěžoval, že se parády nacionálně?konzervativního Stahlhelmu zdají cizině stejně nebezpečné jako manévry nacistické SA. Výsledkem tohoto pro Evropu životně nebezpečného omylu mimo jiné bylo, že Západ nacistům obětoval české pohraničí ve víře, že tím uspokojí německé nacionální požadavky a zabrání tak válce. Jenže Hitlerovi nešlo o nějaké sudetské Němce ? pro svůj "nový světový pořádek" byl ochoten obětovat celé Německo, jeho kulturu a historii, včetně Němců samých ? tedy všechno, čeho se nacisté navenek tolik dovolávali.

Nacismus ? revoluční hnutí

Podobně se nacismus snažil prezentovat jako kontrarevoluční, stabilizační politický faktor, ve skutečnosti však byl podobně revolučním hnutím jako komunismus. Podle Hitlera byli "Židé" odpovědní za mezinárodní spiknutí kapitalismu a komunismu, které mělo za cíl zničit "německý národ". Ve snaze získat absolutní moc to nacisté rozehrávali na všechny strany ? rodina, národ, stát atd., ale podobně např. i společenské předsudky jim přitom sloužily jen jako užitečné pomůcky na jedno použití. Do této permanentní revoluce se tak vešlo hitlerovské hnutí v podobě kontrarevoluční "pořádkové" moci stejně dobře jako socialisticky střižená protikapitalistická "falanga".

Holé lebky...

Se současnými českými neonacisty je to stejné. Holé hlavy se prohlašují za vlastence. Volají po pořádku, jehož jménem útočí na menšinové skupiny, cizince atd. ? ve skutečnosti však svým jednáním zpochybňují právní stát a vyvolávají anarchii. Fakt, že holohlavci mají určité sympatie v policii, je ze strany (asi poněkud jednodušších) policejních důstojníků hluboký omyl. Čeští neonacisté jsou stejně jako jejich němečtí předchůdci revolučním, destruktivním hnutím, které je schopno, především svými rasistickými teoriemi, ohrozit systém demokratické společnosti a jejího právního pořádku. Klást tyto temné síly, které prorůstají do společnosti, na stejnou úroveň s anarchisty je holý nerozum. Anarchisté sice odmítají stávající společenský systém, ale jejich jednání je prvoplánové, přímé, můžeme říci idealistické, protože na rozdíl od nacistů (či komunistů) v rámci své "anarchistické kampaně" odmítají využívat prostředky, které kritizují. Vedle "státu?netvora" anarchisté bojkotují parlamentní politický systém včetně stran či voleb, zatímco neonacisté (komunisté) se tento systém, o jehož zničení usilují, snaží nejprve využít k uchopení moci.

... a jejich protivníci

Zatímco anarchisté, kteří otevřeně útočí na "konzumní" společnost, se mohou spolehnout jen na několik stovek podobně rozpoložených lidí, neonacisté parazitují na společenských problémech tím, že nabízejí jednoduchá "řešení" a využívají nacionální a sociální demagogii ve snaze získat masovou podporu. Anarchismus nikdy neohrozil ani ten nejvíce vratký, korupcí prolezlý stát, zatímco nacismus (a komunismus) podnikl velmi závažný pokus o dobytí celého světa. Anarchismus je krystalická politická utopie, jejíž naivnost můžeme vidět i z toho, jak dopadla prvomájová akce. Anarchisté se snažili zabránit demonstraci neonacistů, místo toho však svým výtržnickým chováním zcela zastínili nesrovnatelně závažnější problém etablování se neonacistů v této zemi. Vedle policie to byli především anarchisté, kteří neonacistům posloužili nejvíce. Při posuzování neonacistů a jejich "uličních" protivníků anarchistů bychom měli mít vždy na paměti, že zatímco neonacisté napadají demokratický systém zevnitř jako zákeřná nemoc, projevy anarchistů by se daly přirovnat k pubertálním uhříkům na pleti této společnosti.

Petr Placák, Lidové noviny 14.května 1999