ARCHIV

Zbořilův posudek

Jméno politologa dr. Zdeňka Zbořila se v posledních dnech ocitlo znovu na předních stránkách českých novin, tentokrát v souvislosti s obviněním Respektu, že spolupracoval se Státní bezpečností. K dokreslení Zbořilova odborného profilu přinášíme jeho Posudek na brožuru týkající se sudetských Němců a jejich vyhnání (zabývají se jím dva články (Zbořilova cesta ke slávě, Vyhnání ze žido-zednářského hlediska)Emanuela Mandlera v rubrice Otevřeno). Je to jeden z nejvášnivějších odborně artikulovaných útoků proti svobodě projevu po listopadu 1989. Tento "odborný posudek" je adresován Policii ČR a hovoří o trestně-právní povaze celé záležitosti. Přesto se nezdá, že by kaše byla tak horká, za jakou se sama vydává. Stát, který se má stát členem Evropské unie, stát, který má svobodomyslnou ústavu a právní řád, těžko může trestně stíhat své občany za to, že vydávají knížky - byť by to i byly nekonformní knížky o sudetských Němcích. (To dokládá spor o zákonnost vydání Hitlerova Mein Kampfu). Takže spíš jde o to zastrašit případné další autory a vydavatele vyvoláním představ, že takové texty a knížky jsou politicky nemravné, nestoudné (zřejmě za tím účelem jsou v Zbořilově posudku "spářeny" texty o sudetských Němcích s antisemitskou literaturou).

Ve svobodném státě si však čtenář smí a může dělat vlastní závěry o tom, která literatura je politicky nemravná a nestoudná. A dobře ví, že každá publikace (to se týká rovněž brožury Sudetští Němci, etnická čistka, vyhnání) má kromě předností rovněž zápory - tak už to na světě chodí, že nic není dokonalé. I kdyby však těchto záporů bylo pětkrát tolik, neznamená to, že se jimi má zabývat policie. Proto je zapotřebí věnovat nápadům kriminalizovat literaturu neustálou pozornost. A nezapomínat, že autoři u nás mají podle platné Ústavy plné právo kritizovat či zpochybňovat kupříkladu rovněž závěry a rozhodnutí Postupimské konference /1945/, rozsudky Norimberského tribunálu, ideu evropské integrace a vznik Evropské unie atd. (viz závěr Zbořilova posouzení). To vše musí být otázkou svobodné diskuse, a nikoli "trestně-právního" řízení.

Přinášíme výňatky ze Zbořilova posudku; jen výňatky, protože posudek je "odborně" dlouhý.

Emanuel Mandler

Otištěné výňatky jsou očíslovány římskými písmeny, a to:

1. Úvod

2. Charakteristika dvou publikací s antisemitským zaměřením

3. Charakteristika brožury o sudetských Němcích (která, jak je patrné i ze Zbořilova podání nemá s antisemitismem vůbec nic společného).

4. Závěr, v němž Dr. Zdeněk Zbořil smíchal vše dohromady.

Posudek Zdeňka Zbořila

Odborné vyjádření z oboru politologie, historie, sociologie a lingvistiky

I. Úvod

Předmětem odborného vyjádření jsou tiskoviny předané dne 28/6 2001 /dopisem ze dne 21/6/ Kriminálnímu úřadu Policie České republiky, odboru obecné kriminality, kpt.Jiřím Plachým, ved. 1.odd. SKP v Opavě. Jedná se o následující materiály:

pol.l/ kopie tiskoviny Rudolfa Seidla: Osvětim, fakta versus fikce, nové a utajované poznatky o holocaustu, bez vročení, jako vydavatel uvedeno nakladatelství Facta non Grata,

pol.2/ fotokopie publikace Johannese Rothkranze: Ano Evropě znamená Ne Maastrichtu!, z německého originálu JA zu Europa heisst NEIN zu Maastricht!, Durach: Verlag Anton A. Schmid 1994 (...)

pol.3/ kopie tiskoviny, jejíž autor není uveden, s názvem Sudetští Němci, etnická čistka, vyhnání, vyd.: Open Education and Science - Opava, ISBN 80-901974-5-0 přel. a redakčně upravila Mgr. Ludmila Čajanová z německého originálu Der vergessene Voelkermord im Herzen Europas /Zapomenutá genocida v srdci Evropy/ publ. Gerdem Kleiningem a Josefem Weikertem 1999, české vydání vytištěno u RETIS, s. r .o. v Krnově, vročeni neuvedeno. Všechny uvedené tiskoviny jsou na území České republiky šířeny pololegálním způsobem, tj. někdy v originálech, někdy ve fotokopiích, prakticky totožných s materiály, které byly předloženy k tomuto odbornému posouzení.

Nejznámější z k posouzení předložených tiskovin je brožura Rudolfa Seidla (viz pol.l/ výše uvedeného seznamu), která je zasílána do ČR z Belgie prostřednictvím instituce, jejíž kontaktní adresa je uvedena na s. 2 posuzovaného materiálu: Vrij Historisch Onderzoek, European Foundation for Free HistoricaL Research Postfach 60, B-2600 Berchen 2, Belgie (ve vlámštině Svobodné historické badání, v angl. Evropská nadace pro svobodný historický výzkum/. Všechny tyto internetové adresy publikují informace a texty, které mají vztah k tzv. historickému revizionismu, což je vlastně jen propagandistické úsilí o revizi nejen historického poznání, ale i výsledků Druhé světové války, známé zejména z území Německa od roku 1947. Viz zejména adresu druhou, která se týká procesu s Ernstem Zundelem /původně německým státním občanem/, který byl obviněn kanadským soudem v roce 1984 z podpory nacismu, antisemitismu a popírání holocaustu.

II. Charakteristika dvou publikací s antisemitským zaměřením

Text Rudolfa Seidla je typický pro revizionistickou literaturu, soustřeďující se v poslední době zejména na popírání masového vyvražďování evropských Židů v letech Druhé světové války. Vychází z nepravdivých tvrzení Ernsta Zundela, odsouzeného za svou publikační činnost, a ze "Zprávy Freda A. Leuchtenberga" /Leuchtenberg Report/, kterému Právě Zundel zaplatil 35 tis. USD, aby sehnal jakákoli fakta vyvracející existenci plynových komor v Osvětimi, a jehož výpověď před soudem v Bostonu prokázala, že jde o obyčejného podvodníka. Seid1ův materiál vychází i z dalších pokusů o popírání holocaustu, jak se o nich můžeme dovědět z publikaci britského historika Davida Irvinga nebo francouzského profesora Roberta Faurissona. (...)

Podobně jako celá revizionistická literatura, také brožura Rudolfa Seidla chce být seriózním vědeckým dílem, ale tzv. "vědeckost" je zde jen průhledným pokusem zastřít typickou neonacistickou propagandu a snahu revidovat výsledky Druhé světové války. Východiskem tedy není snaha revidovat nebo získat nové historické poznání, poznat skutečný stav věcí, ale zpochybnit obžalobu, důkazy a rozsudky Norimberského tribunálu v roce 1946 a paralelně vedle sebe stavět viny nacistického Německa vedle vin armád Spojenců při bombardování Německa, incidenty, ke kterým docházelo při odsunu německy mluvícího obyvatelstva ze Střední a východní Evropy v roce 1945-1946, případně další excesy, které se vyskytovaly na konci války ve všech evropských zemích. Je to tradiční zaměňování příčin a následků, opět typické pro revizionistickou literaturu.

Vydávání a distribuce Seidlovy brožury je, podle mého názoru, více odsouzeníhodné, než vydávání Hitlerova Mein Kampf, protože kniha nacistického vůdce je autentickým textem, který můžeme považovat za pramen poznávání nacistické ideologie. "Osvětim-fakta versus fikce" je však jen špatně napsaným a lživými argumenty doloženým propagandistickým pamfletem, jehož cílem je znevážit památku obětí německého nacismu a obhájit válečné zločiny a masové a systematické vyvražďování evropského obyvatelstva Velkoněmeckou říší, státem, ovládaným v letech 1933-1945 nacisty.

Také brožura Johannese Rothkranze (pol.2/ výše uvedeného seznamu) je propagandistickým dílkem, které se nesnaží ani tak přesvědčit své čtenáře, že evropská integrace, která našla svůj vrchol v podpisu Maastrichtské smlouvy o vzniku Evropské unie, je chybnou politickou konstrukcí, ale zejména, že jde o úradek a spiknutí a "již dávno uskutečněným tichým uchvácením moci internacionálními /velko/bankami v Evropě i ve světě, pod sice skrývaným, ale nepochybným vedením domu Rothschildů" nebo "o veřejnosti prakticky neznámém, ale intenzivním zednářském propojení a řízení předních evropských' sjednocovacích' politiků"/viz nečísl. první s. textu/. Téma žido-zednářského spiknutí, tak oblíbené ve vilémovském i nacistickém Německu, stejně jako v předrevolučním Rusku, se v posuzovaném textu neustále opakuje a je dokládáno z kontextu vytrženým citacemi nebo fakty, které mají tuto verbální konstrukci podepřít /např. známá žido-zednářské organizace B'nai Brith, jejímž cílem bylo napomáhat evropským emigrantům v USA již od poloviny 19.stol., je zde vydávána za organizaci spikleneckou a zcela utajenou/. Jedná se o jeden z nejstarších stereotypů evropského antisemitismu a kritika Maastrichtské smlouvy je zde jenom záminkou (....)

III. Charakteristika brožury o sudetských Němcích

Do jisté míry formálně podobným, avšak obsahově odlišným textem je brožura "Sudetští Němci. Etnická čistka. vyhnání", viz pol.3/ výše uvedeného seznamu. Také v tomto případě se jedná o propagandistický text, který vychází z teze, že existuje "zločinné vyhnání" tzv. Sudetských Němců, úradek Edvarda Beneše a Josefa V.Stalina, kteří přemluvili Winstona Churchilla a Franclina D.Roosevelta, aby se dopustili zločinu srovnatelného s "etnickými čistkami" na Balkáně v 90.letech 20.století. Podobně jako v předcházejících textech, autoři vytrhávají fakta ze souvislostí /případně je dle potřeby upravují/, podobně pracují i s citacemi různých českých intelektuálů /Tomáše Halíka, Emanuela Mandlera, Václava Malého, Rudolfa Kučery /, s historickými dokumenty, stejně jako s daty, které si běžný čtenář nedokáže nebo nemůže ověřit. Metodologicky je to v ČR velmi dobře známá metoda, kterou zde pracovali nejen propagandisté nacistického Německa, ale i komunističtí agitátoři /připomínáme jen tisíce stran textů vydávaných AP Novosti nebo nakl. Orbis/

Abychom mohli doložit toto tvrzení, vybíráme zejména takové příklady, které nesouvisí z hlavním tématem, tj. s odsunem nebo, jak se zde uvádí, "vyhnáním Sudetských Němců". Hned na s. 3 se např. uvádí, že označení "Sudetští Němci" se odvozuje z názvu horského pásma "Sudety" /jde tedy o termín geografický /, a že na začátku 20.století byli Němci, sídlící "v okrajových částech dnešní České republiky" souhrnně označeni jako "Sudetští Němci". Tím autoři eliminují fakt politické proklamace "Sudetoněmecké vlastenecké fronty" /Sudetendeutsche Heimatsfront/, založené 1933 Konrádem Henleinem /1934 přejmenované na Sudetoněmeckou stranu-Sudetendeutsche Partai/ a popularizace tohoto pojmenování jako pojmu politického. Opomínají také zdůraznit, že mezinárodního uznání se dostalo pojmu "Sudety" až dohodou čtyř mocností v Mnichově /1938/, a že tato dohoda byla později považována za neplatnou nebo "neplatnou od samého počátku" či dokonce "nulitní", jak uznali představitelé Spojenců již v letech 2.světové války a později i SRN. Pokusem o znejistění čtenářů jsou také různé statistiky. Ironizuje se zde výše GNP v ČR poukazem na fakt, že "za ní následuje už jen Namibie, Brazilie, Malajsie, Maďarsko.. .", jako by šlo o země se zaostalými ekonomikami /příklad Malajsie svědčí přímo o ignoranci autorů viz s.17/. Za úspěch "sudetoněmecké ekonomiky"" se považuje, že se např. v době ČSR podílela 100 procenty na výrobě hedvábí a prýmkařství /s.16/ a neúspěch a zaostávání komunistické ekonomiky za důsledek "vyhnání Sudetských Němců". Do podobné souvislosti je dáván i růst obecné kriminality a kriminality mládeže v 90.1etech 20.stol. Záměrně neúplné jsou citace z prezidentských dekretů roku 1945 /soustavně zde nazývanými "Benešovými dekrety" bez ohledu na jejich ústavní zakotvení a pozdější ratihabitaci Národním shromážděním/. Zdůrazňuje se označení slovem "národní"' a záměrně se neuvádějí označení "kolaborant", "nacista", "fašista" nebo "antifašista". Také jakákoli poznámka o presidentu Edvardu Benešovi má povahu difamace a napadání jeho funkce presidenta v letech Druhé světové války a je tedy útokem na ideu kontinuity ČSR v letech 1938-1945, útokem na samotnou existenci tohoto státu, jak je zřejmé i ze znevažování vyhlášení nezávislosti Československa v roce 1918.

Posuzovaný text opomíjí rozsudky Norimberského tribunálu a zejména si nevšímá tomuto soudu předložených dokumentů "o podílu /tzv. Sudetských Němců-pozn.ZZ/ na rozbití Ceskoslovenska", jejich podílu a spolupráci s nacistickým Německem, jak jsou cit. ve všech publikovaných relevantních edicích dokumentů /zde cit. dle sborníku dokumentů "Norimberský proces I-II", Praha: Orbis 1953, ss. 371- 90/.

IV. Závěr

Závěrem lze konstatovat, že všechny tři posuzované texty se vyznačují společnými znaky:

1/ zpochybňují výsledky Druhé světové války a instituce, které poválečný politický pořádek vytvářely a vytvářejí:
-závěry a rozhodnutí Postupimské konference /1945/,
-rozsudky Norimberského tribunálu /1946/,
-ideu evropské integrace a vznik Evropské unie,

2/ zpochybňují, v případě vyhlášení nezávislosti Československa, výsledky Versailleské konference a jejích jednotlivých ujednání,

3/ snaží se dokázat, že vinu za vyvražďování evropského obyvatelstva /včetně Židů/ má někdo jiný než soudy usvědčení viníci a že existuje jakási paralelní vina armád Spojenců a armády německé v době 2.světové války,

4/ podobně vykládají vinu nacistického Německa z pozdější existence komunistických režimů ve Střední a východní Evropě a opakují východiska a argumenty nacistické propagandy z let 1944-1945 /"obrana Evropy před komunismem", "Uchvátí-li tě, zahyneš" - myšlen rudý spár J. V. Stalina aj./. Záměrně zaměňují příčiny a následky a snaží se kompenzovat zločiny nacistického Německa např. poukazy na ekonomickou situaci ve východní Evropě nebo na excesy komunistických režimů,

5/ vycházejí ve svých závěrech z teorie "židovského" nebo "žido-zednářského spiknutí", jehož cílem je "uchvátit" moc na světem a tomu mají sloužit i instituce Evropské unie,

6/ zejména text o "Sudetských Němcích" neskrývá snahu po dosažení majetkových kompenzací odsunutých Němců /aniž mluví o náhradách válečných škod/ a přímo i nepřímo útočí na dosavadní smluvní ujednání mezi ČR /resp. ČSFR, ČSSR a ČR/ a Rakouskem a Německem,

7/ všechny tři texty obsahují výzvy k činům, jejichž motivem se zdá být nenávist a záští vůči českému národu, židovství jako kultuře, náboženství i národnosti, a některé výroky mají dokonce povahu urážek a hanobení skupin obyvatelstva,

8/ podle mého názoru se všechny tři posuzované publikace dotýkají hodnot chráněných Ústavou ČR a útočí na integritu státu i společnosti.

Zejména pro důvody uvedené výše pod body 7/ a 8/ se lze domnívat, že autoři všech uvedených textů jsou vedeni nenávistí a mohou vyvolávat negativní emoce u určitých skupin obyvatelstva a hrubě se dotýkat či dokonce zastrašovat /terorizovat/ ty občany ČR, kteří mají negativní zkušenosti s německou okupací, rasismem a antisemitismem. Pro případné rozhodování o trestně-právní povaze celé záležitosti se domnívám, že by bylo nezbytné posuzovat všechny tři texty odděleně a v širším kontextu. Např. text o "Sudetských Němcích" v souvislosti s německo-českou diskusí o celém problému v 90. letech 20. stol. a s jejími historickými i aktuálními politickými souvislostmi. Text o Osvětimi v kontextu celé revizionistické literatury, text o Maastrichtu v souvislosti s antisemitskou a "spikleneckou" literaturou, jak je publikována v Evropě i USA nejméně od konce 19.stol.