ARCHIV

"otevřeno"

Zbořilova cesta ke slávě

Významný vysokoškolský pracovník, žurnalista a spolupracovník českého Ministerstva zahraničí Zdeněk Zbořil se neprávem hvězdou médií (i když na obrazovce ho vídáváme dosti často). Teprve nyní Ondřej Kundra v Respektu podal aspoň nárys podstatné části Zbořilovy práce a vůbec života. Pokusíme se ve stručnosti podle článku v Respektu zmínit o hlavních bodech produktivity člověka, který je v Respektu nazýván "oprávněným člověkem". Proč oprávněným?

Kdo je to Houf

V letech 1968-1969 nikoho nenapadlo pojmenovat Zdeňka Zbořila tímto způsobem. Za pražského jara byl jedním z hlavních aktivistů radikálního studentského hnutí (studoval indonéštinu) a jak takový byl evidován Státní bezpečností. Jako ostatní studentští rebelové byl ze studií vyhozen a živil se několik let jako noční vrátný a prodavač lístků v pražské Viole. Z Respektu se však dozvídáme novinku, že totiž Zdeněk Zbořil od polovina října až do listopadu 1989 "pracoval" jako agent Statní bezpečnosti 18082 pro boj s vnitřním nepřítelem. Měl krycí jméno Houf. Velmi brzy po zahájením spolupráce s StB se stal pracovníkem prominentního střediska výtvarných umění při ministerstvu kultury (Art centrum). Z toho, co se dozvídáme v článku v Respektu Zbořil pravděpodobně donášel nejen z domova, ale i z ciziny: "zaměstnanci Art centra byli většinou režimem prověření lidé, kteří často se souhlasem StB vyjížděli do zahraničí, kde plnili různé zpravodajské úkoly." Rovněž Zdeněk Zbořil cestoval; do Íránu a do Tunisu.

Po listopadu jej čekala kariéra typická pro úspěšné spolupracovníky StB. Stal se "politologem" a vysokoškolským učitelem. Koncem devadesátých let již řídil Ústav politologie na filozofické fakultě. Poté, když se Jan Kavan stal českými ministrem zahraničí, zvolil si Zdeňka Zbořila za svého poradce. A než uplynuly dva roky, stal se Zbořil na ministerstvu zahraničí členem komise pro komunikační strategii. Ale stará láska nerezaví. Jak zdůrazňuje Respekt, na Zdeňka Zbořila se často obrací policie s žádostí o posudky týkající se činnosti extremistických hnutí. Ondřej Kundra upozorňuje na k neuvěření velkou šíři Zbořilova odborného záběru - od dobrozdání k domácím politickým událostem přes analýzy politického vývoje na Slovensku nebo Iráku nebo hodnocení zásahu NATO v Kosovu až po posuzování oblékání politiků a jejich minulosti. A to ještě Zbořil stačí redigovat časopis Mezinárodní politika.

Nový druh posuzování

Škoda že Kundrův článek hovoří jen o kvalitě minulé činnosti Zdeňka Zbořila. Zdá se totiž, že se mu tak poněkud křivdí. Neznám soubor jeho odborných posudků, ale z toho, který pronikl na veřejnost, je nepochybné, že Zbořilovi napomohla jeho předchozí aktivita k tomu, aby vytvořil jakýsi nový styl kritiky textů z oboru společnosti a politiky.

V tomto případě jde vlastně o celou příhodu, kterou jsem už koncem roku 2001 zabýval v článku Vyhnání ze žido-zednářského hlediska (je přetištěn v dnešním vydání rubriky) a která začala tím, že překladatelka brožury se sudetoněmeckým pojetím dějin Mgr. Ludmila Čajanová musela na policii čelit politickým otázkám. Tyto otázky se odvolávaly na Zbořilův posudek. Je to posudek, který je ve svém oboru pravou perlou: provádí simultánní posouzení tří publikací (viz článek Vyhnání… nebo přímo Zbořilův posudek). Jedna publikace je zjevně antisemitská, druhá je zaměřena proti Maastrichtu. Třetí z publikací je brožura Sudetští Němci, etnická čistka, vyhnání, kterou přeložila a k vydání připravila Mgr. Ludmila Čajanová.

Běžný čtenář by byl překvapen, jak umně Zdeněk Zbořil zachází s posuzovanými texty: ne že by pojednával o každém zvlášť, nýbrž smíchal je dohromady, a tak mu vyšlo, že brožura o vyhnání, v níž není o Židech ani slovo, je náramně antisemitská. O tom pojednává jeho posudek i můj tehdejší článek. Podstatná je Zbořilova metoda. Ta zjevně navazuje na jeho předlistopadové aktivity, neboť jde o to:

1. Doložit, že jakýkoli text je něčím jiným, než vyplývá z jeho znění.
2. Na základě toho prokázat, že jakýkoli nevhodný, nekonformní autor patří mezi extremisty.
3. A že je třeba vyřešit, zda je patřičné takový text a jeho autora stíhat podle zákona.

Takže Zbořilovy aktivity se zdá jednoduché: od policajtů k policajtům. Do jaké míry je záměrné, že jeho současné posudky napomáhají vytvářet v jistých skupinách obyvatelstva atmosféru strachu, to je otázka. Bohužel odpověď na ni je snadná.

E.M.