ARCHIV

Národní bezpečnost v českém pojetí. Tradice a současnost (2.)

(Pokračování - 1.část)

Během druhé světové války (a v podstatě už těsně před ní) vznikl nový koncept. Jeho autorem byl druhý československý prezident, dr. Edvard Beneš. Beneš vycházel ze dvou premis: za prvé, výlučná vazba na západní mocnosti se neosvědčila. Je třeba hledat pojištění národní a státní existence na východě, ve Stalinově Rusku (Beneš realisticky odhadl, že Rusko bude v poválečné střední Evropě hrát významnou roli). A za druhé, neosvědčila se ani politická, "buržoazní" demokracie: bude ji třeba obohatit prvky sovětského "socialismu". U zrodu obou idejí byly Benešovy traumatické zážitky z bezmocnosti ČSR v roce 1938 a z toho, jak snadno se jej česká politická scéna po jeho odchodu do exilu zřekla. Historický kompromis mezi demokracií a stalinismem byl tedy provázán s budoucími ruskými zárukami vůči německému nebezpečí. Neoddělitelnou součástí nově koncipované národní bezpečnosti byla národnostní homogenizace Československa včetně vyhnání sudetských Němců. Bez Stalinovy podpory by ji tehdejší československá politická reprezentace nedokázala prosadit. Ani tato bezpečnostní doktrína se však neosvědčila: během necelých tří let se ČSR stala součástí Stalinova koloniálního impéria. V atmosféře nesvobody, která vládla po čtyřicet let, nebylo možno tuto skutečnost veřejně kriticky zhodnotit (navíc i hnutí odporu proti komunistickému režimu tvořili převážně reformovaní komunisté a nacionalisté odchovaní léty 1945-8).

To jsou tedy domácí tradice, na něž mohla navázat svobodná česká politika po listopadu 1989. Během prvního stádia - bezprostředně po převratu - měli intelektuálové, kteří tehdy ovlivňovali veřejné mínění, nejasný pocit, že v minulosti došlo při definici bezpečnostních zájmů českého národa a českého (československého) státu k vážným chybám a že tato tradovaná osnova bezpečnostní doktríny musí být nějakým způsobem redefinována. Za velké nebezpečí byl považován Sovětský svaz (tedy Rusko). Český "panslavismus" bývá v Německu přeceňován. Šlo vždycky o směs neznalosti a nezávazné politické hry. Až do roku 1945 bylo Rusko pro Čechy zemí vzdálenou. Dva lidé, kteří je dobře znali, Karel Havlíček a T. G. Masaryk, před ním českou veřejnost varovali. Avšak zejména Havlíček v té věci nebyl vždycky důsledný. Varování zůstalo oslyšeno. Nyní, po zhroucení ruského panství ve střední Evropě, nastoupily na místo sympatií strach a jisté opovržení. Za protiváhu byly považovány vazby na Západ, na NATO a EU. Polistopadová elita vycházela z přesvědčení, že svět zítřka bude stejný, jako svět studené války, jenomže bez Ruska. To byla česká představa "konce historie", totiž konce světa, v němž číhá nebezpečí.

Politici bezprostředně polistopadové doby a jejich publicistická lobby byli rovněž (správně) přesvědčeni, že obraz Německa jako "odvěkého nepřítele" by měl být opraven. Tato vrstva české společnosti pochopila, že Spolková republika je pevná část demokratického Západu a důležitý partner "ČSFR". Prezident Havel otevřel otázku vyhnání sudetských Němců. Radikálové byli ochotni přehodnotit některé součásti české národní mytologie: totiž minusová znaménka, jimiž byla opatřena Rakousko-uherská monarchie a katolická církev. Dělali to někdy příliš důkladně.

Tyto úvahy byly ve společnosti, která byla po převratu v dobrém rozmaru a žila v přesvědčení, že ji čeká idylická budoucnost, přijímány s tolerancí: vládla všeobecná důvěra: svět je dobrý.

Jenže ve veřejnosti při tom při všem zároveň přežívaly i stresy minulosti. Polistopadoví intelektuálové je ignorovali: zajímala je "pravda" a nanejvýš ještě "láska", nikoli lid, kterému podle jejich představ nezbývá, než ji přijmout. To se jim stalo osudným. Komunisté a později i nejsilnější polistopadová politická strana, ODS, to zaregistrovali a využili. Následovala druhá etapa v pojímání národní bezpečnosti, pokus přizpůsobit přítomnost minulosti o něco vzdálenější, návrat k tradičnímu českému nacionalismu.

Svět v tomto pohledu byl světem z let 1945-48, jenže bez Ruska. Podstatnou roli začal hrát sudetoněmecký problém. Strach před tlakem na majetkovou restituci vyhnaných (přičemž otázku restitucí otevřela česká strana a sudetské Němce z nich vyloučila; korektní by bylo udělat to, co původně navrhovali ekonomové kolem Klause, tj. na majetkové restituce úplně rezignovat). Západ byl v očích těchto českých politiků stále rozpolcen na vítěze a poražené (Německo). Demokracie v Německu stále ještě nezdomácněla tak jako u nás, a proto musí zůstat pod evropskou kontrolou (jejich neuróza byla reakcí na pokusy kancléře Kohla vydolovat z české strany jakési náznaky lítosti nad deportacemi z roku 1945-6). Postupně začala česká politika objevovat údajně problematické stránky evropské integrace. Zpočátku dávala najevo nespokojenost, že je příliš pomalá, později, že je příliš důkladná. Heslem se staly "národní zájmy". Musíme bránit naši suverenitu: před Německem, které dosud plně nepřekonalo svou minulost, před evropským socialismem a evropským nepochopením (v jednom rozhovoru s prezidentem Klausem je ztělesňuje laponský poslanec EP, který nerozumí našim specifikům a proto nedokáže pochopit, proč bylo nutné vyhnat z ČSR Němce).

V tomto období vznikaly divoké koncepty národní bezpečnosti: český filosof a publicista Václav Bělohradský hovořil o "excentrické Evropě", o jakémsi železném kruhu od Francie přes Británii až po Rusko, jehož součástí je i ČR a který obklopuje a izoluje nebezpečný evropský střed (Německo, Rakousko). Bělohradský jeden čas úzce spolupracoval s ODS. Jeho úvahy měly nepochybně vliv na pozdější představy "stínového ministra zahraničí" strany Zahradila o středoevropské "ose zla" Berlín - Vídeň - Budapešť (tehdejší maďarský premiér Orbán se odvážil kritizovat Benešovy dekrety). Její protiváhou by se měla stát Česká republika ve spojenectví se zeměmi "stejné váhové kategorie" (Velká Británie, Švédsko). Všechny tyto fantastické představy vznikaly v prostředí, které poskytovalo falešnou svobodu, jakou požívají chovanci v ústavu choromyslných: ve prostředí deformovaném strachem a špatným svědomím, jsou pokřivené i představy o bezpečnosti.

Je třeba ještě připočíst, že to vše se odehrávalo ve světě devadesátých let, v němž neexistovalo žádné skutečné, hmatatelné vážné ohrožení. Když se nedostává strachu z přítomnosti, žije společnost strachem z minulosti.

(pokračování)

kompletní text