ARCHIV

Národní bezpečnost v českém pojetí. Tradice a současnost

Mluvit o otázce národní nebo státní bezpečnosti zcela obecně nebo o „evropské bezpečnosti“ nedovedu. Necítím se být v těchto věcech kompetentní. Mohu však snad něco říci o tom, jak se rozumělo pojmu „bezpečnosti“ nebo „bezpečí“ v české společnosti od chvíle, kdy začala znovu existovat jako politický celek s politickými ambicemi (to znamená někdy v polovině devatenáctého století), a jak se tohle pojetí v proměnách i v kontinuitě vyvíjelo až do dnešní doby. Snad to může usnadnit přemýšlení o evropské bezpečnosti: stali jsme se součástí integrující se Evropy a naši partneři by měli znát naše specifika, i když třeba jen proto, aby věděli, co od nás mohou očekávat.

To, co mají Češi stejně jako ostatní menší středoevropské národy zakódováno ve své novější historii, je pocit permanentního ohrožení. Ohrožení představovaly velké státy s imperiálními ambicemi (Turecko, Rusko), a ovšem taky Německo, velká země, v první polovině devatenáctého století ve stavu zrodu, země s neujasněnými teritoriálními ambicemi: „Von der Maas bis an die Memel, von der Etsch bis an den Belt“ (Od Maasy až po Klaipedu, od Adige až po Belt – řeka Maas protéká dnešní Francií, Belgií a Nizozemskem, město Klaipeda-Memel je dnes v Litvě, řeka Adige v Itálii a průliv Malý Belt v Dánsku), zpívá se v „Deustchlandlied“ politizujícího básníka Hoffmanna von Fallersleben, která se později stala německou národní hymnou. V roce 1848 došlo právě kvůli těmto neujasněným nárokům k prvnímu konfliktu mezi Čechy a Němci. Způsobilo ho vlastně nedorozumění: organizátoři Frankfurtského sněmu cítili zjevně potřebu zakulatit hranice budoucího německého státu a pozvali českého historika a politika Františka Palackého, aby se jako zástupce Čechů jednání sněmu zúčastnil. Palacký odpověděl logicky (a ohleduplně): k něčemu takovému nemá mandát, Češi jsou samostatný politický národ se samostatnými ambicemi a nemohou se tedy stát součástí německého národního státu. Pro malé národy střední a středovýchodní Evropy je Rakouská říše přirozenou ochranou před imperialistickými ambicemi Ruska (o rodících se imperialistických ambicích Německa ze zdvořilosti pomlčel). V Palackého dopise byly tedy zformulovány jakési základy bezpečnostní doktríny českého politického národa, které v podstatě sdíleli všichni významní čeští politici až po Masaryka a až po rok 1914.

Přitom problém národní identity a národní bezpečnosti malých i velkých národů střední Evropy je velmi podobný: Zabýval se jím v polovině minulého století ve svých pozoruhodných analýzách maďarský filosof István Bibó.

Podle Bibóa je evropský nacionalismus rodným bratrem širokého demokratizačního hnutí, které od konce 17. století zachvátilo postupně celou Evropu. Ve středověkém pojetí znamenal národ privilegované vrstvy společnosti (šlechtu, pak i městský patriciát), protože jen tyto vrstvy byly politicky relevantní. Od konce sedmnáctého století se politická relevance postupně či revolucemi rozprostřela po všech příslušnících daného státního celku – stali se z nich občané a společenství občanů pak tvořilo národ, národ politický. Ti, kteří byli do tohoto celku nově zahrnuti, se k němu vztahovali tak, jak byli v minulosti zvyklí se vztahovat ke svému bezprostřednímu okolí, z něhož vyšli: jako k prostředí, které je pro ně v mnoha ohledech užitečné, důvěrně ho znají, chovají k němu sympatie a cítí se za ně být zodpovědni. Jde tedy o stejný poměr, jaký chová malý princ z pohádky Antoina de Saint-Exupéryho ke své květině. Tak se zrodilo moderní vlastenectví.

Tento proces však probíhal neproblematicky jen na západ od Rýna, tam, kde se už ve středověku vytvořily pevné státy s nezpochybnitelnou identitou, víceméně zafixovanými hranicemi a etnicky homogenizovaným obyvatelstvem. Na východ od Rýna vypadala situace docela jinak: Německo bylo rozdrobené na spoustu států a státečků, jejich sjednocení bránily politické zájmy mocných sousedů. Napoleonské války daly Němcům pocítit jejich bezmocnost. Malé středoevropské národy se octly v mocenském poli tří imperiálních celků, Osmanské říše, Rakouska a Ruska. První z nich byl útvar založený na vojenské expanzi, cizí evropskému prostředí. Druhý plod politické improvizace mocného panovnického rodu. Třetí se v něčem podobal tomu prvnímu, v něčem tomu druhému. Ani jednomu z nich se nepodařilo, aby jej tyto národy považovaly za svůj a pokusily si ho i citově přivlastnit. Místo toho se vztahovaly k etnicitě (jazyku a kultuře) a k historii, k státním útvarům minulosti, které mohly daleko spíš považovat za své (středověký polský, český a maďarský stát). Existovalo tu tedy něco, co my Středoevropané považujeme za normální, ačkoli to normální nebylo: národy bez států, politická embrya, která o svou státní existenci usilovala. I tyto národy byly politické (nikoli jen kulturní) celky a měly politické ambice. To platí stejně pro Němce jako pro Čechy, Maďary a Poláky. Bohužel se vlivem historických reminiscencí vztahovaly k jiným a většinou větším územním celkům, než jaké v tu chvíli obývalo politizující etnikum. Navíc jim chybělo to základní, co je pro politický národ nutné: bezpečné a zajištěné hranice. Jejich ambice na sebe navzájem narážely, docházelo ke konfliktům, výsledek byl stres a hysterie. Tak se národní a demokratické hnutí, jež v západní Evropě šlo ruku v ruce, ve střední a jihovýchodní Evropě dostávalo do konfliktu. Vyvinul se „antidemokratický nacionalismus“, něco, co je z hlediska zdravého (západo)evropského vývoje vlastně contradictio in adjecto.

Potud Bibó. Je zjevné, že v procesu emancipace středoevropských národů(emancipace má v sobě něco nedospělého, pubertálního; dospělý člověk se nepotřebuje emancipovat) a v atmosféře neustálého ohrožení, daného neujasněnou územní základnou národní existence hraje otázka bezpečnosti klíčovou roli. „Nepřipisuj svaté jméno vlasti kraji tomu, v kterém bydlíme, pravou vlast jen v srdci nosíme, tuto nelze bíti ani krásti“, napsal ve dvacátých letech devatenáctého století slovenský, český píšící básník Ján Kollár. Vlast je v tomto pojetí jakási virtuální realita, „mravy, řeč a mysli svorné“ - tedy něco nejistého, ohroženého, něco, co se má teprve zhmotnit. Český emancipační proces byl od počátku namířen proti Němcům (Němci se rozuměli v první řadě němečtí Rakušané, a mezi nimi zase v první řadě čeští Němci, ale byli zároveň chápáni jako součást širšího proudu němectví, protože se tak sami definovali). Zakladatel moderní české žurnalistiky Karel Havlíček tehdy prohlásil: „Jestli my Čechové přece máme nějakou kulturu, nesmí se nikdy říci, že ji máme od Němců, nýbrž říci se musí, že ji máme navzdor Němcům. Neboť pokud jen historie pamatuje, byli vždy Němci na odpor všelikému našemu vzdělání a jsou jistě až do této doby…“ To je ovšem optický klam, vzniklý hysterickou atmosférou národního ohrožení. Další generace českých optických myslitelů a historiků, například umírněný nacionalista Masaryk, konzervativní nacionalista Pekař a ovšem Emanuel Rádl, který vůbec nebyl nacionalistou, v době, kdy národní existence byla už víceméně zajištěná, dospěli k spravedlivějšímu posouzení německého vlivu. Tak např. Pekař ho uznává „s tím, že velmi často jen zprostředkovával podněty ze vzdělanějšího Západu… Uváděje k nám Evropu, vykonal mnoho velikého a požehnaného v naší vlasti, přizpůsobuje ji – opakuji, že v kooperaci s přímými vlivy ostatní západní Evropy – vyšším formám života v kultuře duchovní a hmotné, v právních i společenských poměrech i v hospodářství.“ Bezpečnost v tomto období nebyla ovšem pojata jen negativně, jako bezpečnost „od Němců“, ale pozitivně. Šlo o to, jak uzpůsobit Rakousko, aby mohlo poskytovat malým středoevropským národům ochranu a aby ho tyto národy mohly považovat za své. Tím se zabýval zevrubně už Palacký a ještě Masaryk se v devadesátých letech devatenáctého století netajil přesvědčením, že „naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska“, který Masaryk chápe jako „kulturní a politické úsilí, v souhlasu s potřebami našeho lidu pracovat ku povznesení celého Rakouska a jeho politické správy“.

Rakousko se bohužel ukázalo být nereformovatelným (možná, že sám úkol, před nímž tento mnohonárodní útvar stál, nebyl politicky řešitelný). Vznik samostatného Československa znamenal určitou změnu bezpečnostní doktríny. Nový stát se orientoval na západní demokratické mocnosti (tato orientace byla správná a výhodná) a za největší nebezpečí považoval restauraci Rakousko-Uherska. Německo bylo sice pociťováno také jako rizikový faktor, ale zpočátku jen v druhém plánu. Zásluhou Masarykovou se neprosadila orientace na bolševické Rusko a komunisté, ruská pátá kolona, byli sice relativně silní, ale neměli na to, aby stát podstatně ohrozili.

Československo bylo fakticky národním státem Čechů, přičemž vznikla fikce jednotného „československého“ národa, který měl zahrnovat i Slováky. Slováci byli zpočátku - velmi krátkou dobu – s touto fikcí spokojeni, pak se pro ně stalo české objetí příliš těsným a začali se emancipovat trochu podobně, jako se v předchozí etapě Češi emancipovali od Němců. Sami Češi neměli v novém státě většinu a jeho existence byla vratká, závislá na garanciích velmocí. Vnitropoliticky – uvnitř české společnosti – ho upevňoval pocit ohrožení ze všech stran (ČSR si ve velmi krátké době znepřátelila všechny sousedy s výjimkou Rumunska) a ideologie „bašty demokracie ve střední Evropě“, která měla dát Čechům coby budovatelům nového státu právo hrát v něm „vedoucí roli“. Západní záruky vzaly za své v Mnichově v roce 1938 a stát pak neměl sílu – a vlastně ani praktickou možnost – odolat Hitlerově agresi.

(pokračování)

22. listopadu 2004

kompletní text