ARCHIV

Národní bezpečnost v českém pojetí. Tradice a současnost (3.)

(Pokračování - 2.část)

Německá politika přistupovala k těmto emancipačním pokusům velkoryse, zřejmě vedena poněkud zvláštní představou, že vzhledem k nacistickým zločinům a problematickým imperiálním ambicím minulosti Německo nesmí mít v této oblasti žádné vlastní zájmy. Politika Kohlovy a ještě o hodně výrazněji Schröderovy vlády vůči ČR (a taky vůči Polsku) byla (a je) politikou appeasementu. Jako každý appeasement má i ona své problémy:

Za prvé, ukázala se být úplně neúčinnou. Přes všechna smířlivá a vstřícná gesta daly obě německé vlády najevo, že vyhnání Němců nemohou jen tak a beze všeho požehnat. Německo může svým východním sousedům slibovat hory doly, ale nemůže prostě říci: ano, udělali jste tenkrát to nejlepší, co jste mohli. Východní sousedé se ovšem ničím jiným než takovým prohlášením neuspokojí. Znepokojení na východě proto neklesá, ale roste. Polsko hrozí reparacemi. Česká politika došla svorně k závěru, že současné Německo je papírový tygr a je třeba této situace využít k prosazení "národních zájmů". Podstatnou roli hraje strach slabšího a špatné svědomí, které nelze racionálním způsobem uspokojit (právě proto, že je špatné).

Za druhé, vždycky je tu nebezpečí, že se přehnaně vstřícná politika, která nenese plody, během času převrátí ve svůj úplný protiklad, že po generaci politických usmiřovatelů přijdou politici "tvrdé ruky" a že se německá politika opět stane ve střední Evropě rizikovým faktorem.

To všechno jsou problémy, které s sebou přináší hluboký mír, který trvá velmi dlouho (nezapomínejme, že studená válka nebyla žádnou válkou v pravém slova smyslu a že drtivá většina nejen Němců z SRN, ale Němců z ruského záboru a Čechů prožila léta od druhé světové války do zhroucení bolševismu bez velkého strádání.

Symbolické datum 11. září 2001 znamená mezník: situace se důkladně proměňuje. Je tu nové, globální nebezpečí: islámský terorismus se svou ideologií totálního útoku na Západ. Kulturní rysy tohoto konfliktu ("válka civilizací") by se neměly přeceňovat, v podstatě jde, jako tak často v dějinách, o pokus zmocnit se bez velké práce cizího bohatství.

Tváří v tvář tomuto ohrožení se západní svět polarizuje. Ruské nebezpečí v době studené války bylo bezprostřední a hmatatelné. Jednota Západu byla podstatnou měrou upevňována tímto tlakem zvnějšku. Teď je situace jiná: např. v souvislosti s válkou v Iráku zaznívají argumenty, jaké se ozývaly v roce 1938: dosud nebyly vyčerpány všechny možnosti pro vyjednávání; nebezpečí se zbytečně přeceňuje; stávající situace má své příčiny, na níž se podílejí i bohaté západní státy, měli bychom si nejdřív zamést před vlastním prahem; hledáme nepřítele na špatném místě; atp.

Dlouholetá francouzská politika emancipace od USA, s níž kdysi započal Charles de Gaulle, dostala nový mocný podnět. A přidalo se i Schröderovo Německo (zdá se, jako by výsledkem reflexe minulosti bylo přesvědčení, že bojovat se nesmí nikdy a za žádných okolností). Vytváří se mohutný evropský kontinentální blok, který hledá další spojence na východě. Novým rozdělením sil se problematizují instituce, na nichž doposud stála jednota Západu, NATO a především EU: má být potenciálním konkurentem Spojených států?

Malé středoevropské státy žijí dosud v úplně jiném politickém univerzu. Dominují mu "vítězové druhé světové války" (tj. USA, Francie, Velká Británie a vlastně i Rusko). Německo je poraženým nepřítelem a je třeba s ním jednat z pozice síly. České bezpečnostní koncepce zapadají do jiného světa, než je ten, v němž nyní žijeme. Do světa minulosti. Hysterický pocit ohrožení je reakcí na virtuální, nikoli skutečné nebezpečí.

Kromě toho je česká politická scéna rozštěpena: levice je proevropská, má dobré styky s německými socialisty. Pravice je proamerická, ovšem ve smyslu tradiční české bezpečnostní politiky: hledá v USA především protiváhu proti německému nebezpečí a usiluje se emancipovat především od EU, v níž vidí prodlouženou ruku Německa. Veřejnost je, jako všude v Evropě, pacifistická.

Zcela zvláštní politiku provádějí komunisté, druhá nejsilnější česká strana. Jsou zároveň radikálně socialističtí (v bolševickém slova smyslu), radikálně nacionalističtí (tj. protiněmečtí) a taky protiameričtí. Navazují na své dlouholeté tradice, Komunistická strana byla od svého počátku ve dvacátých letech minulého století pátou kolonou ruského imperialismu). V socialismu dokážou (jako vždy) přetrumfnout sociální demokraty, v nacionalismu ODS, a přitom souzní s rozšířenými náladami v české společnosti. Postupně se stali významnou součástí českého politického systému.

Toho plyne: Česká republika (a vůbec nové státy EU a NATO) znamenají v situaci nového globálního ohrožení určité nebezpečí a nestabilní prvek pro evropskou bezpečnost. Žijí ve virtuálním světě, v němž významnou úlohu hraje nenávist, zrozená ze strachu. Důvod hysterie je ustavičná potřeba emancipace (tu od Německa, od Ameriky, tu od USA). Je to pubertální, přechodný stav, v němž ovšem tyto národy žijí už řadu desetiletí. Přivolaly tak na sebe řadu pohrom a jsou v stavu v tom pokračovat.

Je otázka, jak se jim dá zvenčí (např. z Německa) pomoci, aby se osvobodily od démonů které je sužují. Realistická odpověď zní: nijak. Pokud se nedokáží vlastní silou vyrovnat se svou minulostí a se svými sousedy (taky mezi sebou navzájem, i tu přežívají stíny konfliktů minulosti!), nikdo jim nepomůže. A přitom čas, bohužel, chvátá.

Erfurt, 17. listopadu 2004

kompletní text