ARCHIV

Křesťanství a politika

Polemizoval jsem před časem v Událostech s článkem Dana Drápala z MfD 26.5. t.r. Šlo o to, zda má být v preambuli ústavy Evropské unie zmíněno křesťanství jako zdroj evropské politiky. Pan Drápal se domnívá, že ne.

Na mou polemiku odpověděl Daniel Agnew textem, jejž jsem dal k dispozici v minulém čísle Událostí s tím, že se na něj pokusím odpovědět.

Necítím se být nijak zvlášť pevným ve věroučných otázkách. Protože se však články pánů Drápala a Agnewa pohybovaly v oblastech, kde se (nutně) dotýká náboženství a politika, nezbývá mi, než se vydat na terén, kde jsou oni oba bezpochyby jistější a asi i povolanější než já.

Nejprve bych rád zdůraznil, abych odstranil možná nedorozumění: vážím si pana Drápala jako člověka pronikavého politického úsudku a vážím si ho i za to, že neváhá např. v politickém komentáři hovořit o Boží milosti tam, kde je to přesnější než různé opisy, jež občas volíme, abychom vyšli vstříc těm, kterým při slovech Boží milost běhá mráz po zádech. Protože ten mráz po zádech je jejich problém. Taky jsem ho nechtěl označit a myslím, že ani neoznačil za křesťanského fundamentalistu, stejného jako fundamentalisté islámští. Nýbrž jsem chtěl jen upozornit, že určitému způsobu uvažování, jehož stopy jsem vycítil v článku z MfD, hrozí nebezpečí, že by mohl do fundamentalismu sklouznout. Tolik na vysvětlenou.

A nyní k jádru problému. Jsem přesvědčen, že moderní liberální demokracie, tak, jak se v euroatlantickém světě pomalu prosazuje od konce 17. století, stojí na křesťanských základech. Ať už si to její stoupenci chtějí nebo nechtějí přiznat. A že je bez nich nesrozumitelná a proto taky neudržitelná.

Jde především o toto:

Za prvé: rovnost lidí (např. před zákonem) je založena v rovnosti lidí před Bohem. Je to nikoli konstatování skutečnosti, které by se dalo nějak třeba biologicky prokázat, ale příkaz. Demokracie nevychází z toho, že jsou si lidé rovni, ale má úkol tuto rovnost uskutečnit. Nejde o rovnost fyzických nebo psychických vlastností, ale o rovnost naděje. A je to něco, co se nedá dokázat, ale něco, v co je třeba věřit.

Za druhé: základní hodnotou je jedinec, nesmrtelná lidská duše. Ne proto, že by byl tak krásný a dokonalý, ale protože ho Bůh miluje, vznáší na něho nárok a za tím účelem mu daroval svobodu. Proto se taky jedinec může u něho vždy dovolávat spravedlnosti proti světským autoritám (v národě, který předstírá, že uctívá Jana Husa, by zrovna tohle mělo být samozřejmé). S tím souvisí důrazné Ježíšovo upozornění, že i nepřítel je bližní a i na něho se vztahuje příkaz lásky. Odtud úcta k individuálnímu názoru a k menšinovým stanoviskům, tolerance, která neznamená, že každý má svou pravdu, ale že každý individuální názor má být brán vážně a tedy předložen k veřejné diskusi a v ní buď podpořen, nebo vyvrácen. To je duchovní rozměr liberalismu, jak o něm psal Emanuel Rádl.

A za třetí: příkaz dávat císařovi, co je císařovo, a co je Božího, Bohu. Z toho vyplynulo oddělení duchovní a světské moci v latinském středověku (východní křesťanství ho neznalo) a následně u Johna Locka oddělení péče o věci časné a věci věčné. Toto oddělení je snad poněkud hrubé - člověk samozřejmě při pořádání věcí časných nemůže nechat stranou svou víru a své přesvědčení. Přesto je hrází náboženské totalitě: jsou věci, na nichž se shodneme, a věci, na nichž se ze zásadních důvodů shodnout nemůžeme. Na těch prvních můžeme spolupracovat, aniž bychom na ty druhé zapomínali: už proto, že jsme si rovni, že jsme zavázáni milovat bližního, i když je nepřítel, a že se v zásadních záležitostech vždy můžeme odvolat ke svému svědomí a k Bohu.

Proto považuji za zcela legitimní a vlastně nezbytné, aby se v evropské ústavě konstatovalo, že euroatlantická demokracie vyrůstá z křesťanských kořenů. Je to evidentní záležitost, pozice "sekulárních humanistů" je v této věci slabá, a vědomí o křesťanských kořenech demokracie se může stát východiskem "evangelizačního a misijního úsilí", o němž mluví pan Agnew. (Jako příklad a analogie mne napadá známá a často citovaná promluva svatého Pavla k Athéňanům o neznámém Bohu, Skutky 17, 19 ad.).

Tím se dostávám k základní otázce, kterou mi pan Agnew klade: zda totiž považuji za špatné, že někdo chce obhajovat jeden světonázor před jiným světonázorem, zda považuji misijní a evangelizační úsilí jako takové za přijatelné v evropském post-křesťanském prostoru a kde vidím vlasovou trhlinu mezi evangelisty a fundamentalisty.

Především bych nerad házel předčasně flintu do žita a mluvil o evropském post-křesťanském prostoru. To se teprv ukáže.

Dále: člověk musí to, o čem je přesvědčen, hájit za všech okolností a ze všech sil. Misijní a evangelizační činnost považuji ne za přijatelnou, ale za nezbytnou, a nejen v evropském prostoru.

Zůstává zcela zásadní otázka kde a jak. Jednoduše řečeno: člověk, který bude z parlamentní lavice promlouvat jako z kazatelny, za to zaplatí nejstrašnější cenu: bude nejen nevěrohodný, ale navíc ještě směšný. Vážnost a zásadovost bez přiměřenosti situaci je k ničemu. Buďte prostí jako holubice a opatrní jako hadi, říká se v Evangeliu. Málo citu pro přiměřenost je příznačné např. pro církve, které se z pochopitelných důvodů cítí být slabými. U nás je to snad cena za to, že přes všechno kňourání o třistaletém úpění nechceme vidět, že se naši předkové po roce 1620 své víry zřekli možná až příliš snadno.

12. června 2004