III. Velká protikorupční revoluce

„Boj proti korupci“ jako válečné heslo už předem vyzývá k jakési obezřetnosti, protože v evropském vývoji posledních století bylo jen málo opravdu velkých lumpáren, které se bez něho obešly. Velmi se hodí k rozněcování veřejné hysterie a k tomu, aby poskytoval legitimaci nejrůznějším revolučním hnutím. Babišovo „pětadvacet let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, a teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom tu udělali pořádek“ je jednoduché, přehledné a reprezentativní. Tak zní mantra každé revoluce. Je velmi jednoduché převádět všechny závažné problémy, které zmítají společností, na střetnutí sil světla se silami tmy (je pozoruhodné, že Václav Klaus, který protikorupčníkům sloužil vždycky za ztělesnění satana, nedělá svým vydáváním všeho možného za dílčí souboje veliké války mezi kapitalismem a socialismem vlastně nic jiného než oni). Světlo jsme přitom shodou okolností zrovna my, kdežto tma ti druzí. Je to taky přitažlivé pro lidi, kteří jsou zvyklí uvažovat jednoduše a mají sklon k silovým řešením (např. odhalit, zavřít, případně pověsit): problém si vždycky musí personifikovat do nepřítele, s nímž je třeba zatočit. Společnost rozčilená politickými, hospodářskými a sociálními problémy bývá náchylná k takové demagogii, a každý, kdo takovou demagogii provozuje, tu společnost ještě víc rozčiluje. Je to bludný kruh eskalující hysterie.

Součástí hysterie je taky představa katarze, jednoduchého řešení: ANO, bude líp. Přitom např. korupce je jistě vážný problém, upřímně řečeno vždycky problémem byla a vždycky taky bude. Smyslem boje proti korupci může být – a prosím, taky musí být, o tom vůbec nepochybuji - jen a jedině snižovat její hladinu ve společnosti. Dá to mnoho práce a nikdy nejsou vyloučeny regrese. Představa, že se např. s korupcí dá ráznými prostými opatřeními (např. přísné zákony a tvrdé represe) jednou provždy skoncovat, se dá realizovat jen tak, že se přitom zároveň taky zničí společnost korupcí napadená. Škody způsobené zásahem jsou pak nesrovnatelně větší než jeho užitek. A dále: korupce je jen jeden z důsledků choroby, jíž je nefunkční politika. Když se nedá do pořádku politika, bude i boj oproti korupci nefunkční. Funkční politika je pro zdraví společnosti daleko důležitější, než si lidé u nás, lidé navyklí politikou pohrdat, myslí.

První fáze revoluce: Pražské jaro 2012

Na počátku i v našem případě stála rezignace na politické řešení situace, protože politika údajně selhala. Dvacet pět let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli. Podobně selhala kdysi podle Havlova přesvědčení zkostnatělá buržoazní demokracie (a předtím třeba podle Benešova přesvědčení jednostranná formální demokracie, nezohledňující hospodářské a sociální aspekty). Hybatelem revoluční vlny byla u nás na počátku revoluce, o níž je řeč, tři dejme tomu uskupení, která se - každé po svém a s určitými odchylkami - hlásila k babišovské mantře.

Za prvé, hlavní opoziční strana, sociální demokracie. Pokud jde o rozpoutání hysterie, rozhodující element. Vedl ji politický kalkul: sváděla ji a dráždila slabá Nečasova vláda. Ta záhy po volbách, jimiž se dostala k moci, už nedisponovala žádnou definovanou většinou v Poslanecké sněmovně. Byla oslabená vleklou celoevropskou hospodářskou krizí, soustavnými škůdcovskými akcemi prezidenta Klause, emancipační politikou TOP09, jež se usilovala vyprofilovat na problémech svého silnějšího koaličního partnera. Opozice dokázala v mnoha významných věcech vládu paralyzovat, nedařilo se jí však vládu svrhnout, protože jakmile hrozilo nebezpečí pádu vlády a předčasných voleb, ocitli se nejrůznější odpadlíci v PS v choulostivé situaci (jejich znovuzvolení bylo ve hvězdách) a neriskovali konec vlastní poslanecké kariéry. To, co se odehrávalo, bylo nekonečné a vleklé umírání vlády, během něhož důvěra v ni i preference vládních stran klesaly hloub a hloub. Proto se ČSSD pokoušela vystupňovat mimoparlamentní veřejný tlak do té míry, aby se pod ním vláda nakonec zhroutila. Využila k tomu svůj vliv v postkomunistických odborech, které sloužily jako servisní organizace pro pořádání veřejných protestů, a různé radikální levicové organizace a významné osobnosti intelektuální levice s nimi spojené (na podzim roku 2011 přijel do Prahy dokonce i sám Žižek). Sociálně demokratičtí politici byli přesvědčeni, že poté, co se jim podaří vládu svrhnout, dostanou politiku bez problémů opět pod kontrolu.

Za druhé, nejrůznější nezávislé iniciativy, protikorupční organizace, sdružení a intelektuálové, spjatí tak či onak s idejemi a duchovním odkazem Václava Havla. Společenství natolik měňavé, že je vůbec obtížné je nějak pojmenovat. Nejvhodnější mi připadá již zaběhnuté pojmenování „Pravda a Láska“, vázané na kýčovité, dutě patetické pseudonáboženské heslo havlovského disentu bezprostředně po listopadovém převratu v roce 1989 o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Nejvýraznější je iniciativa Vraťte nám stát“, která svým názvem evokuje výklad situace velmi podobný tomu babišovskému (nezodpovědní politici nám po převratu vyfoukli stát, my právoplatní majitelé – dříve se říkalo pracující, dnes tradičněji občané – je důrazně žádáme, aby ho koukali vrátit). Je však možné jmenovat i další, Rekonstrukci státu, Nadační fond proti korupci, Transparency International a spoustu neorganizovaných „osobností“. Ti všichni nepředstavovali nikdy jednolitou, organizovanou politickou sílu, byly mezi nimi nezanedbatelné názorové rozdíly, ale měli dohromady určitou politickou váhu hlavně díky prostoru, který si dokázali získat porůznu v médiích. Pořádně proto načechrali politický terén pro změny, které přišly na řadu v následujícím roce.

A za třetí, uskupení s politickými ambicemi a s finančním zdroji, umožňujícími vysloveně politickou aktivitu s vyhlídkou na účast v příštích volbách. Andrej Babiš a (o dost méně majetný) Tomio Okamura. Spolu s dnes již polozapomenutou iniciativou Holešovská výzva představovali v Pražském jaru 2012 zatím jen jakousi lidovější variantu Pravdy a Lásky. Významné je, že jejich veřejná podpora byla tehdy sice ještě nevelká, ale na rozdíl od Pravdy a lásky vyčíslitelná, a že měli jasnější představy o své politické budoucnosti.

Společná základní teze zněla: dosavadní politika selhala, je třeba ji nahradit něčím novým a lepším. V představách o povaze toho selhání a hlavně jeho časovém vymezení (kdy to začalo) se ovšem ta tři uskupení navzájem lišila.

ČSSD byla tradiční, „standardní“ politická strana. Během „Starých pořádků“ byla osm let u vlády. Nemohla se zcela jednoznačně vykroutit ze své spoluzodpovědnosti za vývoj politické situace po roce 1989. Období, kdy nám vládli politici, kteří kradli a nemakali, pro ni proto začínalo v roce 2006 a zahrnovalo léta, kdy byla s malou přestávkou u kormidla „zrádná pravice“. Zároveň taky nemohla předstírat, že její představitelé nejsou politici, nikdo by tomu nebyl věřil. Nad její přirozenou a upřímnou revolučností se tedy od počátku vznášel otazník, její pozice byla vlastně slabá, což se nakonec ukázalo a v preferencích je to vidět dodnes.

V okruhu Pravdy a Lásky nebylo o tom, kdy krizové období, úplně jasno. Je zjevné, že velkou roli hrálo vítězství ODS ve volbách roku 1992 (lidé z Havlova okruhu ztratili řadu mocenských pozic a významný vliv v médiích), skutečným ztělesněním krize byla ovšem opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS. Politici byli tito lidé tak napůl (mnozí zastávali více či méně důležité politické funkce zejména v letech 1990-92) a v prvních letech po listopadu 1989 vládli vlastně taky jen tak napůl. Nicméně tak trochu politici byli a tak trochu vládli.

Z toho všeho je jasné, že pro Babiše bylo poměrně jednoduché zaujmout nelomenou, jednoznačně rozhodnou pozici: odmítnout je třeba celých 25 let a politiky sakum prásk. Rozčilené české veřejnosti museli sociální demokraté i „pravdoláskaři“ připadat jako nedůslední oportunisté (podobně jako ve dvacátých letech minulého století byli pro zradikalizovanou, rozlícenou veřejnost leckde přitažlivější komunisté než sociální demokrati). Babiš byl pro veřejnost nejsrozumitelnější. Přitom Babiš otázku listopadu 1989 výslovně neexponoval, protože pro budoucí postkomunistické oligarchy nebyl listopad 1989 žádným stresovým zážitkem. Neznamenal pro ně jako pro komunisty potupnou a bolestnou porážku, během níž ztratili podstatnou část svého společenského vlivu. Oni si ho vlastně ani moc nevšimli.

V jarních a letních měsících roku 2012 se plně vyjevila veřejná nespokojenost s politickou situací a proběhly silné a velmi hlasité veřejné protestní akce. Vznikla jakási společenská psychóza, které je k politickým změnám revoluční povahy zapotřebí. Nevysloveným heslem bylo to, co se zpívalo ve staré revoluční písni: nechť zhyne starý podlý svět!

Druhá fáze revoluce: Revoluční rok 2013

V tomto roce proběhla řada významných politických změn, které přepsaly politické uspořádání České republiky. Byly to vesměs změny k horšímu. Jistě, stalo se tak buď ústavní cestou nebo cestou, která dejme tomu neodporuje ústavě. Upozorňuji jen, že něco podobného (jen podle mého názoru v obráceném, pozitivním slova smyslu) proběhlo i v prvních měsících po listopadu 1989 - přesto se tu mluvívá o revoluci, s dovětkem „sametová“, a nikdo to dvakrát moc nezpochybňuje.

V lednu 2013 byl v přímé volbě přesvědčivou většinou zvolen prezidentem ČR Miloš Zeman. Přímou volbu předtím prosadil ústavní většinou (tzn. i s výraznou podporou stran Nečasovy vládní koalice) „předrevoluční“ parlament, a to z důvodů jednak populistických (lidé měli dostat silněji na srozuměnou, že na nich záleží, že spolurozhodují), jednak věcných (prezidentská volba v roce 2008 po sobě zanechala dojem, že napříště už touto cestou nemůže být zvolen nikdo). Karel Schwarzenberg, podporovaný vládní koalicí, neuspěl. Tím dostala Nečasova vláda ránu z milosti a nezadržitelně se rozjely další podstatné změny.

Přitom Zeman sám o sobě velké nebezpečí neznamenal: bylo zjevné, že jeho servisní strana (SPOZ) neudělá žádnou velkou díru do světa, a na druhou stranu nebylo jasné, zda a do jaké míry se mu podaří dostat pod kontrolu destabilizované vedení ČSSD. Po krachu podzimního neúspěšného pokusu o mocenský zvrat v ČSSD (s odstupem času mi velmi připomíná jakousi karikaturu „sarajevského atentátu“ na Václava Klause z podzimu 1997) má v české politice zhruba podobnou váhu, jakou měl kdysi coby prezident Václav Havel, jen s výrazně horším hodnocením u většiny politiků i u veřejnosti. Jeho reputace na mezinárodní scéně (snad s výjimkou Moskvy) je ještě horší než ta Klausova, a to už je co říci. Mohutný je pouze jeho destabilizující potenciál – je větší než ten Havlův i než ten Klausův, a tak Zeman dokáže vzhledem k nestabilní domácí i zahraničněpolitické situaci nadělat daleko větší paseku.

V červnu pak po spektakulární policejní razii na Úřadě vlády, jaká v krátkých dějinách ČR nemá obdoby, padla Nečasova vláda. Policejní akce byla kryta ideologií boje proti korupční mafii, která rozvrací demokracii v České republice. Nic z toho se dodnes nepodařilo prokázat, takže jediným faktickým důsledkem byla rezignace předsedy vlády, a tedy pád vlády: bylo nepředstavitelné, že by vláda v nastalé situaci nepožádala PS o vyslovení důvěry, a bylo stejně nepředstavitelné, že by ji v té situaci měla úplně rozložená Poslanecká sněmovna a znejistěné vládní strany odvahu vládě dát.

Prezident poté jmenoval vládu podle vlastního uvážení, složenou ze svých sympatizantů a členů své pidistrany. Nikdo z jeho předchůdců nic podobného neudělal, ačkoli ústava to umožňuje a oba měli příležitost, Havel v roce 1997 po Klausově rezignaci, Klaus v roce 2009 po Topolánkově rezignaci. Tato nová vláda v PS důvěru nedostala, přesto vládla půl roku, do předčasných voleb a do následného ustavení nové vlády. Ani to žádný z jeho předchůdců neudělal. Podobná rozhodnutí mívají velkou váhu jako precedenty, jimiž se formálně v souladu s ústavou zavádějí ve státě křovácké poměry.

Protože se zároveň ukázalo, že Poslanecká sněmovna není schopná dát dohromady vůbec žádnou většinu, požádala podle ústavy prezidenta o rozpuštění, prezident jí vyhověl a vypsal předčasné volby. Dnem jejího rozpuštění (28. srpen 2013) tedy i formálně skončilo to, co Andrej Babiš nazývá „Starými pořádky“: Polistopadová První demokratická Česká republika. Během roku se změnil nejprve prezident, pak vláda, a vzápětí byla suspendována (dočasně, ovšem) stará Poslanecká sněmovna.

25. a 26. října 2013 pak proběhly předčasné volby do Poslanecké sněmovny, které překreslily tvář české politické scény. ČSSD, spouštěč a hybatel Velké protikorupční revoluce, utrpěla Pyrrhovo vítězství. Volby sice formálně vyhrála, ale s daleko menší převahou, než se očekávalo. Proto padl její plán na „rehabilitaci politiky“ tím, že vznikne jednobarevná menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou. Hlavní událostí byl velký, nečekaný úspěch Babišova hnutí ANO. Oligarcha získal významné pozice v Poslanecké sněmovně a následně i ve vládě a ANO se pak stalo fakticky nejvlivnějším politickým uskupením v ČR.

Plán ČSSD na volební vítězství a na drtivou a pokud možno definitivní porážku „pravice“ tedy vyšel: demokratická opozice, ODS i TOP09 byly zatlačeny na práh politické bezvýznamnosti – představují jen menší část opozice, v níž má faktickou většinu nová „klidná síla“, KSČM, a trosky, co zbyly po Okamurově Úsvitu (47 mandátů proti 42 mandátům ODS a TOP09). Následný humpolácký pokus prezidenta o převzetí moci v ČSSD se však sociálním demokratům podařilo zvládnout jen díky benevolenci Andreje Babiše. Plán na obnovení „standardní“ politiky v nové podobě (rozdrcená opozice, faktická „opoziční smlouva“ s KSČM – na rozdíl od té někdejší, zemanovsko-klausovské, by se však byla nejspíš upekla kabinetní a kuloárovou cestou) se už naštěstí nepovedl. I na základě tohoto výsledku voleb by byly parlamentní strany „První české republiky“ dokázaly vytvořit vládu se solidní většinou v Poslanecké sněmovně (106 poslanců, o jednoho víc, než kolik podporovalo první Klausovu vládu v letech 1992-6). Zejména díky své předchozí, konfrontačně opoziční politice však ČSSD něčeho podobného nebyla schopna, a navíc revolučně rozvášněná veřejnost by podobné řešení ani nebyla přijala.

V Andreji Babišovi a v ANO vznikl ČSSD silný konkurent úplně nového typu: oligarchický útvar, v němž se zcela netransparentním způsobem spojuje v jeden mohutný mocenský celek průmyslový koncern, politické hnutí i mediální impérium. Babišův Agrofert ještě před volbami skoupil hlavní dva české deníky a hned po volbách, jak se dalo očekávat, vyměnil jejich vedení (průběžně pak získal ještě další akvizice na mediálním trhu). ČSSD ani další slabší koaliční partner, KDU-ČSL, nejsou na něco podobného zvyklé a nedokážou tomu čelit. ČSSD se tedy spuštěním revolučních změn podařilo vybojovat přední místo na slunci – pro Andreje Babiše.

Jako jakýsi odpad po vzniku nových pořádků zbyl v Poslanecké sněmovně Úsvit Tomia Okamury, který se neslavně zhroutil, takže tam teď straší už jen jeho rozložená mrtvola; která je ovšem, ač už nedrží pohromadě, taky považována za opozici. Opozicí je i KSČM, zkamenělina z bolševických třetihor. Spolehlivou konstantou politiky českých komunistů už od dvacátých let minulého století (kontinuitu nelze zpochybnit) je to, že až doposud vždycky byli spolehlivou prodlouženou rukou Kremlu. Demokratickou opozici zastupují ODS a TOP09. Obě strany v posledních letech selhaly. ODS se nikdy nedokázala emancipovat od toho, co jí vdechl její zakladatel, především od kýčovité ideologie „pravičáctví“, od nevědomých reziduí mladočeského a národně socialistického šovinismu a nesmyslného a zhoubného úsilí emancipovat se od západního společenství, které nakonec, v závěru Klausova prezidentského mandátu, vyústilo v naprosto neslýchané koketování s Putinem. ODS zůstala a zůstává jednou nohou v „klausismu“. TOP09 byla pokusem získat pro „pravici“ hlasy těch, jež takto profilovaná strana právem odpuzovala, a taky hlasy a podporu havlovské „Pravdy a Lásky“ (šlo o jen pár procent voličů, ale např. i o nezanedbatelnou mediální podporu). Experiment přispěl k dobrému volebnímu výsledku r. 2010, od té doby se TOP09 pokoušela profilovat a posilovat na úkor svého silnějšího koaličního partnera: to se dařilo, jenže „pravice“ jako celek přitom hlasy ztrácela. Navíc „havlovská“ linie je katastroficky neperspektivní, což se na malém vzorku nakonec potvrdilo při velmi neúspěšné kandidatuře Martina Bursíka do Senátu v Praze na podzim 2014. Obávám se (nemám z toho žádnou velkou radost), že obě strany (TOP09, i ODS) vyčerpaly svůj potenciál. Mám je za demokratickou opozici a jako občan je rád budu v dílčích věcech podporovat. To je vše.

Pro úplnost zbývá dodat, že destrukce „Starých pořádků“ byla dovršena v komunálních a senátních volbách v říjnu 2014. Andreji Babišovi se podařilo ovládnout Prahu (stal se tu vítězem voleb) a řadu velkých českých měst. Význam Prahy je přitom pro českou společnost klíčový a sociální demokraté tu nikdy neměli dominantní pozici. Nemají ji tedy ani dnes, jen „zrádnou pravici“ vystřídal u kormidla Babiš.

Podstatná je rovněž destrukce mediální sféry a skutečnost, že velkopodnikatel Andrej Babiš poté, co usedl do křesla ministra financí, získal účinné nástroje faktické kontroly nad českou podnikatelskou sférou.

Vším, co jsem tu popsal, se „Druhá česká republika“ zkonsolidovala jako stát, kde autokracie a oligarchie nabyla převahy nad demokracií, kde je plíživou cestou omezován výkon svobody projevu (nezávislá média se stěhují na internet) a kde se v nejvyšších patrech politické scény čím dál tím víc uplatňují buranské manýry.

To je můj pokus o popis toho, čemu říkám Velká protikorupční revoluce: to jest událostí, které vedly ke vzniku Druhé české republiky.

<< předchozí část následující část >>

28. července – 2. srpna 2015; psáno pro Svobodné fórum