IV. Rekonstrukce státu

Výsledkem procesu, v němž vznikla Druhá Česká republika, republika Andreje Babiše a Miloše Zemana (uvádím dva její nejreprezentativnější zjevy), je stav, kdy:

Za prvé neexistuje v pravém slova smyslu funkční demokratická politika; Politické strany jsou ochromeny buď svou slabostí nebo svou kolaborací s „novými útvary“, především s Babišovým ANO, jež v sobě způsobem v demokracii nepřípustným kumuluje hospodářskou, politickou a mediální moc.

A za druhé neexistují či jsou podstatně ochromena svobodná média jako zásadní a nezaujatá oponentura praktické politiky.

V této situaci je hlavním úkolem rekonstrukce vážně poškozeného demokratického státu. Problém je, jak by měla ta rekonstrukce v reále vypadat. Setkal jsem se často (i u svých blízkých spolupracovníků) s výhradami, že dovedu popsat problematickou politickou situaci, ale nejsem schopný předložit jasné, konkrétní řešení. To opravdu nejsem, a navíc mne něco podobného ani nenapadne, a to ze zcela zásadních důvodů. Pokusím se teď (mimo jiné) vysvětlit, proč.

Jeden můj starší přítel mi kdysi vyprávěl o mladém zblblém intelektuálovi, který hned na jaře 1945 vlezl do KSČ: mladistvý, právě proměněný nosorožec pak s očima vytřeštěnýma nadšením vykládal svým dosud skeptickým kamarádům: hned při vstupu jsem dostal konkrétní úkol! Myslím si, že něco takového nejen není třeba, ale že se to ani nesmí a dospělí, příčetní lidé by si něco podobného neměli nechat líbit.

Pokud jde o rekonstrukci státu, existuje tu jeden ucelený ideový projekt, s nímž přišly iniciativy „Vraťte nám stát“ a „Rekonstrukce státu“. Stojí na dvou základních představách, jež obě považuji za hloupé a zrůdné.

Za prvé: v minulosti nám prý ukradli náš stát. Žaloba zní na „neznámého pachatele“, z okolností je ovšem zjevné, že podezření lpí na „politicích, co nemakali a kradli“, a jejichž personifikací je především Václav Klaus a jeho lidé (v pozadí stojí možná tak trochu jako spolupachatel i Miloš Zeman). V tom se obě iniciativy shodují s Andrejem Babišem. Co bylo ukradeno, musí ovšem být vráceno. Jde tedy o typický restituční spor. Jako v každém restitučním sporu je podstatná otázka, kdo jsou vlastně oprávnění vlastníci. Kdo je to “my“? My se vyznačujeme tím, že mluvíme jménem „všeho pracujícího lidu“. „Všechen pracující lid“ jako celek má tu nevýhodu a zároveň i výhodu, že se proti svým samozvaným mluvčím nemůže nijak ohradit. Je to totiž virtuální bytost, a jako každá virtuální bytost reálně neexistuje. Dále je otázka, k jakému tribunálu se obracíme se svou restituční žalobou. Jistě k veřejnosti, ale veřejnost (veřejné mínění) se může sice hodně rozčílit, ale nemůže podniknout žádné právní kroky, může ty kroky nanejvýš požehnat. Je naprotitomu zjevné, že kompetentním výkonným orgánem při navracení státu může být státní byrokracie a policie (šíře: „orgány činné v trestním řízení“ včetně státních zastupitelství) – samozřejmě za předpokladu, že budou nezávislé na politice a na politicích, kteří poškozeným, pracujícímu lidu (jejž coby samozvaní advokáti ex offo advokáti zastupují iniciativy) stát ukradli. Odtud obludný projekt nezávislé státní byrokracie (Zákon o státní službě), nezávislých státních zastupitelství (koncept Zákona o státních zastupitelstvích, který zatím naštěstí trochu vázne) a do budoucna nejspíš i zákon o nezávislé státní policii – v případě, že se zákon o státních zastupitelstvích opravdu povede, nebude toho posledního možná už ani zapotřebí). Zákony obhájci lidu navrhnou sami, před volbami je předloží kandidujícím politikům, kteří je ze zbabělosti podepíší: osvědčilo už na podzim roku 2013. (Opovržení si zasluhuje těch 156 poserů, kteří tehdy vydírání podlehli, místo aby důrazně upozornili, že volit je budou oprávnění voliči a žádná revoluční iniciativa, a že těmto voličům jsou zavázáni a jim budou skládat účty. A opovržení si samozřejmě zaslouží přinejmenším ve stejné míře i vyděrači.) Je jenom přirozené, že účinným zdrojem opory může být i „nová síla“, Babišovo ANO. Je v tomto systému jakýmsi zhmotněním veřejnosti, lidu. Má totiž skutečnou politickou, ekonomickou i mediální sílu, zatímco síla obou iniciativ je sama o sobě nulová a potřebují se nutně na někoho přilepit.

Za druhé (což s tím prvním souvisí): stát se podle tohoto konceptu rekonstruuje tak, že nejprve se u zeleného stolu vytvoří kvalitní zákony, a na jejich přesné a přísné dodržování pak dohlédne dobře zorganizovaná a úderná policie. Voliči nebo třeba soudci nejsou až tak zajímaví, v procesu výkonu dějinné spravedlnosti jsou s nimi ostatně vždycky jen problémy, protože si často dělají, co je napadne. Když bude nejhůř, pomůže silná osobnost (dříve: Václav Havel, dnes mám podezření, že ho zastoupí Andrej Babiš). Je zjevné, že stát rekonstruovaný tímhle způsobem bude stát autoritativní.

A za třetí: motorem tohoto procesu rekonstrukce státu je boj proti korupci: očista veřejnosti od politiků, kteří zklamali, protože nemakali a kradli, a prodejných novinářů, co je v tom podporovali. Jde o mravní obrodu společnosti. Věc, za níž hybatelé obrodného procesu bojují, je proto natolik svatá, že v průběhu boje není třeba být příliš cimprlich. Považuji za nutné zdůraznit, že morální autorita svatoušků ze zmírněných iniciativ není předem a samozřejmě daná, jak z neznámých důvodů předpokládají, ale dosud nulová. Morální autorita se musí opřít o nějaké hmatatelné výsledky a jediné, co se těmto lidem dosud povedlo, bylo, že účinně přispěli k politickému rozvratu v této zemi: To ovšem na žádnou morální autoritu ani náhodou nezakládá.

Chtěl bych v závěru přijít s jakousi alternativou k této snůšce dětsky bezelstné nestydatosti. Kvůli tomu jsem ho celý psal.

Je nesporné, že český demokratický stát je vážně poškozen (stalo se tak mimo jiné i vyváděním právě zmíněných iniciativ) a musí být rekonstruován. Nejde ovšem v první řadě o rekonstrukci legislativy nebo snad dokonce společenské morálky (spasitelský syndrom), jde o politický problém: je nezbytně nutné obnovit fungující demokratickou politiku a taky obnovit nezávislá, kritická média.

Ústavní a zákonný rámec k obojímu je dán. Je k dispozici dostačující legislativa, zajišťující svobodu sdružování a svobodu projevu, od ústavní Listiny základních práv a svobod až po konkrétní realizaci v zákonech. Takový rámec ovšem fakticky neexistuje, pokud se ho někdo nepokouší svou každodenní činností soustavně vyplňovat a případ od případu se na něj neodvolává.

Obnova a doplnění současného systému politických stran je věc velmi zdlouhavá a náročná, je to „běh na dlouhou trať“. Základní je, aby se o tomto problému veřejně diskutovalo, třeba zatím jen na nejnižší a nejskrovnější úrovni, a aby na úrovni spolků a občanských sdružení vzniklo nějaké podhoubí, které nebude nafoukaným projektem na vytvoření intelektuálského Olympu, jehož cílem by bylo usvědčovat a zahanbovat prohnilou, sterilní a zkorumpovanou politiku, nýbrž pokusem přispět v otevřené diskusi k regeneraci stávajících demokratických stran, případně vytváření nových. Tedy pozitivní, konstruktivní a neambiciózní každodenní práce.

Neméně obtížné je pokusit se v rámci možností o nezávislou a kritickou názorovou a informační platformu - v situaci, kdy jsou veřejnoprávní média ochromena rozkladem politické scény (fungující demokratická politika musí nezávislost veřejnoprávních médií bránit, a v naší situaci to především znamená bránit ji zároveň proti indolentům z pravdoláskovních iniciativ i hladovým uzurpátorům typu Andreje Babiše). Zároveň v situaci, kdy privátní média patří bohatým českým podnikatelům, kteří si z nich udělali servis na obhajobu svých podnikatelských a druhotně i nenáležitých politických zájmů. Andrej Babiš vůbec není sám, jen je mezi nimi zřetelná jednička a má proto docela zvláštní význam (mezi mediálními magnáty zjevně existuje jakási přirozená subordinace). A konečně v situaci, kdy v rámci Druhé České republiky existuje jakási simulovaná „nezávislost“, kterou představují hlavně bakalovská média (Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz). Jejich ideologií je „nechumelismus“ – nic dramatického se neděje, standardní demokracie jde svou cestou dál. Přitom fakticky legitimizují Babišovy Nové pořádky i politický úpadek českého státu.

Problém je, že aspoň zpočátku nelze při obojím spoléhat na bohaté sponzory a celebrity. Všechno se zpočátku musí dělat na koleně a tam, jde to jde, i zadarmo. To znamená budovat něco jako disent a samizdat Je to omezení nepříjemné, zároveň bychom však neměli zapomínat, že jsou dnešní poměry pořád ještě o dost lepší než ty před listopadem 1989, kdy jsme byli součástí zaostalé a despotické ruské veleříše. Nejde o to, vytvářet nějakou „paralelní polis“, ale jen se na omezenou dobu a z nezbytí omezit. A dál se snažít dát naši současnou ohroženou polis, Českou republiku, do pořádku. Jen na okraj poznamenávám, že mne konsternuje, jak je dnešní česká společnost (i její „intelektuální předvoj“) rozmazlená: jak málo lidí je dnes ochotno udělat taky někdy něco zadarmo. Za „totáče“ to byla samozřejmá povinnost.

Nějaký čas - dejme tomu pár let – se to musí vydržet. Je to otázka trpělivosti. Sponzoři se nakonec najdou a celebritám (přiznávám se, že české celebrity velmi „nemusím“) nezbude, než se přidat, aby zůstaly celebritami.

Abych ilustroval, jaké aktivity považuji v rámci každodenní drobné politické práce za smysluplné, uvádím čistě jako příklad dvě, na nichž se podílím. Před dvěma lety jsme s přáteli z bývalé Demokratické iniciativy (viz začátek tohoto článku) založili – u vědomí toho, jak vážná je v této zemi situace - Klub na obranu demokracie. Nechceme obrátit svět z hlavy na nohy či naopak. Pořádáme diskusní večery, tu a tam se vyjádříme k některému z naléhavých politických problémů (faktická destrukce právního státu v ČR, problém probouzejícího ruské imperiální politiky a ruské agrese na Ukrajině) a pokoušíme se získat pro naše stanoviska aspoň minimální veřejnou podporu. Je to dosti pracné, ale věřím, že to má smysl. Jako jedna z mnoha možností. A od jara soustavně píšu do Šafrova Svobodného fóra, „samizdatu na internetu“.

Demokratická česká politika stála od Havlíčkových a Masarykových dob na drobné politické práci a odmítala velkohubá a hlučná hysterická gesta. Masaryk v Otázce sociální vyjádřil to, co sám považoval za unum necessarium, po svém způsobu vyostřeným způsobem: „V pozorování toho, co nezajímá nikoho, v dělání toho, co všem je nudné, v tom se ukáží heroové budoucnosti. Posud je jich málo, lidé raději obětují svůj život, než aby pracovali.“ Nejde samozřejmě o to, že je třeba za každou cenu dělat nezajímavé a nudné věci. Nýbrž o to, že práce, nesená vírou a nadějí (jiná práce nemá smysl, obou slov užívám v nejobecnějším slova smyslu, ale upozorňuji, že přesto mají náboženský obsah, k němuž se já sám hlásím) se nesmí bát toho, že vždycky a hned nepřitáhne davy. O to dnes jde především.

Takže nakonec už jen malá metodická poznámka. Milí čtenáři, nejsem schopný ani kompetentní stavět před někoho „konkrétní úkoly“. Uvedl jsem příklady. Zkoušejte něco podobného dělat ve svém okolí, nebo se přidejte k iniciativám, které už existují. Demokratické pořádky se uskutečňují tím, že někdo demokracii takříkajíc provozuje v praxi, často třeba jen v maličkostech, ale soustavně a usilovně. Česká demokracie leží dnes na ulici, bezmocná, opuštěná, vydaná na pospas nezodpovědným manipulátorům. Rekonstrukce státu se neobejde bez vaší účasti. Nečekejte na někoho, kdo vám vymyslí „konkrétní úkoly“. Nečekejte, až Vám nějaké nezodpovědné ambiciózní individuum, nějaký falešný mesiáš strčí pod nos váš údajný smysl života. Smysl vašeho života i „konkrétní úkoly“ jsou váš problém. Od toho jste na světě.

<< předchozí část

28. července – 2. srpna 2015; psáno pro Svobodné fórum