II. Křivolaké cesty polistopadového režimu

Především považuji za nutné zdůraznit, že nechci nijak problematizovat ani relativizovat zásadní význam toho, co se odehrálo po 17. listopadu 1989. Za prvé, vytvořily se základy demokratického politického uspořádání, postaveného na svobodné soutěži politických stran. Za druhé, byly položeny základy právního řádu, byly uzákoněny základní občanská práva a svobody. Je nutné v této souvislosti zdůraznit, že jedno i druhé musí jít ruku v ruce a vznik svobodného politického prostředí musí tvorbě právního řádu předcházet. Politika má v tomto smyslu přednost, protože spolehlivé základy právního řádu mohou vzniknout jen ve svobodném politickém prostředí. A za třetí, ČSFR a následně ČR se postupně stala opět součástí západního společenství demokratických zemí, což se posléze zhmotnilo v našem členství v NATO a v EU. Není pravda, jak tvrdíval Václav Klaus, že jsme z Evropy nikdy neodešli. Byli jsme na vandru v Rusku a vrátili jsme se domů v dosti zuboženém stavu,jako marnotratný syn v příběhu z Evangelia.

Tak vzniklo to, co dnes Andrej Babiš jmenuje „Starými pořádky“, polistopadový demokratický režim. Podílela se na něm řada významných politiků počínaje Václavem Havlem a Václavem Klausem, jistěže v dobrém i ve zlém. Nechci jim upírat nos mezi očima. Řeči o „25 letech, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, mám za hloupé a sprosté. Považoval jsem ten stát za svůj a byl jsem k němu při vší kritice loajální.

Proto také, když budu v následujících řádkách psát o problémech polistopadového uspořádání, bych rád zdůraznil, že chci psát o politických, nikoli morálních chybách a politických selháních. Jednak kritika politiky byla dlouho mou profesí, a jednak do moralizování lidé obyčejně upadají tenkrát, když si s věcnými problémy nevědí rady. Udržet se v této poloze dá ovšem v souvislosti s tím, co se u nás dálo po listopadu 1989, leckdy docela fušku.

Jde mi o to, proč se uspořádání, které se u nás po listopadu 1989 prosadilo, propadalo do hlubší a hlubší krize a nakonec skončilo v letech 2012-14 politickým rozvratem.

Úkol, který stál před českou společností a českými politickými a intelektuálními elitami, byl mimořádně náročný. V letech 1945-8 se Československo postupně integrovalo do Ruského komunistického impéria, jehož chcete-li vasalským státem (nebo kolonií, nebo vnější gubernií) jsme se únorovým pučem r. 1948 definitivně stali. V české společnosti proběhly tehdy hluboké devastační změny. Byly zničeny základy demokratické politické správy (nahrazena tzv. demokratickým centralismem). Byl zničen institut soukromého vlastnictví a svobodné podnikání nahrazeno administrativním diktátem. A konečně byl úplně ochromen náboženský život a jeho základní instituce, církve, už předtím dosti oslabené českým politickým nacionalismem; to znamenalo přervání kontinuity s naší minulostí i naším přirozeným okolím, a to i ve smyslu „duchovního odkazu“ a „kulturní tradice“ (abych byl srozumitelný i lidem, kteří v Boha nevěří). Česká společnost byla plánovitě vyrvána z kořenů.

Pokus „reformních komunistů“ naroubovat na nový, (ruský) bolševický kmen výhonky evropské demokracie a zohlednit tak naše „národní specifika“ skončil v roce 1968 potupným krachem. Rozdělené a rozložené komunistické elity nedokázaly vůbec nijak čelit hrozící ruské invazi a nebyly na ni připraveny. Nechci problematizovat dobré úmysly komunistických „reformistů“ a vážím si velké osobní statečnosti některých z nich (např. Františka Kriegla; takových bylo ovšem hodně málo). Na neúspěchu pokusu o zkřížení a smíření demokracie s orientální despocií ovšem obojí nic nezměnilo.

Další problematický pokus o nápravu poměrů následoval v roce 1977: totiž úsilí o spojení odpůrců posrpnového „normalizačního“ režimu z řad reformních komunistů i nekomunistů pod praporem lidských práv, jak byly zhmotněny ve dvou výše zmíněných paktech OSN. O tom, že spojení bylo výsledkem falešného kompromisu, jsem tu už psal a nebudu se opakovat. Pozoruhodná a pro budoucnost osudová byla však i ideologie, kterou toto prostředí vzápětí vygenerovalo, obsažená zejména v Havlově Moci bezmocných a v Bendově Paralelní polis. Stala se zdrojem velkých polistopadových problémů.

Podle Václava Havla narazila tehdejší západní formální, „buržoazní“ demokracie na své limity. Politické strany se proměnily ve zkostnatělé byrokratické útvary. Do této situace může významně promluvit český (a zjevně i v širším slova smyslu východoevropský) disent díky „existenciální revoluci“, která se probíhá v myslích jeho účastníků. Politické strany budou nahrazeny iniciativami zřízenými ad hoc ke konkrétním účelům a straničtí lídři nezávislými osobnostmi.

Tento politický vývoj je podle Havla zakotven v morálce: v rozdílu mezi „životem ve lži“ a „životem v pravdě“. Člověk, prožívající „existenciální revoluci“ (ve známém Havlově příměru „zelinář“ ) odchází na základě náhlého osvícení podobného tomu, které potkalo svatého Pavla na cestě do Damašku, ze „života ve lži“ uprostřed normalizační společnosti do „života v pravdě“ disidentské paralelní polis.

Ideologie byla účelová, bylo to východisko z nouze: pokus o politickou normalizaci poměrů tím, že režim bude donucen dodržovat občanská politická práva (k čemuž se pokrytecky sám přihlásil) se nepovedl. Jakákoli politická organizace byla policejním terorem už dávno znemožněna a disent byl rychle izolován v jakémsi virtuálním ghettu. Velká část těch lidí ostatně ze „života ve lži“ do „života v pravdě“ neodešla, ale byla tam vyhozena. Ideologie „existenciální revoluce“ je jen falešnou nadstavbou nad touto základnou – a podobně i překotné závěry o bytostném selhání, nedostatečnosti buržoazní demokracie. Odkazují k takovým hrobařům „buržoazní demokracie“, jakými byli Edvard Beneš nebo před ním i Karl Marx, a „paralelní polis“ vzdáleně rezonuje i utopickými projekty Petra Chelčického a jeho následovníků. Taky v Masarykově Rusku a Evropě se lze dočíst o podobných nápadech ruských myslitelů hlavně ze slavjanofilského okruhu (nestydaté úvahy o překonání „prohnilé“ dekadentní Evropy nezkaženou ruskou vitalitou).

Havel později pod tlakem polistopadové reality a zejména západního prostředí, v němž se on sám profiloval, svá stanoviska sice zmírnil, ale nepamatuji se, že by je byl někdy expresis verbis korigoval.

Nejhorší je, že tyto teorie posilovaly hlubokou nedůvěru v politiku jako takovou (viz všeobecné přesvědčení, že „politika je svinstvo“) v české veřejnosti. Důvěra byla otřesena už předtím, zejména způsobem, jak se v roce 1948 Československo snadno a vlastně bez odporu zhroutilo do ruského područí. Obyvatelé paralelní polis taky české společnosti, která mlčky, ale výrazně odmítla jejich projekt existenciální revoluce (jen velmi málo zelinářů zvolilo tuto cestu), příliš nedůvěřovali a tak trochu jí pohrdali („šedá zóna“, společnost, která uzavřela nepsanou smlouvu s Husákem).

I kvůli této nedůvěře politické strany, které vznikly po roce 1989, neoplývaly členstvem (ty staré se jim v tom postupně přizpůsobovaly, úbytek pokračuje ještě dnes), a sloužily vlastně jen jako zájmové spolky sdružující zájemce o politickou kariéru. Vznikla společnost, v níž politika v jakémsi bludném kruhu soustavně a opakovaně selhává.

Nedůvěra v politiku se projevila už v tom, jak vypadalo Občanské fórum, útvar bez členů, jen s aparátem, umožňujícím ovlivňovat a kontrolovat veřejnost, která se dosud potácela v rauši „sametové revoluce“. Heslo znělo: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. V kuloárech vznikaly naivní představy o OF jako o jednotné organizaci demokratů, které budou přitékat voliči, odpuzovaní nevábnými alternativami, „zleva“ komunistickými, „zprava“ republikánskými extrémisty. Mluvilo se zároveň o tom, že OF je pouze „dočasné“ řešení, ale jeho dočasnost se mohla v případě úspěchu sama od sebe a skoro z nezbytí snadno proměnit v dočasnost podobnou dočasnosti pobytu sovětských vojsk na čs. území.

To se ovšem nakonec nestalo, protože Občanské fórum havlovcům v demokratickém prostředí poměrně snadno „vyfoukl“ Václav Klaus, který lépe pochopil význam veřejné podpory pro politiku a praktickou užitečnost politických stran jako takových. Opatřil OF členstvem (nebylo ho zase až tak moc, taky vzhledem k hluboké nedůvěře české veřejnosti v politiku a politické strany, k níž havlovský disent mocně přispěl) a vznikla ODS. Havlovcům zůstala v ruce prázdná slupka Občanského hnutí, která se pak ve volbách roku 1992 vůbec nedostala do parlamentu. Václav Klaus ovšem zároveň rád zdědil základní vadu Občanského fóra, jeho monopolní charakter. Byla to nejsilnější strana, která měla ambice představovat zároveň polistopadový režim jako celek i nyní dominantní „pravici“.

Hlavním důvodem neúspěchu havlovského disentu v politickém střetnutí s Klausem, které uzavřela drtivá porážka ve volbách, bylo přesvědčení o přednosti morálního mandátu před politickým. Morální mandát je totiž na rozdíl od politického velmi obtížně prokazatelný. Mnoho, velmi mnoho lidí z Havlova okruhu bylo přesvědčeno, že „existenciální revoluce“ z konce sedmdesátých let, kterou prodělali, jim dává morální, nezpochybnitelnou legitimaci k polistopadovému vládnutí nad těmi, kteří kdysi uzavřeli nepsanou smlouvu s Husákem. Ve skutečnosti prosadit demokracii a přistoupit na demokratická pravidla znamená mj. i bolestivé sebeomezení, vůli a ochotu rezignovat na morální legitimace tohoto typu. A dávat voličům najevo morální převahu je nejjednodušší způsob, jak prohrát volby, což se pak stalo. Zvlášť když „účtování s minulostí“ provází řízená amnézie, pokud jde o selhání v minulosti: veřejnost sice uzavřela smlouvu s Husákem, ale pokud bude např. i nomenklaturní komunistický kádr vstřícný uznat morální mandát svých nových šéfů, může být ospravedlněn do té míry, že se dokonce stane premiérem či ministrem obrany. Když se stanoví kritéria tak, že se kolaborací provinil každý, kdo za normalizačního režimu chodil k volbám, ztrácí se zároveň citlivost pro ty, kdo kolaborovali opravdu a účinně. Komunistické střední a nižší kádry se pak horem dolem uplatňovaly i v ODS a v ČSSD. Je zjevné, že jakési „milostivé léto“ musí být součástí každé změny režimu, jinak jen jeden teror nahradí jiný. Milosrdenství by ovšem mělo mít určité meze a neměl by ho provázet nadměrný pragmatismus.

Vytváření nového systému politických stran bylo ukončeno tím, že se silným levicovým protihráčem dosud monopolní ODS stala Zemanova ČSSD. Její potřeba emancipovat se byla zcela legitimní, otevřenost vůči „lidem minulosti“ ještě výraznější než u ODS. S jejím „emancipačním“ nasazením souvisí i to, že vztah, který mezi hlavními politickými stranami polistopadového systému existoval, se dá charakterizovat jako permanentní třídní boj (Václav Klaus k tomu ovšem přispěl ve stejné míře svým „vonhayekismem“, zhmotněným v tezi, že dějiny lidstva jsou neustálý a snad dokonce stále se zostřující boj mezi kapitalismem a socialismem). To katastrofálně poznamenalo celou polistopadovou politiku a přispělo k rozvratu let 2012-4.

Největším politickým problémem však byla úplná a chronická neschopnost lidí z Havlova okruhu vytvořit nějaký životaschopný a funkční politický útvar. OH se neuplatnilo, ODA nepřežila dvě volební období, stejně dopadla pak i Unie svobody. Strana zelených, která, jak se chvíli zdálo, tyto útvary nahradí, nevydržela v PS ani jedno celé volební období. Veřejné akce, které získaly nezanedbatelný ohlas (Impuls99, Děkujeme, odejděte, televizní revoluce z vánoc 2000) skončily přes obrovské ambice záhy v písku. Pokus stavět proti politickým stranám jako jejich protiváhu „Občanskou společnost“, občanská sdružení, jen maskoval tuto neschopnost. Na místě, kde mohl stát relativně silný, dejme tomu středový politický subjekt, zela proto po dvacet dva let černá díra, zdroj neklidu, turbulencí a politické nestability. Byla to vážná vada polistopadové plurality mimo jiné i proto, že Václav Havel a lidé jemu blízcí získali významné politické funkce ve státní správě (např. ministr a náměstek ministra vnitra, vysocí policejní důstojníci), podrželi si je i v obou Klausových vládách, zároveň se domohli i vlivných pozic v médiích a pokoušeli se nedostatek politické organizovanosti nahradit způsobem z politického hlediska zcela nestandardním. Z orgánů činných v trestním řízení proudily po léta do vybraných médií (např. Mladá fronta Dnes) informace kompromitující politické oponenty (namátkou jmenuji případ Bartončík, kauza Olovo, případ Srba, tzv. Kubiceho zpráva. Nemohu si pomoci, zdá se mi, že tato technika byla aspoň inspirací i k tomu, co vyvolalo a provázelo obrovitou policejní akci, jež vedla k pádu Nečasovy vlády. Je zjevné, že lidé jako Bartončík nebo Srba (v jeho případě šlo ovšem i o ministra Kavana) neměli v politice co dělat a že Paroubkovo vítězství ve volbách roku 2006 by bylo znamenalo politickou pohromu (přes odpudivost hlavního protagonisty menší než tu, co pak přišla v letech 2013-14). Šlo však o politické problémy, které měly být řešeny přiměřenými politickými prostředky, a škoda, která byla demokratické politice touto nenáležitou obezličkou způsobena, byla větší než užitek, který obezlička přinesla. Policejní orgány i média mají úzkostlivě dbát na to, aby byly politicky neutrální a nemohly sloužit jako politické instrumenty různých mocenských klik. Když dnes Babišovy listy zveřejňují kompromitující informace na politické konkurenty Andreje Babiše, pokračují v této zaběhnuté linii.

Protože lidé havlovského okruhu byli neschopní vytvořit vlastní silný, funkční a životaschopný politický útvar a prezidentský úřad se pro provozování aktivní, denní praktické politiky příliš nehodí, nezbývalo jim zpravidla, než se na nějaký stávající přilepit. V letech 1992-6 to byla první Klausova vláda a její předseda (prvním místopředsedou ODS a ministrem vnitra Klausovy vlády byl Jan Ruml), v roce 2002 ta Špidlova. Dnes se Havlovým pozůstalým nabízí tiché souručenství s Babišovým ANO.

Důsledkem popsaných vad polistopadového systému bylo za prvé, že se trvale nedařilo generovat většinu v Poslanecké sněmovně, která by vládě zajišťovala trvalé a stabilní vládnutí. Výjimkou je pouze první Klausova vláda - většina, jistící Nečasovu vládu, se záhy ukázala být většinou zcela fiktivní. Vzhledem k nestabilní situaci a třídnímu boji mezi ODS a ČSSD, přemostěnému na čas velmi problematickou opoziční smlouvou (to, že se po volbách r. 1998 spojili Zeman s Klausem proti humpoláckému pokusu Václava Havla o politické vydírání, na které neměl dost politické síly, bylo pochopitelné a legitimní, ale závazek, že ani jedna ze stran smlouvy do budoucna smlouvu nevypoví, učiněný výměnou za rozdělení významných mocenských postů, daleko překračoval meze možného a slušného) žila země v soustavné politické krizi a vlády padaly jako domečky z karet. A za druhé, vzhledem k prohlubujícímu se třídnímu boji mezi hlavními protagonisty systému se vůbec nedařilo formulovat společný zájem, který by dával naději, že ve chvíli hluboké politické krize dokáže spojit všechny účastníky politického stýkání a potýkání. Nevytvářel se artikulovaný a sdílený zájem vlasti, podmínka fungování každé parlamentní demokracie.

Zbývá zmínit ještě jeden významný problém, a tím je prorůstání ekonomiky a politiky. Jeho počátky bývají spojovány hlavně s ODS, Klausem a důsledky privatizace, a souvisí mj. i s problematickým řešením otázky financování politických stran. Zasáhl ale i ČSSD (méně, protože k „privatizační hostině“ se dostala se zpožděním) a další strany. Fenomén „kmotrů“ posléze významně přispěl k rozvratu české politické scény: když s ním např. v ODS začali zápolit, bylo už dost pozdě. Nebezpečí nabylo nové podoby. Oboustranně užitečná, leč problematická symbióza (kmotři sponzorují strany a ovlivňují jejich politiku v tom či onom ve svůj prospěch) narazila na své meze, kmotři zjistili, že politiky vlastně k ničemu nepotřebují, protože si mohou vystačit sami. Podobně jako si kdysi v době úpadku Římského impéria námezdní vojáci, najímaní k jeho obraně, najednou všimli, že vlastně k ničemu nepotřebují Římany. A tak se u nás v posledních letech postupně prosazuje princip „sám sobě kmotrem“, který stál u vzniku fenoménu Andreje Babiše, v této chvíli generálního ředitele všech českých miliardářů.

Chci krizi české politiky popsat jako problém v první řadě politický, nikoli morální. Jako krizi politiky jakožto smysluplného pořádání vztahů mezi lidmi a vyrovnávání jejich zájmů, probíhající v duchu spravedlnosti a neseného respektem a láskou k bližnímu. Hysterické moralizování, k němuž se dnes uchyluje kdekdo (kdo to zavinil), se mi hnusí. A nesdílím fanatismus jakobínských právních puristů, kteří jsou přesvědčeni, že je napřed zapotřebí nalajnovat přísné a přesné zákony, a na všechno ostatní pak už stačí silná a důrazná policie.

<< předchozí část následující část >>

28. července – 2. srpna 2015; psáno pro Svobodné fórum