Paroubek ante portas III.

Vážení čtenáři, omlouvám se za zdržení, způsobené politickou likvidací Mirka Topolánka, jejíž kritice jsem musel věnovat tolik času, že mi na pokračování tohoto článku už nezbyl čas ani energie. Nyní tedy pokračuji tam, kde jsem přestal.

S vědeckou a politickou činností T. G. Masaryka nastupuuje další, modernější a zpočátku výrazně umírněnější fáze českého nacionalismu. Masaryk kolem sebe dokázal soustředit mladší, evropsky vzdělanější a kulturnější generaci univerzitních učitelů. Východiskem byla kritika rukopisných padělků a v souvislosti s ní Masarykova velmi pěkná teze, že tam, kde se předstíralo, že se lže ve prospěch národa, se nakonec vždycky ukázalo, že se lže ve prospěch vlastní. Idea „praslovanské demokracie“ vzala pod tímto mohutným náporem za své. Vstup těchto lidí na politické a vědecké kolbiště znamenal pro českou společnost obrovský pokrok. Zároveň se souběžně s tím, jak se toto úsilí, a zejména Masarykova činnost politizovaly, původní uskupení rozpadlo. Problémem byla Masarykovya teze, že česká otázka je otázkou náboženskou. Má jakýsi reálný základ v tom, že česká společnost ztratila kontakt s křesťanskými základy demokratické a liberální politiky a že je to závažná vada českého „smyslu pro liberální demokracii“. Nicméně teze se konkretizovala do podoby, že český demokratismus spočívá na náboženském základě a staví na české předreformační tradici (za Rakouska Masaryk zdůrazňoval Chelčického a Husa, za války Tábor a Žižku, politická účelovost této proměny bije do očí). A že od husitství vede přímá linie přes obrození až k politickému dnešku (rozuměj k 90. letům 19. století). Tento mystický nacionalismus byl podezřelý i těm intelektuálům z civilizovanějších a méně zamindrákovaných koutů Evropy, kteří Čechy podporovali (Ernest Denis: „Vyznávám skromně, že jeho mysticismus je mi nesnesitelný“). Vše, co e stalo, je, že vznik české demokracie je zbaven „slovanskosti“ a tak proti záměru tvůrcům Rukopisů posunut o pět-šest století později. Masarykova koncepce obsahuje tak bohužel tytéž legitimační prvky jako ta starší, obrozenská, respektive dají se z ní odvodit: Češi jsou demokrati od patnáctého století, a o to se opírá jejich právo na politickou existenci, ať už v rámci monarchie, nebo samostatně. Toto pojetí odcizilo Masaryka jeho kolegům z univerzity (Goll, Pekař) i politickým souputníkům (Kaizl, Kramář). Zásadní námitka oponentů byla, že takové souvislost mezi husitstvím a moderní českou politikou neexistuje a že moderní česká politika stojí na liberálních základech tj. na nacionálním liberalismu německého střihu. Přitom např. Kamzlovy výhrady jsou velmi umírněné a přesné, předjímají v zásadě to, co proti Masarykovi namítal Pekař (Pekař ovšem nebyl politik): vytýká Masarykovi pouze, že v zásadě ušlechtilý program národní do budoucnosti se snaží opřít o fiktivní historické tradice (totéž se dá vytknout i Palackému). „Chyba je v tom, že p. Masaryk dráhy vývojové, jež našemu probuzení pro futuro otevírá, už předpokládá pro praeterito.“ Bohužel, další vývoj Masarykovy politiky dokázal, že toto v podstatě ušlechtilé úsilí občas těsně souvisí se lhaním a že lhaní nelze vždy úplně oddělit od masarykovského podezření, že tam, kde se lhalo ve prospěch národa, se obyčejně lhalo (přinejmenším také) ve prospěch vlastní.

Je nepochybné, že český politický národ měl od okamžiku, kdy se v devatenáctém století rekonstituoval, právo na správu svých vlastních věcí. Je nepochybné, že Rakousko a později Rakousko-Uhersko mu ji poskytovalo v dost nedokonalé podobě - byl rozdělen do třech multinacionálních teritorií. To vysvětluje (i když nelegitimuje) hysterické úsilí obhájit svou existenci „před soudem dějin“ i za cenu divokých, fantastických koncepcí (viz Masarykův politický pamflet Nová Evropa) a nepříliš ostýchavého lhaní (tvrzení o „mongolských Maďarech“, kteří si zatím nezaslouží participovat na „Nové Evropě“, v právě zmíněném spisku, NEBO zfalšované etnické mapy Čech, Moravy a Slezska.

Na Masaryka pak v jiném historickém kontextu konce třicátých a počátku čtyřicátých let ninulého století (společné bylo jen ohrožení existence českého politického národa, tentokrát ještě o dost vážnější) navázal dr. Edvard Beneš (Demokracie dnes a zítra, Úvahy o slovanství). Náboženský moment docela odpadl. Základní myšlenky byly: za prvé, „světová revoluce“ (tak chápal poněkud nadsazeně a hystericky Masaryk 1. světovou válku) neskončila, demokracie („buržoazní“) prochází vážnou krizí a je třeba, aby se inspirovala idejí „socialismu“ (v podstatě stalinismu, Beneš mezi evropským socialismem a stalinismem zcela „pragmaticky“ nerozlišoval). A za druhé, zárukou české („československé“) národní a státní bezpečnosti bude nově uspořádaný celek slovanských států, v němž primus inter pares bude Stalinova krvavá koloniální říše.

Tyto ideje by měly dnešního člověka díky své obludné stupiditě plnit hrůzou (jak jejich realizace skončila, dobře víme). Ve skutečnosti na nich stojí i dnešní ČR, žádný relevantní český politik neměl odvahu se od nich jasně distancovat a nejen Jiří Paroubek a jeho nohsledi („stínový ministr zahraničí“ Zaorálek), ale i prezident Klaus se k Benešovi výslovně a okázale hlásí. Částečně je omlouvá, že jejich informace nejspíš pramení z národně socialistických popularizujících brožurek a z podkladů těch českých historiků, kteří jsou tvůrci současné státní doktríny (nedovedu si představit potupnější a nedůstojnější roli pro historika).

Česká politika, nejen zahraniční, a Paroubkova politika především pramení z politické ideologie a praxe let 1945-8. Jde to myšlenku „řízené demokracie“, regulovaného tisku a „slovanské“ orientace (Bratislava, Moskva, Bělehrad), zatím maskované teorií „mnoha azimutů“, připomínající Benešovy mosty mezi západem a východem.

Pro spravedlnost je třeba říci, že Beneš snoval své plány v situaci, o níž nemohl nevědět, že je pro ČSR zoufalá, a zřejmě si myslil, že svými ideologickými floskulemi přelstí rudého čerta, nebo si tak vydobude aspoň jakous takous autonomii (bohužel, autonomie se nedá na zrůdném a násilnickém režimu vyžvanit). Motivy Jiřího Paroubka a spol. jsou ryze pragmatické a osobní, a mohou se opřít jen o naprostou dezorientaci české veřejnosti, na níž mají rozhodující vliv média, zejména veřejnoprávní televize a největší český deník Mladá Fronta Dnes. Tentokrát, na rozdíl od roku 1945, nejsme pod žádným tlakem a rozhodujeme se docela svobodně. Pozoruhodné je, že se přesto rozhodujeme úplně stejně jako tenkrát. Nadcházející volby to potvrdí.

(pokračování)

5. dubna 2010