Paroubek ante portas II.

Vzhledem ke čtyřiceti letům poměrně důkladné izolace od civilizovaného Západu byly představy české veřejnosti a českých politických elit o podstatě liberální demokracie silně deformované. Nelze se ovšem vymlouvat jen na ruskou okupaci, mnohé deformace jsou staršího data a ruská politika v době bolševismu a její čeští pomahači toho jen šikovně využili. Dnes považují přemnozí lidé za podstatu křesťanství katolicismus, za podstatu katolicismu upalování čarodějnic (ve středověku) a prznění chlapečků (v novověku). Právě proto je nutné zdůraznit: liberální demokracie, tak, jak se postupně vytvářela v osvíceném 18. století zároveň v Evropě a ve vznikajících Spojených státech, stojí na křesťanských základech a je bez nich nemyslitelná: za prvé, představa rovnosti lidí před státem a před zákonem se opírá o rovnost lidí před Bohem. Bůh lidi miluje, právě proto na ně klade nároky, bude je soudit (a je schopen odpouštět). Za druhé, víra v základní hodnotu svobodného jedince, občana (obec je pro občany, ne občané pro obec, napsal kdysi pěkně Karel Havlíček) stojí na víře v nekonečnou hodnotu nesmrtelné lidské duše, o niž má člověk pečovat. Za třetí, stát a jeho instituce jsou určeny k pořádání praktických záležitostí, umožňující svobodný rozvoj svobodných lidí, což je to základní, o co člověku ve světě jde. Odtud idea sekulárního státu: dávejte to, co je císařovo, císaři, a to, co je božího, Bohu. Sát nemá právo srkat svůj všetečný nos do nejosobnějších věcí svobodného jedince: vypjatě řečeno (omluvám se českým ateistům), do mého spasení (tj. do toho, co považují za své poslání ve světě) mi nemá v rámci jistých poměrně jasně daných limitů co kecat ani prezident, ani předseda vlády, a tím míň politická policie.

A konečně: v podobenství o hřivnách se říká, že povinností člověka je to, co mu je svěřeno, rozmnožovat. Dovoluji si upozornit, že to platí nejen v přenesené, ale i v původní rovině. I majetek je něco, o co je třeba pečovat a co je třeba rozmnožovat, protože se tak děje ve prospěch bližních (a ovšem ve prospěch Boha).

Na těchto základech vyrostl mj. lenní systém, v němž každý, od panovníka až po nevolníka, něco dostával a něco odváděl, každý měl určitou míru autonomie a každý byl povinnen obětovat část své „suverenity“ svým blížním. A zároveň, už v tomto systému existuje jakási dělba mocí: dělba mezi světskou a duchovní mocí, přičemž od světské moci se lze k duchovní moci odvolat.

Byl to systém poměrně primitivní a fungoval s velkými poruchami – ale bez něho by moderní demokracie nevznikla, obsahoval její zárodky, a césaropapistické systémy, např. ten ruský, jeho základní prvky neznají: neznají sekulární stát (stát je božský, v jeho čele stojí car, zástupce Boha na zemi) a neznají autonomii, která je součástí lenního systému (řečeno s jistou nadsázkou, existují jen páni a otroci, přičemž člověk je na jednu stranu směrem dolů – pánem, kdežto na druhou, nahoru, otrokem ).

Vzniká otázka, jak v se podstatě evropském prostředí (tj. v našich končinách) mohl vyvinout fenomén Paroubek. To nesouvisí jen s bolševismem (i když vliv bolševismu je zde mohutný), ale i s českým pojetím národní minulosti, jak se vyvíjelo od dob národního obrození.

Na svým způsobem obdivuhodné rekonstrukci českého politického národa, jak proběhla od druhé poloviny osmnáctého do konce 19. století, se spolupodílely romantické iluze, příznačné pro národní emancipaci všech národů středo- a východoevropského prostoru od Rýna na východ. U národů malých a historickým vývojem oslabených, jako byli Češi, zvýšenou měrou. Emancipace sama o sobě znamená vždy, jakkoli jsou její motivy pochopitelné a spravedlivé, něco lehce hysterického, je v ní obsažena pochopitelná úzkost o osud společenství, které se snaží osvobodit. Sebepojetí emancipujícího se národa obsahuje určité deformace, které účastníci toho procesu nevnímají, zatímco těm, co ten proces sledují z odstupu, zejména časového, připadají leckdy až směšné. Podstatné je, že národnost nabývá jakýsi pseudoposvátný ráz a nacionalismus devatenáctého století se tak často dostával do rozporu s demokratismem, s nímž vlastně mel jít ruku v ruce. Přitom se ztrácí povědomí o křesťanských základech demokracie. Lutheránský duchovní Ján Kollár považoval mírumilovnost a humanismus za základní přínos Slovanstva a v rámci té teorie se pokusil poslovanštit i starověkou Římskou říši. Lutherán František Palacký, člověk mimořádně vzdělaný a politicky umírněný, blouznil o „praslovanské demokratii“, odvozené z Rukopisu zelenohorského, o jehož pravosti měl na počátku silné a oprávněné pochybnosti. Potlačil je „v zájmu národa“. A vznikla teorie, že Češi (a obecně Slované) jsou např. na rozdíl od Němců demokrati tak říkajíc od přírody (ačkoli „od přírody“ byli jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou). A že jsou demokraté už od pohanských dob. Představa „my jsme demokraté od přírody a na rozdíl od těch druhých“ a představa, že hodnota národa je dána staroblylostí „jejich vlastních“ demokratických idejí, k nimž se hlásí, jsou falešné a v rozporu s univerzální platností zásad, na nichž liberální demokracie stojí.

Přitom této buditelské generaci, zejména Havlíčkovi, nechyběl smysl pro věcnost a kritičnost, poměrně jasné představy o tom, co je liberální demokracie a že jako politický národ jsme Češi, a žádní „Slované“. Současně i u něho najdeme jakousi nepevnost. Ačkoli měl o Rusku, kde rok pobýval, úplně jasno, když se mu to politicky hodilo (v roce 1850, kdy si v zoufalství od Nikolaje I. zjevně sliboval politický zásah ve prospěch Čechů), mluví dokonce o socialismu zdravém pod křídly ruského orla.

Od všech těchto iluzí není k účelovému cynismu tak daleko, jak by se na první pohled zdálo.

Tato první vlna českého nacionalismu, plná sebezhlíživých iluzí, byla na počátku osmdesátých let 19. století podrobena drtivé kritice mladou českou vědeckou generací v čele s Masarykem.

(pokračování)

21. března 2010