Paroubek ante portas

V tomto textu shrnuji to, co jsem v minulosti napsal na téma povolební vývoj České republiky. Základem textu je výklad, který jsem přednesl jako úvod k diskusi na večeru pořádaném v minulém měsíci Golem Klubem v Praze. Dodatečně jsem si dovolil výklad tu a tam upravit. Dám ho k dispozici postupně, ve třech částech, v celku by to bylo pro internet příliš dlouhé.

I.

Tváří v tvář květnovým volbám stojí Česká republika v nebezpečné situaci, nejnebezpečnější od doby svého vzniku, přesněji řečeno od politického převratu v roce 1989. Nebezpečí, kterému bude muset čelit (a zdá se, že na to zatím nemá) se samozřejmě nejmenuje Dělnická strana, marginální uskupení, těžící z neschopnosti úřadů vypořádat se s některými národnostními a sociálními problémy českého státu. Nebezpečí se ovšem nejmenuje ani Komunistická strana Čech a Moravy, která je schopna nanejvýš dělat štafáž někomu ještě horšímu, než je ona, a bránit těm, co jsou při všech svých nedostatcích přece jen lepší, aby se mohli prosadit. Komunisté nevyhrají volby, nevyhrají je ani náhodou. Volby vyhraje Paroubek, který KSČM potřebuje buď jako tiché (a výrazně slabší) spojence, nebo jako zálohu pro případ, že by v „levostředé“ koalici sociálních demokratů např. s KDU-ČSL hodlal partner dělat nějaké potíže. Nebezpečí se jmenuje Jiří Paroubek, píši o tom už přes dva roky, teď, těsně před volbami, si toho konečně všimli i jiní. Obávám se jen, že je už pozdě. Následující řádky se pokoušejí o jakousi historickou analýzu toho, jak a proč stojí nejnovější český pokus o demokracii před poměrně velkým krachem.

Český politický vývoj procházel od převratu 1989 postupným úpadkem v souvislosti s tím, jak ubývalo dobré vůle ve společnosti (demokracie nemůže bez dobré vůle veřejnosti existovat). Přesto se až doposud podařilo udržet poměrně velkou míru politické svobody, takovou, jakou tyto končiny nikdy, ani za oslavované první republiky, nepoznaly (pokud o tom má snad někdo pochybnosti, nechť se seznámí např. se Zákonem č. 50/1923 na ochranu republiky, po únorovém převratu za něj byli nějaký čas vděčni i komunisté). Tato svoboda je teď ohrožena jako nikdy předtím. Otázka je, odkud se to ohrožení bere, jak je vůbec možné, svoboda by se přece měla v dobách klidu a míru upevňovat.

Bezprostředně po listopadu 1989 (trvalo to jen malou chvilku, než si lidé zvykli, že hlášení se k „socialismu“ už není základní podmínka toho, aby se dalo něco veřejně říci) vznikl v nové politické reprezentaci a v české veřejnosti poměrně široký konsensus ohledně toho, jak má vypadat nový politický systém. Měl stát na pojetí občanských práv a svobod, jak se uchytilo v západní, euroatlantické společnosti, na liberálních a demokratických principech v širokém slova smyslu. Systém spočíval na dělbě státních mocí a zaručoval svobodné podnikání, postavené na soukromém vlastnictví. Zároveň vznikl ve společnosti konsensus v tom smyslu, že suverenita ČR bude nejlépe zajištěna účastí v západních nadnárodních institucích, v NATO a v EU, protože zajišťují řád v oblasti, do níž svým politickým uspořádáním i principy a přesvědčením, na nichž je postaveno, přináležíme.

Toto společné přesvědčení se v nuancích samozřejmě lišilo (vytvářely se základy sociální, liberální a konzervativní varianty), ale základ byl společný. Zároveň měly veřejnost i intelektuální elity o liberálním a demokratickém uspořádání společnosti jen velmi mlhavé představy a velkou úlohu hrál negativismus – chceme v každém případě něco úplně jiného, než co jsme tu měli doposud. Zde je třeba hledat zárodky problémů, které dnes kulminují.

Od počátku se o minulosti mluvilo, a dodnes se o ní často mluví jako o komunismu. To je ovšem zásadní omyl, podlehnutí ruské propagandě před rokem 1989. V letech 1945-8 jsme se postupně stali ruskou kolonií. Ruský politický systém existoval ve své nevábné podobě (s různými pokusy o reformu, které bohužel často končily v písku) přinejmenším od doby, kdy se Rusové začali vymaňovat z mongolské poroby, některé jeho základy je třeba hledat už v byzanci. Tzv. komunismus jej nijak výrazně neproměnil. Je to přísně centralizovaný systém, jehož základem je césaropapismus. V ruském komunismu, bolševismu, se vyvinul teokratický systém, jehož pseudonáboženství byl tzv. marxismus-leninismus, tj. upravený marxismus. Nechci tu řešit otázku, zda touto úpravou byla změněna jeho podstata, můj soukromý názor je, že ho použili a upravili, protože se k tomu hodil. Vládnutí probíhalo ve dvou větvích: car (resp. strana) měl veškerou moc, ale nenesl žádnou odpovědnost. Exekutiva měla minimum rozhodovacích práv, ale nesla veškerou zodpovědnost. Zjednodušeně řečeno: když chyboval car, pověsili ministra.

Způsob správy byl v podstatě vojenský: rozkazy směrem odshora dolů v této mocenské pyramidě měly volnou cestu. Informace směrem odzdola nahoru byly filtrovány. Tento způsob státní správy se ukázal být krajně nepraktickým, ovšem zároveň taky velmi životaschopným. Car byl rovněž vlastníkem veškerého majetku a propůjčoval ho svým podřízeným (důstojníkům). Mužici (v komunistické terminologii „pracující“) žádný nárok na majetek neměli. Byli to v podstatě otroci, ovšem část jejich otroctví se během toho, jak se systém vyvíjel, přenášela na „důstojníky“ a na „cara“, kdokoli mohl po tomto namydleném žebříku sjet zezhora až dolů (do gulagu). Na ty nahoře čekala spíš kulka do týlu.

K tomu, aby se tak podivný systém udržel v chodu, bylo zapotřebí podle okolností větší či menší míry teroru. K jeho vyvolání sloužil stav permanentního ohrožení. Jsem obklopeni nepřáteli, kteří ohrožují samu naši národní existenci. To umožňuje používat mimořádné, rozuměj nelidské mocenské prostředky i proti vlastním lidem. Pro spravedlnost třeba dodat, že západní mocnosti v době ruské slabosti skýtaly této ideologii velmi reálné základy. Přitom ruské elity nikdy nemyslily na přímou vojenskou konfrontaci s někým svou silou srovnatelným s nimi, „zahraniční nepřítel“ (v naší době „světový imperialismus“) byl jen něčím, co zdůvodňovalo teror jako hybatele ruského vnitropolitického systému. Stávalo se, že v odhadu poměru sil došlo k omylu (rusko-japonská válka), pak následovala potupná porážka a v jejím důsledku revoluce.

Je samozřejmě třeba podotknout dvě věci: tato kritika nemá zastínit hlubokou úctu, kterou si zaslouží ruští intelektuálové od Čaadajeva po dnešní žurnalisty, kteří jasně viděli a neváhali pojmenovat slabiny tohoto systému, jehož problém nespočívá v tom, že by byl „říší zla“, jakýmsi peklem na zemi, pouze v tom, že je nevýslovně primitivní. Dále hlubokou úctu k tomu, jak dokáží Rusové hájit svou svobodu tehdy, když jsou opravdu zákeřně napadeni (Napoleonovo tažení do Moskvy a především Hitlerova dobyvačná anabáze). A konečně uznání těm, kteří cítili tak či onak nedostatečnost ruského systému a snažili se ho dle svých možností se střídavým úspěchem reformovat, od Petra Velikého po Michaila Gorbačova. Zároveň nelze přehlédnout, že s podstatou systému se zatím bohužel příliš hnout nepodařilo.

Toto jsme tedy nechtěli, ale o podstatě toho, co jsme nechtěli, jsme neměli jasnou představu. Chtěli jsme něco jiného, ale o tom, co jsme chtěli, jsme neměli představy o moc jasnější.

(pokračování)

14. března 2010