Paroubek ante portas IV

Opět se omlouvám za opožděné dokončení tohoto mého článku. Polská tragédie mi zabránila napsat ho už minulý víkend, musel jsem se věnovat jí.

Nejde ale jen o to, že celý národně socialistický balast, o němž jsme mluvili, byl po listopadu 1989 potichu a nekriticky přibalen do základů nové české demokracie a jeho vliv od Havla ke Klausovi, od Klause k Zemanovi a od Zemana k Paroubkovi neustále sílí a získává si veřejnou podporu. Na rozdíl od teze, že moderní liberální demokracie stojí na křesťanských základech, se zrovna na tomhle Klaus s Paroubkem bez problémů shodnou. Klausova ODS spolu s ČSSD odhlasovaly na tomto základě v nynějším desetiletí pár divokých nacionalistických deklarací (o věčnosti prezidentských dekretů, zákonné blahořečení Edvarda Beneše). Pozoruhodné je, že se dnes Klaus a ODS s Paroubkem nepochybně shodnou i na tezi o evropských dějinách jako na ustavičném zápase mezi socialismem a kapitalismem (s tím rozdílem, že každý z nich dává socialismu a kapitalismu odlišná znaménka). Teze má poněkud stalinský charakter (není zjevné, zda jde o zápas neustále se zostřující, v politické praxi to vypadá, že ano). Přitom se na můj vkus málo rozlišuje mezi socialismem a bolševismem (tj. stalinskou formou socialismu).

Je proto třeba zdůraznit, že stejně jako národní emancipace středo- a východoevropských národů v 19. století, měl tehdy i socialismus svou legitimitu jako emancipační hnutí „čtvrtého stavu“ ve společnosti. Stejně jako nacionalismus zahrnoval i výstřední jurodivé ideologie (marxismus), dokázal je však v Evropě překonat a zapojit se do evropského demokratického společenství, vzít za své jeho základní hodnoty, o nichž jsem mluvil úvodem. Říkám to proto, aby bylo jasné: nebezpečí se nejenže nejmenuje Dělnická strana nebo KSČM, ale ani ČSSD. Nebezpečí se jmenuje Jiří Paroubek a jeho tým. Tito lidé problematizují nejasný a vratký konsensus, který se vytvořil bezprostředně po pádu komunistického režimu: budovat politický systém, spočívající na principech liberální demokracie a naší příslušnosti k Západu. (Mají to o to lehčí, že i Západ je nyní v krizi a že obludné představy o „multikulturalitě“, „politické korektnosti“ nebo např. „genderové rovnosti“ otřásají jeho základy; možná si to maluji, ale dějiny demokracie představují sled jedné krize za druhou, demokracie se musí uplatňovat ve zkouškách a to se právě děje; tato zkouška mi ovšem připadá dosti náročná). Jejich ieologická strategie je podobna té Benešově : jde o to obohatit demokracii „socialismem“ a naši západní orientaci dalšími „azimuty“. Přitom to, co si představují pod „socialismem“ se s liberální demokracií v mnoha věcech nesnáší (uvádím jako příklad jen vykutálené představy o svobodě slova) a za politikou mnoha azimutů se skrývá nezodpovědné a nebezpečné koketování s Ruskem. Nejde o to bojovat proti „socialismu“ an sich (dokud se přesně nevymezí, co si pod ním představujeme) nebo snad proti ČSSD, ale proti této politice, která ohrožuje naši svobodu a bezpečnost.

Nejsem sociolog, ale nemohu se zbavit dojmu, že česká společnost a hlavně její elity procházejí od roku 1989 jakýmsi sociálním úpadkem a rozvratem. Zde je jakýsi hrubý nárys. Na počátku stála dobrá vůle. Do popředí se dostali jurodiví asketičtí intelektuálové z disentu, kteří o světě mimo své ghetto příliš nevěděli a společností „venku“ bohužel podvědomě pohrdali. Vzájemné setkání nové elity a lidu (který byl zpočátku také pln dobré vůle) skončilo oboustranným zklamáním. Pak přišli na řadu někdejší pilní úředníci, technici, národohospodáři, kteří vykonávali svou práci (nekřivděme jim, měli ji většinou rádi a dělali ji v rámci možností dobře), komunistické načalstvo jim přitom překáželo, o povaze režimu neměli pochybnosti a hluboce jím pohrdali, většinou se ho bohužel taky báli. Ne moc, tak akorát, aby to stačilo na to, aby režim jakž takž fungoval bez katastrofických poruch a zároveň se nesesul. Jejich pojetí demokracie bylo a je méně náročné, ale taky méně divoké než pojetí jejich předchůdců. Je to pořád ještě demokracie a dá se v tom žít. S lidem problém neměli, i oni byli lid. Obávám se, že teď by mohla přijít ke slovu třetí vrstva: ti, co se pohybovali v divokých pralesech socialistického pohostinství a komunálního pseudopodnikání, v atraktivních oblastech socialistického obchodu, veksláci, šmelináři, lampasáci ČSLA, podnikatelé z oboru cirkusů a varieté. Také součást lidu. Dokázali si starý režim tam, kde to potřebovali, přizpůsobit svým potřebám, dokáží to i s dnešním režimem. Bohužel to, co přitom vznikne, už nejspíš nebude demokracie v pravém slova smyslu. Tak jako Masaryk kdysi charakterizoval první světovou válku jako boj mezi theokracií a demokracií, v němž demokracie nakonec zvítězila, mohl by někdo zlomyslný nazvat období, do něhož jsme už před pár lety nepozorovaně vpluli, bojem mezi demokracií a zcela novým systémem, pro nejž bych si vypůjčil jméno buranokracie. Říkám to s krajní opatrností, ideologizování tohoto typu je vždycky paušalizující a tedy nepřesné. Paušalizující a nepřesné bylo i ideologizování Masarykovo: bohužel však i v tom smyslu, že Masaryk byl, jak se ukázalo, ve věci vítězství demokracie příliš velký optimista.

18. dubna 2010