ARCHIV

K čemu je dobrá kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Upřímně řečeno, kancelář sama o sobě užitečná být může a také nemusí. Záleží na tom, nakolik se těm, co v ní budou pracovat, podaří naplnit záměr, o němž na slavnostním otevření mluvil Bernd Posselt: navázat rozhovor s českou veřejností. Pokud by stavěli na Posseltově myšlence, že nedostatek dialogu vedl k válce v Iráku (nedostatek dialogu s kým? S teroristy a jejich protektory?), budou si překvapivě dobře rozumět s komunisty a kryptokomunistickým křídlem ČSSD.

Rozruch, který se kolem otevření kanceláře podařilo vyvolat, však dalece přerůstá tento jeden konkrétní případ. Znovu se otvírá otázka, jaké hranice jsou vlastně v ČR uloženy politickým svobodám. Velmi se o ni zasloužili stínoví ministři ODS Langer a Zahradil prohlášením, které zde v úplnosti cituji:

Tiskové prohlášení stínových ministrů vnitra a zahraničí ODS ze dne 27.3. 2003

Otevření tzv. kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení považujeme za politicky necitlivý a nevhodný krok, který je s to poškodit česko-německé vztahy i atmosféru v zemi před referendem o vstupu do EU.

Vzhledem k programovým tezím Sudetoněmeckého krajanského sdružení se domníváme, že zde existuje riziko propagandy, zpochybňující právní kontinuitu a právní pořádek České republiky, bagatelizující vznik a demokratický charakter předválečného Československa a dezinterpretující historické souvislosti II. světové války.

Jsme proto přesvědčeni, že česká vláda dluží české veřejnosti jasnou a podrobnou odpověď na dvě otázky, o které ji tímto prohlášením žádáme : Jaký přesně je zákonný a institucionální rámec působení této kanceláře na území ČR a v českém právním prostředí ? Jak hodlá vláda postupovat, pokud kancelář bude vyvíjet činnost, neodpovídající českému právnímu řádu ?

Podstatné je: za prvé, ten, kdo má zasáhnout, je "vláda". A za druhé, existuje "riziko propagandy", spočívající ve "zpochybňování", "bagatelizování" a "dezinterpretování". Velmi podobné výrazivo zvolil před časem Zdeněk Zbořil ve svém posudku na český překlad jedné sudetoněmecké publikace (psali jsme o tom v článku Zákonností k nesvobodě). I tam je řeč o "zpochybňování"; o "útoku na kontinuitu ČSR v letech 1938-45", jako by to byly kdovíjaké zločiny.

Nejde ostatně vůbec jen o sudetské Němce, na něž je u nás dnes kdekdo alergický. Tatáž otázka (kde jsou hranice naší politické svobody) a tentýž pokus je pořádně omezit byly cítit i v případu Zítko.

Zastánci trestnosti propagandy, zpochybňování, bagatelizování a dezinterpretace vycházejí zjevně z přesvědčení, že občané jsou ubohá bezbranná holátka, které musí mocný stát chránit proti nejrůznějším jedovatým ideologiím. Sami by si s nimi nedokázali poradit. Už to samo o sobě je frapantním porušením zásady, již ve svém Dopise o toleranci vložil do základů evropského liberalismu jeden z otců zakladatelů, John Locke: povinností státu není a nesmí být pečovat o spásu duše svých občanů. Taková péče o občanskou svobodu se obrací ve svůj opak. Nejde totiž jen o to, občany chránit; zároveň se na ně taky musí dávat pozor, aby propagandě nepodlehli a sami ji nešířili. A kdo tak učiní, čepelí v tu zrádnou hruď. Tak se společnost dostává na šikmou plochu, svažující se k totalitě.

Měli bychom tedy zase pěkně vrátit do Hlavy I. Trestního zákona paragrafy, které jsme odtud v záchvatu překotného liberalismu bezprostředně po listopadu 1989 pracně vyškrtali. Jde zejména o trestný čin "pobuřování", ostatně pěkně vymezený už v zákonu č. 50/1923 na ochranu republiky (přistřihování křidélek svobodě má u nás slušnou tradici): "Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí pobuřuje proti státu pro jeho vznik, proti jeho samostatnosti, územní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské formě, trestá se za přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do dvou let." A hned je jasné, o čem se nesmí ani pípnout.

Druhá věc, která s nebezpečností propagandy, zpochybňování, bagatelizování a dezinterpretace úzce souvisí, je představa, že za jinými, nezvyklými, nonkonformními názory (nebo za každou jinakostí vůbec) stojí temné spiknutí, které "nám" jde po krku, vybaveno ďábelsky rafinovanou ideologií a dalšími, zejména finančními prostředky. Spiknutí, proti němuž jsou občané bezmocní a před nímž demokratické prostředky selhávají, takže je třeba sáhnout k prostředkům jiným, ráznějším. To je podstata např. antisemitismu. Demokracie naproti tomu stojí na víře a na důvěře. Na víře v sílu rozumného argumentu a na důvěře v v intelektuální a mravní schopnosti občana, v to, že je schopen rozumné argumenty přijmout a podle nich se chovat a že je schopen odolat svodům (například finančním), je-li jejich pozadí nekalé. Demokracie bez víry v rozum a v pravdu a bez důvěry v občana se snadno mění ve svůj opak.

V moderní demokracii není suverénní "lid", ale svobodný občan. Moc státu je od něho odvozena a je tu jen proto, aby mu sloužila. U nás je tato důvěra v suverénního občana po mnoho desetiletí, ne-li staletí soustavně ubíjena nacionální a sociální demagogií.

3. dubna 2003