Co týden dal

Úterý 2. srpna: ve včerejších Babišových novinách vyšel velikánský dvoustránkový rozhovor s jejich majitelem. Povaha této tiskoviny je pozoruhodná: je to vlastně propagandistický bulletin Babišova politicko-ekonomicko-mediálního impéria, v první řadě jeho Sinn Féin, hnutí ANO, zamaskovaný ovšem tak, aby vypadal jako normální deník. Má tedy např. sportovní a kulturní rubriku, přináší programy rozhlasu a televize i předpověď počasí. Když se v něm ocitne článek vyzývající k přerozdělení polického vlivu nad silovými rezorty, je maskován jako „analýza rozdělení moci“ ve vládní koalici. A útok na Chovancovu a Tuhého reorganizaci policie se tváří jako zpravodajství. Podobně je konstruován i celý velký rozhovor. Otázky jsou formulovány nesmlouvavě, ale vymezují oligarchovi prostor přesně k tomu, co a jak chce říci. Je vidět, že si na tom autoři dali záležet, pořád je to však dosti průhledné.

Zaujaly mne dvě věci, druhá se vlastně netýká jen a přímo Andreje Babiše.

1. Zeman mne nepotěšil, ani já ho nepotěším. Miloš Zeman se kdysi, po volbách do PS, pokusil ovládnout ČSSD, jež v nich dosáhla výsledku, jenž by se dal nejlépe označit po klausovsku jako „neporážka“. Babiš tehdy podpořil Bohuslava Sobotku, zabránil jeho svržení a zajistil mu tak místo premiéra v příští vládě (mj. i tím, že jeho investigativní sekce vyslídila spikleneckou schůzku v Lánech a bleskově o ní informovala). Bylo to pochopitelné, pan Babiš tenkrát nechtěl mít proti sobě někoho, kdo zároveň ovládá nejsilnější stranu v PS a drží funkci hlavy státu. Poté, co se prezident vyzuřil, došlo postupně k jakémusi sblížení. To teď ovšem dostalo vážnou trhlinu: v Babišově tažení na policii, podporovaném posthavlovskými iniciativami a médii, Zeman po prvních náznacích podpory (kritika policejní reformy) zaváhal, postavil se do role vyvažujícího otce národa a vyzýval obě strany sporu ke svornosti. Také proto Babiš a spol. (zatím) neuspěli. I Zemanův postoj má svou logiku: pokud by se Babišovi a spol. podařilo ovládnout silové rezorty a pak navíc ještě vyhrát volby do PS, dostal by se on sám do podobné mocenské pozice, jakou měl Emil Hácha po 15. březnu 1939 nebo Edvard Beneš po 25. únoru 1948. Prezidentský úřad u nás není koncipován tak, aby umožňoval jeho držiteli vládnout a diktovat. Maximum toho, čeho můře dosáhnout a čeho už oba Zemanovi předchůdci v úřadě s chutí využívali, je být jakýmsi nejvyšším kverulantem, který s chutí a často úspěšně hází vládě klacky pod nohy (něco podobného se v některých situacích dělat musí, ale neměl by v tom spočívat raison d´être prezidentské funkce). Proti Andreji Babišovi coby všemocnému šéfovi exekutivy ve státě (navíc výhledově i bez silné a vlivné opozice, svobodných médií a nezávislé soudní moci) by to ovšem nestačilo. Zemanovi teď daleko líp vyhovuje, když se Babiš se Sobotkou perou a on hraje roli smírčího soudce.

V rozhovoru pro své noviny pak pan Babiš svůj poměr k prezidentovi zformuloval na své zvyklosti celkem umírněně: „My máme s panem prezidentem korektní vztahy. Ale samozřejmě jeho stanovisko v tomto případě mě určitě nepotěšilo. Jestli mě zklamal? To je možná příliš silné, prezident má své zájmy, respektive politické postoje, kterým se dá rozumět, a podle nich jedná.“ A o kousek dál dodal poněkud hrozivě: „Voliči rozhodnou, kdo bude v této zemi zvládnout. A proto jsou pro nás klíčové volby do Poslanecké sněmovny příští rok, do nichž napřeme své síly.“ A hin sa hukáže, jak se říká chodsky.

V té souvislosti je třeba poznamenat, že to, co tu už pár let realizuje pan Babiš, je na první pohled pokus vybudovat centralizovaný, autoritativní stát formálně demokratickou cestou (jinak to zatím pořád ještě nejde). Problém je v tom, že to ve všem všudy až do konce nelze demokratickou cestou dotáhnout. Je přehnané a nesmyslné tvrdit, že např. Gottwald v ČSR nebo Hitler v Německu se dostali k moci demokratickou cestou. Demokratickou cestou se oba dostali do pozice, v níž už mohli bez většího nebezpečí a hladce rozjet a provést docela regulérní puč. Kdy většina společnosti, která si ještě v tu chvíli přála jistě leccos, ale puč ne, byla docela bezbranná. Takové situace je třeba se bát. Dostane se do ní dříve nebo později i Andrej Babiš – myslím, že mu k ní toho zbývá už jen docela, docela malounko.

A malá, ale zásadní poznámka na okraj této úvahy: v základech revolučního babišismu stojí nevyslovené, ale neobyčejně silné přesvědčení: všichni jsou na prodej a všichni se taky dají koupit. Dá se proti němu bojovat jen tím, když se najdou lidé, kteří svou životní praxí, ve svém každodenním životě, svým příkladem dají najevo, že to není pravda. Právě v tomto ohledu skýtá bohužel například česká mediální scéna od roku 2013 dosti smutný pohled.

Středa 3. srpna: Babišoviny opět útočí: na paškále je tentokrát Zaorálek. Babišovy Lidové noviny pokračují ve frontálním předvolebním útoku na ČSSD. Tentokrát (ve včerejším čísle) je na paškále ministerstvo zahraničí a ministr Zaorálek. Ten se do předchozího přehledu mocenských pozic ČSSD, jak vyšel v LN, nevešel (řeč byla o silových resortech a přidružených institucí). Teď přišla jeho chvíle.

Pánové Zaorálek a Drulák udělali po převzetí Černínského paláce poměrně důkladnou čistku (masakr normalizačního charakteru to samozřejmě nebyl, čeští úředníci, zejména v oboru zahraničí, k tomu, aby poslouchali, není zapotřebí používat velkého teroru, jsou velmi chápaví a dokáží se v pravou chvíli přizpůsobit (používám slušnější, ale méně výstižné slovo). Bylo také třeba nabrat nové lidi a zainteresovat i externisty, protože aparát byl prolezlý zrádnou pravicí. Protože podle nového služebního zákona je k uzavření pracovní smlouvy s externistou zapotřebí výběrového řízení, byly prý smlouvy narychlo uzavřeny ještě předtím, než zákon vešel v platnost. Předtím prý ministr nabral nové „na výjimku“ čili bez výběrového řízení lidi i na stálá pracovní místa – a nábor se prý děl ze Zaorálkovy rodné ČSSD. Sedm nejvýraznějších delikventů uvádějí Babišovy noviny na druhé stránce i s kádrovým profilem a fotografií.

V té souvislosti mne napadá zajímavá teoretická otázka: lze označit za denunciaci i „oznámení“, které se úplně či zčásti zakládá na pravdě? Je zjevné, že paušálně ne. Možné samozřejmě je, že v případech, které uvádějí Babišovy noviny, je to pravdivé buď úplně, nebo zčásti, nebo vůbec ne; to by se mělo vyšetřit. Pokud ovšem je „oznámení“ zároveň zcela průhledné a čistě politicky účelové, jeho smyslem je poškodit politického protivníka (v tomto případě koaličního, ale v dnešní vládní koalici jsou samí protivníci), pak je věc složitější: snad by se to dalo vyřešit opisem, že je to denunciace v tom nejlepším slova smyslu.

Pana Zaorálka mi není moc líto. Když si vzpomenu na jeho hulvátská parlamentní vystoupení v době, kdy se pomalu, ale jistě hroutila slabá a bezmocná Nečasova vláda, cítím jakési zadostiučinění. A přeju ten vleklý malér s Babišovinami tak trochu i ČSSD, která se kdysi rozhodla prokousat se k moci za každou cenu, a teď jí pořádně teče do bot. Jenže, upřímně řečeno, zároveň cítím, že to ode mne není moc hezké ani prozíravé: jednak se to, co provozují Babišovy noviny, ve slušné žurnalistice nedělá, a jednak, což s tím souvisí, to povede k dalšímu zhoršení situace v naší politicky zdevastované zemi.

Čtvrtek 4. srpna: Babišovo hlavní volební téma: uprchlíci Předvolební kampaň Babišova impéria se mocně rozjíždí. Patří k ní jednak cílené útoky na koaliční partnery, tedy přesněji řečeno na ČSSD (KDU-ČSL je příliš bezvýznamná, nicméně i tady je v zásobě téma, církevní restituce). „Kauzy“ mají silně kompromitující, často kriminální podtext. Stálicí babišovského zájmu je ministr Chovanec a policejní reforma a premiér Sobotka a OKD. Už se ale dostalo i na Lubomíra Zaorálka, hejtmana Haška (tomu to docela přeju) a dnes i na Michaelu Marksovou (k ní se ještě zítra vrátím). Štafetu si předávají obě babišoviny, Lidové noviny a MfD. Že v minulosti, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli, šlo např. Právo spíše po „pravici“, kdežto LN a MfD spíš po ČSSD a komunistech, bylo obvyklé: ale tahle zavilá výlučná cílevědomost v tom ani na jedné, ani na druhé straně ještě nebyla. Navíc Právo nepatřilo ČSSD (spíš se v něm setrvale projevoval a projevuje dejme tomu ideový vliv Kremlu) a LN a MfD nepatřila ODS či TOP09. V nových pořádcích je všechno jasnější a výraznější – a to ve směru, v jakém to být nemá: v civilizovaném státě nemají účastníci politického zápasu vlastnit média.

To tedy za prvé. A dále – což je nutně zapotřebí, protože jen s pomlouváním koaličních protivníků nevystačíš - je tu nyní pozitivní, nosné populistické téma: uprchlíci. Na Facebooku pan Babiš napsal: „Musíme udělat všechno proto, abychom migranty odmítli. Včetně kvót, kde jsme byli přehlasováni. Chci kvóty odmítnout i za cenu sankcí.“ To si ovšem ČSSD, která řídí vládu, má v rukou ministerstvo zahraničí a nese hlavní zodpovědnost za zahraniční politiku, dovolit nemůže. Musí brát ohled na naše spojence a jejich zájmy, respektovat ty, které jsou legitimní, a taky zvažovat, jak pomoci statisícům lidí, kteří pomoc potřebují – aniž bychom při tom ovšem samy sebe zničili (je to otázka účinné pomoci). Tím se ovšem populisté zdržovat nemusí. Mají do určité chvíle jasnou převahu nad lidmi, kteří z těch či oněch důvodů musí například brát na něco ohledy. Nezodpovědná politika a hecování lidí k nejhoršímu má ovšem své tvrdé limity: jenže v okamžiku, kdy na ně narazí, je už většinou pozdě a škody vzniklé nezodpovědností se už nedají napravit.

Pan Babiš tvrdě požaduje: ani nohu (uprchlickou) do ČR. A zároveň: ani korunu ministru Chovancovi na zvýšení počtu policistů v souvislosti s terorismem. Až se tedy něco semele, bude moci říkat: já jsem sem nechtěl pustit ani nohu a za vnitro odpovídá Chovanec.

Velkorysým koncepcím se daří tam, kde je poměrně málo faktické odpovědnosti. Z toho hlediska je na tom ještě daleko lépe než pan Babiš předseda Svobodných Petr Mach. Ten prohlásil rovněž na Facebooku (to médium se mimořádně hodí pro šíření kolektivní nezodpovědnosti; proto se mi poněkud hnusí): „Máme plné právo budovat bezpečnou a prosperující Českou republiku jako nezávislý stát založený na svobodné ekonomice a ochraně vlastních hranic před hrozbami zvenčí.“ Stručně, krátce a výrazně by to mělo znít: „Máme plné právo budovat bezpečnou a prosperující Českou republiku jako ostrov.“

Václav Bělohradský mne cituje v Právu. Vracím se ještě k jedné věci, která se okrajově týká i mne. V sobotu 30. července publikoval Václav Bělohradský v Právu rozsáhlý článek s titulem „Demokracie jako hrozba?“ Zabývá se vztahem mezi (leckdy osvícenými) elitami a často „temnými“ silami, které dnes snadno získávají demokraticky početní většinu. A cituje v té souvislosti mj. i mne. Celý citát z Bělohradského článku včetně autorova komentáře zní: „A Bohumil Doležal tvrdí dokonce, že: demokracie jest vládou rozumu, pravdy, spravedlnosti…, kdežto volby a parlament jsou jen prostředky k takové vládě; nerozumný parlament není demokratický…

Pravda a spravedlnost jsou ale vždy „něčí“ pravdou a spravedlností: tvrdým jádrem demokracie je právo každého občana bojovat za „svou pravdu a spravedlnost“ za podmínky, že pokud zvítězí, nezbaví poražené práva bojovat za vítězství „jejich pravdy a spravedlnosti“ v příštích volbách.“

To, co pan Bělohradský cituje jako můj názor, neříkám ovšem já, ale Emanuel Rádl, já ho jen cituji. Neupozorňuji na to z alibismu, nýbrž jen pro upřesnění: s Rádlem samozřejmě souhlasím, jen bych to celé nedokázal tak hezky říci. Celý citát z Rádlovy Německé revoluce, jak jsem ho ve svém článku o Tureckém pokusu o převrat uvedl, ovšem zní:

„Tuto jest třeba vyložiti důležitou věc o lidovládě, kterou dnešní malodušní obhájci demokracie přehlížejí. Lid opravdu demokratický jest pod zákonem pravdy; posledním slovem demokracie není „lid“ ani „většina“, nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky, hlasování lidu jen prostředkem. Kdyby se našel lepší prostředek než volby, nahradíme je beze všeho tímto lepším prostředkem.

Z toho důvodu samy volby a sám hlas většiny nic nezabezpečují, když před nimi nebyla provedena veřejná diskuse, v níž volič měl možnost slyšet různé návrhy na úpravu politických nesnází, návrhy, které musí pocházet od odborníků. „Soud lidu“ má jen tehdy cenu, bylo-li soudní řízení náležitě provedeno, a nikdy není posledním rozhodčím, neboť lid se mýlívá, jako se mýlí jednotlivci; proto musí mít i menšina svá práva a proto musí být vždycky možno odvolání od soudu lidu ke svědomí jednotlivcovu…

Z toho důvodu jest taky mylné mínění mnohých dnešních obránců lidovlády, že by pro ni bylo obzvlášť podstatné všeobecné a tajné hlasovací právo, parlament, poslanci, vláda odpovědná parlamentu, vláda většiny. Tito obránci zmechanizovali demokracii a učinili z ní pouhou instituci. Ne že by tyto věci byly vedlejší; institucí jest zapotřebí, ale hlavní věc jest, že demokracie jest vládou rozumu, pravdy, spravedlnosti, čestnosti, kdežto volby a parlament jsou jen prostředky k takové vládě; nerozumný parlament není demokratický a nečestnost není správnou lidovládou, ani kdyby byla kryta největší většinou.“

Jistě, z hlediska nezúčastněného pozorovatele, neutrálního rozhodčího, který drží dozor nad korektním vedením debaty a píská případné fauly, aniž by ho nějak moc zajímalo, jak debata dopadne, je třeba jednak dbát na to, aby nikdo nebyl omezován v právu bojovat za „svou“ pravdu a demokratickou cestou ji (např. v parlamentu) prosadit, ale zároveň musí být zaručeno právo jiných bojovat za svá jiná pojetí a usilovat stejným způsobem o jejich prosazení. Tak tomu v technické rovině jistě je. Pak je tu ovšem hledisko těch, kteří „své“ pravdy prosazují, a to je pro mne rozhodující, protože v té situaci jsme primárně každý z nás. A pro mne vůbec neplatí, že to, co chci uskutečnit, je jen jedna ze spousty možných „pravd“ rovnocenných s jinými (základ „multikulturalismu“). Vyplývalo by z toho mj., že všechno, co se dostatečně dlouho veřejně vyslovovalo a uplatňovalo, se tím zařazuje do souboru „existujících“ pravd podle zásady „co je skutečné, to je rozumné“ (půlka známého Hegelova citátu). Z hlediska člověka, kterému o něco jde a který za něco bojuje, je to jinak: pravda je pro něj to, co není, ale nutně se musí stát, a on je právě tím, který má povinnost se o to postarat. Jistě, nemusí tuto jedinou pravdu vidět úplně přesně a správně a má tedy povinnost se o ní radit a poslouchat to, co říkají jiní. Samozřejmě také platí, že se může mýlit, a hlavně, že má povinnost ty druhé přesvědčit: nikoli klackem, ale argumenty a osobním příkladem (osobním nasazením, a je-li to nutné, i obětí; zkušenost praví, že to nutné je vždycky). Z tohoto zápasu se ale nedá nikam couvnout: jde o všechno. Pravda není to, co je, ale to, co má být. Je to vlastně rozkaz, který dostáváme od toho, koho máme povinnost poslouchat.

A tohle všechno se nedá dokázat, tomu je třeba věřit. Z toho plyne: věřit je zapotřebí.

Pátek 5. srpna: Chystá se zjevně druhé kolo boje o vnitro. Ministr Chovanec se rozhodl obnovit finanční policii, kterou kdysi zrušil Ivan Langer. Měla by řešit především daňovou kriminalitu. Babiš se, jak píší v Právu, „podivil“, protože celní správa (kterou má pod palcem zase on) má nové kompetence na prověřování DPH a mohla by prý v budoucnu vyšetřovat i další daňové trestné činy. „Je to moje vize. Kterou představím v nejbližších týdnech“. Protože na vysokou pozici do celní správy už mezitím přijali plk. Šlachtu, lze očekávat, že pan Babiš buduje krtka, který by se zavrtal do těla policie ČR, s že souboj o policii ČR bude pokračovat.

V časopise Die Zeit vyšel obsáhlý článek o střetu zájmů Andreje Babiše. Na článek upozornil na svém facebookovém profilu Erik Tabery, který má k redakci Die Zeit blízko, ale zveřejnilo ho až v neděli Svobodné fórum. Nevím, proč se Respekt.cz, Aktuálně.cz nebo nějaké spřízněné médium z okruhu Pravdy, Lásky a/nebo Andreje Babiše nepostaralo o jeho zveřejnění a ponechalo to tak říkajíc na konkurenci? Taková věc by přece měla vyjít česky hned, místo ní byla delší dobu k dispozici jen nic neříkající četkařská zpráva. Člověk musí přemýšlet, co vlastně za tím tajnůstkářstvím je.

Samotný článek z Die Zeit obsahuje sice dílčí nesmysly. Např. o pádu Nečasovy vlády se tam říká: „Šikovně využil (Babiš, bd) vzestupu značné nevole voličů vůči politickému establishmentu. Jejich vztek dosáhl vrcholu před třemi lety, když příslušníci protikorupčních jednotek v kuklách vzali útokem sídlo vlády a odhalili bizarní korupční a špiclovskou síť, která se spřádala okolo premiéra tehdejší středopravé vlády a ředitelky jeho kanceláře a zároveň jeho milenky.“ To je nesmírně nadsazené, vůbec žádná korupční síť nebyla odhalena a prokázána, je to jen nestvůrné a politicky účelové nafouknutí toho, co se stalo (přitom nechci to, co se opravdu stalo, nijak bagatelizovat, ale mělo by se o tom mluvit věcně a bez politicky účelové hysterie). Podařilo se jen rozpoutat hysterii. To, co se u nás děje od té doby už tři roky, je přinejmenším desetkrát horší. Článku je třeba ovšem uznat, že o tomto horším poskytuje hezký a plastický obraz. Die Zeit nepatří k mým oblíbeným tiskovinám, ale tohle bylo opravdu fajn. A Babiš zuří jako mimino.

K mým oblíbeným autorům nepatří taky ani náhodou Lukáš jelínek, ale v pátečním Právu moc hezky informoval o tom, jak (a za jaké) naše hodnoty bojuje na youtube Zdeněk Škromach: „Nebyl by to ale nekorunovaný šampión v disciplínách selfie a youtube Zdeněk Škromach, aby také nepřispěchal se svojí troškou do mlýna. Popil „dobrého moravského vína“, pojedl „dobrých moravských škvarků“ a plný těchto „našich tradic“ vlezl do bazénku. Z něj potom váznoucí artikulací kázal, že „my se svých tradic nevzdáme“, „my se integrovat nebudeme“, a vyzval k zapálení ohňů.“ Obávám se, že na rozlícené islamisty neudělá přejedený a ovíněný nahatý tlusťoch v bazénku, tento Jan Žižka našeho konzumního věku, patřičný dojem.

V pátečních Babišových Lidových novinách exceluje Babišův šéfredaktor István Léko: „Mimochodem, policejní reorganizace už má první oběť. Noviny miliardáře Zdeňka Bakaly, amerického finančníka českého původu žijícího ve Švýcarsku, opouští řada renomovaných redaktorů. Důvod: cenzura rozhovoru s podnikatelem Radimem Jančurou, který si v interview dovolil reorganizaci policie tvrdě kritizovat a pojmenovat motivy dotčených politiků. Novináře, kteří se po zásahu do textu rozhodli odejít, lze pochopit. Bakalu také chápeme, se současným vedením sociální demokracie ho spojuje jeho životní deal: privatizace OKD. Poučení pro všechny: krýt záležitost, které veřejně tleská temná síla, se nemusí vždy vyplatit. Samozřejmě, netýká se to týdeníku Respekt, jehož redaktoři, přestože od Bakaly berou plat, v kauze policejní reorganizace velmi přesně popisovali realitu.“ Tak za prvé, mluvit odchodu redaktorů v novinách, odkud od října 2013 už odešlo spousta redaktorů, protože v něčem podobném odmítali figurovat (já neodešel, já tam jenom přestal psát, nebyl jsem tam zaměstnaný) je skutečně chucpe. Za druhé, je moc fajn, že pan Léko explicite z kritiky vyjímá Respekt: je to jen potvrzení, že tým pana Léka a Tým pana Taberyho patří do jednoho společného pytle: svoji k svému a vždy podle pravdy, jak říkal Palacký. A za třetí, ten titulek: „Temná síla oslavuje. Má co.“ Moc by slušel celkovému zhodnocení spanilé jízdy babišovských novinářů od října roku 2013. Jen by se slušelo dodat: ještě není všech dnů konec. Nejásejte předčasně, babišáci, pro nás ostatní jde o to, vytrvat a nevzdat to. (tohle poslední je ovšem licence, pan Léko to „Temná síla oslavuje“ přirozeně nepsal o sobě)

Sobota 6. srpna: zabraňme šíření Pravdy a Lásky mezi naše čtyřnohé kamarády! Tato poznámka je úplně apolitická, je to jen výraz bezmocné zuřivosti milovníka a chovatele koček. Jakási aktivistka občanské společnosti, členka neziskové iniciativy „Veganské kočky a psi“ (patří rovněž do uskupení Veřejnost proti korupci? Tam myslím patří každý takový) krmí prý své pejsky (stejně jako sebe) pouze veganskými granulemi (tedy v jejím případě potravinami). Podle odborníků na to pejskové přímo a hned nechcípnou. Zato nutit žrát tzv. veganskou stravu kočky (což je zjevně rovněž v programu té nezávislé iniciativy) pro ně znamená jistou smrt. Chtěl bych upozornit, že šíření Dobra mezi zvířátka v této podobě odporuje trestnímu zákoníku (§302). Jsem liberál a respektuji, že pokud se některý můj bližní rozhodne podrobit se z důvodů, které považuji předem za stupidní, nějakému nelidskému sebetrýznění, nikdo mu do toho nemá a nesmí mluvit. Dělat ovšem něco podobného bezbranným zvířátkům, která navíc (ta domestikovaná) mají tu smůlu, že jsou na lidi a jejich pitomé nápady vzhledem k historickému vývoji odkázána, považuji prostě za nechutné zvěrstvo. I pro zvířátka platí, že co je dobré pro mne (i když z důvodů, které jiní mohou považovat za pochybné a směšné a uvažovat, proč se ti lidé v dnešním hnusném světě raději nezaobírají něčím kloudnějším), nemusí ještě být dobré pro druhého. Kdybych neměl zrovna na práci důležitější věci, rozjel bych iniciativu a petici s názvem „Pryč s kočičími Buchenwaldy!“

Jsem vlastenec, když nemám společné hodnoty s ostatními? V sobotním Právu mne zaujal rozhovor s vojenským expertem pplk. Otakarem Foltýnem, resp. jedna jeho poloha. Pan podplukovník mluví mj. na téma „vlast“ a „lidstvo“. Nejprve vlast: „Vlast především znamená, že někam patřím a mám hodnoty společné s většinou ostatních, za které stojí za to riskovat.“ A za druhé „lidé“: „Lidé jako živočišný druh mají neuvěřitelnou regenerační schopnost, ale jsou tak trochu pohodáři. Pokud skutečně nemusejí něco dělat, tak to nedělají. A zásadní reformy dělají až v případě velkého průšvihu. Přestože je to pak dražší a náročnější, než kdyby to řešili včas.“ Mám s tím jistý dvojitý, ryze osobní problém: za prvé, silně věřím, že jsou hodnoty, ze které stojí riskovat, jen si vůbec nejsem jistý, zda je mám společné s většinou ostatních svých sourodáků; ba mám občas dojem, že jsou jim bližší hodnoty, za které vůbec nestojí za to, aby se za ně riskovalo. To, že člověk někam patří, plyne z toho, že prostě narozením někam spadl a musí to prostředí, do něhož spadl, brát jako svou věc, i když má občas dojem, že by si byl dokázal, kdyby to bylo záleželo jen na něm, vybrat daleko líp. To znamená, že z toho, že někam spadl, plyne, že za to, kam spadl, spoluzodpovídá. A protože za to zodpovídá, musí se snažit přesvědčit ostatní, že hodnoty, kterým oni věří, v tom či onom vůbec žádné hodnoty nejsou, nýbrž že jsou tu jiné hodnoty, o které jde, a které to jsou. Tím se z vlastenectví stává velmi náročná a pracná věc, která jednoho často zmáhá a občas ji taky odskáče. Zvlášť když „ostatní“ jsou často velmi hluboce přesvědčeni, že jsou prostě „živočišný druh“ (podobně jako např. opice) a basta. Jenže živočišný druh o ničem přesvědčit není dost dobře možné. Vím samozřejmě, že se to přesto musí, protože lidé sice živočišný druh jsou, ale přitom jenom živočišný druh nejsou, jen si to (někteří) neradi připouštějí. V tom je jakási naděje.

Filipika proti anonymům V Babišově Mladé frontě Dnes píší o tom, že většina Němců 60%) by podpořila zákon, který nařizuje používat v diskusích na internetu a sociálních sítích pravá jména. Mělo by se tak stát kvůli tomu, aby bylo možno lépe stíhat různé nenávistné komentáře. Mladí lidé do 29 let jsou však prý z 58% pro to, aby mohli používat přezdívky a „chránit si tak své soukromí“.

Myslím si, že jde o dvě věci. Trestní stíhání za „nenávistné komentáře“ mi obecně moc nesedí, protože je vždycky problematické, jak stanovit hranici, odkud trestat a odkud už ne. Myslím, že to bude vždycky hodně subjektivní a subjektivní bude i rozhodování soudců. Pokud nějaký kretén cítí potřebu hlásat do světa např., že žádné plynové komory nebyly nebo že se nám v srpnu 1968 dostalo bratrské pomoci, nechť si to klidně činí, ale pod svým vlastním jménem a se všemi náležitostmi. (Jinak je nejen kretén, ale zároveň i srab). Zároveň by se taky neměl divit, když za to případně někdy dostane od někoho přes hubu.

Obecně nejsem pro to, abychom si navzájem dávali přes hubu, ale abychom se nebáli stát si za svými názory i tenkrát, když jsou kontroverzní. Všechny opravdu dobré názory jsou zpočátku kontroverzní, což samozřejmě vůbec neznamená, že všechny kontroverzní názory se nakonec ukáží jako dobré.

Učme se stát za svými názory (což obnáší i povinnost nést odpovědnost za případné omyly). Zákonem se to asi přikázat nedá, ale anonymita by měla být obecně opovrženíhodná. Když má někdo odvahu a nepřekonatelné nutkání vystrkovat na své bližní holou zadnici, nemělo by se mu (byť i jen společenským územ) dovolit, aby si přitom zakrýval tvář. A nevěřme na všemocnost zákonů: ani sebelepší zákony neudělají ze společnosti čuňat společnost slušných lidí. Mohou jen udělat společnost, ve které to čuňata nebudou mít lehké. A o to jde.

Pondělí 8. srpna: Agentura TNS Aisa ani tentokrát nezůstala nic dlužná své problematické pověsti. (Její význam je přitom zdůrazněn tím, že často pracuje pro veřejnoprávní Českou televizi, což jejím výsledkům dává dodatečnou a nenáležitou váhu). Zajímavé na srpnovém volebním modelu pro volby do PS je vlastně jen jedno: tradičně obrovitý náskok, který podle Aisy (a taky např. STEM) má ANO před ČSSD, se ještě zvětšil. ANO sice nepřibralo, ale ČSSD ještě o 2,5% ztratila, takže Babiš má teď před nimi 12,5% náskok a preference podle AISA nabývají povahu „Sněhurka a pět trpaslíků“ (ČSSD, KSČM, ODS, DKU-ČSL a TOP09). Přiznám se, že jsem vášnivě a nenapravitelně přesvědčen, že ten rozdíl mezi ANO a ČSSD je nesmírně a účelově nadsazen. Měl by se tomu někdo profesionálně věnovat. Já jsem v tuto chvíli jen připraven to furt opakovat. Od roku 2011 se podařilo velmi výrazně a nakonec, jak se ukázalo, nenapravitelně srazit preference demokratické pravice, ODS a TOP09. Netvrdím, že za tím byla manipulace nebo jen manipulace, postižení se na tom svou politikou mocně podíleli. Teď u nás probíhá široce pojatý pokus zopakovat totéž, tentokrát na účet ČSSD, jaksi uměle a suchou cestou. Socanům to sice z duše přeju, zaslouží si to za svou agresivní, nenávistnou a indolentní politiku, setrvalou někdy od roku 2006 do roku 2013. Nám ostatním to však nepřeju a konec konců nejde o socany, ale o spravedlnost. I ČSSD je demokratická strana, i když to leckdy na první pohled tak nevypadá, a nelze ji vydat všanc predátorům a vetřelcům (tedy přesněji řečeno jednomu).

Babišovy noviny vzývají puč v ČSSD Babišova investigativní hvězda Ondřej Koutník píše - kde jinde než v Lidových novinách“ - o tom, že se „V ČSSD opět skloňuje „puč““. Z článku plyne, za by ho tam on a další hrozně rádi viděli. Podmínky pro puč prý vzniknou, když ČSSD nezíská v krajských volbách pět hejtmanských křesel. Problém je v tom, že v těch volbách se nevolí hejtmani, ale zastupitelé (naštěstí: volit hejtmany – a primátory a starosty – přímo je stejně zrůdná blbost, jako by bylo v nynějším politickém uspořádání volit přímo premiéra; podobné nápady jsou produktem revoluční hysterie let 2012 – 14). A ANO nemělo v krajích zatím moc šťastnou ruku, zaplať Pán Bůh za to. Nezbývá jim tedy než doufat v rozkol v ČSSD a případně v pomoc strýčka Zemana (toho na Hradě). Strýček je teď, poté co mu pan Babiš veřejně vyprášil kožich, komunikativní. Na Michala Haška už babišovci moc nevěří („je dnes politicky bezvýznamný“). Babiš může jen těžko sázet per analogiam to, že se v krajích podaří taková revoluční smršť, jaká z nich před pár lety vymetla ODS. Jenže tehdy to bylo jasné: ne ODS, ano ČSSD. Dnes sice mohou být lidé otráveni sociálními demokraty, ale taky pan Babiš už ztratil hodně ze své image národního spasitele.

Nicméně v jednom má Babiš a jeho investigativci pravdu: pokud ČSSD dramaticky prohraje, bude mít Sobotka ve straně velký problém. A ČSSD se pak může stát kořistí pro různé predátory.

Středa 10. srpna: Akce Tuhý. Babišovy Lidové noviny věnovaly včera první tři stránky podrobným informacím a komentování případu úniků informací z mobilu, u něhož je údajně jakési podezření, že s ním mohl disponovat někdo z „blízkých“ policejního prezidenta Tuhého. Jedná se o zase údajný únik informace o policejní razii ve firmě, jejíž vlastník měl vazby na ČSSD. K této záležitosti se zřejmě váže nedávné nařčení, které v televizi vznesl proti policejnímu prezidentovi (je prý podezřelý z „brutálního úniku informací“ v kauze, v níž jde o stamiliony korun). Jak se praví v otvíráku, „Lidovým novinám se však nyní podařilo zjistit detaily tohoto temného případu“.

V celé záležitosti nebyl nikdo obviněn, chybí důkazy. Babišův šéfredaktor István Léko k tomu ve sloupku na první stránce píše: „Možná by více světla do této temné komory mohl vnést sám policejní šéf. Jenže Tuhý mlčí. Dokonce útočí: označuje záležitost za snahu destabilizovat policii. Ví, že mu v této situaci nelze prokázat, zda má v úniku informací prsty. Soud mu nehrozí. Může se obávat jedině toho, s čím se chce sněmovní vyšetřovací komisi svěřit za pár dnů bývalý šéf ÚOOZ v Ostravě Jiří Komárek, který Tuhého z brutálního úniku veřejně obvinil.“

V Lidových novinách tedy zveřejňují podrobné informace z policejního vyšetřování, které nebylo ani uzavřeno vznesením obvinění. Případ přitom obsahuje řadu poměrně složitých technických detailů. V této podobě ho Babišovo médium předkládá „všelidové porotě“ čtenářů v úpravě, o níž si rozhodla redakce sama. Už tento postup je křiklavě neseriozní.

Zveřejnění „verze LN“ je politicky účelové: smysl úniku informací z policejního vyšetřování je ovlivnit veřejnost v tom smyslu, na kterou stranu se má postavit v neuzavřeném sporu o reorganizaci policie ČR a v soupeření o to, kdo bude mít jaký vliv v silových resortech uvnitř koalice. Ovlivní taky situaci v nadcházejících volbách do krajských samospráv a do Senátu PČR. Bude mít jistě nějaký vliv i na průběh dalšího vyšetřování vyšetřovací komise PS, před níž má Jiří Komárek v příštích dnech předstoupit (o tom, co se tam bude dít, se ovšem nedozvíme, jednání je neveřejné – což je samozřejmě správné, jen mu předchází tato jednostranná prezentace případu, předložená široké veřejnosti).

Babišovy Lidové noviny navazují za tradici, která se u nás zaběhla brzy po listopadovém převratu a trvala v nedokonalém stavu vlastně až do léta 2013: z „orgánů činných v trestním řízení“ unikaly do médií informace, které ovlivňovaly politickou situaci v zemi a „orgány“ tak ve spolupráci s některými novináři získaly možnost naprosto nenáležitým způsobem ovlivňovat politickou situaci v zemi – s obejitím zákonodárné, výkonné i soudní moci. Mám na mysli tzv. Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky, o němž jsem už mnohokrát psal. Nyní, po mohutném mocenském nástupu oligarchy Andreje Babiše, byl tento systém doveden k dokonalosti. Obávám se, že se souhlasem a s podporou lidí, kteří se na podobných manýrách už v minulosti podíleli.

V tom prostředí, které nám z demokracie pořád ještě zbývá, je třeba tyto skandální způsoby vždy znovu pojmenovávat a kritizovat.

Čtvrtek 11. srpna: Jsou soudci úředníci? Ústavní soud rozhodl, že soudci nemají nárok na to, aby jim byly zpětně dorovnány platy v minulosti špatně vypočítané. Šlo v tomto případě o část špatně vypočítaného platu, o chybný výpočet daňové základny. Soudci, kteří loni přistoupili na kompromisní dohodu se státem, podle níž měli dostat zpět jen něco, a ne tuto částku (stát tak musel vyplatit místo pěti miliard jen miliardu Kč), jsou dnes za vodou. Soudci kverulující, kteří chtěli vše, co bylo špatně vypočítáno, a stát žalovali, dostali teď od ÚS za vyučenou, že kverulovat se nevyplácí. Měli by dostat aspoň symbolickou nepeněžní cenu útěchy JUDr. Petra Langra (musela by se nově zřídit; nejde o exministra vnitra, ale o někdejšího soudního čekatele, kterého tehdejší prezident Klaus odmítl jmenovat soudcem, Langer jeho rozhodnutí žaloval, všechny soudy vyhrál, ale bylo mu to houbes platné.

Nechci se ale vyjadřovat nějak moc zásadně k meritu věci tohoto případu (k meritu případu JUDr. Langra jsem se vyjádřil několikrát v době, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, a nikoli Agrofert, který maká, viz např. zde. Vyšlo to v Lidových novinách, které tehdy, v roce 2008, nebyly ještě Babišovy). Jde mi o jinou věc. K věci se pro Právo vyjádřil i předseda jedné z trosek Úsvitu Marek Černoch, a řekl: „Nevidím důvod, proč zrovna u soudců by se měly platy dorovnávat. Přineslo by to jen další žaloby od jiných státních úředníků.“ Jiného názoru je senátorka Wagnerová, která si myslí, že soudci nejsou „klasičtí státní zaměstnanci“, protože na rozdíl od „normálních státních zaměstnanců“ je zaměstnavatel (stát) nemůže úkolovat. (Dodejme „zatím“ a „doufejme“, uvidíme, jak např. dopadne proces Nečas). Obojí je nepravda, nepravda paní doktorky Wagnerové ovšem je, uznejme to spravedlivě, o něco blíž pravdě.

Soudce sice stát samozřejmě nemůže úkolovat, ale navíc není ani náhodou ani úředník, ani zaměstnanec, a to ani normální, ani nenormální. Normální úředník a zaměstnanec (byť dejme tomu mocný) je např. policista nebo státní zástupce, např. pan Ištvan, paní Bradáčová, pan Pavel Zeman). Soudce není nic z toho, podobně jako nic z toho není ani poslanec nebo senátor. Soudce má ovšem ještě jedno nadprávo nad poslancem a senátorem: oba jsou zavázáni se řídit svým nejlepším vědomím a svědomím. Poslanec však musí tak či onak (nikoli vždy a bezpodmínečně) zohledňovat „lid“, to, co si myslí a co chtějí jeho voliči. Soudce tohle ale ze zcela zásadních důvodů dělat nesmí, protože „lid“, „voliči“ se mohou mýlit, kdežto on se prostě mýlit nesmí. Musí se spoléhat (kromě zákonů) už jen na své nejlepší vědomí a svědomí. Braňme si tento stav, zatím to tu ještě aspoň někdy pořád tak funguje. Není to vůbec málo. Je to úplně nejvíc. A taky v tom soudce není sám a taky to vůbec, ani náhodou neznamená, že nemusí poslouchat nikoho. Musí. O to víc. Toho, jehož království není z tohoto světa, dodávám fanaticky.

A ten, kdo na něho nevěří? No ten má zkrátka smůlu.

Protikorupční detektivové a bezdrátová telegrafie v ruském pravěku. Podle Babišových Lidových novin (už jsem tu o tom psal) prohlásili v souvislosti s vyšetřováním věci „mobil policejního prezidenta“ detektivové protikorupčního útvaru poté, co provedli neúspěšnou šťáru v podezřelé firmě: „Podezřelé subjekty byly na prohlídky připraveny, neboť se nenalezl ani jeden mobilní telefon s podezřelými daty.“ To je tatáž logika, o níž se vypráví v jedné anekdotě z dávných dob, ze „zlatých šedesátých“, kdy zítra už znamenalo včera: Buržoazní archeologové prováděli vykopávky v Mezopotámii a v hloubce padesáti metrů narazili na dráty. Z toho usoudili, že v Mezopotámii se už před Čtyřmi tisíci lety používal telegraf. Sovětští archeologové kopali u Voroněže a v hloubce padesáti metrů nenarazili na nic. Z toho usoudili, že v Sovětském svazu se už před čtyřmi tisíci let používala bezdrátová telegrafie.

Dobrou noc, milé děti.

Pátek 12. srpna: Možná přijde i Merkelová Podle Babišovy Mladé fronty Dnes prý lidé z okolí premiéra Sobotky a ministra zahraničí Zaorálka horečně vyjednávají o tom, aby ČR v dohledné době, pokud možno ještě před krajskými a senátními volbami, navštívila Angela Merkelová. Jedním z témat jednání má být uprchlická krize, protože Sobotka prý potřebuje podporu ve svém přístupu k uprchlíkům, který je údajně vstřícnější než Zemanův a Babišův, a nemá přitom podporu ani mezi některými sociálními demokraty. Zároveň by návštěva už sama o sobě znamenala pro premiéra a ČSSD jakousi nepřímou podporu na prahu volebního klání.

Zpráva má, jak se na babišoviny sluší a patří, lehce kompromitující a pomlouvačnou podobu. Pominu tento aspekt, protože zároveň je – skoro se mi chce napsat bohužel – pravdě podobná.

Je zjevné, že Sobotka je ve věci imigrace a uprchlíků zdrženlivější než Babiš a Zeman, a je to dobře (opatrný souhlas s kvótami by ovšem měl být nějak lépe vymezen). Přitom žádní tu nejsou a slouží vlastně jen strašáky v poli, které mají vyděsit české zajíce, aby ztratili hlavu a v panice naběhli před hlavně brokovnic Zemanových a Babišových myslivců. Česká politika by měla být umírněná a měla by být i vstřícná ke spojencům, to není žádná nectnost.

Nemůže však být zároveň sebevražedná. Sebevražedná je už nějakou dobu uprchlická politika kancléřky Merkelové. Ani ona, ani její spolupracovníci si to nedokázali vůbec nijak zreflektovat. Nakonec vehnala celou Evropu do turecké pasti a jsem moc zvědavý, jak se z ní všichni vyprostíme. Podpora paní Merkelové je snad pro ČSSD a Sobotku chvilkově efektní a atraktivní záležitost, ale z mnoha ohledů je paní Merkelová něco jako olověné závaží, které je může každou chvíli stáhnout beznadějně a neodvratně pod hladinu.

Evropská unie je pro nás výhodná věc a je to v současné době taky jediná rozumná a reálná možnost mezinárodního zakotvení ČR. ČR se však musí snažit o takovou pozitivní unijní politiku, která v sobě bude zároveň zahrnovat alternativu k nynější defétistické unijní politice a nějak zreflektuje současnou situaci, kdy v čele unie stojí nastrčení panáci, kteří vlastně nikoho nereprezentují a odpovídají nikoli nějakým svým voličům, ale momentálnímu politickému vedení několika silných unijních států, jejichž vliv v Unii sice není definován žádnými politickými mechanismy, ale právě proto je bezmezný.

Evropa a Evropská unie je v krizi srovnatelné se situací evropských demokracií na prahu druhé světová války. Jen ohrožení dnes nelze personifikovat do nějakých konkrétních politických sil typu Adolfa Hitlera: je to zcela živelná a přitom pochopitelná věc. Desetimiliony lidí ze zbídačených rozložených států, kteří se vydali na cestu za lepší budoucností, protože k tomu v současné době mají technické prostředky a zároveň jim v cestě nestojí žádné stabilizované vraždící státy, které by si s nimi poradily obvyklým způsobem. Evropa nemůže jejich nápor zastavit (musela by použít brutálních a nepřijatelných prostředků), ale nemůže ho ani vydržet. S islámem to má společného daleko méně, než se pořád opakuje. S touto „výzvou“ (Pavel Šafr před časem pěkně napsal, je „výzva“ jen úhybný opis, který se v Evropě používá pro slovo průser) by se měli vyrovnat politici formátu Winstona Churchilla. Evropa má však k dispozici jen takové, ve srovnání nimiž Neville Chamberlain vynikal razancí přímo napoleonskou, a pak různé polepšené, zčásti polepšené nebo vůbec nepolepšené socialistické extremisty.

A to je prosím světový kontext, v němž se odehrává současný rozklad a úpadek polistopadové české demokracie. Musíme si nějak poradit se dvěma krizemi, přičemž to, jak dopadne ta světová, můžeme z povahy věci ovlivnit jen trochu. Tak to ostatně na světě chodí, život, ani ten politický, není procházka Čimickým hájem.

Nejsem si jistý, zda je pozvání paní Merkelové do ČR (pokud tu ovšem takové pozvání opravdu je, babišovinám nelze moc věřit) správným krokem na této cestě. Žádná paní Merkelová českým demokratickým politikům proti zhysterizované, dezorientované a popletené veřejnosti, vydané na pospas nezodpovědným štváčům, nepomůže. Měli by se spolehnout sami na sebe a snažit se českou veřejnost oslovit.

Smutný úděl hejtmana Haška.Jen tak mimochodem a na závěr: je příznačné, jak tvrdě jdou Babišovy Lidové noviny po hejtmanu Haškovi, který se už od Paroubkových dob vždy usilovně a programově snažil postavit na tu nejhorší možnou stranu, a tak by dnes vlastně měl být s Babišem jedna ruka. Leč smůla: blíží se volby shodou okolností krajské, pan Hašek je teď „hejtman všech hejtmanů“ (obdoba „capo di tutti capi“) a zároveň profilová tvář sociální demokracie. A pan Babiš je ve vztahu k němu motivován podobně jako můj kocour vůči myši, která se mu ke své smůle přimotá před čenich. Prostě ji musí zakousnout, neumí to jinak. Když nemá zrovna hlad, tak ji potom nesežere, ale to je už ubohé myši málo platné.

Sobota 13. března: Memoriál Jana Kubice. Jde o tzv. Šlachtovu zprávu, tj. „čtyřicetistránkový text plný odposlechů z vyšetřovaných kauz“, především případu Vidkun. Název tohoto oddílu mých poznámek je nepatřičný z jednoho zásadního důvodu: pan Kubice dosud žije.

Zpráva, tedy přesněji řečeno zatím jen některé informace prosvištěly z vyšetřování do médií obvyklým tunelem, osvědčeným už v minulosti, kdy tu ještě vévodilo Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky, lidé jako Martin Fendrych, Jaroslav Spurný, Sabina Slonková ad.: pan Babiš a jeho lidé všechno dovedli k dokonalosti. Pan Babiš už na to zjevně má vypracován systém informátorů, vykazující známky jisté organizovanosti: článek v MfD vznikl „podle informací… ověřených z několika na sobě nezávislých zdrojů“. Soudě z toho, co MfD zveřejnila, jde o záznamy z klábosení dvou strýců (jistěže vysoce postavených) v jedné olomoucké hospodě, které pořídili úředně pověření a profesionální whistlebloweři z útvaru plukovníka Šlachty. Další profesionální whistleblowerka z MfD Adéla Paclíková uvádí, že proti hlavním autorům policejní reorganizace – prezidentu Tuhému, náměstkovi Laubemu či ministru Chovancovi detektivové nemají přímý důkaz a stavějí jen „na provázaných rozhovorech jiných lidí“. Dodávám, že zpráva byla určena pro komisi, jejíž jednání je neveřejné, a bude teď, před krajskými volbami, takto po částech pronikat na veřejnost, čímž jejich výsledek ovlivní. Strýcové si povídali, že Šlachta končí, jeden se chvástal, že když nastupoval, dostal úkol Šlachtu odrovnat, a že Laube je personálně Number One v policii. Pan plukovník Šlachta z toho podle slov whistleblowerky chce dokázat, že za policejní zprávou jsou zájmy byznysmenů a policejních špiček. Když těsně před volbami na jaře 2006 dejme tomu unikla do médií Kubiceho zpráva, napsal jsem o tom na svých Událostech: „Nemohu uvěřit, že politického cíle, jakkoli žádoucího, se dá dosáhnout prostředky, nad jejichž korektností se vznáší otazník.“ Podotýkám, že tehdy šlo o možnost, že se českým premiérem stane Jiří Paroubek, byl bych to tehdy považoval za katastrofu a svůj názor jsem dodnes nezměnil. Nad manýrami mediální sekce Babišova impéria se ovšem nevznáší žádný otazník, ale čtyři vykřičníky: jde o to ovlivnit v jeho prospěch volby – a to nejen bezprostředně následující (do krajských samospráv a do Senátu), ale i ty další, na nichž záleží nejvíc, volby do PS. Připomínám ještě, že akci „Šlachtova tajná zpráva“ předcházel pokus babišovců prosadit se v Policii ČR a že Babiše přitom nepřímo podporovali lidé z vedení ÚOOZ, státní zástupci z Olomouce a novináři z Respektu a Aktuálně.cz (samozřejmě že ne všichni; o Babišových novinářích samozřejmě vůbec nemluvím).

A jen na okraj podotýkám, že případný výrazný Babišův úspěch v nadcházejících třech volbách považuju za katastrofu nesrovnatelně větší, než by bylo bývalo Paroubkovo vítězství ve volbách do PS z roku 2006 – a to už je co říci.

Darebové se zatím nepřiznali. Harmonicky navazuji na předchozí řádky: Babišovy whistleblowerské hvězdy Martin Shabu a Ondřej Koutník se obrátili na tři potenciální delikventy v „kauze Tuhý“ (cituji z titulku), kromě policejního prezidenta i na ministra vnitra Chovance a premiéra Sobotku: otázky se vesměs týkají problému se SIM kartami, které se údajně ocitly v mobilních telefonech Tuhého „blízkých“. A vyplývají „z informací, které získaly LN, a které vycházejí z oficiálních závěrů inspekce“ (GIBS). Jakpak k nim asi samopověření vyšetřující soudci z LN přišli?

Sprostí podezřelí ovšem na jejich otázky neodpověděli. Mlčí Tuhý, a Chovanec a Sobotka mlčí dokonce ještě neslýchanějším způsobem, totiž „kupodivu“. Hlas lidu, totiž pomyslná čtenářská porota Lidových novin, to tedy bude mít s rozsudkem o něco málo složitější, než kdyby se všichni tři jak se sluší a patří kajícně přiznali (podle tradic, které u nás zdomácněly v padesátých letech minulého století). Vypadá to, že bude nutné přikročit k osvědčeným prostředkům, totiž k právu útrpnému. Jenže zatím k tomu asi ještě nedozrál čas.

A jedna poznámka sice na okraj, ale zcela podstatná: v kruzích Pravdy a Lásky se dnes šíří „neutralistická“, nechumelistická ideologie: tady se spolu perou dva darebáci, Babiš s ČSSD, musíme si zachovat neutralitu a neumazat se ani o jednoho, ani o druhého. K tomu je třeba říci, že jde o vyčůraný alibismus, který má zastřít faktický podíl alibistů z řad novinářů a státních zástupců na Babišově Willen zur Macht. Jenže tady nejde vůbec o to, stranit Tuhému, Chovancovi a Sobotkovi. Jde o to, že zneužívat podloudně získaných informací z policejních spisů k ovlivňování politické situace je v demokratickém státě něco naprosto nepřípustného a skandálního: Tuhý sem, Tuhý tam. Je to jedna z technik, jak podloudně a plíživě bourat už tak dost pošramocenou demokracii v ČR.

Pondělí 15. srpna: Musel jsem napsat delší článek, a tak už mám zase den zpoždění. Je to strašné.

Historik Šebek, temný středověk a červené trenýrky na Hradě Sobotní Právo přineslo velký rozhovor s historikem Jaroslavem Šebkem. Jaroslav Šebek je syntetická forma českého polistopadového historika. Mám dokonce podezření, že byl v Historickém ústavě AV ČR vytvořen umělou cestou, podobně jako Maxim Gorkij prý podle učebnice socialistického realismu tvořil postavu typického kupce tak, že vzal čtyřicet konkrétních kupců a smíchal je dohromady. Představuje vzácnou směs benešovského národního socialismu, obrozeného komunismu, Pravdy a Lásky, katolicismu, a kdyby si někdo dal práci, třeba by tam našel i nějaké zbytečky normalizace. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort. V Právu ho podrobil křížovému výslechu zásadní nepřítel jedu z Judeje a všech jeho zločinů Oldřich Danda. Pan Šebek byl velmi defenzívní. Na drzou otázku „Lze podle Vás udělat paralelu mezi tím, co nyní zažívá muslimský svět s teroristy, a křesťanskými dějinami?“, odpověděl: „To, k čemu se hlásí džihádisté, je nejtemnější kapitola středověku. Také křesťané vedli války ve jménu boha. Na přelomu středověku a novověku to byly strašné občanské války např. mezi katolíky a hugenoty ve Francii. Zde také bylo důvodem ke konfliktu kromě boje o moc i náboženství. Islám musí opustit svůj temný středověk, tak jako to udělalo křesťanství, které se etablovalo postupně do náboženství, které respektuje lidská práva a v mnoha zemích je i hájí. Do této podoby by se měl dostat i islám.“ Ve skutečnosti myšlenka lidských práv stojí na křesťanských základech (nesmrtelná lidská duše má nekonečnou hodnotu, lidé jsou si před Bohem rovni a je třeba milovat i nepřítele), moderní demokracie navázala na středověké základy, tedy přesněji řečeno na základy evropského středověku, (oddělení duchovní a světské moci). Např. na Rusi nic takového neznali a neznají A za to všechno je nejen možné, ale i nezbytné, pokud to jinak nejde, i bojovat, tj. i válčit. Dodávám pár citátů z jiných autorů, z nichž vycházím; zveřejnil jasem je v Událostech rok poté, co jsem je začal vydávat, v roce 2001. Najdete je zde.

V duchu svého ideového zaměření (k podstatě českého historika stvořeného podle modelu maxima Gorkého, patří i bezpodmínečná loajalita ke státním orgánům, které jsou právě u vesla) pan Šebek také prohlásil: „V tomto ohledu například odmítám to, jak byla zneuctěna prezidentská standarta na Pražském hradě. Přestože jsem k mnoha postojům prezidenta Zemana kritický, myslím si, že musíme ctít národní a státní symboly a uvědomit si, z čeho vychází česká národní identita.“ Já bych se možná s panem Šebkem shodl v jednom (jenže on to tak asi nemyslil): Mám vážnou obavu, že nynější česká národní identita vychází v některých ohledech z něčeho podobného, jako je Miloš Zeman. Tím shoda končí. Musím se přiznat, že vyvěšení nové standarty (obrovité červené trenýrky) mi udělalo docela radost, velmi se hodí k našim nynějším Novým pořádkům, měla by být s nimi svázána i ústavní či zákonnou cestou, byla to velká legrace a vůbec nic proti tomu samozřejmě nemám. Ba musím se i trochu kát – možná, že jsem se k akci trenky původně vyjadřoval příliš zdrženlivě. Ale tak jako pan Šebek přece jen ne: nejsem totiž český historik.

Střet zájmů: demokraté versus godzilla?Schválení novely zákona o střetu zájmů, jejímž cílem je - mimo jiné – omezit ekonomickou a mediální moc Babišova impéria, naráží zřejmě na podstatné problémy: ODS a TOP09 se brání představě o centrálním registru majetkových přiznání politiků. Registr povede ministerstvo spravedlnosti a člověk se těžko brání představě, že ráno, když panu Babišovi přinesou do kanceláře kávu a croissant, zmáčkne knoflík, jeho stranickému kolegovi JUDr. Pelikánovi zabliká na stole červená žárovčička, on přepne páčku a panu Babišovi na monitoru jeho PC naskočí vyhledavač: bude pak moci zadat jméno potížisty, kterého je třeba zmáčknout (např. nějakého starosty) a zjistit si, jak a za co ho případně uchopit. Myslím, že představa ujetých, fanatických sociálně demokratických extremistů (při tomto označení se mi vždycky vybaví, nevím proč, ministr Dienstbier) o tom, jak všechny důvěrné, důležité a citlivé informace mají být soustředěny na jednom jediném místě, je pochopitelná a mohla by být užitečná, ale jedině za podmínky, že by na tom místě seděla osoba absolutně a všestranně důvěryhodná, spolehlivá a spravedlivá, to jest Hospodin. Ten to ovšem jednak neopotřebuje (je i tak vševědoucí) a jednak na něho socialističtí extremisté nevěří.

Taky je pravda, že praktický význam zákona je pramalý, pro pana Babiše a jeho právníky bude bezpochyby hračka ho obejít, a i kdyby byl schválen teď, jeho uskutečnění se určitě protáhne až za podzim í za volby do PS v příštím roce (o které jde).

Nicméně je tu taky význam symbolický, který by se neměl podceňovat. Pokud by se demokratické strany (ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP09) na něm shodly a dokázaly ho včetně úpravy vlastnických vztahů politiků přijmout, bude to významný signál toho, že si společně uvědomují problém, v němž vězí, a jsou schopny v té věci aspoň něco společně podniknout. A bude to taky test, zda v tak závažném případě jsou schopni svou stopětihlasou většinu v PS vůbec uplatnit. Byl by to signál solidarity vůči godzille, která se na ně řítí, a mělo by to obrovskou váhu.

Je naprosto zjevné, že ČSSD nemůže ve věci centrálního registru couvnout, je to jeden ze základních bodů, na němž stálo a stojí revoluční protikorupční běsnění. Pro demokratickou opozici je strašně obtížné, ne-li nemožné na něco podobného přistoupit. Přesto by demokratické strany měly by být schopny společně uskutečnit nemožné. To je ostatně podstata politiky.

Řádění upírů na pražském Hradě Zažil jsem protektorát Böhmen und Mähren (jako malé dítě, ovšem), zažil jsem stalinismus, zažil jsem ruský nájezd, okupaci a normalizaci, ale něco takového, jako to, co se teď děje na Pražském hradě, jsem ještě nezažil. Lidé, kteří tam chtějí třeba jen projít, turisté i ti, kteří se např. potřebují dostat z Brusnice do Nerudovky, jsou vystaveni neslýchané buzeraci, při níž musí vystát několikasetmetrové fronty a podrobit se osobní prohlídce (ta zatím neobnáší spuštění kalhot a dřep, aby se zjistilo, zda dotyčný nepřenáší v konečníku bombu). Zatím je buzerace údajně jen výběrová (přes zahrady před letohrádkem královny Anny lze projít bez fronty), během času se vše zdokonalí, jak hradní papaláši a biřici hrozí: „Prezidentská kancelář ve spolupráci s vojenskou kanceláří a policejním prezidentem už nyní plánuje na příští rok další, ještě přísnější opatření.“

Jsem zvědavý, co všechno si na nás hradní Drákula ještě vymyslí. Přijde na řadu i vysávání krve z hrdel křesťanských panen? Pozoruhodné na tom je, že hradní pán využívá všeobecné hysterie, kterou sám pomáhá šířit, k sebeukojení. Studuji jeho zvláštnosti už dlouho a došel jsem k závěru, že mu dělá dobře, když může lidi dejme tomu štvát (uznávám, že slovo je velmi nepatřičné, prosím čtenářem, aby si ho nahradili tím správným). To je vlastnost pro politika krajně neproduktivní, protože ti lidé ho pak pochopitelně nebudou volit, jenže on si prostě nedokáže pomoci – podobně jako v případě těch kund v rádiu). Naštěstí pro něho má tato jeho zvláštnost i příznivý rub – zároveň tak hysterie a pocit ohrožení ještě roste a najde se spousta důvěřivých hlavně mezi těmi, kteří na Hrad skoro nikdy nechodí (mají to velmi daleko): a těm bude ráznost vladaře imponovat. Praktický význam opatření je zatím malý – hrozby jsou v podstatě nulové, účinnost opatření se blíží nule (novináři už propašovali na Hrad pistoli i kudlu). Přitom – a to je podstatné - je to brutální zásah do svobody těch z nás, co to na Hrad daleko nemáme a jsme od dětství zvyklí tam chodit. Teď se na to třeba já vykašlu.

Pokud bude buzerace trvat pár měsíců a pořád se nebude nic dít, neklid ve veřejnosti poroste. Proč by si měl člověk jen tak pro nic už zase zvykat na nesvobodu, užili jsme si jí dost. Pak by bylo zapotřebí hysterii nějak přikrmit. Nejlépe by se k tomu hodilo nasimulovat pořádný atentát. Mám pořád ještě naději, že jeho uspořádání schopnosti a možnosti těch, co by ho tolik potřebovali a tolik by se jim hodil, zatím ještě přesahuje.

Něco fantazie nad výsledky průzkumu Median Nakonec už jen poznámka na téma předvolební průzkum Median. Píšu ji docela rád, protože z výsledků je jasné, že si tu tentokrát nějací výborně motivovaní autoři ze mne nedělají cynickou srandu. Míra přesnosti je samozřejmě vždycky otázkou, ale tady se aspoň netvrdí, že Babiš má 130% a ti ostatní –60. Procenta ve volebním modelu u ANO a ČSSD se proti minulému měsíci v podstatě nehnula, ANO má setrvalý náskok 5,5% (je to dost). Demokratické strany (ČSSD, KSU-ČSL, ODS, TOP09) dají dohromady 44%, ty ostatní (ANO, KSČM) 40,5. Smetí by se do Sněmovny nedostalo. Problém je, že demokratické strany jsou neschopné se spojit v podstatě k ničemu. Něco jako „demokratická středopravice“ (KDU-ČSL, ODS, TOP09) by daly dohromady 23% a staly by se silou souměřitelnou s dvěma největšími uskupeními (Babiš 25,5, ČSSD 21). Spojit tyhle je ovšem taky nemožné, navíc by vzrostlo konkurenční pnutí mezi ČSSD a tímto novým útvarem. Další možnost je, že vznikne nová demokratická strana, které se podaří připravit o hlasy ANO a/nebo KSČM. Je to ryzí fantazírování, ale znamenalo by to k jisté odbrzdění krizové situace, která vznikla hned o převratu a vedla už po čtyřech letech k tomu, že nebylo možné vytvářet stabilní životaschopné vládní koalice s aspoň pětihlasou většinou v PS.

Úterý 16. srpna: Jak se správně dívat do zrcadla Alexandr Mitrofanov v pondělním komentáři v Právu kritizuje ODS: ve volební kampani si utahuje z Babiše a Zemana a její výhrady jsou opodstatněné; jenže sama má spoustu másla na hlavě. Jak je to vlastně s jejím vztahem k Západu, za nějž oba kritizuje, a proč vytýká Babišovi, že neusiluje o to, aby dobře bylo všem občanům ČR – vždyť žádná z jejích vlád prý neusilovala o to, aby dobře bylo i jiným než jejím voličům. Zkrátka a dobře, nedívá se do zrcadla.

Věcně vzato, ten vztah ODS k Západu by mne taky velmi zajímal. Vypadá to, že v strana je v těchto věcech rozkročena sama příliš široce, aby ji někdo mohl brát vážně, a že by s tím ještě před nadcházejícím tříletým volebním tsunami měla rychle něco udělat. Druhá výtka je ryze ideologická: každá strana ve své politice zohledňuje své voliče. To ještě vůbec neznamená, že zohledňuje jen své voliče. A taky to neznamená, že bezbřehý líbivý populismus je zodpovědná politika, protože nezodpovědná politika nakonec znevýhodňuje úplně všechny.

Je nepochybné, že události posledních let a v širším slova smyslu mnohé z toho, co se dělo po listopadu 1989, je třeba nějak znovu probrat. Taky pro ODS to bude znamenat spoustu nepříjemné práce. Zároveň velmi silně zdůrazňuji: jsem přesvědčen, že základy polistopadového politického uspořádání jsou správné a je třeba je za všech okolností bránit. A musíme je bránit společně, demokraté zprava i zleva.

Zásadní podmínka takové kritiky, na které by mohla stát spolupráce ve společné věci demokracie, je, že každý začne sám u sebe. To, co píše pan Mitrofanov o sdobeckosti ODS, je vlastně jen umírněná varianta Babišova „dvacet let nám vládli politici, co nemakali a kradli“. Přitom si sociální demokraté nějak nevšimli, že teze je namířena a může být použita i proti nim. A teď, v druhé etapě Velké protikorupční revoluce, je to najednou tady: pan Babiš jim jde po krku. Proto, abychom se vrátili k věcnému rozhovoru, je jistě třeba, aby si ODS vyjasnila svůj postoj k (obecně řečeno) k západnímu demokratickému společenství, který je pro veřejnost, je mi líto, přinejmenším ambivalentní. Taky se bude muset vypořádat s tím, jak po roce 1992 přispěla k tomu, že se polistopadová demokracie v některých ohledech podobala džungli. Podotýkám jen, že to druhé platí i pro ČSSD, která byla u vesla v letech 1998-2006 (nebo se snad mýlím?). A konečně, proč se ODS pokoušela jednat se svými oponenty z ČSSD z pozice síly i v roce 2013, kdy na to už zcela zjevně vůbec neměla? Jistě, bylo to ze zoufalství, ale zoufalství do politiky nepatří.

Zároveň bude dobré prověřit legendu, že ČSSD vyvedla českou společnost z ekonomické krize, již neumětelská „pravice“ nezvládla, a přivedla nás do období politické stability a prosperity. Přiznám se, že situaci vidím jinak: do jaké míry „pravice“ hospodářskou krizi zvládla či nezvládla, je věcí věcné, neideologické debaty. To, že ta krize pominula, je důsledek vývoje, do něhož ČR a její vlády mohly zasáhnout jen málo (do jaké míry, to je taky věc neideologické a věcné debaty). Spasitelský mýtus ovšem staví na tom, že ČSSD spolu se svými koaličními partnery (tj. Babiš, pak dlouho, dlouho nic, a pak lidovci) rozdrtila zrádnou pravici vytvořila stabilní politické vedení. A politický rozvrat, v němž na prahu nadcházejícího tříletého volebního klání stojíme, je něco, co ČR ve své krátké historii nepamatuje.

Pokud ČSSD tuto spasitelskou ideologii drží ještě dnes, dává najevo, že mentálně zůstala sedět v říjnu 2013. Zlomyslný osud jí teď přitom každým dnem dává najevo, že ten, s nímž se tehdy dala do party, má špatné záměry s českou demokracií, a tedy v tuto chvíli hlavně s ní. A novináři orientovaní na ČSSD, naposled pan Lukáš Jelínek v témže čísle Práva, kde vyšel článek pana Mitrofanova, mluví o „žabomyších sporech“ mezi ČSSD a ANO! Pan Jelínek dává dokonce českým politikům za příklad pozitivního myšlení víkendový festival Prague Pride, kde byly skloňovány spravedlnost, svoboda, solidarita a tolerance. Upřímně řečeno dvakrát moc nevěřím, že by se pan Babiš zrovna tímhle dal obměkčit.

Demokratickým stranám teče do bot. Všem. Nevěřím, že to odpovědní politici ČSSD, aspoň někteří, necítí. Aby ty strany mohly najít cestu k sobě, musí se začít dívat do zrcadla, to má pan Mitrofanov pravdu. Jenže všechny, a každá by měla začít u sebe. Musím konstatovat, že ČSSD v tom velmi, velmi zaostává.

(A jen malá ilustrace na okraj: zatím co Lukáš Jelínek volá po ukončení žabomyších sporů mezi ČSSD a ANO, v Babišově LN pokračuje divoký mediální útok na ČSSD přes ministerstvo vnitra a policii. Musím říci, že něco podobného tu v polistopadové ČR taky ještě nebylo. Je pro českou demokracii po všech stránkách nežádoucí, aby v obou sporech Babišovo impérium vyhrálo. ČSSD však, jak se zdá, není pomoci.)

Středa 17. srpna: Základy dubismu-babišismu-zemanismu Andrej Babiš cítil potřebu sdělit ČTK: „Ať si každý dává spropitné, jaké chce. Je to součást naší kultury a vhodný způsob, jak ocenit obsluhující personál. Systém, který zavádíme, ne tom nebude nic měnit.“ Evidenci tržeb prý nebude spropitné podléhat ani v případě, že ho zákazník uhradí z platební karty a majitel daného stravovacího zařízení (jak děsný termín!) celou částku zahrne do mezd zaměstnanců. (Pokud si ovšem majitel byť jen část spropitného svých zaměstnanců nechá, pak se ho povinnost zahrnout ji do EET týkat bude). Potud Andrej Babiš.

To, co pan Babiš řekl, je v souladu s tím, co sdělil v rozhovoru pro Právo, o němž jsem tu psal: „Pokud spropitné zůstane zaměstnanci, v rámci evidence tržeb se neeviduje, ale samozřejmě podléhá dani z příjmů fyzických osob u zaměstnance. Pokud je však příjemcem spropitného podnikatel, jedná se o příjem ze samostatné činnosti, která podléhá evidenci tržeb a zároveň by se měl řádně zdanit. V takovém případě by tedy měl podnikatel zaslat správci daně údaje o evidované tržbě a vystavit zákazníkovi na spropitné účtenku.“ Problém je, že spropitné má být věc mezi zákazníkem a obsluhujícím a stát se do ní nemá plést (tj. např. nemá se pokoušet ji ani zdaňovat). To sice nesouvisí bezprostředně s EET (zdanění je jedna věc, EET druhá), ale souvisí to s ní zprostředkovaně: v , jež V základech Velké protikorupční revoluce stojí přesvědčení, že větší mravnosti ve společnosti se dosáhne zvýšenou buzerací jejích příslušníků. Všichni kradou a na všechny musí být přísnost. Tedy idelologie, kterou bych pracovně nazval dubismus-babišismus (od českého literárního hrdiny poručíka Duba. Už jsem tu o tom psal). Je to zajímavé, že totéž se ovšem projevuje v buzeraci návštěvníků Pražského hradu a těch, kteří si přes něj krátí cestu. Využívá se různých okolností (možnost placení kartami v restauracích, teroristické útoky v západní Evropě) k tomu, aby občané (a v druhém případě i zahraniční turisté, ti mají smůlu) dostali pocítit, jaké je jejich postavení. Takže dubismus-babišismus-zemanismus. Je třeba zdůraznit, že to není opatření plošné: například miliardářů se v tomto druhém případě netýká; na Hrad chodí jen zřídka, a pokud tam náhodou zabloudí, nepůjdou tam pěšky, ale přijedou tam limuzínou. V případě spropitné se zase dá počítat, že všechno posléze sklouzne do praxe, na níž byla za totáče založená vojenská buzerace: stanoví se přísná, často nedodržovatelná pravidla, a zároveň panuje tiché srozumění: vrchnost bude potichu tolerovat, že je poddaní nedodržují, už vzhledem k tomu, že to občas ani nejde. Pokud by si ovšem někdo chtěl občansky vyskakovat, tolerance v jeho případě skončí a vrchnost ho pořádně skřípne.

Demokratická společnost stojí na svobodě, důvěře a velkorysosti. Vychází z toho, je třeba stavět na tom, co je v lidech dobré. Autoritářská společnost ruské provenience, kterou u nás nevědomky obnovujeme pod heslem nelítostného účtování s korupcí, je naopak postavena na tom, že všitci kradnů a na proto na ně musí být přísnost. Že by se pak v takové společnosti kradlo méně a že by v ní byl větší pořádek, je ovšem iluze: ještě nikdy v dějinách se to neosvědčilo.

Babišovi novináři simulují odvahu. Investigativci z Babišovy Mladé fronty Dnes se v pondělí věnovali ministru Chovancovi jen hodně zprostředkovaně: dva pronikli přes všechny policejní prohlídky na třetí hradní nádvoří s plynovou pistolí a solidním kuchyňským nožem v tašce. Smyslem jejich akce bylo: „testovali jsme, zda jsou bezpečnostní opatření na Hradě důkladná, nebo zda jde hlavně o „šikanu“ návštěvníků.“ Ukázalo se, jak se ostatně dalo čekat, že důkladná nejsou, a výsledkem bude, že buzerace bude na určitou dobu ještě větší. Bude to Zemanova pomsta vzpurnému plebsu, podobně jako v případě „červených trenýrek“. Červené trenýrky ovšem stály za to, aspoň byla legrace: nejprve ze samotného aktu a pak s pohledu ne to, jak se stařičký monarcha bezmocně vzteká. Tentokrát je legrace minimální, Babišovi novináři si nasimulovali vlastní významnost, odvahu a nasazení, a s buzerací to nehne, naopak, zvýší se a odnesou to turisti, kteří ani za Zemana, ani za Babiše nemohou (a řadoví policajti, kterým nezbývá než plnit idiotské příkazy). Existuje sto a jeden způsobů, jak může Babišův novinář projevit „drobnou všední odvahu“. Tenhle to ale není.

EU: když dojde na lámání chleba. V Babišových Lidových novinách píše Zbyněk Petráček o tom, že německé angažmá ve významných evropských problémech (např. kdysi jednání s Tureckem, teď s Putinem) jen odpovídá faktické váze SRN v Evropě. „Jisté však je, že jde-li skutečně o lámání chleba, partnerem Moskvy v Evropě není EU, nýbrž Německo.“

Nikdy jsem nesdílel české národně socialistické štvaní proti Německu a Němcům, jak se provozovalo (a provozuje) např. v okolí Václava Klause a v přilehlých oblastech ODS. Mám Němce rád a vážím si jich. Problémy jsou jen dva - nikoliv nacionálně ideologické, ale věcné. Za prvé: německé evropské angažmá (tedy přesněji řečeno angažmá dnešní německé vládní garnitury) od řeckého problému přes loňskou letní uprchlickou krizi po techtle-mechtle s Tureckem mělo katastrofální důsledky. A za druhé, což s tím souvisí (jinak bych to nepociťoval tak silně): v roce 2004 jsme nevstoupili do Německa, ale do EU. A nevstoupili jsme tam s tím, že to bude jen potěmkiniáda, v níž se budou do nekonečna producírovat různí kašpaři, kteří se vlastně ani nemají před kým kompromitovat, protože žádná veřejnost od EU dosud neexistuje, a že politika se bude ve skutečnosti dělat pokoutně a ještě k tomu blbě v kuloárech.

To pro mne není důvod, proč EU opustit, ale proč se – spolu s jinými – pokusit EU spravit. Spolu s jinými, to neznamená s těmi, kteří chtějí unii jako společenství „národních států“: český národní stát pro mne totiž dnes znamená v podstatě totéž co Tomio Okamura. A já chci patřit do evropské Evropy, celý život jsem si to přál.

Čtvrtek 18. srpna: Andreji Babišovi hrozí likvidační pokuta Ve včerejším Právu se objevilo něco, co na první pohled může vypadat jako chabá odveta za soustavný a cílený nápor Babišových novinářských gladiátorů z MfD a LN proti sociální demokracii. Český oligarcha ze všech oligarchů nejoligarchovatější se prý možná dopustil přestupku, za nějž se bude muset zodpovídat před úředníky přestupkové komise v místě svého bydliště. Jde o účast v orgánech německé firmě SKW Stickstoffwerke Piesterlitz. Zákon členům vlády něco podobného zakazuje a magnátovi hrozí (v případě, že ho mandátový a imunitní výbor vydá ke stíhání) pokuta až padesát tisíc korun. Předpokládám, že to je výše měsíčního platu portýra v Agrofertu (pokud ovšem Agrofert nějakého portýra má). Oligarcha je ovšem, jak uvedl, zcela nevinný: „“Když jsem šel do politiky, tak jsem chtěl z této firmy odejít, ale banky chtěly, abych tam zůstal, protože to považují za důležité“, a pan Babiš neodolal a zůstal. „Oj, čort, ty ugavaril měňá“, jak se praví v ruské anekdotě, jejíž plné znění neuvádím, abych nebyl obviněn ze sexismu. A dodává: „Chápu, že mnohým vadí, že jsem se vůbec narodil… Nepochybuji o tom, že ti, co jsou zde v tom establishmentu, dělají vše pro to, aby vymýšleli zákony proti Babišovi…“ Česká republika má jedno nepochybné světové prvenství: je to jediná země na světě, která má místopředsedu vlády, ministra financí, předsedu druhé nejsilnější politické formace, mediálního magnáta, velkopodnikatele a miliardáře (to vše v jedné osobě), který nepatří k establishmentu. Možná máme dokonce nejchudší a nejbezmocnější establishment na světě. Vida, jaká je u nás demokracie.

Zase JUDr. Králová.Městský soud v Praze prý odmítl návrh soudkyně Králové, aby případ „poslaneckých trafik“ přidělil jinému obvodnímu soudu. Paní Králová tak bude rozhodovat i v nejzásadnějším soudním procesu, jaký Česká republika za svou krátkou existenci zažila. To je proces, o který jde (a vůbec ne případ údajného zneužité vojenského zpravodajství nebo údajně nezdaněné kabelky). Možná, že se JUDr. Králová setrvačností stane posléze jedinou příslušnou soudkyní pro procesy s politickým pozadím v ČR. Nemělo by na to v Nových pořádcích vyčleněno aspoň několikačlenné grémium?

Prezidentova odveta?Zeman v odvetu za to, že novináři z Babišovy Mladé fronty dnes propašovali na Hrad pistoli a nůž, nechal uzavřít Bránu gigantů (hlavní vstup na Hrad z Hradčanského náměstí a vůbec). Pokud bude neukázněný plebs dál zlobit, bude nejspíš uzavřen celý Hrad, pak celá Praha a nakonec celá ČR.

Pátek 19. srpna: Co je a co není šokující. V Babišově Mladé frontě dnes zveřejnili informaci listu Times of Israel, který ji zase má z památníku obětem holocaustu: izraelské instituce (ministerstvo obrany, policie, dráhy) nakupují ochranné obleky a masky od firem, které před sedmdesáti a něco lety dodávaly prý totéž do Osvětimi. Označují to za „šokující odhalení“. Chápu, že v Izraeli jsou tyto věci velmi citlivé. Nicméně musím upozornit, že ty dnešní firmy s tím, co se stalo tehdy dávno, nemají vůbec nic společného, protože od té doby se přinejmenším třikrát vyměnily generace, Spolková republika se od svého vzniku v roce 1949 za Holocaust nesčíslněkrát kála a dala to najevo morálně i hmotně. Izraelští odběratelé, jak ze zprávy vyplývá, nemají s dodávkami žádný problém, a jak by měli, kdyby se všechno bralo takhle, nesmělo by se výhledově nakonec kupovat od nikoho nic, protože my lidé jsme hříšní. Taky bych se hrozně divil, kdyby to po tři čtvrtě století byly tytéž masky a tytéž oděvy jako za druhé světové války: svět se vyvíjí a technika velmi pokročila. Ostatně v článku v MfD se přiznává: „Samotní Izraelci se však zjevně necítí příliš pobouřeni“.

Musím se přiznat, že mi připadají šokující spíše některé jiné věci, než zrovna tohle. A nikoli ze světa, ale z našeho českého domova. Například to, jak se čeští novináři (jistěže ne všichni, ale je jich dost na to, aby to bylo možno vnímat jako pořádnou ostudu), buď přímo podílejí na mocenském tažení majitele listu, v němž pracují, nebo u toho aspoň asistují a trpí to.

Havel by to neudělal? Rovněž v Babišově MfD si kladou v souvislosti s buzeračními opatřeními na Pražském hradě otázku: „Prohledával by tašky Havel?“ Státní tajemník Prouza se např. domnívá: „Ta snaha uzavírat Hrad, to je přesný opak toho, co s ním dělal Václav Havel, který se ho snažil otevírat a zpřístupnit pro Čechy i pro cizince.“ Já si sice taky myslím, že Havel by k něčemu takovému nesáhl (byla to taky jiná doba, nenabízely se mu takové možnosti – a jistěže navíc nebyl takový haškovský typ jako náš nynější prezident). Ale stejně mi takové ohánění se národní autoritou připadá ujeté: i kdyby se byl pokoušel něco podobného zavádět už někdo kdysi, nebyla by to dnes o nic menší buzerace. Navíc cizinci jsou v tom tak trochu nevinně, směřuje to hlavně na nás, český plebs. Připomíná mi to jednu pasáž z Osudů dobrého vojáka Švejka, kterou bohužel nejsem schopný dohledat (snad mi nějaký znalec pomůže): totiž o hejtmanovi (nebo oberstovi), který, aby náležitě vytrestal manšaft za nějakou nekázeň, nechal na apelplacu pochodovat jednu kumpanii za druhou za povinného skandování: „Tak jsme si myslili, pacholci, že si pomůžeme, a houbes jsme si pomohli“ (nebo tak nějak). Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy jedna kumpanie před hejtmanem defilovala a ani necekla. A to ani poté, co jí bylo nařízeno ten parádemarš zopakovat. Nato hejtman (nebo oberst?) zešílel a odvezli ho v košatince.

Obávám se jen, že v podobně optimistický závěr příběhu doufat nemůžeme. Aspoň v dohledné době ne.

Pátek 19. srpna (pokračování): Čtení na neděli: citát se našel! Již po necelých třech hodinách se mi ozval kmenový čtenář Událostí zdaleka, až z Arizony, a poslal mi odkaz za správné znění příběhu z Osudů dobrého vojáka Švejka, který jsem (hodně přibližně, to přiznávám) interpretoval v dnešním zápisu z rubriky Co týden dal. Přesně ta pasáž z dílu I., V zázemí, z 8. kapitoly, Švejk simulantem, zní:

Náš obršt zakázal vůbec vojákům číst, třebas by to byly i Pražské úřední noviny, v kantýně nesměli balit do novin ani párky, ani syrečky. Vod tý doby vojáci začli číst a náš regiment byl nejvzdělanější. Četli jsme všechny noviny a u každý kumpačky skládali veršíčky, písničky proti panu obrštovi. A když se něco u regimentu stalo, tak se vždycky našel mezi manšaftem nějakej dobrodinec, kerej to dal do novin pod názvem ,Tejrání vojáků'. A na tom neměli dost. Psali poslancům do Vídně, aby se jich ujmuli, a ti začali dávat interpelaci jednu za druhou, že je náš pan obršt zvíře a podobně. Nějakej ministr poslal k nám komisi, aby to vyšetřila, a nějakej Franta Henčlů z Hluboký dostal potom dva roky, poněvadž to byl ten, co se vobrátil do Vídně k poslancům kvůli tý facce, kerou dostal na cvičišti od pana obršta. Potom, když komise vodjela, dal si nás pan obršt všechny seřadit, celej regiment, a povídá, že voják je voják, že musí držet hubu a sloužit, jestli se mu něco nelíbí, tak že je to porušení subordinace. ,Tak jste si, lumpové, mysleli, že vám ta komise pomůže,' povídá pan obršt, ,drek vám pomohla. A teď bude každá kumpačka kolem mne defilírovat a opakovat hlasitě, co jsem řekl.' — Tak jsme šli jedna kumpačka za druhou, rechtsšaut, kde stál pan obršt, ruku na řemeni flinty, a řvali jsme na něho: ,Tak jsme si, lumpové, mysleli, že nám ta komise pomůže, drek nám pomohla.' — Pan obršt se smál, až se za břicho popadal, až defilírovala jedenáctá kumpačka. Jde, dupe, a když přijde k panu obrštovi, nic, ticho, ani hlásku. Pan obršt se začervenal jako kohout a vrátil jedenáctou kumpačku, aby to ještě jednou opakovala. Defilíruje a mlčí, jen řada za řadou se drze dívá panu obrštovi do očí. — ,Ruht!' povídá pan obršt a chodí po dvoře, seká si bičíkem přes holínky, plivá, pak najednou se zastaví a zařve ,Abtreten!', sedne si na svou herku a už je z brány venku. Čekali jsme, co se stane s jedenáctou kumpačkou, a ono nic. Čekáme jeden den, druhý den, celý týden, a ono pořád nic. Pan obršt se v kasárnách vůbec neobjevil, z čehož mělo mužstvo, šarže i důstojníci velkou radost. Potom jsme dostali nového obršta a o tom starém se povídalo, že je v nějakém sanatoriu, poněvadž napsal vlastnoruční dopis k císaři pánovi, že se jedenáctá kumpačka vzbouřila.”

Konec citátu. A už mimo citát končím zvoláním: Ať žije náš prezident Miloš Zeman! Tuhle vojnu vyhrajeme!

Sobota 20. srpna: O 21. srpnu tentokrát ani slovo. Blíží se výročí 21. srpna 1968. Rozhodl jsem se, že tentokrát o něm nebudu vůbec psát. Z jednoduchého důvodu: je to téma dnes „povolené“. Budou ho plné i babišoviny. A zároveň téma, které slouží k tomu, aby se odváděla pozornost od toho, co je dnes aktuální: postupné hroucení české demokracie pod náporem Andreje Babiše a různých jeho pomocníků. (Někteří z nich se tváří, že s ním nemají nic společného. Dokonce ho čas od času okázale kritizují; to ale neznamená, že mu výrazně nepomáhají v jeho úsilí o Nové pořádky. Bezděčně, dejme tomu - moc tomu ale nevěřím). A opakuji: naše dnešní téma není 21. srpen 1968. V tom už mají všichni jasno, a i proto na tom až tak moc nezáleží. Naše dnešní, otevřené téma je 13. červen 2013. A přitom: schválně, jestlipak ještě víte, co se tenkrát stalo?

Je možný přesun prezidenta Zemana z Hradu?Václav Klaus se vyjádřil k Zemanovým kontrolám na Hradě. Tentokrát se tomu nedá nic vytknout. Zmínil i souvislost „opatření“ s červenými trenýrkami. Někdejší mluvčí Václava Havla Ladislav Špaček hovořil o tom, že zabarikádování Hradu je „zbytečné okázalé gesto“. K věci se kriticky vyjádřil i Karel Schwarzenberg. Nikdo z nich však nepodpořil případné přestěhování prezidenta z Hradu. (Zemanův mluvčí Ovčáček tvrdí, že smyslem kontrol není chránit bezpečnost prezidenta, ale bezpečnost návštěvníků. Jistě, to tvrdí buzerující vždycky, že smyslem buzeračních opatření je dobro buzerovaných. Podle této logiky by se návštěvníkům nejvíc pomohlo tím, kdyby se na Hrad nepouštěli vůbec; pak by jim tam nehrozilo nic.)

Já přestěhování prezidenta z Hradu (pěkně česky je možné též říkat „odsun“) naopak podporuji. Technicky nejméně nákladným a přitom nejjednodušším způsobem je jeho nezvolení v příští prezidentské volbě. Nevýhoda je, že do té doby my, obyčejný plebs, na Hrad nesmíme (předpokládám, že miliardáři budou mít výjimku, tedy aspoň někteří). Taky by se tím nic neřešilo trvale, protože prezidentem bude zvolen někdo jiný a v ČR existuje nepsaná tradice, že každý další prezident je ještě horší než ten předchozí. Dnes se to snad mnoha lidem může zdát být nemožným, ale nebuďme lacinými optimisty. Odsun do relativního bezpečí je poněkud náročnější, ale při troše dobré vůle by se i to dalo zvládnout. Ostatně, „mám svůj plán“, jak říkával Zemanův předchůdce v úřadě dr. Edvard Beneš. A seznámím s tím veřejnost v pravý čas.

Trafika tentokrát velvyslanecká?Novým českým velvyslancem ve Francii se prý má stát Petr Drulák. Jeho dosavadní kariéra byla dosti strmá. Dlouholetého ředitele Ústavu mezinárodních vztahů za sebou po nástupu do ministerské funkce jako kometa ocas vytáhl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Stal se jeho prvním náměstkem a jeho hlavním úkolem bylo zamést všechny stopy po dlouholetém řádění zrádné pravice. Ohlásil taky hned takticky zúčtování s odkazem pomýleného Václava Havla v duchu „politiky všech azimutů“, které všechny tak nějak ukazují spíše na východ. Tento plán kritického účtování s Havlovým „neokonzervatismem“ vzbudil u našich spojenců v EU i v NATO zaslouženou pozornost, navíc Východ (tedy přesněji řečeno Rusko) si nějak nevážil vstřícnosti nového českého náměstka a zahájil politiku všech azimutů vůči Ukrajině. Nato se pan Drulák nejprve změnil v pouhého politického náměstka, poté se stal politickým tajemníkem, a teď, jak se zdá, poté, co hrozil odchodem, míří do Paříže. Nu což, Paříž je hezké město a český velvyslanec, i když není neokonzervativec, tam sice určitě může natropit škodu, ale zdaleka ne tak velkou jako ve funkci prvního náměstka ministra zahraničí. Takže uklidněni gratulujeme.

Pondělí 22. srpna: Zatloukání pro dobro věci? Nejdřív ještě malá poznámka k šíření informací po Česku v souvislosti s akcí Konvička a spol. Od té doby, co dělám svůj politický zápisník, to mám zavedené tak, že večer sleduji Události na ČT1 a další den tištěné noviny. Konvičkův „happening“ byl nedělní klíčovou událostí na české politické scéně. Proběhl od 13.00 do 17.00 hod., vše rozhodující se odehrálo hned na počátku. V hlavním večerním zpravodajském pořadu ČT1 o tom však nebylo ani slovo.Pro člověka, který nesedí někde v redakci novin a je přitom v neustálé časové tísni, vzniká jakési informační okno – tedy ve srovnání se situací před tím, než se Nové Pořádky plnou vahou probouraly do médií. Významnou roli hraje i mezinárodně obvyklý přístup evropských k choulostivým událostem, který se zplna uplatňuje především u našich německých sousedů (velmi zřetelně od chvíle, kdy (ne)informovaly o silvestrovském veselí v Kolíně nad Rýnem). Dovedu si představit, jak si ve zpravodajství ČT včera odpoledne říkají: přece mu (Konvičkovi) nebudeme dělat reklamu! Jenomže to je omyl: správný přístup k lidem jako Konvička je věcně a kriticky o jejich aktivitách informovat. Protože jinak o nich budou beztak informovat jiní, jenom něco ubude na šíři názorového spektra, v níž spočívá svoboda slova. Tím že něco zatlučeme, si vůbec nepomůžeme, je to bezzubé a navíc směšné – když se to neprovalí u nás, provalí se to jinde. Řízená svoboda informací neexistuje, řízená svoboda informací je nesvoboda. Přesto se i nás o ni pořád kdekdo pokouší. Moje základní životní zkušenost z Česka od roku 1963 do roku 2016, je: jakmile chcete něco důležitého říci, hned je tu spousta ochotných, přičinlivých rukou, které se pokoušejí vám zacpat hubu.

JUDr. Křeček žádá zákon o islámu. Zástupce ombudsmanky JUDr. Křeček se v rozhovoru pro sobotní Právo projevuje jako člověk velkorysý a liberální: nezakazoval by ženám vyznávajícím islám, aby se koupaly v tzv. burkinách, nezakazoval by islám. Je pouze pro zákon o islámu, v němž by se stanovilo, cituji, „kdo může v ČR kázat, zda bude možné stavět mešity, zda povolíme islámské školy, kdo je bude moci postavit, kým budou financované, kdo v nich bude kázat a tak dále. Když máme zákonem upravenu katolickou církev, tak proč ne islám?“ Chtěl bych jen upozornit, že tyto věci byly u nás, pokud jde o křesťanství, opravdu natvrdo stanoveny, ale ne zákonem a za totáče. Mám dojem, že JUDr. Křeček je sice ombudsmanem, ale od státu, a to ještě toho předminulého (v tom minulém, v polistopadovém demokratickém režimu, byla jakž takž svoboda, a nikdo nechtěl ani zákony o křesťanství, ani zákony o islámu).

rok 1968: hejkalové, divoženky, kontrarevoluce Podle Babišových Lidových novin se prokázalo, že SRN v roce 1968 neusilovala aktivně o „kontrarevoluci“ v tehdejším bolševickém Československu. „Kontrarevoluce“ je u mne jev z říše vodníků, hejkalů a divoženek. Tehdejší ruští ideologové a jejich přisluhovači v porobených zemích tak označovali jakékoli úsilí obyvatelstva o emancipaci od ruské nadvlády. Někdo by to měl autorovi otvíráku, panu Přemyslu Houdovi, vysvětlit, snad to není tak obtížné k pochopení.

Výročí puče v Moskvě; co by mělo být varovné pro paní Procházkovou. Tamtéž (v Babišových Lidových novinách) píše paní Petra Procházková o tom, že v Rusku letos poprvé od roku 1992 zakázali vzpomínku na odpor ruské veřejnosti proti pokusu komunistických papalášů o puč proti gorbačovovské demokratizaci impéria. A píše mj.: „Snad by se vítězství nad komunistickými pučisty, kteří se v roce 1991 pokusili odstranit ze scény symbol perestrojky a bratření se se Západem Michaila Gorbačova a zvrátit tak chod ruské historie, dalo přirovnat k našemu sametovému revolučnímu řádění v roce 1989. Sice ne rozsahem a důležitostí – přece jen nejsme majiteli jaderných hlavic – ale jakýmsi patosem, atmosférou, euforickým stavem lidských duší, českých, slovenských i ruských.

Je to symbolické a pro nás varovné, co se letos stalo. A stalo se to poprvé za posledních pětadvacet let.“

Jistěže je to symbolické, jistěže je to i pro nás varovné. Pro paní Procházkovou bych chtěl zvlášť zdůraznit, že je to varovné obzvlášť v době, kdy u nás plíživě a nenápadně probíhá podobný proces jako v Rusku, jen (zatím) ne tak okatě a tak radikálně, a že stejně jako v Rusku, tak i u nás mu napomáhají novináři a publicisté, kteří neváhají spolupracovat s normalizovanými médii sloužícími tu Putinovi, tu Babišovi, čímž novým poměrům dodávají jakýsi falešný punc řádnosti a normality: nebojte se milí čtenáři, nechumelí se, hlavně že jsme tu pořád ještě my, vaši staří dobří známí.

Úterý 23. srpna: Adriana Krnáčová loví bobříka vyčůranosti. Po nejapné akci Martina Konvičky a jeho přátel je v Praze mnoho rozhořčených lidí. Jednou z nejrozhořčenějších je pražská primátorka Adriana Krnáčová. Její rozhořčení je silné a hlasité, jak to odpovídá jejím mediálním možnostem. Úředníci magistrátu podle ní happening vůbec neměli připustit. „Pan Konvička je asociální blázen a jemu bych žádnou akci nepovolila. Nesouhlasím s přijímáním imigrantů, ale taky si nemyslím, že je normální jezdit se zbraněmi po Staroměstském náměstí a vyvolávat strach a paniku.“ A chystá se podniknout rázné kroky: „Je to naprosté selhání toho úředníka a já z toho budu chtít vyvodit personální důsledky“.

V té souvislosti bych chtěl obrátit pozornost na skutečnost, že paní primátorka svou vysokou funkci chápe poněkud jednostranně. Kromě pravomocí dejme tomu buzerační povahy k ní patří i to, že za chod svého úřadu a její úředníky taky nese odpovědnost. To jen za totáče tomu bylo tak, že za blbiny, které nařídilo politbyro, pokud se křiklavě neosvědčily, vyhodili ministra. Nové pořádky se zatím pořád ještě neprosadily natolik, aby znovu platilo něco podobného. Když svého času propukl skandál s údajným sledováním expremiérovy manželky Vojenským zpravodajstvím, do týdne padla Nečasova vláda (přitom případ dodnes nebyl uzavřen). Nemyslím, že by snad měla paní Krnáčová hned odstupovat zrovna kvůli tomuhle. Jen bych teď byl očekával, že nejdřív řekne něco jako „sorry, zkurvili jsme to“ (tedy jinými slovy, dáma určitě podobné výrazy neužívá), a teprve pak začne stínat hlavy svých podřízených. Opačný postup lze označit jako alibismus.

Evropská armáda: Bohuslav Sobotka má roupy.Bohuslav Sobotka vystoupil včera před českými velvyslanci, shromážděnými v Černínském paláci, a hovořil k nim (mimo jiné) takto: „Jsem přesvědčený o tom, že se dlouhodobě neobejdeme bez společné evropské armády. Věřím, že podzimní jednání Evropské rady v této oblasti přinese konkrétní závazky a návrhy.“ Zdůraznil přitom, že „časy relativního klidu v Evropě jsou minulostí,“ a že „musíme být připraveni na bezpečnostní hrozby všeho druhu“. K destabilizujícím faktorům podle něho patří válka na Blízkém východě, terorismus, migrační vlny a nově i pokus o vojenský převrat v Turecku.

Pan premiér byl velmi obezřetný: zdůrazňoval přitom naši účast v EU i v NATO a význam spojenectví s USA tak hlasitě, až to vypadalo, že má trochu špatné svědomí. Zároveň se zmínil o možné volbě Donalda Trumpa americkým prezidentem tak nenápadně, až z toho bylo cítit, že má z něčeho podobného vítr (upřímně řečeno, já taky).

Na druhé straně je naprosto zjevné, že projekt „společné evropské armády“ zpoza buku velmi horlivě podporují ti, kterým nejde o posílení evropské obranyschopnosti, nýbrž o její oslabení – v naději, že se tak podloudně via facti oslabí transatlantická spolupráce. Na naši obranu přitom sama Evropská unie nestačí, protože nám ani náhodou nehrozí „jenom“ islámský terorismus a islámský stát.

Jednak (historicky vzato) mají evropské armády po dlouhém lehce vyčůraném spoléhání na americkou pomoc spíše jakýsi servisní (nebo snad někdy i lehce potěmkinský?) charakter: je v politickém zájmu USA, aby byla Evropa svobodná, tak ať se Američané snaží! Pokud se nyní něco podobného udělá samo pro sebe, bude to trvat hrozně dlouho, než bude vůbec schopné se proti někomu bránit.

To pan Sobotka nejspíš ví, a proto hovoří o dlouhodobém horizontu, jen jer otázka, proč s něčím takovým vůbec ztrácet čas.

A za druhé, současné mezinárodní potíže, s nimiž se Evropa musí vyrovnávat (uprchlická vlna je jen jedním z příznaků), je její veliká slabost a bezradnost, a ne snad jen neschopnost, ale zároveň i neochota se vůbec bránit. Rostoucí drzost Putinova Ruska v posledních patnácti letech a Erdoganova Turecka v posledních pěti nejsou vůbec samy od sebe. A rodící se virtuální pakt Rusko – Turecko – Írán (záda mu kryje Čína) je něco, s čím si Evropa jinak než ruku v ruce s USA neporadí.

Z toho hlediska je budování samostatné evropské armády v tuto chvíli nesmyslný projekt, jehož cílem je oslabení Evropy a posílení jejích nepřátel.

Budovat společnou Evropu je OK, bojovat a bránit se bychom v tomto nehostinném světě měli všichni dohromady.

Nakonec přece jen něco k 21. srpnu. A nakonec poznámka, kterou si nemohu odpustit. V Právu jsem viděl foto z pietního aktu k výročí 21. srpna před pražským rozhlasem. A přece jen to nevydržím, abych k tomu 21. srpnu něco přece jen malounko napsal. Myslil jsem, že vyletím z kůže. Před branou historické budovy stáli při oslavě tři kostymovaní Sokolové, jeden kostymovaný Skaut a jeden kostymovaný válečný veterán. Z hlediska divadelní parády je to stejně okázalé jako 28. říjen a 9. květen. Z hlediska věcnosti a vážnosti musím coby pamětrník a účastník důrazně upozornit na to, že k tomu srpnovému týdnu roku 1968 nepatří žádné parádní divadelní rekvizity. Jeho aktérem nebyl žádný operetní kompars, ale my, obyčejní čeští čičmundové, kteří jsme se snažili z našich chabých sil a podle našeho „nejlepšího vědomí a svědomí“ něco dělat až do chvíle, kdy nám tehdejší vedení státu (s jedinou čestnou výjimkou) nadělalo na hlavy.

Středa 24. srpna: Buďme silnou komunitou. Premiér Sobotka poskytl v úterý rozhovor Právu. Víceméně mezi řečí prohlásil: Když se podíváme, kdo nejčastěji pomáhá organizovat teroristické akce … tak jsou to například potomci imigrantů, kteří přišli do Evropy před 15 až 20 lety. Takže tu máme otázku, zda jsme schopni úspěšně integrovat lidi, kteří přicházejí z kulturně a nábožensky odlišného prostředí, a otázku, proč dochází k jejich radikalizaci. To jsou samozřejmě otázky, které jsou aktuálnější v Německu. My tady nemáme žádnou silnou muslimskou komunitu. Popravdě řečeno si ani nepřejeme, aby se tady nějaká silná muslimská komunita vytvořila i s ohledem na ty problémy, které vidíme.“

Silná islámská komunita je pro nás ovšem problém jen proto, že my u nás nemáme vůbec žádnou komunitu. Jakmile nějaká – jakákoli, nejen islámská - komunita vznikne, nemáme proti ní my – „ne-komunita“ - co postavit. Je třeba se k věci stavět pozitivně: snažme se, abychom my sami byli silnou komunitou. A reálné řešení je vlastně jenom jedno: buďme silnou křesťanskou komunitou. Když budeme sami vědět, co jsme, nebudeme se muset těch druhých, např. (muslimů), bát a budeme schopni se jim opřít (kde je to třeba), i komunikovat s nimi (kde je to třeba). Jednoduše řečeno, přestaneme se chovat jako hysteričtí pitomci. Ne-komunita, schopná bojovat tak nejvýš za své právo být ne-komunitou (v novodobém vyznání víry evropské Pravdy a lásky se tomu říká „multikulturalita“) nevybojuje nakonec vůbec nic.

Už nás zase vychovávají.U pražského Městského soudu se chýlí ke konci proces s vedením pražského zastupitelstva, které bylo ve funkcích v době, kdy nám v Praze vládla zrádná pravice, co nemakala a kradla. Před soudem stojí dva bývalí primátoři a část radních. Proces vzbuzuje u pamětníků doby předminulé, k nimž patřím, jakési reminiscence na procesy politické, je tu ovšem jeden podstatný rozdíl, a to ve výši trestů, které dnes obžalovaným hrozí. Zdá se, že ani v jednom případě nezazní pověstné „Jdou a pověsej ho na klepadle“. Státní zástupce navrhl delikventům jen podmínky s tím, že „jde o výchovné tresty, nespojené s odnětím svobody.“ To jde hodný pán! A vůbec, je fajn, že už nás „orgány“ zase chtějí vychovávat.

Výchovný projekt ministryně Valachové Vychovávat nás bude i Ministerstvo školství a jeho šéfka Kateřina Valachová. Hodlají zřídit úřad, který bude produkovat jako na běžícím páse uvědomělé občany. Bude se to jmenovat Dům demokracie a lidských práv a bude vládu České republiky stát možná až sto milionů korun ročně. Dnešní po mnoha stránkách krizová doba (vnitropoliticky i zahraničněpoliticky) je mimo jiné velmi úrodná líheň na nejrůznější pitomé nápady. Tenhle vypadá jako nový rekord České republiky. Uvědomělí občané se přitom rodí nejlépe v procesu každodenní drobné všední práce, tam, jde se lidé snaží čelit babišovským a zemanovským Novým pořádkům (k nimž patří i takovéhle směšné posttotalitní plány na politické školení mužstva).

Čtvrtek 25. srpna: Pryč s nebezpečnými náboženstvími! Omlouvám se, že tu píši o něčem tak bezvýznamném, jako je strana Úsvit. Zaujalo mne vlastně je to, že její poslanci chtějí ve Sněmovně prosadit zákon, bránící šíření nebezpečných náboženství. Bude prý stačit podezření, že ta náboženství ohrožují svou veřejnou činností zahraničněpolitický zájem země, národní pořádek či národní bezpečnost. Dá se očekávat, že pytel bude, jak tomu v takových případech bývá, náležitě nafukovací, a že se do něho nakonec vejde i křesťanství, které lidem náchylným k podobně pitomým nápadům vadí vlastně úplně stejně jako islám, jenom o tom nevědí. Normální český člověk se domnívá, že křesťanství je sice stejně zrůdné jako islám (nebo např. animismus), ale díky „moderní civilizaci“ se z něho stala jen celkem neškodná hloupost. Strach z islámu u nás v Česku, je strach z lidí, kteří něčemu věří. Ze všech, bez rozdílu. Normální je podle nich nevěřit (pokud možno vůbec ničemu).

Pokojný odsun prezidenta z Hradu. Karel Schwarzenberg se vyjádřil proti tomu, že se z Pražského hradu stává policejní sídlo. To je naprosto OK, díky za to. Učinil tak na tiskovce, zahajující volební kampaň pro volby do krajských zastupitelství. Tím je dáno, že to přece jen nevzbudí až tak velkou pozornost (je to v první řadě pražský problém). To samozřejmě není vina pana Schwarzenberga. A zdůraznil zároveň, s jakou radostí Václav Havel před 25 lety otvíral Hrad občanům. A tady bych chtěl zdůraznit, že akce pana Zemana by nebyla o nic menší zvěrstvo, kdyby byl býval kdysi Václav Havel otvíral Hrad občanům jen se skřípěním zubů. Vyvádění pana Zemana vůbec nijak s Václavem Havlem nesouvisí, ani v dobrém, ani ve zlém. Je jen s podivem, že se k tomu zatím vyjádřila jen TOP09 a vlastně jen okrajově. Pravda, prázdniny a návštěva kancléřky Merkelové to zastínila. Ale zrovna třeba mně ta Zemanova buzerace vadí víc než všichni uprchlíci dohromady (stejně tu žádní nejsou) a paní Merkelová navrch.

A hlavně a především: k tomu, aby se problém vyřešil, není nutné ani čekat rok a půl na prezidentské volby, ani vyvolávat neproveditelný „impeachment“. Stačí prostě pana prezidenta vzít a přemístit či odsunout z Hradu do nějaké jiné hezké a důstojné lokality. Pak bude moci do bezpečnostních opatření na Pražském hradě mluvit stejně málo, jako dnes může mluvit do bezpečnostních opatření na Buchlově.

Na čem se shodnu s Jiřím Pehe. Jiří Pehe píše ve středečním Právu o problémech spojených s masovou migrací. V mnoha věcech s ním v této věci nesouhlasím, chtěl bych teď ale zmínit to, co považuji za správné.

Za prvé, uprchlická vlna není, jak tvrdí premiér Sobotka, důsledkem řádění islamistů ve velkých oblastech Sýrie a Iráku. Pan Pehe zcela správně říká: „Jde spíš o to, že v zemích, jako je Libye, Somálsko, a v částech Iráku, Mali nebo dokonce Nigérie přestala fungovat jakákoliv státní správa, což nejen vystavuje místní obrovským bezpečnostním rizikům, ale i ekonomickému strádání.“ Podotýkám jen, že totéž platí i o Sýrii, kde vypukla občanská válka a Assád se dnes drží u moci jen díky ruské pomoci a podpoře. Islámský stát je jen jedním, i když tím nejhlučnějším symptomem rozvratu a čeští putinisté, zejména Miloš Zeman, jeho význam účelově nafukují.

Za druhé: „Dalším důvodem masové uprchlické vlny je prostě bída a zaostalost – paradoxně v kombinaci se šířením moderních komunikačních prostředků i v chudých zemích.“ Upozorňuji jen, že když se nenajde nějaké realistické a schůdné řešení dnešních problémů, srovná se rozdíl mezi „chudými“ a „bohatými“ oblastmi tak říkajíc samospádem, tedy tak, jak končívají všechny marxovské a postmarxovské radikální projekty: bohatí přijdou o všechno, chudí ani náhodou nezbohatnou. A bude pokoj, protože si budeme všichni rovni.

A za třetí: „jisté je, že se problém nevyřeší jen stavbou zdí a plotů kolem bohaté EU.“ Jistě, ploty, např. v Maďarsku, už přestávají být funkční, řecké ostrovy ani evropské pobřeží nejde oplotit. A pokud se proti plotu vrhnou na velké ploše statisíce lidí, stanou se ploty nefunkčními úplně – zvlášť když tito lidé budou mít za zády dobře ozbrojenou ruskou nebo tureckou armádu, připravenou bránit jejich lidská práva, Pravdu a Lásku.

Obrana Evropy před migrační kalamitou je daleko těžší úkol, než si představují primitivní milovníci brutálních řešení. A to vůbec nemluvím o stupidních představách, že když EU a Západ selže, obrání nás národní stát: jistěže, jenom ne ten náš, nýbrž ten ruský.

Obrana národa před Václavem Bělohradským. Václav Bělohradský publikuje teď v Právu řadu esejů zjevně jako součást své kandidatury do Senátu v Praze 6. Zatím poslední z nich se týká národních států. Nedovedu si sice představit, kolik mu to mezi čtenáři Práva na Praze 6 získá voličů, ani nakolik a jak to souvisí s běžnou agendou Senátu PČR, ale to konec konců není můj problém. Mám k tomu jen jednu poznámku, kterou považuji za zásadní. Pan Bělohradský píše:

„Všechny moderní národy jsou kulturní konstrukce, mají své tvůrce a své zápletky – třeba ty „naše slavné prohry“, jak říkali Cimrmani – Lipany, Bílou horu, Mnichov, únor 1948, srpen 1968.

K legitimizaci národních států sloužily i mystifikace a legendy, které vymýšleli národní buditelé. … Bitva u Hostýna se odehrála v roce 1241 jen v podvrženém Rukopisu královédvorském … Postavy z podvrženého rukopisu tak významně přispěly k obrození národa…

Otec národa František Palacký převyprávěl husitské války jako zlom v dějinách Čechů, kteří tehdy objevili „své národní poslání“ ve světových dějinách – věrnost poznané pravdě. Masaryk to nazval „činem, který nám v plném dosahu uvědomil smysl našich dějin a náš národní program“.

A dále to dobře známe: Jirásek převyprávěl Palackého příběh ve svých románech, Nejedlý udělal z komunistů „dědice nejlepších tradic českého lidu – husitů, českých bratří, národních buditelů“, Otakar Vávra to celé zfilmoval a my na jeho husitskou tetralogii chodili povinně se školou.

Tato „přirozená a objektivně daná“ národní tradice byla ve skutečnosti výsledkem úspěšné komunikační strategie úzké vrstvy vlastenců. Žádný národ nemá nějakou „trvalou esenci“, všechny jsou jen proměnlivá společenství sdílených příběhů a představ.

Národní státy vznikaly jen tehdy, když „příběh“ vyprávěný historikem byl podpořen vojenskou mocí.“

Když se to zjednoduší, národy spočívají na kýčovitých. často falešných legendách a blábolech, pokud je podpoří dostatečně silná armáda.

Musím říci, že to vidím jinak, ba právě naopak. Jsem přesvědčený, že národ jako „duchovní prostředí“ se dá pojímat i méně cynicky a veskrze pozitivně, a chtěl bych to doložit na českém národu, stejně jak to dělá pan Bělohradský. K moderní české národní tradici patří neodmyslitelně i schopnost kriticky se vyrovnávat s pohodlnými a zdánlivě prospěšnými mystifikacemi. Namátkou jmenuji zrovna úspěšný boj T. G .Masaryka a mladé vědecké generace z osmdesátých let 19. století s Rukopisnými podvrhy; Havlíčkův boj proti falešnému kýčovitému „slovanství“; Havlíčkův, Palackého i Masarykův apel na realistickou politiku, postavenou na liberálních a demokratických základech; Rádlův důraz na kontinuitu evropského historického vývoje, na křesťanské základy , z nichž vyrůstá evropská a zároveň i naše společnost a jeho kritika českého šovinismu a národní nesnášenlivosti; a last but not least, kritika hysterického českého šovinismu a nedůstojného způsobu, jímž česká společnost po roce 1945 zapadla do ruského imperiálního hnoje, včetně barbarských a nelidských opatření proti německým a maďarským obyvatelům ČSR, která u nás probíhala po listopadovém převratu (vášnivé debaty se tehdy mimochodem zúčatnil i Václav Bělohradský, jen si nevybral správnou stranu). Atd., můžeme pokračovat až do přítomnosti. K národní společnosti patří nejen to, že si vytváří často iluzorní sebeobrazy, ale také, ba především, že ti, kteří se na jejím životě podílejí, ty obrazy podrobují kritice a soustavně a důsledně korigují. Proto je národ užitečná věc v oboru lidského soužití. Jistě, některé národní společnosti to dělají víc a důsledněji, jiné, například ta naše, méně. Ale obraz národa, který pan Bělohradský podává, je úplně od věci, a to i v našem, českém případě. Národ je takový, jací jsou ti, kteří se na něm podílejí. A svádět svou vlastní nedokonalost na národ an sich je nedůstojný alibismus.