24.9.-29.9. 2001

ARCHIV

Emanuel Rádl a István Bibó na téma středověk

Standardní představa českého člověka o středověku je: doba temna a náboženských pověr. Světélko vzdělanosti, svobody a kultury prý poprvé zablikalo v renesanci, rozzářilo se v osvícenství (a někdejší marx-leninovci mají uloženo v paměti, že plného jasu dosáhlo v tom okamžiku, když se u nás prosadil "vědecký světový názor"). Ve skutečnosti evropský středověk položil základy moderní svobodné společnosti. Cituji zde myšlenky dvou významných filosofů z našeho regionu, Emanuela Rádla a Istvána Bibó. Pro české volnomyšlenkáře prvorepublikánské provenience dodávám, že oba byli evangelíci a levičáci.

Emanuel Rádl, Útěcha z filosofie

Morální řád vládl také středověku: byli sice kritizováni filosofové, ale filosofie se stala chloubou scholastiky. Byly protesty proti nemravnosti Říma císařského, ale mravnost Říma republikánského byla středověkem upevněna a prohloubena. Řecká společnost byla ještě konsolidovanější v době republikánské; středověk však, objímající země od Španělska po Polsko, od Skandinávie po jižní Itálii, středověk plný lokálních výbuchů kacířských a mocenských, byl tak morálně sjednocen, že ho ještě po tisíciletí budou lidé s obdivem vzpomínat. Morálně pokračoval středověk v životě antickém - a to je fakt pro filosofa elementární: středověk byl pokračovatelem antiky bez revoluce, bez vzpoury, bez takzvaného přehodnocení hodností.

Máme se dát svádět propagandou proti středověku, kterou rozvinula renesance a v níž pokračovaly osvícenství i filosofická romantika? Taková propaganda a agitace, negativní, výsměšná, snižující, propaganda lidí, jako byli Machiavelli, Giordano Bruno, později Voltaire a sta a sta jiných, brání nám pochopit velikost hnutí, které na počátku křesťanství zachvátilo celý tehdejší svět; hnutí opírající se o evangelium a o klasickou filosofii, hnutí rozvinuté na mnohá a mnohá staletí nemůže mít jen obsah: pro posměch; opovrhovat takovým historickým zjevem může jen ten, kdo opovrhuje společností lidskou a kdo nemá sympatie pro lidské obtíže, s nimiž i tehdy bylo svědomitým mužům zápasit.

Nedávejme se mýlit výkřiky lidí renesančních…, že Aristoteles byl osel, vtipem neznámého spisovatele z té doby, že Mojžíš, Kristus, Mohamed byli podvodníky, frází osvícenců, že středověk byl dobou tmy, ani poetickou fantastikou romantiků, že počátky křesťanství byly vzpourou otroků proti pánům. Ani proroci, ani Evangelium, ani apoštolové Petr i Pavel, ani první křesťané nebyli otročtí a nedávali podnět k jakékoli "vzpouře"… Podobná věc platí o "temném středověku: doba byla zlá; civilizace byla rozvrácena. Řím ztratil morální vedení, přišlo stěhování národů. V této těžké době mělo jediné křesťanství svoji pevnou a novou ideologii, a proto ovládlo rozvrat a stalo se pokračovatelkou vzdělanosti řecké a římské. Že v době stěhování národů, v stálých válkách, přišla na Evropu tma, je pochopitelné - ale jedině křesťané přinášeli do této tmy světlo.

Emanuel Rádl, Válka Čechů s Němci

"V době, kdy se Evropou šířilo křesťanství, bylo cílem: svět ducha jako nejjistější skutečnosti, ducha, jenž vládne mimo tento svět, na věčném nebi, a symbolicky se projevuje v obřadech a zřízeních církevních; ideálem byla světová obec, kosmopolis, organizovaná nábožensky a vedená z Říma, založená na světovém jazyku, na latině, jako na dorozumívací řeči; věřilo se v útočný individualismus, jenž, spoléhaje na Boha a na vlastní svědomí,snaží se o loajálnost k autoritě duchovní a světské; rytíř a mnich byli vzorem života, heslo "služby" bylo vůdcem, misionářeské úsilí nejvyšším projevem životnosti…

Nechť si se čtenář bouří: moderní demokracie se vyvinula z víry v privilegia a je povrchní vidět v ní jejich negaci… z těchto počátků středověkých se však Evropa dále vyvíjela dvěma směry; na pevnině evropské… královská moc se stala absolutnější a absolutnější; aristokracie, majitelka středověkých privilegií, neuměla hájit přirozených práv lidu proti moci králově; privilegia přestávala být prostředkem k zabezpečení svobodného společenského života a stávala se hradbou mocných tohoto světa proti pokroku… V Anglii od středověku si společnost zachovala smysl pro privilegia. Tam od dob Magna Charta výsady aristokracie byly prostředkem na obranu zájmů země a tedy všeho lidu proti přehmatům krále; tam výsady se staly zdrojem státního zřízení; stát je tam od středověku omezen ve své pravomoci výsadami jednotlivcovými. I stalo se, že privilegia, na pevnině pokládaná za protiklad demokracie, byla v Anglii jejím východiskem. Práva jednotlivcova, autonomie všelikých společenských útvarů, zemí, jazyků, průmyslových podniků, obchodu, škol, dělnických sdružení jsou v Anglii základem demokracie; neříkáme sice už, že jsou "privilegované" - ale co záleží na jméně?"

Emanuel Rádl. Krize inteligence

Nedejme se zaslepit agitací moderní inteligence proti církvi středověké; tehdejší duchovenstvo jest pravým předchůdcem moderní inteligence, ovšem předchůdcem zneuznaným: mezi příbuznými bývají nejprudší spory. Duchovenstvo bývalo prvním stavem v zemi vedle stavu rytířského; jeho zájmem byly věci duchovní: Kristus, svatá země, nebesa, studium v klášteřích, výchova mládeže, disputace na univerzitách, scholastika, mravní vedení lidu - nepřipomínají tyto úkoly středověkého stavu duchovního úkoly moderního inteligenta, zatím ovšem zesvětštělé?

Věda a filosofie jsou prý základem moderní vzdělanosti, jako byla theologie základem života středověkého; nezaložil však univerzity, na nichž se věda pěstuje, právě středověk? Nehájil středověk svobody duchovní proti aspiracím světských vlád? Nebyla duchovní hlava zároveň svrchovaným vládcem nad tímto světem? Odložte na chvíli agitační předsudky: obdoba duchovenstva s moderní inteligencí bije do očí…

Emanuel Rádl, K politické filosofii sudetských Němců

Pod západem rozumíme dnes onu obrovsky rozsáhlou a širokou duchovní krajinu, z níž ční jako veliké hory Sokrates se svou nezávislou kritikou, římské právo se svým porozuměním pro jasné formulace, křesťanství s láskou k bližnímu, rytířství s pochopením pro individuální nezávislost, scholastická metafyzika, reformace se svým návratem k evangeliu, anglický parlament, základy vědy, osvícenství, humanita, lidská práva, demokracie… Dějiny Západu spočívají v pokroku ducha, jenž dělá nové a nové objevy ve svobodném úsilí po pravdě a lásce k bližnímu a každým novým objevem prohlubuje ty předcházející.

István Bibó, O evropské rovnováze a míru

Demokracie je velkým podujetím západní civilizace. Odhlédneme-li od izolovaných nebo nedokončených pokusů, žilo lidstvo po tisíciletí převážně v takových společenských a politických systémech, které spočívaly v ovládání člověka člověkem a v tom, že této manipulace bylo možno dosáhnout na základě rodu, původu, ba dokonce ve většině případů ho bylo možné dosáhnout jen takto. Západní civilizace nejprve doplnila a zmírnila rodovou a mocenskou strukturu společnosti, pak se odvážila odvodit z křesťanské myšlenky nezcizitelné důstojnosti lidské duše sekularizovaný požadavek rovné důstojnosti, svobody a rovnosti všech lidí, a troufla si vytyčit za cíl spiritualizaci moci, samosprávu a výběr, spočívající na osobnosti.

Předběžné školení k tomuto vývoji poskytly tradiční instituce evropské společnosti: první mezi nimi byla spiritualizace monarchie a aristokracie praktickou školou rytířské ideje, zmírňující mocenské situace v poslání a sublimující je ve službu. Pak škola sebekázně a samosprávy řeholí. Církevní stav, relativně nezávislejší na strnulých mocenských situacích, a pak tradice poslání a praxe, jak ji provozovala světská inteligence, která kráčela v jeho stopách. Lenní systém západního stylu, spočívající na osobních vztazích, smlouvách, privilegiích a svobodách, jehož úlohou byla výchova k tomu, jak umět zacházet se svobodou. Středověký parlamentarismus, který se střetával s monarchií, škola stavovských svobod a místní samosprávy. Vypracované antické techniky obce a občanství. Profesionální samospráva cechů. Svobodná rolnická životní forma, která se v některých částech zachovala od dávných časů. Škola presbyterního systému a sektářských náboženských společenství. A konečně jako nejnovější vymoženost škola odborů. Tyto faktory koexistovaly v různých státech Evropy v různé a dosti proměnlivé podobě… Intenzita předběžného školení k demokracii byla v různých částech Evropy různá, ale neexistoval v Evropě takový kout, kde by se lidem nedostalo vůbec ničeho.

Emanuel Rádl (1873-1942) - český biolog a filosof, žák T. G. Masaryka. Profesor filosofie na přírodovědecké fakultě University Karlovy. V roce 1918 přestoupil do Českobratrské církve evangelické, angažoval se v studentské YMCA. Hlavní díla: Dějiny vývojových teorií (1909), Dějiny filosofie (1932-3), Západ a východ (1925), Válka Čechů s Němci (1928). Psal publicistické články do řady prvorepublikových novin a časopisů, od roku 1927 redigoval s protestantským teologem J. L. Hromádkou časopis Křesťanská revue. V roce 1935 vážně onemocněl, poslední léta života prožil v ústraní.

István Bibó (1911-1979) - maďarský filosof. Vystudoval filosofii práva na univerzitě v Szegedu, pak pracoval ve státní správě a ve čtyřicátých letech přednášel na univerzitě v Kolozsváru. Působil v "lidovém hnutí", soustřeďujícím převážně levicovou opozici vůči Horthyho režimu, orientovanou na maďarský venkov. Za Szálásiho diktatury vězněn, v letech 1944-9 pracoval nejprve jako vysoký úředník na ministerstvu vnitra, pak na univerzitě v Szegedu. Angažoval se v "Národní rolnické straně". Za Rákosiho diktatury zaměstnanec univerzitní knihovny v Budapešti. Během revoluce 1956 ministr koaliční vlády Imre Nagye. V roce 1957 odsouzen na doživotí, amnestován 1962, i po propuštění Kádárovým režimem perzekvován. Většina jeho nejdůležitějších děl vyšla až posmrtně. O evropské rovnováze a míru (napsáno 1944, vyšlo 1986), Smysl vývoje evropské společnosti (1972, vyšlo 1986), Bída malých východoevropských států (1946).