Co týden dal

Úterý 1. března: Premiér Sobotka absolvoval kartáč v Lánech. Asistovali mu (aspoň podle Práva) prezidentovi poradci. Muselo to být něco jako Kostnický koncil, avšak vzhledem k tomu, že pan Sobotka postrádá tvrdošíjnou zaujatost kostnického mučedníka, skončil prý tentokrát smírně. Na pořadu bylo 20 bodů, a podle premiéra mezi nimi nebyly takové, ve kterých by byly zásadní rozpory. Rozpory (zjevně tedy nezásadní) byly podle prezidentova mluvčího Ovčáčka v otázce migrační krize a způsobu jeho řešení. Podle Sobotky o tom oba státníci ovšem mluvili jen „okrajově“. Neantagonistický rozpor (jak zní termín „dialektické patafyziky“, kterou nám kdysi tloukli do hlavy), jak bych odhadl, spočívá v tom, že pan prezident považuje pana premiéra za slabého a nevýrazného člověka, který si nechá všechno líbit. Na rozdíl od jiných politiků, jako je například on. To spousta lidí u nás rádo slyší. Miloš Zeman má ovšem zásadní pravdu v jedné věci: pan Sobotka by měl být o hodně důraznější a energičtější: ne ovšem vůči uprchlíkům nebo EU, ale vůči němu. To je jediný způsob, jak čelit cílené sebepropagaci pana prezidenta, vedené na Sobotkův účet.

Do Řecka se hrnou další uprchlíci. V současné době je jich podle toho, co tvrdí řecká vláda, už na sto deset tisíc. Příčinou je skutečnost, že Makedonie prakticky uzavřela hraniční přechod, jímž proudí do Evropy migrační vlna: pouští dál jen Syřany a Iráčany s platnými pasy. Na řecké straně přechodu se shromáždilo několik tisíc lidí a podařilo se jim na jednom místě zdemolovat hraniční plot. Makedonští policisté a armáda udržují pořádek jen s krajním vypětím. Problém je, že se „uprchlický koridor“ mezi Makedonií na jednom a Rakouskem na druhém konci uzavírá jaksi sám od sebe, víceméně spontánně, přičemž Německo a vedení EU tento proces spíš sabotuje, než řídí. Pokud se však uzavíraný koridor podaří opět „zprůchodnit“, je tu nebezpečí, že ho pak už nedokáže zavřít nikdy nikdo a do Evropy bude ročně proudit minimálně milión bezprizorných lidí, o něž se evropské země budou muset postarat, i když to není v jejich silách. Politika Evropské unie je v této věci směs lehkomyslnosti a bezradnosti.

V Polsku se otevřel „případ Wałęsa“. Je zjevné, že polský exprezident má malér, a to velký. Zároveň je zjevné, že aféra má politický charakter, že je to politické tažení, jímž se profiluje nová vládní garnitura. To předem vylučuje věcný přístup.

V Praze 1 nyní řeší rekonstrukci Malostranského náměstí a v tom rámci i návrat pomníku maršálka Radeckého. Mně by to nevadilo, podle vizualizace, kterou zveřejnili v Babišově Mladé frontě Dnes, by se tam docela hodil. Nemám k maršálkovi vztah ani pozitivní, ani negativní, v podstatě je mi fuk. Mám velké výhrady k hysterickému bourání pomníků (výjimkou jsou jen různé totemy a fetiše, jimiž Prahu zasvinili moskevští satrapové v letech 1948-89). Když už se něco podobného stane a je to jen trochu možné, stojí za to zničené pomníky obnovit. Představují paměť města. Problém bude, kdy pomník vztyčit. Bude to zjevně muset být co nejnápadnější termín – např. Matěj Stropnický prý nesouhlasí s tím, aby se tak stalo v roce stého výročí vzniku republiky. Ze dnů v roce se k tomu účelu nejlíp hodí 29. únor, ten den se vzhledem k jeho povaze odehrálo relativně nejméně historických událostí, které by mohly být na závadu; jenže ten bude zase až za 4. roky.

Babišovým Lidovým novinám poskytl rozhovor předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Hájí přerozdělování a kvóty, současně chválí Sobotku a Česko za to, že přichází s konstruktivními nápady. Uprchlíky z Turecka chce přerozdělovat až ve chvíli, kdy se ukáže, jak se kvóty osvědčily. A zároveň říká: „Nemá smysl se bavit o hotspotech v Řecku a v Itálii, pokud nebudeme schopni migranty účinně rozdělovat. To by se pak hotspoty změnily v obří uprchlické tábory.“ To je pravda v tom smyslu, že hotspoty vůbec žádný smysl nemají. Pan Schulz ztratil hodně na své bývalé výbojnosti. Říká pořád to samé, ale dělá to už dost málo energicky.

Středa 2. března: Andrej Babiš signalizoval krajní nevoli v souvislosti s „předvolebními podrazy“ koaličních partnerů. Jde především o návrh novely zákona o střetu zájmů, podle něhož člen vlády nesmí být „ovládající osobou“ ve firmě. Ve vládě se vyostřily i další konflikty mezi ČSSD a ANO (spor o leteckou záchranou službu a o mýtní systém, spor o způsob, jak potírat „kvízomaty“, problém s půlmiliardovými dotacemi pro Agrofert). Vypadá to, že se v koalici vytváří neřešitelný konflikt, z něhož ovšem bude pan Sobotka nakonec muset neslavně vycouvat. Politika vycouvávání z neřešitelných konfliktů je ovšem cestou do politického záhrobí. K neřešitelným konfliktům se dá přistupovat jen čelně.

V Babišově Mladé frontě dnes zveřejnili rozhovor s Lukášem Kauckým, který je zároveň náměstkem ministra zahraničí a pražským zastupitelem. Týká se případu „sesterské smlouvy“ mezi Prahou a Pekingem. Pan Kaucký výslovně řekl, že „část, která se týká Tchaj-wanu, se tam dostala na návrh čínské strany“ (dá se odhadovat, že to musel být dost důrazný návrh). Pan náměstek – zastupitel „rozumí tomu, proč Peking trval na takovém znění odstavce“. „Kdyby Praha nebyla tak neměla memorandum o spolupráci s Tchaj-pejí, asi by Peking nebyl tak senzitivní a neměl by potřebu se ujistit o pozici Prahy zmíněnou druhou částí odstavce.“ Takže pan Kaucký přiznává, že Praha ustoupila před nátlakem Pekingu. Ve skutečnosti Peging nemá co Praze diktovat, jaké smlouvy bude mít s Tchaj- pejí. V Praze se už předem podělali a pan Kaucký jim k tomu ještě říká: dobře vám tak. Dále, pan Kaucký nepochybně nemluví pravdu, když říká, že americká oficiální politika „přesně odpovídá vyznění odstavce ve smlouvě mezi Prahou a Pekingem“, protože vyznění toho odstavce je, že Čína může Tchaj-wan anektovat. Že ta smlouva „přesně reflektuje zahraniční politiku státu“, o tom nepochybuji ani v nejmenším, ale nynějšího státu, tj. „Nových pořádků“ (v tomto případě kvarteta Zaorálek – Sobotka – Zeman – Babiš). Odkazuje na nějaký „rozhovor s Karlem Schwarzenbergem z října roku 2014“, to ovšem Schwarzenberg už dávno nebyl ministrem zahraničí a kromě toho to není žádný přesný údaj. Kde, kdy? Rozhovor končí patetickým obviněním: „Ale který stát v sedmdesátých letech přerušil diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a de facto vypakoval Tchaj-wan z bezpečnostní rady OSN a navázal vztahy s Pekingem a Čínskou lidovou republikou? USA.“ No a co má být? Jednak Američané tehdy neměli sílu na to někoho „vypakovat z Rady bezpečnosti“, a jednak jejich tehdejší politika nebyla správná. Správné bylo uznat ČLR jako Čínu, správné nebylo upřít Tchaj-wanu právo na samostatnou a nezávislou existenci. A to, že něco udělaly USA, není žádný argument, stejně jako za bolševika nebyl žádný argument, že něco udělalo bolševické Rusko. Pan Kaucký to dodnes neví.

Napětí na v podstatě zablokované řecko – makedonské hranici roste. Blokáda není makedonský kapric, Makedonie jen reaguje na podobná opatření v celém „uprchlickém tunelu“ od Slovinska (a vlastně už Rakouska) přes Chorvatsko a Srbsko. Kancléřka Merkelová ovšem pleduje pro „celoevropské řešení“ (co se pod tím má rozumět, podstatné omezení západobalkánské migrační trasy je možné jen v evropském rámci) a tvrdí, že nemá žádný „plán B“. Je proti omezování migrace: „pokud někdo stanoví nějakou svou hranici, musí někdo další trpět. To není má Evropa.“ To je moc hezké, takhle bude trpět celá Evropa pohromadě. Kancléřka přitom kritizuje postup Rakouska (brzdí migraci ve shodě s ostatními zeměmi tunelu), Rakušané zase kritizují ČR za nedostatek solidarity. Nějaká jednotná politika a nějaký společný konsensus vůbec neexistuje. Na makedonských hranicích se zatím hromadí neúspěšní migranti, které Makedonci nepustili dál. V tuto chvíli (píšu tyto řádky v sobotu večer) už je jich ke dvaceti tisícům. V pondělí začíná summit EU s účastí Turecka. Vypadá to, jako by na eskalaci problému na řecko-makedonských hranicích spolupracovali Turci, Řekové a kancléřka Merkelová. A pokud dojde k nějakému kolapsu, bude to pro ni na nadcházejícím summitu v Bruselu znamenat vlastně úspěch: vidíte, nijak zbrzdit se to nedá. V této krizové záležitosti se sjednocená Evropa projevuje jako zoufale nefunkční. A Rusové si mnou ruce.

Čtvrtek 3. března: ČSSD zahájila kampaň do podzimních krajských voleb pod heslem „Stát není firma. Je to společenství lidí.“ Je to hezký způsob, jak se „odrazit“ od svého hlavního politického oponenta. Problém je v tom, že s tím oponentem zrovna sedí v koalici a k jeho úspěchu mu v v několika letech před volbami 2013 svou agresivní a nenávistnou politikou nechtě, ale velmi intenzivně pomáhali. A další problém je v tom, že heslo není úplně výstižné: firma je přece taky společenství lidí, jak to, že ne? Rozdíl mezi firmou a obcí (státem) je jen v tom, že firma je zřízená k nějakému konkrétnímu účelu (např. k výrobě bot) a tomu účelu podrobuje své vnitřní uspořádání (např. o tom, jaké boty se budou zrovna vyrábět a v jakém množství, nerozhodují zaměstnanci hlasováním. Firma taky v civilizované společnosti někomu patří, a ten někdo v ní má jistá nadpráva, jež postrádá např. noční hlídač nějakého objektu v téže firmě (v necivilizované společnosti, jakou bylo v minulosti např. bolševické Rusko a jeho kolonie, firmy taky někomu patřily, jen se přitom předstíralo, že patří všem). Stát obhospodařuje praktické, provozní záležitosti svých občanů, aby měli víc času na to, oč v životě především jde, tj. k plnění svého jedinečného životního poslání. O způsobu, jakým to stát bude dělat, spolurozhodují všichni, kdo v něm žijí,a jsou si v tom rovni. Je zjevné, že strana, která chce řídit stát jako firmu, z něj dělá něco jiného, než čím stát ve skutečnosti má být, a strana, která to vidí jinak (ale vidí to ČSSD opravdu jinak, heslo je v tomto smyslu poněkud mlhavé?) by s ní v koalici být neměla. Když s ní v koalici je a přitom se pokouší se od ní emancipovat volebními hesly, vypadá to směšně a nedůsledně. Měli si jasně vybrat: a místo toho se pokoušejí slízat smetanu z obou možností: využijeme jejich síly, a přitom se proti nim budeme ideově profilovat. Kdo tomu má věřit? A až tolik se nedivím Babiščovi, že ho to rozčiluje. Nakonec vždycky platí: vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

Spor je nyní o novelu zákona o střetu zájmů. ČSSD chce prosadit, aby členové vlády nesměli mít rozhodující podíl v nějaké firmě (pokud jde o druhý problém, veřejné zakázky, dali už najevo, že se jim to sice taky líbí, ale nebudou až tak nesmlouvaví). Právní experti jsou poněkud skeptičtí, Jan Kysela např. řekl: „Spoustu věcí nelze stanovit právním pravidlem, protože by to neobstálo kvůli diskriminaci.“ Víra v to, že společnost se dá do pořádku tvrdými a přísnými zákony, vlastní např. havlovským a posthavlovským hybatelům „protikoruopční revoluce“, je vlastně dosti jednoduchá víra ve všemocnost násilí: ale zákony mohou platit jen ve společnosti, v níž je jakýsi základní konsensus, a ten se dosahuje nikoli diktováním právních norem, ale politikou (která musí být jistě opřena o nějaké zásady a o nějakou víru). Ve společnosti, kde není konsensus, zásady, víra a na nich postavená funkční politika, jsou zákony k ničemu, protože každý zákon se dá obejít, případně zneužít. A rovněž např. policejní teror (případně teror „orgánů činných v trestním řízení) nepovede v prohnilé a demoralizované společnosti naplněné nenávistí, tam, kde lidé nevěří ničemu, k lepšímu dodržování zákonů, ale naopak k nezákonnosti a libovůli.

Z čehož vlastně plyne, že novela zákona o střetu zájmů může nakonec vést jen k tomu, že ji všichni budou obcházet. Pan Babiš už ostatně naznačil, jak. Ožení se a převede všechno na manželku. Moc mne zajímá, jak si s ním pak pp. Ištvan, Šlachta, paní Bradáčová a další poradí. A také americká, kanadská, britská, norská a korejská ambasáda v Praze možná nakonec pocítí svou bezmocnost.

Tím nemá být řečeno, že není třeba se snažit omezovat moc oligarchie, zároveň je však třeba vidět, že to omezování je opožděné, děje se v okamžiku, kdy už se oligarchie pro nezodpovědnost politiků (taky a především těch z ČSSD) etablovala a kdy velká část společnosti proti ní díky několikaleté mediální kanonádě demagogické propagandy nemá žádné protilátky.

Donald Trump jde v amerických primárkách od triumfu k trimufu. Nevyznám se v americké politice natolik, abych byl schopen odhadnout jeho konečné šance na úspěch. Pokud se pamatuji, v USA takové výstřední osobnosti nakonec vždycky neuspěly. Protože však u demokratů v lepším případě vyhraje paní Clintonová, je otázka, zda jí osm let vlády demokratického prezidenta Baracka Obamy přece jen nezkomplikuje závěrečnou fázi prezidentské volby. Pokud by vyhrál pan Trump, zdá se mi, že Američané budou mít podobný problém, jaký máme dnes my: oligarchii, autokracii a buranokracii. Říkám to s jakousi škodolibostí, ale zároveň taky s hrůzou, protože to bude znamenat velmi výrazné oslabení nejsilnější demokratické mocnosti světa na mezinárodně politické scéně.

Jakýsi ruský historik přišel s tezí, že ruská okupační vojska pozval do ČSSR v roce 1968 Alexandr Dubček. Nepřekvapuje mne to, má zkušenost z polistopadového Česka je, že historici jsou schopní úplně všeho.

Podle toho, co píše Babišův analytik Martin Shabu v Babišových Lidových novinách, si pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová upravila Městské státní zastupitelství v Praze. do čela navrhla dr. Martina Erazima, už předtím odešli zástupci Starých pořádků (Erazimova předchůdkyně ve funkci Hercegová a další čtyři). Nejvyšší státní zástupce Pavel Toman ji za to pochválil. Velká protikorupční revoluce může v Praze pokračovat. Poté, co se v hlasování o smlouvě Peking – Praha zásluhou ODS definitivně zhroutila protibabišovská fronta v městském zastupitelstvu, je to další úspěch Nových pořádků.

V Babišových Lidových novinách píše Petra Procházková o Michailu Gorbačoovi u příležitosti jeho 85. narozenin. To, co píše, se mi moc nezdá (není divu, na rozdíl od paní Procházkové jsem zažil tehdejší dobu jinak, nejsem pravdoláskař a stydím se psát do LN), a protože nemám čas se věcí znovu podrobněji zabývat, dávám tu k dispozici aspoň svůj fejeton z roku 2001. Neměnil bych na něm dnes ani čárku, jen hlupák mění své názory.

Pátek 4. března: ČSSD váhá s podporou nejen Plíškovy novely zákona o veřejných zakázkách, ale i jeho druhého návrhu, který se váže k zákonu o střetu zájmů a navrhuje, aby vlastníci firem nesměli být členy vlády. Kritici z ČSSD se odvolávají na ústavního experta Kyselu, který v rozhovoru pro středeční Právo prohlásil, že tato úprava by musela být provedena v ústavě. Předseda ústavněprávního výboru PS Tejc i předseda poslaneckého klubu ČSSD Sklenář se teď obávají, že by úprava mohla být protiústavní, protože naráží na právo vlastnit. Pan Sklenák tvrdí, že ČSSD s návrhem věcně souhlasí, bude ho však nutno ještě vyciselovat. Jak bude proces ciselování vypadat, není těžké odhadnout. Z toho, co se ciseluje, nakonec nezbude nic. Na celé věci je pozoruhodné, že ČSSD chce polidštit Andreje Babiše prostřednictvím zákona. Nemusí ho však přece polidšťovat. První účinný krok k nápravě poměrů (autokracie, oligarchie, buranokracie) přece bude, když se s ním přestane paktovat. A k tomu stačí svobodné rozhodnutí. Zákonu netřeba.

O rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ve sporu Kaslová – Česká republika (jde o dehonestující výroky prezidenta Zemana o Ferdinandu Peroutkovi) jsem už psal v komentáři. Zaujalo mne ještě, jak se do prezidenta obuli čeští politici: prezident by měl být chlap a omluvit se. Jistě, měl by se omluvit, tak zní rozsudek. Ale to české pojetí chlapáctví je přece jen trochu divné. Dočkáme se nakonec toho, že státní zástupce (ještě lépe prokurátor) bude při procesu řvát na obžalovaného: buďte chlap a přiznejte se? A konec konců, Husovi v Kostnici taky neříkali: mistře Jene, buď chlap a odvolej! Jsou přece situace (neříkám, že je to zrovna tato), kdy se člověk neomluví, protože je chlap.

Poslanecká sněmovna vydala dekret, že 17. listopadu nebudeme slavit Den boje za svobodu a demokracii, nýbrž „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii“. Trochu mi to připomíná, jak se kdysi v době mého dětství změnil 28. říjen v Den znárodnění. Moje stanovisko je: trhněte si nohou, já budu dál slavit Den boje za svobodu a demokracii. A neříkám že jako chlap, protože mne to jednak nic nestojí a jednak mi to stejně bude prd platné: asi jako Galileovi jeho údajné „a přece se točí“.

V Mladé frontě Dnes vyšly dva články, v nichž jejich autorky (Adéla Paclíková a Zuzana Kubátová) nesmlouvavě tepají Andreje Babiše za eurodotace pro Čapí hnízdo. Vzbudilo to jakési naděje. Já jsem už na světě nějakou dobu, a musím říci, že to celé považuju za nesmírně nestydatou a zároveň naivní potěmkiniádu. Babišova Mladá fronta Dnes soustavně a vytrvale kompromituje politické oponenty (a zároveň koaliční partnery) Andreje Babiše, tj. politiky z ČSSD, v první řadě premiéra Sobotku a ministra vnitra Chovance. Zřejmě to už i nynějšímu vedení listu připadalo trochu hloupé, a ušilo na čtenáře tuto boudu. Tůdle.

Vždy nechte publikum trpět nejvíc, jak to jde, říkával prý klasik filmového horroru Alfred Hitchcock. To je zajímavé, jsem přesvědčen, že stejnou zásadou se řídili klasikové bolševického filmového umění počínaje Otakaraem Vávrou. A musím jim přiznat značné mistrovství: aspoň pokud jde o mne, vycházelo jim to stoprocentně.

Sobota 5. března: Sobotkově vládě klesá podpora veřejnosti. Podle posledního průzkumu CVVM je ve většině kritérií více než polovina respondentů nespokojených. Na Rusnoka či Nečase se však Sobotka ještě nedotáhl. Pokles je celkem pochopitelný, vláda je v druhé půli svého mandátu a s exekutivou jako s celkem bývá vždycky spokojena jen menšina lidí. Odpovědnost za vládu nese premiér a ČSSD. Andrej Babiš je zato pěkně v závětří, trochu podobně jako TOP09 za Nečase. Jeho popularity a popularity jeho hnutí se to až tak nedotkne. Taky finance jsou tak široký resort, že malér by musel být opravdu veliký, aby se nevole nasměrovala proti tomu, kdo ho řídí. Zdá se, že funkce ministra financí je dobrá startovní pozice pro premiérství (už to tu ostatně jednou bylo). Je to veliké, luxusní závětří.

TOP09 se pokusí získat v pražském zastupitelstvu dostatek, tj. 22 hlasů, pro svolání mimořádné schůze zastupitelstva, na níž by se zkusila revokovat potupnou smlouvu s Pekingem, jíž Praha dává chtě nechtě Číně volnou ruku pro anexi Tchaj-wanu a zároveň tvrdí, že tak činí v souladu se zahraniční politikou ČR. Je k tomu zapotřebí sedm podpisů, ale 22 hlasů pro svolání schůze stejně nezaručuje, že pak smlouva nedostane znovu většinu.(Zastupitelka Janderová (ODS) sice teď tvrdí, že se při minulém hlasování spletla, ale její hlas stejně nerozhodl, k neschválení bylo třeba, aby byl proti hlasoval ještě někdo další. Není tedy vyloučeno, že si to paní Janderová tehdy při hlasování jenom dobře nespočítala.) Není totiž příliš pravděpodobné, že by se nově vzniklou ad hoc koalici ODS – KSČM – ANO – ČSSD (signál rodící se opoziční smlouvy Udženija – Babiš) podařilo jen tak zvrátit. V ODS už se rozhodli.

Senát ČR vyzval většinou 18 poslanců z 35 přítomných prezidenta, aby svým chováním nerozděloval společnost a byl zdrženlivý ve svých vyjádřeních. Byl přitom sice usnášeníschopný, ale účast nebyla dvakrát moc reprezentativní, taky většina byla jen nejtěsnější. Výzvy podobného druhu mají podobný účinek jako výzvy tygrovi, aby nežral maso. Slouží spíše k sebeprofilaci těch, kteří je navrhli a hlasují pro ně, politický efekt je nulový. Senátní ODS se vyjádřila zdrženlivě. Předseda klubu senátor Kubera prohlásil: „Pana prezidenta znám pětadvacet let, takže vím úplně přesně, jak bude reagovat. Nedávejme mu příčinu.“ Opravdu si ten člověk myslí, že pokud panu prezidentovi někdo nedá „příčinu“, nebude se chovat jako (jedno slovo zabaveno)? Pan prezident k tomu, aby se tak choval, žádné příčiny nepotřebuje. Jde mu to samo od sebe.

Předseda Liberálně ekologické strany Bursík hodlá při příjezdu čínského prezidenta vyvěsit velký portrét Dalajlámy s nápisem „Češi Tibet podporují“ (tedy Tibet; Tchaj-wan, jak se zdá, už tolik ne). Pan Bursík také patří do skupiny či sekty tzv. stydlínů: stydí se za paní primátorku Krnáčovou. Proč, ať se stydí sama za sebe. Něco podobného, totiž vyvěšení tibetských vlajek (nikoli tchaj-wanských, který je podle pražských papalášů integrální součástí ČLR, a o tom byl teď spor), chystá i Karel Schwarzenberg (přesněji řečeno, vyslovil se v tom duchu, že by to bylo krásné). Jistě by bylo dobré, kdyby čínský prezident viděl, že tu s politikou jeho země taky někdo nesouhlasí. Odhadl bych jen, že to asi moc vidět nebude. Česko-čínská obchodní komora si totiž zamluvila na ty dny po Praze řadu míst k „podpoře delegace“ z ČLR. Nepředpokládám, že by tam všude demonstrovali čeští a čínští byznysmani, není jich tu na to dost, ale mají prostředky na to, aby si nějaké ty demonstranty v případě potřeby opatřili.

Myslím tedy, že největší problém, který momentálně s Čínou máme, není Tibet a dalajláma (ne že by to problém nebyl, to ne). Největší problém je to, že nám vnutili do smlouvy Praha – Peking nestydatý pasus upírající Tchaj-wanu právo na existenci (něco takového aspoň tvrdí pražský zastupitel a Zaorálkův náměstek Kaucký - měli takový „návrh“ nebo „přání“, a svoboda, jak známo, je poznaná nutnost, takže pražské zastupitelstvo jim to odmávalo).

Premiér Sobotka řekl včera při interpelacích ve Sněmovně: „V okamžiku, kdy dochází k propojování politické, ekonomické a mediální moci, tak už v demokracii kontrola nefunguje. Takže já se přimlouvám za to, abychom mediální moc oddělili od té politické, abychom ekonomickou oddělili od té politické, aby tady tedy nebyl přímý výkon podnikatelských, řídících funkcí v obchodních společnostech…“ K tomu je třeba poznamenat, že „k propojení“ nedošlo právě v tomto okamžiku, ale už před dvěma a půl roky mj. i tím, že ČSSD vlezla do vlády s Babišovým hnutím. ČSSD je tedy součástí problému, a pokud ho chce řešit, měla by si to nějak „zreflektovat“. Napřed vzít Babiše do party, a pak si proti němu vytvářet zákony je totiž poněkud nešikovné.

Josef Koukal napsal do Práva k přejmenování svátku 17. listopadu (už jsem tu o tom psal): „Jestliže Helena Válková navrhla a poslanci odhlasovali návrat k Mezinárodnímu dni studentstva (s douškou o boji za svobodu a demokracii), jako by tomuto svátku chtěli jeho životnost odejmout. Vtisknout mu fosilní, muzeální charakter. Vycpat, mumifikovat, vypustit duši, vylisovat do herbáře, i když se ještě zelená.“ To bych docela podepsal.

Pondělí 7. března: sněmovní hlasování o Plíškově novele Zákona o veřejných zakázkách (jde o to, že firmy, v nichž má deset a víc procent účasti člen vlády, se nesmějí podílet na veřejných zakázkách) opozice o pět hlasů prohrála, Pro byli poslanci TOP09 (až na jednoho, který ze strany vystoupil, ale zůstal členem klubu), ODS, KDU-ČSL (dva se hlasování nezúčastnili, čímž snížili kvórum), komunisté (až na tři, kteří se zdrželi, což je totéž jako být proti) a dva poslanci Úsvitu. Hlasování vypadá tak trochu jako „ošetřené“, aby zákon prošel (rozhodly vlastně tři komunistické abstence a 4 hlasy Úsvitu (proti nebo abstence, ale tohle nelze přeceňovat, Úsvit asi drží pohromadě jen tak tak). Pozoruhodné je, že 7 poslanců ČSSD se hlasování nezúčastnilo, čímž snížili kvórum. Andrej Babiš nehlasoval, zřejmě už věděl, že si to může dovolit. Novela by byla Andreje Babiše postihla asi citelněji než chystaná změna v zákonu o střetu zájmů, ale ČSSD si netroufne riskovat tak ostrý střet s koaličním partnerem. Není divu, vždyť si ho sami vybrali a předtím mu sami pomohli vytvořit podmínky k volebnímu úspěchu. Možná nechtě – ale svržení zrádné pravice jim připadalo tak významné, že to za nějaké riziko stojí. Zda se jim to vyplatilo, to se teprve ukáže. Těžko se zbavit dojmu, že v tuto chvíli tahají za kratší konec.

Jiří Pehe píše v Právu, že „nástupu oligarchické kumulace tří zmíněných mocí v rukou Babiše totiž u nás předcházelo dlouholeté srůstání politické a ekonomické moci v podání tradičních politických stran, což připravilo pro současnou situaci půdu. Toto srůstání politického a ekonomického vlivu mělo různé podoby, které veřejnost stále více frustrovaly: kmotrovské praktiky, neregulované lobbistické aktivity, politické „podnikatelství“, zmanipulované veřejné zakázky, anonymní akcie atd. Absurdními tečkami na konci tohoto období byly postavy Marka Dalíka, Romana Janouška nebo Jany Nagyové, které v korupční džungli prorostlé politické a ekonomické moci sloužily jako převodní páky. Novou úroveň srůstání těchto mocí představoval projekt Víta Bárty, který vytvořil stranu Věci veřejné jako politickou divizi své bezpečnostní agentury. Babiš tuto filozofii jen dotáhl o krok dál, když k propletenci ekonomické a politické moci přidal ještě moc mediální.“ To je naprostý nesmysl, změna mezi stavem před Babišem a za Babiše je dramatická, „kvalitativní“ a pan Pehe to dobře ví: Babiš má k dispozici vlastní stranu, vlastní obří firmu, vlastní mediální impérium a druhou nejvýznamnější vládní funkci (ministerstvo financí). A na jeho vzestupu se nechtě, ale mocně podílela divoká chiliastická protikorupční hysterie, kterou vyvolala ČSSD a rozněcovali publicisté s ní propojení, v neposlední řadě i pan Pehe. Ať se teď netváří, že za všechno může zrádná pravice. Mohou za to taky, dejme tomu že ne míň než ona, nýbrž stejně: to je rozumný kompromis, na nějž bych při formulaci případného příštího „poučení z krizového vývoje“ byl ochotný přistoupit.

Andrej Babiš poskytl v sobotu dva velké rozhovory, jeden Právu a druhý svým Lidovým novinám (což má z povahy věci ráz rozhovoru se sebou samým). Je to jakási přehlídka podbízivého populismu: s komunisty nikdy, „podnikatelé vstupují do politiky, protože ti, kdo v ní jsou dosud, doposud jen mlátili prázdnou slámu a nepostavili ani psí boudu; lidé to vidí a chtějí někoho, kdo se o ně postará(!)“ – přitom bližší je mu Bloomberg než Trump (ten druhý je na první pohled nesympatický). Pokud jde o migrační krizi, je pro pana Babiše „prioritou se postarat o české občany spíš než o uprchlíky.“ Pan Babiš se o nás postará, ať už chceme, nebo ne. Třeba ale nepotřebujeme, aby se o nás někdo staral, třeba nám jde o to, umět se postarat sami o sebe: bylo by dobré nějak to dát panu Babišovi najevo. Trošku mne znepokojuje jen jeho plán „postavit pořádný devítimetrový plot mezi Řeckem a Tureckem“. Suchozemská hranice mezi Řeckem a Tureckem je poměrně krátká a tvoří ji dost mohutná řeka. Jinak je kolem dokola jen moře, a na tom plot nebude držet.

Pražská primátorka Krnáčová se v Babišových Lidových novinách obula do exministra zahraničí Schwarzenberga a do předsedy TOP09 Miroslava Kalouska, který „ještě v roce 2006 byl schopen uvažovat o vládě s KSČM“. Bylo by třeba být přesný. Za prvé: pan Kalousek tehdy neuvažoval o „vládě s KSČM“, nýbrž o vládě s Paroubkovou ČSSD, která by ovšem byla v parlamentu odkázána na podporu KSČM. Uvažoval o tom asi den, dokud mu to jeho vlastní strana rázně nezatrhla. Paní Krnáčová nejen už dlouho uvažuje, až se hory zelenají, ale své uvažování dovršila nakonec tím, že zplodila a prosadila ohavnou kapitulantskou smlouvu Prahy s Pekingem, která nemá na Západě obdoby, a to zjevně pod tlakem z Číny, jak decentně naznačil náměstek ministra zahraničí a pražský zastupitel Lukáš Kaucký. A to, co provedl pan Kalousek v roce 2006, jí k tomu vůbec nedává placet.

Úterý 7. března: Ze setrvačnosti podotýkám, že v kalendáři rituálních bolševických svátků na dnešní den připadá „MDŽ“. Jistě, bolševici si ho nevymysli, jen ho přejali, a zaštiťuje ho OSN. Co všechno OSN nezaštiťuje! Za bolševismu měl zastřít pohrdání ženou, jak bylo fakticky zakotveno v sociální struktuře ruského komunistického světa. Za Nových pořádků byl u nás učiněn pokus o jeho revitalizaci. Jak jinak! Nebylo přece v minulosti všechno jen špatné. Zatím se to moc nepovedlo.

Událostí posledních dní jsou volby na Slovensku. Přinesly překvapivý výsledek: systém politických stran na Slovensku se rozpadl možná ještě radikálnějším způsobem než u nás. Na rozdíl od ČR, kde šlo o důsledek několikaleté hysterické vlny, která byla na počátku namířena proti korupci, na konci už proti politice všeobecně, se tak stalo vlastně ze dne na den, vypadá to jako náhlá, bezděčná nehoda, kterou v takové míře čekali jen nemnozí. Ficův Smer sice tyto volby vyhrál, ale proti minulým ztratil 15% podpory. Pokles se dal čekat, je to přirozený důsledek toho, když po celé volební období nese politickou odpovědnost jediná strana. Ve veřejnosti se pak uplatní snaha vyvážit ten nepoměr. Neočekávaná je jen jeho velikost. Stejně jako při minulých volbách jsou ostatní strany vesměs trpaslíci (od 5,6 do 12,1%). Vyslovení extremisté (Lidová strana Naše Slovensko báňskobystrického župana Mariana Kotleby) neočekávaně dostala 8% hlasů a umístila se na pátém místě, za Svobodou a Solidaritou Richarda Sulíka, který kdysi proslul tím, že coby zásadový neoliberál v duchu zásady Fiat Justitia pereat mundus odpálil vládu Ivety Radičové, a za stranou s neuvěřitelným jménem „Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti“ (název zcela bezelstně prozrazuje, že jde o ryzí potěmkiniádu, přesto bude v parlamentu už druhé období). Před Kotlebou je ještě Slovenská národní strana, tentokrát už bez Jána Sloty, dosáhla 8,6%. Osmici stran doplňuje nová strana Sme Rodina (její guru Boris Kollár vyniká tím, že má devět dětí s osmi ženami), Slovensko-maďarská strana Most-Híd (6,5%) a Síť Radoslava Procházky, jakýsi pozůstatek dzurindovského období, od níž mnozí očekávali více (5,6%). Těsně za branami parlamentu zůstaly Křesťanskodemokratické hnutí s 4,94% (poprvé od vzniku SR) a už tradičně i Strana maďarské komunity (4,04%), které bere hlasy „smíšený“ a umírněný HÍD.

Protože většina parlamentních stran odmítá být v koalici s Kotlebou a s Ficem, je pan Fico, kterého už prezident Kiska pověřil sestavením vlády, postaven před v podstatě neřešitelný problém. Nemá ve vládě ani dost spolehlivých partnerů, s nimiž by se dala utvořit soudržná koalice, ani žádného opravdového konkurenta. Navíc od léta čeká Slovensko půlroční předsednictví v Radě EU, v době pro EU mimořádně krizové. Počítá se s tím, že by na tu dobu mohl jmenovat prezident Kiska úřednickou vládu (Kiskovo postavení na Slovensku se trochu podobá Havlovu postavení v ČR, taky se kolem něj shromažďuje něco jako Pravda a Láska a představuje samostatný prvek bez výslovných vazeb na nějakou politickou stranu). Není ovšem představitelné, že by pak, v mimořádných volbách, mohlo vzniknout něco lepšího. Slováci se vlastní, specifickou slovenskou cestou dostali do situace, v níž jsme byli my v roce 2013. Zatím však nemají ještě svého Spasitele, něco jako je náš Andrej Babiš. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Konec konců je to asi spíš dobře. Víc si toho netroufnu říci.

Prezident Zeman se usilovně zaměstnává dvěma záležitostmi: první je boj za objevení Peroutkova článku o Hitlerovu gentlemanství, a druhý pokus o sepsání smlouvy, kterou ČR nadiktuje Norsku a donutí je vydat nám naše uloupené děti. (Smlouva by měla být podepsána podle tradice v Mnichově, jen nevím, kdo nám ji bude garantovat, sami na to nestačíme). Nechápu, jak toho člověka může vůbec někdo brát vážně. Jenže může: jeho popularita stoupá. Jinak je vládnutí prezidenta Zemana pozoruhodný experiment: stojí na přesvědčení, že většina lidí jsou nenapravitelní pitomci a že právě ty je proto třeba oslovit. Dělá to cílevědomě a usilovně. Velmi bych si přál, aby mu to nevyšlo, protože já té věci ze tezi nevěřím. Nevěřím tomu, že většina obyvatel ČR jsou burani (hodně tu jich ovšem je, to jo).

Volební model TNS Aisa pro volby do PS je zajímavý jen jednou věcí: ANO má desetiprocentní náskok před ČSSD. Zdá se, že lidé chápou ČSSD jako představitelku vlády (a vláda po dvou a něco letech vládnutí nemůže být až tak populární), kdežto Babiše jako představitele spasitelství. Problém je, že vláda už musela víc než dva roky vládnout, kdežto Babiš se k realizaci své spasitelské vize nedostal. Až se k ní dostane, bude už pozdě. Jinak deset procent mi i při tom při všem připadá nějak moc. Jako obvykle u TNS Aisa. Nemám ji za moc spolehlivou.

Z Babišovy Mladé fronty Dnes jsem se dozvěděl, že Česká televize po pěti letech neprodlouží smlouvu s šéfproducentkou Kamilou Zlatuškovou. Touto informací je zahájen celostránkový rozhovor s paní Zlatuškovou. Paní Zlatušková je dcera poslance Babišova ANO, předsedy vzdělávacího výboru PS a exrektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky. Jaká podivuhodná souhra náhod!

Překvapení dne: na sobotní hradní oslavě tříletého pobývání Miloše Zemana v prezidentské funkci (proboha! čekají nás přinejmenším ještě dva roky!) oslavenec naznačil, že se hodlá o úřad ucházet znovu.

Středa 9. března: Turecko vystupňovalo své požadavky na Evropskou unii. Žádá víc peněz, urychlení proces přijetí Turecka do EU. Přitom současné turecké státní zřízení je historický kompromis mezi tím evropským a ruským, rozuměj putinovským, takže se otevře brána k transformaci některých unijních zemí v tomto směru; sklon k tomu mají zejména ty z východní části EU, a to včetně ČR. A hlavně: za každého syrského uprchlíka, kterého Unie vrátí z Řecka (dostat se tam mohl už letos), převezme povinně jednoho z těch, co jsou v Turecku a mají nárok na azyl. To fakticky znamená, že transport uprchlíků z Turecka do Evropy bude nyní provádět (a financovat) Evropská unie. Bude tedy kromě dosavadního spontánního přílivu balkánským tunelem, který možná o něco oslabí, existovat ještě např. řízený letecký most přímo z Turecka? Samozřejmě s následným přerozdělováním. Summitu za účasti Turecka, který nyní začal v Bruselu, předcházelo údajně celonoční jednání kancléřsky Merkelové s tureckým premiérem. Pro paní Merkelovou je prestižní záležitost, aby se neuzavřel balkánský koridor. Jinak to vypadá, že paní Merkelová má z Unie propůjčenou kompetenci vést kabinetní jednání s Tureckem ve vlastním zájmu a na účet těch zemí z EU, kterých se problém balkánského tunelu dotýká více než např. Portugalska nebo Holandska.

Zároveň jsou ovšem východní státy EU podrobeny faktickému vydírání: buď se přizpůsobíte naší politice a dokořán se otevřete uprchlickému přílivu, nebo vás necháme na pospas Rusku. Nikdo to z unijních politiků to takhle přímo neřekne, ale připadá mi, že leckdo to tak myslí. Zakrývají to hloupými řečmi o tom, že za peníze, které do nás narvali a pořád ještě cpou, jsme povinni se přizpůsobovat jejich nesmyslné a dobrodružné politice, která spočívá hlavně v tom, že se nechají vydírat od kdekoho, od Ruska přes Turecko až po Řecko, a jediný, koho v této situaci naopak možnost vydírat mají, jsou východoevropské členské země. Je to politika zbabělá a zároveň bezhlavá.

Je zjevné, že všechny evropské země včetně ČR mají povinnost poskytnout pomoc těm, kteří se ocitli v nouzi, ale ta pomoc musí být smysluplná a účinná. Smysluplná pomoc není přestěhovat celou severní Afriku a celý Blízký a Střední východ do Evropy.

Evropa musí taky dokázat, že není odkázána na pomoc Ruska, Turecka nebo Řecka, ale že si aspoň v tom základním dokáže pomoci sama. Tj. že je schopna migrační vlnu aspoň pořádně přibrzdit, a to vlastními silami a navzdory jedné členské zemi, Řecku, které je sice jistě uprchlickou vlnou velmi vážně postiženo, ale dosud ji řešilo na účet zbytku EU, tj. tak, že pouze zajišťovalo hladký provoz a proudění v uprchlickém tunelu. Pak bude možné i Řecku účinně pomáhat, ale zároveň očekávat od něj aspoň elementární solidaritu. EU pak nebude v situaci ubohého bezbranného prosebníka, kterému nejde o nic jiného, než zachovat si svůj blahobyt a klid, a to i za cenu toho, že se o své bohatství podělí s kdejakým vyděračem. „Vše, co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu!“ To je nejlepší cesta k tomu, aby člověk prodělal i vlastní kalhoty.

Píšu tyto řádky ve chvíli, kdy bruselský summit už skončil, EU turecké požadavky aspoň předběžně akceptovala, a zároveň byla ze závěrů summitu vypuštěna zmínka o tom, že se balkánský koridor uzavírá. Budeme tedy teď mít místo jednoho koridoru dva? Za čtrnáct dní, po „řádném“ summitu EU, budeme moudřejší.

Prezident Zeman jezdí po českých krajích a věší občanstvu na nos bulíky. Armáda a policie je prý připravena do šesti hodin uzavřít hraniční přechody a do 48 hodin i takzvanou zelenou hranici, což jsou lesní pěšinky a podobně. Za tím účelem prý bude nasazeno i šest tisíc dobrovolných hasičů. Pokud ovšem ČR zasáhne uprchlická řeka o síle několika tisíc lidí denně (tj. pokud se nepodaří pořádně zregulovat „balkánskou cestu“), budeme stejně bezbranní jako byli před námi i ostatní, Maďaři, Chorvati i Slovinci. Nanejvýš bychom snad mohli ten uprchlický proud přesměrovat, jako to udělalo loni Maďarsko – jenže kam? Teď už nebude kam. A šest tisíc dobrovolných hasičů nám v takové situaci příliš nepomůže.

Václav Bělohradský napsal rozsáhlý sej do úterního Práva ("Je stát firma?"). Václav Bělohradský je profesionální ospravedlňovatel toho, co se právě děje a „frčí“. Podle zásady „co je skutečné, je rozumné“. Momentálně je to Andrej Babiš a jeho projekt „řídit stát jako firmu“. Za tím účelem si vymyslil pozoruhodnou teorii, podle níž „občanský mír“ ve společnosti vzniká tím, že legitimní vlády racionálně využívají státní nástroj k vyrovnávání nerovnováh, které ve společnosti vznikají. Občané si volí své reprezentanty podle toho, jaký princip chtějí, aby ve státě „dočasně“ převládl. Tak si např. ve Francii v druhé polovině padesátých let zvolili generála de Gaulla, který prosadil většinový volební systém a (polo)prezidentský režim, aby vrátil republice důstojnost. „Je snad stát armáda, aby mu vládl generál? Není, samozřejmě. Vyrovnat porušenou rovnováhu ve státě a obnovit jednotu francouzské společnosti nebylo ale možné bez „dočasného“ privilegování odpovědného a rychlého rozhodování ve správě státu.“ Podobně si prý lze představit, „že by kněz Tomáš Halík založil stranu a lidé by mu dali ve volbách většinu. Občané by takovou volbou dávali najevo, že ve státě je nerovnováha mezi materiálními a duchovními hodnotami, kterou je třeba vyrovnat, jinak společnost zahyne na „duchovní úbytě“. Je snad stát církev, aby mu vládl kněz? Není, někdy se ale potřebuje „dočasně“ církvi podobat, nasáknout „výzvou k transcendenci“, jak tomu říkal Václav Havel.“ A stejně prý je tomu s Babišem a ANO: „Stát není firma – tvrdí „tradiční“ politické strany. Není, ale mnoha občanům se zdálo užitečné, aby ve správě státu „dočasně“ převládl princip firmy – efektivity v nejširším slova smyslu, a byla tak obnovena rovnováha mezi různými složkami společnosti, například mezi těmi, kdo platí daně, a těmi, kdo podnikají „ve tmě“.“ Podstatné prý je, že stát musí být přitom zárukou „dočasnosti“ každé mocenské konfigurace ve společnosti. Nevím nevím, především zárukou dočasnosti každé mocenské konfigurace ve společnosti není stát, ani čas. Nic netrvá věčně. A zejména v některých „mocenských konfiguracích“, které se dostaly k moci formálně legitimní cestou (Gottwald, Hitler) – podotýkám že dočasnost může být různě dlouhá, my tady máme s tím pojmem špatné zkušenosti, viz dočasnost pobytu sovětských vojsk – jsou garantem toho, aby dočasnost byla co nejméně dočasná (případně ani nakonec nenastala), inteligentní a především stateční lidé. Takoví, co si nedají odněkud zvenku i zevnitř nabulíkovat různé účelové báchorky, například takovouhle: „Bylo by nešťastné, kdyby heslo stát není firma mělo být hlavním mobilizujícím tématem nadcházející volební kampaně – všechny „tradiční“ strany proti hnutí ANO. Tato vláda by tím promarnila to, čím nejvíce přispěla k posílení naší křehké demokracie: rehabilitovala v očích občanů umění koaličního vládnutí, na němž je fungování české demokracie zcela závislé, protože většinový volební systém a prezidentský režim se u nás nikdy neprosadí.“

Šéf bojového uskupení Blok proti islámu Martin Konvička se za investici šedesáti milionů Kč do společné volební kampaně nechal najmout do otroctví stranou Úsvit. Nesmí smlouvu, uzavřenou na dva roky, před příštími sněmovními volbami vypovědět, nesmí spolupracovat s jiným politickým subjektem. Jinak mu hrozí, že zaplatí náklady na kampaň a navíc pokutu půl milionu Kč. Uzavírání podobných smluv obráží úroveň důvěry mezi smluvními partnery.

„Ivo Valenta, jehož majetek časopis Forbes odhadl na 3,7 miliardy Kč, podobně jako Andrej Babiš spojil podnikání, politiku a média“, píší v Babišově Mladé frontě Dnes. To je ovšem směšné, podobně jako tvrzení, že lasička je, stejně jako sibiřský tygr, dravec.

Čtvrtek 10. března: Premiér Sobotka prohlásil, že ČR by mohla syrské uprchlíky přijímat rovnou z Turecka na základě systému „za každého nelegálního migranta ze Sýrie, kterého Řecko vrátí Turecku, odebere Evropská unie jednoho legálního uprchlíka, který v Turecku požádá o azyl“. Česko by tak podle premiéra mohlo naplnit část kvóty, kterou mu EU už přidělila, a zároveň by to omezilo nelegální migraci z Turecka do Řecka. Sobotka měl na to téma říci: „Pokud jde o ten systém jeden za jednoho, tak to je samozřejmě věc, která bude jen dočasná, protože nebude vůbec pro žádného Syřana efektivní, aby platil pašerákům jenom za to, že se podívá na Lesbos a pak bude vrácen do Turecka.“ Formulace závazku je ovšem velmi nejasná a Sobotkův předběžný souhlas velmi neopatrný. Nevím, zda pan Sobotka se svým souhlasem nakonec nedopadne jako perský šáh, co podle známého příběhu slíbil vynálezci šachové hry odměnu dle systému: za první políčko šachovnice jedno zrnko rýže, za druhé 2, za třetí 4, za čtvrté 8 atd. až do 64. políčka – a jeho rádci ho pak ujistili, že ani kdyby byly všechny jeho sýpky plné, nebyly by schopny uspokojit tenhle požadavek. Podobně panu Sobotkovi nehrozí, že nanejvýš pokryje jen část z dosud přidělených kvót, ale že bude muset jít dál a dál, a až kam, to se neví.

Policie zkouší, jak obstojí při ochraně hranic. Testuje se to velmi obtížně, situace, kdy se každý den pokouší překročit hranici dejme tomu 5 tisíc lidí, se vůbec nedá nasimulovat. Něčemu podobnému dokáže čelit opravdu jen Evropská unie jednotně. Problém přitom je, že k jednotě má EU opravdu daleko, a největší solitéři jsou Angela Merklová, která vyjednává podmínky s Tureckem za zády svých partnerů, a vedení EU, které se taky neptá nikoho a staví členské země před hotovou věc. Není pravda, že EU je příliš integrovaná. EU je integrovaná velmi nedostatečně a hlavně se zdá, že neexistuje jasný a slušný způsob, jak generovat legitimní rozhodnutí. A argumentaci typu „už jsme do vás narvali dost prachů, tak koukejte poslouchat“, považuji nikoli za silný morální apel, ale za buranskou sprosťárnu.

A konečně je tu problém kancléřky Merkelové. Zdá se, že paní kancléřka hodlá spojit dvojí: dosáhnout účinného řešení migrační krize, a zachránit svou politickou reputaci. Je to naprosto pochopitelné, ale nemohu si pomoci, zároveň taky nemožné: najít účinné řešení migrační krize, aniž bychom si přiznali, že dosud jsme v mnohých významných ohledech dělali pravý opak, je prostě vyloučeno.

Pan Martin Rozumek, ředitel organizace pro pomoc uprchlíkům, píše v Babišových lidových novinách: „Erdoganovy represe vůči Kurdům nebo novinářům značně zesílily, objevují se zprávy o deportacích Syřanů z Turecka zpět do Sýrie, o nezákonné detenci Syřanů, minulý týden Turci zastřelili na hranicích devět syrských uprchlíků. Stačí proto jedno precedentní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který zastaví deportaci uprchlíka do takto „bezpečné“ země, a celá dohoda zůstane bezcenným cárem papíru.“ Pan doktor Rozumek se mýlí: pak se buď celá dohoda stane cárem papíru, nebo Evropský soud pro lidská práva neužitečnou a zbytečnou institucí. Obojí je špatně. Takovéhle věci se nedají řešit ani cynickým politikařením, ani fanatickým právním doktrinářstvím. A rozumné řešení musí být politické (což neznamená, že by mělo být např. amorální, jak se tomu v Česku tradičně rozumí („politika je svinstvo“).

Pátek 11. března: Na české politické scéně se dál rozvíjí „kauza Čapí hnízdo“. Jde o dotaci padesáti milionů Kč, přidělenou z unijních zdrojů společnosti, která náleží do Agrofertu a je personálně propojena s Andrejem Babišem. Případ prověřují unijní i české orgány. Znovu na něj v této době upozornil server někdejší Babišovy šéfredaktorky Sabiny Slonkové Neovlivní.cz. I vzhledem k tomu se nemohu zbavit pochybnosti, zda nejde jen o pokus odvést pozornost od podstaty problému „Andrej Babiš“ k případu sice jistě velmi problematickému, ale zároveň ve srovnání s celkovým problémem přece jen víceméně marginálnímu. Navíc se odehrál v době, kdy po „Velké protikorupční revoluci“ ještě nebylo ani vidu, ani slechu. Mám velkou apriorní nedůvěru ke všemu, co pochází z okruhu „virtuálního ministerstva Pravdy a Lásky“.

Z TOP09 fakticky dezertoval poslanec Karel Tureček. Ze strany vystoupil, je však stále členem poslaneckého klubu, v němž figuruje jako přímý důkaz vnitroklubové demokracie (v zásadních věcech velmi, velmi často hlasuje jinak než ostatní poslanci). Klub TOP09 se pořád nějak zdráhá pana poslance vykopnout (nevím, zda to formálně jde, věcně by to bylo logické). Pan poslanec by se tak dostal tam, kam patří, tj. do poslaneckého klubu ANO (možná jen in pectore, formálně by si možná mohl ponechat nezávislost, aby zachoval dekorum). Jinak je pan poslanec relativně zkušený politický turista, do TOP09 přicestoval z KDU-ČSL, když se její bárka začala před volbami v roce 2010 potápět. Teď tedy jen opakuje tentýž reflex. Jen nevím, jak okázale bude v ANO vítán: tedy bude vítán jako symbol rozkladu zrádné pravice a „tradičních stran“ obecně. To do jisté míry oprávněně, i když podobné chování není dobré přeceňovat (je – mírně řečeno - těžké je vykládat jako rytířství bez bázně a hany). A to je dost málo na nějaký očividný restart kariéry.

Sobota 12. března: Premiér Sobotka navštívil v Mnichově svého bavorského kolegu a partnera Seehofera. Oba se shodli na tom, že řešení migrační krize je možné jen spoluprací na bázi EU, Seehofer k tomu ještě dodal, že je zároveň nutná účinná ochrana vnější hranice EU a že výsledkem musí být omezení proudu uprchlíků, a konečně že je humánnější provádět účinné kontroly na vnější hranici než jen dodatečně rozmisťovat uprchlíky po celé Evropě a provádět jejich deportaci. Setkání se chvílemi účastnil mluvčí SdL Posselt, Sobotka proto odmítl, aby se např. ze společné večeře s Seehoferem, na níž byl pan Posselt rovněž přítomen, pořizovaly fotografie. Je to po všech stránkách a pro všechny zúčastněné strany nedůstojné. Sobotka se s ním tedy setkává, ale tajně. Proč? Vysvětlení je prosté: protože se bojí. To mu ovšem moc nepomůže, protože různí čeští fašistoidi, kteří by ho za to pak napadli, mu takové napůl tajné setkání budou stejně vyčítat. Fašiostoidi by chtěli, aby setkání přímo a předem odmítl. Jiní (jako např. já) by zase např. chtěli, aby nebyl srab. Připadá mi to děsné: vyhnali jste je, o všechno jste je okradli, omlouvat se chcete a omluvili jste se jen za „excesy“ (tj. za předem neplánované vraždy), a i to jen tak nějak na půl huby, s debilním vysvětlením, že příčinou byl Hitler. Oni se nakonec vzdali bez dalšího všech majetkových nároků. Tak co ještě chcete: já vlastně vím: chcete, aby se nakonec sami zakázali. Tak se stanou neexistujícími od samého počátku jako Mnichovská dohoda a vy nebudete mít problém. Jenže takové řešení je nemyslitelné, problém zůstane. Pořád žvaníte o tom, že se nesmí překreslovat dějiny – jenže vy byste je nejraději celé vymazali. A toho se dá dosáhnout jen tím, že se vymaže lidská paměť. A lidská paměť se dá vymazat jen tak, že se vymaže lidstvo.

Podle agentury CVVM je nejvýraznější osobností roku prezident Miloš Zeman. Je to nepochybně tak, lid má tentokrát pravdu, je jen třeba pro pořádek dodat, že je osobností nejvýraznější v tom úplně nejhorším slova smyslu. Na druhém místě se skví Andrej Babiš, a to je taky správné: je totéž co Zeman, jen není tak výrazný (kdyby se ovšem dělal pořadník nejnebezpečnějších osobností, porazil by Zemana o kilometr). Miroslav Kalousek se umístil na pátém místě. To není tak špatné, uvážíme-li, že o prsa předstihl Jaromíra Jágra.

Srbský prezident Nikolič prohlásil: „Chtěli bychom víc financí pro organizování tranzitu utečenců, avšak nebudeme EU vydírat.“ V současné době je ten člověk na Balkáně a v přilehlých oblastech bílá vrána. Zvláštní je jen, že to řekl ruské státní televizi. Zaplatí to snad Srbsku Putin?

Spolkové centrum pro zdravotní osvětu (v SRN) spustilo internetovou kampaň, jejímž cílem jen poučit uprchlíky o lidské sexualitě a lidských vztazích a vysvětlit jim, jaké ty vztahy mají být. Řekl bych, že až takové vysvětlení o sexualitě asi potřebovat nebudou, nepochybně ji už v praxi docela dobře ovládají. A vůbec, připadá mi to celé jako omračující, bezmezná blbost. To, co EU a Německo v uprchlické krizi politicky zkazilo (výstižnější by bylo hrubé sloveso z oboru lidské sexuality), se nedá napravit takovýmihle pitomými nápady z hájemství Pravdy a Lásky.

Babišova Mladá fronta Dnes vede tažení proti podnikateli Františku Savovovi. Nechci pana Savova ani hájit, ani zatracovat, jen upozornit na to, že vlastní mj. nějaká periodika, která – možná jen shodou okolností – ani pan Babiš, ani spřízněné bratrstvo Pravdy a Lásky, které panu Babišovi zatím úspěšně simuluje nezávislý tisk, nemá ještě pod kontrolou. Jmenuji namátkou jen časopis Euro a jeho autorský okruh. Kdyby to aspoň nebylo tak průhledné! Kdyby nás tahali za nos aspoň trochu elegantně!

V Německu proběhnou v neděli volby ve třech důležitých spolkových zemích (Bádensko-Württembersko, v Rheinland-Pfalz, nevím, jak se to má říci správně česky, možná by mi poradili Bojovníci za svobodu a Klub českého pohraničí, a Sasko-Anhaltsko – poslední jmenovaná země leží na území bývalé Dederonie). Z toho, co píší české noviny (na německé jsem neměl čas), se prosadí AfD na úkor CDU a kancléřka Merkelová se může spolehnout hlavně na zelené. Ani SPD neudělá žádnou díru do světa. Jsem rád, že zrovna teď nežiji v SRN: v životě by mne nenapadlo volit paní Merkelovou, ve své funkci selhala, jakmile začalo trošku politicky přituhovat. V životě by mne nenapadlo volit AfD, je to obdoba českých Svobodných, dokážou zavedené strany poškodit, ale sobě nepomohou, a že si zvou na jakýsi svůj mítink Václava Klause, je zároveň příznačné i morbidní. Jak je ale možné, že se v Německu nevyprofilovala žádná výrazná proevropská a zároveň protimerkelovská politická síla? Paní Merkelová může ve volbách uspět jako společná kandidátka SPD, zelených (bádensko-württemberský premiér je jakýsi zelený křesťanský demokrat) a části CDU. Protimertkelovská část CDU si ani netroufne profilovat se proti paní Merkelové. Kdybych žil v Rheinland-Pfalzi, určitě bych volil paní Klöcknerovou (tedy CDU), ale upřímně řečeno jen proto, že je o dvě stě procent hezčí než paní Merkelová. A to, připouštím, není žádný rozumný důvod.

Středa 30. března: Prahou zmítá návštěva čínského prezidenta. Věnoval jsem se jí ve zvláštním komentáři a vztahuje se k ní i výzva Klubu na obranu demokracie. Zde několik dalších postřehů:

Miloš Zeman už předem zpochybnil dosavadní českou zahraniční politiku a dal slovy i činy najevo, že chce dělat jinou, podle sebe lepší. Prohlásil: „Je to nový začátek, protože mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byly velmi špatné vztahy. Zdůrazňuji bývalou vládou, protože ta vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech. Nevměšujeme se do zájmů žádné jiné země. A to je moje vysvětlení toho nového začátku." Pan prezident zkrátka vzal via facti českou zahraniční politiku pevně do svých rukou a nikdo až tak moc neprotestuje. ČSSD nemá sílu se výrazně vzepřít ani Zemanovi, ani Babišovi (oběma nechtě, ale výrazně pomohla k moci), ačkoli jí oba jdou ze všech sil po krku a připravují ji krok za krokem o výkonnou moc. Je to těžké: když někdo prodá svou duši čertu (v tomto případně hned dvěma najednou) za tím účelem, aby se uchopil moci, moc pak sice v té či oné míře a na chvilku opravdu uchopí, ale o duši v každém případě přijde. Dále: čínskému prezidentovi slušně řečeno lichotil mj. slovy: „…Bílý dům byl postaven 450 let poté, co tu vnikla katedrála sv. Víta. Takže není za co se stydět.“ Nikdo, ani „američtí imperialisté“, na panu prezidentovi nechce, aby se styděl za katedrálu. Stydět by se ovšem měl, a pořádně, za takovéhle řeči. Jednak jsou zcela obecně projevem mindráku (všichni si o nás chudáčcích myslí, že nám čouhá sláma z bot, a přitom nám už kdysi dávno postavili naši zdatní čeští chasníci Matyáš z Arrasu a Petr Parléř katedrálu jako hrom), a za druhé: staří lidé leccos pamatuji a já se např. pamatuji velmi dobře, že se za mého dětství, chlubili čeští bolševičtí ideologové tím, jak Ilja Erenburg, tehdy Stalinův spisovatelský lokaj, prohlásil, že v době, kdy se v místě, kde stojí Washington, proháněli bizoni, byla už v Praze univerzita. Našincům to lichotilo, a chvilku mohli zapomenout na to, že jsou právě grilováni na pekáči. Nic nového pod sluncem. A do třetice všeho spíše zlého než dobrého: je jistě fajn, že všude, kam ruka zjednaného čínského turisty v červeném triku či českého policajta nedosáhla, vlály tibetské vlajky. Zato tchaj-wanských vlajek jsem se nějak moc nedopočítal. Přitom na Tchaj-wan si komunistická Čína zjevně brousí zuby a Tchaj-wan zároveň podle Západu vlastně formálně a právně neexistuje – jak ho pak chtějí bránit? Tchaj-wan má právo na existenci, jistě že ne jako představitel Číny (tím je reálně vzato ČLR), ale jako Tchaj-wan. Nikdo rozumný jistě nebude bránit sloučení Číny a Tchaj-wanu, ale jenom tenkrát, když se pro to tchajwanci sami svobodně a legitimně (a nikoli potěmkinsky) rozhodnou. Praha ve své „sesterské“ smlouvě s Pekingem ovšem považuje expresis verbis Tchaj-wan za součást ČLR a teď v Praze s pompou podepsali formulaci, kde není sice o Tchaj-wanu výslovně nic řečeno, ale přesto jeho právo na existenci nepřímo zpochybňuje (navíc je tam ovšem jakýsi odstavec o lidských právech a neříká se přímo, že v komunistické Číně je svobodné tržní hospodářství - jaká emancipace z české strany!)

A ještě jedna věc, kterou považuji za zcela skandální. Podle Babišovy Mladé fronty Dnes nebyl na Hrad k setkání s čínským prezidentem vůbec pozván premiér Sobotka (vicepremiéři Bělobrádek a Babiš ano). „Je to prezidentská, nikoli premiérská návštěva“, řekl jeho mluvčí Ovčáček. Mám k panu Sobotkovi spoustu výhrad, ale je to předseda vlády České republiky, jejímž jsem občanem, a tak Zemanovo „nepozvání“ Sobotky považuji jednak za drzost a jednak za pokus tichou cestou převzít kus exekutivních pravomocí a odstavit premiéra a vládu v zahraniční politice na vedlejší kolej. Proboha, vždyť je to nebezpečné, copak to ti lidé nevidí? Proč se nebrání?

„Je zcela nerealistické chtít po Číně, aby Tibet opustila“, píše dnes Babišův šéfredaktor Plesl v MfD. Nikdo (ani dalajláma) nechce, aby Čína Tibet „opustila“, jen aby se tam chovala slušně. Stejně je důležité trvat na tom, aby na Tchaj-wan nelezla, a nedávat jí k tomu podloudný souhlas (viz smlouva o sesterské spolupráci Tchaj-wanu s Pekingem).

V Babišových Lidových novinách zveřejnil jejich redaktor Přemysl Houda jakési krédo babišovského novináře. Nese pěkný a příznačný titul „Buďme parazity!“. Pan Houda jednak odsuzuje lidi, kteří vyvolávají nenávist (Zeman, Orbán, Trump a další), kteří vylučují např. „Nečechy“, „Nemaďary“, „Nekřesťany“ ze skupiny označující se jako „my“. Totéž prý dělají ti, kteří vylučují Zemana a jeho přívržence z dobré společnosti, vysmívají se jim vyvěšováním trenýrek na Hradě, ponižují jejich přívržence tvrzením, že nebudou kandidovat na prezidenta, protože dnes není k dispozici rozumně uvažující většina (s odkazem na prof. Halíka). Tento typ lidí pojmenovává „šašky“. To se mi vůbec nezdá: Zemana ze slušné společnosti vylučuje vášnivě a soustavně jediný člověk, totiž Miloš Zeman. Trenýrky byl roztomilý nápad (nejhezčí pohled byl ovšem na běsnícího prezidenta, podobně jako kdysi na Antonína Novotného, když byl zasypáván „poťouchlostmi“), je však třeba vidět, že nic míň a nic víc, nebyl to žádný artikulovaný politický čin. A konečně tvrdit, že nebudu kandidovat na prezidenta, protože moji voliči mne dosud nedorostli (nevím ovšem, zda právě tohle a takhle prof. Halík někde řekl), by bylo samozřejmě pobuřující, protože politik tu není od toho, aby své voliče známkoval, ale aby je přesvědčil, a slušný politik přistupuje ke svým voličům s důvěrou, že je přesvědčit lze, jinak nemá být politikem.

Definice parazita jen ovšem ještě pozoruhodnější: „Parazit je jiný typ organismu než šašek. Je ambivalentní. Je vně systému, ale současně i uvnitř – tyje z něj. Pravdu o systému nicméně obnažuje úplně stejně jako šašek. Systém se totiž s parazitem musí vypořádat – buď parazita zabije, anebo jej pojme v sebe. Jinými slovy, parazit nutí systém, aby se projevil, aby konal, aby se transformoval (protože kdo by stál o parazita?). Parazit se na rozdíl od šaška nevysmívá, neneguje systém (vždyť jeho zánik by byl jeho zánikem), nesoudí, protože nestojí zcela mimo… protože parazit systém potřebuje, aby přežil, nečeká nečinně, až ho systém zabije. Dělá cosi, co šaškovi vůbec nepřijde na mysl: kultivuje systém. Vytváří a vyhledává situace, za nichž je ho systém ochoten přijmout. Je tvůrčí, snaží se, aby se mu systém připodobnil.“ To je velmi šťastná definice např. těch, kteří se za bolševismu, zejména v šedesátých letech minulého století, pokoušeli bolševismus kultivovat „zevnitř“, tím, že se mu přizpůsobí, a pak ho budou z jeho nitra napravovat. O něco podobného se tehdy ovšem pokoušeli i někteří nekomunisté, např. Jan Patočka. Můj zesnulý přítel Jiří Němec tehdy velmi trefně upozornil, že ti lidé sice opravdu komunismus „zevnitř“ trochu zkultivovali, ale vůbec si nevšimli, jak zároveň v tomto procesu sami sebe neuvěřitelným způsobem dekultivovali. Jak velmi pěkně formuluje pan Houda (je to jakási sebedefinice babišovského novináře), „parazit bere ideologii druhého (byť sebestrašnější) naprosto vážně, dokonce zvýrazňuje její hřejivé, přitažlivé aspekty; nedistancuje se od ní a jejich příznivců, nesnižuje ji, ukazuje ji naopak v její plné kráse a síle a také zrůdnosti. Možná až právě tehdy si mnoho lidí uvědomí, co je ona ideologie zač.“ Problém je v tom, že ti lidé si sice uvědomí, co je ideologie zač, ale zároveň si uvědomí i to, co je zač parazit. Proto nevěřím, že parazitismus je „jedinou šancí dnes, ve světě kvetoucího etnického nacionalismu Zemanů atd.“ Parazitismus není vůbec žádnou šancí nikdy, a na světě je vždycky, i dnes, dost místa na to, aby člověk nemusel být ani šaškem, ani parazitem.

Čtvrtek 31. března: Návštěva čínského prezidenta pomalu odeznívá. „Aktivisté“ promítali v noci na fasádu pražského Hradu nápis „Pravda a Láska“ (plus ještě nějaká další hesla). Přihlásil se k tomu nějaký Honza: je to politický čin jako hrom a je moc hezké, že se ten člověk k němu, jak se sluší a patří, tak pěkně adresně hlásí. Po této jeho odvážné programové akci se nám všem bude žít tak nějak líp.

Čínský majitel Slavie, firma CEFC, nabyl teď v rámci uzavřených smluv většinový podíl taky ve stadionu v Edenu, kde jeho klub sídlí, a hodlá ho přebudovat na Národní stadion. Doufám, že podobný osud čeká v příštích letech i Národní divadlo a Národní muzeum.

Primátorka Krnáčová, která před pár dny požehnala Číně nárok na Tchaj-wan, podepsala s Pekingem smlouvu o spolupráci v turistice, kultuře, školství, zdravotnictví a investicích a o společném postupu v rozvoji zoologických zahrad. Bylo by dobré, kdyby ve spolupráci s Pekingem byla v Praze vybudována ještě jedna zoologická zahrada, tak velké město, jako je Praha, si dvě ZOO zaslouží. Mohla by jí vévodit nějaká obzvláště veliká panda. „Diskuse prý byla“, jak píší v Právu, i o tom, že by v nějaké významné galerii v Pekingu mohla být v roce 2018 vystavena Muchova Slovanská epopej. Možná by bylo dobré, kdyby na některou z těch ohavných mazanic bylo přimalováno pár Číňanů, aby se to pro místní publikum stalo přitažlivějším. Není třeba se bát, že by tím dílo mohlo ztratit na své umělecké hodnotě, to totiž už není možné.

Podle průzkumu STEM se ve volebním modelu pro volby do PS ČSSD propadá pomalu a jistě na úroveň KSČM (18,5% , komunisté mají necelých 15%), ANO vede o 10%. KDU-ČSL, ODS i TOP09 se pohybují mezi 6 a 7%. (Podle o něco pozdějšího průzkumu PPM Factum vede velmi těsně ČSSD nad ANO). Jak je dobré, že volební právo u nás pořád ještě nemají jen respondenti STEM!

Do ideové sebeobhajoby novinářských protagonistů „Nových pořádků“ se dnes v Lidových novinách zapojil Babišův šéfkomentátor Petr Kamberský. Hájí Andreje Babiše před oligarchou Soukupem (ten vlastní zároveň reklamní agenturu, komunikační agenturu a zpravodajskou televizi, která o panu Babišovi referuje jen a jen negativně, zkrátka exemplární případ oligarchy!). A vytýká panu Babišovi jen to, že útočil (pro pořádek podotýkám, že ne v nějakém médiu, tedy ani v nějakém ze svých médií, ale na schůzi PS PČR) „i na novináře ostatních médií, která o něm referují stejně jako o komkoli jiném“ (příklad: „protikorupční“ aktivista Nikola Hořejš, zjevně představitel těch, co se „snaží o objektivitu“).

Referovat o panu Babišovi jako o komkoli jiném je ovšem nemravnost, protože pan Babiš ani náhodou není „jako kdokoli jiný“: kdokoli jiný nemá k dispozici obří megafirmu, ministerstvo financí, jednu z dominantních politických stran a mediální impérium. Pan Babiš jako politický fenomén (jako lidský fenomén mne nezajímá, to neřeším) je z hlediska demokracie obrovitá anomálie, protože představuje nebývalou a nepřípustnou kumulaci moci. Oligarchie je tohle, žádný Soukup!

Babišův šéfkomentátor mluví dále o „nevybíravých útocích na média, ať už kritikům nadává Zeman, Kalousek, či Babiš“. Teď je ovšem zrovna aktuální jednoapůlhodinová nenávistná árie pana Babiše, vicepremiéra, ministra financí, předsedy jedné ze dvou dominantních stran, velkopodinkatele a mediálního magnáta; srovnávat tento kalibr např. s Miroslavem Kalouskem je směšné).

Pan Kamberský svůj list (tedy pardon, list pana Babiše) chválí: V Hospodářských novinách údajně „celkem logicky nenajdete zuřivou kritiku majitele Zdeňka Bakaly za jeho byznys story jménem OKD; zprávy přebírají z ČTK a majitele nijak nehájí. HN si nedovolí to, co si mohou troufnout třeba Lidové noviny: hájit Zdeňka Bakalu.“ Jistě, nenajdete ani kritiku, ani obhajobu, protože simulují „objektivitu“ ve světě, kde je zapotřebí se taky občas, a řekl bych především, někoho úplně „neobjektivně“ a tvrdě zastat a někoho „neobjektivně“ tvrdě kritizovat podle příkazu „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“. Simulují objektivitu mezi oligarchou Babišem a demokracií a výsledný dojem je, že se mj. chovají jako srabi a nedokážou se zastat ani člověka, který jim byl v minulosti dlouhá léta dobrý jako sponzor – právě ve jménu této pseudoobjektivity.

Pan Kamberský HN – samozřejmě kromě LN - chválí (neprávem) a zároveň je strká s LN do jednoho pytle (to ovšem zcela právem, patří tam, spolu s aktuálně.cz, Respektem a d., jako ti, kteří Novým pořádkům dodávají nimbus jakési svobody projevu; můžeme si dovolit dokonce být neutrální!). „Ne, v žádném případě nechceme naznačovat, že by HN byly k AB vlídné či vstřícné, kritiky je významně více než zdrženlivých pochval. Ale chceme dokázat jedno: žádné velké a jakž takž korektní médium neprosazuje linii, v níž by hájilo či kritizovalo politika či majitele a priori, bez ohledu na konkrétní skutek, plán či výrok. Tu linii, kterou by tak rádi rozjeli někteří politici tím, že by všechny kritické hlasy označili a priori za nevěrohodné. Výjimku tvoří krom Soukupova impéria (TV Barrandov etc.) jen malé propagandistické weby, které však svou jednostrannost nijak neskrývají… navzdory snaze některých politiků se zatím nepodařilo rozparcelovat mediální prostor na separátní světy, které hlásají jen jednu jedinou pravdu svého vůdce, majitele či sponzora.“ Jistě, já např. svou jednostrannost nijak neskrývám. Nikdy jsem to nedělal, jsem jednostranným přívržencem toho, co považuji za pravdivé a správné, a odpůrcem toho, co považuji za lež. Ti co vyvažují mezi pravdou a lží a předstírají v tomto konfliktu objektivitu, jsou mi odporní.

Jenže pan Kamberský, to je ještě docela jiný případ. Za svůj závěr – „Útoky Zemana, Babiše i Kalouska na kritizující média jsou pak přesně těmi šrapnely, které razí cestu na počátku zmíněné „berlusconizaci““ - by si zasloužil medaili Josefa Goebbelse. Ani Zeman, ani Kalousek nevlastní žádné mediální impérium. Ani Zeman, ani Kalousek nejsou miliardáři. Tohle psaní sice důmyslnější a méně bezelstné než to, co napsal včera rovněž v Babišových LN Přemysl Houda, ale má stejně krátké nohy. Pomocník berlusconizátora bojuje proti berlusconizaci!

To vše má ovšem jednu dobrou stránku. Je pozitivní, že novináři Babišových médií cítí, že mají problém. A vymýšlejí si proto různé nejapné ideologie.