Co týden dal

Čtvrtek 1. října: Podle prezidenta Putina by se Rusko mohlo účastnit náletů koalice proti Islámskému státu, ale jen tenkrát, pokud to požehná OSN. Asi to půjde, nedá se předpokládat, že zrovna tohle by narazilo na ruské veto v OSN. Pozemních operací se účastnit nehodlá (jistě, pokud nebudou pozemní operace, bude Islámský stát pořád, byť s problémy, nějak fungovat a Západ bude mít pořád problém. Mezitím vznikla za americkými zády jakási koordinace zpravodajských informací mezi Irákem, Sýrií, Íránem a Ruskem. Rusko je očividně v ofenzívě (zatím diplomatické), pracuje na tom, aby plně zakořenilo na Blízkém východě. Až se to povede, může se soustředit na Ukrajinu a Blízké zahraničí a oslabený Západ nebude mít sílu mu v tom příliš bránit. Rusové se teď musí starat jen o to, aby příliv uprchlíků do Evropy náhodou nevyschl. A to, jak se zatím zdá, nebude pro Putina až tak těžké: nemusí pro to vlastně ani hnout prstem, stačí, když tomu nebude nijak bránit.

Účinnější boj proti korupci a větší nezávislost státních zástupců slibuje Zákon o státním zastupitelství, který po zapracování přípomínek dalších rezortů představil v úterý na tiskové konferenci ministr Pelikán. Hlavní inovací je zřízení tzv. protikorupčního speciálu, jakéhosi Výboru pro veřejné blaho, do něhož má být podle ministrových slov vybráno „třicet nejvýkonnějších státních zástupců“ oplývajících erudicí a jazykovou vybaveností. Po ruce bude mít nová protikorupční invizice dalších šedesát odborníků. Politika bude u nás napříště nikoli pod kontrolou soudců, ale prokurátorů. Představa, že by prokurátoři přímo vládli, je ovšem absurdní. Budou jen účinnou ozbrojenou pěstí nějaké mocenské kliky. Jaképak asi? V každém případě vzniká ČPR – Česká prokurátorská republika. To tu ještě nebylo. Zákonu je nutné věnovat velkou pozornost. Je opravdu zvláštní, proč se opozice (tedy ta demokratická) věnuje především ekonomickým záležitostem (Zákon o EET), kdežto věci zásadního významu (Zákon o státní službě, a teď i Zákon o státních zastupitelstvích), které nejspíš ohrožují demokracii daleko podstatněji, se snaží jen přičesat. Zřejmě přistoupila bez dalšího na babišovsko-pravdoláskařskou ideologii, že je jen spolkem ztroskotaných korupčníků a tunelářů.

Rakouská ministryně vnitra Miklová-Leitnerová (jedna z těch, co nám vyhrožovali hospodářskými sankcemi kvůli neochotě přijmout závazné kvóty) prohlásila, že pokud se v Rakousku budou hromadit uprchlíci v důsledku toho, že je Německo přestane přijímat, může Rakousko „použít síly“. Není úplně jasné, co to má znamenat. V každém případu všechna řešení nekontrolované migrace zatím vypadala tak, že si evropské státy, přes něž se vlna valí, problém přehazovaly jako horkou bramboru (kromě Německa, které má tu smůlu, že je cílovou zemí, jenže až tam uprchlíci dorazí, mnoho z nich dojde k závěru, že ani to není to pravé). Když někdo proud přibrzdí, udělá to, ať chce nebo nechce, na účet sousedů. Dokud se něco neudělá s tímhle, bude ten problém jen bobtnat.

Prezident Zeman oslavil své narozeniny stylově: v New Yorku, kde byl zrovna na zasedání Valného shromáždění OSN, pobyl prý nedlouhou dobu (tvrdí jeho mluvčí Ovčáček) v jedné místní ruské restauraci. Prostředí: dorty, ženy a zpěv (údajně tklivých ruských písní). Na Youtube je k nalezení krátký, ale výmluvný videozáběr. Doporučuji. Miroslav Kalousek k tomu řekl: „V zemi svobody bylo jistě velmi těžké najít vhodné prostředí a vhodné kumpány. Nicméně, kdo hledá, najde.“

Hlavním tématem úterních Babišových Lidových novin je i nadále prodej OKD z let 2003 – 2004. Hlavně proto, že v něm hrál významnou roli Babišův momentálně největší politický konkurent, tehdejší ministr financí a dnešní premiér Sobotka. Je to hrozně průhledné a svým způsobem ohavné: slonkismus s babišovskou tváří, resp. Pravda a Láska po babišovsku. A nikdo z protagonistů Velké protikorupční revoluce nemůže ani špitnout. Přitom byl zameten pod koberec Zdeněk Bakala, hlavní sponzor těch, co revoluci v mediální sféře spustili a podporovali (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny) – snad ti lidé mohli aspoň ceknout - a teď lítají chlupy ze sociálních demokratů, kteří ji podněcovali, protože byli přesvědčeni, že se tak snáze zbaví svých politických konkurentů.

Uprostřed této politické kulisy řeší Poslanecká sněmovna opravdu závažný společenský problém: jde o to probojovat, aby se významným dnem ČR stal 31. srpen (den sňatku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou v roce 1310). Jiní navrhují, aby se významným dnem stal naopak den narození jeho syna, pozdějšího císaře Karla IV. Je to typický neantagonistický rozpor (jak zněl termín z dialektické patafyziky, kterou do nás kdysi pod názvem marxismus-leninismus cpali ve škole). Zajímalo by mne, jak se k problému staví politické strany: kdo je pro sňatek, kdo je pro Karla. Je to ostatně symbolické: když se demontáž demokracie konečně chýlí ke konci, mohou se zabývat podstatnými věcmi.

Pátek 2. října: „Rusové bombardují islamisty“, zní okázalý titulek v Právu. Ze zpráv v tomto listě, ale vlastně i v dalších novinách, lze ovšem tzv. „meziřádkovým čtením“ (lidé mé generace jsou na ně celoživotně od útlého mládí trénovaní) vyčíst, že ve skutečnosti bombardují území, které potřebuje převzít Asádův režim od protivníků (tj. těch, které podporuje Západ). Na bombardovaných územích není po bojovnících Islámského státu ani stopy. Rusům jde o to co nejvíc mocensky posílit „svého“ Asáda. Byl jejich už předtím, ale nyní, poté co mohutně posílili svou vojenskou přítomnost na jeho teritoriu pod záminkou přičinlivé spolupráce s národy světa na boji proti Islámskému terorismu, je jejich úplně a ve všem všudy, protože mu už ani nic jiného nezbývá. Kromě toho ministr Chovanec má možná pravdu, když říká, že ruské bombardování může vyvolat další běženeckou vlnu (většina obětí byli jako obvykle civilisté, jenže jak se v té oblasti vůbec pozná civilista?) To je pozoruhodné: ruská politika je za posledních šedesát let pořád stejná a Západ je oproti ní neustále podobně bezbranný. O opravdové spojence má Západ nouzi: např. spojenec Turecko využívá spolupráci s národy světa a s USA k tomu, aby pořádně oslabil Kurdy. Kurdové jsou ale další spojenci, jediní, kteří jsou na území Sýrie a Iráku schopní Islámskému státu vzdorovat. Vzdorovat jsou ovšem schopni je proto, že mají vlastní emancipační státní ideu, kterou lze do důsledků uskutečnit jen na újmu Iráku, Sýrie, Turecka a Íránu. Politika spočívá v řešení neřešitelných situací. Zatím se to moc nedaří.

Reálná vyhlídka pro ČR je, že pokud Německo dokonale uzavře zelenou hranici s Rakouskem, vydá se několik desítek tisíc migrantů, kteří už na území Rakouska jsou, jedinou možnou cestou, tj. přes Českou republiku. Tak možná dostaneme jako poslední v Evropě přímý zásah do čumáku a nebudeme se muset jen planě bát a bít se v prsa „našimi hodnotami“, které v drtivé většině vlastně žádné hodnoty nejsou, spíš jen jakési choutky a záliby. Nevím, nevím, zda právě provedená cvičná mobilizace policajtů a vojáků na rakouské hranici demonstruje opravdu, že budeme stačit, až dojde k tvrdé zkoušce ohněm.

Miroslav Kalousek v PS úspěšně dosáhl toho, že projednávání zákonných předloh, jejichž smyslem je nově a účinněji zdaňovat hazard, muselo být přerušeno. S návrhem přišlo hnutí ANO a je tak ušlechtilý, že je to podezřelé. Příjmy, které stát získá z daní, budou věnovány, jak píší v Právu, „k navýšení financování sportu“. Pan Kalousek přednesl za tím účelem velmi dlouhý příspěvek, na jehož délku předem upozornil. Součástí parlamentní debaty bylo opět řešení otázky, je-li pan Kalousek opilý, nebo ne. Hlavním přívržencem tohoto názoru byl jako obvykle Andrej Babiš. Pan Kalousek prý ve Sněmovně imitoval československý dialekt, jímž hovoří pan Babiš (i československým dialektem lze říkat rozumné věci) a prokázal výsledkem lékařského vyšetření, že je střízlivý. Je třeba prokazovat ve Sněmovně střízlivost? Kolik desetin promile alkoholu už znemožňuje říkat rozumné věci? Vlastně by to měli dělat všichni poslanci, protože testy na alkohol jsou povinni dělat nejen řidiči, kteří si občas rádi přihnou, ale i zapřísáhlí abstinenti (já osobně k zapřisáhlým abstinentům, pokud k jejich abstinenci nevedou vážné zdravotní důvody, chovám celoživotně hlubokou nedůvěru).

Karel Schwarzenberg zjevně vážně zvažuje svůj odchod z čela TOP09. Má k tomu nepochybně vážné a respektabilní důvody. Zároveň je taky nepochybné, že to image strany (a ta strana je víc něž která jiná postavená na image) ovlivní v té nejnešťastnější chvíli: právě v době, kdy, jak se zdá, inkasuje v preferencích za sice zdrženlivou, ale přece jen podporu vládního stanoviska v otázce kvót. Za takové věci opoziční strana platí. Chtěl bych tedy jen zdůraznit, že ta podpora byla zcela na místě, a že politická strana, která čas od času neudělá takovou věc, tedy věc, která je správná, i přesto, že ji poškodí, nemá faktické právo na existenci.

Předseda Evropské komise Juncker se definitivně zbláznil. Chápu, proč na kongresu Evropská konfederace odborů v Paříži mluvil o tom, že jejich přijetí je povinností Evropanů a že jsou tady vítáni. Méně chápu, proč to formuloval jako otevřenou výzvu pro samotné uprchlíky, to už se velmi nevyplatilo kancléřce Merkelové, jenže ta uprchlíky zvala k sobě do Německa. Pan Juncker je zve (taky) k nám, a nevím, jak tímhle způsobem chce upevnit trhliny ve zdi solidarity EU. Ale pan Juncker je prý dokonce hrdý na to, že se Evropa stala útočištěm, jemuž uprchlíci dali přednost před USA, Čínou a Ruskem. Tak oni si mohli vybírat! A mezi těmito možnostmi! A vybrali si naštěstí právě nás! Jací jsme to dobří chlapíci!

Americký republikánský kandidát na prezidenta Donald Trump, který má zatím velikou veřejnou podporu, dal najevo pochopení pro Bašíra Asáda a hlavně Vladimíra Putina. Líbí se mu víc než Obama. Nechválil ho prý poprvé. Nemám o panu Trumpovi dost podrobných informací, přesto se nemohu zbavit dojmu, že je to zdařilá symbióza Miloše Zemana a Andreje Babiše v globálním rozměru. A vyhraje-li nedej Bože republikánské primárky a pak prezidentskou volbu, stane se rovnocenným nástupcem Baracka Obamy.

V Babišově Mladé frontě Dnes přinesli rozhovor s ruským historikem Ivanem Kurillou. Je to, pokud tomu dobře rozumím, jakýsi představitel středního proudu ruské inteligenci. Ani putinovec, ani disident. Až být disidentem s sebou neponese žádná zjevná rizika, rád se jistě přidá. Některá jeho stanoviska mi připadají být dosti příznačně ruská v tom horším slova smyslu (nechtěl bych to přehánět, podobné nehoráznosti v minulosti zazněly i z leckterých českých úst): „Po rozpadu SSSR u nás panovaly opravdu velké sympatie k Američanům. Ale politika Washingtonu nenaplnila očekávání Rusů. Ti to vnímali takto: udělali jsme velký krok k rozpadu sovětského impéria, odmítli komunistickou ideologii, začali pracovat na demokracii a tržní ekonomice. Ale následovalo utrpení, jelikož ekonomika zkolabovala. USA mohly udělat pro Rusko nějaký Marshallův plán, vždyť z rozpadu SSSR profitovaly – náhle se staly jedinou supervelmocí. Ale nepomohly a přišlo rozčarování.“ Je pozoruhodné, že v Rusku berou rozpad sovětského impéria jako svou zásluhu. Když se někomu rozpadne stát, je to nemilý karambol, když se mu rozpadne despotická koloniální veleříše, je to pro něho dokonce dobře. Žádný nárok na odměnu to však ještě nezakládá, protože zásluha může být teprve to, co z toho dokáže udělat. A to se dvakrát moc nepovedlo. (Tím nechci říci, že politika USA a Západu vůči Rusku byla na konci osmdesátých let a na počátku let devadesátých ve všem všudy rozumná). Tvrdit, že všichni ruští reformátoři za Nikolaje I. (!) během stavby železnic, za Alexandra II., za bolševiků ve dvacátých letech – má patrně na mysli NEP -, za Chruščova a za Gorbačova – byli připraveni přijmout americký model je poněkud nadsazené, co si vlastně tenkrát za „americký model“ představovali! Dosti ohavné mi pak připadá to, co říká o tom, jak byla ruská bolševická propaganda v padesátých letech a později vyváženější než ta americká v „hollywodských filmech“. (Prý „Nebyla zaměřená proti Americe jako takové, ale proti jejímu vedení, armádě. Podíváte-li se na sovětské filmy z té doby, většinou mluvily o dobrých Rusech, kteří bojovali společně s dobrými Američany proti špatným Američanům. Nebylo to jako v tehdejších hollywoodských filmech, kdy všichni Rusové byli zlí.“) Tak za prvé, Hollywod nebyl státní instituce a neprodukoval státní propagandu. Za druhé, nemám přehled o všech hollywodských filmech, zvláště tohoto typu, protože je u nás tehdy Rusové (a jejich zdejší přisluhovači) zakazovali a po převratu jsem neměl čas ani chuť to dohánět. Zato jsem měl čas v dětském věku dílem nedobrovolně (bylo to školně povinné), dílem z blbosti shlédnout několik mimořádně odporných ruských propagandistických slátanin. Za všechny jmenuji „Setkání na Labi“ a „Tajné poslání“. Jistě, Američané tam nebyli vylíčeni jako jednotný tábor odpudivých a nenávistných ne přátel. Na jedné straně stál ujařmený americký lid, který netoužil po ničem víc než splynout s Rusy v jednom společném táboře míru a socialismu, na druhé tlustí odpudiví byznysmani, kteří ho zotročili a vládli mu. Pamatuji se na krásnou scénu, kde byznysmani vykládají prostému americkému vojákovi, že Rusové, ti roztomilí chlapoci, s nimiž se setkal za války, jsou jeho nepřátelé, a rozhořčený voják odpoví tím, že tomu největšímu a nejtlustšímu dá obrovskou facku. Od té doby vždycky, když si na to vzpomenu, mám chuť někomu dát srovnatelnou facku. Poté, co jsem si přečetl rozhovor s panem Kurillou, hádejte komu?

Tamtéž se Luděk Navara věnuje Zákonu o státním zastupitelství. Cítí jakýsi problém v monopolním charakteru speciálního státního zastupitelství pro boj s korupcí a upozorňuje na to, že úřad bude sice formálně patřit pod státní zastupitelství, ale to nad ním nebude moci provádět dohled (na rozdíl od ostatních státních zastupitelství, které jsou mu podřízena). Tato instituce je plodem protikorupční hysterie minulých let, přispěje k další jakobínizaci „orgánů činných v trestním řízení“ a rozšíření možnost jejich zneužití k prosazování nekalých politických cílů. Spolu s již platným Zákonem o státní službě přispěje k právní petrifikaci změn, prosazených revoluční cestou ve Velké protikorupční revoluci. V případě schvalování Zákona o státní službě demokratická opozice selhala a soustředila se na zcela druhotnou a nepodstatnou záležitost s „politickými“ náměstky na ministerstvech. Stane se tak i tentokrát?

Sobota 3. října: po bouřlivé diskusi, při níž ODS a extremisté ve Sněmovně kritizovali Sobotkovu vládu, že dost důrazně nereagovala na rozhodnutí Rady ministrů vnitra EU ohledně kvót, schválila Sněmovna usnesení odmítající trvalý přerozdělovací mechanismus, platný na neurčitou dobu (to ovšem Rada EU zatím ještě neschválila). Ale podle toho co říkala koncem týdne kancléřka Merkelová, se k tomu dosti rychle schyluje). Text usnesení včetně přijatých pozměňovacích návrhů ODS najdete zde. Pro hlasovali skoro všichni přítomní poslanci z vládní koalice a podpořila je opoziční TOP09 (poslankyně TOP09 Chalánková návrh podala). Podpora mohla mít tedy povahu ústavní většiny (což asi v případě usnesení nemá žádnou formální váhu, ale věcně to přesto něco znamená), nestalo se, hlavně kvůli tomu, že hlasování zanedbalo 14 sociálních demokratů a 15 poslanců ANO). Je to, řekl bych, chyba. Pro bylo nakonec 91 z 141 přítomných, jen 20 hlasovalo proti. Podstatnou součástí usnesení jsou části I. a II. („I. konstatuje, a) že klíčová rozhodnutí, která mohou mít zásadní dopad na jednotlivé státy Evropské unie nebo kterými by se mohly jednotlivé státy cítit existenčně ohroženy, mají být přijímána jednomyslně, a b) že rozhodnutí týkající se řízení masivních migračních toků jsou takovými klíčovými rozhodnutími. II. Vyjadřuje nesouhlas se zaváděním trvalých mechanismů k přemisťování uprchlíků do Evropské unie a v jejím rámci na základě povinného redistribučního klíče (tzv. kvóty).“). To poskytuje vládě jakousi podporu pro eventuální další jednání rady ministrů vnitra EU, kde hrozí právě prosazení trvalého mechanismu přerozdělování – přičemž hlavní problém není ten princip sám o sobě, ale to, že by měl být přijat konsensem a v podobě, na níž se všichni členové shodnou, a být vyvážen účinnými celounijními opatřeními na regulaci migrace, obnovou funkčnosti unijních hranic a ujasněním způsobu, jak a kam mají být odmítnutí žadatelé o azyl vraceni (to poslední si nějak vůbec nedovedu představit). Že se i takto rozvrácená PS dokáže na nějaké věci domluvit přes hranici koalice – opozice, svědčí jednak o vážnosti situace, a jednak o tom, že si ji uvědomují a dočasně rezignují na bourání zbytků demokracie v duchu zásady fiat justitia pereat mundus. To platí především o opozici (kdy v minulosti něco podobného předvedla ČSSD?), a v rámci opozice o TOP09 (ODS pluje na vlnách klausismu, populismu a zaryté nechuti k EU jako takové).

Poslanci TOP09 jsou ochotni podpořit návrh zákona o hazardu, ale zablokují debatu o změně loterijního zákona, která má platit od začátku příštího roku, i když s jejím zněním nemají problém. Obstrukce už začaly, podmínka k jejich ukončení je, aby bylo předtím projednáno 31 opozičních návrhů, které už dlouhou dobu visí ve sněmovně a nebyly zařazeny na pořad jednání. Opozici jistě nezbývá než se takhle bránit, problém je, že bude obviňována z negativismu a leckdo na to obvinění bude slyšet. Postup příhodný pro zvýšení preferencí to není.

Sociálně demokratický analytik Lukáš Jelínek napsal do Práva vyvážený článek o dceři generála Mašína Zdeně, pro niž se teď znovu pootevřela naděje, že by mohla dostat rodinný statek, zabavený komunisty (cestu k tomu otevřel svým nálezem Ústavní soud). Článek je postaven na principu „na jedné straně – na druhé straně“. Podle analytika je třeba vzít v úvahu její dobrý kádrový původ (otec generál – protinacistický odbojář, proti nacismu se odbojovat mohlo, navíc je i z hlediska rudé části politického spektra „bezproblémový“, zemřel totiž včas, dřív, než se s budovateli Nových pořádků anno 1948 mohl dostat do konfliktu), který přebije jednání jejích bratrů, co „od něj převzali kus neohroženosti, ale zároveň se chovali zbaběle“ (mám sice k činnosti bratří Mašínů jakési výhrady, ale o zbabělosti mám úplně jiné představy než analytik ČSSD). Taky má paní Mašínová sice „radikální názory“, ale to by prý nemělo nic měnit na možnosti usilovat o individuální spravedlnost. Jaká velkorysost! Dokonce i takoví smějí usilovat o individuální spravedlnost! Jaký rozdíl od padesátých let minulého století! Je to už skoro jako za Antonína Novotného, kdy, jak známo, nebylo všechno jen špatné.

Okresní soud v Ostravě - Porubě projednává trestní případ herečky Národního divadla moravskoslezského Lady Bělaškové. Je obviněna z útoku na veřejného činitele, který proběhl tím, že policistu R. M. kopla tam, kde my normální neúřední osoby máme neslušně řečeno prdel. Úředním jazykem se to vyjádří „došlo ke kopu do hýždí policisty“. Stalo se to při „oslavě Nového roku“. Její kolega chtěl před budovou ČT stáhnout českou vlajku na půl žerdi, a to jako výraz antipatie k českému prezidentovi (kombinace český prezident – vlajka je v poslední době velmi inspirativní). Byl v té době podle vlastních slov podnapilý, což možná vzhledem k době, kdy se to stalo, nemusel ani zdůrazňovat. Jakýsi whistleblower přivolal policii, policista zaútočil „hmaty, chvaty a kopy“, načež podle policie herečka bránila kolegu a zasáhla rovněž „kopem“, jak výše popsáno. Státní zástupce uvedl, že za násilný čin by mohla obdržet i čtyři roky, ale benevolentně dodal, že v tomto případě tak vysoký trest nepředpokládá (když nejde o nic, co by se týkalo Velké protikorupční revoluce, jsou, jak vidno, státní zástupci v Ostravě velkorysí) (Paní Bělašková uvádí, že po zadržení ji dvakrát svlékli do naha a nutili dělat dřepy před kamerami, doufám, že tato záležitost bude velmi zevrubně vyšetřena, protože řada dnes starších lidí z disentu má s policií, ovšem předlistopadovou, obdobné zkušenosti, a co se v mládí naučíš…). Nechci nijak předjímat výsledek procesu, soudci ovšem jeho úlohu nezávidím, protože zachovat během takového líčení náležitou vážnost a důstojnost musí být poměrně náročné. Chtěl bych zdůraznit jinou věc. Nejde jen o to potrestat nehodnou útočnici, ale především odměnit statečného strážce pořádku, který neváhal zastavit vlastními hýžděmi útok rozlícené umělkyně. Vzhledem k tomu, že šlo mj. i o hájení cti nejvyššího představitele ČR, nabízí se skoro sama od sebe vhodná příležitost: blíží se náš hlavní svátek, 28. říjen. A při této příležitosti pan prezident rozdává řády a medaile. Nemělo by se tentokrát dostat i na tohoto hrdinu všedního dne? On přece v malém obstál tam, kde nedávno ve velkém selhali vysocí důstojníci Hradní stráže! (Nevím jen, zda se to dá ještě stihnout).

Pondělí 5. října: Politolog Petr Robejšek tvrdí v rozhovoru pro sobotní Právo, že „migranti sami představují hrozbu bezpečnostně-politickou a civilizační“. Bylo by slušné doplnit, že představují hrozbu jen pro rozloženou a demoralizovanou společnost. Jiná společnost je schopná jednak příliv migrantů regulovat, a jednak migranty absorbovat, aniž by to ohrozilo její základy. Je taky nesmysl spojovat migranty s islámem, není to žádné zamaskované křižácké tažení, jehož smyslem by bylo nás buď vyhladit, nebo přivést na jejich víru. Jen Evropané, Evropa nemá proti (jinak) věřícím lidem co postavit a upadá do hysterie, typické pro společenství bezradných, bezbranných a demoralizovaných lidí. Problém není v tom, že většina migrantů věří jinak než my, ale že my nevěříme ničemu. Taky vůbec nerozumím tomu, když pan Robejšek tvrdí, že Evropa není samoúčel, nýbrž jenom nástroj, který má členům přinést víc užitku, než kdyby jednali samostatně. Jistě: každý stát, každá obec je nikoli samoúčel, nýbrž nástroj, který má členům přispět víc užitku, než kdyby jednali samostatně. Samoúčel je jen jedinec, nesmrtelná lidská duše, která má na světě úkol a musí se snažit, aby v něm obstála. Stát nebo unie států je jen jedním z nástrojů, který má těm, co jsou v něm sdruženi, napomoci v plnění jedinečného úkolu, který byl každému z nich svěřen. V politické situaci, v níž nyní jsme, je Evropská unie lepším nástrojem než národní stát, národní stát nestačí, abychom mohli obhájit naše postavení v globálním světě, proti různým globálním predátorům (nejblíž na dosah je právě znovuprobuzené Ruské impérium). Chápu, že pana Robejška zrovna tohle v Hamburku až tak nepálí. Dále, pan Robejšek se domnívá, že násilí zanesou do Evropy hlavně migranti sami. Jak to může předem říci? Jak to může tak jistě vědět? Ujišťuji ho, že my Češi ke vnášení násilí do společnosti odjakživa žádné migranty nepotřebujeme: vystačíme si sami. Migranti jsou pro spoustu z nás jen vhodnou záminkou k tomu, aby mohli své latentní násilnictví plně uplatnit. A konečně, podle pana Robejška „média plní jen špatně, nebo vůbec ne, svou společenskou úlohu. Mají totiž veřejnosti nabízet alternativní pohledy na svět a různé scénáře vývoje. Místo toho propagují převážně jen názory žurnalistů samotných, tedy těch, kteří mají privilegium své postoje masově zveřejňovat“. To je skoro marxistický výklad. Neexistují žádná „média“ jako třída, jen živí lidé, co v nich pracují. A ti jsou povinni prezentovat své vlastní názory, za něž nesou odpovědnost (a ne papouškovat názory cizí, byť „alternativní“ – co to má znamenat „alternativní“, existuje snad nějaký základní názor, od něhož se má člověk vždycky odrážet, pokud má jiný? Důležité je, co si o té které věci myslím já sám a zda si za tím stojím se vším všudy). A s tím, že novináři mají „privilegium své postoje masově zveřejňovat“, je to u nás trochu vachrlaté. Já to privilegium nejdřív, v šedesátých letech, měl jen sakramentsky omezené (nebyl jsem komunista, ani s lidskou tváří, a časopis, do něhož jsem psal, dvakrát zakázali), pak jsem dvacet let psal jen do samizdatu (ještě takového, co nebyl příliš rozšířen), pak to bylo čtvrtstoletí lepší, a teď mám už zase jen k dispozici samizdat, ovšem dosti luxusní, samizdat na internetu. Pokud mi pan Robejšek chce namluvit, že to všechno je nějaké privilegium, ať jde někam. Ale považuji děla to za svou povinnost a budu to dělat, dokud to jen trochu půjde (je mi 76 let).

Andrej Babiš navrhuje „vyloučit Řecko z schengenského prostoru“, protože tím by se schengenská hranice posunula ke Slovinsku a k Maďarsku a běžencům by nestačilo k proniknutí do schengenu překonat pět kilometrů moře mezi Tureckem a nejbližšími řeckými ostrovy. Návrh má výhody: jednak je okázale radikální, podobně jako bývají některé návrhy prezidenta Zemana, a na jednodušší voliče (což jsou právě ti, o něž pan Babiš stojí) to zabere; a jednak je bytostně český: počítá, s kým vyběhneme, aby nám bylo líp (tentokrát s Řeky).

Vojtěch Varyš napsal do Babišovy Mladé fronty Dnes článek, jehož resumé (jak je v listu uvedeno) zní: „Hysterie, která se zmocnila obou názorových táborů v debatě o uprchlících, nabývá úsměvných rozměrů. Není nad to, vidět fašistu za každým stromem a uprchlíka za každým rohem.“ Je to krédo českého nechumelismu těchto dní: neblázněte, ať už uprchlíky přijmeme nebo ne, nic se celkem neděje, „na Mars nás nikdo nevystřelí“. A skutečné nebezpečí „nakonec přijde odjinud, než odkud ho vyhlížíme“. Tyto tři skupiny, „sluníčkáři“, „fašisté“ (mám velkou chuť psát to druhé bez uvozovek) a nechumelisté (v tomto případě babišovští) ve skutečnosti patří dohromady. Jsme v maléru, hysterie nám moc nepomůže, chtělo by to racionální přístup, ten je vždycky hrozně těžký. Ale úplně nejvíc nám uškodí ti, co nám budou namlouvat, že se nic neděje.

V Babišových LN pokračuje frontální útok na premiéra Sobotku a ČSSD prostřednictvím případu OKD. Musím říci, že mi to už věcně nepřipadá zajímavé, je to zajímavé jen z toho hlediska, jak se realizuje Babišův Wille zur Macht. Teď např. píší o tom, jak „stát“ nevyslyšel výzvu nizozemské společnosti BXR, aby nenapadal prodej bývalých hornických bytů po OKD. Stát (rovná se v tomto případě ministerstvo financí, rovná se Andrej Babiš), podal námitku k antimonopolnímu úřadu proti prodeji bytů společnosti Round Hill Capital. Stát jsem já. Tedy ještě ne, ale jak dlouho ještě?

Úterý 6. října Doplňuji ještě dvě poznámky, které by vlastně patřily do pondělka. První se týká projevu papeže Františka, totiž projevu, který přednesl v americkém Kongresu (překlad přetiskli v Babišových Lidových novinách, příloha Orientace). Je moc hezké, že se papež rozhodl věnovat mimořádnou pozornost všem druhům fundamentalismu - fundamentalismus a fanatismus je něco, co třeba nemocnou českou společnost ohrožuje ve zvýšené míře už pár let: fanatismus justičních jakobínů z řad státních zástupců a „občanské společnosti“ (Rekonstrukce státu), kterým se podařilo pořádně rozvrátit demokracii v ČR a otevřít vrata k moci Andreji Babišovi, fanatismus „sluníčkářů“ i fanatismus „antiislamistů“ v nynější migrační krizi, která u nás probíhá zatím v médiích (žádní migranti tu pořád ještě nejsou). To ale prý znamená vzdorovat „simplicistickému zjednodušování, které zná jenom dobro a zlo, pokud chcete hříšníky a spravedlivé“. Tomu vůbec nerozumím, v politice jistě nejde o dobro a zlo, o Poslední soud, ten není v naší kompetenci, ale o správné a nesprávné názory a projekty, obojí je od sebe zcela striktně odlišovat, a hlavně stát si na svém, stát si na svém vytrvale a statečně. V zásadě to nikdy není tak, že každý máme tak trochu pravdu a musíme si to navzájem tolerovat. Jde o to pravdu hledat, najít a hájit. Podivné jsou taky řeči o „obnoveném duchu bratrství a solidarity“ , o tom, že „máme podporovat jeden druhého s respektem k našim odlišnostem, různé etice(!) a přesvědčení“. Bratrství a solidaritu mezi farmáři a čuňaty (viz Orwell) nevyznávám. Respektem, který farmáři prokazují odlišnostem, etice a přesvědčení čuňat se z farmářů postupně stávají čuňata. A pokud chce snad Svatý Otec budovat „velké společné dobro: společnost, která obětuje partikulární zájmy, aby bylo možné sdílet, v míru a spravedlivě, jeho výhody a zájmy, stejně jako společenský život“, tak v každém případě beze mne, jeden podobný experiment jsem zažil na vlastní kůži, opakování se budu snažit ze zbývajících sil bránit. Jiné než partikulární zájmy nejsou. Dále papež mluví o uprchlickém problému, o tom, že „také na tomto kontinentu tisíce lidí putují na sever, aby nalezly lepší život pro sebe a pro své milované, aby se chopily své velké příležitosti. To je dobré, problém nastává ve chvíli, kdy už nejde o tisíce, ale o miliony. Nemohu se zbavit dojmu, že tenhle papež je jednou z globálních výzev, s nimiž bychom se měli vypořádat.

Druhá věc, která mne zaujala, je vytrvalost, s níž Petr Zídek tamtéž (v příloze Orientace Babišových Lidových novin) propaguje „monumentální monografii o literární cenzuře v obecném zájmu“. Tentokrát jde o rozhovor s jedním z editorů publikace, Petrem Šámalem. Mám na rozdíl od autora s cenzurou jakési zkušenosti v tom smyslu, že jsem byl po určitou jejím objektem, a zaráží mne určité nesrovnalosti. Například v šedesátých letech minulého století existovala předběžná cenzura. Proti tomu, co bylo předtím a co bylo potom (nevím, zda se to ještě vůbec dá nazvat cenzurou, byl to komplexní, daleko úděsnější fenomén likvidace svobody projevu) byla předběžná cenzura velkou vymožeností v tom smyslu, že vám úřad vyhodil z textu to, co považoval za závadné, a tím pádem bezděčně přejímal nad tím, co tam pak zbylo, jakousi neformální garanci. Díky tomu se mohlo psát leccos, co předtím nebylo možné, protože cenzura, která zcenzuruje úplně všechno, není už žádná cenzura a není dost dobře možná. Předběžná cenzura šedesátých let byla z hlediska normalizační praxe dost velká vymoženost. Tedy na následné cenzuře, pokud se provádí tak, že jsou povoláni k zodpovědnosti autoři i redaktoři, takže pak už se nikdo neodváží ani nic napsat, ani nic vydat, není vůbec nic „liberálního“. Jinak jsem rád, že se k publikaci o literární cenzuře v babišovinách tak umanutě vracejí, mohu aspoň dohnat svůj dluh a dát k dispozici článek svého zesnulého přítele Jana Lopatky o tom, jak v praxi „literární cenzura v obecném zájmu“ pracovala s Bohumilem Hrabalem. Je pozoruhodné, že text, který vyšel v roce 1967, tehdejší předběžná cenzura pustila. Najdete ho zde, je místy dosti zábavný.

Nedělní debata Babiš – Kalousek na ČT (Otázky Václava Moravce) dopadla úplně přesně tak, jak se dalo předpokládat. Pozoruhodné jsou jen následné reakce. Např. Andrej Babiš zalitoval, že se redaktor neptal na věci, které jsou pozitivní (!) a Jan Zahradil Kalouskovi vytknul, že kdysi zmermomocnil ODS, aby byla pro církevní restituce (to muselo být nepochybně pro pana Zahradila stejné utrpení, jako by bylo pro čerta koupat se ve svěcené vodě).

Průzkum TNS Aisa ohledně volebního modelu pro volby do PS je pozoruhodný tím, že nepřinesl vůbec nic nového. Instituce pro průzkum veřejného mínění dosahují v Nových pořádcích v podstatě už ideálu: neposkytují vůbec žádné relevantní informace. Proto je v budoucnu ani nebude třeba zakazovat.

V Babišově Mladé frontě Dnes jdou po „Sobotkově osobním příteli“ Radku Pokorném, který prý v arbitrážích údajně zastupuje firmy, jež se spoří se státem, a je zároveň místopředsedou rozhodčího soudu. Myslím, že úsilí o kompromitaci politického protivníka by nemělo být předváděno s takovou bezelstnou přímostí, s jakou to Babišova MfD dělá. Člověk by se pomalu styděl to číst.

Bývalá ministryně pro lidská vláda v Topolánkově vládě Džamila Stehlíková ((byla tam za zelené) se rovněž v Babišově frontě vyjadřuje k pohlavku, který uštědřil nešťastný ředitel jedné základní školy v Praze žákovi. Následně se matce žáka, jehož takto zneuctil, omluvil, zaplatil pokutu, ale paní exministryni to pořád nestačí. Cituji namátkou: „Pan ředitel předvedl třídě agresivní, násilnické, tedy asociální chování… Pokud se žák chová nevhodně, už Komenský radil, aby se kantor snažil nejdříve pochopit proč. Významný švýcarský psycholog Carl Gustav Jung napsal, že chování dětí je zrcadlem chování dospělých… Já se dočetla, že v té rodině (tj. rodině zneuctěného, bd) chybí otec. To by mohla být přece pro kantora výzva, aby ho tak trochu zastoupil (přesně to učinil a se zlou se potázal, bd).“ Paní ministryně se snažila v Topolánkově vládě prosadit zákaz fyzických trestů i v rodinách, ale před tím, než věc předložila vládě, absolvovala „velmi otevřený rozhovor s tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem“ který ji přesvědčil, „aby to stáhla, že na to není společnost připravená“ (jak by asi musela vypadat společnost, která by byla připravená na takovou ptákovinu!). Obdivuji pana Topolánka, že v té věci zjevně dokázal zachovat takt a pevné nervy, nicméně se přece jen v jedné věci neudržel: „zastával názor, že ve výjimečných situacích nějaká ta rána nezaškodí.“ Nakonec se paní exministryně přiznala, že odpůrci měli obavy, aby, pokud by to bylo uzákoněno, děti nepráskaly vlastní rodiče (model Pavlík Morozov). Její víra v čarovnou moc zákona je ovšem obdivuhodná: „Žádné udávání. Já myslím, že by se jednoduše rodiče sami víc hlídali. Pokud je něco zakázáno, většina lidí to má v sobě jako červenou kontrolku. Když by někdo doma uhodil dítě, vnitřně by se zastyděl, protože by panoval konsenzus, že se děti nebijí.“ Člověk by řekl, že v životě to chodí tak, že napřed je o něčem jakýsi konsenzus, a pak se to uzákoní. Podle paní exministryně se napřed něco uzákoní, a na základě zákona pak vznikne konsensus (o konsensus se zjevně postará policie). Jak je dobře, že paní exministryně pro lidská práva už není ministryní!

Středa 7. října: Karel Schwarzenberg zřejmě v politice aspoň jednou nohou ještě zůstane, a to jako čestný předseda strany e jako lídr v Praze pro příští volby do PS. Chce se taky v příštím roce podílet na kampani opřed senátními a krajskými volbami. Při té příležitosti řekl: „Jsou dvě osoby, které mě motivují k tomu, abych zůstal. A ty mě motivují velmi silně. Je to pan prezident a pan Babiš.“ To je skutečně respektabilní důvod, a i ty dvě osoby jsou vybrány velmi přesně.

Zrádný Karl Eugen Czernin se snaží, jak píší v Právu, „znovu rozhýbat restituční kauzu rodu Czerninů“. Chce restituovat dosti rozsáhlý majetek. To ovšem, jak píší tamtéž, „nenechalo chladnými české odbojáře“. A schyluje se k právní bitvě století. Čeští odbojáři přitom mají své jisté: jsou jedinou organizací, která bez problému vydrží, nejen když to tu spolknou Rusové, ale i tenkrát, když to tu obsadí Islámský stát. Hodí se do každého počasí. Snesli by i Marťany, kdyby ovšem nějací byli. Proto ale taky už nikoho dvakrát moc nezajímají. Je to v podstatě folklór.

Taktéž v Právu píší o údajném kompromitujícím snímku ministra Chovance s nahou dívkou. To je další další průhledný a poměrně nejapný atak na ministra (ten předchozí s Českou poštou a s údajným úplatkem se taky moc nepovedl), a je třeba se ptát: kdopak by to asi tak mohl mít chuť pana minstra potopit, zavařit přitom premiérovi a otevřít otázku, kdo by měl nově obsadit citlivý rezort vnitra, aby byly všechny tři důležité rezorty – vnitro, obrana a spravedlnost – pod jednou společnou čepicí? Nabízím dvě možné odpovědi: a) Sněhurka a sedm trpajzlíkú, b) Andrej Babiš. Nehodící se škrtněte.

V KDU-ČSL dřímají nepřeberné a dosti hrozivé možnosti. Skrývá je v sobě místopředseda Jan Bartošek. V úterním Právu se zabývá otázkou „Co s armádou“. Odvolává se na rozhovor s Petrem Robejškem, o němž jsem už psal, a zejména na myšlenku, která mi k mé hanbě ušla. Pan Robejšek navrhuje, „aby byly české obranné síly co nejrychleji přeorganizovány podle „policejní“ logiky, tedy na armádu, která zabraňuje nepokojů a je schopna bránit hranice.“ Armáda podle policejní logiky, to je sen všech diktátorů a všech autokratických režimů. Doufám, že se to panu Bartoškovi prosadit nepovede, ostatně nejspíš ne, na to je moc malý pán. Ale může se to u nás v téhle vzrušené době velmi snadno povést jiným.

Radim Tobolka, doktorand Filosofické fakulty Univerzity v Hradci Králové, píše v Babišových Lidových novinách na téma integrace uprchlíků: „První dojmy z nové země určí vaše vnímání na dlouhé měsíce a roky dopředu. Může z toho vzniknout až sebenaplňující se proroctví: no co se dá dělat, tak my se o vás nějak postaráme, když už vás sem přidělili, ale připadá nám, že se tady těžko integrujete, víte, naše kultura je jiná než vaše… Kam myslíte, že to povede? Naopak ukážete-li jako hostitelé přívětivou tvář, ti lidé vám budou do smrti vděční. Loajalita k nové zemi, respekt k jejím zvyklostem a zákonům pak vzniknou velmi rychle.“ Další nechumelista. Všechny dosavadní případy učí, že vznik takové „nové loajality“ je věc svízelná a dlouhodobá. Neříkám že nemožná. Ale „přívětivá tvář“ k tomu rozhodně nestačí. Je to záležitost dlouhé a namáhavé práce, která se nemusí povést a v minulosti se v mnoha případech taky moc nepovedla.

Čtvrtek 7. října: „Norské úřady“ (přesněji řečeno Krajská komise pro sociálně-právní ochranu dětí Barnevernet) odebrala paní Evě Michalákové rodičovská práva k staršímu synovi. Mladšího poslala k adopci jeho současným pěstounům. Manželství paní Michalákové, z něhož se děti narodily, je už dávno rozvedeno, děti žijí již řadu let u norských pěstounů, vůbec neumějí česky a o styk se svou matkou, jak se zdá, nestojí. Já osobně nemám pochybnosti o tom, že děti byly paní Michalákové odebrány právem, připouštím ovšem, že jako všechny podobné případy, i tahle věc je sporná, tj. jiní ji mohou brát jako spornou. Co mi připadá nesporné je, že divoká nacionalistická štvanice, která se dnes u nás odehrává, je po všech stránkách odpudivá. Je to něco jako hilsneriáda v mezinárodním měřítku, předmětem vlasteneckého lynče je norský stát a jeho představitelé včetně té nešťastné paní, co má zrovna tu smůlu, že dělá v Praze velvyslankyni. Kdejaký český politik usiluje o to, aby se na případu profiloval a zviditelnil, celé to vypadá jako soutěž, kdo si vymyslí větší a křiklavější gesto. Ministr Zaorálek označil rozhodnutí norské Barnevernet za nehorázné a poslal do Norska nótu (jestlipak začíná oblíbeným ministrovým oslovením „Vy měkoty, vy pařezy, vy duby“, mohlo by to být něco na způsob dopisu záporožských kozáků tureckému sultánovi), poslankyně TOP09 Chalánková hovoří o únosu a europoslanec Zdechovský (KDU-ČSL) o krádeži českých dětí (jak je to podobné tomu, když nám v lese u Polné Norové, tedy tehdy přesněji řečeno Židé, podřezali naši, českou křesťanskou holku a ohrozili tak naše hodnoty, zbožný lidovec o tom jistě ví své). A navrhuje vyhoštění norské velvyslankyně z ČR a přerušení diplomatických vztahů s Norskem. Je nesporně vítězem nevyhlášené soutěže, vytýkám mu však přece jen nedůslednost: zpupná velvyslankyně by správně měla být upálena na Staroměstském náměstí a Norsku bychom měli vyhlásit válku. Protože s ním však nemáme společné hranice, je od nás poměrně vzdálené, dělí nás moře, Česká republika nedisponuje vlastními přístavy a válečným námořnictvem a invaze do Norska by proto byla jen obtížně realizovatelná, bylo by nejlepší, kdyby za účelem provedení války byla norská armáda přesunuta na naše území. Vzhledem k tomu, že obě země jsou v NATO, mohla by transport zajistit Aliance a dohlédnout na to, aby boj proběhl podle mezinárodních norem a standardů. Pokud bychom vyhráli, svrhli bychom norského krále a na uprázdněný trůn by zasedl Miloš Zeman. Prezident Zeman nápad pana Zdechovského hned označil za „nikoli špatný“, ale pak couvl a spokojil se s tím, že navrhl povolání českého velvyslance z Norska do ČR na konzultace (předstupeň přerušení diplomatických vztahů). A vymyslil si trest vpravdě ďábelský: „zrušil pozvání norské velvyslankyně na oslavy státního svátku 28. října“. Dovedu si představit, jaká panika vznikla na norském velvyslanectví, když se tam tu jobovku dozvěděli! Se Zemanem se okamžitě solidarizoval předseda TOP09 Schwarzenberg („Vzhledem k postupu norské strany ohledně těch nešťastných dětí je to naprosto pochopitelné“). Premiér Sobotka prohlásil, že rozhodnutí norské strany poškodí česko-norské vztahy a svolal schůzku ministrů, jejichž rezortů se případ týká. Ministr Stropnický tam zatím ještě nebyl, zúčastnili se kromě premiéra a ministra zahraničí ministryně práce a sociálních věcí Marxová (rozhodnutí „norské strany“ není korektní) a ministr spravedlnosti Pelikán. Maximální míru politické odvahy projevil Stanislav Polčák: norský postup je sice „nepochybně za hranou přijatelnosti“, ale vyhoštění velvyslankyně „nic neřeší“. Podobnou statečnost třetího stupně zvolil v případě Zemanova rozhodnutí nepozvat norskou velvyslankyni na oslavu 28. října i místopředseda TOP09 Kalousek („hledal bych jiný instrument než tento“), předseda ODS Fiala šel ještě o maličký krůček dál a řekl, že Zemanovo rozhodnutí nepovažuje za šťastné a že to neposkytuje žádné řešení kauzy norských dětí. A ministr Pelikán nakonec sdělil, že se k samotnému případu nemůže vyjadřovat, protože nezná spis. Konsternuje mne ovšem, že nikdo z významnějších politiků neupozornil na to, že se tu na základě právního případu, který ani náhodou není jednoznačný, znovu rozjíždí ohavná, hysterická politická kampaň, při níž se kdekdo snaží svézt na vlně falešné národní hrdosti a získat body a u voličstva a ve veřejnosti. I taková nepříjemná, nepopulární práce čelit pochybným davovým vášním místo abychom je živili patří k profesi politika, jinak by byla politika pro kočku.

Miloš Zeman byl v posledních dnech politicky aktivní i jinak. Při prezentaci knihy Jitky Frantové „Jiří Pelikán – nepohodlný exulant“, k níž napsal předmluvu, seřval italského velvyslance (velvyslanectví slavnostní představení knihy zjevně pořádalo), že mu nenalili. Učinil tak slovy: „Pane velvyslanče, vidím, že šetříte. Na stole není víno, ale minerálka. Nicméně mi dovolte, abych hluboce poděkoval Itálii, italskému národu a italskému politikovi Bettino Craximu, že umožnil Jiřímu Pelikánovi, aby byl hlasem svobodného Československa. Viva Itálie.“ No řekněte, není to zábavný, milý chlapík, ten náš prezident! A to si ještě italský velvyslanec může gratulovat: nenalít prezidentovi není zase až tak velký přestupek, a tak smí doufat, že na 28. října, kdy se např. jeho norská kolegyně se bude v tichu užírat o samotě na norském velvyslanectví, se zúčastní s celým diplomatickým sborem veselého prezidentského reje ve Vladislavském sále.

Prezident dále vědomě pracuje na národní jednotě. Společnost je prý dokonce už sjednocená, a kdo schvaluje příliv imigrantů v rozporu s dublinskými dohodami, schvaluje trestný čin. Řekl to v rozhovoru pro ČTK. Co je v rozporu s dublinskými dohodami? Příliv imigrantů nebo schvalovači? Co to znamená „schvalovat příliv imigrantů“? Když si někdo myslí, že se těm lidem má pomoci? Nebo když asi někdo myslí, že příliv migrantů je to nejlepší, co nás mohlo potkat? A to snad si myslí ti, kterým teď říká „pražské štěkny“? Já jsem zatím nic podobného od nikoho neslyšel. I kdyby si to ale někdo myslil, žijeme pořád ještě aspoň formálně ve svobodné společnosti a kdosi to myslí, má právo to říkat. Kancléřka Merkelová se v těchto dnech vyjádřila (konečně), že Dublinské dohody jsou překonány. Je to od ní taky trestný čin? Schvalování přílivu uprchlíků má být v prostředí nové národní jednoty zjevně něco jako schvalování atentátu na Heydricha. Je to závažná věc a musí se o ní svobodně mluvit. Pražské štěkny kontra 90 – 95% české společnosti (jak si to pna prezident změřil?), to mi nějak moc připomíná zkrachovance a zaprodance. A vůbec, proč Zemanovi tolik vadí ti, které nazývá „pražské štěkny“? Politicky ho přece nijak nemůžou ohrozit. Chtěl by asi ve společnosti větší unisono. Není první ani poslední.

A poslední věc, pokud jde o Miloše Zemana: prý už je na stopě Peroutkově článku Hitler je gentleman. V článku z 23. března 1938 v Přítomnosti totiž Peroutka podle něho napsal: „Cenzura mi zabránila v publikaci článku, v němž jsem ocenil vynikající schopnosti říšského kancléře“. Přesný citát ovšem zní: „Cenzura znemožnila mi posledně, abych upozornil na pozoruhodné schopnosti německého kancléře a abych varoval před jeho podceňováním.“ Od toho k tvrzení „Hitler je gentleman“, navíc v článku, který i podle Zemana vůbec nevyšel, je dost daleko. Tahle Zemanova legrační umanutost naneštěstí zároveň zastírá skutečnost, že Ferdinand Peroutka je v mnoha ohledech publicista problematický. Byl to velmi šikovný a zdatný zastánce teorie, že svoboda je poznaná nutnost, a v tom duchu dělal nenáležité ústupky za první druhé a (hlavně) za třetí (poválečné) republiky. Přitom se v rámci poznané nutnosti snažil tu a tam prosadit i něco inteligentního a správného, takže leckdo má sklon jeho hlavní vadu přehlednout či omlouvat.

V Babišově Mladé frontě Dnes vyšel zábavný článek o slovenském miliardáři Pavlovi Krúpovi, který se podílí na protibakalovském tažení. Píšou tam o něm mj.: „Podle řady hlasů funguje jen jako žoldák na špinavou práci. Prý ho používají větší investiční skupiny i někteří politici pro akce, se kterými se sami nechtějí umazat. I zde podle mnohých hraje pouze roli „předstřelce“, jehož cílem má být politicko-ekonomický lynč privatizátorů OKD a jeho vedení. Podle některých pracuje pro Hrad, ostatně prezident Zeman mu vyjádřil podporu, a kromě samotného Bakaly má nepřímo torpédovat i premiéra Bohuslava Sobotku a jeho vlivné spojence v čele s právníkem Radkem Pokorným. Oba se kolem privatizace OKD pohybovali. V pozadí také mohou stát zájmy některých finančníků, kteří dostali chuť na části majetku NWR. Krúpa má historicky blízko třeba k J&T, Pentě či realitnímu dravci Radovanu Vítkovi.“ Safra, a něco mi tady pořád chybí. Co takhle třeba Andrej Babiš, který by rád zabil jedou ranou dvě mouchy – Bakalu i Sobotku? Jak to, že je to nenapadlo?

Pátek 9. října: Ministr Stropnický je poměrně skromný člověk. Považuje za pozitivní, že 76% českých vojáků podporuje demokracii a 84% je jich loajálních ke svým velitelům. Souhlasí s ním i místopředseda branného výboru PS Gabal: „Výskyt extremismu není v armádě nijak silný a není vůbec nadprůměrný vůči šetřením standardní české společnosti. V tom prostě armáda odráží – dobře nebo špatně – stav české mysli.“ Člověk by řekl, že armáda, zejména ta profesionální, by měla být ke státu, který má bránit, aspoň o fous loajálnější než většina obyvatelstva, a že šestnáct procent zaměstnanců, kteří kašlou na své nadřízené, se snad snese na nějakém průměrném úřadě, ale v armádě to představuje dost velké bezpečnostní riziko.

V Právu píší o průzkumu CVVM ohledně přijímání uprchlíků v ČR s titulkem: „polovina Čechů proti přijímání uprchlíků“. Titulek není přesný, lidé by v tomto poměru uprchlíky sice přijímali, ale ne ty, kteří k nám teď přicházejí. Pokud jde o uprchlíky z Blízkého východu a Severní Afriky (a to jsou právě ti, o něž teď jde), je proti 69% respondentů, pro jen 25% (zbytek neví). Čili souhlasí jen čtvrtina obyvatelstva (např. v Polsku je situace o něco málo lepší). Z toho plyne, že všechny strany a hnutí, které se profilují na protiimigrantské politice, mají o podporu veřejnosti postaráno. Jenže problém nestojí tak, zda máme imigranty přijmout nebo ne. Otázka je, kolik jich jsme schopni přijmout a zda jsme schopni příliv emigrantů omezit, aniž by to znamenalo – tedy aniž by to taky znamenalo - výraznou změnu naší vnitřní politické situace k horšímu. Je zjevné, že pod heslem „pryč s imigranty“ se u nás shromažďuje to nejhorší a nejburanštější, co v české společnosti je. Na druhé straně pokud imigrační vlna způsobí rozvrat společnosti a státu, bude to vlastně stejné. Ani lepší, ani horší. Stejné.

Generální ředitel Českého rozhlasu Duhan rezignoval na svou funkci. Pohnutkou k rezignaci je to, že zaměstnal v instituci svého syna. Já toho člověka vůbec neznám a o jeho působení ve funkci jsem slyšel jen to nejhorší. Přesto důvod, pro nějž ho odvolávají, je typicky protikorupčně – revoluční. Věcně (nikoli formálně-právně) záleží snad na tom, zda ho tam zaměstnal např. jako svého náměstka nebo jako portýra. Tím chci říci jenom to, že se logicky otvírá otázka „co je za tím“. Není to jen symptom skrytého boje o veřejnoprávní médium a pokud o jeho „privatizaci“ (faktickou, ne formální)? To se u nás zatím ještě nikomu nepovedlo.

V Právu přetiskli rozhovor s místopředsedou Nejvyššího soudu Fialou. Říká v něm mj.: „Naše osobnosti z různých povolání, jako je například předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, se v připravované knize egyptologa Bárty zabývají vznikem a zánikem civilizací. Porovnávají je od starověku a snaží se odpovědět na otázku, zda současná evropská společnost naplňuje symptomy zanikající civilizace, či nikoliv.“ Myslím, že je to typická špatně položená otázka. Může si ji klást nezainteresovaný člověk, který se na věc dívá z odstupu (časového, místního). Nezávislý historik. My jsme tak říkajíc v tom a každý by se měl ptát především sám sebe: dělám dost pro to, aby naše civilizace nešla zu grunde? Jiná otázka ani dost dobře nemá smysl, protože to bude nanejvýš alibi: civilizace jde zu grunde, je to poznaná nutnost, a tak na mně vůbec nezáleží.

Kancléřka Merkelová řekla v evropském parlamentu mj.: „Nesmíme podlehnout pokušení couvnout ke státnímu a národnímu jednání. Naopak jen společně se nám podaří dosáhnout férového rozdělení uprchlíků.“ Jenže nejde jen o to, férově rozdělit to, co sem přiteče. Je zjevné, že Německo je na hraně svých možností (a že je mu třeba pomoci). Na hranu se velmi rychle dostanou i ostatní evropské státy. Pak už jen sebe poškodíme a nepomůžeme nikomu. Jde tedy, a to zároveň, o to, zda bude Evropa schopná ten příliv uprchlíků, který je zjevně aspoň do jisté míry účelově a uměle nabuzený, regulovat a přitlumit. Tím, že si pozvala do syrské zahrádky na pomoc ruského kozla, si určitě moc nepomůže. Kancléřka Merkelová projevila velkou politickou neprozřetelnost, svou úlohu nezvládla a její „wir schaffen das“ se nápadně podobá Obamovu volebnímu „Yes we can“; jen je to v jejím případě navíc ještě jen východisko z nouze.

Zatím jediný střízlivější článek k tématu „uloupených dětí“ paní Michalákové publikovala v Babišových Lidových novinách exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Cituji namátkou: „A nyní si položme kruciální otázku – k čemu je vlastně právo určeno. Vedle dalších běžných normativních systémů (jako jsou například morálka nebo náboženství), které máme pro úpravu společenských vztahů, je systémem zcela jednoznačně nejdražším, nejtěžkopádnějším a nejkomplikovanějším a společnost by ho měla užívat pro regulaci jen tam, kde je regulace nezbytná a společenské vztahy, jež chce právem upravovat, pro takovou úpravu vůbec vhodná. Existují totiž vztahy (jako například láska, přátelství, slušné chování či zdvořilost), pro které je právo nástrojem nevhodným, ba dokonce ryze škodlivým, neboť v lepším případě se jím nikdo neřídí a v horším případě zakládá na bezpráví. Víc práva je totiž jen málokdy práva líp.“ To je zajímavé, běsnění kolem dětí Michalákových vlastně souvisí s běsněním jakobínských fanatiků Velké protikorupční revoluce. Právní fundamentalismus není všelék na všechny neduhy společnosti.

Sobota 10. října: podle toho, co říkal ministr Chovanec, Rakousko nedávno deklarovalo, že je připraveno uzavřít své hranice s Německem a se Slovinskem. Mohlo by se tak prý stát po víkendových volbách ve Vídni. Rovněž v Bavorsku se chystají zpřísnit režim na hranicích (hlavně na „zelené hranici“), přes které do země proudí z Rakouska migranti. V tom případě se proud uprchlíků může obrátit do ČR (a odtud na dosud méně střežené hranice se Saskem). V Rakousku je cca 50 tisíc lidí, kteří se touží dostat do Německa, v Německu už i mezi politiky sílí hlasy, že jeho kapacity, pokud jde o uprchlíky, jsou v podstatě vyčerpány. Česká armáda a policie by byla schopna poslat na hranice 3200 vojáků a policistů, do jedné směny 500 policistů a 300 vojáků. Do Německa dnes přechází denně 4000 - 5000 uprchlíků. Příliv uprchlíků z Balkánu prý nijak nevázne, pokud se v Maďarsku podaří dokončit plot na hranici s Chorvatskem (má se to stát během několika dní) a hranice více či méně zablokují, budou se nově příchozí hromadit v Chorvatsku (Chorvatsko to absolutně nemůže zvládnout). Když ne, budou pokračovat směrem do Rakouska, a pak a bude logické, když Rakušané zavřou hranice s Maďarskem (pokud to vůbec jde). Pak budou uprchlíci pokračovat do Německa přes Slovensko a ČR. Nedovedu si představit, jak by je bylo možné za současného stavu a současného počtu nasazených vojáků a policistů na hranicích ČR zastavit. V tom případě by ČR dostala konečně „plný zásah“ migrační vlny. Problém nejsou ani tak uprchlíci sami (i když na určité dejme tomu nepohodlí by si spousta lidí v Praze, Brně a na celé trase museli zvyknout; v Budapešti to ovšem taky bez velkých problémů přežili), ale výrazné zhoršení politické situace v zemi a posílení uhlazených i méně uhlazených „radikálů“ a extremistů. Já ostatně se daleko víc než daleko víc než migrantů bojím Zemana, Klause, Okamury, Konvičky ap. Ministr Chovanec taky naznačil, že může být přerušen provoz mezinárodních rychlíků z Rakouska. Tím vším bychom konečně přestali být pouhým velmi rozčileným pozorovatelem a stali bychom se přímým účastníkem nynějšího migračního dění - na způsob Makedonie, Srbska, Maďarska, Chorvatska a Rakouska.

Miroslavu Kalouskovi se podařilo přimět vládu, aby podala do Sněmovny návrh nového zákona o hazardu. Šlo o procedurální spor, související s „předbíháním ve frontě“ před opozičními návrhy, které ve Sněmovně leží už řadu dní, ne o to, že by TOP09 chtěla blokovat vyšší zdanění hazardu. Demokratická opozice má čas od času sílu vládě zkomplikovat život, je otázka, nakolik a jak procedurální záležitosti ovlivní veřejné mínění (které je u nás dlouhodobě zaměstnáno a blokováno jak „protikorupční revolucí“, tak nově uprchlickou krizí). Podle průzkumu STEM je Andrej Babiš s přehledem nejpopulárnějším politikem v ČR (64% před druhým Sobotkou s 56%). V preferencích ANO neustále vede. Je otázka, zda lidé Andreje Babiše vysloveně milují (STEM ostatně není úplně a ve všem spolehlivý). V každém případě jim však velmi rozhodně, výrazně a vášnivě nevadí. Díky tomu má poměrně volné ruce.

Miroslav Grebeníček doporučuje premiéru Sobotkovi, aby se „chlapsky přiznal, že privatizace OKD a bytového fondu uvedeného podniku byla nedovolenou veřejnou podporou a mnohamiliardovým darem partě Karbon Invest a svéráznému podnikateli Zdeňku Bakalovi.“ S chlapskými přiznání mají komunisté i rodina pana Grebeníčka jakési zkušenosti. Chlapsky se přiznávali v padesátých letech delikventi v Uherskohradišťské věznici. Chlapsky se ostatně taky přiznal Rudolf Slánský a jeho komplicové z „protistátního spikleneckého centra“. Že by se ovšem premiér „chlapsky přiznal“ jen tak sám od sebe, to se dá těžko předpokládat, tak to v minulosti nikdy neprobíhalo. Tažení proti Bakalovi a Sobotkovi mi připadá dobře promyšlené. Podařilo se úplně vyřadit z provozu prakticky celé mediální hájemství Pravdy a Lásky. (Bakala je vlastní a tažení je v duchu ideálů Velké protikorupční revoluce, na níž Pravda a Láska od počátku participuje. Nezabývám se hospodářskými kauzami, moc těm věcem nerozumím: ale je to opravdu tak, že se toho Bakaly nelze vůbec v ničem zastat?

Poslanci (a někteří novináři) už mají k dispozici návrh zákona o speciálním protikorupčním státním zastupitelství. V zákonu se prý nepočítá s tím, že by někdo (tedy v tomto případě zřejmě Nejvyšší státní zastupitelství) prováděl nad tímto orgánem dohled: nejvyšší státní zastupitelství může jen přezkoumat již skončené případy. Vedoucí státní zástupce protikorupčního úřadu má být volen na 7 let s možností znovuzvolení. Zejména to první mi připadá úděsné. Poté, co zákon nabude účinnosti, mají být dále obměněni všichni krajští státní zástupci a hlavní slovo přitom má mít nejvyšší státní zástupce a ministr spravedlnosti. To poněkud připomíná Bartolomějskou noc. Je velmi těžké nevidět za návrhem velmi nekalé záměry. K věci bych se rád vrátil. Je dále neblahé, že některým právním normám dosti podstatné povahy (mj. i služební zákon a zákon o státních zastupitelstvích) opozice nevěnovala a nevěnuje ani zdaleka takovou pozornost, jakou by si zasloužily (na rozdíl např. od zákonu o EET). Je to osudová chyba.

Martin Zvěřina píše v sloupku v Babišových LN, že ministr Chovanec straší českou veřejnost: „prý až uzavře svou hranici plotem Maďarsko a následně Rakousko, hrozí nebezpečí „uprchlických hord“ naší drahé vlasti“. To je hned trojnásobná lež: Maďarsko plotem nezavírá své hranice, ale zajišťuje jen „zelenou hranici“, přechody zůstávají funkční. O nějakém rakouském plotu zatím nepadlo ani slovo, jen o „uzavření hranic“. A ministr nemluvil o žádných uprchlických hordách. Chystaná a prováděná opatření pana ministra budou v případě uprchlického přílivu samozřejmě neúčinná. Jenže o tom pan Zvěřina nemluví. Opatření jsou mu jen poměrně průhlednou záminkou k útoku na ministra, po jehož postu pošilhává hnutí vydavatele LN.

Pondělí 19. října: Omlouvám se za opětovný výpadek, nejsem schopný to už zpětně dohánět. Takže pokračuji dneškem. Vynechávám to, čím jsem se už zabýval v článku o hejtmanu Rozbořilovi. Na pořadu je proto především prezident Zeman.

Okresní soud pro Prahu 1 odmítl vyšetřovat případ prezidentských rudých trenýrek ve zkráceném přípravném řízení (v „Nových pořádcích“ to asi má být jakási soft obdoba stanných soudů). Soudkyně nenašla dost důkazů a chce kauzu po jejich doplnění projednat ve klasickém hlavním líčení. Zpochybnila i uváděnou výši způsobené škody. Případ byl vrácen státnímu zástupci. Státní zástupce podá proti rozhodnutí stížnost. Miloš Zeman dal svou nelibost najevo poněkud nelogickým výrokem prostřednictvím svého mluvčího Ovčáčka: „Pan prezident obdivuje rychlost, s jakou soudkyně rozhodla. A věří, že se na střechu Hradu byla podívat.“ Není povinnost soudců lézt po střechách. Zatímco státní zástupci jsou už v lajně, soudní moc zatím odolává „Novým pořádkům“. Nedělejme si však iluze, že to bude napořád.

Prezident Zeman šířil během své návštěvy na Kroměřížsku paniku. Pochopitelně na téma „utečenci“ (typicky bolševické slovo, tak se říkalo za totáče emigrantům; utvořené je negramotně, utečenec je ten, kdo byl utečen, tedy odehrálo se s ním utečení – podobně jako utopenec je ten, s nímž se odehrálo utopení nebo nalezenec ten, kdo byl nalezen, odehrálo se s ním nalezení). „Utečenci“ nebudou dodržovat a respektovat naše zvyklosti, praví prezident. „Budou mít právo šaríja, takže nevěrné ženy budou kamenovány, zlodějům se budou utínat ruce“, sdělil zaměstnancům Řeznictví a uzenářství Matula v Lechoticích, tedy publiku, u něhož se dá předpokládat pochopení aspoň v tom smyslu, že mají jakési zkušenosti s porcováním masa. „Přijdeme o krásu žen, protože ty budou zahaleny v burkách od hlavy po paty včetně obličeje, kde máte jen takovou látkovou mřížku!“. To je pozoruhodné, pan prezident se bojí, že nám „utečenci“ budou zahalovat ženy, náš lid se bojí spíše pravého opaku. „Mluvím o typu migrantů z islámských zemí, jejichž kultura je neslučitelná s evropskou kulturou.“ Na základě svých dlouholetých zkušeností s panem Zemanem coby politikem jsem došel k jednoznačnému závěru, že jeho kultura je neslučitelná s evropskou kulturou, ale panice prozatím pořád ještě nepropadám.

Skutečným děsem mne naplnil sloupek Josefa Koukala Napíchnutí. Můj základní dojem je, že ten člověk z nějakého důvodu nemůže napsat na plné pecky, co si o případu myslí (pan Koukal je jinak dost seriózní komentátor). S texty, kdy autor nemůže či nesmí napsat to, co si myslí, a s touto skutečností zápasí, mám z předminulého (tj. předlistopadového) režimu jako čtenář spoustu zkušeností, a tentokrát se mi ty zkušenosti vybavily. Výmluvná je například pasáž: „Když podezření sahá vysoko, musí být povolán na pomoc zvenčí nějaký ten Jindřich František Boblig z Edelstadtu, nejlépe osvědčený Ivo Ištvan a úderka Roberta Šlachty. Protimafiánský útvar, jehož ředitel byl vyznamenán za aplikaci moderních vyšetřovacích metod, nenasadil na na podezřelé policisty palečnice, ale odposlechy. Na jejich základě byla vydána povolení k prohlídkám. A k věcné příslušnosti ÚOOZ a využití odposlechů se bude v souvislosti s kauzou ještě hodně diskutovat…“ Atp. Až doposud měli v Právu jakýsi prostor v domácí tematice představitelé sobotkovské sociální demokracie s lidskou tváří (zahraniční tematika zdála se mi býti redigována spíše z Moskvy). Teď se něco změnilo, bude třeba to vyhodnotit.

Problémy se situací nemá naopak Lukáš Jelínek: „Testem důvěry opět prochází i náš vztah k voleným zástupcům: S kým se potkávají, když jim padla? Čí zájmy hájí, když zhaslou televizní kamery? Jak a kým jsou kontrolováni?“ Odpověď v stále silněji se prosazujících Nových pořádcích je prostá: policií. A tak to má být. Vždyť politika není, jak známo, nic jiného, než zvláštní forma organizovaného zločinu, aspoň do té doby, než ji dostanou pod kontrolu „obyčejní lidé, kteří nekradou a makají“. V minulém století jsme to ve střední Evropě zažili dvakrát: pamatujete se ještě?

Právo je vůbec správný list. Andrej Babiš obvinil při projednávání novely zákona o hazardu místopředsedu KDU-ČSL Bartoška z toho, že kope za hazardní lobby. Pan Bartošek protestuje, a Oldřich Danda, který s ním v Právu dělá rozhovor, k tomu říká: „Podle mého je na vás, abyste dokázal, že nemluví pravdu. Jinak na vás zůstane podezření…“ Ve Starých pořádcích platilo, že dokazovat by měl pan Babiš, a pokud to neudělá, měl by být stižen všeobecným opovržením. Asi taky bude, jenže bohužel až za čtyřicet let. Pan místopředseda prý taky prohlásil, že se lidé z hnutí ANO stále chovají v politice jako nováčci. Pan místopředseda je velmi útlocitný muž.

Babišův šéfredaktor Plesl napsal v Mladé frontě Dnes prestižní komentář k tažení proti policejním zrádcům a kolaborantům, zaprodancům a zkrachovancům. Jmenuje se „Bourat ten prohnilý systém“. Už se to skoro povedlo.

Zaujal mne též článek historika Vlastimila Vondrušky, zejména tato pasáž: „Ve starořímském senátu působil jisty Catilina. Bylo to v čase punských válek a on všechna svá vystoupení, i když se vyjadřoval k něčemu úplně jinému, končil varováním: „Ostatně soudím, že Kartágo by mělo být zničeno.““ Zmíněný Catilina se jmenoval vlastním jménem Marcus Porcius Cato Censorius, říkalo se mu Cato starší (naopak římský senátor Catilina se narodil cca padesát let po jeho smrti a po zničení Kartága, takže kdyby to byl říkal, byli by ho zavřeli do blázince).

Úterý 20. října: „V síti odposlechů zřejmě uvízl sám Bílek“, zní titulek v protikorupčně loajálním Právu. Připadá mi poněkud zvláštní, že policejní práce u nás spočívá na odposleších (člověk má dojem, že jen na odposleších). Vždyť např. to, že někdo řekne někomu něco o někom jiném někde v hospodě, je podstatně míň, než když to řekne při výslechu na policii, a v každém případě se to musí ještě nějak dokázat. Z toho, co prosáklo do médií, to vypadá tak, že ÚOOZ staví především na odposlouchávání. Tím se přibližujeme k ideálu profízlované společnosti, jaká tu byla před listopadem 1989 (tenkrát toho nahrávali tolik, že to ani nestačili přečíst a zpracovat). Uvízli jsme snad už zase v síti odposlechů zase prakticky všichni?

Zaráží mne také způsob, jakým se referuje o tom, proč byla z vyšetřování vyšachována GIBS. Ministr Chovanec se nad tím pozastavil a prohlásil: „Pokud by důvodem byla nedůvěra k inspekci či její větší zapojení v kauze, měla by se vyvodit personální zodpovědnost.“ Stálo by nejdřív za to přesně rozebrat, jakým způsobem a podle jakých zákonů a nařízení byla GIBS ze případu vyřazena a kdo konkrétně o tom rozhodl. O to by se měl starat premiér Sobotka ještě dřív, než si povolá ředitele GIBS Bílka na kartáč. Mohlo by se třeba ukázat, že kartáč, a pořádný, si zaslouží někdo jiný. Udělal to premiér vůbec? Nebo hned poslušně najel na linii, kterou stanovili pánové Šlachta a Ištvan?

Ministr Chovanec vyzval na TV Prima hejtmana Rozbořila, aby se domluvil se státními zástupci a aspoň část toho spisu ukázal veřejnosti. Tento požadavek je nehorázný. Pan ministr vlastně žádá, aby celý proces s panem Rozbořilem nebo aspoň jeho část proběhla jaksi předem a nestandardně: státní zástupci by předložili své obvinění, a média (babišoviny, spřízněná periodika Pravdy a Lásky – Hospodářské noviny, Respekt, Aktuálně.cz, Neovlivní.cz) pak rozhodnou o vině či nevině. Soudní řízení se předem přenese na ulici a promění se v pouliční lynč. Regule soudního řízení přitom slouží především k tomu, aby se něčemu podobnému zabránilo, aby o vině a nevinně rozhodovali lidé nezaujatí, věci znalí a aspoň s elementárním smyslem pro spravedlnost. Pokud pan Rozbořil na něco podobného přistoupí, je sebevrah. Opakuji: „Orgány činné v trestním řízení“ prosazují od léta 2013 ujetou představu protistátního spiknutí „starých struktur“ formou korupce a tunelářství, která se moc dobře hodí vlivným politickým šíbrům (Andrej Babiš) k prosazování jejich autokratických ambicí a vede zároveň k postupnému odbourávání demokracie. Je proto třeba trvat na zákonem stanovených postupech a využívat všechny možnosti, které dosud stále ještě platný právní řád člověku dává. To je racionální a ospravedlnitelné jednání v době, kdy je demokracie v ohrožení a mocenský aparát má převahu nad občany. Karel Havlíček Borovský v té souvislosti mluvíval o „zákonním odporu“.

Papež František (musím se přiznat, že toho člověka nesnáším, ještě že nejsem katolík, věřit v jeho neomylnost, to by mne snad zabilo) vyzval k ozdravné decentralizaci moci uvnitř katolické církve včetně změn v papežském úřadě a větších rozhodovacích pravomocí. Pro začátek by možná stačilo, kdyby papežové byli dva, případně tři (tedy schisma). Tím by se leccos vyřešilo, každý z dalších by musel být aspoň o fous rozumnější než tenhle. A trošku by se naboural úděsný triumvirát (vlastně jaký triumvirát, paní Merkelová je dáma): Obama – papež František – Merkelová (každý z nich v teritoriu svého působení vede Západ zcela bezděčně do katastrofy).

V Babišových Lidových novinách jsem si přečetl, že se „Webu Neovlivní.cz podařilo nahlédnout do příkazu k domovním prohlídkám“. Píší to tam s jakousi hrdostí na obratné kolegy v profesi. Považuji za nutné upozornit, že web Neovlivní.cz nemá co nahlížet do příkazů k domovním prohlídkám v dosud otevřeném případě, a že by to ti, do jejichž příkazů nahlížejí (pp. Ištvan a Šlachta) měli řešit. Samozřejmě, pokud na tom nejsou s Neovlivní.cz domluveni. Pak by měl někdo řešit je.

Tamtéž píše dvojice autorů s mnoha jmény (článek Léto promarněných šancí): „Aktivním přijetím migrantů a uprchlíků do společnosti se tato společnost obohacuje a obohacuje se také její kultura“. Věcně správné by bylo: „Aktivním přijetím migrantů do společnosti se tato společnost proměňuje a proměňuje se i její kultura.“ V dobrém i ve zlém. To je realismus. To, co píší autoři s mnoha jmény, je naproti tomu demagogie. Jo a dobré je počítat i s tou možností (Nepovažují ji snad autoři realisticky za málo pravděpodobnou?) že by naše prohnilá společnost a kultura mohla taky trochu tu a tam ovlivnit tu běženeckou?

Středa 21. října: Evropská komise chystá pro příští jaro obrovský přerozdělovací program pro 200 000 migrantů. Komisař pro migraci Dimitris Avranopulos k tomu prý řekl: „Potřebujeme přesídlit více uprchlíků z těch zemí, které již nesou největší zodpovědnost, a také potřebujeme běžencům nabídnout bezpečný způsob, jak dosáhnout Evropy, přičemž zároveň budeme zlepšovat správu hranic a zastavíme pašeráky, kteří využívají lidi a ohrožují jejich životy.“ Pan Avranopulos hodlá zabezpečovat uprchlíkům bezpečný způsob, jak dosáhnout Evropy. Především je však potřeba omezit uprchlickou vlnu, která je uměle nabuzená a podporovaná se zjevným a nekalým politickým záměrem evropské země rozvrátit – samozřejmě s tím, že lidé, kteří se stali obětí tohoto politického kalkulu, za nic nemohou a musí se to vzít v úvahu. Stejně je ovšem zajímavé, jak snadno se Evropa nechá napálit.

Olomoucký hejtman Jiří Rozbořil se prý připravuje zveřejnit některé informace o svém případu – totiž „okolnosti, které s případem souvisí, ale nejsou součástí spisu“. Být tím člověkem, omezil bych se na krátké veřejné prohlášení, že obvinění se vůbec nezakládá na pravdě a že se bude hájit standardním způsobem, tj. před nezávislým soudem. A dál bych se o tom už s nikým nebavil. Pokud si ovšem takové prohlášení netroufá učinit, má smůlu a nemůže vůbec nic.

Pan Rozbořil taky prohlásil (pro Babišovu MfD), že státní zástupci prý pomalu přebírají moc. Myslím, že se mýlí, panu Ištvanovi, paní Bradáčové, panu Šlachtovi a dalším nepochybně nejde o moc, jde jim o Pravdu a Lásku. K moci pomáhají panu Babišovi, jen o tom nějak vůbec nevědí. To se těm, kterým jde o Pravdu a Lásku, pravidelně stává.

Vojáci armády ČR doprovodili se všemi poctami na poslední cestě generálporučíka Františka Šádka. Ten člověk prošel kariérou vysokého důstojníka bolševické ČSLA a v letech 1969 – 1981 byl velitelem (náčelníkem hlavní správy) Pohraniční stráže. Velel tedy mnoha tisícům lidských rotvajlerů, kteří se svými samopaly a pejsánky dbali na to, aby někdo se jen tak někdo lehkomyslně nevzdal výhody žít v reálném socialismu, v němž, jak známo, nebylo všechno špatné. Střílelo se i nad generálovou rakví (tentokrát střílela čestná jednotka Armády ČR, a naštěstí zjevně jen do vzduchu). K pietní oslavě se střelbou došlo proto, že „generál splňoval podmínky pro zabezpečení pohřbu s vojenskými poctami stanovené zákonem“, pravil odpovědný činovník Ministerstva obrany. Je fajn, že i v této pohnuté době dokážeme uctívat naše hrdiny.

„Odejít by bylo čestné“: tak se nazývá článek komentátora a nyní navíc i politika za Babišovo ANO Martina Komárka v Babišových Lidových novinách. Týká se případu hejtmana Rozbořila. Je docela v řádu věcí, že v době, kdy s poctami pohřbívají generála Šádka, nám normy čestnosti stanoví Martin Komárek.

Čtvrtek 22. října: Senátní návrh zákona, omezujícího pracovní dobu o některých státních svátcích hlavně v supermarketech, prošel v poslanecké sněmovně do druhého čtení. Proti zákonu samotnému nic nemám, rozdělení dní v roce na ty, kdy se maká, a ty, kdy se nepracuje ne snad z lenosti, ale protože se ty dny staromódně řečeno „světí“, patří k základům naší kultury daleko spíš než zvědavost, horolezectví či sbírání vzácných bylin, jimiž chce bít po hlavě naše islámské nepřátele pan Konvička. Mělo by být jen ošetřeno, aby když si člověk nestihne ve všednodenním shonu koupit nějakou základní důležitou věc (třeba chleba), mohl tak učinit i ve svátek: k tomu ovšem nepotřebuje zrovna supermarket. Pozoruhodné je jen, které svátky byly senátory uznány za hodné, abychom je všeobecně světili nicneděláním: nevešel ze mezi ně 1. květen, Svátek práce (senátoři asi nepovažují za důstojné, abychom ho slavili lenošením), 5. a 6. červenec (ačkoli v obou případech jde o výron českého a praslovanského národovectví, přesto na nich ulpělo něco ze středověké náboženské pověrečnosti) a především 17. listopadu (odboj proti německému nacismu nedokáže vyvážit nezodpovědné rozbití předlistopadového režimu, na němž podle ideologie „Nových pořádků“ nebylo všechno až tak špatné. Naštěstí se na vytvoření polistopadového režimu podílelo tolik těch, kteří před tím všemi silami budovali ten svržený, takže k úplně nejhoršímu nedošlo, a dnes, v Nových pořádcích, máme na co navazovat).

Zdá se, že se zároveň otevře cesta k tomu, aby se státním svátkem stal i Velký pátek. Jako příslušník pětiprocentní (křesťanské) menšiny bych to velmi přivítal, a to třeba i za tu cenu, že by na oplátku přestalo být státním svátkem velikonoční pondělí, kdy roduvěrní Češi malují svým životním partnerkám lískovkami zadnice. Přiznám se ovšem, že tento svátek nesvětím, a to z praktických důvodů: kdybych se o to pokusil, dostal bych nejspíš od manželky celkem po právu pár facek.

Jak se zdá, další obětí uprchlické vlny se stalo Slovinsko, kam chorvatští slovanští bratři nasměrovali hlavní proud uprchlíků, jejž nejsou zjevně schopni nijak omezit. Příliv několika tisíc imigrantů denně není malá země schopna zvládnout. Pokud zavřou hranice Rakušané, stane se ze Slovinska pro uprchlíky konečná a bude to znamenat katastrofu. Je pozoruhodné, že se nikdo moc nezabývá problémem, jak Slovinsku pomoci. Hysterie pravdoláskařů z celé Evropy se asi vyčerpala štvaním proti Maďarsku a oslavou Chorvatska, které se v problému zachovalo poměrně skunkovsky.

Podle Babišovy Mladé fronty dnes se rozjel další útok proti šéfovi GIBS Bílkovi. Trestní oznámení kvůli odposlouchávání na něho podal vedoucí oddělení GIBS v Ostravě. Je pozoruhodné, že tažení proti GIBS je pevně zakořeněno v severomoravském kraji. Pro sprosté podezřené (i ty potenciálně podezřelé) je zjevně nebezpečné tam cestovat. Jinak člověk má dojem, že odposlouchávání je v policii ČR a v přilehlých útvarech tak všeobecně rozšířený zlozvyk, že vymýtit jej bude jednou tak obtížné, jako vymýtit alkoholismus na Rusi. Babišovy Lidové noviny zase píšou, že ÚOOZ jde po „Sobotkově mužovi“ Karlovi Březinovi. A zase – podle odposlechů prý policie zjistila, že o něm hovořil „nepravomocně odsouzený“ soudce Ondřej Havlín v souvislosti se změnami územního plánu v Praze. Tvrdí to aspoň týdeník Respekt, což je věrohodné stejně, jako kdyby byl Havlína odposlouchával sám. „Z dokumentu, který mají LN k dispozici, vyplývá, že žalobci pod vedením Lenky Bradáčové na konci září předali věc k prověření ÚOOZ.“ Zaráží mne drzost, s níž se v Babišově LN přiznávají, že mají v rukách materiály, které do nich vůbec nepatří. Taky nevím, jak se respekt dostal k odposlechům z neuzavřeného případu, zazněly v soudní síni? Myslím, že by se tím vším měl za normálních okolností zabývat ÚOOZ: není totiž těžké pojmout podezření, že je tu činná organizovaná mafie, která svými chapadly zasahuje od „orgánů činných v trestním řízení“ až do týdeníku Respekt a Babišových Lidových novin a dále do Babišova hájemství. A na pekáči je v konečné fázi premiér Sobotka. Problém je jen, že by se ÚOOZ musel zároveň zabývat sám sebou, a to dost dobře nejde.

Týmž Babišovým lidovým novinám poskytl velký rozhovor předseda TOP09 Karel Schwarzenberg. Všeobecně a zvlášť za těchto okolností to považuji od starého pána za mírně řečeno poněkud nepochopitelné.

Čtvrtek 29. října: Nejprve pár předběžných slov ke včerejšímu státnímu svátku. Ve slavení 28. října je cosi nepřirozeně křečovitého, něco s čím nemohu souhlasit: prvních padesát let svého života jsem prožil v režimech, s nimiž jsem se, když jsem nabyl trochu rozumu, nemohl ani trochu identifikovat. To, co se otevřelo v listopadu 1989 a trvalo pak přes dvacet let, mělo sice soustu chyb, ale nedělalo mi velký problém brát to aspoň v základních věcech za své. Stát ovšem obývalo společenství samých nespokojenců. Jedni, komunisté, byli z pochopitelných důvodů nespokojeni s tím, že po čtyřiceti letech samovlády museli jít od válu (nebylo jich moc a postupně vymírali). Druzí, havlovští disidenti, byli nespokojeni s tím, že veřejnost je zklamala, odmítla jejich politický projekt, který jí ostatně ani nedokázali v demokratických volbách 1992 pořádně zformulovat a uceleně předložit, a odmítla taky jejich nárok na vládnutí opřený o minulé ústrky a strádání. Třetí, klausovští stoupenci demokratického kapitalismu, byli nespokojeni s tím, že se po šesti letech, jak je to v demokracii obvyklé, museli odporoučet, což se neslučovalo s jejich mesianistickými ambicemi. Čtvrtí, opozice emancipujících se socialistů z nemalé části postkomunistického ražení, byli nespokojeni s tím, že se nikdy neprosadili naplno as na dlouho a bez koaličních či „opozičních“ partnerů, jak by si byli přáli. Ti všichni měli společné to, že nebyli spokojeni prostorem, který jim poskytuje parlamentní demokracie. Demokracie jim byla příliš těsná. Podle toho pak taky ta demokracie vypadala. Nicméně to základní, otevřený svobodný a demokratický prostor, tu od počátku až do roku 2013 zůstávalo. Jediné, na čem se účastníci dokázali spontánně shodnout, byly duté oslavy období z hlediska vývoje české společnosti sice významného a užitečného, zároveň však takového, co se, pokud jde o prostor pro demokracii, s tím po roce 1989 nemůže ani náhodou srovnávat, co bylo navíc už dávno, a protože o něm všichni málo věděli, mohli do něj promítat své nejrůznější iluze. Z toho hlediska projevovaly politické elity i veřejnost po celou dobu velký nedostatek elementární loajality ke svému státu. I věci jako korupce atd. (pod praporem boje s ní se tu už dva roky buduje policejní stát), se odvíjejí od tohoto nedostatku loajality ke „společné věci“ a nedostatku vědomí, že tu nějaká společná věc vůbec je. Jednoduše řečeno, zase jsme si jednou přes dvacet let nedokázali vážit toho, co máme. Proto je ten stát teď v takové krizi, proto byly oslavy 28. října od samého počátku plné falešného patosu a divadelních rekvizit. Za Klause se faleš ještě vystupňovala, a teď, za Zemana, dosáhla naprosté nesnesitelnosti. Pěkně se promítá i do seznamu vyznamenaných. Ten představuje nechutnou břečku, v níž jsou smícháni živí s mrtvými (mrtví se už nemohou bránit), učenci, sportovci (současní i normalizační), herci a zpěváci (dtto), „lidé pera“ (obrozeně komunističtí i normalizační) a konečně podnikatelé, mezi nimiž vévodí ing. Miroslav Toman, CSc., dlouholetý ministr a místopředseda československé i české normalizační vlády (v Zemanově úřednickém kabinetu už za něho musel zaskočit jeho syn). Do tohoto úděsného danse macabre se někdy připlete i docela nevinný člověk, stává se to a stalo se to tentokrát. Zvlášť líto mi je toho chlapce, co přišel o život, když bránil spolužačku před útokem schizofreničky. Všichni v sále přítomní papaláši při jeho ocenění povstali a tleskali: vítej mezi námi, ode dneška už jsi taky zombie, jako my.

Protože jsem minulý týden neměl čas na komentování denních událostí, úplně jsem zanedbal tlumenou explozi koalice v Praze. Spouštěčem se stal případ Matěj Stropnický. Pan Stropnický je politik, kterého se každé politické těleso, pokud má vůbec aspoň trochu fungovat, musí za každou cenu zbavit. Čím později, tím hůře. Babišovo ANO získalo při nastolení Nových pořádků v Praze tak malou převahu, že se mj. i bez něho (v rámci koaliční trojkoalice) neobešlo. Protože se do zastupitelstva zároveň dostalo tak nevypočitatelné a absurdní uskupení, jako jsou tzv. Piráti, a protože ANO bylo uvnitř rozštěpeno na dvě frakce, otevřela se nevídaná příležitost pro nebývalý politický Gruppensex, jehož výsledkem byla vhnízděná koalice ANO, ČSSD a „trojkoalice“. Zrádná pravice si v Praze, jak se dalo čekat, při komunálních volbách udržela o něco lepší pozice než rok předtím ve volbách do PS, a tak nemravným návrhům, aby se zapojila do hry, až doposud odolávala. Navíc Piráti hlásali a hlásají, že s KSČM a ODS nikdy do koalice nepůjdou (s Babišem ano, ten chlapcům nevadí). V tuto chvíli se koalice tváří, že pokračuje, k tomu ovšem bude nejspíš potřebovat i hlas vykopaného desperáta Stropnického. Lepší příležitost k tomu, aby se vyřádil, mu poskytnout nemohou. Anebo větší či menší podporu TOP09. Před TOP09 se otvírá možnost, aby byla v Praze to, co měla být kdysi celostátně pro Paroubka KSČM. Jsem zvědavý, zda a jak tomu svodu odolá. To, že by se dala dohromady nějaká koalice polistopadových demokratických stran (v některých velkých městech se to povedlo), je skoro nemožné, nejsou k tomu v Praze způsobilé a je jich málo. Je to smutná koncovka Starých pořádků (tj. polistopadového režimu) v jejich někdejší baště. Možná by se hlavním městem ČR měla stát Ostrava. Je od jakživa víc spjatá s pracujícím lidem.

Komunisté v Olomouci si umyli ruce: hejtmana nesvrhnou a nechají ČSSD, aby se vařila ve vlastní šťávě, do široka rozkročena mezi Babišem a demokracií.

V Polsku, jak se dalo čekat, vyhrála volby s velkou převahou PiS. Bude možná schopna vytvořit jednobarevnou vládu. Levice se vůbec nedostala do parlamentu. Nedovedu si představit, že by nová vláda nepřispěla k dezintegraci Evropy a že by ještě víc nezkomplikovala krizovou situaci. Příliv uprchlíků do Evropy a do Německa nijak neochabuje a v Německu sílí pochybnosti o tom, jak bude možné tak velké množství lidí (nakonec řádově přes milion) integrovat. Je zjevné, že odpovědní politici Evropské unie celou situaci na počátku podcenili a že se to bude jen těžko dohánět. Evropě chybí politický realismus. Není možné se před uprchlíky a před celým světem zabarikádovat, a není možné se imigraci bezbřeze otevřít. Rozumná politika se v této zcela nové situaci hledá prosazuje pomalu a těžko. A nejsou lidi: v Německu Angela Merkelová naprosto selhala (ukázalo se, že to není kancléřka do nepohody), ale zdá se, že zatím není, kdo by ji vystřídal.

Pátek 30. října: Ještě k demonstracím na 28. října. Účast na těch „antiislamistických“ byla nevelká (několik stovek lidí), ale proběhly kromě Prahy a Brna s menší účastí i v dalších městech. Je to jakási spontánně vzniklá síť. A to tu zatím ještě skoro vůbec žádní migranti nejsou. Můžeme doufat, že se nám migrační vlna vyhne, podobně jako se Čechám z neznámých důvodů v polovině čtrnáctého století skoro úplně vyhnula obří morová epidemie, která zachvátila Evropu (sám si přitom nějak nedovedu představit, že bychom tentokrát měli znovu takovou kliku). Především je ovšem třeba poznamenat, že za prvé, migrační vlna toho má s islámem daleko méně, než se nám tady různí demagogové pokoušejí namluvit, vlastně skoro nic, jen se po ní může pár militantních islamistů svézt. A je to od začátku do konce daleko víc problém Evropy, jistého evropského marasmu, než islámu. A za druhé, čeští antiislamisté jsou ve skutečnosti přinejmenším stejně nebezpeční jako radikální islamisté. Ba řekl bych, že víc. I proto, že jich tu bude vždycky nesrovnatelně víc než islámských teroristů a mají větší možnosti. Někteří dokonce sedí v parlamentu. A nemusí k nám odnikud vandrovat, jsou to naši roduvěrní krajané (např. Tomio Okamura).

Při kladení věnců k soše T. G. Masaryka pár lidí protestovalo proti prezidentu Zemanovi. Tedy přesněji řečeno, na videozáznamu byl vidět jeden polosvlečený muž, který volal „Ať žije Havel“ a „Zeman je xenofob“. A dále dáma do půl těla a v plavkách, popsaná nápisy Demokracie, která demonstrativně držela veliké červené trenýrky. Dámu policajti nechali na pokoji, vypadala trochu jako zmenšenina Sochy svobody a tvářila se sveřepě a pateticky. Chlapíka sebrali. Na dámu byl hezčí pohled. Je pozoruhodné, jak se naše situace začíná podobat té v Rusku, Bělorusku a (za Janukoviče) na Ukrajině, ve vzájemné spolupráci Zemana a hrstky polosvlečených demonstrantů. Tyhle demonstrace nemají valný význam mimo jiné proto, že Miloš Zeman je jen menší část našeho problému, i když poměrně macatá a hodně viditelná. Tihle mu jen dodávají významu, aby nebylo vidět na další a možná důležitější.

V Polsku volbami vznikla situace podobná výsledku naší Velké protikorupční revoluce, a dokonce v mnohém ještě o dost dokonalejší: PiS může sestavit jednobarevnou vládu, má většinu i v Senátu i funkci prezidenta. Rok před volbami vznikla nestvůrně nafouklá odposlechová aféra (odposlechy patří k revoluci ve zdejším pojetí), která srazila preference předchozí vládní straně, PO, a mj. odpálila schopného politika Radosława Sikorského. V Polsku taky řádí místní Pravda a Láska, zjevně soustředěná kolem Gazety wyborczej (a asi nejen kolem ní) a působí asi na politickou situaci v zemi stejně destruktivně jako ta zdejší. Jen si dosud nenašla svého Babiše. Přitom je třeba zdůraznit, že z vlády PiS těžko může být něco dobrého, pan Kaczynski už v minulosti spolu se svým zvěčnělým bratrem dokázali, že jsou jen polskou obdobou Václava Klause, asi o trošku civilizovanější, ale ne o moc. Občanské platformy je škoda. Pro lidi, kterým leží na srdci osud české demokracie, je dnešní situace dosti tristní: nemohou čekat pomoc ani z USA, ani z Německa, ani z EU, ani z Visegrádu. O Rusku, Číně a pod. samozřejmě ani nemluvě. Jsou odkázáni jen sami na sebe. Je třeba si na to na nějakou dobu zvyknout.

Poté, co rakouská vláda dávala lekce z demokratického a humánního chování Maďarsku, hodlá sama budovat plot, a to uvnitř Schengenu, na slovinských hranicích. Nebude to ovšem žádný opravdický plot, protože bude měřit jen pár kilometrů v okolí hlavního hraničního přechodu ze Slovinska do Rakouska a jeho smyslem nebude samozřejmě porušovat lidská práva imigrantů, ale jen „spořádaný vstup běženců do země“. Německý mluvčí na rakouské rozhodnutí reagoval slovy, že budování bariér a zdí krizi nevyřeší. Jistě, krizi nevyřeší budování bariér a zdí uvnitř Schengenu, ty je třeba aspoň provizorně budovat na hranicích Schengenu, případně na hranicích EU. Němci na hranicích s Rakouskem a ČR zdi a bariéry budovat nechtějí, jen tam pošlou armádu a „drony“ (nevěděl jsem, že nápady českého prezidenta jsou tak nakažlivé). Musím s lítostí a jistým zoufalstvím konstatovat, že jak rakouská, tak německá politická reprezentace se chová jako dva sbory kašparů a že situaci absolutně nezvládají. Další úděsnou věcí je konference ve Vídni, kde se dnešní Daladierové, Chamberlainové, Mussoliniové a Hitlerové domlouvají, jak najednou společně zničit blízký a střední Východ a Evropu. Co z toho všeho bude a co to pro nás bude znamenat, si raději nedomýšlím.

Normalizační poeta Jiří Žáček, který obdržel spolu s normalizačním papalášem Miroslavem Tomanem od prezidenta Zemana metál, řekl prý kdysi redaktoru dnes již Babišovy MfD: „Jistěže šlo o jeden z typických vyděračských aktů moci. Tehdy jsem to však bral asi stejně jako třeba účast na prvomájovém průvodu. Prostě formalita, která nic neznamená a kterých se tehdy člověk zúčastňoval zcela automaticky.“ Formalit bylo tehdy několik druhů: pokud jde o chození do prvomájových průvodů, je jednak třeba konstatovat, že tam za normalizace velká většina lidí vůbec nechodila a nikdo to na nich ani nechtěl. Čili žádné automaticky. A ti, co tam šli, se nikde nemuseli podepisovat pod nějaký manifest. Jiná věc je třeba podpis vázacího aktu agenta Státní bezpečnosti. Člověk by dnes mohl mít dojem, že tam agenty vesměs bez jejich vědomí podpisovali jejich řídící důstojníci. To je zásadní omyl. Podpis Anticharty je někde mezi oběma krajnostmi, ale o něco blíž té druhé. Že by si něco podobného dokázal laureát Zemanovy ceny připustit, si ovšem nepředstavuji.

Pan Chuchma v Babišových Lidových novinách píše: „Srovnání současností s normalizací rovněž kulhá: sice o něco méně křiklavě (než srovnání s padesátými léty, bd), ale dost na to, aby se tím politik v očích jen trochu kriticky, soudně uvažujících lidí, kteří ještě neztratili historickou paměť, v podstatě odboural.“ Inu, jak který politik, a vůbec jak kdo. Třeba na ty novináře, kteří zůstali sedět na zadnici v médiích, které schramstl Andrej Babiš a dosadil si tam své lidi, sedí jako, jak říkával pan poslanec a kdysi ministr kultury Jandák, prdel na hrnce. Jistě, je pravda, že je to soft normalizace: např. pro ty, co odejdou z novinářské profese, nečeká jen nějaká lepší či horší lopata, protože zatím neexistuje zatím žádný Berufsverbot. Ale tím hůř pro ně.

Sobota 31. října: Premiér Sobotka se údajně zdráhal spolupodepsat vyznamenání tří laureátů Zemanových cen: Františka Ringo Čecha, podnikatele a senátora Jiřího Hlavatého (ANO) a exředitele správy Šumavského národního parku Jiřího Mánka. To je dost pozoruhodné: já bych se v případě pana F. R. Čecha taky zdráhal, naštěstí nemusím, protože nejsem premiér – stejně dobrý důvod zdráhat se bych ovšem měl minimálně u poloviny vyznamenávaných. U dalších dvou panu Sobotkovi vadí, že jsou dosud aktivní v politice. Pokud se vyznamenání nevztahuje k jejich současným politickým aktivitám, nevím, proč by to mělo být na závadu, vypadá to jako zástupný důvod. Zato panu premiérovi zjevně vůbec nevadí Miroslav Toman a nepřímá rehabilitace normalizace a vůbec předlistopadového režimu, k níž jeho vyznamenáním došlo. Spokojil se poznámkou, že výběr vyznamenaných nese prezidentovu významnou osobní pečeť, což je v pořádku. Kontrasignace znamená, že výrazy prezidentovy osobní pečeti není nutné vždy a za všech okolností nutno respektovat, ba právě naopak. Zvlášť když jde o osobní pečeť Miloše Zemana.

Miroslav Kalousek řekl, že Toman byl místopředsedou Štrougalovy vlády a „jedním z nejvyšších nomenklaturních kádrů“ předlistopadového režimu. Prezidentův mluvčí na to odvětil, že o Tomanovi mluví kriticky člověk, „který byl ve stejné době členem lidovecké strany, která byla součástí Národní fronty.“ A my ostatní, dodávám, nemáme taky co kecat, protože jsme tehdy byli občany bolševické ČSSR.

ČSSD je zcela zaměstnána dušením hejtmana Rozbořila. Brání mj. i tomu, aby se stal lídrem v krajských volbách: on dal přitom najevo, že o tu funkci neusiluje, jde mu jen o to, aby dokončil svůj mandát. Podle olomouckého poslance ČSSD a člena Politického grémia Váni se tomuto konání říká „ladění not“. ČSSD se smířila s tím, že bude hrát podle pravidel, které jí nadiktovali „orgány“ (Olomoucké VSZ a ÚOOZ) a Andrej Babiš coby hlavní politický konkurent a mediální oponent sociálních demokratů.

Čtrnáct uprchlíků odmítá ve Švédsku opustit autobus, který je dopravil do azylového centra v odlehlé vesnici na norských hranicích. Je tam prý pusto a moc velká zima (cituji dle Novinek.cz). Člověk si holt nevybere.

Podle rakouského kancléře Faymanna půjde v případě rakouského „plotu“ jen o stavební opatření, do země díky němu nepřijde ani o uprchlíka méně. Slovenský ministr vnitra v souvislosti s tím, že Slovensko uvažuje rovněž o výstavbě zábran, zase řekl, že nemají zamezit vstupu běženců do země, ale nasměrovat je na vybraná místa, kde lze provést kompletní kontrolu. Ale copak Maďarům šlo o něco jiného? A copak si situace dřív nebo později nevynutí, aby se příliv uprchlíků nějak omezil? Rozdíl mezi Maďarskem a nimi je vlastně jen v tom, že jejich ploty (na rozdíl od toho maďarského) jsou uvnitř Schengenu a Schengen tedy nelikvidují Maďaři, ale oni.

Jean-Claude Juncker připustil, že dublinský systém nefunguje a je třeba ho změnit. Stane se tak se zpětnou platností?