Nebývalé problémy textologické

V rukopisné verzi Hrabalovy „Jarmilky“, nadepsané „Jarmilka. Dokument“ a označené datem jaro 1952, můžeme na jednom místě číst:

Tak se Jarmilka rozčiluje, ale to už vcházíme dovnitř, do jídelny, kde ji vítají. Ale Jarmilko, ty seš dneska obzvlášť pěkně nasypaná! Polkla si cylindr nebo tvrďák? A Jarmilka si zakládá ruce a křičí: Jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když mu dobrák ženská podrží, tak se pak na ni vyserete a ještě posíláte domů anonymní dopisy, že se tady kurvím se ženatejma chlapama... Jarmila křičí, ale usmívá se, zná je... sahají jí na život a ona jak uhýbá, rozlívá polévku. Hrozí jim sběračkou: No tak, že ti dám na držku facku!... Tak zpovzdálí sleduji Jarmilku a srovnávám ji se všemi ženami, co jsem znal... a na Jarmilku hledím s obdivem... na tu naši Jarmilku hledím a vidím, jak je statečná... sám Stalin pro ni asi napsal větu visící mu pod vousisky: Dobří pracovníci jsou jen ti, kteří se nelekají obtíží... A Jarmilka se opravdu obtíží neleká, je překonává, s nimi zápasí... Jím polívku co nejpomaleji, až jsem s Jarmilkou sám.

V publikované variantě, vydané o dvanáct let později v souboru Pábitelé, čteme:

Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají. „Ty holka, ty ale už seš pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?“

A já zpovzdáli koukám na Jarmilku, srovnávám ji se všemi ženami, které jsem kdy znal, a nemohu se vynadívat. Jím pomalu polívku, mám čas a jsem s ní zase sám.

Všimněme si ještě alespoň jednoho úryvku:

Pak jsem nakládal ty nakopané špony do sázecích koryt. Když jsem se rovnal ve hřbetě, vidím, tam cestičkou, jak se zatáčí, si to cape Jarmilka s basou a kbelíkem. Již zdaleka vidím, že mne hledá očima. Přelézám hromadu rozházených cáglí a ptám se jí: Co je? A Jarmilka celá rozžalostněná mi žaluje: Právě jsem se od bab dověděla, že řekl: Kdoví, s kým to ta kráva má! Ale já mu dneska udělám u autobusu bugr... Stoupnu si u dvířek a tak před lidma mu řeknu: Má poklona, pane Kalina Jaroslave, promiňte, že vyrušuju, ale to jsem vám byla dobrá, když jsem se roztáhla po zábavě? A teď řeknete s kým to ta kráva má? No přece s váma, to jsem si od vás nezasloužila, pěkně vám za to děkuju... A Jarmilka usedá na nůši a bije se pěstičkou do čela: Proč já jsem tenkrát na tu zábavu chodila! Proč? To kluci pro mne přišli, pojď s námi, Jaruš, na vínek, a já kráva šla! Přijde mi takhle se otočit v tu stranu přes stůl a jak jsem se na něj podívala, byla jsem posraná, von taky, tančili jsme spolu a on mi z kola nepustil a pak jsme šli za noci domů, no a tam na příkopě... A Jarmilka se na mne vyčítavě dívá, ale pak jí zasvitlo v očkách: Ale voni se už o to berou jeho kamarádi... To bude, strejdo, sranda, zavřou mne u jedněch do skříně, pak pozvou i ho a začnou se bavit o mně a naší svatbě... a tu na dané znamení, bude to věta: Tak ať se jde ta kráva vysrat... já otevřu almaru a vystoupím... a co tomu bude Jaroušek říkat? To je dobrej nápad, strejdo, co? Držte mi palce! A vstává, navlíká si popruhy od nůše, zdvihá basu a kbelík a uhání do závodní kuchyně pro obědy. Křičím na ni: Jarmilko, co je dneska k obědu? A ona se otáčí a volá: Polívka kmínová, pak uzený vepřový pupíček a šípkový nektar, ale ten nápad s tou skříní, to je, co? Kývám, že ano, ale už vidím, jak pan Kalina na smluvené znamení dává Jarmilce několik mlaskavých facek, znám jej, je prudký, prchlivý... Ale co?

čteme v původní verzi, v publikované je tato upravená varianta:

Potom jsem nakládal ty špony do sázecích koryt. A když se rovnám ve hřbetě, kdo jiný si to necape cestičkou než Jarmilka s basou a kbelíkem. Přelezl jsem hromadu cáglí.

Ale co?

Citací ukázek lze bohužel postihnout jen tyto drobné průběžné operace. Nelze už postihnout eliminace podstatných částí textu, celých trsů motivů, sekvencí. Především těch, které představují jedinečné dobové dokumenty sociální. Dále nelze postihnout celkovou změnu struktury – posun od neuzavřeného řečového proudu, souhrnu sekvencí, asociací, mikropříběhů k tradičnějšímu prozaickému typu, závislému na pointování, na operacích s banálním prožitkem, na pominutelných vnějších příznacích literární doby.

Jakub Deml vzpomíná v Cestě k Jihu na varování Otokara Březiny, aby nikdy ex post nezasahoval do svých spontánních zápisů. Podotýká zároveň, že to byl ten Březina, který sám do neuvěřitelných detailů pracoval na každém svém slově. V tomto našem případě nejde samozřejmě o takovou čistou volbu, ale o rekonstrukci příčin, které jsou podle mého názoru ve zvláštních a někde už velice sublimovaných podnětech dobových. Dodatečné obavy z toho, že vzniklé kreace jsou „málo zapojeny do světa“, že jsou málo sociální, mohou zřejmě být zdrojem osobní motivace k dodatečným textovým změnám. Hrabalovy Ostře sledované vlaky byly vážným signálem této falešné sociability. Jevily se proti ostatním textům jako nepochybný ústup dobovému vkusu, jako snaha vytvořit „něco pořádného“. Jaké rozčarování, když se zjišťuje, že i tyto drobnější texty jsou často rovněž účelovou adaptací původních záznamů.

Když byly v listopadu 1965 v Tváři publikovány úryvky z Hrabalovy netištěné básně „Bambino di Praga“, pobouřilo to značnou část čtenářstva a ještě po zrušení časopisu docházely do redakce dopisy, jejichž pisatelé zdůrazňovali svou bezúhonnost a žádali potrestání autora i redakce. Báseň vyšla skoro současně s Hrabalovou knížkou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Praha, Mladá fronta 1965), v jejíž povídce „Kafkárna“ jsou použity některé sekvence z „Bambino di Praga“, upravené opět už známým způsobem. Nabízelo se srovnání a také na sebe nedalo dlouho čekat. Již v březnu loňského roku byl v Hostu do domu publikován článek na toto téma. Viděl v „Bambino di Praga“ především demonstraci metody, zjistil, že tu lze označit souvislost s českým surrealismem a jeho zbožněním snu a asociativních postupů. Protože ale už před třiceti lety bylo zjištěno, že sen a tzv. nadrealita nejsou žádným řešením, shledává, že to s Hrabalovou tvorbou není zdaleka tak v pořádku, jak se všeobecně zdá. Výsledek je asi tento: Publikace starší práce pomohla definitivně určit literární východisko. Protože už bylo dokázáno, že toto východisko má své problémy, a není tedy samospasitelné, má i Hrabal své problémy. Q. E. D. Nejvíc je tu zajímavá přímočarost, s jakou se chápe dílo jen a jen jako nadbytečný přívěsek, pomůcka pro jednoduchou konstrukci teoretikovu.

Ironií je, že problémy, které se tady především vynořují, se sotva týkají toho, zda nás některá poetika může spasit, nebo ne. Jak už se s tím v souvislosti se soudobou tvorbou často setkáváme, není otázka porovnání variant Hrabalových textů běžným textologickým problémem, ale součástí závažné problematiky soudobého literárního myšlení. Především proto – abych předešel –, že řadu rozdílností mezi původními a publikovanými texty je zřejmě s malou chybou možné pochopit a rekonstruovat ne jako snahu o větší, průzračnější důslednost, ale právě naopak jako snahu vyhovět houževnatým představám o užitečných literárních útvarech. Zvláštním položením, zvláštní závažností rozdílu variant není ovšem vyčerpána podivuhodnost této situace: uvedl jsem ukázky textů, které nikdy nevyšly, jsou však známy přátelům autorovým, jejich přátelům a některým nakladatelským pracovníkům. Představují část základního fondu autorovy tvorby, představují důvod, pro který bylo s autorem vyjednáváno jako s autorem, představují předobraz toho, co je z autorova díla známo veřejnosti.

Veřejně jsou naopak známy texty, které jsou často – tam, kde jde o přepracování původních variant – jen jakousi běžně literárně přijatelnou informací o textech původních. Tento jev se stal za poslední léta tak běžným, že jeho nekulturnost už pomalu ani nepřichází na mysl. Při ediční práci nad zcela zanedbatelnými texty uznaných autorů se úzkostlivě dbá autentičnosti každého interpunkčního znaménka. Na druhé straně byl v nakladatelstvích a jejich dohlížecích orgánech po léta praktikován zvláštní promyšlený systém tlaku na autora, systém, jehož důsledky – ač v mírnější, subtilní podobě – fungují často dodnes. Autorův text není chápán jako objekt, který může být případně natolik neobvyklý, nový, že nutí prověřovat vlastní zkušenost s uměním a hledat k němu cesty, ale jako surovina, kterou je třeba prací s autorem, tj. tlakem na něho, domyslet, dovést k té prefabrikované podobě, která je v kursu. Vzhledem k tomuto prismatu můžeme předpokládat trojí druh textů: texty pologramotné, texty sdostatek výrazné a texty přijatelné. Texty pologramotné bývají většinou přijaty a podrobeny kolektivní tvůrčí proceduře. Jednak proto, že logicky nejvíce odpovídají návyku na protektorský nadhled, a pak proto, že se už léta předpokládá, že texty pologramotné jsou tím nejvěrohodnějším realistickým svědectvím o našem životě. Prací s autorem se většinou dosáhne toho, že výsledné kolektivní dílo postoupí do druhé kategorie, k textům přijatelným.

Textům dostatečně výrazným a tedy odlišným od homogenní produkce se už dnes teoreticky přiznává právo na vydání. Říká se jim experiment. Ten je ovšem třeba také s autorem domyslit, aby jednak nebyl vyložitelný jako sociální alegorie – a to už se dnes může stát sebeodtažitějšímu textu – a aby dále byl trochu učesán, učiněn seriózním, aby byl ne jen nějakým hraním se slovy nebo nedůstojnou provokací, ale i seriózní stavbou, jak se s oblibou říká, případně experimentem zároveň angažovaným. Nároky, které jsou tu na autory kladeny, jsou nadlidské a z občanského hlediska je tu myslím nutné chápat spoustu tzv. ústupků. Proto, že tento systém je – ve svém důsledku – velice promyšlený, k nepřehlédnutí úhybný, nepostižitelný a že, což je nejdůležitější, apeluje na přirozenou nedůvěru autorů v sebe sama, na jejich svého druhu bezbrannost. Zřejmě stačí jen jednou uposlechnout zrádného a unavujícího našeptávání a velice těžké je pak hledat cestu zpět. Tlak, který je tu vykonáván, směřuje opět k textům přijatelným. Autoru zbývá buď nepublikovat a čekat na příhodnější chvíli, nebo slevit, aby zdánlivě zachránil alespoň něco. Konečně třetí kategorie, přijatelná tvorba, která je tu ideálem, je taková, která plní tyto požadavky už při samém vzniku. Ať už proto, že autor na víc nestačí, nebo reflektovaně a cynicky plní předpokládané nároky. Její produkty jsou každému z nás důvěrně známé – vychází jich do roka slušná řádka. Jsou trochu tradiční, trochu experimentální, trochu odvážné, trochu zbabělé a zejména nudné, irelevantní. Tak je podle mého názoru možné z jedné stránky osvětlit kosmografickou záhadu naší literární přítomnosti – vznik marťanského písemnictví uprostřed Evropy.

Toto zdánlivě odtažité vyprávění o málo zajímavých věcech má pro nás zvláštní důležitost. Neboť porovnání některých dostupných původních verzí Hrabalových textů („Jarmilka“, „Krásná Poldi“, „Bambino di Praga“) s jejich publikovanými variantami ukazuje především postupující vliv útržků takového literárního myšlení na postupné změny v Hrabalových textech.

Opusťme představu, podle níž autor při další práci na starších textech směřuje vždy k jejich dalšímu zdokonalování. Podstatné je to, jaké podněty lze při porovnávání obou fází rekonstruovat, jestli, zhruba řečeno, mají změny za cíl zintenzivnění původních podnětů, náběhů, větší důslednost, výraznost, nebo ústup, přiblížení k dobové představě o literárním tvaru, jen vnějšně ozvláštněné. Toto vnější ozvláštnění (zjevné v Ostře sledovaných vlacích, prózách poslední knížky, z Pábitelů především v „Jarmilce“) pro první moment potvrzuje oprávněnost takových textových postupů: dílo se jeví zvláštní, ale přitom jakoby důvěrně známé, jako vtíravá ozvěna našeho žití. Je to utkvělé literární schéma, oscilující mezi „myšlenkou“ (u „Jarmilky“ bezelstně proklamovaná ideologie prostoty, světectví postav „ze dna“, u Inzerátu snaha svědčit o době jinak, než se běžně dělá, u Ostře sledovaných vlaků je to ideový konglomerát, o kterém ani nechci hovořit), empirií, motivy, představami a mezi tzv. stavebním postupem. Výsledkem těchto kombinací je v publikované verzi výraznost, originalita, která byla očekávána, která byla takříkajíc na spadnutí. Proto, že vazba mezi těmito texty a provizorním literárním okolím je při bližším pohledu znepokojivě těsná.

Porovnáváním variant zjistíme tyto nejdůležitější posuny: Původní texty jsou obrazně řečeno hustší, na menší ploše soustřeďující více motivů, nápadů, záznamů. Mají dále do očí bijící míru hazardu, brutální velkorysost, bezelstnost. Tu zjistíme především ve dvou rysech – v riskantním, nereflektovaném, „šťastně naivním“ využití obscénních momentů, erotického chvastounství, obscénních záznamů a v hazardování, nepointovaném hazardování s empirickým materiálem. A konečně – orální základ původních textů je daleko silnější, a nejen to, je tu silnější zakotvení tvorby v jazyce, spontánní přiznání k řeči, která je nadřazena všemu ostatnímu, určuje průběh textu, zaručuje jeho překvapivou proměnlivost, šíři, představuje neukončený řetězec zdánlivých vítězství slova nad empirií.

Texty publikované jsou daleko řidší, prostupnější. Jsou samozřejmě ohebnější, více šikovné, rutinované, to ovšem sotva vyvažuje původní rozmanitost. Obscénní materiál je cenzurován, zmírněn a uvážlivě vybrán. Zdá se mi samozřejmé, že tento uvážlivý postup, který tu a tam vkládá původní části záznamů do jinak neutrálního textu jako okořenění, jako pikantní zvláštnůstky, trochu lechtá, napovídá (místo „když mu dobrák ženská podrží“ je dvojsmyslné „když s ním ženská pohovoří“, tento posun můžeme sledovat téměř slovo od slova), že tento postup především navozuje a sugeruje eventuální obscénní prožití. K změnám tohoto druhu se přimykají vnější zásahy tam, kde jde o odkazy na občanskou skutečnost posledních let. Za všechny případy uvádím ještě alespoň jednu ukázku. V první verzi „Jarmilky“ odpovídá vypravěč na dotaz o svých sourozencích: „Mám ještě bratra, ale ten je zavřenej, vedl s újezdním tajemníkem rozpravu a tak ho zašili“ , v druhé: „Mám ještě bráchu, ale ten je už tři měsíce v nemocnici.“ Zajímavé je tu, jak oficiálním stoupencům realismu, ať již jsou v jakýchkoli úřadech, nejvíce vadí momenty, které se jim zdají být dokumentárně realisticky vyložitelné.

Už Ostře sledované vlaky se vyznačovaly jedním zvláštním rysem, odlišujícím je od předchozích textů. Byly velice motivicky chudé, spořivě kombinovaly tam, kde v předchozích se na čtenáře stále útočí obrazy, zárodky příběhů, nekončící projekcí. Podobně je tomu i s publikovanými variantami textů, kterých si všímám v úvodu. Jde tu o spořivý propočet, který kontrastuje s hazardním opouštěním příležitostí k rozvíjení, jaké u autora vidíme jinde, opuštěním nevyužitých motivů, obrazů, opuštěním zárodečných příběhů. Tento rys je velice závažný – sled výrazných sekvencí se nám může nebo nemusí líbit, můžeme ho podle svého vkusu, zkušenosti a pojetí akceptovat, nebo ne, a nic to na něm nemění. Text kombinující, prořidlý a nutně počítající s vciťováním, je daleko rozplizlejší, stojí a padá s potenciálním sentimentálně ideovým konglomerátem, který je přímo jeho konstrukční součástí, stojí a padá se vciťováním ne příliš valné úrovně. Publikovaná varianta „Jarmilky“ a Ostře sledovaných vlaků to dokládá nejlépe. V těchto polohách se pak autor může přiblížit spisovatelství prostřední úrovně, dokonce i takovým sférám, jako je populární píseň, fraška, muzikál. V těchto sférách je na místě uvažovat, co zapůsobí, co říci teď a co potom, jak exploatovat motivy, nápady, jak pointovat. Původní řečový proud se tu redukuje na konverzační obratnost, na běžné zavádění literárního pořádku, a nejen to, jde tu přirozeně i o rovinu noetickou – ctižádostí této tvorby už není naléhavé hledání pohledu, který člověk pokládá za správný, vážný, svůj, ale hledání pohledu atraktivního, zajímavého stanoviska k banálně přijatému jevu. Ostře sledované vlaky a zejména poslední Hrabalova knížka jsou na proklamaci atraktivního stanoviska k běžně známým jevům přímo programově postaveny.

Konečně publikované varianty podle mého názoru opouštějí podstatné zakotvení v řečovém proudu. Řeč tu má druhotný, ozvláštňující ráz, základní, proklamovanou pretencí je svědčit o podstatném, tj. o takzvaném životě, době, lidech, svědčit s použitím literatury. A jak to obvykle bývá tam, kde se hraje tato hra, kde se sugeruje, že je cosi vážnějšího, než je naše podnikání, ztrácejí už v tom okamžiku tyto texty na naléhavosti a stávají se velmi lehce přídavkem, okrajovou, okrasnou kuriozitou.

Abych shrnul důvody, pro které se mi zdají původní záznamy většinou podstatně závažnější než jejich publikované varianty: nejsou ústupkem k běžné literární normě, znamenají rozhodně tolik, co jejich upravená podoba, přesněji řečeno obsahují v sobě i ten výklad, který je jim dodatečnou úpravou přisouzen, znamenají však daleko víc. Jejich upravené verze jsou totiž účelovou dobovou interpretací, byť ji prováděl autor sám, a tím nutně i volbou jedné z potencialit (bohužel té nejnešťastnější), ochuzením, simplifikací. Původní záznamy jsou jednostrannější, obtížněji akceptovatelné, kladou větší nároky na styk s textem, nároky na čtení a čtoucího. Nároky na to, aby byl na výši situace, aby buď přijal, nebo nepřijal hru, která mu není usnadněna přibližujícími a zmírňujícími delikátnostmi, dodatečnými textovými manipulacemi, ať už jde o zásahy kteréhokoliv druhu. V publikovaných variacích jde o takový materiálový ústup v trojím směru: o ústup od tvarové neobvyklosti, monstrozity, k banalitě, o ústup od pornograficky vyložitelných sekvencí i jednotlivých výrazů k jejich reflektovanému pikantnímu použití a konečně o ústup od jedinečných a nikterak ne zanedbatelných dokumentů dobových k povrchně estetizovanému „bezčasí“.

Na závěr vyvstává palčivá a neodbytná otázka: Čeho bylo dosaženo dodatečnou interpretací vlastního díla sub specie povrchních znaků literární doby? V padesátých letech, kdy texty vznikaly, znamenaly faktickou kvalitu, nebyly zařaditelné: pokud korespondovaly s nějakou náladou (totální realismus), bylo to jen ku prospěchu jejich důslednosti. Bylo taky zcela lhostejné, jsou-li publikovány, nebo ne. Publikace upravených variant koresponduje s dobou, kdy už bylo povoleno „moderní“ umění, kdy se zdá, že – s jistými ústupky – lze dělat to správné, čisté, moderní a přitom takříkajíc angažované umění. Je otázka, nejsou-li ty drobné ústupky od zdánlivé tvrdošíjnosti ze všeho nejdůležitější. Původní exploatace obscenity nese nenapodobitelnou pečeť hazardu i zvláštní respektabilní citlivosti. Dodatečné rozvažování, co z toho snese náš čtenář, vyvolává nepříjemně pornografické asociace. Tolik i o dobových dokumentech sociálně politických. Co se tedy vlastně vybojovalo?

Leden 1967