Co týden dal

Úterý 1. září: Prezident Zeman jede na demonstrativní cestu do Číny na oslavy vítězství v druhé světové válce. S Japonskem na straně spojenců ovšem tehdy bojovala Čankajškova Čína i čínské komunistické guerilly a o tom, kdo Čínu coby spojence představoval, může být přinejmenším spor. Čína taky využívá oslavy k prezentaci své imperiální síly zejména proti Japonsku, které je demokratický stát a spojenec Západu. Zeman je jediným čelným představitelem členské země EU, který se oslav účastní, bude i na okázalé vojenské přehlídce (ačkoli se u nás zpočátku mlžilo, že na přehlídku prý nejde) a sejde se samozřejmě i s ruským prezidentem Putinem. Vláda, premiér i ministr zahraničí mu cestu požehnali, zřejmě v té věci nemají ani dost síly, ani dost jednoty (Zaorálek a jeho mezitím napůl odstavený náměstek Drulák chtěli na vztazích s Čínou postavit svou zahraničněpolitickou koncepci, účtující s vyčpělým antikomunismem zrádné pravice. Tím otevřeli vrata divokým Zemanovým prezidentským aktivitám. Dnes je díky Zemanovi Česká republika v rámci západního společenství a EU už po druhé a výrazně osamělým kverulantem. Miloš Zeman pokračuje ve stopách Václava Klause, ale ještě daleko výrazněji a divočeji, a proti Sobotkově (a Babišově) vládě se prosazuje daleko snadněji a víc než Klaus proti Topolánkovi a Nečasovi. Vláda je v mnoha ohledech ve vleku Zemanových avantýr, nanejvýš se chabě brání. Je navíc zjevné, že v zahraniční politice má prezident tichou podporu Andreje Babiše. To, že spory mezi vládou a Zemanem nejsou tak hlasité, jako byly dřív neshody mezi vládami a Klausem, je ve skutečnosti signálem ještě daleko většího rozvratu (a v rámci toho taky a především selhání médií).

Komentátor Práva Lukáš Jelínek se v komentáři vyjadřuje jednak k tomu, co říkal jakýsi člen KDU-ČSL ke smrti jednasedmdesáti uprchlíků, kteří se udusili v pašeráckém náklaďáku (dotyčný dal najevo radost a uspokojení) a jakýsi rovněž řadový člen KSČM před časem ke smrti pěti českých vojáků v Afghánistánu. Komunista dostal nyní roční podmínku, lidovce (zatím) promptně vyloučili ze strany. A pan Jelínek v té souvislosti píše: „Zrůdné tlachání nelze bagatelizovat. Ale kde má naše shovívavost meze? Při vychvalování bombardování civilistů v Bělehradu? Při tolerování krutého režimu v Saúdské Arábii? Při velebení bývalého gruzínského prezidenta Saakašviliho, příp. kosovského premiéra Thaciho? Při větách uznání na adresu severokorejské diktatury? Či si hledíme toliko našich mrtvých?“ To je naprosto neuvěřitelná drzost. Jednak, jacípak naši mrtví, těch jednasedmdesát běženců nebyli naši mrtví. A za druhé, Saakašvili byl legitimní prezident státu, který byl zákeřně přepaden Putinovým Ruským impériem. Thaci byl čelným představitelem Albánců v Kosovu, kteří bojovali proti srbské nadvládě, v tom boji se obě strany chovaly strašně, jak je na Balkánu zvykem, ale odpor kosovských Albánců byl legitimní. Thaci byl sice obviněn u mezinárodního soudního dvora v Haagu, ale před soud se nakonec nedostal, žádný proces s ním se nekonal. K bombardování Bělehradu letadly NATO jsem měl kdysi výhrady a dal jsem je najevo, ale je něco úplně jiného radovat se ze smrti českých vojáků nebo imigrantů a „vychvalovat“ věci, o nichž mluví pan Jelínek (snad s výjimkou severokorejského režimu, ale ani tam si nejsem jistý, zda chvála nějakého zavrženíhodného režimu je totéž jako radost nad smrtí našich padlých vojáků nebo nad smrtí těch sedmdesáti imigrantů). Ty věci totiž mohou a mají být předmětem svobodné diskuse a nesmějí se stát předmětem represí, jak by si snad přáli pomyslní vítězové Velké protikorupční revoluce nad „zrádnou pravicí“, tj. novinářská lobby ČSSD (ve skutečnosti vyhráli kulové a dnes se mrskají na Babišově pekáči. Ale chuť „skoncovat se shovívavostí“ by přitom měli, že? Co to znamená? Já si to na základě celoživotní zkušenosti vykládám jednoznačně: skoncovat se shovívavostí = zavírat).

Rakouská ministryně vnitra žádá, aby uprchlíci byli spravedlivě rozděleni mezi země EU. Zdá se, že podobné hlasy sílí i v Německu (kancléřka Merkelová) a ve Francii (ministr zahraničí Fabius). Mluví o „potřebě zodpovědnosti všech 28 států“. Já to samozřejmě beru, mám s tím jen jeden problém: aby to přerozdělení bylo úplně košer, museli by s ním souhlasit i přerozdělovaní. Nejsou to žádné balíky, jsou to živí lidé. Oni, jak se zdá, ale například k nám ani náhodou nechtějí. Budou k nám prostě „odsunuti“? Z toho přece nemůže být nic dobrého.

Městský soud v Praze začal projednávat obžalobu deseti bývalých pražských radních včetně tehdejšího úřadujícího primátora za to, že svým hlasováním v radě 3. dubna 2012 neoprávněně zvýhodnili firmu Haguess ve výběrovém řízení na správu projektu Opencard. Obžalovaná není jen radní Alexandra Udženija, která má alibi (byla na dovolené). Obžalovaní se brání, že vlastně v té věci ani nemohli rozhodnout jinak, než jak rozhodli. Záležitost má ale ještě jednu stránku: je to velmi jasný případ kriminalizace politického rozhodování, rozhodování nikoli úředníků, ale voleného orgánu. Přitom shodou okolností orgánu velmi významného: „vlády“ hlavního města ČR, které má zároveň statut kraje. Zákonný rámec to zjevně umožňuje (indemnitou jsou kryti jen poslanci parlamentu), ale z politického hlediska to má naprosto katastrofické důsledky zejména v hysterické „protikorupční revoluci“. Vytváří se (odzdola, v politice se všechny podstatné věci prosazují odzdola, od nejnižších pater samosprávy) situace, v níž volené orgány jsou policejně postižitelné za to, jak hlasovaly. Čím vyšší patra tyto manýry zasáhnou, tím víc se ČR přibližuje policejnímu státu. To, že pak v samosprávách nechce nikdo sedět a hlavně se tam každý bojí cokoliv odpovědného rozhodnout, je jen důsledek této podivné situace. Volení představitelé jsou vydáni na pospas práskačům a policii, každé své trochu zásadnější rozhodnutí si nudou muset obhájit před soudem. Tímto způsobem je možné paralyzovat celou demokratickou samosprávu, celou politiku kromě té nejvyšší úrovně, kde to ještě úplně nefunguje, ale jen tak tak (případ Tluchoř, Fuksa, Šnajdr). Právě případ Opencard ukazuje, že a jak je celá „Velká protikorupční revoluce“, kterou při jejím vzniku účelově a nezodpovědně přiživovala ČSSD, protože se jí nedařilo „dostat od válu“ polomrtvou, ale stále ještě vzdorující pravicovou koalici, teď požírá už tak velmi křehkou demokracii v České republice. Nechci tím samozřejmě říci, že by veškeré rozhodování samospráv počínaje nejmrňavějšími vesničkami mělo být kryto indemnitou, nýbrž že česká společnost má obrovský problém. Demokratická politika musí spočívat na vzájemné důvěře. U nás probíhá revoluční pokus postavit politiku místo toho na policii a státních zastupitelstvích. Taková politika samozřejmě nemůže být demokratická.A ještě poznámka na okraj: Vrchní soud kvůli možné podjatosti vyloučil z rozhodování dosavadního předsedu senátu Nováka. Městský soud v Praze pak případ přidělil soudci Sotolářovi, který už rozhodoval ve věci pětice úředníků magistrátu, kteří už byli v kauze Opencard odsouzeni. Prý je to náhoda, já tomu na základě zdůvodnění Městského soudu samozřejmě věřím. Je to však náhoda, řekl bych, krajně neblahá. Soudce Sotolář totiž tehdy uvedl (cituji dle serveru novinky.cz): “Obžalovaní rozhodně nebyli hlavními aktéry ani hlavními hybateli událostí, které byly předmětem trestního řízení... Paradoxem této trestní věci je, že před soudem stanuli jen podřízení pracovníci těch, kdo byli oprávněni rozhodnout.” jako laik se domnívám, že pan Sotolář má názor na věc předem až příliš hotový na to, aby se to taky nedalo chápat jako podjatost.

Středa 2. září: Vedoucí úřadu maďarské vlády János Lázár prohlásil, že čelíme dlouhodobému stěhování národů a že se Maďarsko a Evropa musí připravit na to, že v nejbližší budoucnosti vyrazí na cestu miliony migrantů. (Zároveň kritizoval „levicovou politiku“ Evropské komise, která není schopná ochránit své vlastní hranice.) To je poněkud rozčilená vize budoucnosti, daná nepříjemnou situací, což platí i dnes, kdy má opravdu problém a Evropa jeho problémy, jak se zdá, považuje za projev zkaženosti jeho dnešní politické reprezentace. Teď má ovšem Maďarsko problém přinejmenším srovnatelný s tím, které mají Řecko a Itálie, vedení EU se však zatím v jeho případě omezuje na známkování z evropské mravnosti. Vypadá to skoro tak, jako kdyby Maďarsko mělo povinnost uprchlíky vítat, pěkně se o ně postarat a příliš tím neobtěžovat Německo, kam všichni ti uprchlíci všemi silami chtějí. Je zjevné, že koordinace a solidarita v tomto obtížném problému má jakési vady na obou stranách bývalé železné opony. Česká republika má povinnost nejhůře postiženým zemím („vstupním“, kam patří i Maďarsko, i „cílovým“, jako je Německo) pomoci. Jde o to, navrhnout nějaký racionální systém namísto toho dosavadního opřeného o dublinské dohody, který je zjevně úplně nefunkční. Je málo sporné, že stavět ploty a vytvořit z Evropy opevněné území je jednak neproveditelné, jednak nebezpečné. Jenže co místo toho? To je úkol pro nynější politické garnitury EU i členských zemí, taky ČR. Se zlomyslnou radostí musím konstatovat, že ČSSD se rozpoutáním velké protikorupční revoluce podařilo probojovat do čelné pozice ve státě, ale teď na ni (premiér, ministr zahraničí a ministr vnitra jsou sociální demokrati) spadl úkol, který jí nelze závidět a v němž jen těžko může obstát. A přitom ještě má za krkem dvě zombie: jednu na Hradě, druhou (mimo jiné i) na ministerstvu financí. K problému Maďarsko se ještě vrátím.

Podle průzkumu agentury Focus souhlasí 78% respondentů s tím, aby se v Evropě obnovily hranice s ostrahou, a to i kdyby to mělo zamezit volnému pohybu evropských občanů. To ovšem znamená taky ostrahu našich hranic a volný pohyb českých občanů. Pokud si někdo myslí, že budování jakékoli železné opony tenhle problém vyřeší, hrozně se mýlí. 57% lidí je nespokojeno s vládní politikou (spokojeno je jen 11%). Vládní politika je rozpačitá a opatrná, ale nespokojenost lidí nepochybně vyvolává to, že není dost buransky „rozhodná“ v postupu proti migraci jako takové. (Prezidenta Zemana naproti tomu v jiném průzkumu za postup proti imigrantům chválí 71% lidí). Jen 6% lidí si myslí, že by EU měla přijímat všechny uprchlíky, 61%, že by EU měla uprchlíkům pomáhat v místě jejich původu, 32% je toho názoru, že by stát měl migranty vracet bez pomoci. (Tyto tři otázky jsou nabízeny jako volba pro respondenty, přitom není jasné, kolik lidí podporuje projekt „někoho ponechat, někoho vrátit“, což je hlavní problém; přijmout všechny nechce z odpovědných evropských politiků nikdo). Zdá se že vláda (tedy sociální demokracie ve vládě) je přes svou opatrnost ve společnosti v podobné menšině, jako byla Nečasova vláda v druhé polovině svého vládnutí. Vychutnejte si to, holoubci. Navíc tohle je globální problém, nikoli jen lokální český.

Prezident Obama žádá rychlou akci proti změnám podnebí. Nejvhodnější by byly masové demonstrace v USA a v Evropě. Zvlášť v Maďarsku by tomu nápadu teď byli jistě mimořádně nakloněni.

K výzvě vědců proti xenofobii se vyjádřil, jak se dalo čekat, i exprezident Klaus. Prohlásil: „To nejsou čeští vědci, českých vědců je daleko víc.“ To je nesmyslný argument, nikdo nikdy netvrdil, že jsou to všichni čeští vědci. „To je skupinka politických agitátorů, kteří zneužívají to, že mají také vědecké tituly, k tomu, aby pronášeli politickou agitku a pouze se skrývali za své vědecké tituly.“ Tyto formulace jednak velmi dobře znám z doby různých bolševických kampaní, a jednak, výzvu zorganizovalo, pokud je mi známo, pár doktorandů z jedné fakulty UK. Že se k ní pak připojila řada zvučných jmen, je jiná věc. Kde je mrtvola, slétnou se i supi.

V Babišových Lidových novinách píše Martin Zvěřina o tom, že verbální aktivity, jakkoli hnusné (příklad: výroky jakéhosi lidovce o 71 mrtvých běžencích) by neměly být trestně stíhány. Myslím si to taky. Nevím ale, proč je proti tomu, že dotyčného vyloučili z KDU-ČSL. Co je mu do toho? Je snad členem té strany? Tak ať si to vyřídí na stranické úrovni. K základním demokratickým ctnostem patří taky hledět si občas svého (něco jiného je, kdyby toho člověka chtěli trestně stíhat).

Jan Macháček ve středečních Babišových napsal: „Když Maďarsko staví plot, nabádá tím pouze migranty a potenciální azylanty, aby žádali o vstup do země na legálním hraničním přechodu. Maďarsko je za plot kritizováno. Když by ale schengenskou hranici nechránilo vůbec, lze se vsadit, že bude z téhož Německa kritizováno za to, že umožňuje volný průchod migrantů do Německa. Takže co má podle Německa Maďarsko přesně dělat? Umožnit volný průchod (průjezd vlaků, autobusů) migrantů rovnou do Německa, nebo dodržovat schengenská pravidla? ... I ten, kdo prchá před válkou a mučením, si raději vybere zemi nejbohatší a nejvyspělejší.“ V obojím má úplně pravdu.

Čtvrtek 3. září: Celá Evropa a hlavně evropští (rozuměj bruselští) politici a evropská média se už řadu dní věnují Maďarsku. Maďarsko je teď na paškále. Protože jsem se maďarskými záležitostmi v posledních dvaceti letech soustavně, i když ne průběžně zabýval, nemůžu zamlčet: zájem je jistě na místě, ale připadá mi jako účelový a zaujatý. Především: Maďarsko je dnes – i když tento status dosud „oficiálně“ nemělo – jednou ze tří nejhůře postižených zemí, a to tou nejchudší. Jen letos tam přišlo na 150 000 migrantů. Když se doposud mluvilo o „kvótách“, které měly odlehčit zemím nejvíce zasaženým přílivem migrantů, předpokládalo se, „kvóty“ budou platit i pro ně (teď se to snad má změnit), a dokonce i v minulých dnech měli papaláši v Bruselu drzost tuto „povinnost“ premiéru Orbánovi připomínat. Maďarsko se potýká se strašnými problémy, řešení jsou leckdy zoufalá (plot), ale přitom je vystaveno tlaku, aby na jedné straně uprchlíkům ve vstupu do země nebránilo, a na druhé straně, aby je za žádnou cenu nepouštělo dál do Rakouska a Německa. To ale ještě vůbec není všechno. Za druhé: k Orbánově politice i k tomu, co říkal Bruselu (a předtím zveřejnil ve Frankfurter Allgemeine Zeitung) mám řadu výhrad, ale co má dělat v situaci, kdy na něj celá Evropa, celá Evropská Unie okázale kašle a nechává ho vařit ve vlastní šťávě. A nejen to: dnešní politická maďarská garnitura je legitimním představitelem země, k moci se před šesti lety dostala výrazným volebním vítězstvím, které loni potvrdila, a to nejen pro svou populistickou politiku, ale taky díky totální neschopnosti, rozloženosti a amorálnosti nynější politické opozice, která nedokázala pořádně přesvědčit maďarskou veřejnost, a místo toho se soustředila na získávání politické podpory v EU a v USA. Nemohu se zbavit dojmu, že by teď poměrně vlivné síly v Bruselu, ovlivněné tímto tlakem z Maďarska, rády využily maďarských potíží k ovlivnění vnitropolitické situace v Maďarsku. Pokud by tomu tak bylo, byl by to mimořádně odporný hyenismus. Dnes (píšu tyto řádky v pátek večer) proběhl v Praze visegrádský summit: doufám, že politici našich zemí projevili a do budoucna projeví větší míru rozumu než třeba Martin Schulz a jiní jemu podobní, a dokáží projevit to elementární, co je zapotřebí, to jest solidaritu. To znamená i solidaritu s Maďarskem a jeho legitimními představiteli.

Petr Pithart navršil v rozhovoru pro Právo, jak je jeho zvykem, řadu podivných úvah. Za uprchlíky a ekonomické migranty prý nese zodpovědnost především kolonialismus a dále pokusy Západu demokratizovat státy, odkud teď lidé prchají, silou. Pravý opak je pravdou, Západ nechal ty oblasti na holičkách a pomohl jim málo a málo energicky (koloniální mocnosti se snažili ve svých koloniích udržovat aspoň nějaký fungující správní systém a zainteresovat na něm i domorodce). Zahraniční akce bushovské Ameriky zavdaly prý „nejeden důvod k těžkému rozčarování ze západní politiky, protože „na nemravnost „dvojích metrů“ jsme zde mimořádně citliví, na velkohubost, prázdné řečnění, včetně toho o lidských právech, na pokrytectví, svatouškovství…“ Tedy, kdyby tomu tak opravdu bylo, Petr Pithart by si byl v Česku a už předtím v „ČSSR“ ani neškrtl. Svatouškovství, velkohubost, prázdné řečnění, včetně toho o lidských právech, a svatouškovství u nás v době, kdy se Petr Pithart začal uplatňovat v politice, jen kvetlo, a Václav Havel jako politik je v mnoha ohledech bohužel přímo ztělesněním těchto nectností. A jestli něco západní politice (včetně té “bushovské“, ale nejen jí) chybělo, je to pragmatismus v dobrém slova smyslu. Ve své knize o zlatých devadesátých letech“ (tj. o té periodě, kdy se nejplněji politicky realizoval, knížka má končit těsně po volbách v roce 1992) se Petr Pithart chce soustředit „hodně na maléry, na to, co se mně a vládě, které jsem předsedal, nepovedlo“. Skoro bych se vsadil, že to, co se panu Pithartovi a dalším hlavně nepovedlo, bude podle něho především to, že se jim nepovedlo po zásluze porazit ve volbách Václava Klause. A ten, kdo za tento neúspěch nese hlavní a podstatnou zodpovědnost, je právě Václav Klaus. A konečně: Petr Pithart se chlubí že z politiky odešel dobrovolně a po zralé úvaze. Zajímalo by mne jen, kdy vlastně odešel. Ono se to nedá až tak poznat. „Neprohrál jsem volby“ (co je špatného na tom, prohrát volby, to patří k politice, musel by aspoň předtím bojovat). „Mého odchodu si však skoro nikdo nevšiml.“ No právě. Na jeho místě bych se tím nechlubil.

Pražské státní zastupitelství obvinilo jakéhosi nešťastníka z výtržnictví za to, že „hodil dvakrát po sobě vajíčko směrem k pódiu v době, kdy měl projev prezident“. (Prezidentem byl v době, kdy ten pán vrhl dvakrát vejce, shodou okolností Miloš Zeman, ale to byla opravdu jen nešťastná náhoda; zastupitelství je toho názoru, že „nejde ani tak o přítomného prezidenta Miloše Zemana, jako spíš o výtržnictví proti pietní akci a narušení slavnostního shromáždění“. Pokud toho člověka odsoudí, bude to další krok k putinizaci ČR. Bude to totéž jako odsouzení Pussy Riot za „zneuctění chrámu“. Nejde mi vůbec o to, že házet vajíčka na prezidenta je něco chvályhodného, nýbrž jen o to, že to není trestný čin. Takovéhle věci ovšem nadřízeným orgánům Pražského státního zastupitelství, paní doktorce Bradáčové a panu doktorovi Zemanovi, zjevně nevadí.Jen když pěkně dál šlape Velká protikorupční revoluce.

Pátek 4. září: Vedení ČSSD ustoupilo revolučnímu křídlu ve straně (Jiří Dienstbier a d.) a dá při volbách do krajských samospráv členům právo navrhovat lídry krajských kandidátek. Pokud tomu rozumím, navrhovat budou členové, předsednictvo bude mít k u všech návrhů jen právo veta, z těch, které vetovat nebude, si pak lídra vyberou zase členové. Problém je, že u stran s tak malým členstvem, jako mají všechny české polistopadové politické strany, je manipulace v těchto „primárních“ volbách daleko snadnější než u stran s členstvem třeba kolem sta tisíc (ještě opřed rokem 1948 měly české politické strany povolené Národní frontou členstvo ještě o mnoho početnější).

Ve skandál celoevropského rozměru přerostl postup policie ČR na nádraží v Břeclavi. Když v úterý zadržela najednou přes 200 lidí, policisté označili imigranty fixem na kůži. Udělali to mj. proto, že nechtěli oddělit rodiče od dětí. Šlo o improvizaci. K případu se vyjádřil krajně rozhořčeně tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus: „Je to známka naprosté neznalosti a neúcty k lidem a děje se tak v době, kdy si svět připomíná 70. výročí konce 2. světové války.“ Podobné hlasy se objevily i v zahraničním tisku. Řekl bych, že je to zlomyslné přehánění. Situace je mimořádná (u nás daleko míň než jinde, třeba v Maďarsku) a vyžaduje dobrou vůli na všech stranách.

„Na maďarské hranici se tak znovu stavějí ploty, které se před 26 lety slavnostně bouraly“, píše v Právu Anna Durnová, vyučující na Univerzitě Vídeň. Milá paní, není plot jako plot. Ploty, které se před 26 v Maďarsku bouraly, měly bránit útěku Maďarů na Západ, např. do Rakouska. Ploty, které teď Maďaři staví, mají bránit příchodu imigrantů, kteří všichni chtějí na Západ (konkrétně do Rakouska a Německa), ale tam je nějak nechtějí, takže hrozí, že všichni zůstanou v Maďarsku. Už teď je jich tam 150 000, dalších 350 000 se tam žene z Makedonie a Srbska. A pokud je Maďaři nedokážou zastavit, budou je za to nejen lidé jako Vy, ale i rakouská a německá vláda za to buzerovat. Tak co vlastně mají dělat?

Miloš Zeman vyzval ruského prezidenta Putina při svém setkání v Pekingu, aby Rusko v OSN pomohlo ustavení mezinárodní protiteroristické skupiny k zásahům proti Islámskému státu. Na zřízení podobné skupiny už zjevně Rusko pracuje, zatím bude jen ruská a používá ruskou vojenskou základnu na syrském území, které pořád ještě kontroluje prezident Asad. Islamisté reagují rozhořčeně a vyděšeně, patrně tuší, že ruská mezinárodní skupina by se s nimi moc nepárala a syrské, resp. i přilehlé irácké území by ovládla s daleko menšími obtížemi než Afghánistán (vhodnější terén, Islámský stát je zcela umělý útvar bez nějaké velké podpory v obyvatelstvu). Bylo by to pozoruhodné vyústění vývoje v této oblasti.

Kancléřka Merkelová, podle toho, co píše Babišova Mladá fronta Dnes, odmítá přijímat uprchlíky, kteří přišli přes Maďarsko, pokud nebudou v Maďarsku řádně podle pravidel EU zaregistrováni. Uprchlíci se ovšem nebojí ničeho víc, než že budou v Maďarsku podle pravidel EU zaregistrováni, protože pak by podle pravidel EU museli v Maďarsku čekat až do vyřízení jejich žádosti o azyl. A brání se tomu zuby nehty. Maďarsko chtělo uprchlíky (aniž by jim to řeklo, nenechali by si to líbit) zavézt z budapešťského Východního nádraží do azylového tábora,. Moc se to nepovedlo, uprchlíci se zuřivě bránili, a na vině byli zase Madaři. Připadá mi to strašné. Orbán jistě nemá pravdu, když tvrdí, že za všechno může Německo. Ale i Německo nese svůj díl zodpovědnosti a nějak se mu nechce se o ni s ostatními, tj. taky s Maďary, podělit.

Rovněž v Babišově MfD vyšla na stránce 11 pozoruhodná oprava: „Ve středečním magazínu DOMA DNES byl chybně uveden recept na výrobu pěnivých koulí do koupele. Hlavní přísadou není hydroxid sodný, ale jedlá soda. Kompletní a správný návod najdete v příštím magazínu DOMA DNES 9. září.“ Na okraj bych chtěl jen poznamenat že původní receptura nabuzuje představy o obecném ohrožení, protože hydroxid (louh) sodný je, pokud se pamatuji ze střední školy, dosti agresivní žíravina, a už sama výroba koulí může tomu, kdo se o ni pokusí, způsobit jakési problémy (nemluvě o těch, co si pak koule dají do vany a následně do ní vlezou).

Pondělí 7. září: Premiér Sobotka řekl pro Právo, že Evropa nezvládá problém s migranty. To je bohužel zcela zjevné. Je to opravdu vážný malér (ne že se nic neděje), a jedni by ho rádi řešili na účet druhých. Německo nese jeho velkou váhu, jen nevím, zda se všechno dá vyřešit sekýrováním východních sousedů. Představa, že Maďarsko zadrží všechny příchozí, nějak je přiměje k tomu, aby si požádali o azyl (čehož se ti lidé bojí jako čert kříže, chtějí do Německa) a bude se o ně starat až do vyřízení žádosti, tj. měsíce, je neudržitelná, ti lidé ovšem ve velké většině vstoupili na území EU už v Řecku, jenže tam je Maďarsko vrátit nemůže (a ani se jim to nedá pořádně dokázat). Plot na maďarských hranicích nepřipadá Němcům a Bruselu dost nóbl, a navíc není ani (aspoň zatím) moc funkční. Tímhle způsobem by se v Maďarsku za krátkou dobu nakumulovalo půl milionu až milion migrantů (už teď je jich přes 150 000). Navíc všichni chtějí co nejrychleji do vyspělých západoevropských zemí. Napětí uvnitř EU tedy poroste a naši zjevní i nepříliš skrytí nepřátelé EU Budou mít pré. Ostatně už mají, o slovo se přihlásil exprezident Klaus (k jeho výzvě se vrátím). Premiér správně řekl: „Je potřeba si uvědomit, že lidé, kteří procházejí přes Českou republiku, nejsou žádná nepřátelská armáda, nejsou to zločinci.“ Zároveň si však myslí, že „situace může být stejná řadu let“, a to je nesmysl. Takovýhle bordel, kdy se jeden v EU snaží řešit problém na účet druhého (jedni by je nejraději všechny pustili co nejrychleji do Německa, druzí by chtěli, aby se hromadili ve vstupních zemích, konkrétně v Maďarsku), řadu let být nemůže. Kvóty mohou být řešením (ne, že nemohou), pokud bude zjevné, že je to dočasné řešení situace, která bude nějak zásadně řešena.

Upřímně řečeno, celá věc z běženci, jakkoli jistě významná, mne zajímá z jednoho jediného hlediska: nakolik může vzedmutá vlna hysterie, neracionálního uvažování, přehánění atp. poškodit vnitřní demokratické uspořádání České republiky a její nynější spojenecké svazky. Pokud se tak stane, všechno jsme prohráli. My sami a sobě. Různých syčáků, kteří chtějí na vlně hysterie surfovat, se tu vyrojilo až až. Uprchlíci sami o sobě nás o svobodu, suverenitu a demokracii nepřipraví. Tihle jsou o hodně nebezpečnější. Je málo sporné, že uprchlická otázka musí být nějak řešena (ne že zůstane tak jak je celá léta), protože pokud bude řešena, ztratí tihle lidé půdu pod nohama. Strach a hysterie z uprchlíků je živnou půdou pro politický buranismus, který je u nás ostatně na vzestupu už nějakou dobu i bez toho.

V rozhovoru pro Právo odpověděla Dagmar Havlová na otázku, zda může „případ Bakala“ ublížit dobrému jménu Václava Havla i Knihovny Václava Havla: „Zdeňka Bakalu oslovil můj manžel v dobách, kdy současné kauzy nebyly aktuální. Z vlastní zkušenosti vím, že když se v médiích píše o něčem negativně, ještě to nemusí znamenat, že je to všechno pravda. Nejsem ale soudce. Zdeněk Bakala podporuje jako jediný sponzor v Česku úžasnou věc, Knihovnu Václava Havla, a já mu za to děkuji.“ Musím říci, že je to velmi důstojný způsob odpovědi. Jistě, paní Havlová se otázce nemohla vyhnout, kdežto všichni respekťáči, ihneďáci , aktuálňáči atd., kteří dlouho vděčně ssáli z Bakalových cecíků , se vyhnout mohli, byla tak říkajíc jen latentně ve vzduchu – a taky to s velkou chutí udělali.

Prezident Putin jedná o koalici proti Islámskému státu – mj. prý i s prezidentem Obamou. Jedná se i o účasti Íránu v konfliktu v Sýrii (mj. i ministr Zaorálek na nynější návštěvě v Teheránu). Země jako Rusko a Írán mají zájem na tom, aby pevněji zakotvily na Blízkém východě a mají samozřejmě taky zájem co nejvíc oslabit Západ (tedy i nás; ostatně Rusové mají už zase nějakou dobu touhy nás bratrsky sežrat). Vstřícnost ze strany Západu je mírně řečeno neopatrnost. A taky je to skryté mnichovanství vůči Izraeli, který věcně (i když třeba ne formálně) patří k nám.

Luboš Palata se ptá v Babišově Mladé frontě dnes: „Je otázka, zda Bohuslav Sobotka nevede (v odporu vůči kvótám) v pozici premiéra předsednické země visegrádskou čtyřku do předem prohraného boje.“ Myslím, že ano, daleko rozumnější by přece bylo říci: kvóty ano, jistě, ale jen v rámci celkového zásadního řešení migrační krize. To by ovšem visegrádští politici museli nějaké mít a navrhnout aspoň jeho základní parametry. Je lepší mít pozitivní řešení.

Důsledkem Zemanovy čínské ofenzívy je, že čínský investor koupil fotbalový klub Slávia. Připadá mi to jako obrovská sranda. Zbývá ještě Národní divadlo, Národní muzeum a Česká filharmonie, abychom nezůstali jen u sportu. V Praze přešla do čínských rukou budova bývalé Živnobanky (za totáče se mi tam docela líbilo, byla to jakási nevtíravá vzpomínka na lepší časy) a Martinický palác na Hradčanech. Proč ne, když zaplatili, nezbláznil jsem se. Myslím ale, že lepší by bylo, kdyby jim byl Zeman prodal přímo nějaký palác na Hradě. Nějaký, na který vztahovala své chtivé pařáty zrádná „církev“. To by bylo slovo do pranice!

V Babišových Lidových novinách věnují dvoustránku Miloši Zemanovi u příležitostí poloviny jeho prezidentského mandátu. Je to solidní reklama. Babiš a Zeman k sobě mají typově blízko a politicky asi v mnoha ohledech taky (navíc Babiš si může být jistý, že mu Zeman nepřeroste přes hlavu, na rozdíl od Sobotky, který má skutečné politické zázemí). Píší tam taky, že veřejná Zemanova podpora je celkem stabilní (mezi 40-50%), kdežto Havel měl v půlce prvního českého prezidentského mandátu podporu 76% a Klaus 65%. Tahle klesající tendence může být podle mne ovlivněna i klesající oblibou politiky v ČR všeobecně. Každopádně je tedy dost vysoká, což je zase svědectvím o klesající náročnosti české veřejnosti, pokud jde o politiky.

Lucemburský ministr zahraničí Asselborn prohlásil o maďarském premiérovi Orbánovi: „Je to muž, který toho v Maďarsku hodně zničil, ale zničil toho hodně i s ohledem na hodnoty EU“. Je naprosto v pořádku, když je premiér jedné země EU tvrdě kritizován v tisku jiných zemí EU. Je ovšem něco úplně jiného, když ministr zahraničí země, která shodou okolností právě Unii předsedá, řekne o předsedovi vlády spojenecké země něco takového. Přesněji řečeno je to děsivé buranství. Nejde o obsah, ale o formu. A vůbec nejde o Orbána: já si okamžitě představím, že by ten člověk řekl něco podobného o panu Sobotkovi, a nadzvedlo by mne to ne kvůli panu Sobotkovi osobně, ale kvůli tomu, že je to legitimní předseda vlády ČR. Snad by si naši západní spojenci mohli tyto buranské, velkopanské manýry odpustit. Ostatně, řekl pan Asselborn někdy něco podobného např. o Alexisi Tsiprasovi?

Úterý 8. září: Německo se rozhodlo vyjít vstříc Maďarsku a přijmout větší množství uprchlíků (podle nejnovějších zpráv jich bylo až 26 tisíc, přesně se to obtížně počítá). To znamenalo pro Maďarsko sice okamžitou úlevu, ale zároveň to dopovalo další uprchlíky k přílivu do Maďarska. A tak se situace na Budapešťském Východním nádraží, podle toho, co si člověk může přečíst v médiích, v pondělí sice výrazně normalizovala, ale v úterý se zase začalo všechno postupně vracet do „krizového“ stavu. Příliv uprchlíků na srbských hranicí spíš o něco stoupl a jakési znepokojení začíná projevovat i bavorská CSU, součást německé vládní koalice. Bavorsko je ze spolkových zemí v tuto chvíli nejvíc postiženo. Současná migrační vlna má spoustu zcela přirozených a legitimních důvodů, ale je mocně přikrmována jednak z „ekonomických“ důvodů – pro spoustu pochybných „podnikatelů“ z prostředí organizovaného zločinu je odírání uprchlíků výnosný kšeft – a jednak z politických důvodů ze strany těch, kteří chtějí Západu „zavařit“ (určitě to nebudou jen islámští extremisté). Tomu je třeba čelit. Nechápu, jak někdo může spoléhat jako na spojence např. na Rusko, Čínu a Írán. V nejlepším případě budou pečovat o to, abychom se v tom co nejvíc zkoupali. OSN je dosti bezmocná organizace, postavená kdysi na shnilých základech; jistě se v některých praktických věcech k lecčemus hodí, ale v zásadních sporech tradičně selhává. Iluze, které panují v české veřejnosti o OSN, jsou úplně nepochopitelné, když vezmeme v úvahu např. situaci v srpnu 1968. OSN bývá ve vypjatých chvílích úplně bezmocná. Není to problém nějaké zlé vůle: prostě se k tomu nehodí, její úroveň odpovídá možnostem celosvětové politické komunikace v dnešní době. Zároveň je třeba vidět, že pokud jde o uprchlíky, stali se jen obětí ve velmi špinavé hře, a taky Západ má svůj díl viny na tom, že problém vůbec vznikl a jak se vyvíjí (jistě menší, než tvrdí např. dnešní agenti Kremlu v ČR). Běda tomu, skrze koho přichází pokušení! Uprchlíci si zaslouží pomoc, ne nenávist. Nenávist si zaslouží ti, co se na nich vezou. U nás bohužel existuje, jak to v nedospělých politických společnostech bývá, dvojí hysterie: přičemž samozřejmě ta „protiimigrantská“ je jistě daleko nebezpečnější. Ale nebezpečná je každá hysterie. Chci zdůraznit, že jsem proti oběma – a zároveň zdůrazňuji znovu to, co je třeba vytknout před závorku: za prvé, krizi může čelit jen EU jako celek na základě solidarity, za druhé, Česká republika si nemůže zajišťovat vnitřní bezpečí a stabilitu na úkor demokratického uspořádání společnosti a narušení spojeneckých vztahů, a konečně, k našim základním „hodnotám“ patří pomoc tropícím a ohroženým (přičemž rozhodujícím faktorem je míra jejich ohroženosti a utrpení, ne světonázor, náboženství nebo dokonce kulturní záliby atp.) To vůbec neznamená, že nemůžeme tu a tam spojence taky kritizovat, důvodů je dost a dost.

Právu dal ministr vnitra Chovanec rozhovor, který je ozdoben titulkem „nezbytná je ochrana hranic EU a nekompromisní vracení“. To jsou dva velmi výrazné hraběcí požadavky: v současné době to vypadá tak, že ochrana hranic je neuskutečnitelná (viz maďarský plot; aby fungoval, muselo by se na něm, jako na berlínské zdi nebo na železné oponě, střílet. Nemusím snad zdůrazňovat, že to se za žádných okolností nesmí. A nekompromisní vracení taky nefunguje, protože není kam. Navíc tlak z EU, Německa a Rakouska např. na Maďarsko směřuje k tomu, aby Maďaři všechny příchozí migranty přijímali, ale do Rakouska a Německa nikoho nepouštěli. Resp. pouštěli tam nanejvýš ty, kteří budou v Maďarsku zaevidováni. To znamená, kteří tam zažádají o azyl. Když tam zažádají o azyl (o azyl v Maďarsku, pochopitelně), musí podle Dublinských dohod setrvat v Maďarsku až do vyřízení žádosti. Proto se všichni migranti podání žádosti vyhýbají, většinou se ještě před vstupem na maďarské území zbaví všech osobních dokumentů. Identifikaci se brání všemi prostředky. Když se je maďarské úřady pokusily transportovat do střediska mimo Budapešť právě za účelem identifikace, bylo to v novinách v SRN i v ČR vydáváno za něco srovnatelného s deportací do Osvětimi. Zkrátka odporné novinářské buranství z indolence. Jinak ministr Chovanec řekl v rozhovoru dvě věci, které považuji za správné. Za prvé: „Nemůžeme v tom Maďarsko nechat, přes jeho území prochází dohromady zhruba stejný počet lidí jako přes Itálii a Řecko. A finanční pomoc EU Maďarsku je přitom zanedbatelná, téměř nulová. Balkánská cesta ohrožuje i ČR a my jsme pro to, aby se začala brát více vážně.“ A za druhé a především, v odpovědi na otázku, zda Evropa podcenila „balkánskou cestu“ imigrace: „Po bitvě je každý generál a my bychom si teď mohli sypat sůl do ran a říkat si, kdo to zavinil, ale pro nás je důležité hledat řešení. Hledat viníka mi přijde zbytečné. Nicméně pokud mám odpovědět na tu otázku, tak ano, podcenila. A nejen tu balkánskou cestu, ale obecně migraci jako možný zdroj destabilizace a nebezpečí.“

Miloš Balabán, čelný autor ruského koutku Práva, píše: „Nějaká forma politického kompromisu mezi Západem a Ruskem ohledně Ukrajiny bude asi nezbytná, mj. i proto, že je třeba též podle premiéra Sobotky zabránit třetí migrační vlně z Ukrajiny do Evropy.“ To by se vám hodilo, holubčíci, bratři slovanští, že jo! Třetí vlna zelených mužiků z Donbasu do ČR, tentokrát nenápadnější než v roce 1968 (nebudou okatě ozbrojeni). Řekl bych, že už na tom pracujete. Čtěme Balabána, je to poučné.

A teď jiné téma: taktéž v Právu píší, že „44 procent mladých ve věku 15-29 souhlasilo s názorem, že by starší spoluobčané měli mít omezenou možnost vstupovat do politiky, aby nemohli tolik ovlivňovat dění ve společnosti“ . O tom, že by měli mít omezenou možnost tak vůbec, se zatím nemluvilo. Chtěl bych výslovně upozornit, že když mluvím a budu mluvit o buranství, buranismu a buranokracii v české společnosti, nemám na mysli vůbec „dolních deset milionů“, jejichž prezidentem se domnívá být pan prezident Zeman, ale „dolních deset tisíc“. Buranů je u nás podstatně míň než normálních slušných lidí. Bohužel mají v poslední době možnost ovlivňovat veřejné dění – vzhledem k jejich zastoupení ve vysoké politice – daleko víc, než jak by to odpovídalo jejich zastoupení ve společnosti. Navíc, buranství je nakažlivé, šíří se občas jako mor. Zároveň je vyléčitelné bez nejmenších trvalých následků, aspoň v mladším věku. Když je vám ovšem např. už 71 let, obávám se, že jste ztracen.

Lubomír Zaorálek v Íránu podle Babišovy MfD prohlásil, že Západ musí přibrat Írán do řešení problému Blízkého východu, neboť se bez něj nevyřeší nic. Jistě, Írán může obohatit řešení blízkovýchodní krize o některé své atraktivní dlouhodobé projekty, jako je např. vymazání Izraele z povrchu zeměkoule. Pan Zaorálek si toho nevšiml, je to porucha vnímání zvaná drulákismus. Je poněkud potupné, že mnichovanství (aspoň pokud jde o Izrael) kvete teď i u nás: kdysi prodali v Mnichově nás, teď budeme na revanš zase my třeba v Teheránu prodávat Izrael. Íránský ministr zahraničí na téže tiskovce Teheránu, kde zazněla Zaorálkova slova, řekl - zřejmě aby dokumentoval íránskou - že za chaos v regionu odpovídají „USA i jejich spojenci, kteří přímo i nepřímo podporovali násilí“. Pan Zaorálek se může v Íránu cítit jako doma. Neměl by tam raději zůstat? Já bych se pak tady cítil o hodně bezpečněji.

Jakási kamerunská novinářka napsala v Babišových Lidových novinách: „Žádám všechny Afričany a černochy, kteří žijí v této zemi, ať již mají české občanství, či ne, aby společně bojovali za svá práva, aby byla stejná jako v případě každého občana v této zemi.“ To je mimořádně legrační: občanství v každé zemi znamená pro ty, kdo ho mají, určité výhody: jak u nás, tak v Kamerunu. Tedy v tom smyslu, že Kameruňan má v Kamerunu určité výhody, které u nás nemá, a občan ČR má u nás určité výhody, které nemá v Kamerunu (výhody se jistě nedotýkají jeho základních lidských práv a důstojnosti).

Tamtéž napsal exsenátor Outrata: „Pořád se nyní mluví o tom, jako by zrušení Schengenu pomohlo kontrole hranic před nelegálními přechody. Na to by bylo třeba zrušit zelenou hranici, přejít lesíkem je přeci jen malý problém pro odhodlaného zoufalce, ne-li poprvé, pak po enté. To bychom museli stavět zdi, pouštět do drátu elektřinu a střílet po každém narušiteli – a zavírat na dlouho ty, kteří by to přežili. To si snad ani nejhorší schengenofobové nepřejí. Náklady na takový nesmysl snad nemá cenu vypočítávat.“ Jistě, to je úplně pravda , jen pro pořádek dodávám, že to platí nejen pro vnitroschengenské hranice, ale i pro vnější hranice schengenského prostoru.

Středa 9. září: V Právu včera informovali o postoji parlamentních stran k uprchlickým kvótám (KSČM se neptali, asi to považovali za nadbytečné). Všechny je odmítají, jenom TOP09 mluví dvěma hlasy: předsedu Karla Schwarzenberga kvóty neznepokojují: „Když se podívám na sto tisíc uprchlíků v sousedních zemích, tak mě to nerozčiluje.“ Místopředseda Kalousek naproti tomu řekl: „Podporujeme vládu v odmítání kvót. Nemá smysl administrativně nutit někoho, aby tu byl, když tu být nechce. Na druhou stranu několik tisíc je množství, které by česká společnost uměla integrovat… Když to dokážou Němci, Rakušani a Belgičani, tak proč ne my?“ A vzápětí vysvětlil, že si se Schwarzenbergem protiřečí jen zdánlivě: „Pouze to každý akcentujeme jinak. Říkáme, že má cenu integrovat ty, kteří u nás chtějí žít, a ne ty, co nechtějí a sní o životě ve Finsku či v Německu.“ Být premiérem Sobotkou, ani na jejich hlasy bych příliš nespoléhal (podobě hovoří i dnešní prohlášení strany).

Podle požadavku Evropské komise by měla Česká republika přijmout navíc ještě skoro 3 000 uprchlíků, celkem tedy 4 300 lidí. K tomu je třeba říci, za prvé, že množství není nijak omračující, ČR by to hravě zvládla a neznamenalo by to nejmenší vnitřní ohrožení. Za druhé, je nesporné, že ČR jako země migračním problémem zasažená jen minimálně by měla pomoci těm, kteří jsou na tom hůř (země, které čelí náporu imigrantů, Maďarsko, Řecko, Itálie, a cílové země, především Německo). Za třetí: veřejné mínění i politici ve visegrádských zemích (jde vlastně o ČR, SR a Polsko, Maďarska se nyní kvóty netýkají) kvóty poměrně silně odmítá, takže např. premiér Sobotka by pro ně v PS nedostal podporu žádné z politických stran (TOP09 je podporuje napůl, viz dále, ostatní jsou proti). Přitom vlády našich zemí jsou demokraticky zvolené a na parlamentní podpoře závislé. Za čtvrté, lidé na základě kvót „přesouvaní“ budou muset žádat v zemích, kam vůbec nechtějí, o azyl, o nějž nestojí. Za páté, není vůbec jasné, zda nynější sankce jsou konečné, protože příliv uprchlíků pokračuje, není jasné, zda a jak jej bude možné zmírnit nebo regulovat - a původní čísla bylo už jednou nutné pořádně zvýšit. Chápu potíže zemí, kam uprchlíci proudí, i těch, kam cílí. Je naprosto zjevné, že účast zemí „nepostižených“, jako je ČR, na řešení problému nás bude něco stát a musí se zvětšit. Je to náš závazek a naše povinnost. A chci říci vlastně jen jedno: je naprosto zjevné, že taková politická situace se hodí ke všemu jinému než k diktátu a k siláckým řečem. Indolenti, kteří „východoevropským zemím“ vyhrožují sankcemi (např. rakouská ministryně vnitra, a není zdaleka sama) dosáhnou nanejvýš toho, že vnitropolitická situace v zemích, kterých se kvóty týkají, se ještě víc vyostří a řady extremistů a skrytých i otevřených nepřátel lidskosti a demokracie posílí. Toto není pravá chvíle na vyjednávací techniky a řešení typu „zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku“ (cituji našeho národního klasika).

Ve stínu uprchlické krize probíhá v hnutí ANO něco jako neantagonistický rozpor. Na předsedkyni pražské organizace hnutí paní Kleslovou prasklo, že už drahnou řadu let poskytuje poradenské a právní služby společností ČEZ. Předseda hnutí, vlastník Agrofertu, místopředseda vlády, ministr financí a tiskový magnát (titulatura je ještě bohatší než svého času u Brežněva) Andrej Babiš zavelel, aby svou spolupráci s ČEZem ukončila hned. Ve smlouvě ovšem problém nevidí. Paní Kleslová řekla, že to neudělá. Toto své angažmá nepovažuje za střet zájmů a zároveň sama požádala o ukončení smlouvy ke konci roku. Takže: Pan Babiš a paní Kleslová se shodli, že problém není ve smlouvě. Pan Babiš udělal, co po něm politická situace žádá, paní Kleslová udělá, co je vhodné pro ni. A oba budou spokojeni.

Čtvrtek 10. září: Ředitel Ústavu pro jazyk český Oliva prohlásil v souvislosti s problémem migrace, že lidé se musí naučit nejen být humanističtí, ale musí poznat, kdy humanismus začíná ohrožovat sebe sama, píší v Právu. V tom případě, doplňuji, je nejvyšší čas s humanismem skoncovat. Problém je, že humanismus ohrožuje sám sebe pořád, protože znamená důvěřovat druhému, bližnímu, a to je vždycky riskantní. Jenže na ničem jiném než na důvěře nelze postavit společnost, v níž se dá žít (došel jsem k tomu závěru ponejvíce z vlastní zkušenosti: strávil jsem většinu života ve společnosti, která na důvěře ani trochu nestála, a žít se v ní skoro nedalo).

Rakouský ministr obrany Klug řekl, že lidé, kteří prchají před terorem, válkou a smrtí, se nějakým ostnatým drátem zastavit nenechají. V tom má samozřejmě pravdu. Taky to (tj. ostnatý drát sám o sobě) na lidi, kteří byli celý život vystaveni brutálnímu zacházení, nemůže nijak moc účinkovat. Plot je projevem zoufalství z toho, že do Maďarska proudí noví a noví uprchlíci, podle Dublinských dohod by tam měli být zaregistrováni a čekat na vyřízení žádosti o azyl, oni ale nechtějí azyl v Maďarsku, ale v Německu, proto se neregistrují a prchají do Německa, a Maďarsko je pak na paškále, protože nedodržuje dohody, které v dané situaci nemohou vůbec fungovat. Nebylo by nejjednodušší vymyslit si nějakou menší blbost než Dublinské dohody? Jistě, nemohou za to, vznikly v době, kdy letošní migrační problém nedovedl nikdo ani odhadnout.

Musím se přiznat, že nynější situace je pro mne novum. Zabýval jsem se vždycky skoro výlučně komentováním domácí politiky. V té jsem byl schopný se jakž takž orientovat. Teď se ale bortí mezinárodně politický rámec, do něhož je česká domácí politika, už sama o sobě dost nahlodaná a otřesená událostmi posledních tří let (Velká protikorupční revoluce), zasazena.

Babišovy Lidové noviny přinesly rozhovor s Ondřejem Sládkem o Janu Mukařovském. Píše se v něm mj. o konfliktu mezi Mukařovským (který po únoru 1948 kolaboroval, až se mu dělaly boule za ušima) a Václavem Černým (který pokušení odolal). O tom, že jakési neporozumění tu bylo, jsem se přesvědčil, když jsem před mnoha lety studoval na FF UK. Někdy v roce 1958 jsem se zapsal na Mukařovského seminář teorie literatury. To, co Mukařovský psal před rokem 1948, mi tehdy připadalo zajímavé, i když trochu nezáživné. Jenže on se toho ostentativně zřekl, provedl soudružskou sebekritiku a nadále produkoval jen otravné marx-leninské žvásty. Což provozoval i na zmíněném semináři. Když na mne přišla řada s referátem, zabýval jsem se v něm (bez předchozího varování) jako vedlejším tématem i knížkou esejů Václava Černého „Osobnost, tvorba a boj“, kterou se mi podařilo vyštrachat někde v antikvariátě (Černý byl na indexu, ale v druhé polovině padesátých let už kontrola v antikvariátech ochabla). Jako autor mi Václav Černý tehdy imponoval, myslím, že ty eseje jsou vhodná četba pro lidi, kteří právě odrostli pubertě (dospělý člověk je už nedokáže brát zcela vážně). Kromě toho jsem tušil, že dědoušek má s Černým jakýsi problém, a říkal jsem si, že ho trochu nadzvednu. Plán mi vyšel na čtyři sta procent. Stařičký katedrový vědec úplně ztratil glanc, rozlítil se na nejvyšší míru, ječel něco o hnoji, který nesmí být znovu vykopáván ze země, kam byl pohřben, a holky, co seděly v první řadě, mi pak říkaly, že přitom kopal nožičkou do stolečku, za nímž trůnil. Průšvih jsem z toho neměl, tenkrát už na FF panovala relativně liberální atmosféra. Pan Sládek (který se podle vlastních slov narodil rok poté, co slovutný učenec zemřel), v rozhovoru říká o vztahu Mukařovského s Černým: „oba dva byli naprosto rozdílní a ... jeden pro druhého neměli příliš pochopení.“ Tedy aspoň pokud jde o Mukařovského, mohu potvrdit, že to druhé opravdu sedí.

V recenzi v Babišových Lidových novinách píše Petr Zídek o knížce „V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře“ (Academia Praha 2015). Říká tam mimo jiné: „Autoři opustili liberálněmodernistický přístup, podle něhož je cenzura automaticky zlem, zatímco její absence dobrem. Ukazují, že v řadě případů cenzura přispěla nejen k většímu ohlasu díla, ale v některých případech, například Bohumila Hrabala, dokonce pomohla spisovatelům psát tak, že se mohli stát součástí literárního kánonu.“ Tyto řádky mne velmi zaujaly. Hrabalem jsme se velmi soustavně zabývali ve Tváři v letech 1965-1968, tedy přesněji řečeno zabýval se jím literární kritik Jan Lopatka. Zastával (a já tehdy taky) liebrálněmodrnistické stanovisko, že Bohumil Hrabal své původní texty upravuje k potřebám šedesátých let minulého století, doby Antonína Novotného, kdy nebylo všechno zase až tak špatné. Tedy zjednodušeně řečeno, že je kurví. Šlo z jeho strany zjednodušeně řečeno o autocenzuru dvojího druhu: politickou a mravnostní. Jeden Lopatkův článek z roku 1967 s roztomilými citacemi tu dám k dispozici, jen co se mi ho podaří naskenovat a převést z obrázku do „znakova“. Omlouvám se, chvilinku to potrvá.

Pátek 11. září: Andrej Babiš se stará o uprchlíky. Aby jim pomohl, chce vyslat polní nemocnici na turecké hranice nebo na řecké ostrovy. NATO by zase prý mělo pomoci potápěním pirátských lodí, pokud možno bez uprchlíků (bude zajímavé popsat, jak se to „bez uprchlíků“ dá zajistit) a výstavbou uprchlických táborů v zemích, které nápor nezvládají. Pojetí NATO jako stavební firmy je pozoruhodné. Jinak ČR nemusí dělat nic, protože ona na rozdíl od ostatních nápor zvládá (to pan Babiš sice neřekl ale z toho, co řekl, to plyne). Jinak pan Babiš má hlavně starost o budoucnost Sýrie. Nikdo z politiků se prý neptá, co bude třeba se Sýrií, až konflikt skončí. „Kdo bude chtít tu zemi obnovovat, když se všichni mladí a vzdělaní usadí v Německu?“ Nejlepší tedy bude, když k nám ani do Evropy nikoho takového nepustíme (to zase pan Babiš neřekl, ale z toho, co řekl, to plyne.)

Při hlasování ve vládě nepodpořil odmítnutí kvót jenom ministr Pelikán, víceméně z taktických důvodů: „Bojím se, že tvrdošíjným odmítáním kvót se dostáváme v rámci EU do nepříjemné izolace… Myslím si, že náš postoj by měl být o dost konstruktivnější.“ Místopředseda ROP09 Ženíšek ke kvótám podle Práva řekl: „Desetimilionová ČR se umí postarat o několik tisíc uprchlíků, aniž by jí to musel někdo administrativně nařizovat“. Na obou stanoviscích něco je, i když si zdánlivě protiřečí, ty věci by se měly brát v úvahu. Obojí najednou. (ministr Pelikán a ministr Dienstbier prý podle obvykle dobře informovaného zdroje, který tentokrát může být jmenován, protože se jmenuje Luboš Palata a napsal to do Babišovy Mladé fronty Dnes, navrhl, aby vláda nabídla, že je připravena kvóty přijmout dobrovolně. To by ovšem mělo smysl jen tenkrát, kdyby se EK obrátila na členské státy s doporučením, nikoli s rozkazem).

Prioritou vládního rozpočtu je podle prezidenta Zemana bezpečnost. Prohlásil to po zasedání vlády, jehož se zúčastnil. Vlast je v nebezpečí. Stav ohrožení vytváří vhodný prostor pro nejrůznější velmi pochybné politické manipulace. Vlast je v nebezpečí, demontujme demokracii, je to v tuto chvíli zbytečný luxus. V Právu doprovodili zprávu o jednání vlády pozoruhodnou fotografií s námětem „Prezident Zeman se zdraví s Andrejem Babišem“. Úděsná mi na ní připadá jedna věc: totiž jak se fyziognomie našich významných ústavních a politických činitelů začínají vracet do normálu, který platil v letech 1948 – 1989. Pro mne je to dosti úděsné déjà vu.

Místopředsedkyně ANO Kleslová nejprve odmítla požadavek svého guru, aby na spolupráci s ČEZem rezignovala ihned, a prohlásila, že tak učiní až koncem roku. Vzdor jí vydržel zhruba týden. Šlo totiž o rozpor takříkajíc antagonistický (jak jsme se učili v době mého mládí na hodinách dialektická patafyziky, tj. marx-leninismu): kazil (ten rozpor) hnutí ANO (tj. panu Babišovi) image a tím ohrožoval jeho základní mocenské zájmy. Názorová pluralita v ANO tak narazila na své limity (názorová pluralita naopak nenaráží na své limity, když ministr Pelikán hlasuje pro přijetí kvót: to, že se v ANO povoluje různost názorů v situaci, kdy na konečném rozhodnutí nemá žádný vliv, pomůže panu Babišovi udržet si sympatizanty, resp. „neutrální pozorovatele“ z tábora Pravdy a Lásky, kteří se tu a tam mohou hodit).

Sto třicet pět „intelektuálů a osobností veřejného života“ (vida, další papír, který bych nemohl podepsat, nejsem ani intelektuál, ani osobnost veřejného života) se obrátilo na Radu ČT se stížností ohledně jednoho srpnového vysílání Událostí a komentářů ČT, na němž se k problematice uprchlíků přeli Klára Samková a Michael Kocáb. Krátkou debatu jsem si přehrál a musím říci, že hlavním problémem, který je ve stížnosti vyjádřen velmi cudně, byla zoufalá a naprostá neschopnost pana Kocába jakkoli čelit tomu, co tam ze sebe sypala rozvášněná advokátka. Na to by člověk nemusel být zrovna superodborník. Proč to neřekli na plné pecky? A navrhovat ČT, koho měli pozvat místo těch, které pozvali, je zjevným přihříváním si vlastní polívky.

Pro rezoluci Evropského parlamentu, doporučující přerozdělení uprchlíků podle závazných kvót, hlasovali z českých europoslanců jen Luděk Niedermayer a Stanislav Polčák. Pan Niedermayer v té souvislosti řekl: „Myslím, že státníci členských zemí by měli být schopni pochopit, že to musí řešit sdíleně a že si musí rozdělit odpovědnost. Ani podle dublinského systému není možné to nechat na třech zemích, Maďarsku, Řecku a Itálii.“ To je jistě a úplně pravda. Problém je jen v tom, zda to mají dostat rozkazem od Evropské unie.

Teodor Marjanovič v Babišově MfD mluví o ostudném přístupu českého premiéra k uprchlíkům. Pan Sobotka prohlásil: „Za zcela zásadní pak pokládám definovat ukončení válečných konfliktů v Sýrii a Libyi jako absolutní prioritu zahraniční politiky EU.“ Marjanovič k tmu píše: „Navrhujete tam poslat evropská pozemní vojska včetně českých? Sám víte, že je to nesmysl.“ Jistě poslat tam česká vojska by byl nesmysl. Přestěhovat např. celou Sýrii a Libyi k nám (a přitom doufat, že tam snad nakonec přece jen někdo zbude) je taky nesmysl. Bylo by dobré najít nějaký rozumný kompromis mezi obojím: ať to třeba pan Marjanovič zkusí.

Neděle 13. září: bylo by divné, kdybych v Událostech aspoň stručně nekomentoval hlavní událost dnešního odpoledne, vlastně podvečera. Jednoduše už proto, že je zcela zásadní a nejspíš pořádně zahýbe situací ve střední Evropě a taky a hlavně u nás.

Německo s platností od 17. 30 hod. zavádí opětně (a dočasně, což Schengenské dohody umožňují) kontroly na svých hranicích. nejdříve půjde o hranice s Rakouskem, pak se možná rozšíří i na hranice s ČR. Oznámil to na tiskové konferenci v Berlíně ministr vnitra SRN de Maizière. Německo hodlá omezit příliv uprchlíků do země a dospět ke spořádanému řešení situace. Německou ochotu pomáhat neze přepínat, zejména s ohledem na to, že na rozdíl od SRN jiné země nedodržují dosavadní platné dohody.. Německé dráhy zároveň zastavily až do pondělka do 6.00 provoz vlaků z Rakouska do Německa, totéž udělala i rakouská strana. Opatření podle prvního vyjádření z Bruselu odpovídá Schengenským dohodám.

Německé rozhodnutí je logické a pochopitelné, obrovitý nápor, jemuž bylo v posledních dnech vystaveno Bavorsko a zejména Mnichov, se už nedal zvládnout. Německo ovšem před několika dny dalo najevo ochotu přijmout další běžence, i když nesplňovali dosavadní podmínky (nebyli zaregistrování v zemi, kde vstoupili na území EU a Schengenu. Problém je, že se tak v drtivé většině případů stalo v Řecku, ale nikdo jim to už neprokáže, Řecko z pochopitelných důvodů příliv imigrantů nezvládá. Totéž platí o Maďarsku, kde většina imigrantů na území EU a Schengenu vstoupila podruhé. Navíc nemělo jít jen o registraci, imigranti by měli podle Dublinské dohody v zemi kde na území EU vstoupili zároveň požádat o azyl a setrvat tam až do vyřízení žádosti. Tomu se všichni vyhýbají jako čert kříži, chtějí co nejrychleji do Německa. Řádově přibývá nyní v Maďarsku už o přes tři tisíce lidí denně. Je zjevné, že Dublinská dohoda je v dnešní situaci nepoužitelná, v době, kdy byla přijímána, se s tak mohutnou vlnou imigrace vůbec nepočítalo. Německá ochota, nesená vstřícností k Maďarsku, které situaci z pochopitelných důvodů nezvládá, měla za následek další zvýšení přílivu imigrantů ze Srbska do Maďarska (informace se v této oblasti šíří poměrně rychle): cesta je otevřená. Proud v posledních hodinách ještě zesiluje (ne, že ne), protože od půlnoci na úterý na maďarsko-srbské hranici uzavřou i průjezdy pro vlaky, nasadí armádu a do platnosti vstoupí přísnější zákony pro postihování nepovoleného překročení hranic a poškozování hraničních zařízení (plot). Každý to chce stihnout pokud možno do té doby.

Německo se tedy uzavře a uprchlíci se budou hromadit v Maďarsku a v Rakousku. Rakousko už ohlásilo zpřísnění režimu na hranicích s Maďarskem, dosud je však hermeticky neuzavřelo. Uprchlíkům nejde o nic jiného, než dostat se co nejrychleji do Německa, a jediná cesta, která je ještě aspoň částečně schůdná, vede přes Slovensko a ČR. Je otázka, zda pro ně bude natolik přitažlivá jako ta jižní. Na druhé straně jim vlastně nic jiného nezbývá, a to až do doby, než Němci uzavřou hranice s ČR. Až je uzavřou, budou se imigranti hromadit i u nás. V Maďarsku je už teď asi 180 000 imigrantů, kolik je jich v Rakousku, to přesně nevím, ale pár desítek tisíc jich už taky bude.

Cesta do Německa přes Děčín a Drážďany je pro Německo jako dočasné řešení výhodnější než ta dosavadní, protože imigranti budou proudit do východního a severního Německa, které ani zdaleka není tak zasaženo jako Bavorsko. Je to ale jen relativní výhoda, která se brzy ztratí.

Minimálně dvě stě tisíc bezprizorných migrantů, které Německo pole dosavadní úpravy může odmítnout, tedy zůstanou tam, kde jsou dosud, a přelijí se nanejvýš ještě do Česka: to je silný argument Unie a Německa pro jednání o povinných kvótách. Formálně vzato by pár desítek tisíc uprchlíků ČR jistě nezabilo. A nezapomínejme, těm, co už jsou tady a nemají se fakticky kam vrátit, musíme pomoci. Zároveň se dá očekávat (a to mi připadá dosti děsné, protože ani náhodou nevím, co s tím) prudké zhoršení vnitropolitické situace, velké posílení pozic populistů a přátel jednoduchých rázných řešení, které nemají s demokracií nic společného (Zeman, Babiš a nejrůznější extremistická uskupení). Zejména pro Andreje Babiše se otvírá cesta k dovršení Velké protikorupční revoluce a k definitivnímu nastolení Nových pořádků, tentokrát už jako řemen. Pokud se to stane, stane se tak demokratickou cestou, volbami do PS.

Hezké vyhlídky, že? Jistě to nebude konec světa. Jistě bude možné a bude třeba i v takové situaci něco dělat. Jen to bude výrazně obtížnější než teď.

Pondělí 14. září: pokusím se jen doplnit pár poznámek, které mne napadly nad pátečními a sobotními novinami- tedy těch, které mi nepřipadají úplně passé poté, co se důkladně změnila makropolitická situace. Před tím ještě dvě poznámky právě k té změněné situaci:

Za prvé, zásadní německé rozhodnutí znamená jistý obrat, jehož konečnou může být obnova železné opony kupodivu právě na tomtéž místě, na němž kdysi stála. Za ní však tentokrát nebude - aspoň předběžně - Ruské impérium (SSSR), ale jenom neuvěřitelný chaos, v našem (českém) případě hrozí vznik něčeho, co by se dalo nazvat „antiislámský antistát“ (vzniklý v nechtěné i cílené spolupráci lidí jako Zeman, Klaus, Babiš, Konvička, nejrůznější tvrdí extremisté atp. atp.). Pokud to tady potom schramstnou Rusové, bude to trochu podobné, jako když do Kambodži po Pol Potovi napochodovali Vietnamci. Přeháním, jistě – protože řada výše jmenovaných se jistě zasadí o to, aby to tady Rusové schramstli daleko dřív, než kdysi Vietnamci napochodovasli do Kambodže.

Za druhé: samozřejmě vím, že uprchlíkům jsme v první řadě povinni pomoci a že tíha pomoci se musí mezi země EU rozložit daleko rovnoměrněji než dosud. Mám však problém technicky formálního charakteru: kdyby mi někdo v referendu položil otázku: souhlasíte s tím, aby ČR přijala v příštím roce 10 000 migrantů? Odpovím bez velkého váhání ANO. Můj problém souvisí s tím, že předem taky vím, že podobně jako já by odpovědělo maximálně 6% voličů, kdežto minimálně 80% by bylo proti. Demokraticky zvolená, legitimní vláda má sice právo v té či oné zásadní věci (a tohle je zásadní věc) rozhodnout proti vůli většiny. Pokud se tak ovšem rozhodne na příkaz „vyšších míst“, vedení organizace, jejímž jsme členem, vznikne formálně-technická otázka, nakolik je ta organizace kompetentní k tomu, udílet příkazy této povahy, jak to vypadá s jejím mandátem. Tedy zda je kompetentní politicky, zda závažnost takového příkazu odpovídá její reálné politické váze. Pokud ne, skončí všechno v písku, pokud ano, bude příkaz mít povahu mocenského nátlaku, což se tak či onak projeví v dalším fungování organizace i ve vnitropolitické situaci v ČR. ČR je v neřešitelné situaci: má morální povinnost výzvy „pomozte nám“ uposlechnout, ale politicky to bude mít dosti zhoubné následky. Říká se, že politika spočívá v neustálém řešení neřešitelných situací. Moc mne zajímá, zda a nakolik se to povede tentokrát.

Většina zpráv o vývoji migrační vlny je událostmi tak nějak překonaná. V europarlamentu se hlasovalo o povinných kvótách, návrh evropské komise podpořili z českých europoslanců jen tři zvolení za TOP909, Luděk Niedermayer, Stanislav Polčák a Jiří Štětina. TOP09 jako strana má ke kvótám zdrženlivý postoj, povinné kvóty nepodporuje. EK přitom v europarlamentu podpořila drtivá většina poslanců. Nedovedu si představit, jak bych hlasoval, kdybych byl europoslancem. V této věci by mne sice kryl dobrý pocit, že na mně jen velmi málo záleží, ale to je alibismus. Navíc být teď veřejně kdekoli pro kvóty je projev jakési odvahy. Přesto si myslím, že rozhodnutí EK je nešťastné, povede ke snížení váhy EU a přispěje k dalšímu rozvratu politické situace v ČR. Správné by bylo, kdyby se byla ČR rozhodla pro stanovenou kvótu dobrovolně. To ale nešlo.

Generální tajemník NATO Stoltenberg (při tiskovce na Hradě za ním vlál prapor OSN, bylo to velmi srandovní a svým způsobem pro NATO potupné nechtěné srovnání, zase až tak bezmocná jako OSN by snad Aliance být neměla) vyloučil zásah pozemních sil Aliance v Sýrii. Rusové tam už ty svoje mají, jako obvykle jsou jen velmi špatně vidět. Západ svou příležitost zasáhnout v Sýrii už bohužel zmeškal. Zmešká v budoucnu i příležitost pomoci Izraeli, protože ten díky tomu může být už docela brzy na tapetě?

Václav Klaus v píše v pátečním článku pro Babišovu Mladou frontu Dnes (víc o tom v samostatné poznámce viz výše), že „určitá míra kulturní a civilizační koheze je pro zajištění funkčnosti a stability jakéhokoli lidského společenství naprosto nezbytná“ a vytýká „evropským proimigračním agitátorům“, že „věří v neomezenou moc výchovy, manipulace a indoktrinace, vlastně v to, že budou touto cestou - ve stylu geniální knihy Aldouse Huxleyho - vytvářeni jedinci k obrazu našemu či podle našich potřeb“. Tady ale nikdo plánovitě neuskutečňuje žádný projekt nějaké nové společnosti. Je tu malér. Jsou tu statisíce lidí, kteří jsou většinou ve zcela zoufalé situaci a potřebují pomoc. Každá pomoc je svým způsobem riskantní. Pokud se chceme z prosby o pomoc vykroutit, je ovšem nejlépe volit cestu Václava Klause: nebude to na první pohled tolik bít do očí.

ČT odvysílala pořad pro děti o tom, že uprchlíkům se má pomáhat. Pořad se jmenuje Planeta Yó, je situován na jakousi cizí planetu a říkalo se v něm mj., že „jídla je tady dost pro všechny. Silnější má pomáhat slabšímu“. V diváctvu to vzbudilo vlnu nevole, jde prý o goebbelsovskou propagandu (pomáhat slabším byla zjevně hlavní zásada Josefa Goebbelse, nevšiml jsem si toho), je to hnus, vidění světa je v ní černobílé, a je třeba podat komplexnější rozbor. Komplexnější rozbor spočívá v tom, že jsou situace, kdy je možné slabšímu pomoci, a jiné, kde je ho třeba naopak kopnout do prdele (čtenář promine). Tak to chodí v našem barevném světě.

Karel Schwarzenberg poskytl rozhovor Právu. Hovořil tam realisticky a správně o tom, že problém v Libyi a v Iráku nebyl ve svržení Kaddáfího nebo Husajna, ale v tom, „že nám chybí odhodlání dotáhnout věci až do konce“. „Chyba nebyla vybombardovat Kaddáfího síly, ale nechat to pak chaosu.“ Oldřich Danda, který rozhovor vedl, zastával pozice v listu standardní (Husajn a Kaddáfí byli lepší než islámský stát, jako by si byl někdo předem vybíral mezi Kaddáfím a islámským státem; Spojené státy rozpoutaly válku v Iráku a Afghánistánu, účelová deformace skutečnosti), které by se daly nejlépe označit symbolicky Echo Moskvy (vím, že je to velmi nespravedlivé vůči tomu rádiu, nejde mi ale vůbec o to rádio, ale jen o význam těch slov), pan Schwarzenberg byl zbytečně defenzivní (jistě, má to těžké, byl v té době českým ministrem zahraničí) a výslovně zapomněl poslat pana Dandu někam, když mu řekl „byli jste potrestaní za aroganci a pýchu, kterou jste někdy prováděli“. Naopak, řekl mu: „S tím s Vámi souhlasím. Je to vina všech politiků včetně mě. Politici tady zpyšněli a kradli jako straky.“ To je Babišovská mantra Velké protikorupční revoluce. Ve skutečnosti kradli zdaleka nejvíc různí postkomunističtí podnikatelé, protože k tomu měli taky daleko nejvíc příležitostí. Samozřejmě že ne úplně všichni, stejně jako zdaleka ne všichni politici. Třídní pohled („politici, kteří nemakají a kradou“) je třeba odmítnout, zvlášť když slouží jako zástěrka k tahu po monopolu moci. Pro spravedlnost, pan Schwarzenberg to nakonec lehounce naznačil. Ale opravdu jen lehounce.

V Právu se hovoří rovněž o „izraelském whistleblowerovi“ jménem Mordechaj Vanunu, který před lety prozradil podrobnosti o tajném izraelském jaderném programu (vojenském, přirozeně). Jde o jaderného odborníka, který pracoval v izraelském vojenském sektoru a poznatky, kterých tam nabyl (přirozeně tajné) dal k dispozici britskému listu Sunday Times. Nato ho izraelská tajná služba vylákala z Británie, unesla do Izraele a tam dostal osmnáct let. Jsem hodně staromódní člověk, a tak si myslím, že po zásluze. Ten člověk je jakýsi spojovací článek mezi whistleblowery Juliem a Ethel Rosenbergovými (provozovali whistleblowerství předpotopním způsobem, pro ruskou výzvědnou službu a v jejím rámci, a skončili na elektrickém křesle) a Julianem Assangem či Edwardem Snowdenem (dělají teď totéž moderně pro celé lidstvo a na elektrickém křesle určitě neskončí). Slovo whistleblower zahrnuje množinu různých významů, v této souvislosti si dovoluji upozornit na to, že jeden z nich, dnes hodně exponovaný, taky v této soubvislosti, je „práskač“.

Zemřel Radim Palouš a rád bych přispěl k nekrologům a vzpomínání něčím trochu nekonvenčním. Znám ho od poloviny padesátých let, byl to totiž na „jedenáctiletce“ (tehdejší obdoba posledních tříd gymázia) můj učitel tělocviku. Učil tam (na nynějším Keplerově gymnáziu) ještě chemii, ale na tu jsme ho neměli. Mám na něj ty nejlepší vzpomínky, byl (což bylo u učitelů tělocviku výjimka) naprosto fér. Je to zvláštní, že si na něj ze všech svých učitelů pamatuji nejlíp a v nejlepším. Pak jsme se znovu potkali v disentu a po listopadu 1989. Naše politická stanoviska byla poněkud odlišná, on patřil k úzkým spolupracovníkům Václava Havla, já k Demokratické iniciativě, která měla k Havlovi řadu kritických výhrad. Vycházeli jsme spolu dobře, jen když jsme se občas potkávali na univerzitě, kde jsem pracoval a kde on byl rektorem, říkal jsem vždycky, „á, můj učitel tělocviku“ a on z toho byl trochu nervózní. Nevím proč, mám na něj opravdu dobré vzpomínky, a řekl bych, že vzpomínky šestnáctiletého kluka budou při Posledním soudu mít taky svou váhu.

Úterý 15. září: Jen zase pár poznámek na téma uprchlický problém: německá vláda si v praxi vyzkoušela, že současný přístup k migračnímu problému naráží na spoustu obtíží – technicko-organizačních (v Mnichově přibylo od konce srpna 63 tisíc obyvatel -to je, jako kdyby se tam přistěhovalo celé Kladno, a samozřejmě ani tak vyspělá a spořádaná země jako je SRN, to nedokáže zvládnout) i politických (vzbouřila se mocná vládní CSU, protože Bavorsko je ze všech spolkových zemí z pochopitelných důvodů imigrací nejvíc postiženo). O krok zpátky za Německem jde Rakousko. Věc je jasná: myšlenka, že uprchlíkům je nutné pomoci, je správná, provedení naprosto chaotické, nesmyslné a alibistické. Německo nejdřív (zřejmě pod vlivem toho, co o Maďarsku šíří tamější politicky úplně neschopná opozice, totiž že tam jde o fašistickou diktaturu Viktora Orbána, což je prostě lež) žádnému Orbánovi, ale Maďarsku a jeho legitimní vládě bránilo imigranty zadržovat (plot), a na druhé straně od něj chtělo, aby nikoho z imigrantů nepouštělo do Německa,. Kasm všichni chtěli. V Maďarsku se tak nakonec nashromáždilo skoro 200 000 imigrantů, nad nimiž nakonec už státní správa neměla žádnou kontrolu. Vypadá to (to je ovšem zlomyslný výklad), že paní Merkelová chtěla na příkladu jedné spolkové země (Bavorsko) zlotřilému Orbánovi dokázat, jak se provozuje správné demokratické milosrdenství. Snad si z toho proboha vezmou Němci aspoň to poučení, že to takhle nejde. Pomáhat je třeba, ale účinně. Takhle nikomu nepomůžou, jen sobě a všem kolem uškodí. Uškodili fakticky imigrantům, protože v nich probudili nenáležitá očekávání a nenáležité naděje, a frustrace bude (už ostatně je) veliká. Imigranty nikdo nemůže z ničeho vinit, jsou to nešťastní lidé v zoufalé situaci, a tonoucí se stébla chytá. Uškodili Maďarsku (a opakuji, maďarské legitimní vládě, ať se nám v tom či onom líbí nebo ne, maďarskou vládu si volí v Maďarsku a ne v Bruselu, Berlíně nebo v Praze, zrovna my bychom jim naordinovali lepší demokraty, než je Orbán, tj. Zemana a Babiše), protože mu nechtě házeli klacky pod nohy, a když se mu nakonec přece jen rozhodli pomoci (přijetí imigrantů byla pomoc Maďarsku, nebuďme nespravedliví), nechtě, ale mohutně tím povzbudili zároveň příliv imigrantů do Maďarska, protože to byl pro ně signál, že cesta je otevřena, a uškodili východoevropským sousedům, jimž teď chtějí rozkazem naordinovat imigrantské kvóty a zároveň vyhrožují hospodářskými sankcemi. Přitom je naprosto nutné, že např. Česká republika musí vážně postiženým zemím, a tedy i Německu (a Maďarsku!!!) pomoci daleko víc než dosud, že imigranty, kteří už na území EU jsou, odtud už nikdo nedostane, a že kvóty budou muset být ještě o dost vyšší než ty dosud navrhované. Bez problémů to přežijeme. Co nepřežijeme ani náhodou, je arogantní diktát (který naznačili už německý ministr vnitra a rakouská ministryně vnitra, pro spravedlnost budiž řečeno, že spolková vláda jako celek ani Evropská komise se k ničemu podobnému dosud nepřihlásila): povede jenom k tomu, že se zhroutí demokratické uspořádání ČR a k moci se dostanou populisté a šovinisté, stoupenci autoritativního uspořádání společnosti a orientace na Rusko.

Podle volebního průzkumu TNS AISA by nyní volby do PS vyhrálo ANO s 28,% hlasů, ČSSD na druhém místě má 20%,5%. TNS AISA vykazuje náskok ANO setrvale a vyrovnaně, takže z něho nepoznáme, zda si náhodou vůči ČSSD v poslední době nepolepšilo. Poměrně zdrženlivá politika ČSSD v imigrantském problému straně v tuto chvíli moc bodů nepřinese. Rozhodně je však přijatelnější než to, co předvádějí pánové Zeman a Babiš, a volby do PS budou až za dva roky. Zajímavý je propad TOP09 (dělá rovněž zdrženlivou politiku, nestaví na protiimigrantském fanatismu) a vzestup ODS (dělá pravý opak). Z nebytí se vynořují trosky Úsvitu (SPD, Úsvit-NK, jak kouzelná jména), rovněž na vlně protiimigrantského fanatismu. To vše jsou ale tak mikroskopické posuny, že se pohybují na hranici statistické chyby. Výpověď průzkumu je tedy poměrně skrovná.

V Právu píše čelný autor ruského koutku Miloš Balabán: „Podstatné nicméně je, že Západ i Rusko se mohou shodnout, že IS je nyní společný nepřítel č. 1.“ To je nesmysl. Společný nepřítel č. 1 je už zase, jako vždycky, Rusko. Zničení islámského státu vojenskou invazí by byla otázka pár týdnů, IS žádnou vojenskou sílu nemá. Moskva si ovšem vyhražuje právo veta k tomu zásahu, a bude za to chtít – co asi? Rozhodující politický vliv v Portugalsku určitě ne. Nechá se Západ zlomit k mnichovanské politice na náš učet (a na účet Izraele, samozřejmě)? (To se neptám pana Balabána samozřejmě, toho se ptát by bylo zbytečné, je od počátku velmi dobře čitelný).

Rakouský kancléř Fayman srovnal v týdeníku Der Spiegel zacházení s uprchlíky v Maďarsku k nacistickým deportacím: „Nacpat uprchlíky do vlaků v naději, že odjedou někam úplně jinam, probouzí vzpomínky na nejtemnější doby našeho kontinentu.“ Ten člověk naráží na případ, kdy maďarské orgány odvezly uprchlíky místo na rakouské hranice do sběrného střediska. Odvezly je tam nikoli proto, aby je zplynovaly, nýbrž proto, aby je mohly zaregistrovat, protože uprchlíci se registraci jinak všemožně vyhýbají. Registraci ovšem velmi razantně vyžadovala rakouská strana, aby je moha přijmout. Jak může někdo tak strašně, sprostě lhát!

Podle informace z Babišových LN hodlá prezident Zeman vystoupit na Valném shromáždění OSN se zásadním projevem o tom, že pravým viníkem všeho je Muslimské bratrstvo. Bude to úvaha, která se svou politickou hloubkou nepochybně vyrovná pronikavé analýze situace na prahu první světové války, kterou provedl hned na začátku Haškových Osudů hlavní protagonista románu, Josef Švejk. Tuto polohu náš prezident ovládá velmi dokonale. Je to vytváření politické mlhy, aby nebyly dost dobře vidět ruské záměry (svézt se na vlně migračního problému, který teď Západ má, a urvat co nejvíc politického zisku, zejména pokud jde o vliv na Blízkém východě a v „Blízkém zahraničí“). Prezidente Zemane, „Tys batr náš! Tys bratr náš! Věř, nadělí ti Mikuláš!“, abych ocitoval jiného národního klasika, Karla Havlíčka. Havlíček měl na mysli cara Nikolaje I., laskavý čtenář si doplní jméno dnes aktuální.

Středa 16. září: Nejprve minipřehled situace na frontě: uprchlíci se prý přeorientovali na chorvatsko-srbské hranice, do hraničního města Šid. Je to krátký úsek hranic, které tu netvoří Dunaj. Odtud se chtějí dostat přes Chorvatsko a Slovinsko do Rakouska. Do Šidu je dopravují srbské autobusy ze srbsko-makedonské hranice. Chorvatské úřady prohlásily, že jim pomohou v přesunu na slovinské hranice. Není zjevné, zda je budou chtít předtím registrovat, čemuž se uprchlíci v Maďarsku dosti urputně bránili, a pokud ano, zda se jim to povede. Úsek cesty přes Slovinsko by byl velmi krátký. Tato trasa ze Srbska do Německa je o něco kratší než trasa přes Maďarsko. (Přečetl jsem si to v novinách, nekontroloval jsem to). Tímto směrem se zatím nasměrovalo jen několik stovek uprchlíků, kteří přišli z Makedonie, chorvatské hranice do 16.00 prý překročilo jen velmi málo (pár stovek) lidí. Na chorvatské straně jsou v té oblasti minová pole z doby srbsko-chorvatského vojenského konfliktu v polovině devadesátých let. Na srbsko-maďarské hranici se pokouší několik stovek uprchlíků pomocí kamení ap. prorazit policejní kordon. Podařilo se jim zdemolovat hraniční závory a poškodit plot. Maďarská policie jim zatím vzdoruje. Na srbské straně hranice jsou ve velkém počtu srbští policisté, ale zatím jen přihlížejí (pěkný příklad mezinárodní solidarity v této oblasti; podobně se chová Rumunsko k tomu, že Maďaři chtějí budovat plot i na rumunsko-maďarských hranicích. Pokud by se podařilo uprchlíkům u Röszke tímto způsobem „znovuotevřít hranice“, bude to mít dosti dalekosáhlé důsledky nejen pro situaci v Maďarsku, ale pro další průběh migrační vlny. Myslím si, že migrační vlnu v tomto rozsahu je nutné přibrzdit. Tohle minizpravodajství jsem vyrobil na základě četby německých, maďarských (a samozřejmě českých) internetových serverů. Nečiním si nárok na úplnost, není to můj job (informace jsou k dnešku k 17.00 hod).

Podle premiéra Sobotky je ČR připravena v případě nutnosti nasadit na hranicích armádu. Asi to nebude nutné, máme zase nezaslouženou kliku, přes nás žádná atraktivní trasa do Německa, jak se zdá, nepovede. Zato na nádraží v Salzburgu to už prý vypadá jako na Východním nádraží v Budapešti. Z úst samotného prezidenta Zemana pak zazněla vážná hrozba: „Opakuji, že pokud uprchlíci poruší naše zákony, což se děje už nelegálním překročením hranice, měli by být okamžitě vráceni do zemí, odkud přišli.“ Jsem moc zvědav, jak to chce zařídit. Už jen jak pozná, odkud přišli: z Rakouska? Z Maďarska? Ze Srbska? Z Makedonie? Z Řecka? Ze Sýrie? Technika návratu do země, odkud přišli, vůbec není vyvinuta – v Babišových Lidových novinách psali, že pokud byl takto v minulosti někdo vracen z ČR, bylo nutné hop vracet spoutaného a s roubíkem (byli to jen jednotlivci a vraceli je normálními leteckými linkami).

Evropská unie prokázala tak strašlivou bezmocnost, že si z ní bez problému může dělat legraci i někdo takový, jako je Jan Keller (viz komentář z úterý v Právu). Mně je ten člověk hrozně odporný (jistě, je to taky můj bližní, ale nikdo nejsme dokonalý), ale vůči tomu, co napsal, jsem docela bezbranný.

V New York Times (aspoň podle toho, co jsem si přečetl v Právu) prý napsali: „Sýrie se stane největší skvrnou Obamova prezidentství, debaklem obrovských rozměrů.“ Politika neintervence po nevyhraných válkách v Afghánistánu a Iráku prý má své meze. „V Sýrii a Libyi si Obama umyl ruce nad konflikty, k nimž by se USA neměly otočit zády“ stejně jako v Afghánistánu v 80. letech. „Nikdo nemá radši vakuum než džihádisté, nikdo nemá radši americkou váhavost než Vladimir Putin.“ To je zcela přesné, nemám teď bohužel čas si celý ten komentář najít a navíc moje angličtina není nic moc, asi bych ho nedokázal kloudně přeložit. Škoda.

Aby nezůstalo jen u zahraničněpolitického dění, věnuje se úterní Babišova MfD ve stylu slonkismu – kubíkismu jakémusi maléru ČSSD: údajná korupce ve stranických řadách, zasahující až do poslaneckých lavic. Prapor nelítostného boje proti korupci teď tedy vlaje nad Čapím hnízdem, nástupce novinářské světice Slonkové se jmenuje Karel Hrubeš. Vida, jak se dá spojit posvátné s politicky užitečným.

„Uprchlická krize“ rodí konflikty i mezi dosud blízkými spojenci. Rakouská ministryně vnitra Miklová-Leitnerová (ta, co nedávno požadovala sankce proti středoevropským zemím za nedostatečnou vstřícnost k povinným kvótám) nyní napadla Německo, že je spoluzodpovědné za eskalaci problému, protože přestalo uplatňovat vůči uprchlíkům ustanovení Dublinské úmluvy. Námitka je nesmyslná, Německo je přestalo dodržovat prostě proto, že dodržovat je vede ke katastrofickým důsledkům (v Maďarsku a výhledově i v dalších zemích „vnějšího Schengenu“). Bohužel, nedodržovat je vede taky kde katastrofě, tentokrát v Německu (a výhledově v dalších „cílových zemích“). V každém případě rozhodnutí přivřít vrátka uprchlíkům bylo o něco racionálnější než rozhodnutí dokořán je otevřít, protože se ukázalo, žen Německo to nezvládne. Nikdo by to nezvládl. Politika by měla být zároveň lidská a realistická. Jinak její konce bývají nelidské.

Čtvrtek 17. září: úvodem jen krátké zpravodajství z fronty (stav 11.00). V Röszke je zatím klid, aktivisté z řad uprchlíků prý nacvičují další útok, nácviku se účastní i děti. Pokud se podaří hranice tak říkajíc prolomit, bude to mít v tuto chvíli závažné důsledky, že by mohly být v něčem dobré, si vůbec ani trochu nedovedu představit. Všechny české noviny i ČTK Maďarsko odsuzují (považuje se to za projev dobrého vychování), totéž dělala včera ČT (v Událostech) i TV Nova. Zato chatové diskuse pod články (Idnes, Novinky, vlastně i Lidovky.cz) vyznívají naprosto jednoznačně až jednohlasně na podporu Maďarska. Chytráci z ČTK na Českých novinách raději rovnou chat zrušili. Ten rozdíl mezi novináři jako třídou a veřejností je opravdu hrozný, přitom reakce čtenářů většinou vůbec nejsou sprosté. Pamatuji se z diskusí o vyhnání sudetských Němců před 15 lety, že drtivá většina lidí byla proti mně, ale takových 10-15% se mne zastalo. Tady stanovisko „médií“ (není to vlastně ani stanovisko vlády, ani žádné politické strany, nevím, koho vlastně to stanovisko je) nepodpoří vůbec nikdo. Obávám se, že proto, že se prostě podpořit a držet nedá. Nejde přitom o to, odsuzovat a vinit uprchlíky, zmanipulovali je jednak (nechtě) propagandisté ze Západu (obávám se, že v první řadě z Německa), kteří je přesvědčili, že v Evropě na ně čeká ráj, a jednak cyničtí manipulátoři (převaděčské gangy), kteří tyjí z jejich neštěstí. A že by v pozadí nebyly taky tak trochu opatrné prsty některé velmoci, tedy přesněji řečeno Ruska, si nějak nedovedu představit. Demonstranti na srbské straně v Horgoši nejsou bezprizorní běženci, ale 200-300 agresívních mladých lidí. Ostatní stojí v povzdálí a čekají, jak to dopadne. Uprchlíci se nikoli vlastní vinou dostali mezi dva mlýnské kameny: totiž mezi evropskou indolenci (za níž je samozřejmě dobrá vůle, dobrá vůle leckdy nadělá nejvíc škody) a zločinný cynismus převaděčských gangů.

ČR zatím připravuje nasazení armády: na armádu přijde řada, až migrantů bude buď denně po určitou dobu 750, nebo 5000 za měsíc, nebo sto tisíc za rok (pak proti nim nasadí 2600 vojáků). Je otázka, zda nám zatím něco podobného hrozí, alternativní fronta se otvírá, jak se zdá, v Chorvatsku.

Debata o povinných kvótách v PS probíhala poměrně idylicky, TOP09 zaujala maximálně státotvorný postoj, skoro bych řekl že až větší, než je zapotřebí, jako by se svou státotvorností přímo sami dojímali. Místopředsedkyně Langšádlová: „Jsou situace, kdy se nemáme dělit na pravici-levici, ale máme hledat společný zájem ČR.“ Předseda Schwarzenberg: „Jsem přesvědčen, že musíme odporovat lži a odporovat nenávisti a proto bych tady rád poděkoval panu premiérovi, ministru zahraničí, ministru vnitra za jejich postoj v posledních dnech a týdnech. Tím opravdu obhájili čest našeho národa.“ Tedy to je síla. (Nepopírám, že vláda, tedy premiér Sobotka a další, dělají poměrně umírněnou politiku. Za bukem ovšem číhá lasička Babiš, a ve vhodné chvíli je všechny zkasíruje. Připomínám přitom, že formálně vzato mají pořád v PS ČSSD, TOP09, ODS a KDU-ČSL dostatečnou většinu. Ovšem, ČSSD je úplně rozložená a takovouhle spolupráci by řada jejích představitelů ani náhodou neskousla, a ODS hodlá, jak z debaty vyplynulo, přiživovat „klausismus bez Klause“ (nebo tak trochu bez Klause), tj. svou chronickou, skrytou, nevyléčitelnou averzi k EU. V souvislosti s tím, co prohlásil pan Schwarzenberg, musím upozornit na to, co o něm zároveň napsal v LN Babišův šéfkomentátor Kamberský: „Napřed bez jakékoli ironie: podpořit vládu je svým způsobem statečný krok. Topka tím nezíská ani hlasy xenofobů, ani naivní zastánce politiky otevřené náruče. Jenže toto stanovisko je zcela v rozporu s postoji, které zastává a veřejně vyhlašuje respektovaný předseda a otec zakladatel Karel Schwarzenberg.“ Tedy, jak se den předtím ukázalo, tak úplně zase v rozporu není. Ba ani náhodou ne. Si tacuisses…

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o německém ministru vnitra, který vyhrožoval neposlušným zemím v souvislosti s kvótami hospodářskými sankcemi: „Jestliže ztrácí nervy pod náporem uprchlíků, měl si to vyřídit se svou předsedkyní vlády, nikoli s Čechy, Slováky, Poláky, Rumuny, případně Finy.“ Je pozoruhodné, že pan Mitrofanov ve svém výčtu neuvedl Maďary. Podle mínění českých kulturträgrů (za nimiž ovšem teď už vlastně nikdo nestojí, ani veřejnost, a to je co říci) není Maďarsko dost košer. Maďarsko si sankce zaslouží, že jo.

Vladimír Putin prohlásil v souvislosti s bojem proti terorismu, že světové společenství by mělo v zájmu toho boje odložit geopolitické ambice: tj. to říká ten pravý: jít s Ruskem do protiteroristické koalice je totéž jako lézt s aligátorem do vany. V Babišových Lidových novinách uvádí Petra Procházková, že „podle ruských komentátorů potřebují západní lídři trochu času na to, aby Putinovy návrhy vstřebali, ale nakonec na ně v hrůze před IS a vlnou uprchlíků přistoupí“. To je typická neslušná ruská spekulace. Doufejme, že vstřebávací schopnost západních lídrů nebude až tak velká, a že by si ze strachu před Islámským státem pustili na dvorek vlka.

Miloš Zeman prý naléhal na azerbájdžánského prezidenta Alijeva, aby neopouštěl Východní partnerství. Nepochybně v něm cítí spřízněnou duši.

Milan Vodička píše v Babišově Mladá frontě Dnes o situaci v Röszke: „mnozí z nich (uprchlíků, bd) včera uvázli na maďarsko-srbském pomezí poté, co Maďarsko uzavřelo hranice a Srbsko řeklo, že je zpátky nepustí. Scény připomínaly příběhy z počátku druhé světové války, kdy běženci byli rovněž ponecháváni v zemi nikoho.“ Připadám si úplně bezmocný. Člověče, co to žvaníte: maďarsko-srbská hranice není vytyčena tak, že by bylo na jedné straně Maďarsko, na druhé straně Srbsko, a uprostřed „země nikoho“. Ti lidé jsou všichni na srbské straně hranic.

V Německu podle Babišovy Mladé fronty Dnes bojují někteří „aktivisté“ proti nenávistným komentářům na internetu (týkají se uprchlíků), tím, že shromažďují informace o autorech takových projevů, zveřejňují je na internetu a upozorňují zaměstnavatele i policii“. Nevím jestli se dá proti nenávistným výlevům bojovat práskačstvím. Obojí je stejně hnusné a nad obojím si slušný člověk uplivne.

Budapešť musí podle srbského ministra práce nutně otevřít své hranice. Podpořila ho mluvčí úřadu OSN Ruth Schöfflová s tím, že Srbsko není přes veškerou snahu připraveno zvládnout tak velký počet žadatelů o azyl. To je zase strašná demagogie, v Srbsku přece vůbec nikdo o azyl nežádá!

Pátek 18. září: situace na frontě (stav 12.00 hod) – sleduji ji teď jen zběžně, nemám dost času: Pravda a Láska, ozbrojená šutry, klacky a kusy betonu, utrpěla u Röszke zjevně dosti drtivou porážku (jakýsi opak blízkého Moháče). Normální uprchlíci se proto houfně přidali k těm, kteří směřují od makedonských hranic do Chorvatska, na místě zůstali jen asi tři-čtyři stovky militantních mladých harcovníků. Protože maďarské bezpečnostní síly na druhé straně hranic jsou v zjevné převaze a srbská policie o militanty ztratila zájem, zatím jen pasivně čekají, zda se přece jen ještě něco nezmění k lepšímu (doposud byli zvyklí na to, že na své cestě do Evropy všude prorazili). Chorvati zřejmě hodlali dokázat, oč jsou lidštější než Maďaři a oč to humánněji a lépe zvládnou. Během jednoho dne proniklo do země přes deset tisíc uprchlíků. Tábory u Záhřebu, kde chorvatské úřady chtěly imigranty zaevidovat, se naplnily (řada z nich ovšem právě v obavě před registrací zvolila cestu po svých přes kukuřičná pole, v té oblasti je spousta nezlikvidovaných minových polí z chorvatsko-srbské války), předvoj už pronikl na slovinské území. Během té doby ovšem taky vznikla druhá větev tažení, směrem na Beli Manastir a maďarské hranice. Toto chorvatské území, jakýsi trojúhelník mezi maďarskou „suchozemskou“ hranicí Dunajem (tvoří hranici se Srbskem) a Drávou (která pak na západě tvoří přirozenou hranici mezi Chorvatskem a Maďarskem a je to docela solidně velká řeka) se mimořádně hodí k ilegálnímu přechodu zpátky do Maďarska. Není jasné, zda si tu cestu našli běženci sami či zda jim trochu pomohly chorvatské úřady, které jsou v dosti zoufalé situaci, a rády by se nezvládnuté humanitní kalamity nějak rychle zase zbavily (chovají se tedy trochu podobně jako německá vláda). Protože Maďaři už ale mezitím nabyli jisté zručnosti ve stavění plotů a nekrytá hranice je dlouhá asi 40 km, není vyloučeno, že než proud uprchlíků zmohutní do té podoby, jakou měl u Röszke, podaří se ho zarazit. Pozoruhodná je vysoká míra skunkovitosti, s níž se jednotlivé země regionu pokoušejí řešit své problémy na účet sousedů – na konci řetězu skunkovin je vždycky Maďarsko, které to má odskákat. Platí to pro Rumunsko, které se snaží všemi silami zabránit tomu, aby na jeho hranicích s Maďarském vznikl plot (problém s uprchlíky by pak měli oni), tak pro Srbsko (které si rychle zvyklo na to, že je pouhý tranzitní koridor a jeho podnikaví obyvatelé se snažili pouze vymačkat z ubohých uprchlíků poslední peníze), a tak, jak se zdá, teď i pro Chorvatsko. Na slovinské reakce jde třeba ještě vyčkat. A když ještě započteme ohavné štvaní většiny českých médií, dalo by se říci, že se opět probouzí životu Malá dohoda z meziválečné doby. I ženskou plácnu, jak si můžeme přečíst u našeho národního klasika.

Ministr Dienstbier veřejně prohlásil, že ČR by bez velkých problémů zvládla až 15 tisíc migrantů. Pan ministr má jednak nepochybně pravdu, a jednak jen prý prozradil cifru, o níž se ve vládních kruzích uvažuje pro ten případ, že by sankce přestaly být povinné. Nicméně vyžvanil to, a určitě ne proto, aby svým kolegům ve vládě, hlavně premiérovi a ministrovi vnitra, pomohl v jejich svízelné situaci. Spíš chtěl pomoci sám sobě, aby si zachoval svatozář profesionálního lidumila mimořádně agresivní odrůdy Pravdy a Lásky (něco jako je mezi pejsky rotvajler). Je ovšem třeba zdůraznit, že pokud tak vláda uvažuje, uvažuje poměrně realisticky a slušně. S jedinou výhradou: aby ČR mohla něco podobného slíbit, bude nutné, aby se podařilo výrazně utlumit příliv uprchlíků z jihovýchodního směru. Zatím se EU a čelní evropští politici snažili jen intenzivně házet klacky pod nohy jediné zemi, která se z pudu sebezáchovy snažila příliv zabrzdit, tj. Maďarsku, a vyhrožovat všude kolem sebe, koho postihnou odvetnými sankcemi za nedostatečnou vstřícnost jejich představám. Spolková vláda v čele s kancléřkou Merklovou se přitom předvedla jako sbor kašparů, když nejprve rozevřela před uprchlíky mateřskou náruč a pak jim zabouchla dveře. Nechci přehlížet, že úmysly byly jistě počestné – výsledek dopadl ovšem katastrofálně, a pokud to paní kancléřka politicky přežije, tak už přežije úplně všechno. Přitom bych rád zdůraznil: Máme povinnost uprchlíkům pomoci, už jen proto, že se Evropa v minulosti svou indolentní politikou (verbální export Pravdy a Lásky do oblasti Blízkého východu a severní Afriky, spojený s neochotou opravdu účinně pomoci při následné stabilizaci zemí jako Libye, Irák, Syrie ap.) na jejich neštěstí tak trochu podepsala. A nejen proto, jsou to naši bližní, i „cizí“ je bližní, to je jedna z našich základních hodnot (nikoli horolezectví, zvědavost a sběr vzácných bylin, jak se domnívá pan Konvička). Pomoc by však měla být účinná. Zatím směřuje jen k vnitropolitickému rozvratu v EU a v postižených zemích. Jiným nepomůžeme, sebe zničíme.

V Právu vystoupili s jakýmsi mezinárodně politickým manifestem předseda liberální frakce v Evropském parlamentu Verhofstadt a Babišův páter Josef, pokud jde o zahraniční politiku, Pavel Telička. Jejich plán na řešení uprchlické krize úděsně prostý: „Jsme přesvědčeni, že v zájmu lidstva(!) máme povinnost zasáhnout, konflikt v Sýrii ukončit a region stabilizovat. Chceme-li dosáhnout trvalého mírového uspořádání, klíčovou roli v něm musí hrát Evropská unie, Spojené státy, Rusko a Čína… Nastal čas, aby Evropská unie začala stavět i na úspěchu dohody s Íránem a zahájila iniciativu pro mírové uspořádání celého regionu“, neboť „před pouhými dvěma měsíci se mezinárodnímu společenství ve formátu 5+1 pod záštitou Rady bezpečnosti OSN a pod vedením EU podařilo dosáhnout bezprecedentní dohody s Íránem. Vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Federica Mogheriniová by teď tohoto úspěchu měla využít a přijít s iniciativou, jak v tomto mezinárodním rámci definovat plán na stabilizaci Sýrie a širšího regionu…“ Čili, přeloženo do lidské řeči: poté, co Západ v prosazení svých zájmů (k nimž samozřejmě patřilo lidštější uspořádání a stabilizace politických poměrů v této oblasti, neproblematizuji důvody a pohnutky, jen výsledek) zkrachoval, pokusí se do hry zatáhnout své úhlavní nepřátele a zločinné státy, které mají neskrývaný záměr zničit jeho spojence v oblasti (Izrael). Vůdčí roli v této vykutálené svaté alianci bude hrát EU, která se v celé věci právě projevila jako naprosto bezmocná a neschopná, a OSN, která je bezmocná a neschopná ve všem a už od svého vzniku. A hlavním vyjednavačem EU má být komunistka in pectore Mogheriniová, kterou se podařilo nacpat do důležité funkce v Evropské komisi poté, co byl za nejasných a podezřelých okolností (jakési polské minitornádo typu Velké protikoruopční revoluce u nás a výron polské verze slonkismu-kubíkismu, tj. využití nelegálně získaných či pořízených odposlechů ke kompromitaci politického protivníka) v Polsku politicky eliminován podstatně rozumnější Radosłav Sikorski. Text obou pánů je jakýsi manifest obhájců ruských zájmů ve blízkovýchodní krizi. Předpokládám, že pan Verhofstadt to dělá spíše z hlouposti, ale trochu hlouposti v tom taky musí být, jinak by to nefungovalo jako svůdná ideologická návnada. Text je otištěn v ruském koutku Práva a má tak brizantní povahu, že článek Václava Žáka, zveřejněný pod ním, vypadá v tomto sousedství jako nevinné, sympatické žbrblání roztomilého dědouška.

V příloze Dnes+ Babišovy MfD píše publicista František Šebesta o básníku Jiřím Ortenovi a cituje jeden zápis z Ortenových deníků, kde autor říká: „A ty, Pane Bože můj, dopřej mi milosti vytvořiti několik krásných veršů, které by dokázaly mně samému, že nejsem poslední z lidí, že nejsem nižší těch, jimiž pohrdám!“ Neodolám, abych ten citát neuvedl i v originále, originál zní: „Et vous, Seigneur mon Dieu! Accordez-moi la grâce de produire quelques beaux vers qui me prouvent à moi-même que je ne suis pas le dernier des hommes, que je ne suis pas inférieur à ceux que je méprise!“ a je jak vidno francouzsky proto, že jeho autorem není vůbec Jiří Orten, ale Charles Baudelaire. Orten cituje v denících spoustu světových autorů (pro mne byly jeho deníky v té podobě, jak je kdysi připravil k vydání Zdeněk Urbánek, mj. významnou orientační pomůckou ve světové literatuře v době zahnívajícího, ale pořád ještě odporně silného bolševismu, tj. v druhé polovině padesátých let, kdy podle různých pitomců nebylo všechno až tak špatné). Orten ovšem, pokud se dobře pamatuji, necituje přímo Baudelaira, ale vybral si ten citát ze závěru novely Rainera Marii Rilka Zápisky Malta Lauridse Brigga, kde je taky uveden. Jinak se musím přiznat, že ten Baudelairův text se mi od mého mládí hrozně líbí, i když asi prozrazuje jakousi nepatřičnou autorskou ješitnost. Často jsem si (jako publicista, ovšem) přál něco podobného. Snad mi to Pán Bůh odpustí. Cituji tedy závěr Baudelairova ještě jednou, celý: „Mécontent de tous et mécontent de moi, je voudrais bien me racheter et m'enorgueillir un peu dans le silence et la solitude de la nuit. Ames de ceux que j'ai aimés, âmes de ceux que j'ai chantés, fortifiez-moi, soutenez-moi, éloignez de moi le mensonge et les vapeurs corruptrices du monde; et vous, Seigneur mon Dieu! Accordez-moi la grâce de produire quelques beaux vers qui me prouvent à moi-même que je ne suis pas le dernier des hommes, que je ne suis pas inférieur à ceux que je méprise!“

Sobota 19. září: Situace na frontě (stav z nedělního rána): vypadá to, jako by uprchlický nápor nějak opadl, ale není to pravda. Jen elektronická média, která sleduji, si už na něj zvykla, takže mu nevěnují tak velkou pozornost. Chorvatsko jako stát funguje nyní jako velká špeditérská firma, která dopravuje migranty vlaky a autobusy jako nábytek z velké části na maďarské, z menší na slovinské hranice. Příchozí na srbské hranici vůbec nijak neeviduje. Za sobotu pak překročilo rakouské hranice asi 11 tisíc migrantů, 10 tisíc bylo z Maďarska, zbytek ze Slovinska. Chorvatský ministerský předseda prohlásil, že se s Maďarskem nebude vůbec bavit, prostě jim tam ty lidi posílá, a basta. Dokumentovat to může případ, kdy maďarskou hranici „překročil“ narvaný vlak s migranty, které doprovázelo cca 50 ozbrojených chorvatských policistů. Ignoroval návěstidla a zastavil na prvním maďarském nádraží. Maďarská policie ozbrojené a uniformované chorvatské turisty odzbrojila a poslala zpátky, migranti tam už zůstali. Protože autobusy a vlaky přijdou Chorvatsko draho, mají být do budoucna uprchlíci směrováni na maďarské hranice pěšky. Maďarsko snad už dokončilo plot na kritickém místě hranice (cca 40 km), migranti ovšem procházejí přes přechody a podél železniční trati. Přes Slovinsko prý začínají proudit uprchlíci i do Itálie (zatím jich moc není). Je těžké se zbavit dojmu, že Chorvatsko si za svůj dosavadní přístup k problému zaslouží bobříka nezodpovědnosti, i když rozdíl mezi ním a Srbskem je spíše kosmetický. Přičemž nemohu uvěřit tomu, že při troše kooperace a dobré vůle by se nedal uprchlický příliv přibrzdit na snesitelnou míru. Jiné řešení ostatně neexistuje. Představa, že od maléru nám pomůže báťuška Putin, který se právě usalašil v Sýrii, je úděsná, a ze strany mocných států Západu (včetně USA, tedy Obamovy administrativy) zavání obrovskou dávkou mnichovanství – mnichovanství na účet východoevropských státu v EU i mimo ni, na účet Izraele a kdoví ještě koho. Znovu, nevím už po kolikáté, cituji Karla Havlíčka (Borovského), naspal to zhruba před sto šedesáti lety: „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

Kdekdo v Evropě na východ od Aše kouká se svými sousedy v nouzi nenápadně vyběhnout. Náš prezident při tom pochopitelně nemůže chybět: žádá, aby do dobrovolných kvót pro ČR byli zahrnuti i Ukrajinci (půjde zřejmě o uprchlíky, na jejichž počtu a době příchodu se asi dohodne na některých ze svých četných setkání s přítelem Putinem; těmto uprchlíkům se od doby osvobození Krymu z ukrajinské okupace říká „zelení mužíci“). Přesto u nás není, podobně jako před listopadem 1989, všechno jen špatné. Tři performeři ze skupiny Ztohoven v převlečení za komeníky pronikli na střechu Pražského hradu, sňali prezidentskou standardu a na její místo umístili obří červené trenýrky. Chtěli tím vyjádřit nesouhlas s „mužem, který se nestydí vůbec za nic“ (poměrně přesná definice). Prezidentův mluvčí hovoří něco o „fašizující pražské kavárně“ (neměli by na Hradě vydat seznam, kdo všechno patří k „Pražské kavárně“, hlásím se dobrovolně) a vyhrožuje delikventům stíháním za trestný čin zneuctění symbolu české státnosti (symbolem v tomto případě nemá být přímo Zeman, ale prezidentská standarta). Jako pamětník lecčehos jsem rád, že u nás není všechno špatné, stejně jako za jiného prezidenta a Zemanova předchůdce v úřadě, Antonína Novotného (ten byl kromě prezidentství ještě první tajemník KSČ, Zeman mohl být dnes první tajemník strany Zemanovců, ale na podzim 2013 ve volbách mu to nevyšlo). I se Zemanem, stejně jako kdysi s Novotným, je jak vidno docela legrace, mnozí ho kvůli tomu dokonce volili, to ale, řekl bych, bylo už trochu přehnané.

Neděle 20. září: V Právu zveřejnili rozhovor s předsedou KDU-ČSL Bělobrádkem a připomněli mu jeho slova, že chce dál pít pivo, jíst vepřové mít na vánoce stromečky na náměstích. Je prý otázka, píší, „jak moc bychom měli tolerovat jejich životní styl (tedy životní styl imigrantů, bd), který našemu neodpovídá“. Tedy, tomu nerozumím. Nedovedu si představit, proč a hlavně jak bych neměl někomu tolerovat, že nejí vepřové, a pokud jde o ten vánoční stromeček v Bruselu, tak pokud se nemýlím, nevynechali ho ty jedny vánoce kvůli protestům a demonstracím rozlícených muslimů, ale z jakési předpodělané vstřícnosti bruselského multi-kulti magistrátu.

V Právu píšou, že „Berlín chce odmítače kvót přehlasovat (titulek). Ministr Steinmeier však zatím řekl, že „pokud to jinak nepůjde, měli bychom vážně uvažovat i o použití nástroje většinového rozhodnutí“. Je to o něco méně rezolutní. Pokud by ovšem k přehlasování došlo, bude to mít velmi neblahé politické důsledky pro stav uvnitř EU, zejména v „přehlasovaných“ zemích. Bylo by pro obě strany „sporu“ dobré, kdyby to tak daleko nedošlo. Bude katastrofa, když např. ČR sama od sebe neprojeví dost vstřícnosti, a bude katastrofa, když bude ČR ke vstřícnosti donucena nátlakem.

Bez velkých problémů schválila Poslanecká sněmovna asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou. Stalo se tak přesvědčivou většinou 107 poslanců ze 137 přítomných, žádná poslanecká mobilizace se před hlasováním konat nemusela. Je to příznačné: Otázka asociace Ukrajiny s EU ztratila v ČR, v zemi, která vlastně politicky pořád balancuje na pomyslné železné oponě a není jasné, na kterou stranu spadne, mnoho na své závažnosti. EU je v hluboké krizi a Rusové mají šanci, že si v důsledku té krize budou moci uzobnout daleko víc než jen Ukrajinu. Západní Evropě hrozí rozvrat v souvislosti s nezvládnutou migrační vlnou. Nám hrozí rozvrat taky, když budeme chtít sdílet osud západní Evropy. Pokud ho sdílet nebudeme chtít, hrozí nám daleko víc, totiž že nás zase schramstne Rusko. Vlastně jaképak hrozí nám, v tom druhém případě to máme jisté. Je to velký rozdíl proti situaci, jaká byla od samého počátku osmdesátých let minulého století: tehdy muselo být trošku racionálně uvažujícímu člověku u nás jasné, že máme slušnou (a čím dál tím větší) šanci dostat se z ruských drápů. Teď je to přesně naopak: máme čím dál tím větší šanci, že v nich zase uvízneme.

Pondělí 21. září: Mám opět výpadek, musel jsem se připravovat na středeční vystoupení v ČT a nato ve čtvrtek se mnou cosi předtáčeli v Čro+ (Pro a proti o dopise osobností OF premiérovi a vládě, kterou jsem kritizoval, mým oponentem byl Jan Urban, jeden z autorů dopisu; budou to vysílat v úterý 29. 9., odkaz dám k dispozici). Omlouvám se, moje kapacita je už dosti omezená. Pokusím se to dohnat, bez denních komentářů neumím existovat.

V novinách se stále ještě řeší problém Zemanovy trenýrky. Musím říci, že mne ta akce docela pobavila (ostatně dávno předtím i ta nasimulovaná nukleární exploze v Krkonoších a přemalovaní panáčci na semaforech, když si odmyslím přehnanou vulgaritu v druhém případě, měly něco do sebe). Navíc tohle poslední bylo jasnější politikum a pohnutky autorů jsou mi velmi blízké. Trochu mne jen zaráží, že v českém intelektuálním prostředí zavládlo jakési lehce hysterické nadšení nad povedeným, cíleným a zcela obsažným politickým vystoupením. Skoro jako by to bylo něco srovnatelného se 17. listopadem 1989. To je přece jen trochu moc. Akce trenýrky sama o sobě politicky nic neznamená, mnoha lidem se sice uleví, že přece jen někdo dal veřejně najevo nespokojenost s prezidentovým vyváděním, ale to je ve srovnání s rozsahem toho vyvádění a s tím, jak vyvádějí další, přece jen dosti skrovné. Jiná, zcela zásadní věc bude, pokud budou lidé ze Ztohoven obviněni a postavení před soud. To by byl záludný frontální útok na svobodu projevu: v tom smyslu, že se za trestný čin vydává něco, co v demokratickém státě ani trestné být nesmí (přestupek to naproti tomu asi je, protože nikdo by neměl jen tak mýrnix dýrnix lézt po veřejných budovách a odstraňovat fangle; za úměrnou bych ovšem v tomto konkrétním případě považoval pokutu 1,- Kč, kterou jsem za delikventy ochoten uhradit).

Mezi evropskými euroskeptiky se šíří přesvědčení, že „Schengen jistě nyní nemůže přežít“ (a čelný autor ruského koutku Práva Miloš Balabán to s chutí vypichuje). Nechápu, proč by neměl Schwengen přežít, respektive co by spravilo, kdyby Schengen padl a uzavřely by se hranice uvnitř schengenského prostoru. Otázka spíše je, zda přežije Evropa. Potíž je s tím, jak sem proudí lidé zvnějšku. Na některých místech Evropy přestaly fungovat hranice bez ohledu na to, zda jsou schengenské nebo ne, zda jsou to hranice EU, nebo ne. Nefunkční hranice jsou mezi Makedonií a Srbskem (ani jedna ta země není v EU), mezi Chorvatskem a Maďarskem (obě jsou země EU, Maďarsko je však země schengenského prostoru), a v poslední době i hranice mezi Slovinskem a Maďarskem a Maďarskem, příp. Slovinskem a Rakouskem (ty země jsou v Schengenu). A hranice mezi Rakouskem a Německem, řekl bych, taky nejsou úplně v pořádku. A problém není v tom, že nefungují přechody, ale že migrační vlna se leje taky - a hlavně - mimo ně. Problém je, že od Sýrie po německé hranice se vytvořil tunel, v němž nefungují vůbec žádné hranice, resp. jenom „schengenské“ hranice, které může každý překročit kdykoli, kdekoli a v jakémkoli směru. Problém taky je, jak a kde obnovit normální hranice bez střílení, kulometných věží, ostnatých drátů a minových polí. Protože pokud se někdo obklopí takovými hranicemi, přestane být normálním státem, soustátím atp., i když jím před tím ještě byl. To ale ještě vůbec neznamená, že jako dočasné opatření, které nasměruje zájemce k normálním, otevřeným přechodům, a bude platit jen po dobu hysterické přistěhovalecké psychózy, která právě vládne a nemusí přežít ani tuto zimu, není například oplocení „krizových“ úseků hranic možné. To konec konců uznali i v EU poté, co si Němci velmi krátkodobým experimentem (trval cca týden) vyzkoušeli, jak funguje otevřenost, kterou už předtím půl roku nedobrovolně a za smrště celoevropské (i německé) kritiky zažívalo Maďarsko.

Úterý 22. září: Pokračuji v doplňování denních komentářů. Protože komentáře k jednání o kvótách přináším zvlášť, omezím se, pokud jde o toto téma, jen na nejnutnější. Vláda se rozhodla, že nepodpoří systém povinných kvót. Česká strana mj. poukázala na to, že nedobrovolné umisťování uprchlíků může být v rozporu s Listinou základních práv a svobod EU. Na námitce jistě něco je, s těmi lidmi nelze zacházet jako s balíky, tak, že se prostě někam „odsunou“, jak zní oblíbený český termín. Jsou tu však ještě dvě další věci, které je třeba zohlednit a které celý problém komplikují. Za prvé, to, že ti lidé chtějí zrovna do Německa, není až tak přesné: chtějí do vysněné země, do jakési Schlarafenland, kterou si vysnili, a která je s největší pravděpodobností taky zklame, takže nakonec tam budou nespokojeni podobně jako by byli v zemi, kam je „odsunou“. Chci říci jen, že nelze předpokládat předem a s jistotou, že v Německu budou šťastni jako nemluvňata u maminky, kdežto jinde budou jen a jen frustrováni. Je to relativní (jistě, někteří směřují za příbuznými a rodinami, to je relevantní důvod). A za druhé: Když se uprchlík rozhodne utéci ze země, kde žije, protože je ohrožen na svobodě a na životě (např. tím, že se tam zhroutil stát a neplní ani své elementární funkce), je to zcela legitimní rozhodnutí, ale má taky neproblematické právo si vybírat, jak daleko a kam až přesně chce utíkat, respektive je země, kterou si vybral za cílovou, povinna respektovat toto jeho rozhodnutí? Projekt kvót v EU volí jakési kompromisní řešení: uprchlík má právo si vybrat, že uteče do některé země EU, ale nesmí si už vybírat, do které. Bezpečnými zeměmi jsou však např. i Srbsko, Makedonie a nejspíš i Turecko. (Bezpečnými zeměmi jsou i Kosovo, protěžované EU, a člen NATO Albánie). Současné řešení je podivně nedůsledné, nic jiného nechci říci. Všem zemím postiženým uprchlickou invazí musíme účinně pomoci, všechny ty země by se zároveň měly snažit invazi brzdit mj. i tím, že obnoví funkčnost svých hranic (a ne si zavile házet navzájem klacky pod nohy), a rozumný cíl je vytvořit takovou situaci, aby se už z nyní rozvrácených zemí utíkat nemuselo. Bude to nesmírně těžké, bude to trvat léta, a jediné, co se dá s jistotou říci, že náš budoucí hlavní spojenec, Rusko, nám v tom mírně řečeno moc nepomůže. Proč taky! V současné situaci, kdy západní imperialisté (tedy my) mají velký problém, se Rusové cítí jako prasata v žitě.

Ministr zahraničí Lucemburska Asselborn na jednání v Praze v pondělí neodpověděl na otázku, zda se o kvótách bude hlasovat na středečním summitu EU. Jistě, hoši už to v pondělí měli naplánované: kvóty prosadí natvrdo už na dnešním jednání ministrů vnitra. Ale předem se tím samozřejmě nebudou chlubit. Samo toto rozhodnutí i jeho režie je skandální (viz komentář, který dám k dispozici).

Alexandr Mitrofanov v úterním komentář Práva napsal: „Nejhorší varianta by nastala, kdyby se vše nakonec lámalo přes koleno podle vůle Německa bez hmatatelných kompenzací pro země s odlišným stanoviskem. Mohlo by následovat oživení zasutých neblahých zkušeností u nejstarší generace a vzpomínek na dirigismus zvenčí u starší a střední. To je příliš velké množství voličů, než aby se takové riziko mohlo přejít mávnutím ruky.“ Nevím, zda konečné neblahé rozhodnutí je možné jen tak klidně hodit na hrb Německu. Je to svým způsobem zlomyslné (na Němce je snadné svádět všechno). Pravidla pro kvalifikovanou většinu v Radě EU jsou jednoznačná: nejméně 55% členů Rady, tedy aspoň 15 států, a ty státy musí mít dohromady 65% obyvatelstva Unie. Němci sami na to ani náhodou nestačí, proč by tedy měli být ti ostatní jednoduše vyviňováni? Problém ovšem je v tom, že poprvé bylo kvalifikovanou většinou protlačeno zásadní politické rozhodnutí, kterému by slušel konsensus, a že tím EU překročila faktické meze svých současných politických možností. A otevřela se vrata pro další podobná silová rozhodování.

V Babišově Mladé frontě Dnes se objevil titulek „Izrael a Rusko se domluvily na Sýrii“. Ze zprávičky ovšem plyne, že se domluvily „koordinovat své akce v Sýrii, aby zabránily případným ozbrojeným incidentům“. Na ničem jiném se domlouvat nemohou a Rusové se ani na ničem jiném domlouvat nemusí, poté, co se Západ ukázal naprosto neschopným jeho expanzi do Sýrie jakkoli bránit. Izrael byl postaven před hotovou věc a pomalu se ocitá v podobné situaci v jaké byl v roce 1967 před vypuknutím sedmidenní války: vlastně v horší, protože tentokrát má Rusy za humny.

Středa 23. září: Pokračuji v doplňování denních komentářů. Česká vláda reaguje na silové rozhodnutí Rady EU tím, že Evropa vsadila na nefunkční gesto a že kvóty se vymstí. Nevím, i kdyby kvóty byly funkční a nevymstily se, je rozhodnutí EU krajně neblahé. Zatímco v rámci EU sází na diktáty vůči menšině relativně slabých zemí, tam, kde by měli nějakou sílu ve vlastním zájmu projevit (např. ve věci faktické ruské expanze do Sýrie) předem nabízejí kapitulaci, protože jsou přesvědčeni, že se bez Ruska při řešení uprchlické krize neobejdou. Proboha, proč by jim Rusové měli pomáhat! Dělají také jen silovou velmocenskou politiku, protože se jim pro ni otevřel prostor, a EU a Američané ho jen dál otvírají.

Trochu stranou zůstala hlavní vnitropolitická událost: Zemanův kancléř Mynář zjevně nedostal bezpečnostní prověrku. Všechny politické strany volají po jeho rezignaci, a sám Zeman před časem slíbil, že pokud kancléř prověrku nedostane, nebude moci svůj úřad vykonávat. Teď se zdá, že to nebude až tak vážné. Mynáře k odchodu nikdo kromě Zemana donutit nemůže, i když prověrka mu prakticky znemožňuje vykonávat úřad. Zeman si v této věci může dělat, co ho napadne, žádný zákon mu v tom nebrání. Nepochybně si taky bude dělat, co ho napadne, a to tak dlouho, jak to bude možné a únosné. Měli tedy pravdu ti, kteří Zemana kdysi volili, když svou volbu zdůvodňovali tím, že s ním bude legrace. Legrace tohoto typu nebyla dosud s žádným českým prezidentem, a pitomci, kteří před dvěma roky oslavovali odchod Klause z úřadu vynášením Morany, by se měli chytit za nos: Klaus nebyl nic moc, ale tenhle je ještě o dost horší. Všechno je relativní.

Prezident také hodlá čelit zneuctění svého úřadu červenými trenýrkami tím, že všichni návštěvníci Hradu budou muset projít bezpečnostními rámy. To je dobré: budou rámy umístěny hned u vstupní brány se dvěma zápasícími obry? Budou jimi muset procházet i katoličtí věřící, co jdou na mši do Zemanovy celostátní katedrály? A budou rámy citlivé na červené trenýrky? Je zjevné, že jde o kolektivní trest pro všechny včetně zahraničních turistů. Měli by si sami do budoucna udělat pořádek, aby na střechu Hradu nepronikali teroristé vyměňující standardy. Opatření má podobnou povahu jako podobné kroky kompetentních papalášů z našeho národního klenotu, Osudů dobrého vojáka Švejka: pamatuji se na vyprávění o oberstovi, který donutil své vojáky po nějaké spáchaném kázeňském přestupku mašírovat před ním po rotách a skandovat přitom potupné pokání. Vyprávění končí optimisticky, jedna kumpačka text zatvrzele osdmítala vyvolávat, dotyčný oberst z tak vzpurné reakce zešílel a museli ho odvézt v košatince. To byly idylické doby! My naneštěstí podobně v nic podobného doufat nemůžeme.

Potupení prezidenta přivedlo do varu i jindy suverénně ironického komentátora všech poklesků zrádné reakce Jana Kellera. Ve středečním Právu se zajíká dojatým rozhořčením: „Když se však někdo jako zloděj přikrade na střechu Pražského hradu, aby znesvětil symboly něčeho, co život a činy každého prezidenta přesahuje, je to jenom zákeřné. Umělci skupiny Ztohoven nedali nikomu šanci v té chvíli bránit něco, co spojuje všechny, kdo nad zbytkem Československa ještě nemávli rukou. Kousek po kousku dochází k rozkladu věcí a symbolů, které nás zatím stále ještě sjednocují a spojují, zcela bez ohledu na to, kdo právě sedí na Pražském hradě. Až budeme soudržnost a národní hrdost potřebovat, budeme ji hledat marně. Ukradli nám je recesisté, kteří to při svém IQ považují za dobrý vtip.“ Číst tento patetický blábol je stejně příjemné jako vidět, jak se pan Ovčáček vzteká. Výhledově to sice nic neznamená, ale člověku to přinese aspoň trochu chvilkové úlevy. Patetické kvílení pana Kellera mi hrozně připomíná to, co v Národních listech v roce 1886 vmetl do tváře zrádným pochybovačům o pravosti Rukopisů koryfej mladočeské žurnalistiky Julius Grégr: „S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků... přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby zcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti...“

Prezident Zeman řekl v úterý při návštěvě Moravskoslezského kraje: „Myslím si, že místo stavění plotů na hranicích je daleko vhodnější poslat tam lidskou živou sílu“. To je dokonalá ukázka hraběcí rady. My ploty stavět jistě nepotřebujeme, nikdo k nám neproniká. Až k nám někde vyústí tunel, jímž se na naše území bude denně cpát pět tisíc lidí, moc mne zajímá, co si s ním prezidentova „lidská síla“ počne. Náš prezident má v uniformách podobné zalíbení jako velkovévodkyně z Gerolsteinu. Na uprchlický dav ale nejspíš nebudou české uniformy působit stejně sugestivně. Moc a moc bych Zemanovi přál, aby se jednou ocitl v takové situaci jako např. Beneš v září 1938. Nám bych to ale nepřál. Zato mám pocit, že vím, jak by se zachoval v situaci, v jaké byl Ludvík Svoboda v roce 1968: stejně.

Moc by mne zajímalo, co se stalo s prezidentskou standardou, která záhadně zmizela po její výměně za trenýrky. Performeři ze Ztohoven se vyjadřují záhadně. Standarda sama o sobě nemá sice valnou hodnotu, ale její cena pro nějakou veřejnou akci mnohokrát převyšuje cenu paroží jelena šestácteráka. Bude zase legrace?

Čtvrtek 24. září: Pokračuji v doplňování denních komentářů. Premiér Sobotka se vrátil ze středečního summitu EU v Bruselu a prohlásil, že EU by měla už na jaře prokázat schopnost migrační proud regulovat, zpomalit a umět už na vnější hranici EU diferencovat mezi uprchlíky a ekonomickými migranty. To je dosti skromný cíl; pokud se Evropě nepodaří regulovat migrační proud přes zimu, začne zjara celý kolotoč znovu. Taky nevím (to pan Sobotka neříkal, ale v Bruselu se jednalo hlavně o tom), zda všechno vyřeší peníze, tj. dotace pro potrefené země.

Podle volebního modelu CVVM by v září volby vyhrálo ANO se čtyřprocentním náskokem před ČSSD (29,5 a 25,5%), na třetím místě je s desetiprocentní ztrátou KSČM, o další schod níže (6,5 a 7%) mají tři trpaslíci: ODS, TOP09 a KDU-ČSL. Na těch už moc nezáleží. TOP09 ztratila. Podílel se na tom už její vstřícný postoj k vládě a přitom rozumný, nehysterický postoj k migraci? Na tom se samozřejmě body ztrácejí. A to, co získala ODS postojem právě opačným, nestojí za řeč, spíš za trochu studu. Body získává naopak pan Babiš, který se ze všech sil snaží, aby si o uprchlících nemyslel vůbec nic. Ostatně, potvrzuje se jen to, že v nynější vnitropolitické i zahraničněpolitické situaci jsou papírové preference českých politických stran ta nejméně zajímavá věc pod sluncem.

„Evropa musí společně s Ruskem a USA najít způsob, jak ukončit boje v Sýrii a zajistit klid v oblastech, odkud uprchlíci míří do Evropy“, píše v Právu předseda PS Hamáček. To je trend těchto dní: kýčovitá představa o rooseveltovské politice typu „kdyby všichni chlapi světa“, o spojenectví farmářů s čuňaty ve společném boji za humanitu a demokracii. O ty přece jde nám i Putinovi. Omyl. Putinovi jde přede vším ostatním o to, abychom dostali pořádně do kožichu. A je v dobré situaci: nemusí pro to teď ani hnout prstem. Resp. stačí k tomu, aby prsty hýbal co nejméně. To je situace, v níž se ruská politika odjakživa cítí jako ryba ve vodě.

Slovensko hodlá povinné kvóty napadnout u unijního soudu v Lucemburku. Tento kverulantský postup je zbytečný. Vhodnější by bylo, kdyby si země jako ČR hledaly a získaly v EU nějaké skutečné spojence. Velká Británie a Polsko nám moc nemohou. Kvóty an sich nebyly a nejsou přitom hlavním problémem, hlavní problém byla procedura schválení a zvláště to, že otázka kvót nebyla provázána s otázkou regulace migrace a obnovy funkčních hranic v tunelu ze Sýrie do Německa (netýká se jen Schengenu a jen zemí EU a Schengen by při tom vůbec nemusel být ohrožen). Rezervovaný postoj české vlády k Ficově iniciativě je na místě.

V Polsku kritizuje náhlý obrat vlády ve věci kvót pravice (PiS) i levice (SDL). Na obou stranách se mluví o zradě. Jakkoli je to asi trochu nadsazené, nevěští to pro středovou vládu v blízkých volbách nic dobrého: soupeři z obou stran cítí zjevně téma, jež by mohlo oslovit voliče. Nejsem odborníkem na polskou politiku, cítím jen lehké zadostiučinění: PO se dočkává odměny za způsob, jakým před časem odrovnala Radosława Sikorského. Tehdy byla jakási naděje, že by mohl zasednout v Evropské komisi na místě, které nyní zaujímá Federica Mogheriniová. A mohl by bruselskou politiku možná ovlivnit výrazněji, než to dnes dělá ze své okázalé pozice Donald Tusk.

Ve čtvrtečních Babišových Lidových novinách si honí populistické triko předseda ODS Fiala. Sobotkova vláda prý nemá odvahu postavit se bruselskému diktátu. Zato pan Fiala a jeho strana má odvahu vézt se na populistické vlně „euroskepticismu“. Je to dost snadná odvaha a ODS toho na ní příliš nevydělá. Chová se podobně jako TOP09 za Nečasovy vlády. Jenže antievropský populismus umějí lépe jiní, kteří na rozdíl od ODS nemusejí mít vůbec žádné zábrany.

Pátek 25. září:. Tímto zápisem uzavírám „dohánění“ v rubrice denních komentářů. Od úterka už budu, jak doufám, zase nějakou chvíli pracovat v normálním denním režimu. Případ prověrky prezidentova kancléře Mynáře je naprosto zarážející jednou jedinou věcí: totiž měrou dejme tomu smělosti, s jakou jej komentují potrefený i jeho prezidentský protektor. Pan Mynář měl zpočátku, poté, co se rozkřiklo, že prověrku nedostal, spíše plné kalhoty a médiím se úzkostlivě vyhýbal. Všechno se změnilo poté, co se ukázalo, že má přece jen pořád ještě prezidentovu podporu. Prezident totiž v říjnu 2013, ve chvíli slabosti a nejistoty, kdy nebylo ještě jasné, jaká bude jeho pozice v Nových pořádcích a přitom bojoval o post bezkonkurenční jedničky, slíbil, že pokud jeho kancléř prověrku nedostane, vyrazí ho. Jedničkou se sice nestal, ale v kramflecích se teď už cítí být zcela pevný. Dnešních 55% preferencí sice není moc, ale je to víc než nedávných 37% (kdysi jsem napal, že vzhledem k vážnosti, jíž se úřad těší u českého lidu, je třeba předpokládat, že prezidentské preference se skládají ze dvou složek: ta první je konstantní – 50% by dostal i kůň, pokud by zaujal prezidentský úřad. Druhá, vsriabilní část je to, co 50% přesahuje – skutečná popularita toho kterého držitele výsostné funkce. Teď jen zjevné, že tento výklad velmi kulhá: nedá se jím totiž vysvětlit těch 37% popularity bezprostředně po prezidentově veřejném kundování). Proto nejprve vyplul na veřejnost pan Mynář a prohlásil, že teprve hlasité vytí novinářské smečky ho upozornilo na to, že se mu v kanceláři na stole válí obálka od Národního bezpečnostního úřadu a že se teď s jejím obsahem „pravděpodobně“ seznámí. Zeman vzápětí uvedl, že je zvyklý dodržovat své slovo, že na Hradě „nevíme“, co v obálce je, může to prý taky být poněkud předčasné blahopřání ředitele NKÚ k Vánocům (hahahaha, to je duchaplné). Pokud by to však náhodou bylo rozhodnutí o neudělení prověrky na přísně tajné, prezident předpokládá, že pan Mynář jako kterýkoli jiný občan využije všech opravných záležitostí – a než se všechna vyřídí, to už dodávám já, nebudou pan prezident ani pan Mlynář ve funkcích a na Hradě bude místo nynější celostátní znárodněné katedrály stát mešita s obrovitým minaretem. (Kdyby ovšem všechna odvolání proběhla bleskově a byla marná, Miloš Zeman svého kancléře samozřejmě odvolá). Je zjevné, že prezident (a v závěsu za ním i jeho kancléř) jsou přesvědčeni, že si takovéhle jednání, jímž se veřejně a bez zábran pošklebují české veřejnosti, mohou dovolit. Lid už zase všechno snese. A není vyloučeno, že mají pravdu.

Premiéra Sobotku označili postupně prezident Zeman, místopředseda ODS Zahradil (v šlépějích předsedy Fialy) a předseda KSČM Filip za zbabělce. Vzniklá zcela spontánně Český klub hrdinů. Svou příležitost cítí (právem, má na to politický nos) exprezident Klaus a navrhuje, aby vláda legalizovala svůj postoj na středečním bruselském summitu referendem či mimořádnými parlamentními volbami. Pokud tak neučiní vláda, udělá to on a zahájí v tom směru konzultace s politickými stranami. To by byl perfektní základ budoucí Národní fronty: Zeman, Klaus, Filip a Zahradil. Jsme už tak daleko, že i tohle je v mezích politicky možného?

Apetit narostl i spolkové kancléřce Merkelové, která požaduje pro Evropu dlouhodobý mechanismus pro spravedlivé rozdělování uprchlíků mezi členské státy. Tedy to, co v rámci kompromisu nakonec ministři vnitra ještě zatím neschválili. To znamená že paní kancléřka bere úterní rozhodnutí ministrů vnitra jako precedent. Hřebínek se zvětšil rovněž francouzskému prezidentovi Hollandovi, který měl na středečním summitu v Bruselu prohlásit (cituji podle Michala Mocka v Právu): „Ti, kdo nesdílejí naše hodnoty nebo dokonce nerespektují tyto principy, se musí začít ptát sami sebe, jaké je jejich místo v EU.“ Jaké jsou hodnoty pana Hollanda? A pokud je nesdílíme, měli bychom se tedy sami z EU vyloučit?

Naproti tomu „europrezident“ Tusk po summitu řekl, že schválená opatření jsou nutné kroky správným směrem, i když krizi neukončí, a že „musíme napravit politiku otevřených oken i dveří“. Dá se to chápat i jako zastřená kritikas kancléřky Merkelové. Polsko se očividně snaží zachovat si v Evropě tvář. Jaká je ale skutečná váha úřadu, který zastává pan Tusk?

Mezi Chorvatskem a Srbskem se vyhrotil spor o tom, kam mají Srbové posílat uprchlíky. Podle toho, co citují v Babišových Lidových novinách, měl chorvatský premiér Srbsku doporučit: „Lifruj to trochu, brácho. Lifruj trochu. Proto posílej trochu nahoru do Maďarska (směr Röszke, bd), Rumunska. Posílej do Chorvatska a my to pošleme po troškách na všechny strany.“ Srbsko má tedy působit jako „regulovčík“ na křižovatce (o tu roli si trochu samo řeklo), který bude tímto způsobem z velkého uprchlického maléru dělat ještě větší a podělí se o něm úplně se všemi, co jsou zrovna na dosah. Když se ukázalo, že se do toho Srbsku ani trochu nechce, zablokovali nakonec Chorvati všechny srbsko-chorvatské hraniční přechody (totální blokáda snad už skončila). Je zajímavé, že ve stínu nenáviděného „fašisty“ Orbána se Chorvatsko od samého počátku svého přímého angažmá v krizi chová, jako by cíleně usilovalo o ulovení bobříka drzosti, bezohlednosti a indolence. Čeští mediální mágové mají však sklon vydávat to ze módní přehlídku humanity.

Sobota 26. – pondělí 28. září: V moři samých Jobových zpráv jedna ne snad přímo dobrá, ale aspoň zábavná: jeden z nejúděsnějších plodů Velké protikorupční revoluce, Zákon o státní službě, se zatím nepodařilo uvést úplně v život. V Právu jsem si přečetl, že tzv. „prošetřovatelé“, kteří byli podle zákona na všech státních úřadech instalováni, aby se do jejich rukou shromažďovala veškerá, i anonymní udání (pro účely doručování anonymních udání byly na státních institucích zřízeny „schránky“, tedy něco na způsob babyboxů), jsou zatím v podstatě bez práce. Institucionalizace práskačství je neodmyslitelnou součástí každé revoluční proměny, a tedy i té naší, jejímž klíčovým spouštěcím mechanismem byl přepad Úřadu vlády sansculoty plukovníka Šlachty z léta 2013, jakási česká obdoba dobytí Bastilly. Zatím nám to naštěstí nějak nefunguje, naše lokální česká revoluce byla v posledních měsících a týdnech přebita globální pohromou, stěhováním národů. Je tragické, že česká demokratická opozice, která se teď chystá na okázalé zablokování zákona o elektronické evidenci tržeb, zrůdnost jménem Zákon o státní službě nezablokovala, ale s jakýmisi nepříliš podstatnými úpravami ho pomohla schválit. Zřejmě usoudili, že v záležitosti s EET je pochopí a podpoří aspoň živnostníci a drobní podnikatelé, kdežto v případě Služebního zákona by je v revoluční atmosféře nepochopil a nepodpořil nikdo. Přesto se měli vzchopit k jakémusi energickému odporu – byl pro to pádný důvod a dřív nebo později by to někdo ocenil. Úpornou blokace zákona o EET, zvlášť pokud se problém s migrací ještě vyhrotí (zatím ČR, na rozdíl například od Maďarska nebo Chorvatska, fakticky nezasáhl), za chvíli neosloví nikoho. To neznamená, že by ten zákon nebyl špatný a že by demokratická opozice neměla být výrazně proti. Jen se asi moc nehodí pro zásadní konfrontaci s vládou, a zvlášť ne v téhle situaci.

Jan Zahradil se vyslovil ke Klausovu návrhu na referendum, případně mimořádné volby v souvislosti s tím, že česká vláda nezaujala po bruselském summitu tak rezolutní postoj tak radikální postoj jako Slovensko a nechce rozhodnutí Rady EU napadnout soudně. Prohlásil, že referenda se dělají obyčejně předtím, než se má něco stát, a ne až potom, a že nové volby jsou možné tenkrát, když vláda sama odstoupí nebo dostane nedůvěru ve Sněmovně. Věcně má úplně pravdu, oba Klausovy návrhy jsou nesmyslné. Navzdory tomu, řekl bych, se Klaus zase jednou pořádně zviditelní. Lidé u nás na formality moc nehledí.

Chorvatská blokáda aut se srbskými registračními značkami, zavedená poté, co Srbsko nereagovalo na chorvatskou žádost, aby rozdělovalo migranty rovnoměrně mezi Maďarsko, Rumunsko a Chorvatsko, netrvala dlouho. Byla ukončena po telefonátu eurokomisařky pro zahraniční záležitosti Mogheriniové. Na tom, že Chorvatsko už ve věci migrantů ulovilo bobříka drzosti, se ovšem nic nemění.

Papež František bojuje teď za to, že i životní prostředí má svá práva, které člověk nesmí porušovat. Mluvil o tom na Valném shromáždění OSN. Odsoudil též ideologickou kolonizaci chudých zemí bohatými (nová forma „ideologické diverze“), vojenské zásahy bez koordinace s mezinárodním společenstvím a nerovnost v OSN (zejména v Radě bezpečnosti). Pokud jde o to OSN, prošlo od roku 1945 zvláštním vývojem. Právo veta v RB bylo původně zřízeno proto, aby Rusko (tehdy se přechodně jmenovalo SSSR) nemohlo být v podstatných věcech v OSN přehlasováno. Zhruba od sedmdesátých let už slouží k tomu, aby nemohly být v podstatných věcech přehlasovány západní země, a teď by se i to mělo podle papeže zrušit. Papež naštěstí, jak známo, nemá divize. Vatikán byl kdysi nějak spojen s křesťanstvím. V současné době je přes svou poměrně malou rozlohu největším producentem Pravdy a Lásky na světě.

V sobotním Právu citují list The Boston Globe: „Ještě uplyne nějaká doba a zřejmě to budou Evropané, kdo přijde s inciativou. Ty totiž ž k podobnému kroku tlačí sílící vlna utečenců a poznání, že zastavit ji lze jedině řešením situace v Sýrii a v Iráku. Zatím se však Obama a jeho okolí opět, jako už nejednou, diví, protože nemohou pochopit tvrdého chlapíka z Kremlu, i když jeho cíle jsou zřetelné.“ Kdybych nečetl Právo už od padesátých let minulého století, byl bych znejistěný a depresivní – už i ti imperialisté a jejich přisluhovači museli přiznat, atd. Takhle ale vím, že si ze západního tisku vybírají už sedmdesát let soustavně a cíleně jen podobné věci.

Běženci v uprchlickém táboře ve Vyšních Lhotách si z nábytku vyrábějí improvizované zbraně. Policie jim je zabavila. Píší to aspoň v Babišově Mladé frontě Dnes. Ředitel Organizace na pomoc uprchlíkům Martin Rozumek k tomu řekl: Primárně je to výsledek nekonečné nudy v táborech, kdy lidé nemají co dělat a pak vyrábějí třeba neuvěřitelné výrobky z papíru a cokoliv, co někdy samozřejmě může být ostré či špičaté.“ Shodou okolností. Pan Rozumek navrhuje, aby policie běženecké tábory více otevřela lidem, kteří by za uprchlíky mohli docházet. Myslím, že by to mohlo být i praktické: lidé by jim tak mohli ostré a špičaté přinášet, aby kvůli tomu nemuseli demolovat nábytek.

Předseda Evropské rady Donald Tusk řekl televizní stanici TVP Info: „Evropská Unie nemůže používat metody politického znásilňování.“ Už se stalo. A spolková kancléřka Merkelová je pořád při chuti (viz včerejší zápis do této rubriky).

Úterý 29. září: za všeobecného nezájmu veřejnosti i médií proběhl včera český státní svátek, nazvaný Den české státnosti. Koho nyní, po úspěšně provedené společné revoluci Pravdy, Lásky a Andreje Babiše proti korupci a polistopadové demokracii, uprostřed uprchlické vlny, která ještě ČR ani nezasáhla, ale ČR už je z ní docela naruby, zajímá česká státnost! Máme teď jiné starosti. V televizi jsem viděl pár záběru z katolických bohoslužeb ve Staré Boleslavi a ve všelidové katedrále na Pražském hradě, na té druhé bylo, jak zdůraznila reportérka ČT „mnoho desítek lidí“ (myslila to ironicky?). Zřejmě tím chtěli zdůraznit ryze folklorní ráz oslav české státnosti. Česká státnost je dnes ryze folklorní záležitost – např. oproti té československé (28. říjen) nebo dokonce i proti té praslovanské (Cyril a Metoděj). Dávám zde k dispozici odkaz na to, co jsem v minulosti o tomto výročí napsal. Nezajímá mne vůbec jako náboženský svátek (nejsem katolík), ale jako politický svátek mi připadá krajně významný. Patří ke třem virtuálním státním svátkům, na nichž stojí moje osobní Česká republika. Jsou to: 28. září – Den české státnosti, 17. listopadu – obnovení demokracie a české suverenity (a nic dalšího!), a konečně 1. ledna – vznik České republiky. Tahle moje Česká republika je neustále v ohrožení, zrovna teď je to zvlášť patrné. Byl bych pro ní rád něco udělal, mám strach, zda se mi to aspoň trochu povedlo. Ty ostatní, „reálné“ České republiky, republiky Havla, Klause a Zemana (reálné podobně jako reálný socialismus) mi mohou být ukradené. O virtuální České republice jsem něco psal na sklonku svého působení v tehdy ještě ne zcela babišovských Lidových novinách a dávám to tu k dispozici taky.

Pane Bože, slituj se nade mnou.

Středa 30. září: Podle (tajného) psychologického průzkumu se prý v Armádě ČR daří různým poměrně výrazně extrémním názorů: přes polovina profesionálních vojáků by prý podpořila politickou stranu, jež nabízí radikální řešení romské otázky, pět procent z nich se účastní extremistických demonstrací (chodí tam přímo v uniformách?). Každý čtvrtý zaměstnanec generálního štábu nesouhlasí se zahraniční politikou ČR. Za třetího největšího nepřítele ČR považují USA. Každý osmý zaměstnanec genštábu by přivítal trest smrti ukamenováním, bičování, uříznutí ruky či zabití člena rodiny ze cti (to je pozoruhodné, v boji muže proti muži lze všechny tyto postupy uplatnit jen zřídkakdy). Výsledky tajného průzkumu jakýsi whistleblower zřejmě ve snaze uvést v život záměr zákonodárců obsažený v Služebním zákoně okamžitě práskl televizi Prima, která vše po slonkovsku zveřejnila. Jediný možný závěr z něho je: profesionalizace české Armády byla velmi ukvapená. Lidé toho druhu, které se v ní zjevně povedlo soustředit, jsou přece jen o něco méně nebezpeční, když jsou neorganizováni a neozbrojeni.

Při svatováclavských oslavách prohlásil kardinál Duka mj.: „Je třeba… přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem.“ Čili: ošetřit, očistit, zabalit a co nejrychleji odexpedovat. Řekl bych, že tak jednoduché to asi nebude.

Podle bývalé ústavní soudkyně a nynější senátorky Elišky Wagnerové by Česku mohla hrozit žaloba k Soudnímu dvoru Evropské unie za to, že děti uprchlíků dává do detenčních zařízení, píší rovněž v Právu. Jasné není jen, zda žalobu podá paní whistleblowerka sama, nebo zda tím někoho pověří.

Íránský prezident Rúhání, jeden z novopečených blízkovýchodních mírotvorců, v OSN prohlásil, že Teherán je připraven podporovat znovuzavedení demokracie v Sýrie a v Jemenu. Izrael kupodivu nezmínil.

Známý zahraničněpolitický komentátor Práva Vladimír Plesník v úterý napsal mj.: „Izrael a Saúdská Arábie, další dvě regionální mocnosti, jsou vzteky bez sebe,“ všiml si po oznámení smíru mezi Západem a islámskou republikou britský list The Times.“ Opakuji proto jen, co jsem předevčírem napsal o způsobu, jak v Právu už od mých dětských let citují imperialistický tisk: totiž napsal jsem, že “vím, že si ze západního tisku vybírají už sedmdesát let soustavně a cíleně jen podobné věci“. Takže mne to nijak nepřekvapuje. Ale zároveň přiznávám, že už celých těch sedmdesát let jsem z toho taky soustavně vzteky bez sebe, podobně jako nyní údajně Izrael a Saudská Arábie.

Izraelský matematik Robert Aumann tvrdí v Babišově MfD, že druhá světová válka nebyla zapříčiněna Hitlerem, ale Chamberlainem. Tedy, něco podobného jsem ještě nečetl. Myslím že matematikům by se mělo úředně zakázat psát o dějinách.

V Babišových Lidových novinách se zase věnují v duchu někdejší slonkovsko-kubíkovské MfD kauze OKD a v tom rámci jen tak mimoděk, ale zato důkladně premiéru Sobotkovi. Hlavní slovo má JUDr. Hana Marvanová, která už překonala krizi, způsobenou nuceným odchodem z ministerstva spravedlnosti, a je zase, jak říkával slavný malíř Mikuláš Medek, „celá bobule“. To, že pan Sobotka je momentálně hlavní politický konkurent pana Babiše, si od rozehrávání celé kauzy nelze odmyslet. Celý vývoj „nezávislých osobností“ a „investigativní žurnalistiky“ v ČR za posledních dvacet let by se tedy dal krátce shrnout slovy „od Havla k Babišovi“. Je to přece jen trochu úpadek. Někteří z nich (autor stránky v LN pan Shabu k nim samozřejmě nepatří, ten je krystalicky čirý a dnešní) připomínají husitské profesionální náboženské horlivce ve zbrani, kteří po vojenské porážce skončili jako žoldnéři v nejrůznějších evropských válkách, Pravda a Láska sem, Pravda a Láska tam.