Ke státnímu svátku 28. září

Jako každoročně oslavuje se 28. září, „Den české státnosti“, za nezájmu veřejnosti, laxní tolerance ze strany státních orgánů a za doprovodu blbých řečí postkomunistických novinářů (tentokrát exceloval Jiří Hanák v Právu). vsadil bych se, že většina lidí ani neví, proč se ten svátek slaví zrovna dneska. Svědčí to o smutném stavu české státnosti a nejasném poměru veřejnosti k dnešnímu českému státu: v lepším případě lidem nevadí, v horším by ho už zase, jako tak často v minulosti, zbořili a vystavěli místo něho nějaký jiný a lepší. To první se zatím vždycky podařilo. Přiznám se, že patřím k příznivcům tohoto státu. Není to žádný zázrak, ale zatím se v něm pořád ještě dá žít. Dokonce bych řekl, pokud se o státech dá mluvit jako o lidech, že se „snaží“. Jeho pověst je, jak to u nás bývá, horší než on sám. Jeho uspořádání je pořád ještě demokratické (má chyby, samozřejmě, ale demokracie se neklamně pozná podle toho, že má chyby), jeho zahraničněpolitická orientace je v zásadě pořád ještě správná. Ke své svatováclavské tradici se hlásí právem: křesťanství je základ demokracie a s naší příslušností k Západu (tehdy jen evropskému) bylo v posledních skoro dvou stoletích mocně lomcováno (zalíbilo se nám v Orientu, který většina lidí ani pořádně neznala; následky neseme dodnes). Necítím se být schopen napsat dnes něco jiného, než co jsem k 28. září psal v minulosti, a nerad se opakuji, a tak se tu jen odkazuji na soubor svých textů, který jsem dal v Událostech k dispozici před třemi roky. Prosím, věnujte mu pozornost. Najdete ho zde: Den české státnosti

Bohumil Doležal

.28. září 2012