Co týden dal

7.-9. května 2015: hlavní část letos mimořádně dunivých oslav a všechno, co s ní souvisí, je doufejme za námi, a bude tedy možné, abych se zase nějaký čas věnoval komentování každodenních událostí.

Prezident Zeman ještě předtím, než odjel do Moskvy poklonit se Vladimíru Putinovi, stačil opět nadzvednout velkou část akademické obce i vedení vysokých škol. Odmítl jmenovat tři profesory: kunsthistorika Jiřího Fajta, Ivana Ošťádala z Matematicko-fyzikální fakulty UK a Jana Eichlera z Fakulty mezinárodních vztahů VŠE. Pan prezident tentokrát postupoval daleko sofistikovaněji než před časem v případě Putna. Vadí mu údajně hlavně Jiří Fajt (formálním důvodem pro odmítnutí podepsat profesuru bylo to, že pan Fajt prý kdysi navrhl, aby mu byl plat ředitele NG zvýšen o sponzorský dar Komerční banky, Fajt ovšem říká, že ten návrh po dohodě s ministrem kultury stáhl, antipatie pana prezidenta ovšem prý mají širší povahu), nicméně svezli se s ním pan Ošťádal, který měl mít údajně kontakty s StB, a Jan Eichler, který pracoval za minulého režimu v propagandistických útvarech ČSLA. Negativní lustrace není přitom podmínkou pro udělení profesury (moc by mne zajímalo, jak by prořídl seznam profesorů jmenovaných po roce 1989, např. v oboru historických věd, kdyby byla). Pokud jde o pana Eichlera, jde jen o jakousi doplňující informaci, která autora v očích některých lidí (hrdě se k nim hlásím) sice kompromituje (vzdělání, které pan Eichler nabyl, je impozantní, začíná Vojenským gymnáziem Jana Žižky z Trocnova a vrcholí Vojenskou politickou akademií Bratislava, kde po studiu absolvoval též interní aspiranturu, to vše v letech 1970-77), ale daleko méně než to, co pan Eichler po listopadu 1989 publikuje např. V Právu, nyní zejména v jeho obrovitém ruském koutku. Nechtěl bych být v kůži univerzitního papaláše, který musí hájit lidské právo pana Eichlera stát se profesorem, ani v kůži prezidenta, který musí jeho profesuru podepsat (pokud bych byl tím druhým, což se mi naštěstí nemůže stát, řešil bych to na rozdíl od pana Zemana tím, že bych okamžitě rezignoval na svou funkci). Na druhé straně jsem přesvědčen, že za normálních okolností (kdyby nemusel maskovat své antipatie k panu Fajtovi) by prezident neměl s panem Eichlerem ani ten nejmenší problém.

Novinář Janek Kroupa si v Babišově MfD stěžuje na to, že ho policie odposlouchávala se záměrem prolomit ochranu novinářského zdroje (chtěli zjistit, kdo z „orgánů“ mu lidově řečeno práská). Jeho případ putoval před časem před Nejvyšší soud, který rozhodl, že stát může v některých případech prolomit právo na soukromí a odposlouchávat novináře, aby zjistil totožnost jejich zdrojů. V usnesení NS se mimo jiné praví: „Nemůže být v zájmu demokratické společnosti chránit osobu působící ve státních strukturách, která neveřejnou informací vyzradí s cílem probíhající šetření zkomplikovat, či dokonce zmařit.“ Myslím si, že nelze žádným způsobem hájit a činit beztrestnými ty, kteří se podílejí na budování tunelů z policejního vyšetřování do médií, pokud smyslem těch tunelů je ovlivňování politického života a manipulace politikou. Snowdenismus, wikileakismus a nejrůznější formy politické manipulace veřejností, řízené různými virtuálními ministerstvy Pravdy a Lásky, nepatří do demokratické politiky, jsou nebezpečné stejně jako prorůstání ekonomiky a politiky – je to nejúděsnější forma prorůstání politiky (politické manipulace) do médií. Pan Kroupa si nemá na co stěžovat.

Petr Zídek píše v Babišových LN na téma vyhnání Němců z ČSR: „Princip kolektivní viny je v normálních podmínkách nepřijatelný, ale tehdy (v roce 1945) normální podmínky neexistovaly ani zdaleka.“ To je výborné, stačí tedy podmínky prohlásit za „nenormální“, a smí se všechno. Nedovedu sice posoudit, zda je pravda to, co napsali v Respektu a co Zídka podnítilo k útoku (že hlasy německé menšiny by byly mohly zabránit vítězství komunistů ve volbách 1946, v těch volbách ostatně ještě nikdo nikoho zrovna komunisty volit nenutil), ale musím se zcela rezolutně zastat možnosti, ba nutnosti „mistrovat minulost z pohodlných fotelů současnosti“. To každý, kdo píše o minulosti, dělat nejen může, ale musí, je to jeho morální povinnost. Je to taky výhoda, z bitevní vřavy se těžko spravedlivě posuzuje to, co se zrovna děje. K tomu člověk musí mít odstup. Mimochodem, pan Zídek do Babišových novin bytostně patří.

V souvislosti se Zemanovým rozhodnutím nepodepsat tři profesury politici zvažují, jak změnit pravidla pro jmenování profesorů. Je to počínání pošetilé a marné. Předseda PS Hamáček zjevně v návalu zoufalství řekl Babišovu Rádiu Impuls: „Pan prezident se rozhodl postupovat podle svého rozhodnutí – to se musí vyřešit jednáním za současné ústavy, popřípadě změnou textu.“ Udělat takovou ústavu, která zabrání našemu prezidentovi vyvádět, je zhola nemožné. Ostatně není to ani smysl ústavy. Napřed jsme si zvolili tohohle prezidenta, a teď když se ukazuje, že se to až tak nepovedlo, se pokoušíme ho zákony donutit, aby se choval racionálně a slušně. Je zcela zjevné, že daleko účelnější by bylo zákonnou a legální cestou se ho zbavit, protože soustavně a zavile destabilizuje politickou situaci v naší zemi. Je to jistě těžké a chce to něco víc než někdy vtipné, jindy pitomé, ale většinou politicky zcela neúčinné happeningy, jaké se rodí v pravdoláskařském podhradí.

Německý soud zrušil zákaz vstupu do země pro ruské „motorkáře“, kteří chtěli v Berlíně oslavit porážku nacistického Německa. To aspoň uvedla ČTK. Jistě, je to v jeho kompetenci. Zároveň platí, že nemělo jít ani náhodou jen o oslavu vítězství v roce 1945, ale o demonstraci síly a mocenských ambicí dnešního Putinova Ruska. Zkrátka drzost až na půdu. Zakázat něco podobného by bylo bývalo docela legitimní, a povolit to není projev svobodomyslnosti, ale lhostejnosti a slabosti.

Komentovat všechny hlouposti, které stačí do Babišovin napsat Zbyněk Petráček, je nadlidský a marný úkol. Ve čtvrtek 7. května horuje (podobně jako předtím Petr Zídek) proti tomu, abychom si nasazovali brýle roku 2015. Žádné brýle roku 2015 si nemusíme nasazovat, díváme se na minulost očima z roku 2015. Museli bychom si nasazovat brýle z roku 1945, ale pohled z roku 2015 je věcnější a spravedlivější. Za druhé, litovat toho, že konec studené války nepřinesl konferenci ve smyslu Versailles, je nesmysl. Konference ve Versailles měla své zvláštnosti, byla v mnoha ohledech soudem vítězů nad poraženými a nemohla proto beze zbytku splnit to, co se od mírové konference v první řadě očekává, tj. položit základy spravedlivého míru. A konec studené války znamenal to, co se po tolika letech od roku 1945 dá očekávat, tj. „nápravu důsledků některých křivd“. Bylo by nespravedlivé nevidět, že se tak stalo i zásluhou tehdejšího ruského politického vedení, tedy na základě konsensu, jaký po první světové válce neexistoval. A konečně je nesmysl vydávat to, co se stalo v květnu 1945, za osvobození bez všeho dalšího. Je to jen půlka pravdy, a to ta menší.

K tomu, aby se novináři a čtenáři nemuseli zabývat podstatnějšími a znepokojivějšími záležitostmi, slouží neustále se rozvíjející případ Peroutka. Nyní se zapojili i učenci z Ústavu pro českou literaturu, kteří zjistili, že Peroutka nenapsal, ale řekl, že gentleman je nikoli Hitler, ale německý velvyslanec v Praze z konce třicátých let Eisenlohr. Svědkem má být předseda Svazu spisovatelů ze stalinistických dob Jan Drda, který o tom v roce 1958 napsal štvavý článek (o Peroutkovi se tenkrát smělo psát jen štvavě) ve svazovém týdeníku Literární noviny. Informace má vypovídací hodnotu „jeden Jan Drda povídal“, to jest nulovou. Je to podobně blbé, jen snad o něco méně hnusné, než ohavné řeči v médiích o znásilňování německých žen západními spojeneckými vojáky po válce, v nichž se teď vyžívají česká média (zejména babišoviny a ČT). Tváří se, jakoby bořily mýty o Rusech, vytvořené u nás staletími, přitom já od svých dětských let čtu v novinách a slyším v rádiu a televizi nanejvýš to, co teď oni omílají od rána do večera. A že se dovolávají zaručených západních (v tomto případě německých) pramenů? I na to jsem zvyklý odmalička.

Osvobozenecké blbnutí nemá mezí. Milovníci vojenské historie uspořádali v pátek před budovou Jihočeského muzea v Českých Budějovicích ukázku z boje o město, který se, jak sami přiznali, vůbec neuskutečnil, protože městem pouze projížděli němečtí vojáci, co horempádem prchali k americkým liniím, aby se vyhnuli desetiletému pobytu v gulagu. Jeden z organizátorů prohlásil, že „připravili scénář, který se klidně mohl v nějakém městě v Čechách i ve skutečnosti odehrát.“ To je správný přístup k historii, jen by mohl být ještě velkorysejší: Proč jenom v Čechách, proč ne kdekoli na zeměkouli? A proč ne na sklonku druhé světové války, ale v kterékoli době?

Premiér Sobotka a jeho braintrust chystá vytvoření týmu nezávislých, respektovaných osobností, který má kontrolovat tajné služby. Poslanec Benda se návrh pokouší zpětně neutralizovat tím, že by nezávislé, respektované osobnosti měli volit poslanci, ale to by byl přežitek starých časů, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli. Správnější by bylo, kdyby osobnosti volily samy sebe, protože když je někdo respektovaný a k tomu nezávislý, nepotřebuje už přece, aby ho navíc k tomu ještě volil někdo jiný, třeba ten někdo jiný nebude ani respektovaný, ani nezávislý. A až se to zavede, může se to samé použít i pro volby do parlamentu: nezávislé a respektované osobnosti budou volit samy sebe a nikdo jim do toho nebude kecat. V Babišově MfD uvádějí možné kandidáty do komise (předseda ÚS Rychetský, Marie Benešová, Andor Šándor, Pavel Varvařovský). Bolestně mezi nimi postrádám JUDr. Hanu Marvanovou, jak na ni proboha mohli zapomenout!

Pondělí 11. května: soudní maraton „korupční chobotnice“ pokračuje větví „případ Nagyová“. Je to celé velmi smutná záležitost. Pokud se náhodou prokáže, že paní Nagyová dala o své újmě sledovat manželku premiéra, aby ho přiměla k rozvodu, využila k tomu vojenskou kontrarozvědku a výsledkem bylo zhroucení režimu, bude to děsné. Taky je možné, že se neprokáže nic. V nějakou třetí možnost moc nevěřím. Zároveň má člověk dojem, že „orgány činné v trestním řízení“ by měly mít na práci důležitější věci než zrovna tohle, zvlášť když dílo zkázy je už dokonáno: Zeman je na Hradě, Babiš se usalašil v parlamentu, na ministerstvu financí a v médiích, a s oběma brachy už nikdo hned tak nehne.

Miloš Zeman jednal v Kremlu s Vladimírem Putinem. Ubezpečil ho, že situace na Ukrajině je uspokojivá a sankce EU vůči Rusku by mohly letos skončit. Oba státníci jednali za přítomnosti jednatele firmy Lukoil Aviation Czech Martina Nejedlého, což dodalo jejich setkání patřičný lesk a váhu.

Velvyslanec ČR ve Vatikánu Vošalík informoval v Právu českou veřejnost, že při vyjednávání o smlouvě s Vatikánem (připravil ji kdysi Zemanův kabinet, schválila Špidlova vláda a vzápětí ji národ sjednocený za Václavem Klausem prostřednictvím svých zvolených zástupců poslal do kyte) se svedl velký boj o vstup kněží do nemocnic. Podle velvyslancových slov se ve smlouvě stanoví, že „kněží mohou vstoupit do nemocnic, pokud si to přeje člověk, který je tam hospitalizován“. Jinak tam zjevně nemají co dělat, podobně jako čert v kostele. V každém případě tam nejspíš nemají co pohledávat ani jako pacienti, když onemocní, ať se raději modlí, náš stát to přijde levněji (mírnější varianta by mohla být, že když pěkně poprosí, může vrchnost a Právo coby hlídací pes demokracie zamhouřit očko). Strašná země, strašná média.

Poté, co pohrobci Václava Klause zjistili, že v ČR jim už pšenice nejspíš nepokvete (podařilo se jim prokousat jen do nenáviděného Bruselu, a to díky tomu, že normální lidé většinou k volbám do EP nechodí), rozhodli se, že si raději pořídí samostatný stát. Je to, pokud tomu dobře rozumím, jakási bažina u Dunaje, o niž v tuto chvíli nemá zájem ani Srbsko, ani Chorvatsko, na jehož hranicích leží (formálně je na území Chorvatska). Stát má rozlohu 7 km2 (je tedy větší než Vatikán nebo Monaco) a má proti nim i další obrovskou výhodu: nemá (aspoň zatím) žádné obyvatele, takže případnými klausovskými reformami budou trpět jenom zvířátka. Odpadají taky problémy s volbou prezidenta, takže není divu, že už jednoho mají, je jím politik strany Svobodných Vít Jedlička. Dá se předpokládat, že volil sám sebe. Pokud jde o kontakty se zahraničím, projevila o něj zatím zájem pouze chorvatská policie z nejbližší vesnice, poskytli mu přes noc útočiště za katrem, ale ráno ho pustili (sebrali ho pro potulku?). Nový útvar se jmenuje Liberland (vzor Kaufland). O občanství už jeví zájem čtvrt milionů excentriků z celé Evropy. Člověk by se měl vlastně smát, ale mne nad podobným blbnutím v dnešní politické situaci u nás i ve světě jímá bezmocný vztek. Další erupce „klausismu bez Klause“!

Úterý 12. května: Babišovci si zřídili vlastní „líheň“. Jmenuje se „Mladé ANO“, má 120 členů ve všech krajích, v každém pak jednoho koordinátora. Předsedkyně sdružení Kateřina Reiblová prohlásila: „Mladí lidé jsou dnes k politice apatičtí. Mezi vrstevníky se mi stává, že když řeknete, že máte politický názor, tak se vám vysmějí. To byl hlavní důvod, proč jsem se začala angažovat.“ Zvláštní je jen, že se začala angažovat právě v „líhni“ hnutí ANO, které založilo svou slávu na výsměchu politice a politikům, co už pětadvacet let, rozuměj od listopadu 1989, nemakají a kradou. Měla by správně bojovat proti vlastní straně, tedy vlastnímu hnutí. Říká, že na členech líhně nechce, aby byli strašně ortodoxně věřící v ANO. To dokonce ani dost dobře nejde, pokud jim chce zároveň vnucovat něco tak ohavného, jako je „politický názor“. Program je strašidelně všeobsáhlý: „Bude to spojené s politikou, ale také budeme hovořit o problémech lidstva.“

„Premiér Bohuslav Sobotka se nevkládá do přímých polemik s prezidentem republiky, zároveň však vede proti Miloši Zemanovi tichý boj“, píše v Právu Alexandr Mitrofanov. Je třeba zdůraznit, že ten boj je opravdu velmi, velmi tichý, viz premiérův článek ob stránku dál, kde prezidenta v souvislosti s pompézními oslavami konce světové války nezmínil ani slůvkem, ačkoli jeho angažmá v té věci včetně demonstrativní pouti do Moskvy se prostě nedá obejít. O Sobotkové článku píši zde.

V Polsku mají obdobu iniciativy Vraťte nám stát: jmenuje se Kukiz (není to zkratka, ale osobnost), v prvním kole prezidentské volby skončil na třetím místě s 20,5% a jeho voliči možná v druhém kole rozhodnou, že zvítězí kandidát PiS Duda. Voličům slibuje: „Společně změníme ústavu a vrátíme Polsko občanům“. Návrat bude analogický jako u nás: zatím co u nás lidé z iniciativ jako je Rekonstrukce státu a Vraťte nám stát dostali do sedla Andreje Babiše, v Polsku pomůže pan Kukiz lidem z PiS, které nějak nedokážu považovat za nic jiného než za nezodpovědné avanturisty, usilující obrovitou politickou explozí proměnit Polsko v ostrov, který by dokázal najednou vzdorovat Rusku i Německu (což fakticky znamená demokratickému Západu).

Rovněž v rámci oslav osvobození zveřejnily Babišovy Lidové noviny informativní učené pojednání Jana Kuklíka o Benešových dekretech. Je to v posledních dnech už druhý text na toto téma, po vášnivé obhajobě kolektivní viny od Petra Zídka, a zároveň výzva pro samizdat, aby se tomuto tématu věnoval taky. V příštích dnech se tedy pokusím. Pozoruhodné je, jak se pan Kuklík drží zpátky a vyhýbá se tomu, říci něco jiného než banality. Nejpozoruhodnější informací o právní povaze dekretů je tak fotokopie dekretu o zrušení německé univerzity v Praze nahoře na stránce. Text je kratičký, první řádek je „Dekret prezidenta republiky ze dne 18. října 1945“, poslední zní: „Tento dekret nabývá účinnosti dne 17. listopadu 1939.“

Středa 13. května: podle agentury CVVM je 69% lidí u nás proti zavedení eura. Uznávám, že to není otázka jen politická, že

ekonomické zřetele hrají velkou úlohu (jak velkou, to si jako laik v oboru ekonomiky neodvážím rozhodnout, ostatně posoudit to po téhle stránce není s to ani velká část z těch 69%, kteří jsou proti). Pokud jde o politické zřetele, jsem předem a naprosto jednoznačně pro euro, protože se tak vytvoří pevné pouto s jádrem EU a neformální spojenectví remcavých národoveckých kverulantů a putinofilů (obě množiny se překrývají) z domova i blízkého zahraničí bude mít zase o něco víc práce s tím, aby nás z Evropy a ze Západu vyrvalo. Tím jistě není řečeno, že se musíme podrobovat kdejakému pitomému nápadu z Bruselu – jen že výhody EU a vůbec evropských vazeb nad těmi nápady silně převažují a že si v našem geopolitickém postavení nevybíráme mezi Bruselskými byrokraty a Suverenitou s velkým S, ale Západem (k němuž patříme, přestože lídry jsme tam nikdy nebyli, každý nemusí být nutně lídrem, viz Masaryk: „Nechtít být vždy prvým, stačí být druhým, třetím... v politice nesmíme myslit jen na organizování, vedení a tvoření, nýbrž také na souřadnost, součinnost a kázeň.“) a Ruským impériem.

Nový zákon o státním zastupitelství, plod spolupráce Babišova ministerstva spravedlnosti a justičních jakobínů, kteří uvedli před časem do pohybu Velkou protikorupční revoluci, naráží na všech stranách. Opatrným se stává i Andrej Babiš, kterému na jeho dočasných jakobínských spojencích zase až tak nezáleží (potřebuje si jen ještě nějaký čas držet vysoké preference a užiteční pomocníci z intelektuálních kruhů v tom asi pořád ještě fungují). Kamenem úrazu je zejména tzv. protikorupční speciál (státní zastupitelství s celostátní působností, zaměřené na korupci), které má mít zvláštní statut, pokud jde o možnost odvolání vůči postupu jeho pracovníků. Vznik Výboru pro veřejné blaho tohoto typu vzbuzuje obavy, kterým je těžko se divit, a panu Babišovi by zase určitě líp vyhovovalo, kdyby odvolání sice bylo možné, ale jen k Ministerstvu financí. Přetahovaná bude tedy ještě nějaký čas pokračovat, pak se ukáže, že užiteční pomocníci už nejsou funkční pro zvýšení preferencí, a všechno se vrátí do normálu, a to do toho nejhoršího.

Jiří Pehe napsal v Právu: „Je to fraška. Za prezidenta nese podle ústavy v zahraniční politice odpovědnost vláda. To, že se s ním ministr i premiér snaží zahraničněpolitické aktivity neúspěšně „koordinovat“, vůbec nejde k podstatě věci. Vláda se prostě nemůže vyvléct z odpovědnosti za prezidentovo chování, ani když odmítá jmenovat profesory doma, ani když si dělá, co chce, v zahraničí. Jeho cestu do Moskvy schválila, ačkoliv bylo dopředu jasné, že si bude počínat jako neřízená střela. To, že se nyní různí vládní činitelé od Zemana distancují, je jen pustý alibismus. Do Moskvy jel s jejich požehnáním reprezentovat i českou vládu. Jeho jednání je i jejich vizitkou.“ Cituji to bez komentáře, protože k tomu nemám co dodat. Je to tak.

Koordinátor sankcí USA velvyslanec Fried řekl deníku Právo: „Pokud (separatisté, tj. Rusko, bd) obnoví velkou vojenskou agresi proti Mariupolu nebo Charkovu – výrazně překročí nynější linii dotyku, je pravděpodobné, že budou následovat nové významné sankce.“ Když ta agrese nebude velká, USA to skousnou? Pokud Rusové nebudou předem vědět, že každý útok tohoto typu zásadně mění situaci a nebude to znamenat jen to, že dalších deset ruských papalášů nesmí do USA, případně na Západ, budou prostě dál zkoušet, co všechno je možné.

Teodor Marjanovič píše v Babišově MfD, že zatímco Češi zaspali s pomazánkovým máslem, Rakušané si včas vyjednali výjimku, aby bramborům směli říkat Erdäpfel. Jenže mezi obojím označením je rozdíl, problém názvu „pomazánkové máslo“ spočívá v tom, že je to vlastně ze strany výrobce podvod (není to žádné máslo), kdežto brambory zůstanou bramborami, i když se jim říká Erdäpfel, a tvrdit, že jim tak Rakušáci (a Bavoráci a Švýcaři německého jazyka) začali kdysi říkat proto, aby šly víc na odbyt, by mohl jen blb.

Pondělí 18. května: česká ekonomika roste rekordním tempem, meziročně i čtvrtletně. Má čtvrtletně druhý nejlepší výsledek v EU (ovšem za Rumunskem). Premiér Sobotka chválí úspěchy své vlády („Jsem rád, že nová vláda přinesla do naší země potřebnou politickou stabilitu, vyhýbají se jí skandály a energii věnuje krokům, které mají za cíl zlepšit život v naší zemi“). Andrej Babiš je o něco zdrženlivější („zatím bych to bral s rezervou, protože jde o rychlou analýzu a bude třeba počkat, aby se ta čísla potvrdila“), řekl bych, že ví, že si zdrženlivost může dovolit: až se údaje potvrdí, bude mu připsána k dobru jako ctnost. Jde o předběžný odhad Českého statistického úřadu, spolehlivost odhadu nejsem schopný posoudit. Bude asi třeba si nějakou dobu počkat. Ostatně, co se pamatuji, tak v roce 1958 nebo 1959 to vypadalo ještě hůř, zdálo se, že bolševismus je na věky věků a nikdy jinak. Malý rozdíl byl jen v tom, že tenkrát jsem měl naději, že ho přežiju, věděl jsem o tom a taky jsem ho přežil. Moje šance, že přežiju tohle, je nulová. Ale nevadí. Přežít nic neznamená. I v letech 1958-9 bylo možné se chovat důstojně, a o to jde. Důležité není zvítězit, ale zúčastnit se. Uvidíme.

Premiér Sobotka zápolí s Andrejem Babišem o to, kdo vychází víc vstříc hazardu. Sobotka vytýká Babišovi, že mu vyšel vstříc při úpravě zákona o regulaci hazardu, který nyní předložil Legislativní radě vlády, Babiš zase vytýká Sobotkovi, že hazardu vycházel vstříc ještě víc v době, kdy byl ministrem financí. Pokud by celý spor měl rozhodnout velký inkvizitor přes hazard, Babišův náměstek Ondřej Závodský, výsledek bude jistě jednoznačný: ještě více vstříc hazardu vycházeli oba.

Právu dal pozoruhodný rozhovor kardinál Duka. V závěru, kdy hovořil o vztazích mezi Ukrajinou, Evropou a Ruskem, zformuloval jakési své vyznání, které myslím platí nejen ve vztahu k Ukrajině, ale docela všeobecně: „A proto není dobré dnes situaci jakkoli vyostřovat, protože by to mohlo mít katastrofální důsledky na všech stranách.“ Jinak mne na rozhovoru zaujaly dvě věci: zaprvé hluboké přesvědčení Oldřicha Dandy, který rozhovor vedl, o tom, že by katolická církev měla rehabilitovat Jana Husa jako reformátora církve. Co je mu do toho? To je snad věc katolíků. Člověku by mělo stačit, když ty, co nepovažují za reformátory církve, nebudou upalovat, což se ostatně už dávno neděje. Nikdo není povinen s Husem souhlasit, máme svobodu. A za druhé horlivost, s níž kardinál souhlasí s tím, aby se církev státu smluvně zavázala k tomu, že část svých financí (z restitucí) využije na zdravotnické, sociální a humanitární účely (předpokládám, že jde o katolickou církev, za jiné se pan kardinál nemá co zavazovat). Vycházím z toho, že církve jsou pro stát totéž, co spolky zahrádkářů atp. (jak tvrdil kdysi Václav Klaus), a nedovedu si představit, že by stát zavazoval zahrádkáře k tomu, aby část svých financí věnovali na zdravotnické, sociální a humanitární účely. Byla by to drzost, a stejně je to drzost i v tomto případě.

Ke svému překvapení jsem zjistil, že do budovy Národního muzea byla zabudována schránka s mozkem otce národa Františka Palackého (nyní, před započetím rekonstrukce, byl exponát na přechodnou dobu přestěhován do někdejšího Palackého bytu). Podobným způsobem se kdysi do základu domů zazdívaly kočky. Netušil jsem, že naši předkové byli takoví Indiáni. Vzdáleně to připomíná Leninovo mausoleum. Palackého se prý před smrtí nikdo na souhlas neptal. Palackého jako spolutvůrce demokratické a liberální české politiky si velmi vážím. Nezasloužil si, aby se k němu jeho krajané chovali jako Papuové na Nové Guineji. Podle článku v Právu se o extrakci mozku vedla (zřejmě dodatečně) poměrně živá diskuse, např. anatom prof. Jan Janošík byl vehementně proti. Čest jeho památce.

Úterý 19. května: Evropská komise prosazuje přerozdělení uprchlíků se severu Afriky mezi členské země podle kvót. Čeští politici zleva napravo plánu vzdorují. Ani vláda není nadšena, ministr vnitra Chovanec je pro uspořádání referenda v té věci (výsledek takového referenda se dá s jistotou předem odhadnout). Poslankyně ODS Černochová je v této souvislosti na vládu hrdá, návrh kvót je prý útokem na suverenitu ČR. Vytváří se široká populistická fronta napříč politickým spektrem. K problému je třeba říci: když se začal hroutit Kaddáfího režim v Libyi, nemohl Západ povstalcům nepomoci. Tím na sebe vzal spoluzodpovědnost za to, co vznikne místo Kaddáfího brutální diktatury. Pak se pak hroutila jedna diktatura za druhou, Západ podporoval ve větší či menší míře vznik demokracií západního typu, přičemž jediné, čím byl ochoten přispět, bylo „know-how“ v oboru Pravdy a Lásky. Vznikly rozsáhlé totálně rozvrácené oblasti, kde státní správa ani pořádně neexistuje a není schopná plnit ani základní sociální funkce, které státu přísluší. Prosadily se v nich nejrůznější teroristické skupiny, většinou protizápadně orientované. Obyvatelstvo takových zemí nakonec nemá žádnou jinou možnost než útěk. Útěk se děje po moři do Evropy, je velmi svízelné mu bránit (a zatěžuje především přímořské země). Protože mezi migranty prosakují i např. bojovníci Islámského státu a migrační vlna spíše narůstá, hrozí destabilizace postižených evropských zemí a vůbec západní Evropy. To všechno se nás zdánlivě netýká. Destabilizace západní Evropy ovšem neobyčejně zvýší agresivitu a drzost Ruska, která se zase netýká až tolik západní Evropy jako nás. Čelit problému migrace je tedy společná starost nás i Západu. Krátkodobě to znamená, že jsme ve vlastním zájmu povinni našim západním sousedům pomoci, přerozdělovací kvóty jsou v zásadě v pořádku (je přitom možné se přít např. o jejich výši, ale to je tak všechno) – ovšem za toho předpokladu, že se začne řešit problém migrace v celku. To znamená v první řadě společnými silami zablokovat příliv imigrantů, a za druhé, střednědobě a dlouhodobě přispět ke stabilizaci rozvrácených oblastí. To poslední půjde ztuha a hraběcí rady z oboru Pravdy a Lásky určitě nebudou stačit, bude to politický úkol, bude to stát dost peněz. Hlavně by to ale znamenalo koncepčně úplně jinou politiku, než jakou byly schopna dělat USA a Evropa v této oblasti doposud. Ničím jiným než tradiční politikou se ani lidská práva zajistit nedají.

Lukáš Jelínek píše v Právu v souvislosti s prezidentskou volbou, že pokud chtějí politické strany „v budoucnu rozštěpenou společnost opět stmelit, měly by uvažovat, koho spolehlivého vyslat do klání na Hrad příště. A to se zkušeností, že okamžikem zvolení se prezident může utrhnout ze řetězu.“ Politické strany se bohužel musí taky zaobírat otázkou, aby ten vyslaný byl zvolitelný. Zvolitelný je ju nás teď –zase bohužel - jen jeden, Andrej Babiš. Pokud bude chtít, a já myslím, že bude, nebude proti němu mít nikdo jiný šanci. To za prvé. A za druhé, ať se pan Jelínek nezlobí, ale to, že se pan Zeman hned v okamžiku zvolení utrhne ze řetězu, bylo přece od počátku jasné: těm co byli proti němu, i těm, co ho volili.

Ze sloupku Alexandra Mitrofanova rovněž v Právu jsem se dozvěděl, že „mládežnické“ organizace „standardních“ demokratických stran (Mladí sociální demokraté, Mladí konzervativci, Mladí zelení Top tým, Mladí lidovci a Mladí křesťanští demokraté) se dohodli na spolupráci, především ve snaze vést mladé k zájmu o politiku. Pan Mitrofanov k tomu dodává, že jim jde o rehabilitaci politiky jako nezbytného druhu lidské činnosti a o demokracii. KSČM a ANO zůstaly mimo. Je zajímavé, že tu někdo přichází s myšlenkou, kterou od svého založení před dvěma lety prosazuje Klub na obranu demokracie. Takže: Ať se snaží, hoši. A dodávám jen: to na to přišli brzy. Skoro to totiž vypadá, že už je pozdě.

Pod titulem „Výbuch protiněmeckých vášní“ zveřejnil v Babišových Lidových novinách pozoruhodný text o průběhu tzv. divoké fáze „odsunu“ sudetských Němců historik Jaroslav Šebek. Omezím se na několik citací: „Hned po osvobození Prahy jsou zde lynčováni němečtí zajatci i civilisté. Vedle aktivních nacistů a přisluhovačů se stali oběťmi i nevinní lidé.“ (Je třeba zabránit tomu, aby byli lynčování nevinní lidé, u ostatních to nevadí.) „V živé paměti zůstaly události, předcházející mnichovské dohodě a obsazení pohraničí, i všechna válečná ponížení a traumata. Mnozí lidé byli během zimy a jara 1945 svědky apokalyptických scén, spojených s průjezdem transportů z koncentračních táborů, po nichž zůstávaly i stovky mrtvých. Pod dojmem těchto zážitků převládly emoce a touha se pomstít za způsobená příkoří. Vzedmutí vášní v té době bylo běžné…“ (dělali to tehdy všichni běžně a měli k tomu dostatečnou příčinu, tak co). „...stačí připomenout třeba americké vojáky, kteří bez soudu postříleli po osvobození Dachau 29. dubna 1945 příslušníky SS z řad dozorců na základě hrůz, které tam spatřili.“ (dělali to dokonce i Američani, tak proč bychom to nedělali i my). „Zvláště sudetoněmecká publicistika přičítá v hojné míře největší odpovědnost prezidentu Edvardu Benešovi.“ (Není třeba to brát moc vážně, to víte, „zvláště sudetoněmecká publicistika“.) „Švýcarský historik Adrian Portmann či jeho český kolega Tomáš Staněk ve svých nejnovějších výzkumech připomínají, že velkou roli během divokého odsunu hráli také vojáci československé armády, které po drastických zkušenostech z východní fronty poháněla nenávist vůči Němcům.“ (nelze se tomu divit, poháněla je nenávist po drastických zkušenostech z východní fronty, ale na druhé straně se to zase smí zmínit, když už to učinily tak úctyhodné osobnosti jako je Adrian Portmann či Tomáš Staněk). Není pak divu, že celý text končí: „Živelné vysídlování postupně ustávalo během podzimu 1945. První organizovaný vlak s vysídlenci vypravili 25. ledna 1946.“ Je to zklidňující utišení, připomínající závěrečné takty Smetanovy Vltavy.

Středa 20. května: Česká televize bude vysílat reality show „Dovolená v protektorátu“. Fascinaci tím obdobím nechápu. Patřím k těm málo lidem, kteří je ještě aspoň jako malé děti zažili. Od té doby mi je, listopad nelistopad, ustavičně cpou pod nos různí propagandisté s nekalými úmysly (važte si toho, co máte teď, pacholci, mohlo by to být ještě daleko horší!). Za totáče jsem to ještě bral, nic jiného mi ostatně nezbývalo, bolševici měli brutální sílu a politickou policii. Dnešní ideologové mají jen drzost a velké huby, tedy aspoň zatím. O to je to nesnesitelnější.

V Babišových Lidových novinách vychází na poslední straně ohavně šovinistický seriál o událostech roku 1945. Není to nijak časově limitované, předpokládám, že bude pokračovat až do Silvestra, pak začne znovu rekapitulace od 1. 1. 1945 a tak pořád dokola celých příštích třicet tisíc let, co budou vycházet Babišovy Lidové noviny. To už tu nebudou žádní lidé, protože dlouho předtím vymřou, ale pořád se bude 9. května oslavovat výročí Osvobození Rudou armádou. Možná však přeháním, možná se, až opomine slavné výročí, dočkáme pár mimořádných dní, kdy čeští nacionálové nebudou mít co oslavovat, protože nás shodou okolností zrovna nikdo neosvobozoval. Jaká úleva pro normálního člověka!

Událostí dne je zveřejnění odposlechů Jany Nagyové-Nečasové. Soudkyně rozhodla, aby byly během přelíčení přečteny, poté zaplavily všechny noviny. Připadá mi to strašné. Komentář nejdete zde.

Čtvrtek 21. května: v Právu ještě informují o záznamech odposlechů Jany Nagyové – Nečasové, které zazněly při soudním líčení v posledních dnech. Zpráva končí slovy: „Soud během úterního dopoledne stačil pustit i poslední odposlechy, které požadoval žalobce. Přestože záznamy obsahují tisíce hodin hovorů lidí kolem Nagyové, v soudní síni zazněl jen zlomek a stačil na to pouhý den a půlhodina z toho dalšího.“ To zní skoro jako: mohli jsme vám to pouštět klidně dva měsíce v jednom kuse, a to byste koukali. Ušetřili jsme Vás, važte si toho.“

Politickým stranám kvapem ubývá členstvo. ODS má teď necelých patnáct tisíc členů, a to je na tom ještě dobře (TOP09 má 3500 členů a naše dnes asi nemohutnější politické uskupení, ANO, jen asi 2700 - mohutnost ANO se ovšem lépe vyjadřuje v miliardách Kč). Dokonce i strany, které početné členstvo zdědily z totáče, se pořádně zmenšily: KDU-ČSL klesla na 27 tisíc a KSČM na 50 tisíc). České politické strany směřují k tomu, aby se proměnily v jakási dílčí Občanská fóra: jenom aparát, žádné zbytečné členstvo. Další, konečné stádium by mohlo být, že stačí vlastně jen jeden takový útvar. Tím se dostaneme račím pochodem znovu k přelomu let 1989-90. Jen se zdá, že roli Václava Havla tentokrát převezme Andrej Babiš. A to bude Pravda a Láska jako řemen. Už se moc těším, jak to budou komentovat v Respektu.

Předseda ODS Petr Fiala brojí rovněž v Právu proti „bruselským“ kvótám pro imigranty: „Musíme se začít více starat o uprchlíky v místech konfliktu, spolupracovat s dotčenými zeměmi, pomáhat tam vytvářet podmínky pro život. Jde o hodně. Evropa je ohrožena. Bez odvážných politických rozhodnutí nepřežije. Bruselští byrokrati a politická zbabělost nás určitě nezachrání.“ To jsou typické hraběcí rady, zvlášť když si dovedu živě představit, jak budou neúspěšní populisté z ODS lifrovat miliardové subvence do rozvrácených blízkovýchodních oblastí. Evropa je v maléru a potřebovala by od nás pomoc. Hrozí jí rozvrat, který postihne i nás. To, co od nás chtějí, není teď nic, co by nás porazilo. V takové situaci čeští politici nemyslí na nic jiného, než jak urvat chybějící body u voličů. Je málo povzbudivé, že to je jediná věc, na níž se dnes zjevně shodne Koalice s opozicí. Paní Černochová se nechala slyšet, že je na to pyšná, já se za to stydím. K tématu se rozhodně vrátím.

V Babišově MfD se vracejí k rozhodnutí Nejvyššího soudu, v případě odposlechů novináře Janka Kroupy (šlo o věc s transportéry Pandur a problémem bylo, zde je v některých případech přípustné prolomit ochranu novinářských zdrojů. NS teď zveřejnil kompletní znění odůvodnění svého verdiktu. Z toho necitují v Babišově MfD pochopitelně nic, zato citují kritiky rozhodnutí NS. I k tomuhle případu bych se rád vrátil, u nás se v minulosti zavedlo masové zveřejňování materiálů, které unikaly z „orgánů činných v trestním řízení“, a řekl bych, že sloužily k politické manipulaci a kompromitaci politických protivníků. Velmi časté to bylo svého času zejména v MfD. Policie byla proti takovému tunelování své činnosti (na níž se, pro jistotu píši „možná dokonce“ podíleli někteří její lidé) úplně bezbranná. Byl to jeden ze základních problémů „Starých pořádků“ a vedl k nástupu pořádků Nových a Andreje Babiše, který se ovšem o přerušení tohoto tunelu z „orgánů“ do médií aspoň v MfD energicky postaral (ač se někteří tuneláři zřejmě naivně domnívali, že jim to bude trpět). Nechci se ani trochu zastávat Andreje Babiše. Jen mi zůstává rozum stát nad neseriozními pitomci, kteří napřed přivedli mnohaletou mravenčí minérskou prací „Staré pořádky“ (polistopadový režim) k rozkladu a pádu a pak jako neužiteční pomocníci sami přišli zkrátka. Že tím pochopitelně nakonec utrpí i novinářská svoboda a nutná ochrana zdrojů, jde nesporné. Tohle je základní věc k tématu „Zhoubná úloha Pravdy a Lásky při zhroucení demokracie v ČR“, ke které se taky určitě vrátím, dovolí mi to čas a zdraví.

Na Filipinách byl dopaden „duchovní učitel“ Jaroslav Dobeš, zvaný Guru Jára, případně „nadsamec Óm“. „Proslul tím, že zbavoval mladé ženy sexuální závislosti na jejich bývalých partnerech technikami, které byly ve frapantním rozporu s trestním zákoníkem (sám tomu prý říkal „odháčkování“). Když se dostal do úzkých, uchýlil se do ilegality na Filipiny, kde se na jakémsi ostrůvku skrýval a pokračoval v provozování této své „duchovní školy“, dokud nebyl na základě aktivit Interpolu dopaden. Některé jeho klientky z ČR tam prý za ním dojížděly. Řekl bych tedy, že při tom všem ten člověk musí mít jisté charisma, a že třeba ve funkci českého prezidenta by možná nadělal menší paseku než její dosavadní držitel. Problém je jen v tom, že aby mohl příště kandidovat a být zvolen, musel by ho zjevně náš nynější prezident amnestovat, a to on dělá hrozně nerad. Čili, pokud se chceme v příští prezidentské volbě vyhnout nejhoršímu (tj. např. souboji titánů Zeman – Babiš), heslo zní: Guru Jára for president!

Pátek 22. května: Brněnští zastupitelé přijali 34 hlasy proti 21 „Deklaraci smíření a společné budoucnosti“. Vyslovují v ní lítost nad masakrem brněnských Němců z posledních květnových dní roku 1945. Během „pochodu smrti“ z Brna k rakouským hranicím (ruské okupační úřady odmítly vyhnané přijmout) přišlo o život na 1700 lidí. Prohlášení je jakýsi ostrůvek pozitivní deviace, jak by řekl náš prezident (určitě však ne při této příležitosti) v moři buranokracie, která zalila naši zemi během pompézních oslav osvobození (bylo to osvobození od Hitlerova Německa a do Stalinova Ruska, v Brně jsme v roce 1945 svým chováním věrohodně prokázali, že už sami pevně vězíme přinejmenším jednou nohou v tom druhém). Text Deklarace jsem chvíli pracně hledal na internetu, takže dávám k dispozici link. Deklaraci podpořili zastupitelé ANO, Žít Brno (ani jedno toto uskupení „nemusím“, nicméně toto nechť je jim v Brně přičteno k dobru), lidovci a zelení, přidali se z opozice zastupitelé TOP09. Proti byla nerozborná koalice ODS – KSČM. Sociální demokraté se vyčůraně zdrželi s hloupými řečmi. Nejvýraznější byl hejtman Hašek: za prvé, hodnotit historii prý mají právo jen historici - to by tak ještě scházelo, podotýkám, zvlášť ti čeští jsou k tomu mimořádně kompetentní, historie je naše a ne historiků a právo hodnotit ji má každý; a za druhé, abychom se mohli omluvit my, musí se napřed omluvit Němci, as to nejspíš úplně všichni a úplně za všechno, co nám kdy provedli. Aby se Češi dokázali někomu omluvit, musí k tomu mít, podobně jako k poválečným zvěrstvům na českých Němcích, dostatečnou příčinu. Dostatečná příčina je, když se ten druhý napřed omluví sám. Jinak to neumíme. Normální lidé se omlouvají, když něco provedou. Např. když někomu šlápnete v tramvaji na nohu, řeknete „pardon“. Nebo ne? Podle Práva vedl podobné řeči jako pan Hašek i brněnský zastupitel, senátor, místopředseda KDU-ČSL a bývalý hejtman Jihomoravského kraje Juránek (KDU-ČSL). To samozřejmě nemusí být pravda. A může. Co kdo ví. Pro deklaraci nicméně hlasoval. Titulek v Právu zní: „Gesto brněnské radnice k Němcům vyvolala svár“. Svár nebyl až tak velký (Deklarace byla přijata naprosto dostatečnou většinou, přičemž část z těch, co nebyli pro, se jen zdržela). Správná gesta jsou taková, která žádný svár nevyvolávají: např. uctění mistra Jana (letos má taky výročí) nebo ještě lépe Karla IV. Naneštěstí jsou zbytečná: říká se „prázdná gesta“. Takové prázdné gesto zastupitelé v Brně rozhodně neudělali. Budiž jim za to dík.

A k tématu „odsunu“ (v Brně šlo o odsun nedokonaný - Rusové vyháněné odmítli přijmout -, ale přesto úspěšný, 1700 „odsouvaných“ přišlo o život), ještě pár slov, tentokrát obecněji. Jak plyne z průzkumu veřejného mínění, který provedla agentura NMS Market Research pro „Paměť národa“, Považuje 70% Čechů „odsun“ za nevyhnutelný a 61% za spravedlivý. 67% nevidí důvod k omluvě, podle 82% by se vyhnaným neměl vracet majetek (nikdo nic vracet nechce). Násilí vůči německým spoluobčanům považuje za spravedlivé 78% lidí. Hladina buranokracie v naší zemi je, jak vidno, stále dosti vysoko vzedmutá: údaje, které jsem tu před pár dny o průzkumu uveřejnil (převzal jsem je z novin) nebyly správné. Svár, jak by v Právu řekli, vyvolává už představa, že by násilí mohlo být nespravedlivé (22 je považuje za OK). Jenom 61% má „odsun“ za spravedlivý, ale 67% nevidí důvod se omlouvat. Jsou tedy nespravedlnosti, za které není třeba se omlouvat. Shrnuto a podtrženo: Pro některé lidi byl „odsun“ sice nespravedlivý, ale nevyhnutelný. Z toho plyne do budoucnosti, že se za něj nemusíme omlouvat.

Poslanci ANO nejprve navrhli ukončení daňové podpory biopaliv (Andrej Babiš to předem hrdě ohlásil), a pak až na tři výjimky hlasovali proti. Zákon neprošel. Babiš pak prohlásil, že se rozhodli podle přání koaličních partnerů (a EU), koaliční partneři to rozhořčeně odmítají. EU, pokud tomu rozumím, podporuje částečný přesun od biopaliv vyráběných ze zemědělské produkce (to je např. řepka olejná, Babišův job), k biopalivům vyráběným z odpadů. Pan Babiš se na to vymlouvá, zároveň však provedl tento komický balet. Navrhli, ale pak neschválili. Obojí demokraticky. Zvláštní pojetí demokracie, u níž mají být přihlížející za blby. Musím říci, že takovéhle poměry v poražené koalici zrádné pravice přece jen nebyly.

Podle výzkumu agentury Median se náš lid domnívá, že korupce od vypuknutí „aféry Nagygate“, jak případ jmenují v Babišově Mladé frontě Dnes, je na stále stejné úrovni. Je to však prý pokrok od roku 2013, kdy si lid myslel, že korupce se stále zvyšuje. Řekl bych, že správný závěr, který z toho pro nezaujatého pozorovatele plyne, zní, že hladina protikorupční hysterie ve veřejnosti od roku 2013 přece jen trochu klesla. Jak by ne, lidé jsou unaveni a všechno důležité je už rozhodnuto. Pokles hysterie se netýká úplně všech, např. Pavel Franc, jeden z garantů projektu Rekonstrukce státu, se domnívá, že „došlo jen k narušení některých vazeb, ale k žádným systémovým opatřením“. Systémová opatření, jaká by vyhovovala našim revolučním jakobínům, si raději ani nepředstavuji.

Taktéž v Babišově MfD píší: „Téměř osmdesát procent Čechů a Češek se v průzkumu agentury Median pro MF DNES vyjádřilo, že expremiér Petr Nečas už by se nikdy neměl vrátit do vrcholných politických funkcí.“ Chtěl bych jen pro pořádek upozornit, že i těch zbývajících dvacet procent stačí na to, aby ho spolehlivě do nějaké politické funkce vrátilo, a v tom případě do toho těm osmdesáti procentům nic nebude. Na tom je postavena parlamentní demokracie. Dále: „Většina veřejnosti však podle průzkumu považuje policejní postup v létě 2013 za správný, protože pomohl zastavit prorůstání politické moci s takzvanými kmotry… Vzhledem k negativnímu vnímání Nečasovy vlády je překvapivé, že poněkud kritičtější je k zásahu nejstarší věková kategorie nad 70 let.“ To aspoň v mém případě odpovídá, je mi 75 let. Překvapivé mi to nepřipadá.

V Babišových Lidových novinách předpovídají, že novým ředitelem BIS by se mohl stát ředitel ÚOOZ Robert Šlachta. Ovšem, mělo by to jakousi logiku, znamenalo by to vlastně jen extenzi okruhu činnosti ÚOOZ. Nejlepší by bylo sloučit obě instituce a kumulovat jejich pravomoci. To by byl vývoj po spirále před těch prožluklých 25 let, kdy nám podle pana Babiše vládli politici, co nemakali a kradli.

Sobota 23. května: Opozice (tj. TOP09, ODS a trosky kuriózního patvaru, který si říká Úsvit přímé demokracie) vyvolala hlasování o důvěře vládě. Patvar obě demokratické strany potřebovaly k tomu, aby splašily potřebnou většinu 51 hlasů. A taky proto, že další dvě demokratické strany sedí spolu s patvarem zvaným ANO ve vládě, o níž se bude hlasovat. Vhodnou příležitost k hlasování dalo právě hnutí ANO. Pan Babiš nejprve halasně uvedl, že mu na podpoře biopaliv nezáleží, a jeho strana (tj. poslanec jeho strany Rais) navrhla, aby podpora byla zrušena. V následném hlasování ovšem poslanci ANO až na tři ten návrh nepodpořili, sám Andrej Babiš se zdržel (prý kvůli střetu zájmů). Toto chování je naprosto nekonzistentní a skandální bez ohledu na to, zda na zachování podpory vydělá pan Babiš, nebo distributoři paliv a jejich prostřednictvím všechen pracující lid. Charakteristické pro politickou situaci, jak se utvořila ve vrcholných zastupitelských orgánech v důsledku Velké protikorupční revoluce, je selhání, případně a bezmocnost tradičních stran, hlásících se k demokracii – ODS a TOP09 jsou odsouzeny k bezmocnosti a soutěží nyní ne o to, která z nich je silnější, ale která z nich je slabší, ČSSD a KDU-ČSL dělá ve vládní koalici štafáž ke skandálním Babišovým politickým technikám a poslední, Strana zelených, se do nejvyššího politického patra vůbec nedostala. To vše provází rozkvět politického hulvátství: Pan Babiš označuje svého hlavního politického oponenta Miroslava Kalouska za permanentního (rozuměj notorického) opilce a jednoho ze svých hlavních novinářských oponentů Pavla Šafra za psychopata a parchanta. Ani jedno, ani druhé už nikomu nevadí, zaběhlo se to. Ostatně podobné způsoby má i prezident Zeman, který, jak často zdůrazňuje, disponuje mandátem většiny voličů. Způsob vlády, v němž se vládnoucí bez nejmenších rozpaků podobným způsobem chovají a ovládaní jim to bez rozpaků tolerují, se nazývá buranokracie, na rozdíl od demokracie, kde vládnoucí i ti, kterým vládnou, sdílejí společnou představu o kulturnosti a slušnosti.

Zábavné je, že Lukáš Jelínek se v Právu nejvíc bojí o to, aby si náhodou voliči vládních stran z nynějšího vývoje české politiky neodnesli dojem, že „politici se už opět hádají – jako za Topolánka a Nečase“. Problém není v tom, že se hádají, politici jsou od toho, aby se hádali, to patří k demokracii. Chyba je jen, když se přitom chovají jako dobytek.

Karolina Brožová tamtéž tlumočí názory předsedkyně Strany zelených Jany Drápalové: „Za největší problém však považuje fakt, že Babiš vlastní deníky Mladou frontu Dnes, Lidové noviny, Metro a Pět plus dva, televizi Óčko a rádio Impuls: „To je ještě nebezpečnější, protože média ovlivňují veřejnost celou, nejen část byznysu. Je podle mě naprosto nezbytné připravit zákon, který by se vlastnictvím médií zabýval. Bude to i jedno téma Strany zelených v rámci programové debaty.““ Paní předsedkyni ctí, že tu vidí nebezpečí, ostatně přehlédnout ho dnes dokáže už jen málokdo. Představovat si, že neslýchanou koncentraci moci v rukou Andreje Babiše spraví zákon o vlastnictví médií, je ovšem tzv. marvanismus: nejde jen o vlastnictví médií, ale o vytváření podnikatelských impérií, které zahrnují produkci od špendlíků přes lokomotivy k novinám a politickým stranám. A vědět, že se to nesmí, by měli především voliči, a podobným iniciativám nedávat důvěru. Pokud to voličům bude fuk, zákony nepomohou.

Pondělí 25. května: Z plastického výkladu Václava Žáka v sobotním Právu poměrně jednoznačně vyplývá, že Stalin se těsně před válkou pokoušel využít nesnází Západu s Hitlerem k tomu, aby formou bratrské pomoci vojensky obsadil Polsko a Československo. Anglie, Francie a jejich středoevropští spojenci mu ani trochu nedůvěřovali, a nevyšli jeho nemravným choutkám vstříc. A tak se místo toho dohodl s Hitlerem a bratrsky sežral kus Polska, kus Rumunska a baltské státy. Byl by sežral i Finsko, tam ale dostal docela solidně přes čenich (a sežral Finska nakonec jen kousek). To je taky odpověď na řečnickou otázku, kterou pan Žák klade v závěru svého textu: „Existuje snad jediný důkaz o předválečném plánu Stalina podrobit si Evropu? Obsazení půlky Evropy jako výsledek války přece nelze ztotožnit s předválečnými cíli!“ Jinak musím říci, že se už docela těším na to, až umřu. Aspoň už nebudu muset číst tak strašné hlouposti, jaké je schopen vyprodukovat tenhle člověk.

Úterý 26. května: Kauza „korupční chobotnice“ se rozjíždí. Na řadě je případ „kabelky“. Paní Nagyová je obžalována z krácení daně (zatím), hrozí jí za to 8-10 let. Dostane se do velmi nevýhodné situace, protože celá koncepce „korupční chobotnice“, usilující o rozvracení ČR (podezření bylo kdysi zformulováno sice pro média a mlhavě, ale tak, že nevylučovalo takové obvinění) stojí a padá s tím, zda se někdo přizná. Hezké vyhlídky. Celkově se zdá, jakoby se relevantní politické síly (především Andrej Babiš) rozhodli i nadále podporovat pokračování Jakobínskou protikorupční revoluci, protože zatím pořád ještě posiluje jejich preference.

KDU-ČSL měla sjezd. Jediným dramatickým momentem bylo jen těsné zvolení místopředsedy Jurečky, kterému vyčítají, že ve věci biopaliv kooperuje s Babišem (symbióza s lidovci by v této věci byla pro Babiše velmi šťastným taktickým řešením; kdyby zemědělství obhospodařoval jeho ministr, bilo by to do očí). Pan Jurečka dostal relativně málo hlasů, zároveň však bylo zjevné, že nemá žádného protikandidáta. Lidovci (podobně jako ČSSD) kritizují Babiše, ovšem formou „poťouchlostí“ (jako se to dělávalo za Antonína Novotného), špičkují o řízení státu jako firmy“, aniž by kohokoli jmenovali, každý beztak ví, o koho jde Nesmějí si ho však zase až tak moc rozzlobit, měli by po koalici. Všichni ti braši si jsou souzeni volbou (tou v říjnu 3013). Tento způsob kritiky je dosti nedůstojný, svědčí o tom, že mají plná kaťata. Zásadnější jsou lidovci ve vymezování se proti Rusku (to teď ovšem, po své americké cestě, toleruje i Babiš). A chtějí se zásadně orientovat na malé a střední podniky a živnostníky. Tím nové poměry dostávají jasnější formu: je tu jakási středová sběrná strana Nových pořádků pod vedením oligarchy (v tomto směru „ANO“připomíná někdejší Klausovu ODS, hodně zdokonalenou), dále postkomunistická strana „pracujících“, ČSSD. Tolerované a loajální maloburžoazní živly (zčásti sdílejí náboženské pověry, ale k tomu se už strana jako celek moc nehlásí) soustředí pod svými křidélky KDU-ČSL. A zásadní opozicí bude KSČM.

Čelný autor Ruského koutku Práva Miloš Balabán straší čtenáře kyberútoky islámských teroristů, zejména z Islámského státu. Člověk by řekl, že kyberútoky, které organizuje ruský, případně čínský stát, musí být přinejmenším stokrát nebezpečnější.

Taktéž v Právu píše „státní úředník“ Jaroslav Vacuda o případu Lukáše Nečesaného, kterého odsoudili za pokus o vraždu a nyní byl na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu propuštěn z vazby. Nejdřív „whistlebloweruje“ policisty a státní zástupce, co se na případu podíleli, a pak uzavírá: „Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno ve středu. Očekávat cosi jako omluvu z úst konkrétních osob soudců je asi bezpředmětné. Do dnešního dne ale nevystoupil nikdo z nejvyšších představitelů justiční sféry s odsouzením justičního přehmatu, nebyl zaznamenán ani komentář některého ze zapálených bojovníků za emancipaci.“ Přitom podle toho, co tentýž den psali v Babišově Mladé frontě dnes, NS rozsudek zrušil a nařídil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby znovu posoudil důkazy. Nerozhodl o nevině odsouzeného. Na stínání hlav a omlouvání je tedy ještě dost času.

Sněm SdL v Augsburgu podle očekávání schválil změnu stanov, z nichž byly vypuštěny zmínky o majetkových restitucích a návrat do vlasti. Jistě, je to v jejich kompetenci a dosáhnout obojího je v současné době a zjevně i navždy vyloučeno. Křenové a Peškové zvítězili – nejen kvůli tomu, obojí zjevně nešlo už na začátku devadesátých let). To nic nemění na tom, že za prvé vyhnání sudetských Němců bylo zvěrstvo, které ještě musí být jako takové výslovně, veřejně a oficiálně odmítnuto (myslím, že za 40-50 let, až už na tom nebude dvakrát moc záležet, protože už třeba budeme mít na triku další svinstva, které je přebijí, se tak bez problémů stane). A za druhé, že české politické a intelektuální elity v této věci v posledních pětadvaceti letech hanebně selhaly. To platí o všech zúčastněných na české straně. Tedy i o mně, protože jsem nedokázal prosadit své správné názory. Taková selhání nezůstávají bez následků.

V Polsku vyhrál prezidentské volby kandidát PiS a „euroskeptik“ Andrzej Duda. Nejsem odborník na polské záležitosti, od počátku mám ovšem dojem, že od strany PiS se nedá čekat nic dobrého. Euroskepticismus a snaha o emancipaci najednou od Ruska i od Německa je v dnešní době nereálná, nezodpovědná a dobrodružná politika. Je nutné si vybrat mezi Ruskem a Evropou, a je nesporné, že Německo je dnes taky (jistě nejen ono) Evropa. Není pan Duda náhodou jen Miloš Zeman naruby?

Středa 27. května: policie ČR by údajně ráda prosadila, aby poskytovatelé služeb na internetu museli uchovávat data nejen o svých zákaznících, ale i o těch, s nimiž jejich zákazníci komunikují. Důvodem je podle předkládací zprávy k tomuto návrhu „naléhavá potřeba vytvořit Policii ČR a dalším orgánům činným v trestním řízení podmínky pro vyšetřování závažné kriminality páchané s využitím informačních technologií“. Jedná se o informace o telefonátech, SMS, či NMS zprávách, připojení k internetu a internetovou poštu. Nejde o odposlechy či záznamy, jen informace, že proběhla komunikace. K tomu, aby si „orgány“ mohly informace vyžádat, potřebují souhlas soudu. Ministr vnitra se k návrhu staví zatím zdrženlivě. Tvrdě ho kritizuje pirátská strana. Její bývalý předseda Ivan Bartoš upozornil, že policie tak bude moci dohledat nejen odkud je daný mail poslán, ale také kde se nacházejí jeho příjemci. Plyne z toho, dodávám, že člověk se tak může dostat na policejní paškál, aniž by hnul prstem – stačí, když mu nějaký darebák zamailuje. Dalo by se to posléze i manipulativně využít a zařídit, aby někteří lidé dostávali nejprve příslušné maily a pak návazně známé obálky s modrým pruhem s pozváním za účelem „podání vysvětlení“ – aby měly úřady větší vážnost. V období vyspělé protikorupční revoluce je toho zapotřebí.

Vláda, jak se očekávalo, odolala útoku opozice. Pro nedůvěru vládě hlasovalo je 47 poslanců, tedy o pět míň, než kolik se podepsalo pod žádost o hlasování. Opozice (tedy demokratická opozice) se ocitla ve složité situaci. Kdyby jen tak přešla neuvěřitelné chování vedení a poslaneckého klubu ANO (navrhli si z populistických důvodů zákon, který pak svorně neodhlasovali, protože se jim zase až tak nehodil), nebyla by to žádná opozice. Výsledek hlasování pak ukázal, že opozice (tedy ta demokratická, KSČM je taková opozice jako v Rusku Zjuganov a Úsvit jako Žirinovskij, u nás t.č. ovšem ve stavu odúmrti)je úplně bezmocná. Je to tragická situace: ať udělají to či ono, je to špatně. Fungují setrvačností v systému („Nové pořádky“), kde žádné opozice není zapotřebí, resp. je přímo nežádoucí (naposled jsme tu něco podobného mě,li v letech 1945-8, tohle je naštěstí pořád ještě méně dokonalé). Babiš vmetl svým oponentům do tváře: „Vy jste zapomněli, že jste mě zplodili. Vy, zkorumpovaná pravice. Vždyť já jsem byl Váš volič, já jsem byl volič ODS. Takže kdybyste nekradli, nepodváděli a plnili program, tak já bych tu nestál, mohl jsem si užívat peněz.“ To je jen kus pravdy. Babiše jistě zplodila benevolence Václava Klause v první fázi „transformace“, kdy se doširoka otevřely brány pro lidi minulého režimu, k jejichž druhé garnituře pan Babiš patřil. Stejně ho zplodila a pomohla mu ochota někdejší opozice (sociálních demokratů) od Zemana přes Paroubka po Sobotku (pro spravedlnost uvádím, že Vladimír Špidla měl v tomto směru jakési zábrany) spojit se ve jménu politického úspěchu úplně s každým. Velmi pozoruhodné by bylo představit si, jak by si pan Babiš „užíval peněz“, kdyby nebyl obklopen tak nehodnými lidmi. Jak to vypadá, když si postkomunistický podnikatelský boss jen tak „užívá peněz“? Množná by to stálo za literární zpracování. Babiš rovněž řekl (citují dle Práva): „Já žádný střet zájmů jsem nezneužil. Pro mně jsou to drobné.“ Bylo by zajímavé zjistit, jaká suma by panu Babišovi už stála za to, aby si kvůli ní zničil jméno. Pro jistotu a pro budoucnost. Svou představu o tom, jak by to mělo vypadat v politice obecně a v parlamentu v „Nových pořádcích“ zvlášť, dal v souvislosti s hlasováním o nedůvěře poslanec ANO Schwarz: „Opozici se daří, abychom neschvalovali zákony, abychom nemakali pro tuto republiku, všechno se to táhne a mně to prostě vadí. Takhle dělat na obci, tak obec chcípne a vyhodí mě z radnice…“ Je to jasné, opozici bude nutné zrušit. Aspoň takovou, co dělá potíže.

V kauze Nagyová došlo k dalšímu zádrhelu: Městský soud v Praze měl projednávat případ údajného ohrožení utajovaných zpráv z BIS k lobbistovi Rittigovi a jeho spolupracovníkům. Soud případ vrátil státnímu zástupci Bajgerovi k došetření: namítl, že žalobu nelze podat v utajeném režimu: „Utajování spisového materiálu, a zvláště opak utajování podané žalovy ve stupni vyhrazené, brání, do nejvyšší míry neopodstatněně, projednání této věci.“ (Největší zádrhel ovšem teprve přijde, v době, kdy píšu se zpožděním tyto řádky, už o tom samozřejmě vím).

Čtvrtek 28. května: Andrej Babiš se pro Právo vyjádřil ke kvótám pro uprchlíky: „Jsme Slované, a pokud je problém na Ukrajině a nenacházíme pracovní sílu u nás, tak bychom měli mít jasnou imigrační politiku i z hlediska asimilace. Slované, proč ne? Možná jsem zase něco řekl blbě, ale celý život používám selský rozum.“ (v Právu, jak vidno, přeložili výrok pana Babiše z praslovanštiny, kterou obvykle používá, do spisovné češtiny). Slovanská nota v argumentaci pana Babiše je nová poloha (zatím ji používá jen pro Ukrajinu, ne pro Rusko. Pravda, v Africe je Slovanů pramálo, mají smůlu). Odvolává se na „selský rozum“, který celý život užívá – nevím, proč má u nás selský rozum odjakživa tak strašně špatnou reputaci, a co všechno se z něj tady může vydávat. Nicméně – ti, které pan Babiš takhle osloví, nejsou sice ani náhodou žádní sedláci, ale přesto je jich poměrně dost. Takže pochybnost, zda něco zase neřekl špatně, je předstíraná. Ví předem, že se svými pappenheimskými si docela dobře rozumí.

„Poctivým zavedení (elektronické evidence tržeb, bd) pomůže, věří zástupci živnostníků“, zní titulek v Právu. Zástupci živnostníků jsou dva, Gabriela Ivanco ze společnosti Mazars a Pavla Břečková z Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Třetí citovaná, ekonomka Štichařová, naproti říká, že systém, který používá pouze Chorvatsko a jen krátce, není dosud dostatečně ověřený. Já jako laik si jen s hrůzou představuji, jaký nárazové zavedení pravidelného přenosu tak obrovského kvanta dat mezi centrem a spoustou terminálů po celé republice vyvolá, lidově řečeno, bordel. Ostrůvkem spolehlivosti budou jen supermarkety, které pojedou v dosavadním (zavedeném a centralizovaném) režimu. Jde zřejmě cílově o to, setřít nezdravý rozdíl mezi živnostníky a zaměstnanci, soukromými podniky a obřími koncerny, u nichž je vlastně fuk, zda jsou státní nebo soukromé (tj. vlastní je pan Babiš, abych uvedl zvlášť markantní příklad). Tím se vrátíme před těch posledních pětadvacet let, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli.

Ministru Chládkovi narostl obří malér. Už dlouho se hovořilo o tom, že se ke svým zaměstnancům a zvláště zaměstnankyním nechová právě standardně (zaměstnankyně prý – uvádějí to aspoň v Babišově MfD - s ním musely v nočních hodinách ochodit oslavovat jeho mediální úspěchy, a rovněž běhat a plavat; další vyžadované aktivity zpráva neuvádí). Pokud nebyl s jejich výkony spokojen, měly velké problémy. Taktéž měl jednoho ze svých podřízených nazvat tlustým prasetem. To vše, jak se zdá, není zatím možné ani v Nových pořádcích, a tak je zjevné, že pan minstr v dohledné době vyletí. Podobné zprávy se o panu ministrovi šíří už přes půl roku, poločas rozpadu jednoho ministra (zde zjevně jde o cela „nepolitické“ důvody) je slušně dlouhý.

Politolog Balík, který byl dříve znám nadstandardními vztahy s ODS, se nyní zjevně shlédl v lidovcích. Učinil tak na stránkách Babišových lidových novin. Podle něho je problematické, „do jaké míry byl Miroslav Kalouskem vůbec autentickým lidovcem ve všech významech toho slova.“ Autentickými lidovci v pravém slova smyslu slova jsou Bělobrádek, Jurečka ad., dodávám já: jakmile je někde v nějaké vládě díra, už jsou v ní. Navíc by se prý

rádi odstřihli od nálepky klerikální strany (ODS měla tu výhodu, že nálepku klerikální strany opravdu nikdy neměla). Je čas přepřahat.

Pátek 29. května: lidovecký brněnský zastupitel David Macek navrhl, že by se příští Sudetoněmecký sněm mohl konat v Brně. Učinil tak v návaznosti na Deklaraci smíření, kterou vydali brněnští zastupitelé u příležitosti výročí Pochodu smrti z Brna do Pohořelic v květnu 1045,v při němž zahynulo několik tisíc brněnských Němců (o deklaraci jsem tu informoval). Odpovědí byl nenávistný řev činovníků z brněnského Svazu bojovníků za svobodu. Byl by to ovšem docela zajímavý experiment, skoro bych řekl, že protestujících by nebylo o mnoho víc než proti americkému konvoji v dubnu (ostatně byli by to namnoze titíž lidé). Prostě proto, že většinu společnosti to už nijak osudově nezajímá a ohrožen se už necítí prakticky nikdo. Tedy sudetskými Němci. Jsou tu jiná, akutní nebezpečí. Nebyla by to (skoro se mi chce dodat bohužel) konfrontace smíření s nenávistí, ale triumf nezájmu a lhostejnosti. Dobu, kdy bylo třeba spor o tu strašnou věc (vyhnání sudetských Němců) vybojovat, jsme zmeškali a prohráli. Paní Matyášková a její kolegové ze svazu nejrůznějších bojovníků, sem třeba započítat i Václava Klause, Miloše Zemana, většinu sociálních demokratů, žurnalisty z Práva, drtivou většinu českých historiků – ti všichni už dávno vyhráli, jen mají dlouhé vedení a nevšimli si toho. O nic už nejde.

Premiér Sobotka se rozhodl odvolat ministra Chládka. Činí tak s bolestínskými narážkami: „I když deník Mf Dnes nelze považovat za nezávislé médium, vzhledem k tomu, že patří aktivnímu politikovi, kterým je předseda hnutí ANO Andrej Babiš, a tyto noviny tak mohou být velmi snadno využity k vedení politicky motivovaných kampaní, nebudu zveřejněné informace zlehčovat.“ Nemá si na co stěžovat, on a jeho strana upřednostnili ve Velké protikorupční revoluci porážku zrádné pravice natolik, že otevřeli cestu Andreji Babišovi a spojili se s ním následně do koalice (pravda, nic jiného jim vlastně nezbylo, všechny ostatní cesty si už předem zavřeli). Nezávislé noviny jsou pro politiky krajně nepříjemné, ale noviny v rukou úhlavních koaličních partnerů, kteří s nimi mají podobné záměry, jako měl Gottwald se svými koaličními partnery před únorem 1948 (pravda, zatím v jakési soft verzi), to je zase docela jiná dimenze. Navíc když je zjevné, že pan Chládek si za své problémy z velké míry může sám.

Průzkumy CVVM nepřinášejí už řadu měsíců nic moc zajímavého (kdyby člověk chtěl předvídat jejich prognózy, nepotřeboval by k tomu žádný početný odborný aparát), nicméně některé maličkosti je snad přece jen možné brát vážně. Tři silné strany (tedy dvě silné a červený trpaslík(KSČM), který je z povzdálí následuje), vesměs mírně nabírají, KDU a zrádná pravice ztrácejí, sice taky mírně, ale vzhledem ke svým nepatrným rozměrům přece jen dost. Dohromady by nedaly ani 19%. Systém českých politických stran je v dezolátním stavu.

V českých městech a obcích se zavádí nový institut „bezpečnostních dobrovolníků“. Zatím nebudou ozbrojeni a jejich úkolem bude (jak píší v Právu) hlídat přechody pro chodce, pomáhat při hledání ztracených lidí a předávat informace od policie (a předpokládám, taky a hlavně policii). Tedy něco jako pomocná stráž VB (zatím v zárodečném stavu?).

V Babišově MfD lobbuje Luboš Palata za širokou „středopravicovou“ koalici ANO, KDU, TOP09 a dokonce „možná i“ ODS. Vytvořila by se tak protiváha proti „foldynovské a kavanovské“ části ČSSD, komunistů, Zemanovi a Klausovi a jeho stoupencům, kteří vesměs usilují o změnu orientace ČR ze Západu na Východ. To je zatím nejlstivější a asi i nejnebezpečnější forma kolaborantské ideologie „Nových pořádků“: Nedémonizujme Babiše a Kalouska, vždyť jsou si tak blízcí, že by si měli vlastně padnout do náručí! Konečná stanice by pak nakonec mohla být sloučení ANO s TOP09, KDU a ODS do jedné strany, samozřejmě s vedoucí rolí ANO. Tedy něco jako Národní fronta v novém kabátě. Babišovo koketování s Američany pro to vytváří příznivou živnou půdu. Ve skutečnosti jediná rozumná s schůdná cesta je spolupráce a solidarita demokratických stran (včetně ČSSD) proti oligarchům, autokratům a buranokratům a jejich falešným prorokům. Moc by mne ovšem zajímalo, nakolik Miroslav Kalousek a lidé z TOP09 pokušení, které před ně staví pan Palata, odolají.

Sobota 30. května: konečně se ve svém zpožděném denním komentování dostávám k poslednímu obratu v případu Nagyová. Rozsudek soudkyně Králové podnítil několik dosti zuřivých reakcí mezi žurnalisty orientovanými na Pravdu a Lásku (Martin Fendrych v aktuálně.cz. Petr Fischer v Hospodářských novinách, Jaroslav Spurný v Respektu, Radek Kedroň v lidovkách.cz). Mezi novinami jsou rozdíly: Právo zachovává jakousi neutralitu, pozastavují se nad tím, že soudkyně odmítla aspoň stručně ústně odůvodnit rozsudek (uvedla: „Pokud se týká podrobného zdůvodnění, bohužel, vzhledem k tomu, že řada skutečností, které vedou soud k tomuto rozhodnutí o zproštění všech obžalovaných, je vedena v utajovaném režimu, nemohu je nyní veřejně prezentovat a musím odkázat na písemné vyhotovení rozhodnutí“). Citují též poněkud nepochopitelný výrok europoslance Jiřího Pospíšila: „možná je populární požádat lynč na státní zastupitelství, toho jí se ale účastnit nebudu.“ Chce to na něm někdo? Ať to řekne. Soudní řízení není ani náhodou u konce a já mám dojem, že se schyluje spíš k lynči na soudkyni Královou, toho se nebudu účastnit zase já. Jindřich Šídlo, který poskytl soukromé televizi serveru aktuálně.cz rozhovor ve věci rozsudek, vykládal rozhodnutí soudkyně (to, že nezveřejnila zdůvodnění) jako projev ustrašenosti před médii. Řekl bych, že naopak projevila dost velkou odvahu, když zaujala jiný postoj, než jaký jí před časem předložil na stříbrném podnose Městský soud v Praze. Heslem dne v médiích, jak se zdá, je: Respekt! Nebo vás roztrháme na cucky. Už dlouho pozoruji, že se tu rodí, a vlastně už narodila, nová forma bulváru: bulvár pro intelektuály. Má všechny výhody bulváru kromě jediné, nepřitahuje příliš velké davy čtenářů, a tak je závislý na podpoře „občanské společnosti“, případně některých jejích velmi bohatých příslušníků. V komentáři Práva píše Josef Koukal o „špiclování premiérovy manželky žárlivou milenkou“. To je pojetí zajímavé svou neobvyklostí: normálně špicluje žárlivá manželka milenku. Není v tom náhledu něco nakřivo – nemyslím, že by to bylo celé vycucané z prstu, to samozřejmě ne: ale např. nemohly být motivy paní Nagyové přece jen trochu jiné? Vrcholný výkon předvádí v Babišově MfD Adéla Paclíková (paní Slonková, zdá se, v Babišově říši stačila zapustit kořeny). Zpravodajství je doplněno fotografií hlavní delikventky, která je toho typu, jaké za mých mladých klet zdobily stránky Rudého Práva či Dikobrazu. Zdrženlivější je ve své glosičce Miroslav Korecký. To, co píše, mi připomíná někdejší socialismus s lidskou tváří. Napřed povinná kletba: „… ať už všechny soudy nakonec dopadnou jakkoliv, nic to nezmění na tom, že premiér Petr Nečas politicky i lidsky selhal a jeho vláda neměla morální právo pokračovat dál… A pak v tomto rámci něco aspoň trochu normálního: … spíš než nabízet Ivo Ištvanovi revolver (to v babišovinách právě nedělají, bd) má větší smysl vyvodit z případu obecnější poučení … je to dobrá šance k tomu znovu se zamyslet nad reformou státního zastupitelství“. Jistě to taky. Ale jen to? V Babišových Lidových novinách si Martin Zvěřina láme hlavu nad tím, „jak je možné, že vysocí zpravodajští důstojníci nechali úkolovat tajnou službu žárlivou metresou premiéra a přitom nelze nikoho za nic potrestat.“ Všechno je tedy už dávno jasné. Naštěstí „lze s vysokou pravděpodobností očekávat příští rozsudek výrazně jiný“. To tedy ano, už proto, že jen nepředstavitelné, že by v zemi s tak poničenou politickou demokracií mohla jako jediná vzdorovat soudní moc (což se dosud jakž takž dělo). Nezávislé soudnictví může fungovat jen v podmínkách politické demokracie. Titul otvíráku zní: Soudy otočily. Nagyová vítězí.“ Berou to jako válečné nebo sportovní střetnutí „Nagyová versus (naše) spravedlnost.“ A obsáhle citují z loňského usnesení městského soudu v Praze, v němž bylo stanoveno, co je evidentní a co musí každý normální člověk uznat. Socialismus s lidskou tváří zastává Babišův šéfkomentátor Kamberský. Jeho závěrečná otázka zní: „Co si počít s odhaleními, třeba i právně irelevantními? Jinak řečeno: bylo by v Česku lépe, kdyby „to“ olomoučtí nezkusili?“ Otázka je řečnická, odpověď zní: nebylo, např. pan Kamberský by se nikdy nestal šéfkomentátorem Lidových novin.

Potud hlavní událost konce minulého týdne, další komentář najdete zde.

V krajských organizacích ODS se prý uvažuje o tom, že by ODS a TOP09 měly spojit síly proti Andreji Babišovi, zejména v souvislosti s blížícími se krajskými volbami. I TOP09 má před sebou jakýsi problém, STAN se stěhuje z jejího kožichu do momentálně přívětivějšího prostředí KDU-ČSL (je to přece jen vládní strana, i když mrňavá). Ne všechno, co by bylo šikovné, je ale taky proveditelné. Sblížení nebo fúze jakékoli strany se stranou, v níž zaujímá čelné místo Jan Zahradil, jsou nerealizovatelné, ten člověk nedokáže žít jinde než ve stínu Václava Klause, ne toho dnešního, ale toho z let 1998-2002. A TOP09 může spolupracovat jen se stranou, kterou může zároveň holit o vliv a preference. ODS už v tomto směru nic nazbyt a volného nemá a TOP09 schází motivace i energie. Obě dvě strany by se musely naučit normální slušné koexistenci a komunikaci, jenže na to už je asi pozdě. Obě by se musely hodně proměnit.

Noviny zavalily zprávy o rekordním růstu české ekonomiky. Je ještě větší, než ukazovaly předběžné odhady z doby před několika týdny. Moc by mne zajímalo, nakolik jde o realitu a nakolik o šikovně a nákladně vyvolanou fatu morganu. Z dávnější minulosti jsem zvyklý na to druhé a nejnovější současnost se té dávné minulosti začíná čím dál tím víc podobat.

Babišově MfD poskytl velký rozhovor Václav Klaus. Dojem je strašidelný (a podtrhují ho i přiložené fotografie): podle exprezidenta u nás v poslední době došlo k hlubokým a katastrofickým politickým proměnám (to vypadá docela reálně), jejich podstata ovšem prý spočívá tím, že klesá úroveň svobody v souvislosti s tím, jak se posiluje vliv EU. Může za to i MfD, která 25 let ničila pravici (to říká lidem, kteří tam přišli s Pleslem). V posledních tetechezitím MfD už prodělala dně konvulze, podnícené tím, že se stala Babišovou akvizicí. Nejnebezpečnější šílenci nejsou ti, kteří io sobě tvrdí, že jsou Napoleon Bonaparte a nutí vás, abyste jim říkali Vaše císařská výsosti, naopak,, ti nejnebezpečnější říkají nejprve na první pohled normální věci, a teprve během rozhovoru vychází postupně najevo, jak jsou úplně vedle.

Luděk Navara se rovněž v Babišově Mladé frontě dnes poněkud pateticky ptá: „Nepřišel konečně čas, kdy se začne zase mluvit o odsunu?“ O odsunu se tu mluvilo v podstatě od převratu do konce devadesátkých let. Pak se téma podařilo společnými silami tehdejší české politické reprezentace a nájemných historiků „odsunout“ skoro do zapomnění. Pan Navara o tom nic neví. Zjevně tehdy ještě nebyl na světě, bylo to už dávno.

Konečně tu je také odškodné pro ženy znásilněné ve válce“, zní titulek v Babišově MfD. Zaradoval jsem se: konečně se nese vnese něco střízlivosti do hysterických oslav „osvobození Evropy od nacismu“, a Putinovo Rusko bude cálovat biliony. Radost to byla předčasná, zatím jsme teprve u bývalé Jugoslávie a v devadesátých letech minulého století.