Podivný svět Bohuslava Sobotky

Uprostřed hektických oslav sedmdesátého výročí – čeho vlastně, konce druhé světové války, osvobození, vítězství? – si udělal český premiér čas na to, aby napsal k tématu do deníku Právo zásadní článek (Poučení pro dnešní složitý svět, 12. května t.r.).

Už začátek se nese v lehce hysterickém tónu: „Žádná slova nemohou být dost silná, aby popsala hrůzy druhé světové války.“ Máme příležitost „znovu si pokorně připomenout příčiny jejího vzniku, kořeny nástupu režimu absolutního zla, děsivé osudy statisíců obětí bojů a nacistické vyhlazovací mašinerie, jež zuřila na okupovaných územích.“ Silácké výrazivo má většinou zastřít, že autor si buď není docela jistý, nebo má postranní úmysly, nebo nejčastěji obojí.

Pan Sobotka „odmítá snahy znovu překreslovat historii“. Ve skutečnosti čím víc času od nějakého historického kataklyzmatu uplyne, tím větší je šance na věcnější a přesnější pohled. Výklad historie spočívá v jejím neustálém znovupřekreslování, nikdy tomu není tak, že by se definitivně zafixovala do nějakého betonového monumentu, a pak se s ní už buď nedalo nebo dokonce nesmělo hýbat. Jistě, zároveň také platí, že jen velmi zřídkakdy je třeba původní pojetí úplně obrátit naruby, jde o to je upřesnit a zvěcnit.

Podle pana Sobotky se zejména nesmí „interpretovat rok 1945 nikoli jako osvobození od nacismu, ale jen jako jiná forma okupace“. Neříká, kdo tak učinil a kde, jeho protest se obrací i do budoucna a má charakter výhružný, jak se na list, do nějž píše, sluší.

Výklad, který pan Sobotka kritizuje, by ovšem nebyl správný, protože by byl neúplný. Květen 1945 znamenal zde a v celé okupované Evropě nepochybně osvobození od nacismu. Zároveň však pro tu nešťastnější část Evropy, k níž jsme bohužel patřili i my, přinesl i „osvobození“ k více než čtyřicetiletému pobytu v zaostalém stalinském a poststalinském impériu, bez státní suverenity, demokracie a svobody. Tyto dvě věci nelze od sebe oddělit, a nazývat je dohromady a bez dalšího „osvobozením“ mi činí nepřekonatelné obtíže. Pan Sobotka ovšem tvrdí, že problematizovat osvobození znamená „pokoušet se dívat na události jara 1945 optikou nacistických pohlavárů, obklíčených v Hitlerově bunkru a blouznících o společném boji se západními spojenci proti bolševismu“. To obvinění by bylo nechutné, kdyby nebylo zároveň směšné. Ideologie „osvobození bez bázně a hany“ dnes využívá k podpoře svých znovuprobuzených imperiálních choutek Putinovo Rusko. A pokud si pan Sobotka snad myslí, že když se těm choutkám chce někdo s odvoláním na naše spojence v EU a v NATO opřít, blouzní jako nacistický pohlavár, ať to laskavě taky na plnou pusu řekne.

Pan Sobotka dále mluví o „bagatelizaci a zpochybňování zásluh těch, kteří nás za cenu desítek tisíc obětí ve vlastních řadách osvobozovali“. K tomu je třeba říci: je jistě nutné uznat a uctít ty, kteří u nás v dobré víře bojovali proti Hitlerovu Německu a přitom riskovali nebo přímo obětovali život. To, že jsou jeden každý svou dobrou vírou ospravedlněni, neznamená ovšem, že by jejich obětí bylo současně ospravedlněno tehdejší ruské vedení, kterému nešlo od začátku o nic jiného, než území, na něž vstoupí jeho vojáci, jednoduše schramstnout, a taky se mu to až na výjimky podařilo. A už vůbec to neznamená, že by bylo ospravedlněno dnešní ruské vedení, které se jejich obětí zaštiťuje ve snaze získat znovu pod kontrolu, oč Rusko před čtvrtstoletím přišlo. Obojí je naopak třeba v rámci vzpomínání na rok 1945 jednoznačně odsoudit.

Zvláštní pozornosti si zaslouží Sobotkovo pojetí poválečného vývoje: „A i když po válce zvítězilo pojetí tolerovaných či nedotknutelných sfér vlivu jednotlivých vítězných mocností a my se ocitli ve sféře Sovětského svazu, nelze rozhodně pominout vliv nás Čechů samotných na způsob nástupu a krutou podobu komunistického totalitního režimu.“ První část je třeba upřesnit: v našem případě nešlo o to, že jsme se „dostali do sféry vlivu“ nějaké „jednotlivé vítězné velmoci“ an sich, ale že nás na čtyřicet a něco let schramstlo Stalinovo Rusko. A nezvítězilo v tomto případě žádné „pojetí“, nýbrž Rusové, kteří si jednoduše přisvojili skoro vše, co obsadili, a západní spojenci se s tím museli smířit. To, že na vývoji situace od května 1945 neseme spoluvinu i my sami, je jistě pravda, ale nic to nemění na skutečnosti, že o podstatě toho, co nás potkalo (ztráta suverenity, demokracie a svobody), jsme si sami nerozhodli. Dnes se vyrojila spousta falešné a účelové sebekritiky, podle níž si za všechno můžeme sami a Rusové se k tomu jen nachomejtli. Je to směšné.

Podle pana Sobotky „prožila Evropa posledních sedmdesát let bez válečného konfliktu. To, že máme mír, není náhoda, ale jde o důsledek správné politiky, poučené z příčin druhé světové války a založené na smíření, potlačení nacionalismu a zahájení integrace našeho kontinentu.“ „Svět“ začal budovat „počínaje rokem 1945“ systém, který by opakování války zabránil. To je hodně shovívavý výklad toho, co jsme od konce druhé světové války zažívali, a pravdivý je sotva napůl. Západoevropské státy se po válce opravdu rozhodly nesledovat vůči Německu politiku, která by ho držela na kolenou, a to bylo nepochybně dobře. Západ se však integroval také a hlavně proto, že byl velkým tlakem Ruska, a mír se mu podařilo udržet, protože tentokrát nevsadil na politiku neúčinných ústupků, kterou provozoval na konci třicátých let vůči Hitlerovi. Následovalo čtyřicetileté období, jemuž se nikoli neprávem říkalo studená válka. Tedy ani válka, ani vyrovnaný a spravedlivý mír. My jsme navíc celou tuto dobu strávili ve značném nepohodlí. Širší integrace byla možná až od devadesátých let, a ani toto idylické období netrvalo příliš dlouho.

V závěru svého článku líčí pan Sobotka nebezpečí, které nám údajně hrozí. Podobně jako ve třicátých letech jsou prý kolem nás „politici a politické síly, které znovu staví na nacionalismu, nesnášenlivosti, rozeštvávání lidí na základě jejich původu či rasy. Budují, zatím prostřednictvím voleb, svou politickou moc na nenávisti a strachu. Hovoří o tom, že integrace selhala, že unii je třeba rozpustit a Evropa by se měla v zásadě vrátit ke konceptu národních států.“ Této definici by u nás odpovídalo nejvíc politicky zcela bezvýznamné a marginální uskupení kolem Václava Klause. Pan Sobotka maluje čerta na zeď. Já bych se na jeho místě bál těch, kterým je trnem v oku všechno, co jsme získali po listopadu 1989: svoboda, demokracie, právní stát, pevné spojenecké vazby ve společenství, z něhož jsme byli právě v letech 1945-8 násilně vytrženi. A jejich mocných zahraničních strejčků na východ od nás.

12. května 2015; psáno pro Svobodné fórum