Co týden dal

Čtvrtek 1. listopadu: Václav Klaus nehodlá ODS nijak radit, zejména v souvislosti s nadcházejícím kongresem ODS ne. Jak vidno, spokojí se s rolí nezávislého komentátora, kterou si zejména v posledních dnech a ve vztahu k vládě a koalici vychutnal. Je zjevně v lepší situaci, než v jaké je podle něho Radek John, který chtěl ke své funkci poslance, předsedy bezpečnostního výboru PS a aspoň prozatím i předsedy Věcí veřejných přidat i blíže nespecifikovanou roli „vedoucího publicistického oddělení“ (cituje dle Práva, abych byl z obliga) ve firmě Empresa media, která vydává mj. Časopisy Týden a Instinkt a vlastní TV Barrandov. (Připadá mi divné, jak může mít firma publicistické oddělení, k této zprávě se ještě vrátím). Zároveň se prezidentův mluvčí Ochvat distancoval od prezidentova poradce Jiřího Payna, který předtím zjevně vzal svého guru příliš doslova a prohlásil: „Představa, že by (Klaus, bd) znovu šel kandidovat na předsedu strany, mi přijde, že neodpovídá realitě, že ta poptávka tam (tj. v ODS, bd) není.“ Ochvat uvedl, že Payne působí jako poradce na částečný úvazek, že do přímého kontaktu s prezidentem, stejně jako ostatní externí pracovníci tohoto odboru, nepřichází. Jeho názory a výroky jsou jeho osobní postoje a hodnocení, které nevyjadřují názory a postoje prezidenta. Čili, radit jim ani náhodou nebude, nicméně poptávku registruje, a když se budou poptávat i dále a upřímně, dojde možná na slova Písma: proste a bude vám dáno, tlucte a bude vám otevřeno. Nato se pan Payne, jako správný služebník neužitečný, pokorně omluvil: „Já jsem jen popisoval, že v ODS je taková situace, že mnoha lidem by se jeho návrh nelíbil. Ani náznakem jsem nemluvil jménem prezidenta. O to jsem se nikdy nepokoušel… Strašně se omlouvám.“ Jak je vidno, na Hradě panují úplně jiné vztahy než v koalici nebo ve vedení ODS.

Pátek 2.listopadu: jen velmi málokomu se povede to, co nyní Radku Johnovi: na ocenění jeho rozhodnutí stát se kromě toho, že je předsedou Věcí veřejných (z té funkce se ovšem chystá v v příštích týdnech či měsících odejít), poslancem PS PČR a předsedou bezpečnostního a mandátového a imunitního výboru, ještě navíc čímsi jako lídrem investigativních novinářů společnosti Espresa Media známého českého podnikatele a bojovníka proti korupci Jaromíra Soukupa, se shodli všichni od prezidenta Klause až po komunisty. Bohužel je to ocenění, jak by řekl pan prezident, nekladné. Poté, co došlo k výše zmíněné řídké shodě na české politické scéně napříč úplně celým spektrem a z časopisů společnosti Esrpesa Media začali prchat redaktoři, přišla řada na dementi. Pan John vůbec nemá velet žádnému týmu investigativců, bude pouze externím spolupracovníkem, který zajistí nový publicistický pořad v TV Barrandov. V časopisech společnosti bude publikovat za stejných podmínek jako kterýkoli jiný politik. Nebude už prý ani členem bezpečnostního výboru. Škoda: byl by mohl být přece třeba zároveň ministrem vnitra, předsedou bezpečnostního výboru PS a taky vedoucím investigativců v celé ČR. A samozřejmě i předsedou VV, které by se proměnily v to, oč se kdysi za Václava Havla marně pokoušelo Občanské fórum: něčím ne pro straníky, ale úplně pro všechny (kdo by chtěl nezodpovědně zůstat stranou, toho by pan John jako ministr vnitra zavřel a jako hlavní investigativec ČR následně ještě zostudil). Takhle se pan John zjevně jen pokusí obnovit v TV Barrandov zašlou slávu toho, co kdysi dělal v pořadu Na vlastní oči. Proč ne – TV Barrandov zprostředkuje divákům starší filmovou produkci, tedy něco jako retro. A totéž tam bude teď i v publicistice.

K případu Radka Johna se vyjádřil i šéf poslaneckého klubu ČSSD Tejc: John by neměl být šéfem žádného výboru. Měl by ale zůstat poslancem, protože kdyby odstoupil (jeho nástupcem by se stal ministr Janovský, takto LIDEM), pomohl by vládě. Když jde o něco tak vznešeného jako je pád vlády, musí jít falešná zásadovost stranou.

Věci veřejné procházejí procesem vnitřní obrody a restrukturalizace. K tomu opatří i redukce nadbytečného počtu poslanců. Vyloučily ze svých řad Milana Šťovíčka (hlasuje příliš často s vládní koalicí). Vyloučení z poslaneckého klubu bude následovat. Svého kolegy se zastal jedině poslanec VV Kádner. Poletí i on? Stranická jednota je jistě důležitější než pouhé kvantum. Nakonec by ve straně mohli zbýt jen pan Bárta a paní Klasnová. Pokud by ovšem pana Bártu nedej Bože zavřeli a paní Klasnová se s ním následně rozvedla, strana by vzala za své.

Sobota 3. listopadu – kongres ODS (1. část): pokusím se splnit, co jsem slíbil, a učinit pár průběžných poznámek ke kongresu ODS. Činím tak poté, co skončily úvodní projevy.

Pozitivum je, že neprošel šílený návrh, aby vlastní jednání bylo uzavřené. Je pravda, že na kongresech konsolidovaných civilizovaných západních stran nebývá tak ukrutný bordel a vyrvál, jaký se nejspíš odehraje tady (s parádou ho už začal Mirek Topolánek, viz dále). Když už jednou je, je pokus zamést ho ještě ke všemu pod koberec, pokus předem odsouzený ke směšnému neúspěchu (u nás se přece všechno vykecá), vůbec to nejhorší, co se dá udělat. Bylo by to, jako když na podzim 1967, těsně před svržením Antonína Novotného, rokoval na Hradě ÚV KSČ.

Půdorys všech vystoupení včetně toho Topolánkova je jednotný: jde o bránění nedozírným následkům. Nedozírným následkem je návrat komunistů k moci. Oporou má být mj. tradice, na níž stojí Konfederace politických vězňů. Přitom návrat komunistů k moci ve smyslu návratu stalinismu je nemožný, je to následek dozírný, ale vyloučený. Pak jsou tu opravdu nedozírné následky – nějaký hnusný režim, ať už v jeho čele bude stát duo Klaus-Zeman, nějaký falešný spasitel nebo to, co dohromady mohou upéci (nemyslím si, že v každém případě upečou) nynější sociálně demokratičtí lídři ve spolupráci s KSČM. Bude to pro demokraty jistě těžké, ale nebude to konce světa. Je třeba zdůraznit, že strašidla, které po haloweenu vytáhli na kongresu ODS, a ne snad psaní médií, o něž si tam, kdekdo po Klausově zvyku pucoval boty, jsou projevem hysterie. Pokud jde o politické vězně, jsou to oběti nelidského režimu, a jako takové si jistě zaslouží úctu. Pokud jde však o tradici, o kterou je teď, v těžké chvíli, se třeba opřít, mělo by se to brát případ od případu, a ne paušálně, protože doba, v níž tito lidé nespravedlivě trpěli, následovala bezprostředně po době, kdy česká politická elita (nekomunistická!) a zblblá česká veřejnost (jistě, lid má menší odpovědnost než jeho lídři) otevřela svou rezignací na základní principy demokracie (politická pluralita, občanská práva včetně práva vlastnit a podnikat, ale nešlo jen o to!) stavidla následkům ne tak úplně nedozírným. A kolik bylo mezi pozdějšími politickými vězni stoupenců a prosazovatelů benešovské humanitní (rozuměj limitované) demokracie! Když odejde ODS do opozice, nebude to konec světa, a když si teď dá na prapor politické vězně, ukazuje, že ve skutečnosti nemá co si na prapor dát. Je to úplně falešný obraz situace. Nechtěl bych dělat předčasné závěry, ale zdá se, že té straně není pomoci.

A teď projev Mirka Topolánka. Poznámka je jen předběžná, ještě si ho jednou pozorně přečtu. Zdá se mi ovšem být zjevné, že expředseda ODS neodolal pokušení vyřídit si s nástupcem, který se ocitl v rejži, účty. Je to lidsky pochopitelné, pan Nečas se na jeho „odchodu“ podílel způsobem problematickým. Jenže: i důvody, proč tak Nečas učinil, jsou pochopitelné, Topolánkova politika, v mnoha ohledech správná, byla znehodnocována spoustou zbytečných a divokých eskapád, kvůli nimž museli mít zřejmě lidé v ODS pocit podobný tomu, který jsem měl občas já jako občan ČR (podotýkám, že jsem se snažil být vůči panu Topolánkovi spravedlivý): totiž že se octli na sedadle autobusu, který řídí zešílevší šofér (myslím, že jsem to taky v Událostech napsal). Jistě, každý děláme chyby, chci říci jenom jedno: tohle není ta pravá chvíle dát to Nečasovi sežrat, jde o jiné a významnější věci. Jenže v ODS to tradičně nikdy nikdo neví. Návrh pana Topolánka na to, aby se teď zvolilo jakési provizorní vedení a za čas, např. po prezidentské volbě, se svolalo skutečné volební účtování, je zároveň účelový a nesmyslný: znamenal by prodlužování lability nejen v ODS, ale i na vládní úrovni české politické scéně, a to do události, u níž je už předem jasné, že nemůže (opět) pro ODS (tedy Nečasovu ODS) dopadnout dobře, a ať mi pan Topolánek nevykládá, že to neví. Fiat justicia, pereat mundus! A konečně, pan Toplánek se ohrazuje oproti tomu, aby pánové Tluchoř atd. byli nazýváni rebely. Já jsem taky proti, ale z opačného důvodu, to označení je příliš vznešené. Dělají to samé, co v době Topolánkovy vlády dělali pp. Tlustý, Raninec a Schwippel. A pan Topolánek se k nim vlastně svým projevem na kongresu připojil. Navzdory vlastní zkušenosti! Tím nechci říci, že neměl Nečase kritizovat, ani že jeho kritika v lecčems neseděla. Jen že z takhle postavené kritiky nic neplyne, je to jen další projev marasmu, v němž se ODS topí.

Sobota 3. listopadu - kongres ODS (2. část): Informace o kongresu na internetu jsou tentokrát velmi nedostatečné, zejména to, co člověk najde na stránkách ODS, je proti minulosti krajně nepohotové a skoro bych řekl odbyté. Do Brna jsem nejel, stranické akce nevymetám a po stranických sekretariátech nesmejčím, člověk sice přijde o zajímavé informace, ale zároveň se nevystavuje nebezpečí, že se zbytečně zaplete a zaváže. Člověk má posuzovat praktickou politiku z odstupu.

Ještě jedna poznámka k Topolánkovu projevu. Expředseda mluvil o tom, že nyní prý teprve vládne skutečná justiční mafie. Termín „justiční mafie“ si vymyslila dr. Benešová, osoba krajně nedůvěryhodná (rozuměj pro mne nedůvěryhodná) a spjatá s jednou z politických stran, tehdy opoziční. Je hystericky přehnaný. Dá se však těžko oddiskutovat, že zejména v souvislosti s aférou Čunek braly „orgány činné v trestním řízení“ velký ohled na potřebu politické stability v zemi. Politická stabilita je jistě významná věc, jen to nebyl tak říkajíc jejich problém. Na druhé straně – zejména v souvislosti s dnešní všeobecnou hysterickou poptávkou po krvi při „potírání korupce“ se člověk zcela přirozeně bojí čarodějnických procesů, práva útrpného a lesa gilotin, ale nic takového se ještě ani náhodou, ani náznakem nestalo. Samozřejmě nevím například (safra, proč jen mne ten příklad zrovna teď napadl?), zda obvinění pana Dalíka je podložené nebo ne, ale pana Dalíka nejen že nemučili, ale ani nevzali do vazby a ponechali mu pas. Chci říci jen to, že má šanci. Pokud jde o obvinění dr. Ratha, náměstka Šišky, o obvinění v Ústeckém kraji, neměl jsem doposud důvod si myslit, že na průběhu řízení je něco v nepořádku. Měl jsem naopak silný pocit, že obvinění Vlasty Parkanové v pořádku není (ne snad proto, že bych byl skálopevně přesvědčen, že není za tu všc s letouny CASA odpovědná, ale proto, že je odpovědná politicky a směšovat politickou odpovědnost s odpovědností kriminální považuji za nesprávné a nebezpečné). Nikdo mi nebránil tyhle pochybnosti publikovat. Tedy, aby mi bylo přesně rozuměno: nechci tvrdit, že je v těchto případech všechno v pořádku (tak podrobné informace nemám), mám však dostatečné informace k tomu, abych mohl prohlásit, že mluvit zrovna teď o nějaké justiční mafii je hysterické přehánění.

Jinak vystoupení na stranických kongresech jsou marnost sama. Na příklad v Brně všichni omílají, že politici ODS nedokázali svou politiku dostatečně vysvětlit veřejnosti. To je pravda vždycky a zároveň nikdy, takové tvrzení nemá smysl a není v tom ani jádro problému. Vysvětlit lidem, že musí platit vyšší daně, nelze, to je třeba provést a doufat, že se během času prokáže užitečnost toho rozhodnutí. Taky tvrdit, že vedení strany dost nekomunikuje s členskou základnou, je pravda vždycky a nikdy. Proto to mohou říkat všichni, někteří z toho mohou vyvozovat, že vedení je třeba svrhnout (proč ne, vedení je možné svrhnout) a nahradit jiným, jen důvod by měl být méně pitomý.

Pan Kuba, silný kandidát na prvního místopředsedu, chce být silným mužem na druhém místě ve straně, zjevně oproti paní Němcové, která tedy byla slabou ženou. Předseda Nečas na tuto argumentaci vlastně ve svém projevu předem přistoupil (tedy na její první část) tím, co řekl zcela obecně o výkonném místopředsedovi strany. Mně to jako zcela vnějšímu pozorovateli nějak neštymuje. Ten výkonný místopředseda by například měl být schopný, ale relativně neambiciozní administrátor, jinak ve straně nemůže být nikdy pořádek. Nemělo by z něho tedy např. na první pohled čišet, že při nejbližší příležitosti vrazí svému předsedovi kudlu do zad. To uvádím, věřte mi to nebo ne, samozřejmě jen jako ryze teoretický příklad bez ohledu na pana Kubu, s nad jen s tím podotknutím, že od paní Němcové to panu Nečasovi nehrozilo – protože, jak už bylo řečeno, je to jen slabá žena.

A v souvislosti s tím jen upozorňuji, že pan Kuba se na kongresu prezentoval jako člověk dohody a kompromisu: musíme se všichni dohodnout, jinak hrozí nedozírné následky, totiž to, že se k moci dostanou sociální demokraté spolu s komunisty. Závidím mu jeho jistotu. Já bych řekl, že nejlepší cestou k nedozírným následkům jsou právě ty dohody a kompromisy, o nichž mluví.

Neděle 4. listopadu – kongres ODS (3. část): Včera večer na poslední chvíli oznámil svou kandidaturu na předsednický post Ivan Fuchsa. Již pouhý letmý pohled na kandidáta svědčí o tom, že jinemůže myslet až tak úplně vážně. Může ale docela vážně myslet jinou věc: dosáhnout toho, aby nebyl zvolen nikdo.Pak by se otevřela cesta např. pro tutochvíla Kubu: vystoupí jako deus ex machina a zachrání v choulostivé situaci jednotu strany. Klesla už ODS tak hluboko, aby takovou nedůstojnou intriku skousla?

Neděle 4. listopadu – kongres ODS (4. část): Petr Nečas obhájil funkci předsedy ODS v zásadě přesvědčivě. Nad Ivanem Fuksou, který se rozhodl kandidovat až včera večer, vyhrál poměrem 351 hlasů ku 178 (tedy percentuálně 59% ku 34%). Formálně vzato by to měl být dostatečný mandát pro prosazování konsolidačního balíčku v dosavadní podobě. Poměr sil v PS je sice takový, že „rebelové“ mohou vládu shodit, ale nedosáhli na kongresu takvelké podpory, aby si to mohli dovolit tak říkajíc bez ztráty mnoha kytiček. Jiná věc je, zda bude mít Nečas k tak ráznému postupu krytá záda i od ostatních místopředsedů. Kongres dopadá zatím úplně a ve všem všudy podle očekávání, post prvního místopředsedy zaujme Martin Kuba, vyhrál nad Miroslavou Němcovou 363 ku 142 hlasy, tedy velmi podobně jako Nečas nad Fuksou. Třetí kandidát, Hynek Fajmon (v podstatě podporuje „rebely“), sice dostal jen 69 hlasů, ale Kuba už včera řekl něco v tom smyslu, že mu půjde o kompromis za každou cenu, a naznačil, že se s Nečasem ne ve všem shoduje. Výsledek se tedy sotva dá pokládat za Nečasovo vítězství. Zapomněl jsem ještě dodat, že Miroslava Němcová ve svém "kandidátském" projevu řekla delegátům celkem plasticky, o co při volbě prvního míszopředsedy jde. Tleskali ji hodně, volili ji málo.

Neděle 4. listopadu – kongres ODS (5. část): Takže je odvoleno. Z devíti kandidátů na místopředsedy tři (Fuksa, Bendl a Kubera) z kandidatury odstoupili, zvoleni byli Pospíšil (454 hlasů), Blažek (439), Chalupa (343) a Němcová (306). Těsně neuspěla senátorka Filipiová (303) a neuspěl i Miroslav Plass (106). Je příznačné, že Miroslava Němcová, která se zjevně postavila za Nečase (čímž si už opřed kongresem vysloužila nelibost „rebelů“, zřejmě od ní čekali něco jiného), a která se v „předvolebním vystoupení“ dnes poměrně jasně vyjádřila o tom, o co ve volbě jde, neuspěla v úsilí o post prvního místopředsedy a „prosté“ místopředsednické křeslo získala jen s odřenýma ušima. ODS je zvláštní strana, loajalita se v ní nějak nenosí. Zda se může Nečas kromě ní v novém týmu ještě na někoho spolehnout, je ve hvězdách. Podle toho, co tvrdí různí pomlouvači, byla pro kuloární dohody (zvlášť důkladné bylo prý jednání pana Kuby s panem Pospíšilem), vyhrazena místnost s prosklenými stěnami, dodatečně zacloněna, nějak podobně jako prostor před volebními urnami při volbách. To je poněkud legrační. Exministru Pospíšilovi zřejmě pomohl způsob, jakým byl před časem odvolán – u zvolených je ovšem těžké odhadnout poměr mezi hlasy „spontánními“ a nalobovanými (např. ve výše zmíněné zastíněné místnosti). Řekl bych, že z celkového počtu cca 500 delegátských hlasů to může být při volbě tak 3 : 2. Závěry si nechám na večer.

Neděle 4. listopadu – kongres ODS (6. část – závěr): Na kongresu ODS je pozoruhodné to, že dopadl přesně tak, jak se dalo čekat. Byl překvapivě nepřekvapivý. Nečas uhájil předsednické místo, zároveň ale oslabil. Ve svém nejužším týmu se asi může spolehnout jen na Miroslavu Němcovou, ta ale taky dost výrazně oslabila. Zbývající místopředsednické pozice jsou obsazeny lidmi buď málo důvěryhodnými, nebo takovými, u nichž člověk neví, co od nich vlastně lze čekat (to platí zejména pro rekordmana v podpoře delegátů, Jiřího Pospíšila; problém s ním si aspoň částečně způsobil Nečas sám). Na kongresu se hovořilo o tom, že straně chybí vize. Na tom samozřejmě něco je. Vize nechybí „rebelům“ a jejich spojencům (Fajmon). Je to vize úděsná: vyčichlé duté fráze o nejpravější pravicovosti, pravicových zásadách (malý, ale silný stát) a třídním zápasu se socialismem, návratu ke kořenům (tj. k původní Klausově ideologii). Pokud by se v ODS prosadilo toto, stane se z ní strana extremistická (a zároveň nevelká, všechny extremistické strany jsou nevelké), bude navíc provozovat avanturistickou zahraniční politiku a učiní z ČR pevnou součást Asie. Co chce Petr Nečas, není úplně jasné, zatím to občas vypadalo, že se pokouší o kompromis mezi tímhle a něčím, co zatím není přesně formulované. Jenže: problém našeho politického spektra není, že v něm chybí autentická pravice. Problém je, že tu chybí politický střed, něco, co by zahladilo neblahý dojem, v české veřejnosti rozšířený, že na naší politické Golgotě máme jen lotra na pravici a lotra na levici, kteří spolu vedou urputný, nesmiřitelný, nikdy nekončící a vcelku otravný divoký spor. Lidé už nevěří ani jednomu, ani druhému. Martin Kuba hovořil o tom, že ODS potřebuje něco energického, zlého muže či zlou ženu. Myslím ale že se mýlí, právě takových má ODS má na rozdávání. Miroslava Němcová na to reagovala: „Myslím si také, že ODS žádného zlého psa nepotřebuje. Pokud si na náš odéesácký plot dáme nálepku 'pozor, zlý pes', tak takhle přes ten plot k nám naši voliči nepřijdou." To by mohlo být docela dobré východisko pro nějakou budoucí obrodu v ODS. Zatím se ještě nikdy žádná nekonala.

Úterý 6. listopadu: Aktualita!! Dnešní odpoledne přineslo něco, co je přinejmenším peripetií v postupném rozkladu vlády, koalice a ODS. Po celodenním horečném vyjednávání oznámili „rebelové“ na tiskové konferenci, že dva z nich, poslanci Florián a Úlehla, při nadcházejícím spojeném hlasování o konsolidačním balíčku a důvěře vládě vládu podpoří. Tři další (Tluchoř, Fuksa a Šnajdr, se zítra ráno vzdají poslaneckých mandátů, takže za ně nastoupí náhradníci. Šestý rebel, poslanec Fiala, který už není členem ODS (z klubu, jak se zdá, zatím nevystoupil), se při hlasování zdrží (to je v podstatě totéž, jako kdyby byl proti).

Vzhledem k tomu, že vládu zjevně podpoří poslanec VV Šťovíček, který byl za podporu vládě už z VV i z poslaneckého klub strany vyloučen, a poslanec Josef Dobeš, který sice z VV vystoupil, ale v klubu zatím formálně zůstvává, vypadá to, že vláda může v zítřejším hlasování těsnou většinou obstát. Koalice bude patrně postrádat nemocného exministra kultury Bessera (opozice odmítá párovat).

To ovšem předpokládá, aby pro vládu hlasoval i polorebel Šťastný a všichni tři náhradníci. Pikantní je, že jeden z nich byl v květnu zatím nepravomocně odsouzen k šesti letům vězení za korupci. Jistě, z právního hlediska je nevinný, ale pokud o osudu vlády rozhodne právě on, bude to poněkud nešťastné.

Otázka visí nad hlasováním nezařazených exčlenů ODS Béma a Doktora. Pokud na nich už nebude záležet, skoro bych řekl, že proti vládě nebudou (k čemuž stačí, aby nepřišli a snížili kvórum).

Pokud bude konsolidační balíček schválen včetně obou zvýšených sazeb DPH (to zvlášť zdůrazňuji), je to pro vládu, ODS a koalici, jak by řekl náš pan prezident, neprohra v dobrém slova smyslu. Nevyhrála zatím ještě nic, ale nedá se říci, že by už prohrála. Ukázalo by se, že vláda, koalice a ODS pořád ještě dokáže v důležité věci trvat na nepopulárním opatření a vzdorovat vydírání. Byl by to taky významný, byť dílčí úspěch premiéra Nečase. Je málo sporné, že s takhle malou většinou se déle než dva–tři měsíce vládnout nedá, jenomže – pozice „kořenů“ v ODS by už byla otřesena. Taky pro pana prezidenta by to byla dílčí, ale významná „nevýhra“. On se sice s „rebely“ nijak výslovně nezapletl (na to je dost chytrý a obratný), nicméně vějíř jeho šancí by se stejně aspoň částečně zúžil.

Poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr zvolili postup dosud v PS nebývalý, vzdali se mandátů. Zůstávají sice v ODS a zachovají si pozice v silné středočeské organizaci, ale mocensky tratí. Je ovšem otázka, co jim zbývalo: kdyby se zachovali stejně jako pp. Florián a Úlehla, ztratili by tvář před svými středočeskými stoupenci, kdyby vládu potopili, znemožnili by se stejně jako kdysi pp. Tlustý a Schwippel.

V každém případě to zatím vypadá, že se stalo to, co jsem si myslil, že se stát musí, když vláda a premiér budou důslední: „rebelové“ i Věci veřejné to nevydrží a rozloží se. Stalo se to, jak se zdá, jen trochu málo, ale stačí to.

Nakonec si nemohu odpustit malou poznámku na adresu koaličního partnera ODS, TOP09. Podle toho, co jsem si přečetl na internetu, prohlásil ještě před tímto zvratem předseda poslaneckého klubu TOP09-Starostové Gazdík, že strana je připravena pro případ, že v balíčku bude jiná než původně navrhovaná sazba DPH, balíček sice podpořit, aby vládu nepotopila, ale hned poté odejde z koalice a vládu bude podporovat tak říkajíc z opozice. Pokud by to byla pravda, dali by tím ovšem dali najevo „rebelům“ i ODS, že když nebudou sazby zvýšeny, svět se nezboří. Omyl, zbořil by se! A člověk se ptá, co by se vlastně na současné situaci až tak moc změnilo, zvlášť kdyby si pan Gazdík byl ještě vymínil, že to všechno (důvěra vládě, odchod do opozice a následná podpora vlády) bude možné jen tenkrát, když TOPce zůstane zachováno ministerstvo financí.

Je tedy možné panu Nečasovi gratulovat? Raději bych si přece jen počkal na to, až bude všechno prohlasováno. Kdo ví, co se ještě může semlít.

Středa 7. listopadu: premiér Nečas utekl opozičnímu hrobníkovi z lopaty. Hrobník projevuje cosi jako bezmocný vztek, to už tu dlouho nebylo. Sociální demokraté byli vývojem situace očividně zaskočeni (něco se už tušilo, politolog Lidového domu Lukáš Jelínek se včera v Právu ohnivě zastával propuštění dr. Ratha z vazby, nepochybně věděl, proč to dělá, vylepšilo by to trochu poměr sil ve Sněmovně – až do té chvíle lidi z ČSSD představa, že by Krakena vypustili tentokrát z vazební věznice, dosti děsila. Průběh dnešního jednání svědčí o tom, že ČSSD a KSČM projednávání balíčku prostě vypustily u vědomí toho, že te´d už narychlo nic nesvedou, v Senátu ho stejně odmítnou a návrh se pak znovu vrátí do Sněmovny ve chvíli, kdy se už dokáží v situaci lépe zorientovat. V novinách se spekuluje o tom, co a komu musel premiér slíbit, důležitější ale je základní věc, kterou znovu zdůrazňuji: vláda dala najevo, že je schopna čelit vydírání, a ODS předvedla na jednom dílčím, ale důležitém případu, že dokáže s vyděrači poměrně rázně zatočit. Moc jsem tomu předem nevěřil, ale povedlo se. Premiér si za to zaslouží uznání. Podrovná+ějiviz dnešní glosa.

Zemřel klasik české politické karikatury Vladimír Jiránek. Vzpomínám ho tu proto, že mi jeho obrázky budou dost chybět. Nevidím široko daleko nikoho, kdo by ho mohl zastoupit. Možná že je to tím, že jsem staromódní: to, co se teď objevuje jako politická karikatura zejména v českých denících, mi připadá poněkud blbé.

Středa 7. listopadu (pokračování): Sněmovna právě sto dvěma hlasy přehlasovala prezidentovo veto prováděcího zákonu k penzijnímu pojištění a odblokovala tak důchodovou reformu. Dosluhující prezident utrpěl dosti ponižující porážku, kterou si, upřímně řečeno, přímo vykoledoval, když se pokusil obezličkou zablokovat něco, co předtím nevetoval. Zdá se, že i s tím se opozice jaksi předem smířila, ví, že reformu může poměrně účinně znedůvěryhodnit slibem, že až se dostane k moci, ji zlikviduje. To nic nemění na tom, že Nečas znovu bodoval.

Čtvrtek 8. listopadu, 0.37 hod., hodina duchů (dokončení): opoziční Waterloo je dovršeno. Sociální demokraté a komunisté opustili jednací sál, koaliční poslanci (a zjevně i poslanci VV) dokončili hlasování o církevních restitucích. Byly přijaty většinou 102 hlasů, senátní veto je překonáno. Pro zákon hlasovali všichni poslanci ODS kromě „rebela“ Fialy (byl proti), všichni poslanci TOP09 kromě posl. Bessera (vážně nemocný), 8 poslanců LIDEM, které doplnili pp. Škárka, Doktor, Šťovíček a Josef Dobeš. Ostatní se hlasování nezúčastnili, což je víceméně prázdné gesto (s výjimkou dr. Ratha, ten jinak nemůže, je totiž za mřížemi. Jeho přítomnost by v tomto případě nebyla nic změnila. Teď půjde zákon k prezidentovi, který bude moci kardinálu Dukovi názorně předvést, zač je přátelství s Antikristem (přejímám zde terminologii Petra Hájka, já osobně Václava Klause za žádného antikrista nepovažuji. Jsem však velmi zvědavý, co udělá. Skoro bych řekl, že až to udělá, bude o něm mít kardinál Duka zcela jasno. Koaliční blitzkrieg byl dosti bezohledný, legitimuje ho to, že sociální demokraté zavedli zase do našich poměrů soustavný filibustering. Možná, že by teď bylo dobré, aby se ČSSD a koaliční strany dohodly na nějakém gentleman agreement do budoucna, jehož se obě strany budou držet. Hlavně že odstraní rezidua bolševických manýr z komunikace ve sněmovně. Je nepředstavitelné, že by se dnešní den nepromítl nějak dost dalekosáhle do dalšího jednání sněmovny a faktického poměru sil v ní. A na závěr: Do Petra Nečase bych to nebyl řekl. A v tomto případě jsem velmi, velmi rád, že jsem se mýlil. Mea culpa. Děkuji kolegům z Idnes, že vydrželi informovat do pozdních nočních hodin.

Sobota 10. listopadu: Vážení čtenáři, včera, 9. listopadu mne pozvali večer do TV Pětka do pořadu Volejte prezidentovi, kde jsem padesát minut odpovídal na dotazy čtenářů v souvislosti s prezidentskou volbou. Dostalo se samozřejmě i na politickou situaci u nás obecně. Protože se mně osobně ten večer velmi líbil (podotýkám sebekriticky), dávám Vám tu link na archiv TV Pětka, kde už je uložen. Nenechte si to, prosím, ujít!

Neděle 18. listopadu: Neodolám a učiním zase po čase zápis do rubriky. K včerejšímu státnímu svátku jen několik předběžných poznámek, podrobněji to budu komentovat, až si přečtu zítřejší noviny, chybí mi informace (po Praze jsem necoural, nemám na to čas). Je pozoruhodné, že Václav Klaus (k jeho projevu se v Událostech vrátím) považuje zjevně za daleko významnější 17. listopad 1939, na ten nesmíme zapomenout. Proč bychom to taky dělali, jen mám nutkavý pocit, že on by raději zapomněl na 17. listopad 1989. nepochybně považuje za důležitější, jak kdysi naznačil, čtvrtý odboj, jehož se účastnili ti, co budování komunismu sabotovali flákáním (a dodejme navíc, taky přikrádáním). Hřmící projev k Bojovníkům mu moc nepomohl: když pak chtě nechtě musil položit květiny či zapálit svíčku na Národní, byl z publika označen za zloděje a tuneláře. Dnešní revolucionáře už nějaký 17. listopad 1939 až tak nezajímá, člověk se těžko zbavuje dojmu, že by chtěli vyhazovat, zavírat a věšet (nejspíš s vědomím, že přitom si člověk taky nakrade do vlastní kapsy, to neodmyslitelně patří ke každé revoluci, a k té české tuplem) právě teď. Ostatně to je zajímavé: u pamětní desky v podloubí stál samozvaně čestnou stráž jakýsi mladý šašek s národní vlajkou a hrubě urážel přítomné ústavní činitele. Kdyby tam byl býval ministr Kalousek, byl by mu snad dal pár facek. Je zajímavé, jak se podobní verbální revolucionáři diví, když těch pár facek skutečně dostanou. Když někdo bližnímu říká, že je zloděj a bude viset, musí přece jako s tou nejsamozřejmější reakcí počítat s tím, že dostane přes držku. Základní dojem z oslav je ovšem ten, že spousta lidí u nás – a taky dost politiků – usiluje o změnu režimu, a že ta změna bude spočívat v náhradě nedokonalého demokratického režimu dokonalým autoritativním (hulvát by řekl fašistickým). Pretendentů na vládnutí jen hned několik. To je podnětné téma, k němuž se taky co nejdřív vrátím.

Podle průzkumu veřejného mínění sociálně demokratické agentury STEM vede mezi prezidentskými kandidáty s velkou převahou Jan Fischer (přes 32%). Druhý se značnou ztrátou je Miloš Zeman (14.1%), třetí Jiří Dienstbier (11,6%). Na čtvrtou pozici pronikl Tomio Okamura s 8,2%. Zeman zjevně doplácí na konkurenci Okamury, jejich elektorát se mocně překrývá. Podobně jako kdysi byli podle Zemanových slov Sládkovi Republikáni zdivočelými sociálními demokraty, je pan Okamura jakýsi zdivočelý Miloš Zeman. Fischerův náskok se ale v druhém kole může podstatně scvrknout, ti, co volí Zemana, Okamuru a Dienstbiera, budou v druhém kole nepochybně všichni volit toho z těch tří, který se prokouše dál – a jeden to bude určitě. Zda voliči Karla Schwarzenberga či Přemysla Sobotky podpoří v druhém kole Fischera, je ovšem ve hvězdách.

„A žádní dělníci z ČKD už nepřijdou se svým „už jsme tady““, lituje v pátečním Právu Jiří Hanák. Je to smutné, Jiřímu Hanákovi zrušili dělnickou třídu.

Miloš Zeman označuje tamtéž za „ostrovy negativní deviace“ většinové účastníky internetových diskusí. To je výkřik zmučené duše. Sprostým úchylům, jací se velmi často ukájejí zejména v diskusích pod články internetových serverů (nejdokonalejší bývaly v tomto směru České noviny a Česká média), se totiž nedá dost dobře říkat „neskákejte mi do řeči, já vám taky do řeči neskáču“, jak to činí s oblibou Miloš Zeman nebylo by to k ničemu. Miloš Zeman zároveň zdůvodňuje, proč považuje preventivní úder proti Íránu za nevyhnutelný: má rád toleranci a nemá rád nenávist. Bude tedy zjevně prvním, kdo povede preventivní válku ve jménu tolerance. Dále se vyjádřil v tom smyslu, že za škvár považuje např. knihy Michala Viewegha. Nemohu se přidat, protože od pana Viewegha jsem nečetl prakticky nic.

Úvahy Zbyňka Petráčka na téma „čeká nás nový osmašedesátý“ v pátečních LN (podotýkám, že žádné sobotní noviny nevyšly, je státní svátek) jsou mi poněkud odlehlé. Nezdá se mi, že dnešní veřejná nespokojenost s režimem je stejná jako veřejná nespokojenost s režimem v roce 1989. Nýbrž se mi zdá, že dnešní nespokojenost s režimem se jako vejce vejci podobá nespokojenosti režimu s nespokojenými lidmi v roce 1989. A co mi připadá neuvěřitelné: jak může srovnávat dnešní nespokojenost lidí v Třeboni s tím, že jihočeskou radní pro školství má být komunistka, s nespokojeností mladých Němců v šedesátých vletech se spolkovým kancléřem Kiesingerem, který byl kdysi členem NSDAP! Srovnávat by se to bylo bývalo dalo, kdyby v letech 1966-1969 byla v SRN NSDAP stranou vládní koalice a Kiesinger byl v té době jejím členem (aby to bylo analogické, třeba i jen ve funkci ministra školství – na obranu před šťouraly hned poznamenávám, že ministerstvo školství na spolkové úrovni v SRN neexistuje, školství spadá do kompetence spolkových zemí).

Ve čtvrtek měl pohřeb Vladimír Jiránek. Byl to kdysi můj spolužák z Filosofické fakulty KU a jeho obrázky jsem měl velmi rád. Místo nekrologu bych chtěl vzpomenout dvě jeho karikatury, zachycující existenciální momenty, který osudově poznamenaly život mnohých (a tedy i můj) v posledních padesáti lety. Je to jakási existenciální zkratka. První obrázek je z podzimu 1968: dav, v jeho čele papaláš, který rozvážným gestem a úsměvem shromážděné zadržuje a tlačí zpátky: naznačuje, že je třeba rozumně couvnout. Jenže dav stojí na okraji strmého srázu, a vzadu už první lidé padají do propasti. Druhý je ze začátku devadesátých let, z doby budování vyspělé demokracie a ekonomiky s nezištnou zahraniční pomocí. Z luxusního automobilu před budovou instituce (není jasné, zda jde o politické ústředí nebo o firmu) vystupují dva namydlení zahraniční experti s elegantními kufříky. Po straně stojí dva domorodci z navštíveného zařízení a jeden druhému říká: „Zase nám přivezli hounou“. Škoda, že je teď nemám při ruce, dal bych je na Událostech k dispozici.

Čtvrtek 22. listopadu: dnešní den je významný tím, že Václav Klaus zveřejnil své prezidentské stanovisko k církevním restitucím. Samotného tématu se týká moje dnešní glosa, doplním jen to, že jsem prezidentovo „neveto“ (ani nevetoval, ani nepodepsal, takže zákon prošel) nečekal, předpokládal jsem, že veta bez rozpaků použije. Nesouhlasil bych s tím, ale bylo by to aspoň konzistentní. Takhle to ještě ke všemu už ani konzistentní není.

Podle toho, co řekl v rozhovoru pro dnešní Právo předseda „Starostů a nezávislých“ (jsou v předvolební koalici s TOP09, mají s ní v PS společný klub a v něm 8 poslanců, on je jeho předsedou), jeho hnutí se rozhodlo, že „zůstane na parlamentní úrovni“ (představte si, že bych všech osm složilo mandáty!) a předsednictvo dostalo za úkol vyjednat nějakou spolupráci – s někým, ne jenom s TOP09. Zatím to vypadá, jako by se to mělo týkat až příštích voleb do PS, jenže do voleb je ještě daleko a starostové už získali, co chtěli, především nové rozpočtové určení daní, příznivé pro menší obce. Starostové se tedy nažrali, koalice (jak to tak vypadá) nejspíš celá nezůstane.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o potenciálních pravicových breivikoidech. „Pravici v takových situacích vždy láká Pinochetův scénář. Protože v hloubi duše nenávidí ulici a zároveň se smrtelně bojí její vlády.“ Je to anonymní (kdo to jmenovitě je, ta pravice?), a pokud jde o novinářskou techniku, je to zároveň sprostý a hnusný způsob psaní.

Umělci ze skupiny Ztohoven dali na své pražské výstavě veřejně k dispozici čísla mobilů všech poslanců PS PČR a prezidenta Klause. Nato byli pokud tomu dobře rozumím aspoň ti nejexponovanější a koaliční (ale možná že skoro všichni) poslanci zavaleni mořem většinou krajně sprostých esemesek. Jejich mobily jsou prakticky k ničemu. nevěřím, že by to způsobila nějaká výstava, musí to být organizované. Když kdysi pánové ze Ztohoven posílali poslancům, a členů vlády simulované esemesky, které se tvářily, jako by je posílal jeden člen vlády druhému, byla do místy docela legrace a nikoho to nijak nepoškodilo. Tohle je něco jiného, ty lidi tím terorizují a omezují v práci. Poslanci a ministři se s tím nakonec jistě nějak dokážou vyrovnat, někomu jinému by tím mohli docela vážně zavařit. Kromě toho, je to opravdu tak docela spontánní a nepolitická akce? Předseda ČSSD Sobotka údajně žádné esemesky nedostal.Jak je to možné? Vysvětlení se nabízí skoro samo od sebe. A jak jsou na tom další poslanci ČSSD?

Na rokycansku se prý při přeregistraci ztratila celá třetina členstva. Aby nevznikly katastrofické představy, je jen třeba dodat, že jde o cca sedmdesát lidí.

Premiér Nečas mohl tentokrát letět na zasedání Evropské rady c Bruselu vládním airbusem, a nemusel použít menší a pomalejší letoun CASA. Při té příležitosti slíbil: „Budeme samozřejmě letouny CASA využívat.“ Tak je to správné: když je něco dost dobré pro koně Převalského, musí to být dobré i pro premiéra.

V kulturní rubrice LN zveřejnili foto chystané sochy Václava Havla v životní velikosti, která má být umístěna někde na Petříně. Je to pozoruhodné dílko. Zesnulý prezident má na něm ruce dlouhé jako gibon šedý, vypadá jako zahradní trpaslík s enormně velkou hlavou a hodil by se velice na okrasnou skalku. Jsou v petřínských sadech takové? Myslím, že ano.

Úterý 27. listopadu: protože mi zbyla trocha času, doplním tuhle rubriku o další záznam. Věci, které jsem okomentoval ve dvou posledních glosách, samozřejmě vynechávám.

„Bylo by chybou navazovat na tradice strany za vlády Topolánka“, prohlásil ne sjezdu Strany zelených v České Třebové její staronový předseda Ondřej Liška. Do vedení si navolili mj. extravagantního bojovníka proti radaru Matěje Stropnického a zjevně jako výsledek nějakého archeologického výzkumu tam umístili i pozůstatky někdejší Jihočeské matky Kuchtovou (oba mocně spolupůsobili při hroucení a pádu Topolánkovy vlády). Do místopředsednické funkce se ale probojoval taky Martin Bursík, kterého chtěl pan Liška tímto upozorněním zjevně předem ukáznit (Bursík se ucházel i o předsednickou funkci, ale neuspěl). K tomu je třeba říci, za prvé, že se pan Bursík snažil v Topolánkově vládě působit jako v rámci možností korektní koaliční partner, to je něco, co se u nás absolutně nenosí a neodpouští: ostatně, taky na to tenkrát dojel. V poslaneckém klubu byli i takoví, o kterých se to říci nedá (posl. Zubová a Jakubková, kdo se na ně pamatuje!, pana Stropnického a paní Kuchtovou v této souvislosti nejmenuji, oni totiž v PS neseděli). Pan Liška představoval jakýsi historický kompromis mezi oběma krajnostmi. Jako takový ovšem, k „tradicím strany za vlády Topolánka“ coby ministr školství nedomyslitelně patří.

Jednou z ukrutných nevýhod, které s sebou moje rozhodnutí nekomentovat noviny nese, je, že musím bez dalšího strpět bez komentáře tak hnusné texty, jako je ten Jana Gazdíka ve včerejší MfD. Jakýsi český historik (z Vojenského historického ústavu, odkud odjinud!) se v něm pohoršuje, že na hřbitově v Užhorodě jsou pochováni čeští i maďarští vojáci, přičemž ti maďarští prý těm českým vypichovali oči. Opravdu? A byli to ti, co jsou tam pohřbeni? A všichni? A nebylo by možné, aby lampasáci z VHÚ nechali ty mrtvé, co padli skoro před sedmdesáti lety, v klidu spát? Mrtvé u Slavkova taky nikdo nekádruje. A pak je tu ještě jedno řešení: z hlediska Ukrajiny tam ani čeští, ani maďarští vojáci nemají co pohledávat. Že jsou už dávno mrtví, na tom zjevně podle článku z MfD moc nezáleží: nechť je tedy ukrajinská vláda nechá vybagrovat a pošle do Prahy a do Budapešti (přičemž Maďaři na tom budou biti, aspoň někteří z padlých žili na části území, které Češi překřtili na Podkarpatskou Rus, někdy od devátého století, což se o žádných Češích říci nedá).

Podle agentury STEM je česká veřejnost nakloněnější NATO než EU. Tento průzkum je třeba brát vážně, protože jeho výsledky nejsou v souladu s politikou Lidového domu. Členství v NATO považuje na pozitivní 49%, za negativní 12%, zbytku je to fuk. Členství v EU považuje za pozitivní 30%, za negativní 23% ostatním je to fuk. Myslím, že tak nějak je namíchána dnešní revoluční nálada. Těch, co by chtěli všechno rozmlátit, není sice ani náhodou polovička, ale s těmi, co jim je všechno fuk, dají dohromady slušnou většinu. Základní předpoklad pro úspěch každé revoluce. Výrazným nosným prvkem revoluční nálady je i stanovisko Strany telených, kteří prý k výročí 17. listopadu 1989 napsali: „současná moc sice nepoužívá přímou represi proti názorovým oponentům, nepřijatelné ale je, že mnohé lidi likviduje ekonomicky“. To je podobné, jako když ta (jedno slovo zabaveno) na tiskovce před demonstrací z minulé neděle prohlásila, že vláda vraždí lidi metanolem. Jen o fous mírnější, ovšem.

Ministr a prezidentský kandidát Schwarzenberg odpověděl v dnešní MfD na otázku, zda by jmenoval vládu přímo či nepřímo závislou na komunistech: „Člověk musí dělat spoustu věcí, které si nepřeje, a v politice obzvláště. Jeden dávno zesnulý přítel mi jednou řekl: Víš, v politice jednou vyhraješ, někdy prohraješ, to je normálka. To nejhorší je, že čas od času musíš také spolknout ropuchu. A tak to je. Když tedy nastane situace, že nebude možné sestavit jinou vládu, tak začnu polykat.“ Nepotřebujeme prezidenta, který bude polykat ropuchy, prezidenta jako Emil Hácha, Edvard Beneš nebo jako byli komunističtí papaláši s lidskou tváří z roku 1968 v čele s Alexandrem Dubečkem (zde třeba zmínit, s jednou čestnou výjimkou). Potřebujeme prezidenta, který by se na nich poučil a předem slíbil: ústava mne ani náhodou nenutí, abych jmenoval takovou vládu. Mám dva pokusy o jmenování premiéra a nejsem při tom ústavou nijak vázán: nikoho, kdo by chtěl udělat něco podobného, jmenovat nebudu. A pokud by mne ten, koho jsem jmenoval, zklamal, nebo pokud bych byl ve dvou pokusech, které mi dává ústava, neúspěšný, okamžitě odstoupím. Víc udělat nemůžu, ale když udělám tohle, budu mít dobrý pocit, že jsem udělal to, co jsem udělat mohl a měl.

Považuji za zásadně nemravnou věc zastávat se jakkoli Luboše Palaty a mám minimální porozumění např. pro moderní komiksy, v nichž jsou Poláci vyobrazováni jako prasata (ne proto, že by mi to připadalo „politicky nekorektní“, ale protože mi to připadá hnusné). Přesto mne trochu zaráží, když v dnešních LN píše Maciej Ruczaj v souvislosti s hodně diskutovaným filmem Dozvuky, v němž jde o to, jak údajně dnešní obyvatelé Jedwabného reagují na lidi, co chtějí připomenout pogrom v jejich obci z roku 1941 (jde o uměleckou fikci): „není to snadné, protože na obou stranách (zjevně té polské i té židovské) se nahromadilo mnoho předsudků, mytologických představ, ale i vzpomínek na reálné křivdy“. Film jsem neviděl, na základě toho, co o něm pan Ruczaj píše, rozumím jeho výhradám, ale jedno mi není jasné - cožpak ti upálení z Jedwabného nebyli taky Poláci?