Co týden dal

Úterý 2. října: uplynuly dva dny od chvíle, kdy jsem vyhlásil, že omezím rubriku Co týden dal, a už mne to skoro mrzí. Proč? Dějí se věci.

Nečasův poradce Roman Joch se na svém blogu vyjádřil otevřeně a kriticky k prezidentu Klausovi v souvislosti s nedělním incidentem v Chrastavě. K tomu, co napsal, mám postoj, jaký mívá člověk většinou k tomu, co píší jiní: s něčím souhlasím, s něčím ne. Vzhledem k tomu, co následovalo, mi ale připadá významné to, s čím souhlasím, mj. i proto, že jsou to zásadní věci (naopak rozebírat to, s čím nesouhlasím, by mi vzhledem k okolnostem připadalo neslušné a zavádějící). Pan Joch napsal, že nešlo v žádném případě o atentát a (nepřímo) že Klaus provozuje kremlofilní politiku.

Premiér Nečas reagoval na Jochův text (neobsahuje jen tohle) promptně tím, že svého poradce tak říkajíc vyrazil: „K dnešnímu dni byly okamžitě ukončeny všechny smluvní vztahy mezi doktorem Jochem a Úřadem vlády ČR.“

Premiér si samozřejmě poradce podle svého gusta vybírá a podle svého gusta se jich taky zbavuje. Pokud považuje za vhodné se někoho zbavit, může to udělat mnoha různými způsoby. Zvolil si ten nejdemonstrativnější.

Důvodem bylo (mimo jiné) to, že Joch popírá „atentát“ a nazval Klausovu politiku kremlofilní (navíc pokud jde o kremlofilii, pochválil Václava Havla, což mu nepochybně přitížilo). To obojí se veřejně říkat smí, protože někteří (např. já) si myslí, že je to pravda. Zároveň se o tom smí a má veřejně diskutovat, protože jiní si to zase nemyslí. Ale nemělo by se zas to vyhazovat.

Povaha smluvních vztahů poradce a premiéra není asi v tomto případě běžný pracovní poměr (já jsem kdysi jako poradce jiného premiéra v normálním pracovním poměru byl) a pan Joch se jistě neoctne bez prostředků. To nic nemění na tom, že byl za své názory vyhozen. Dělalo se to kdysi, jsem na to trochu aslergický. Někdo (všimněte si, že jsem nejmenoval pana prezidenta) by byl nejspíš rád, kdyby se to dělalo zase. Nemohu se zbavit dojmu, že tím, co pan Nečas udělal, někomu přinejmenším částečně vyhověl. Nechápu, co si od toho slibuje, už si u něho stejně nepolepší.

Přitom premiér původně zaujal k chrastavskému incidentu střízlivý postoj: „Je to politováníhodná událost, která by se v demokratické společnosti neměla stávat. Každý má v demokratické společnosti právo vyjádřit svůj nesouhlas s politikou, ale tento nesouhlas nesmí přesáhnout rozumnou míru.“ Může sice být spor o to, co je kdy rozumná míra a co ne, v chrastavském případě je však mimo jakoukoli pochybnost zjevné, že byla překročena. Taky Klaus zpočátku k věci přistupoval taky střízlivě a vyjádřil se v tom smyslu, že „pán by měl dostat pár facek“ (což je taky můj názor). Pak se mu začalo zdát výhodnější, když bude, jak s oblibou říkává, „hrát kartu“ atentátu a Nečase přes média zkartáčoval. A kartáč zjevně v případě premiéra funguje.

Ve skutečnosti pan Joch na tom není zase až tak špatně: podobně by na tom byl lodní důstojník z Titanicu, kterého by vyhodili na poslední zastávce před cestou přes oceán.

Analogie má ovšem své meze: na téhle cestě sice loď neztroskotá, jen bude vyměněna větší část personálu. Cestující se ovšem tak jako tak utopí.

Středa, 10. října: Zbylo mi dnes trochu času a dnešní noviny mi připadají docela podnětné, a tak jsem se rozhodl, že učiním zase po nějaké době zápis do téhle rubriky.

Člověk se těžko zbavuje dojmu, že se v Bruselu velmi starají o to, aby rozmnožili už tak dost početný zástup euroskeptiků v naší zemi. Eurokomisařka pro spravedlnost Vivian Redingová navrhuje, aby byly pokutovány všechny větší akciové společnosti v zemích Unie, které nebudou mnít ve svém vedení alespoň čtyřicet procent žen. Paní poslankyně měla být důsledná a měla návrh rozšířit, např. na zastoupení národních menšin, „gayů“ a tak podobně. Je to přízračná blbost, jednak žádný stát, a ten bruselský polostát už vůbec ne, nemůže zasahovat do záležitostí soukromých firem, a jednak pokud jde o širší uplatnění žen ve společnosti, je jistě možné a dobré leccos udělat, ale tento způsob je diktátorský, humpolácký a směšný. Nemělo by se to řešit „dekrety EK“ (na způsob někdejších dekretů prezidenta Beneše)? Europoslanec Falbr k tomu prý prohlásil: „Je to jeden z nesmyslných návrhů, který Evropskou komisi diskredituje. Její starosti (tj. starosti paní Redingové, bd) bych chtěl mít.“ Což mi připadá docela výstižné.

Podobný účinek může mít i zákaz používat pro české výrobky všeobecně název „marmeláda“, pokud neobsahuje aspoň pětinu citrusových plodů. V angličtině totiž prý marmeláda znamená tohle. Jde o bruselskou administrativní inovaci českého jazyka, u nás marmeláda znamená něco jiného. Pokud je význam požadovaný EK zavedený na trzích jiných zemí, je jistě oprávněné, když se tam naši exportéři přizpůsobí, ale proč se tím musíme řídit i doma? Rakousko, Dánsko a Řecko dostalo výjimku právě v tomhle smyslu.

Chtěl bych zdůraznit, že po obojím právě zmíněném pořád ještě nejsem euroskeptik. Ale už to se mnou trochu cvičí.

Iniciativa „Kroužkujeme.cz“ přišla s parodií na předvolební videoklip z roku 2010 „Přemluv bábu“. V tomto případě dědek s bábou přemlouvá veřejnost, aby kroužkovala osoby níže na kandidátkách. „Jestli budou po volbách na kraji sedět debilové a blbečci, bude to proto, že jste volili podle stran.“ Je prý ovšem třeba volit lidi, o kterých víme, „že sbírají hovínka, že nesmrdí, že jsou zkrátka normální.“ Člověk si okamžitě vzpomene na Osudy dobrého vojáka Švejka, přesněji řečeno na Ferdinanda Kokošku, zmíněného hned ve čtvrté větě románu. Vida, tak ten by byl podle iniciativy Kroužkujme.cz volitelný! Čili dnešní nehodní politici se vyznačují tím, že nesbírají psí hovínka a smrdí. Vážné obvinění. A jak to má volič při orinetaci v kandidátkách do krajských samospráv poznat? Má si zajet ke každému kandidátovi před volbami čuchnout? A co když začne smrdět teprve v pátek v poledně? Nebo v sobotu večer? Upřímně řečeno, mne by docela uspokojilo, kdyby kandidát dával naději, že bude dělat rozumnou regionální politiku. V tom případě by mi až tak nevadilo, že smrdí, případně nečistí si zuby (chápu že ten, kdo bude vedle něho sedět v zastupitelstvu nebo v radě, může na věc mít jiný názor). Jinak pokud jde o tenhle videoklip, doporučuji poznámku Martina Weisse z dnešních Lidových novin.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o podobném doporučení miliardáře Karla Janečka, podporovatele občanské inicaivy „Vyměňte politiky“. Ten zase žádá, aby voliči nevolili parlamentní strany a dali své hlasy malým místním partajím. To se v minulých volbách opravdu velmi osvědčilo, tak se dostaly do parlamentu Věci veřejné, původně malá místní partaj či ještě spíš občanská iniciativa na Praze 1. Mitrofanov zmiňuje i dalšího politického novátora tohoto typu, který rovněž nepatří k dolním deseti tisícům, Andreje Babiše, a poznamenává: „Miliardáři u nás postupně získávají nový předmět podnikání, záchranu společnosti.“ To sedí.

Prezident Gauck poskytl před svou dnešní návštěvou ČR rozhovor MfD. Lucie Suchá se ho tázala, zda očekával, že česká strana přistoupí k uznání utrpení, které bylo způsobeno Němcům (rozuměj českým) po válce, podobně jako to učinil on, pokud jde o české utrpení, letos v květnu. Prezident odpověděl: „Každý národ rozhoduje sám o svém přístupu k dějinám a o své cestě k pravdě. V západním Německu bylo zapotřebí studentského hnutí v roce 1968, aby se v širších kruzích než dříve – a velmi bolestně – hovořilo o vlastní vině a aby více Němců začalo pociťovat empatii vůči obětem nacismu. To bylo a je požehnáním, i když těžce nabytým.“ To je řečeno velmi jemně a opatrně, jen nevím, zda to na českou veřejnost zapůsobí jako jakási nepřímá a tichá výzva, abychom se taky trochu snažili. Na základě dlouholeté zkušenosti vím, že to moc nefunguje. Gauck má ovšem pravdu: to je náš problém, ne německý. Eto vaše dělo. K tématu se vrátím. (Paní Suchá ve svém článku píše, že Gauck opustil řady církve, nevím, jak na to přišla. Taky tvrdit, že působil jako evangelický kněz, je hloupost, protestantské církve nemají kněze).

Čtvrtek 11. října: Protože mi zase zbylo trochu času a noviny jsou dnes taky docela zajímavé, několik dalších poznámek do rubriky (v příštích dnech na to nebudu mít moc času, píšu článek, na kterém mi záleží).

Soud rozhodl, že na Marka Dalíka nebude uvalena vazba. Jistě, je to v každém případě rozhodnutí nezávislé na psychóze „honu na korupčníky“, která posedla českou společnost. Na druhé straně, pokud teď pan Dalík náhodou zdrhne, uvede soud do zcela nemožné situace. Expremiér Topolánek prohlásil: „pokud vůbec má Petr Nečas na tu soldatesku vliv, tak jeho motivace je jasná: zastrašení rebelů, odstranění Topolánka, z jehož návratu má paranoidně strach. Je mi líto, ale tohle uvažování je taky paranoidní. Jednak je jasné, že Nečas na „orgány činné v trestním řízení“ vliv nemá (viz jeho nedávné rozčilení nad „policejními plukovníky“), což je OK. Jednak řeči o „soldatesce“ jsou přehnané a nespravedlivé, neexistuje zatím žádný náznak toho, že by se ti lidé snažili o něco jiného, než dělat dobře svou práci. Mluvit o „rebelech“ (v ODS) je nemístné, nejsou to žádní rebelové, ale zjednanci Václava Klause. Že policie má na pana Topolánka jakési podezření se mi zdá být zjevné, ale odstranění? Odkud? Pan Topolánek se přece rozhodl odejít z české politiky a taky to udělal. K panu Topolánkovi se ještě vrátím.

Jakpak to asi mají vymyšlené „rebelové“, pokud jde o hlasování o daňovém balíčku a důvěru vládě, která s ním bude spojena? Situace je pozoruhodná: klíčový rozpočtový výbor PS na základě návrhu Michala Babáka z VV hlasy opozice doporučil ponechat v něm dosavadní sazby DPH (14 a 21%). Vládní koalice prý počítala s tím, že výbor nedospěje k žádnému rozhodnutí. Dva „rebelové“ z ODS se zdrželi, jiní koaliční poslanci absentovali. Zdržení v tomto případě není totéž jako být pro, absence naopak snižuje kvórum. Pokud ovšem návrh projde v plénu, bude se pak hlasovat v závěrečném hlasování o návrhu upraveném, a zároveň o důvěře vládě. Pokud koaliční poslanci návrh nepodpoří, potopí vlastní vládu, pokud ho podpoří, potopí vlastní (původní) návrh. Pěkně vymyšlené! Že by se podobná taktika zrodila v hlavě např. p. Tluchoře nevěřím, není na to dost velká.

Alexandr Mitrofanov v Právu píše o tom, že Putinův režim dal gól Pussy Riot. I u nás se staly případy, že někdo z nějaké skupiny obžalovaných za minulého režimu projevil jistou slabost – v případě paní Samucevičové ta slabost nebyla zase až tak velká, protože se po propuštění se svými kolegyněmi veřejně solidarizovala. Vyvozovat z toho, že režim dal obžalovaným gól je velmi přehnané. Režim dal tak jako tak gól sám sobě.

Ministerstvo obrany hodlá posilovat „aktivní zálohy“, protože tím způsobem prý zajistí bojeschopnost české armády i při snížení počtu profesionálních vojáků – zálohy vyjdou levněji. To je hezká reflexe nad dosavadními úspěchy ministerstva, pokud jde o aktivní zálohy: máme totiž v dobré paměti, že letos v létě byly ministerstvo, potažmo armáda ČR nuceni rozpustit jednu jednotku aktivních záloh kvůli tomu, že hodlala nacvičovat obranu ČR před německou agresí. Zatím to rozpuštění ještě prošlo. Jenomže, holoubci, až tam takových budete mít pět tisíc a pořádně je vycvičíte a ozbrojíte, možná pak už rozpustí oni vás.

Zpět k Mirku Topolánkovi. Poskytl MfD velký rozhovor. Nepochybuji, že tomu, čím se teď zabývá, tedy otázkám využití jaderné energie, rozumí, ale jakkoli beru vážně všechno, co tam říká, zastávám i nadále, pokud jde o otázku Westinghouse versus ruští dodavatelé, primitivní názor, že rozhodování mezi oběma je v zásadě obdobné rozhodování o Marshallově plánu v roce 1947. A považuji za zjevné, že tandem Klaus – Zeman bude tlačit na rozhodnutí obdobné tomu z roku 1947. Taky nemohu souhlasit s tím, co říká k současné situaci v ODS. Pokud prý „rebelové“ (Klausův výsadek v ODS) nemají nějaký plán B, a tím není totální destrukce a čekání na Godota, tak pokládá pokusy o destabilizaci vlády za smrtelné. Jenže „rebelové“ mají samozřejmě plán B – učinit z ODS tím či oním způsobem znovu nástroj politiky Václava Klause. A politika Václava Klause je, v kostce řečeno: nová, silnější, efektivnější demokracie, zbavená rozkladného vlivu „mediokracie“ as „soudcokracie“. Tedy, co si budeme povídat, v konečném plánu volné ruce pro exekutivu, brutálně řečeno posun od demokracie směrem k diktatuře. A uskutečnění tohoto „plánu B“ je nutné za každou cenu bránit. Závěr, který pan Topolánek činí, je ovšem, pokud se zohlední tohle, správný: „Ale kdybych měl této vládě říci ano, nebo ne, tak ji podpořím, protože nevidím lepší alternativu.“ Bylo by po všech stránkách prospěšné podpořit tuto vládu proti Klausovi, problém je jen v tom, zda to premiér Nečas vůbec chce a zda to takovým podporovatelům dovolí.

Mirek Topolánek v tom rozhovoru taky kritizuje velmi tvrdě Jana Fischera („premiér z nouze – král populistů“). Fischer kdysi mohutně přispěl k pádu Topolánkovy vlády (Topolánek mu nahrál neobratnými výroky, které sice nebyly určeny pro veřejnost, ale řekl je v situaci, kdy měl počítat s tím, že se na veřejnost dostanou). Před časem mne požádala paní Jana Klímová z MfD o názor na kandidaturu Jana Fischera, řekl jsem jí ho, zveřejnili z něho jen dvě věty, zopakuji ho zde proto z jakéhosi alibismu všechno (je to malounko, ale jen malounko dotažené):

Pan Fischer je nepochybně schopný politický administrátor, v tom smyslu má předpoklady pro to, aby funkci zvládl.

Mám problém pouze s jeho členstvím v KSČ. Pan Fischer se za ně omluvil, beru to v úvahu, nejsem žádný „morální absolutista“ (rozuměj fanatik) a považoval bych to za dostatečné s jedinou výjimkou, a to je kandidatura na funkci prezidentra republiky.

A to ne pro vznešenost této funkce, ale z pragmatických důvodů a vzhledem k současné situaci.

Pan Fischer, pokud bude zvolen, bude mít za krkem dva zombies: Václava Klause a Miloše Zemana, kteří si oba, jak to vypadá, zachovají značný politický vliv. Klaus k němu bude přistupovat tak, že překazil jeho plány, Zeman s tím, že sedí na místě, jež mělo být jeho.

Vyrovnat se s tímto dvojitým tlakem bude krajně náročné. Bude to chtít velkou pevnost, zásadovost a vytrvalost. U pana Fischera mohu vzhledem k jeho minulosti naopak tušit jistou slabost.

(Ostatně, kdo vyloučí, že se už předem s Klausem nedohodne, dohoda ovšem v tomto případě může znamenat jen to, že bude politickým administrátorem Klausovy politické vůle).

Zároveň považuji za nutné říci: pokud se v druhém kole proti sobě octnou Jan Fischer a Miloš Zeman, budu bez nejmenšího váhání volit Jana Fischera. Vzhledem k výše řečenému nemohu ovšem popřít, že tak učiním do značné míry ze zoufalství.

Howgh.

Pátek 12. října: Václav Klaus prohlásil k nastávajícím volbám: „Jsem zvědav, je to tak nejasné, tak zmatené, ta naše rozhádaná scéna.“ Zlatá slova, jen zapomněl dodat: a jak by ne, vždyť jsem k tomu taky pořádně přispěl.

Hnutí pro přímou demokracii navádí nespokojené voliče, abY ve volbách odevzdali přetržený hlasovací lístek strany, která podle nich nejvíce škodí demokracii. To je mimořádně pitomý návrh, o tom, jak tento neoficiální plebiscit dopadl, se vůbec nikdo nedozví.

Pan Jiří Pehe píše dnes v „Právu o „klausismu“. Jeho projevem prý je, když chce Nečas zvýšit daně, i když „rebelové“ naopak zvyšovat daně nechtějí. Klausismus je tedy všechno. Panu Peheovi je velmi nesnadné vyhovět, zvlášť pokud je někdo z ODS.

V dnešní MfD vyšla fotka lobbisty Marka Dalíka, jak se ukrývá za rohem své vilky, obklíčené novináři. Chtěl vyvenčit psa, ale když zjistil stav blokády objektu, raději toho nechal. Že trápí Dalíka, to bych nějak skousl, ale proč ještě to zvíře, to přece není žádný korupčník, ani domnělý.

Neděle 14. října: Ad volby!!!! Připadá mi skoro nezbytné napsat sem dnes rychle aspoň pár slov o tom, co si myslím o výsledku pátečních a sobotních voleb do krajských samospráv a do Senátu PČR. Je to krajně významné téma, snad se mi podaří o tom do večera napsat komentář, glosu pro reflex.cz, musí se ale napřed objevit tam. Zopakuji tedy ve stručnosti jen to, co jsem včera v noci řekl jedné zahraniční televizní stanici.

Brát výsledky těchto voleb jako jakýsi veliký průzkum preferencí pro budoucí volby do Poslanecké sněmovny lze jen s jistou opatrností. Nicméně, v něčem jsou podnětné.

Tak například, když vyjdeme ze součtu počtu hlasů, které byly v regionálních volbách odevzdány celorepublikově politickým stranám, lze zhruba zjistit, že náš politický model vypadá v současné době takto:

Dominují dvě silné politické strany s podporou nad 20%: sociální demokraté a komunisté.

Pak je tu jedna středně velká strana, ODS, kterou od nich dělí dost velký odstup. Má 12,5% podpory.

A konečně dvě strany malé s podporou kolem 6%: KDU-ČSL a TOP09.

Nikdo jiný by ani náhodou nepřekonal 5% hranici.

Tento stav vlastně od toho, který tru byl ještě v nedávné minulosti, liší jen v jedné jediné, ale bohužel dost podstatné věci: ODS a KSČM si prohodily místa. Tím se naše situace hrozivě blíží situaci Slovensku: jedno velmi silné, dominantní uskupení (říkat mu „levicové“ mi nepřipadá úplně výstižné, spíš by sedělo „postkomunistické“) a zdecimovaná, marginalizovaná opozice. Čeká ODS osud SDKÚ? Rozdíl od Slovenska je dále v tom, že naše dominantní uskupení má dvě hlavy: komunistickou a sociálně demokratickou.

Vinu na situaci má především ODS. Prošla dvěma velkými otřesy: při prvním, v roce 2010, se od ní fakticky odštěpila TOP09 – přesněji řečeno odsála ji část elektorátu. Zvláštní je, že topka o něj ODS sice připravila, ale sebe neobohatila, naopak. V politickém vesmíru, jak vidno, neplatí zákonya fyziky. Co mají oba světy společného je toto: pokud jsem tomu dobře rozuměl, setkáme se ve vesmíru občas s tím, že kolem nějaké masivní, málo kompaktní hvězdy obíhá jiná, která na ní parazituje a odsává jí hmotu (lépe řečeno, obíhají kolem společného těžiště, ale to je blíž té velké). Tento proces probíhá periodicky, hmota se přelévá postupně na jednu, pak na druhou stranu, v každém případě to však nakonec skončí velikým výbuchem, a na místě zbude černá díra.

Druhý otřes byl rozkol v ODS, který započal na sklonku prázdnin a neustále eskaluje. Je mi líto, ale nemohu zastřít názor, že prsty v něm má pan prezident. Nejsem ostatně sám, kdo si to myslí. Vedení ODS ovšem nemá sílu ani ideu, s níž by mohla tomuto tlaku čelit (nikdy po Klausově odchodu si nic podobného nedokázala vytvořit), a tak pan Nečas vytrvale usiluje o kompromis mezi Klausem a něčím, co vlastně ani neexistuje.

K výsledku mocně přispěl i nihilismus a negativismus, který dnes zmítá českou společností: jsme prý v nesnesitelné situaci, zasloužili bychom si něco daleko lepšího. Proč? A co to má být?

Je zjevné, že důsledek toho, co se stalo, proto může být jen další politický rozvrat.

Čtvrtek – pátek 18. – 19. října: protože mi zbylo trochu času a tahle rubrika mi nějak schází, doplňuji pár poznámek k posledním dnům. Zítra odpoledne a navečer tu najdete mimořádný komentář k druhému kolu senátních voleb a jejich výsledkům.

Karolina Peake prohlásila, že je nepřijatelné, aby se z úsporného balíčku vypustila tzv. solidární daň (vyšší zdanění příjmů od 100 tisíc výše), a to v tom případě, že by se zároveň zvýšila snížená sazba DPH. Šťastný a spol. (Klausův výsadek) chtějí daně nezvyšovat (tj. žádná solidární daň, žádné zvýšení DPH), Načas navrhl zvýšit jen základní, vyšší sazbu DPH, a to jen na rok. Protože paní Peake a LIDEM mají nyní v PS blokační potenciál (myslím, že každý tam má blokační potenciál), těžko se zbavit dojmu, že o to zablokování jí právě jde.

V Právu (čtvrtečním) píšou o tom, že bohumínské usnesení se týkalo spolupráce s komunisty všeobecně a omezení na vládní úroveň je následná inovace. Předseda Sobotka k tomu prohlásil: „Je to ustálená interpretace, kterou nikdo nezpochybnil.“ To je podobné jako s výkladem česko-německé deklaraci v tom, že česká strana se v ní lituje jen „excesů“ při vyhnání sudetských Němců, ne však vyhnání samotného. Když je něco ustálená interpretace, neznamená to ještě, že to není dezinterpretace.

Komentářová stránka Práva se až na detaily čím dál tím víc podobá tomu, co v listě vycházelo před listopadem 1989, jen autoři se jaksi obměnili. Např. takový Jiří Pehe: česká pravice si líže rány, antikomunistická hysterie, moralizující eskapády, odpor velké části obyvatel vůči propagandě, která se na ně dennodenně valí (Právo tím pan Pehe samozřejmě nemyslí), politicko-mediální lži „mediální pravice“. „Mediální pravice“ je stejný paušální pojem jako kdysi „mezinárodní imperialismus“.

Za zmínku taky stojí zahraniční rubrika. Exceluje v ní Vladimír Plesník, důstojný nástupce Jana Kovaříka. Slovenskému ministru Lajčiakovi např.. položil otázku: „Přitom Orbán jako (na, doplnil bd) jeden z pilířů vsadil na velkomaďarský nacionalismus a využívá toho, že Brusel je oslabený.“ Hezká otázka, že? Ministr ho ovšem elegantně a diplomaticky poslal někam.

Na otázku, zda chce kandidovat na předsedu ODS, odpověděl senátor Kubera: „Já nemůžu nikdy v životě být premiérem, protože na to nemám sílu. Proto logicky nemůžu být ani předsedou (strany, bd).“ Nejsem vůbec ctitelem pana Kubery, ale přesto je hezké, když někdo v politice ví o tom, že má mimo jiné i nějaké limity. To nemyslím ironicky.

Soudní dvůr EU zakázal používat název „pomazánkové máslo“. Prezident Klaus v té souvislosti prohlásil, že EU už roupama neví co dělat a že by si měla hledět svého. Já nevím, není dobré podléhat emocím, byť i prezidentským, a je třeba brát rozhodnutí případ od případu: např. zákaz označení marmeláda pro produkty, které neobsahují citrusové plody, je nesmyslná buzerace a reforma českého jazyka, která EU nepřísluší (už jsem tu o tom psal). Zákaz označení rum je kdesi na hraně. A zákaz označení pomazánkové máslo má něco do sebe, ten název je podvod, o žádné máslo nejde. Ale v zásadě mi nejde o to, hádat se o jednotlivé případy. Jde o to, že je třeba brát věci s chladnou hlavou.

První místopředsedkyně ODS Němcová navrhuje kompromis s „rebely“. Jenže „rebelům“ jde o faktické znemožnění vlády, ale zároveň zcela zjevně licitují se špatnými kartami (pád vlády nezpůsobí, podřezali by si pod sebou větev, jak by potom rebelovali, to co dělají, je čirý chruščovismus, připomeňme si to ve dny výročí Nikitovy potupné porážky v kubánské krizi). V této situaci je formálně vzato kompromis totéž co kapitulace, nechápu, jak to v ODS mohou nevědět. Paní Němcová je ovšem bytost prostá a důvěřivá, o „rebelii“ říká: „Určitě to není akce řízená panem prezidentem.“ Ježíši Kriste! Chápu, že nemůže říci opak, ale nemusí přece říkat nic.

Veselá hradní suita opět v akci: Petr Hájek v rozhovoru pro Parlamentní listy věští příchod Antikrista. Uskutečňuje se prý rafinovaný plán na zotročení člověka, k němuž plánu „patřila či spíše patří i naše slavná sametová revoluce“. Čertovy oddíly jsou početné: rohy měl zjevně i Václav Havel (při vší úctě k zesnulému prezidentovi, tu a tam mi to tak taky připadalo, ale rozhodně to nebyly rohy čertovské, vidět rohy čertovské místo těch jiných je typické pro fanatiky). Vypadá to, jako kdyby pánové v prezidentově doprovodu dlouhodobě neformálně soutěžili o to, kdo řekne větší koninu. V tuto chvíli pan Hájek jasně vede.

Sobota 20. října – speciál k 2. kolu voleb: Úvodem několik poznámek k tomu, co se dá nazvat výchozí situací:

Velkou roli bude hrát volební účast: čím méně voličů, tím líp pro komunisty. Je třeba říci, že druhé kolo senátních voleb mívá menší účast než to první – jednak jsou lidé už unaveni, jednak kandidáti některých voličů neuspěli a ti voliči pak zčásti ztratili na dalším kole zájem, a jednak druhé kolo nikdy není spojeno s jinými, atraktivnějšími volbami. V minulosti účast kolísala mezi 18 a 33% (nejvyšší byla v roce 2002), před dvěma roky přišlo volit do druhého kola 24,64%, tedy slabší průměr.

Mandáty obhajují, podle stran: ODS třináct, ČSSD šest, KSČM, TOP09, Starostové jeden, KDU-ČSL 1, ostatní a jiní 3.

Do druhého kola postoupilo 10 kandidátů ODS, 23 kandidátů ČSSD, 12 kandidátů KSČM, 3 kandidáti KDU-ČSL, 2 kandidáti TOP09+STAN, 1 kandidát SZ a 2 další, které nespecifikuji.

V druhém kole stojí proti sobě v deseti případech v bratrovražedném boji kandidáti KSČM a ČSSD (toho, jak by se měli „nezainteresovaní“ voliči v tomto případě chovat, se týká moje dnešní poznámka), jen ve dvou obvodech nepostoupil do druhého kola ani sociální demokrat, ani komunista, ze zbývajících patnácti je ve třinácti zastoupen sociální demokrat (proti „nekomunistovi“) a jen ve dvou komunista (proti „nesocialistovi).

Výsledky hlasování budu po 14.00 hodině průběžně komentovat.

Sobota 20. října – do-voleno jest!!!: už drahnou chvíli jsou známy výsledky druhého kola voleb do Senátu PČR. Mám k nim tyto poznámky.

Za prvé: volební účast byla, jak očekáváno, mizerná. 18,61% znamená těsně druhou nejslabší krátkých dějinách těchto „druhokolových“ voleb (nejhorší byla v r. 2004, 18,41%).

Zcela jednoznačný je propad komunistických kandidátů. Komunisté sice obhajovali jen jeden mandát a to se jim podařilo, jenže z 12 postupujících do druhého kola jich jedenáct neuspělo. Dnešní rozhovor pana Filipa v Právu svědčí o tom, jak předsedovi KSČM narostl hřebínek, teď zase trochu splaskne, bohužel ne moc, protože hlavní škoda už byla napáchána ve volbách do krajských samospráv. Na Senátu až tak nezáleží, neboť se nijak podstatně nezměnil poměr sil: případná „ústavní většina“ bloku KSČM + ODS + senátor Dryml nic neznamená, Senát si prostě tak jako tak zachoval svou základní vlastnost, totiž blokovat všechny významnější vládní aktivity.

Sociální demokraté obhajovali šest mandátů, získali třináct. To je na první pohled velký úspěch. Tento dojem je třeba trošku uzemnit. Devět mandátů získali v souboji s komunistou. Minimálně ve třech obvodech pro ně hlasovalo víc voličů než v prvním kole, kde byla volební účast nesrovnatelně vyšší. Dá se usuzovat, že minimálně v těchto třech případech děkují za své zvolení voličům, kteří je nevolil v prvním kole nebo by je za normálních okolností nevolili. Jakoby ti lidé uposlechli výzvy paní Zlámalové z LN: podpořte v druhém kole ČSSD. Ta výzva je podle mého názoru úplně ujetá z důvodů, které jsem vysvětlil v poznámce viz výše. ČSSD cynicky hecuje veřejnost k tomu nejhoršímu, vede bezohlednou a hulvátskou kampaň proti občanským stranám a bez zábran se paktuje s komunisty: proč by za ní v případech, kdy se dostane do úzkých, měli jiní tahat kaštany z ohně! Na tom, zda bude v Senátu o tři komunisty více a zároveň o tři sociální demokraty méně, za těchto okolností vůbec nezáleží, stejně se od sebe nijak výrazně neodlišují. Pozoruhodné taky je, že ze třinácti obvodů, kde kandidát ČSSD stál proti někomu jinému než proti komunistovi, uspěla ČSSD jen ve čtyřech. Takže zase nic až tak moc to není.

ODS nedopadla dobře. V Praze získala dva mandáty, primátor Svoboda to předem označil za obstojný výsledek, navíc ještě další dva. Obhajovala jich třináct, do druhého kola postoupilo deset kandidátů. V obou případech, kde se kandidát ODS setkal s někým, kdo není socialista nebo komunista, prohrál. Na vině je rozvrat v ODS, živený z Hradu, a naprosto nedostatečná schopnost předsedy a vedení strany se proti tomu tlaku jasně a jednoznačně vymezit. V tomto směru naznačují výsledky druhého kola senátních voleb to nejhorší: protože rozloží-li se ODS nebo stane-li se z ní, když si mám posloužit příměrem z astronomie, „bílý trpaslík“, v němž budou dominovat kořeny (ten ypsilon není hrubka) z Hradu, vezme vlastně za své základní rozvržení politických sil, jak se vytvořilo po listopadu 1989. Osou české politiky se stane spolupráce a zajisté i soupeření ČSSD a KSČM. Děs a hrůza.

A poslední nedobrá zpráva: uspěly všechny tři neřízené střely (k vítězství „ostravaka“ se nemohu vyjadřovat, je to v podstatě folklorní záležitost; bude chodit do sněmovny v kroji?), paní doktorka Wagnerová, pan Michálek a pan Okamura. Tedy představitelka toho, co na Hradě a v podhradí opovržlivě nazývají „pravdoláskaři“ (tentokrát ji nominovala SZ), nelítostný Savonarola v boji proti korupci a podnikatelský mesiáš. Zdá se, že veřejnost propadá chimérám: odtud rozumnou praktickou politiku očekávat nelze.

A celkové hodnocení? Výsledek je, lidově řečeno, lepší než drátem do oka. Od budoucnosti si však zatím nic dobrého slibovat nemůžeme.

Středa 31. října: po delší době opět jeden zápis do této rubriky, událostí je mnoho, času málo a do komentářů, co píšu, se některé už ani okrajově nevejdou. Během víkendu bych se tu rád průběžně věnoval kongresu ODS.

Teď k těm událostem: například dnešní rozhodnutí „rebela“ Radima Fialy opustit ODS. Zdůvodnil to nesouhlasem s politikou vedení strany ve věci zvyšování daní, tím, že vedení neprovedlo sebereflexi v souvislosti s výsledky regionálních a senátních voleb, a konečně „Evropskou unií“ (pan Fiala nikdy nesouhlasil s Lisabonskou smlouvou, s evropským měnovým stabilizačním mechanismem a s českou zárukou za dluhy v EU). Nic jiného by ostatně člověk ani nečekal, mohlo toho být jistě víc, ale nebylo by to přehledné a výrazné. Kdyby vystupoval kterýkoli jiný z „rebelů“, řekl by nejspíš totéž. Pan Fiala odchází ze strany a z poslaneckého klubu ODS, ale mandát si pochopitelně ponechává. Kdyby se ho byl vzdal, byl by to býval opravdový šok, a možná by mu jednou postavili před Sněmovnou pomník. Takhle aspoň získá výhodu časnou - nemusí na víkendový kongres strany (protože už v ní není) a nebudou mu tam mýt hlavu, postavení „rebelů“ prý ve straně není dvakrát silné. To je příjemná stránka poslancova protestu. V souvislosti s odchodem pana Fialy se mluví o tom, že vláda ztratila většinu v PS. Jak to, vždyť ji ani formálně neměla, sto ze dvou set poslanců není žádná většina, a fakticky už vůbec ne, je jedno, zda bude pan Fiala v PS hlasovat proti vládě jako nezařazený, nebo se svými pěti, přesněji řečeno šesti kolegy (nevím proč poslanec Šťastný mezi ně není započítáván) jako člen ODS. Hlas jako hlas. Rozhodnutí pana poslance je obtížné vysvětlit jinak než jako určitý nechtěný signál slabosti, a to nejen jeho osobně, ale celé té partyzánské buňky.

V MfD se věnují tomu, co nazývají „zběsilými teoriemi ve vládě“. Kdosi z vládních poslanců prý řekl, že je v jednání dohoda s Věcmi veřejnými, které by podpořily vládu, vzniklou po odchodu Petra Nečase (ta vláda by musela v parlamentu dostat důvěru). Chtějí prý za to ovšem, aby byl vystřídán ministr vnitra, měl by se jím prý stát odvolaný policejní prezident Lessy. Věci veřejné to rozhořčeně popírají, a zrovna takhle to asi neproběhne. Pokud by se ovšem sestavovala nějaká postnečasovské vláda v prezidentské režii, pak VV by jí byly díky nadstandardním vztahům pana Bárty s panem prezidentem jistě opozicí, ovšem opozicí velmi loajální, nejspíš tajnosmluvní. Přesto jako projekt puče demokratického podobně, jako byl ten z roku 1948, mi to připadá velmi zábavné. Už jsme tu dlouho žádný neměli a lidu to možná chybí. Likvidace politických zaprodanců, ztroskotanců a různých pisálků (taky soudcokracie by mohla dostat svůj díl, aby s ní pak nebyly potíže) by mohla proběhnout pod praporem boje proti korupci, ten teď frčí (dal by se zahrnout i boj proti pedofilii, to je zase celosvětový problém v náboženských a mediálních kruzích). Po trošince mučení se každý rád přizná. A pan Lessy, který už jednou vyzval policejní šiky, aby se za něho postavily proti ministerské zvůli, je člověk v určitém slova smyslu pro revoluční akce kvalifikovaný.

Na sedmnáctého listopadu je svolán velký protivládní protest platformy Stop vládě. Není mi jasné, zda k ní odbory patří reálně nebo jen virtuálně. V každém případě předseda ČMKOS Zavadil podle Práva prohlásil: „Tentokrát necháváme účast na demonstraci na lidech. Nikoho do Prahy nesvážíme.“ To je hezké přiznání. Tak jindy to není na lidech? Vypadá to, že zatímco za totáče se demonstranti rozváželi do českých luhů a hájů, dnes se naopak podobným způsobem demonstranti před demonstracemi svážejí. Tentokrát má jít o happening – happening (česky šaškárna) je něco jako v astronomii hnědý trpaslík, totiž demonstrace, která ještě nedosáhla takové velikosti, aby se v ní rozběhly nukleární reakce lidového hněvu.