Slovo k volbám: pozdě, ale přece

Paní Zlámalová napsala včera v Lidových novinách: „Teď mají (rozuměj sociální demokraté a komunisté) ve druhém kole senátních voleb šanci spolu ovládnout horní komoru ústavní většinou. V 10 ze 27 obvodů se jí nedá čelit, rozhoduje se už jen mezi sobotkovci a komunisty. Pro mnoho svobodomyslných lidí je to těžká volba. Vyhnout se jí ale znamená pomoc komunistům, protože jejich disciplinovaní a poměry znechucení voliči přijdou.“

To je prosím nesmysl, chtěl jsem na to reagovat v této rubrice už včera, ale byl jsem večer příliš unavený a nějak jsem to nezvládl, omlouvám se.

Za prvé a jen tak mimochodem: to, že komunisté a sociální demokraté budou mít v Senátu ústavní většinu, je proti minulému stavu změna jen symbolická a v podstatě kosmetická. To, co dělali dosud, tj. brzdit ve všech podstatných věcech vládní politiku, budou moci dělat i dál. Nic se nemění.

A za druhé, nevidím jediný rozumný důvod, proč by měli „všichni svobodomyslní lidé“ podporovat sociální demokraty proti komunistům, a naopak mnoho rozumných důvodů pro to, aby tak nečinili.

Především, sociální demokraté nedali ani v nejmenším najevo, že by snad stáli o to, aby je proti komunistům podpořili voliči občanských stran. Podpora komunistických voličů tam, kde proti nim nestojí komunista, a vůbec všeobecně, je pro ně prioritou, a neradi by se nějakým veřejným prohlášením o tuto podporu připravili. Je to pochopitelné, jistě. Stejně jako to, že za těchto okolností je žádný „nesocialista“ podporovat nebude. Stranou nechávám, že sprostá a arogantní propaganda sociálně demokratické tiskové lobby (např. na komentářových stránkách Práva) a různá hulvátská prohlášení místopředsedy Zaorálka ty, co ČSSD nevolí, nijak nemotivuje k jejich podpoře. I s tím musí ČSSD počítat.

Dále: sociální demokraté v tuto chvíli staví na komunistické podpoře. To je pro ně výhodné - dokud budou komunisté jen jejich slabší bratříček, kterému nezbývá, pokud si chce zachovat vliv, v základních věcech poslouchat. Pokud ovšem tato situace bude přetrvávat delší dobu, bude pozice ČSSD postupně slábnout, pozice KSČM postupně posilovat, hranice mezi oběma partajemi bude mlhavější a mlhavější. A nakonec se nejspíš ukáže, že ČSSD je podobně, jako tomu bylo v letech 1945, dílem prolezlá komunisty (Fierlinger, Hájek) a dílem díky neschopnosti a zbahnělosti svých lídrů (Laušman) neschopná se komunistické invazi nějak bránit.

Pokud ovšem ČSSD pocítí, že jí komunisté začínají přerůstat přes hlavu, bude se muset velmi intenzivně zabývat i problémem své identity ve vztahu ke komunistické straně. Bude muset uvažovat o tom, zda nemá taky něco společného s občanskými stranami, a zda toto něco není např. skutečná, faktická loajalita ke společné vlasti (té vlasti, které samozřejmě taky komunisté jako vždy mají plnou hubu, ale upozorňuji, že v minulosti pro ně ta společná vlast vždycky nakonec znamenala Rusko). Sociální demokraté, upřímně řečeno, nepřistupují moc loajálně ani ke svým komunistickým partnerům, berou je jen jako „užitečné idioty“. Bylo by slušnější, kdyby je brali jako skutečné a nebezpečné oponenty.

A tomu by např. prospělo, kdyby v druhém kole senátních voleb dostali sociální demokraté od komunistů pořádně nařezáno.

Tato glosa je velmi opožděná. Snad ale může sloužit jako vodítko do budoucna pro všechny ty, kteří by měli naopak sklon hrát roli užitečných idiotů, navíc ještě nezvaných, v přetahování mezi ČSSD a KSČM.

20. října 2012