Co týden dal

Středa 1. srpna: senátor Dryml se rozhodl opustit ČSSD, důvody sdělí na zítřejší tiskové konferenci. Pan senátor je někdejší souputník Dr. Ratha, posléze se od něj pragmaticky emancipoval. Podle Práva se „spekuluje“ o jeho přestupu k zemanovcům, senátor to ovšem popírá, zatím prý chce posílit tábor nezávislých senátorů. Řekl bych, že ČSSD by mohlo potkat daleko víc a větších katastrof, než je zrovna odchod pana Drymla.

Do Senátu bude v nadcházejících volbách kandidovat známý bojovník proti korupci prostřednictvím nahrávání pan Michálek. Kandiduje hned za tři strany, za KDU-ČSL, zelené a Pirátskou stranu. Má to tedy pojištěné, byl by v tom čert, kdyby to nevyšlo.

Známý podnikatel Andrej Babiš promění dnes svou iniciativu ANO2011 v politické hnutí. Do hnutí prý přejde všech osmdesát aktivistů iniciativy. To bude tlačenice. Pan Babiš si ovšem stěžuje: „lidé jsou tak apatičtí, že už nevěří, že by se něco mohlo změnit. Zvlášť po té zkušenosti s véčkaři. I za naším hnutím pořád hledají nějaké pohnutky.“ (Pozoruhodné, zjevně se jim nechce věřit, že ANO2011 je hnutí bez pohnutek). Pan Babiš prý musí neustále vyvracet srovnávání s Věcmi veřejnými a Vítem Bártou. To je dobrý signál: lidi snad pořád ještě neztratili aspoň elementární ostražitost.

Po prohraném soudním sporu Kancelář prezidenta republiky zveřejnila výši platů a odměn pana Petra Hájka a Ladislava Jakla. Je to prý průlomové rozhodnutí. To je zvláštní, mně je úplně jedno, kolik bere pan Hájek a pan Jakl.

Čtvrtek 2. srpna: Do Polska přijede Madonna. Zemi si vyvolila citlivě, už jen její jméno tam na hodně lidí působí jako rudý hadr na býka. Vzhledem k tomu, že pop-hvězda je už víceméně stará škatule, musí se snažit, aby její návštěva byla spojena s co největším skandálem. Tady je to snadné, bojím se, že polští katolíci se jí o reklamu nechtě postarají. Zpěvačka mi silně připomíná Güntera Grasse – s jedním významným rozdílem: přes její relativně pokročilý věk je na ni pořád ještě o hodně hezčí pohled. Zpěvačka prý chce dráždit Poláky i tím, že se její koncert časově kryl s výročím varšavského povstání. Nevím, každopádně bude zajímavé, zda Madonna zareaguje na výzvy, aby se během chystané návštěvy Ruska solidarizovala s rockerkami z Pussy Riot. Řekl bych, že nebude tak horlivá jako v úsilí co nejvíc rozdráždit Poláky – přece jen, Rusko je Rusko.

V té souvislosti Právu s chutí citují slova renomovaného britského odborníka na polské dějiny Normana Daviese: „Na tónu oslav Varšavského povstání je něco nezdravého. Smutek by neměl být spojován s triumfem a sebeuspokojením, zejména když povstání skončilo katastrofální porážkou a zničením metropole.“ Davies prý rovněž prohlásil, že je čas skončit s oslavami, které jsou politicky zneužívané. Nevím, nakolik je citace autentická, pokud ano, připadá mi to strašné. Poláci se na sklonku druhé světové války ocitli v bezvýchodné situaci a odmítli se v ní řídit tezí, že svoboda je poznaná nutnost. Já sám bych za katastrofální porážku daleko spíš považoval, když někdo v podobné situaci svěsí ohon mezi nohy a dá průchod otrockým pudům. Katastrofální (i když „pragmatické“) mi připadá spíš tehdejší chování Rusů. A konec konců i to, že Němci byli nakonec nuceni fakticky uznat polské povstalce za legitimní bojující stranu - s těmi, kteří jim padli do rukou, museli zacházet jako s válečnými zajatci - , není zase až taková katastrofa. Pokud chce pan profesor Davies vidět parádní politicky zneužívané oslavy, ať se někdy v květnu až v červnu libovolného roku přijede podívat do naší vlasti. (Umí perfektně polsky, takže mu i čeština bude aspoň částečně srozumitelná.)

V dnešních LN vyšel článek Ivana Gabala (vlastně to není článek, ale proklamace) ohledně „občanských komisí“. Pan Gabal si říká „my“, mluví za Občanskou platformu „Vraťte nám stát“. text je mírně řečeno pobuřující, a jakmile mi bude trochu míň blbě, vrátím se k němu.

Pátek 3. srpna: Jak se dalo očekávat, senátor Dryml nejen vystoupil z ČSSD, ale bude kandidovat v krajských volbách jako lídr Královéhradecké kandidátky SPOZ. Nedá se sice očekávat, že by udělal díru do světa, ale ČSSD to jistě bude nepříjemné. Zeman představuje „vnější opozici“ ČSSD a aspoň část elektorátu strany se na něho pamatuje v dobrém. Senátor Dryml sice zatím nedisponuje charismatem srovnatelným např. s charismatem J. F. Kennedyho, ale aspoň část voličstva ho (zatím, naštěstí) vůbec nezná, takže jí nebude vadit. Občas někdo v ČSSD ukončí kariéru, občas to není úplně dobrovolné: v Právu dnes např. píší o případu bývalého primátora Havířova Františka Chobota a citují jeho slova: „když mi ale někdo něco nabídne a bude se mi to líbit, jsem ochoten pomoct“. Pomocníci se jistě najdou leckde, ne vždy je ale k dispozici takové útočiště, jako je v případě pomocníků z ČSSD Zemanova strana. Aktivity SPOZ souvisí s prezidentskou kampaní jejího guru, ale nejsou asi jen jednoúčelově zaměřeny na ni. Přesto má Stanislav Balík pravdu, když v Lidových novinách upozorňuje na to, že případný Zemanův úspěch v prezidentské volbě by „překonfiguroval úplně celou politickou scénu“. Tedy přesněji řečeno obě největší politické strany, ČSSSD a ODS (Zeman má Klausovu podporu a klaus má podporzu v ODS), což je vlastně totéž.

Skautský tábor někde na Brněnsku napadla skupina mladých opilců a mj. se dožadovali „holek“ (osazenstvo tábora byly děti od 13 do 15 let). Protože policie prý zrovna neměla čas, museli si vedoucí tábora pomoci sami, útočníky nakonec přemohli, svázali a posléze předali policistům. Následně byl jeden z nich obviněn a prvoinstančním soudem odsouzen za omezování osobní svobody. (Omezena byla patrně osobní svoboda útočníků znásilňovat děti). Odvolací soud rozsudek zrušil. Sláva! Škoda ale, že se ve zprávě nepíše, co se stalo s útočníky. Takhle se zdá, že z toho plyne poučení: když vás někdo napadne, vy se budete bránit a následně budete mít ještě u soudu štěstí, možná vás nezavřou.

Z dnešního rozhovoru MfD s advokátem Milanem Hulíkem plyne: původně se domníval, že Babiš je „bolševickej miliardář“. Pak se ale přesvědčil, že tomu tak není. Navíc pan Babiš velmi riskuje. A „kdo mi (tj. panu dr. Hulíkovi) dá dva miliony na kampaň? (rozuměj pro nadcházející senátní volby, bd). Moji antikomunističtí přátelé nic nemají. Dal mi je pan Babiš, aniž si kladl nějaké podmínky. Nejsem mu k tomu ničím zavázán.“ Pan Babiš, zdá se, je jakýsi politický hodný dědeček z pohádky. V případě pana doktora Hulíka sice opravdu hodně riskuje, totiž dva miliony. Našince by to nejspíš položilo, ale řekl bych, že pan Babiš tu ztrátu nějak unese.

Sobota 4. srpna: Na ČSSD a její tiskovou lobby na komentářových stránkách Práva konečně začíná být zábavnější pohled. Ukazuje se, žen původní koncepce – počkat, až se vládní koalice sama znemožní na nepopulárních tématech (úsporná opatření, církevní restituce), a coby přihlížející se lacině provýt a prohulákat k volebním triumfům – asi nebude stačit. Ve volbách totiž vyvstal ČSSD velmi nepříjemný a nesmiřitelný nepřítel v podobě Miloše Zemana. On je totiž nechce porazit, on je chce sežrat. Zeman s Klausem v zádech je velmi nepříjemná perspektiva nejen pro nynější ČSSD, ale pro Českou republiku. Je to alternativa nikoli k stávající levici nebo pravici, ale k politickému systému ČR všeobecně, a to alternativa tak říkajíc katastrofická. Přitom oba braši si rozumí. Proti nim stojí něco, co připomíná spíš cikánský tábor: Nečas by si daleko raději rozuměl s Klausem než se všemi ostatními, Kalousek se Schwarzenbergem mu jdou po krku, ČSSD jde po krku Nečasovi a Kalouskovi se Schwarzenbergem, a na lidech paní Peake a pana Bárty nezáleží. Stávající koalice a opozice není schopna se proti Zemanovi a Klausovi domluvit. Klaus se Zemanem se proti nim domluví bez nejmenších potíží, ostatně už se stalo. Jiří Pehe dnes v Právu píše o tom, že ČSSD by neměla Zemanovým přívržencům ve svých řadách bránit, aby odešli, protože se tak ČSSD zbaví image „postkomunistické strany“, který má „u mladších lidí“. Jenže to by z ČSSD muselo odejít daleko víc lidí než jen Zemanovi přívrženci, řekl bych, že skoro všichni. Skořápka postkomunistická není, obsah zato skoro dokonale. Je ale otázka, zda by v současné době neměla být ČSSD jiné starosti než vylepšovat si postkomunistické image.

Jiří Hanák píše v dnešním Právu: „Jak pravil klasik: kdo ve dvaceti letech nebyl komunistou, neměl duši. A kdo jím zůstal ve třiceti, neměl rozum.“ Pan Hanák se zřejmě pokouší citovat výrok, připisovaný W. Churchillovi, ale skoro se to nepozná bez dementi typu Radio Jerevan: nikoli komunistou, ale levičákem, nikoli duši, ale srdce, nikoli ve třiceti, ale ve čtyřiceti.

Právu poskytl rozhovor první místopředseda ČSSD Hašek. Podal obdivuhodný výkon, dokázal se vykroutit úplně ze všeho. Něco podobného se ovšem nedá provozovat moc dlouho. Občas je taky nutné se aspoň trošku aspoň k něčemu přihlásit.

Pondělí 6. srpna: Předseda ČSSD umístil v sobotu na svůj profil na Facebooku zmínku o jakémsi pakistánském politikovi, kterému v debatě přenášené televizí vypadl umělý chrup, a okomentoval ji slovy: „myslím, že něco podobného nás čeká i v našich prezidentských debatách. Posléze ještě dodal: „Prostě jsem si představil tu partičku mocichtivých sedmdesátníků deroucích se na Hrad a neudržel jsem se.“ Já se taky neudržel a napsal jsem na to téma glosu. Žertování pana Sobotky mi připadá mi jako projev krajního buranství (pan Sobotka ho ovšem následně vydává za smysl pro humor). V zemi, kde lidé nevěří ničemu, nemají rádi nic a nebojí se ničeho, je to ovšem normální.

S čímž tematicky, byť i velmi nepřímo, souvisí další zpráva: naši lékaři (tedy pardon, ne všichni, jen Lékařský odborový klub) se rozhodli, že nám dají zase zahulit. Předseda Engel to upřesňuje. Půjde o dvě akce. První z nich bude jednodenní a spojí v ní síly lékaři všech visegrádských zemí (nepůjde tedy zřejmě o umocněné mezinárodní hnutí „Náš exodus, váš exitus“) a pak něco „razantního a delšího“, i když pouze na národní úrovni - a to se bude týkat vyšších platů. Na první pohled to vypadá jako částečný ústup, původně chtěli na visegrádskou úroveň rozšířit akci „Náš exodus, váš exitus“. Couvli, ale doufám, že i přesto je prof. Halík opět podpoří.

Ministr obrany Alexandr Vondra otiskl v dnešním Právu článek tak bojovný, že by si zasloužil rubriku „Ring volný“. Používá jako správný silový ministr nejrůznějších hmatů a chvatů, aby zasáhl čtenáře, rozdrážděného nacionalistickými orgiemi z května a června, na citlivém místě: připomíná „oduznání mnichovské dohody britskou vládou“ (britská vláda tak učinila 5. srpna 1942). Text obsahuje spoustu velkých a dutých slov a chválí mj. „ryze pragmatické“ sovětské postoje, které donutily proradné Brity, aby si „začali konečně uvědomovat rizika svých dosavadních postojů“. Já bych zase chtěl jen upozornit na ryze pragmatickou stránku článku pana ministra: 28. 10. t.r. mu vyprší senátorský mandát, a ten je ve srovnání s ministerským křeslem přece jen spolehlivějším záchranným kruhem pro rozbouřené moře současné české politiky. A v nouzi každý volič dobrý.

Polsko žádá vlastní protiraketovou obranu propojenou s NATO, vládě to navrhl prezident Komorowski a získal podporu všech parlamentních politických stran (to je pozoruhodné, oni nemají žádnou stranu řízenou z Moskvy a jsou tedy schopni se shodnout na něčem, co považují za společný, národní zájem). Polský prezident při té příležitosti údajně prohlásil: „Bylo naší velkou chybou, že když jsme v minulosti přijali americkou nabídku na účast v protiradarovém systému, nevzali jsme dostatečně na zřetel riziko spojené s výměnou prezidenta USA“. Nepřipadá mi to vůbec přesné. Poláci hlavně nevzali v úvahu riziko spojené s faktem, že na jihu sousedí se zemí, kde drtivá většina obyvatelstva má v současné době na rozdíl od Poláků odpor k tomu se nějak moc bránit. Obama je v tom v této věci nevinně.

V MfD věnovali celou stránku olomouckému hejtmanovi Martinu Tesaříkovi. Moc jsme to nečetl, zaujalo mne pouze to, jak je pan hejtman fotogenický. A tak mi nad přiloženou fotografií (pořídil ji fotograf MfD Luděk Peřina) jen přišlo líto, že pan hejtman nekandiduje na prezidenta. Určitě by ho zvolili, a pak by se třeba výsek z té fotografie stal předlohou dopisní známky s popiskou „Česká republika“ a drobným textem „Martin Tesařík, prezident ČR“. Protože ctím autorská práva a samozřejmě nemám k dispozici dotyčnou fotočku v elektronické podobě, můžu o realizaci téhle představy jenom snít. Škoda! Najděte si foto v papírové MfD.

Úterý 7. srpna: Uchazeči o funkci prezidenta se množí, a to i ve stranách, které už své „oficiální“ kandidáty nominovaly. Kandidovat hodlá např. advokátka Klára Samková, takto členka TOP09 (a zastupitelka za TOP09 na Praze 2). Nedomnívá se, že by oslovovala stejný elektorát jako předseda strany Schwarzenberg, jehož TOP09 už jmenovala: JUDr.Samková chce oslovit „tzv. obyčejné lidi“, na něž dopadá tíže hospodářských problémů, Schwarzenberg prý „nikdy nekoukal na to, jestli stojí margarín o korunu víc“. Tenhle argument mi zní poněkud bolševicky (viz moje dnešní glosa). Pan Schwarzenberg nemá velkou šanci ani na to, že by postoupil do druhého kola, paní Samková má podle mého odhadu šanci ještě o hodně menší a navyšovat ji poznámkami o margarínu asi moc nepomůže. Mohlo by to ale uškodit Schwarzenbergovi. V KDU-ČSL bude konkurovat europoslankyni Rothové pan Jiří Karas, bojovník proti potratům a nynější český velvyslanec v Bělorusku. Tam je to ale, řekl bych, po všech stránkách a úplně jedno, zde se, pokud jde o šance, pohybujeme v oblasti nekonečně malých čísel.

Jinak ale prezidentská kampaň působí v ČSSD a jejím intelektuálním zázemí dosti destruktivně. Jiří Pehe napsal v Právu, že by se ČSSD měla politiků, sympatizujících se Zemanem, raději zbavit. Nevím, proč má komentátor poskytovat rady vedení nějaké strany – jistě, člověk se tomu občas, třeba nechtě, nevyhne, ale je to chyba a nemá se to. Pan Pehe to v případě ČSSD dělá systematicky a vysloužil si za to poděkování od místopředsedy Škromacha, evidentního Zemanova sympatizanta: „Pehe nám začíná dělat kádrovou politiku. Všichni, které podporoval, nakonec skončili na politickém hřbitově. Ten člověk nemá o soc. dem. ani šajnu, ale dlouhodobě pracuje na likvidaci politického vlivu ČSSD i se svými podporovateli… Pane Pehe, vy nebudete nikoho z ČSSD vyhánět, my jsme ČSSD dovedli k vrcholu a do Strakovky. V té době byl Pehe ještě radičem lidovců…“ Problém je, řekl bych, v tom, že komentátor má komentovat a poradce má radit. Z vlastní zkušenosti vím, že obojí je neslučitelné, a že pokud chce člověk dělat obojí najednou, stane se z něho dřív nebo později politický lobbyista, v podstatě bezbranný proti útokům, jako je ten Škromachův.

Na předvolební árii ministra Vondry, o níž jsem tu psal včera, reaguje dnes rovněž v Právu Miloš Balabán. To, co píše, je jako obvykle „pravdě poněkud podobné“. Mluví o tom, že v Mnichově v r. 1938 hodili jediný skutečně demokratický stát ve střední Evropě přes palubu jeho dosud největší spojenci. S tou demokracií to nebylo zase až tak jasné, snad by se dalo říci, že uspořádání toho státu se ve střední Evropě nejvíc podobalo demokracii. To ale není rozhodující, přes palubu se nemají házet ani ne zcela demokratičtí spojenci, i když z hlediska dnešní „politické korektnosti“ se to nejen smí, ale musí. To, zda západní spojenci, jak nám za totáče vtloukali do hlavy bolševici a dnes pan Balabán, měli, respektive vůbec mohli otevřít druhou frontu dřív než v létě 1944 (bojovalo se ovšem v Itálii a v Tichomoří), rád přenechám odborníkům, byl bych jen rád, kdyby to byli ještě taky nějací jiní než pan Balabán (jako laik si myslím, že nemohli). Podle pana Balabána je vývoj v roce 1948 a později důsledkem chyb spojenců předválečné ČSR. Jistě, Anglie a Francie se v Mnichově nevědomky a nechtě zřekly možnosti do budoucna významně politicky ovlivňovat středovýchod Evropy. Jenže přestat u toho je typicky česká snaha svádět všechno na ty ostatní. Táčky významných českých politiků se Stalinem, prohnilost zkomunizované české inteligence, nezvládnutá slepá nenávist, která zachvátila po válce českou veřejnost a jíž se nikdo nesnažil účinně čelit – to je náš nezanedbatelný příspěvek k tomu, že jsme se postupně stali na dlouhá léta ruskou kolonií: také vlastním přičiněním a mimo jiné i z vlastní blbosti, nezapomínejme na to. Mám dojem, že pan Balabán a pan Vondra mají přece jen něco společného: oba by se jistě shodli na tom, že takhle to vůbec nebylo.

Středa 8. srpna: Knihovna Václava Havla uspořádala spolu se společností Prague Pride, která pořádá každoroční pochody homosexuálů Prahou, první veřejnou diskusi českých prezidentských kandidátů. Zúčastnili se Jan Fischer a Miloš Zeman (tedy první dva v pořadí podle preferencí), a pak Jiří Dienstbier, zřejmě jako kandidát nejprogresivnější strany. Tématem byly kvóty pro ženy v politice a v byznysu, sociálně vyloučené oblasti, podepisování Lisabonské smlouvy, církevní restituce, zahraniční politika, preferenční hlasy a postavení seniorů. Témata mi připadají poněkud přetížená pravdou a láskou, ale budiž, to je věc pořadatelů. Šlo o komorní akci, účastnilo se asi 80 diváků, nejspíš „osobností“. Zarážející je jen jedna věc. Kandidáti se hádali (jak by ne, jsou to političtí konkurenti), občas se dva z nich dokonce na něčem shodli. Nakonec si ale nepodali ruce. Zřejmě se už i na této intelektuální úrovni prosazuje pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Nedovedu si představit, že bych volil člověka, který neovládá nebo neuplatňuje základní pravidla slušnosti, i kdyby jeho program byl jinak dokonalý. Takovým lidem nedůvěřuji, jejich chování vykazuje bolševická rezidua.

Věci veřejné kandidují don Senátu Ludmilu Havránkovou, která je držitelkou českého rekordu: osmnáct let totiž blokovala stavbu dálnice D11 (nakonec si vyblokovala náhradní pozemky a devadesát milionů). Myslím, že si ji vybrali hodně citlivě, hodí se k nim.

Armáda ČR podle dnešních LN nedokáže plnit všechny své úkoly, je ve stavu nouze a mnoho vojáků bude muset odejít. Jedinou záchranou jsou prý aktivní zálohy. Jde o dobrovolnické sdružení, které má nyní přes tisíc lidí a do budoucna jich má mít až 6000. Kdysi mne zaujal na internetu námět bojového cvičení, které zřejmé část aktivních záloh plánovala: šlo o to, jak ubránit ČR v krizové situaci, kdy se na nás vrhnou zpupní Skopčáci, naši spojenci nás jako obvykle zradí, Slováci a Poláci by nám rádi pomohli, ale budou se bát(!), a tak všechno zbude na aktivních zálohách. Je zajímavé, že o Rusech tam není ani slovo (zřejmě z důvodu utajení). Námět byl k dispozici na internetu, upozornil jsem na něj na svých stránkách, věc i se pak chytil Tomáš Pecina. První důsledek byl, že námět z internetu zmizel. Pak se ministerstvo obrany od cvičení kroutivým pohybem distancovalo. Celý tyá_tr byl zároveň směšný a hnusný. Na základě těchto informací by si normální čtenář dovedl představit, že aktivní zálohy provedou vojenský puč a zbaví naši zemi zaprodanců a zkrachovanců. Až bude po všem, ministerstvo obrany se od nich distancuje. Nebylo by užitečnější mít místo toho víc dobrovolných hasičů? Ti nemívají takové blbé nápady. A hasičský puč, to tu ještě nebylo.

Čtvrtek 9. srpna: Miloš Zeman se nechal slyšet, že by se jakožto prezident rád zasloužil o rehabilitaci politické kultury v zemi. Je to trochu podobné, jako kdyby notorický kleptoman prohlašoval, že povede úporný a důsledný boj proti kradení.

Asi čtyřicet „osobností“ z oboru veřejného života se podepsalo pod výzvu senátorům parlamentu ČR, aby hlasovali pro církevní restituce. Text výzvy ani podpisy jsem v papírových novinách nenašel, na internetu je k dispozici zde. Tématu se týká moje dnešní glosa.

Senátor KDU-ČSL Petr Šilar prohlásil, že nepodpoří církevní restituce a zdrží se v té věci hlasování, a to kvůli výši finanční náhrady. Vadí mu prý, že stát si tím církve vlastně zavazuje a kupuje. To je zvláštní, co si lidi všechno dokáží vymyslit. Představme si (příklad je jistě zjednodušený, to je typické pro všechny příklady), že vám někdo ukradne tisícovku. Po padesáti letech se polepší a rozhodne se, že vám ji vrátí. A vy to odmítnete s tím, že si vás chce koupit. Bylo by po všech stránkách lepší, kdyby byl pan senátor řekl na rovinu, proč nechce pro restituce hlasovat, a netahal nás takhle za nos. Možná by se to dalo pochopit. Rozhodně spíš, než tohle pseudozdůvodnění.

Martin Komárek zveřejnil dnes v MfD naprosto neuvěřitelný komentář k případu Pussy Riot. Tvrdí např., že členky skupiny „ruského medvěda záměrně dráždily a medvěd se nechal vyprovokovat.“ Co je na tom špatného? Musí se kolem medvědů chodit po špičkách, abychom je nevyprovokovali k nejhoršímu? To je argument jako z minulého režimu. Pokud se někdo nechá vyprovokovat, je to v první řadě jeho problém. Akce jako ta Pussy Riot je prý „součástí moderního trendu, kdy umělci na sebe čím dál tím víc přitahují pozornost mimouměleckými prostředky“. Mimoumělecké prostředky smějí přece používat všichni. I tento l´art pour l´artismus u nás kvetl za totáče. Jsou země, kde se člověk „mimouměleckým prostředkům“ prostě neubrání, a je to problém těch zemí. A je rozdíl v tom, označuje-li někdo za fašistický režim Velkou Británii nebo nějakou více či méně zamaskovanou diktaturu. Příklady, které pan Komárek uvádí, jsou demagogické a nevěcné. Například: do katedrály svatého Víta vtrhne v den pohřbu Václava Havla trojice zakuklených dívek. Než je ochranka zneškodní, stačí neuměle zapět, že Havel byl fašista a zrádce národa. Jenže akce se nekonala v den Putinova funusu, o fašistech a zrádcích nebyla řeč, a na to, posuzovat úroveň zpěvu těch dívek, není teď ta správná chvíle (je příznačné, že pan Komárek pro to nemá cit). Prý u nás šel Roman Týc na měsíc do vězení za to, že vyměnil sklíčka v semaforech. To není pravda, šel do vězení, protože odmítl zaplatit pokutu, k níž byl pravomocně odsouzen.

Pátek 10. srpna: Václav Klaus před časem podpořil policejního prezidenta Lessyho v jeho sporu s ministrem Kubicem. Udělal to nepochybně v zájmu toho, aby současná vláda byla i nadále slabá a rozdělená a on mohl snáze lovit v kalných vodách. Lessy teď obvinil ministra vnitra z vydírání. Situace, jaká se tu vytváří, je bezvládí. Klaus je schopný je živit, ale nemá ve veřejnosti ani náhodou takovou podporu, aby je pak mohl osobním nasazením zvládnout. Celé to spadne na hlavu i jemu, a těžit z toho budou jiní. Má dobrou šanci dopadnout jako dr. Edvard Beneš.

Místopředseda ČSSD Zaorálek (patrně největší indolent, jaký se dnes angažuje v politice), obvinil katolickou církev z „kolaborantské role za protektorátu“. Pan Zaorálek žije duchem pořád ještě v padesátých letech minulého století, přesně to nás tenkrát učili ve škole. Nejde o to překonat stalinismus, ale korigovat některé jeho „omyly a přehmaty“. Tedy o stalinismus s lidskou tváří. Naneštěstí je tu takových jako Zaorálek velmi, velmi mnoho.

Tak například sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek v Právu konstatuje, že „vedle pochybných politiků máme i pochybné reprezentanty církví“. Podobně jsme na tom byli i po únorovém vítězství pracujícího lidu v roce 1948, a víme tedy, jak situaci řešit, pan Jelínek to ostatně naznačuje: politiku můžeme provozovat i bez jedinců, co se vyřadili ze slušné společnosti.“ Přesně to se tenkrát stalo. Upozorňuji, že se z politiky vyřazují vždycky jen jedinci, obvykle jich ovšem bývá na statisíce. To ale nic nemění na jejich statutu jedinců (ještě působivěji zní „hrstka jedinců“, případně „hrstka nezodpovědných jedinců“). Taková terminologie patří ke každé ideologii stalinského typu, i když má momentálně pořád ještě lidskou tvář (každý stalinismus má lidskou tvář nejdřív – když ptáčky lapají –, a pak se o ni pokouší nakonec, když chcípá. Mezi těmito dvěma tapami se ovšem vesele vraždí).

Jinak podle Práva je všechno na nejlepší cestě, protože „náboženství celosvětově slábne“. Odvolávají se na průzkum sítě WIN-Gallup International. Nějak se mi nezdá, že by to platilo taky např. o islámu. Muslimové bývají nerudní (viz případ Salmana Rushdího apod.) a tak by výzkumy Win-Gallup International mohly skončit tím, že ústředí té úctyhodné instituce vyletí do vzduchu.

V MfD píší o tom, že TOP09 se štěpí – údajně na „lidovce“ kolem Kalouska, starosty a posléze havlovské liberály kolem Schwarzenberga. Nebude to asi ani tolik věc ideologie jako pragmatická reakce na problémy strany s preferencemi. Miroslav Kalousek si v aféře paní Parkanové počínal jako by ztratil jakýkoli pud sebezáchovy. Z vládní politiky a zejména z úspěchů opozice mezi lidem (jak by ne, vládní politika je nepopulární, každý by rád dělal potřebnou a nepopulární politiku, ale jen tenkrát, když by za ni nemusel platit preferencemi) jsou nervózní starostové, ztrácejí podporu v regionech a začínají se ohlížet, kde nechal tesař díru. Není vyloučeno, že projekt vybudovat jakousi opravdovější ODS, jednak důslednější, jednak s lidskou tváří, se hroutí. Není divu, byl předem odsouzen k nezdaru, stejně jako ODA, stejně jako US.

Fraucimor dr. Ratha zakládá novou politickou stranu, „Středočeši2012“. Pan doktor se samozřejmě musí snažit, hrozí mu, že se na něho zapomene, a to by byl definitivní konec.

Sobota 11. srpna: KDU-ČSL plánuje reformu: chce se přejmenovat na pouhou „Lidovou stranu“. Vypadlo by jednak Československo (což je pochopitelné), jednak křesťanství. S tím druhým je ovšem problém, jedna část elektorátu strany ho vyžaduje, druhé překáží. Nejlepší by bylo vymyslet to tak, aby tam zároveň bylo i nebylo. Toť úkol pro tvůrce PR pidistrany.

Policejní prezident Lessy podle Práva prohlásil, že ho jeho ministr (vnitra) vydírá a utiskuje. Ministr se dopálil a předal věc k prošetření generální inspekci bezpečnostních složek (jde o podezření ze spáchání trestného činu). Policejní prezident nato řekl, že „některá jeho slova byla vytržena z kontextu“ (odvolávka na vytrhávání slov z kontextu je obvyklá forma vykrucování). Nato dal server novinky.cz k dispozici nahrávku rozhovoru. Vztah mezi ministrem a policejním prezidentem, který je sice jeho podřízeným, ale nelze ho odvolat, je výraznou zvláštností demokracie po česku. Pana Lessyho dosadil Bárta, tedy pardon John, a podporuje ho Klaus. To mluví za všechno. Velmi šikovně vyrobená slepá ulička: ať se v tom vláda vaří.

Miloš Zeman se s radostí obul do vedení ČSSD ve věci kampaně proti církevním restitucím. Připomíná mu Árijský boj. Zároveň žádá, aby o restitucích rozhodli voliči v referendu (tím by bylo možno je pohodlně zabít bez problematické propagandy, veřejnost je proti zhruba stejně intenzívně, jako byla před časem proti americkému radaru). Bylo by to vyčůrané, bez zbytečného kraválu, problém je jen v tom, že o referendu by bylo třeba přijmout zákon, pokud se nemýlím, ústavní většinou. Zeman jde ČSSD nelítostně po krku a současně jí uděluje neschůdné hraběcí rady. A Sobotka s Haškem se pomalu dostávají do situace, v jaké kdysi byli Špidla s Grossem.

Ruský vicepremiér Rogozin prohlásil o zpěvačce Madonně poté, co se zastala Pussy Riot (nečekal jsem, že to udělá, mýlil jsem se), že je bývalá kurva. (Stranické ústředí to reprodukuje slovy „vicepremiér se na adresu Madonny vyjádřil skepticky“. Velmi expresivní skepse!) Je to krásný příklad galantnosti přímo z centra ruské státní buranokracie. Byl bych docela rád, kdybychom do tohoto mocenského a kulturního okruhu ani v budoucnu nemuseli patřit, jen se obávám, že nám to zase nevyjde: lidu je to fuk.

Pondělí 13. srpna: v Právu píší (a je to nepochybně pravda), že české vlády (tj. ta Fischerova a Nečasova) zaujímaly a zaujímají radě ministrů EU postoje nejvzdálenější Velké Británii – tedy přesněji řečeno, jak z následujícího vyplývá, velmi často hlasují shodně s většinou členských zemí. Velká Británie zaujímá minoritní stanovisko v 34%, ČR jen v 9%. To je jednak přirozené (jsme výrazně menší než Velká Británie a taky ve společenství máme menší politickou a hospodářskou váhu), a jednak existujeme v geopolitickém kontextu přece jen trochu odlišném od Velké Británie (např. nejsme ostrov). To není nic proti Velké Británii, ani z toho neplyne, že bychom tam, kde je to pro nás užitečné, neměli usilovat o její podporu, a tam, kde je její stanovisko správné, ho neměli podpořit. Dá se z toho vyvodit asi méně, než co si od toho v Právu slibují, s jednou výraznou výjimkou: že představa o výlučném česko-britském spojenectví, které prosazuje nacionalistické (všimněte si, že nepíšu fašistické) křídlo ODS se zjevnou podporou Hradu, je nesmyslná nostalgická reminiscence zároveň na dvě dávno uplynulá období, které navíc nejdou vůbec dohromady: na první republiku a na léta 1945-8.

Poté, co se prezidentští kandidáti na diskusi v hnízdě Pravdy a Lásky, Knihovně Václava Havla (zvlášť legrační je, že jedním z hlavních témat byla lidská práva) pohádali jako psi a navzájem si nakonec ani nepodali ruce, propadli jakési kocovině. Zřejmě má lokalita přece jen jakousi magickou moc. Miloš Zeman například přišel na to, že není dobré, aby na sebe prezidentští kandidáti navzájem útočili (má pravdu, nedělá dobrý dojem, když se kandidáti na budoucího poloboha rvou před veřejností jako koně). Za odstrašující příklad ovšem uvedl svého protikandidáta Dienstbiera. Rovněž Fischer je pro konkrétní odpovědi na konkrétní otázky a proti osobním útokům (pro spravedlnost budiž řečeno, že pan Fischer nepatří zrovna k agresivním útočníkům). Jedině Jiří Dienstbier považuje za významné vést „podobné debaty“, jaká zazněla v Havlově knihovně a na názorové konfrontaci (má na mysli styl „jste prašivý skunk, vážený pane“?) nevidí nic špatného. Ostatně co mu zbývá, je v té soutěži o trůn outsiderem a musí se snažit, aby si ho někdo všiml.

ČSSD by v regionech, kde se ještě uplatňují křesťanští voliči, ráda zmírnila kampaň proti církevním restitucím, která neudělala moc dobrý dojem. Tak to vypadalo dnes. Zítra to bude vypadat tak (není to věštění, píšu tyhle řádky v úterý a už jsem četl i dnešní noviny), že se naopak od toho předsevzetí zase distancuje, a to taky v regionech. Sama kampaň je buranská a ohavná, stanovisko strany po všech stránkách legrační a už i jen z technického hlediska nešťastné. K tématu se vrátím.

Jiří Pehe píše v Právu, že strašení „řeckou cestou“ bylo politickou lží, protože českým financím nic podobného nehrozilo. Nerozumím tomu, jak to může vědět: bylo by to zjevné, kdyby byla vláda ve své finanční politice nebezpečí „řecké cesty“ úplně ignorovala (nejlépe kdyby se ke kormidlu dostala socialistická vláda) a po nějakém čase (asi po delším, než jaký zatím uplynul) se ukázalo, že se nic neděje.

Neurovnaná situace v Egyptě se vyjasňuje, prezident Mursí sesadil armádní špičky. Něco podobného udělal před časem prezident Gül (nebo premiér Erdogan, nebo oba) v Turecku. Evropští veleknězové pravdy, lásky a lidských práv se nad tím sice mohou rozplývat blahem, ale není proč: armáda se až doposud vždycky v islámské oblasti uplatňovala jako jediná možná záruka sekulárního státu. Demokracie, jak ji rozumíme, nemůže existovat bez sekulárního státu. A alternativa k sekulárnímu státu v islámském politickém terénu není demokracie a socialismus švédského typu, ale islámská totalita, s níž nelze komunikovat, protože nám půjde po krku.

Nechtěl jsem se vyjadřovat k akci Prague Pride, připadá mi, že ve veřejné debatě je hodně hysterie.Zejména reakce pražského podhradí (iniciativa D.O.S.T. s její předseda Semín) mi připadají přehnané. Dnes ale MfD přinesla podrobné zpravodajství o tom, jak se dvěma homosexuálům (politicky korektně gayům, ale já natolik korektní nejsem, na druhé straně nepovažuji za lidsky korektní mluvit o deviantech, jak to učinil pan Hájek od Klause) narodila holčička. Zatoužil jsem se dozvědět podrobnosti o průběhu těhotenství a o porodu, ukázalo se pochopitelně, že k tomu, aby porodili dítě, si museli opatřit „dárkyni vajíček“ a „náhradní matku, která by dítě odnosila“. České zákony podobné mateřství neumožňují, a je to moc dobře. Skutečná matka je dárkyně vajíčka. Podobně je skutečná matka homosexuální matka, která se nechá uměle oplodnit (a homosexualita matky není žádný důvod k odnětí dítěte). Z formálního hlediska se to může zdát nespravedlivé. Jistě, život bývá nespravedlivý a jeho nespravedlivost je možné jen zmírňovat, ne úplně odstranit (to je podobné jako s restitucemi). Homosexuálové jsou lidé handicapovaní. Za svůj handicap nemohou a jejich handicap jim nebrání být společnosti stejně užiteční jako jiní. Proto je správné, když to stát zohlední v zákonech jako je ten o registrovaném partnerství. Pokud jde o jejich emancipační vyvádění, je sice poněkud nesnesitelné, ale tak už to v životě chodí, že emancipující se menšiny (například Češi v 19. století) občas nesnesitelně vyvádějí. Slušný člověk by to měl skousnout. A hlasatelé homosexuální „hrdosti“ mi připadají přece jen snesitelnější než novodobí Torquemadové. Existuje jedna o hodně horší věc, než je homosexualismus, envronmentalismus, humanrightismus atd.: totiž fanatismus.

Španělští odboráři provádějí loupeživé nájezdy na supermarkety a kořist rozdělují chudým a potřebným: uvízne jim taky něco pod nehty? Vždyť chudí a potřební jsou nepochybně i oni. Jaká inspirace pro pana Zavadila a spol.!

Ondřej Neff vytýká vládě, že nedostatečně vysvětlila veřejnosti podstatu a prospěšnost církevních restitucí. Je to vděčná výtka, dá se totiž říci vždycky a o všem, a vždycky je to pravda. Jsou i jiné takové okřídlené pravdy, například (uvádím namátkou jednu, bez konkrétní souvislosti s projednávaným tématem) že když je někdo čuně, zpravidla se mu nedá tato skutečnost rozumně, přesvědčivě a hlavně dosti rychle vysvětlit. Ožehavé politické problémy leží obyčejně v konfliktním terénu takto vymezeném, a politikům občas nezbývá než využít legitimní převahy (např. většiny v parlamentu) s nadějí, že se lidi podaří přesvědčit (protože např. nikdo není čuně osudově a jednou provždy), a zároveň s rizikem, že se to do budoucna nepovede, a že pak riskující nakonec zákonitě a po zásluze prohraje. Nebyl bych proto k Nečasově vládě tak přísný, pokud by projevila odvahu a restituce přes všechen kravál, který se mi dosti hnusí, parlamentem protlačila.

Úterý 14. srpna: premiér Nečas se postavil proti Lessymu a kritizoval jeho slova o tom, že ministr ho utlačuje a vydírá. Lessy ovšem ví, že si to může dovolit, je v podstatě neodvolatelný a má podporu prezidenta. Premiér Nečas se dostává nepřímo do konfliktu s prezidentem, což ani trochu nezamýšlel. Prezident ho do té pozice vmanévroval, ve chvíli a ve věcech, které se mu nejlépe hodí. Má nad ním převahu.

Pokud jde o propagandu ČSSD proti restitucím, je zase všechno jinak. Vedení se podařilo zlomit odpor krajů, v nichž si slibovali, že by je mohli volit i křesťané (pět procent hlasů se přece hodí) a kampaň se nebude omezovat. Hejtmani dali najevo, že se jede nekompromisně dále, jen na nižší úrovni tu a tam ještě někdo remcá.

Dr. Rathovi výrazně zmírnili vazbu a není vyloučeno, že bude záhy propuštěn na kauci. Začne docházet do parlamentu a vnese do politického sporu mezi „pravicí“ a „levicí“ novou dimenzi. Bude to sice ohavné, ale bude to mít i své zábavné stránky. „Politici by o Rathovi už nejraději neslyšeli“, zní titulek v Právu. Jistě, hlavně ti sociálně demokratičtí.

Petr Uhl vyjádřil svůj postoj k olympiádě: byl „negativní fanoušek“, přál si, aby „borci“ z ČR medaile nedostali, protože to údajně přispívá k nacionalismu. Lituje, že politici, hlásící se k levici, zaujali k OH kritické postoje, jež jsou tradiční nestalinské levici vlastní. Pan Uhl je naprosto bezohledný demagog a mohl by být velmi nebezpečný, kdyby naštěstí nebylo těchto roztomilých úletů, díky nimž ho těžko může někdo brát vážně. Svým souvěrcům dělá spíš ostudu, odlákává jim lidi a je pro ně nebezpečný. Patří k tomu typu salonních komunistů, kterých se komunističtí pragmatici typu Stalina a Gottwalda zbavovali jako prvních.

Zřejmě taky z nedostatku jiných atraktivnějších témat bojují teď pražští umělci a vysokoškoláci za záchranu našeho národního bohatství, lázní Kyselka. K bohatství jsme přišli „konfiskací“ (vznešené slovo pro zákonem legalizovanou krádež) v roce 1945, tehdy se podle Benešových dekretů staly objekty naším národním pokladem. Možná by to měl někdo z protestujících připomenout, aby byl národ v obraze. A taky přísloví: snadno nabyl, snadno pozbyl. Forma protestu je happening (česky šaškárna), protestujících tedy není moc.

V MfD cituje Jan Jandourek pražského politika z KDU-ČSL Mareše: „Znovuvztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí bude pro širokou veřejnost nejspíš činem srovnatelným s návratem jezdecké sochy rakouského císaře Františka I. na Smetanovo nábřeží. Znamením, že kdysi žhavé historické spory o smysl českých dějin postupně ustaly a osvíceným hlavám na pražské radnici záleží na celistvém charakteru dějin Prahy.“ Já mám s pomníkem Františka I. jakýsi problém. Při jeho znovuvztyčování (tj. při znovuumisťování císaře na koni do novogotické věžičky) zuřivě protestovaly nejrůznější obskurní organizace. Jsem člověk podezíravý a tak jsem si po rekonstrukci celou vežičku na Smetanově nábřeží oblezl a prohlédl si taky všechny cedule v parčíku. Nikde jsem nenašel informaci, kdo to tam vlastně na tom koni sedí. Možná jsem se ale špatně díval. Pokud ne, je tam František I. vlastně ilegálně. A to by bylo mimořádně směšné prostě z toho důvodu, že k pomníku patří informace o tom, kdo je na něm vyobrazen, ať už si toho člověka vážíme, nebo ne.

Středa 15. srpna: válka mezi ministrem vnitra a policejním prezidentem pokračuje (podmínky pro ni vytvořil kdysi docela dávno premiér Nečas, když svěřil Bártovi a spol. ministerstvo vnitra - byl to, jak se čím dál tím víc ukazuje, šílený nápad). Ministr nemůže Lessyho odvolat. Takže místo toho zahájila Generální inspekce bezpečnostních sborů proti policejnímu prezidentovi řízení pro trestný čin pomluvy (obvinil ministra z možného vydírání či útisku). Pokud by byl Lessy odsouzen, musel by odstoupit. Odvolání policejního prezidenta, které není možné, se tak přenáší na soud, který to má udělat obezličkou. Pokud se soud bude vzpírat, je těžké se mu divit (i když pan Lessy by zcela zjevně měl být odvolatelný ministrem nebo vládou, současné řešení je nesmyslné). Neodvolatelnost je na policiejním prezídiu ostatně zavedená. Pro změnu policejní ředitel potřebuje vyhodit svou tiskovou mluvčí, protože údajně schválně nezajistila autorizaci jeho rozhovoru pro Právo, který zavdal příčinu k ministrově žalobě. Tisková mluvčí je ovšem ve funkci vedoucí odboru rovněž neodvolatelná. Zdá se, že vše je vymyšleno proto, aby v krizových situacích, které podobné regule generují, nakonec musely promluvit zbraně. V ozbrojených sborech je to řešení tradiční a nabízí se takhle skoro samo od sebe.

Kardinál Vlk, který byl nakloněn ústupkům ve věci církevních restitucí, se pod dojmem předvolební propagandy ČSSD do sociálních demokratů obul: „Diskuse ukazuje ještě dále a jasněji myšlenkový svět soc. dem. a jejich myšlenkovou blízkost k minulému režimu… z jejich argumentace vyčuhuje totalitní komunistická ideologie.“ Proti zákonu se naopak postavili, jak se píše v Právu, „faráři“ (českoslovenští a evangeličtí-českobratrští). Podotýkám, že ne všichni, spíše naopak. Vydali prohlášení „Křesťané proti zákonu o církevním majetku“. Celá tahle akce mi trochu připomíná mírové hnutí (některých) západoněmeckých vysloužilých lampasáků v osmdesátých letech, jmenovalo se to Generálové za mír, a pokud se dobře pamatuji, velel tomu generál Gert Bastian, takto agent STASI. Po pádu Dederonie spáchal i se svou životní družkou sebevraždu. (Napsal jsem o tom před časem glosu do lidovek.cz. Je zajímavé, jak se spor o církevní restituce podobá sporu o americký radar a o zdravotnickou reformu. Obojí vláda prohrála. Měla by je prohrát aspoň důstojně, což se u zdravotní reformy a amerického radaru moc nepovedlo. K tématu (nejen k němu) se volbně váže naše dnešní glosa.

Premiér Nečas, jak se zdá, konečně pochopil, že mu Klaus jde po krku. Ke Klausově výhradě ohledně zvyšování DPH prohlásil: „Někdo, kdo nenese zodpovědnost za státní rozpočet, si může dovolit i luxus některých vyjádření, které člověk, který nese zodpovědnost za státní rozpočet, si dovolit nemůže.“ Je přitom smutné, že Nečas se tu vlastně bije za Kalouska a že Klaus může mít zrovna v téhle dílčí záležitosti pravdu (zvýšení DPH vede k omezení spotřeby a fakticky se nevybere to, s čím se počítalo). Netroufám si to posoudit.

Když jsem byl v srpnu 1968 na Evropském fóru v Alpbachu – byl to můj druhý a vůbec nejnešťastnější výjezd na západ, konference začala 19. srpna), setkal sem se tam mj. s jakýmsi mladým komunistický funkcionářem s lidskou tváří. Když jsme se bavili, prohlásil mj.: víte, já osobně jsem dokonce proto, aby byly k debatě připuštěny i antisocialistické síly! A bylo vidět, jak se kochá vlastní smělostí. Jako výrazný příslušník antisocialistických sil bych byl měl mít vlastně radost, ten mládenec by mne připustil, místo toho mi to připadalo nesmírně srandovní (za dva dny nás tam všechny sranda přešla). Na příhodu jsem si vzpomněl, když jsem v dnešním Právu četl komentář Lukáše Jelínka. „Pestrost je vždycky žádoucí. Proto bychom ostatně měki též dbát o to, aby se na utváření zdejší společnosti podíleli i lidé s pevnou vírou v boha a církve coby organizace poskytující jim servis.“ Tedy nejen homosexuálové, ale dokonce i pámbíčkáři! Jaká velkorysost. Tím ale velkorysost ještě nekončí: „Až katolickým špičkám vychladnou hlavy, měli bychom i jim velkoryse nabídnout integraci do většinové tolerantní společnosti.“ Z toho jednak plyne, že zatím o nějaké integraci (na rozdíl od homosexuálů) nemůže být ani řeč, pan Jelínek přiznává, že neexistuje. A za druhé, na milost budou vzaty jen katolické špičky. S katolickými špičkami pak budou nepochybně vést „myslitelé“ z Lidového domu, k nimž se pan Jelínek počítá, dialog. Dialog mezi marxisty a křesťany byl v módě už v šedesátých letech, za Novotného. Já nejsem ani katolická, ani špička, takže mám smůlu. Ale nebolí mne to: děkuji, nechci.

Podle LN se u nás debatuje o tom, zda povolit jakousi volnější alternativu k manželství pro ty heterosexuální páry, kterým se do „opravdového“ manželství nechce. Myslím, že by se to ze zásadních důvodů dělat nemělo. Stát nemá manželství posvěcovat, to mu nepřísluší, ale brát ho na vědomí a poskytovat pro ně příznivé podmínky v sociální, daňové oblasti atd. Stát má část takových podmínek poskytnout i homosexuálním párům, tedy lidem, kteří vzhledem ke svému handicapu nejsou schopni do manželství vstoupit (z toho hlediska je podle mne náš zákon o registrovaném partnerství v pořádku). Stát ale nemá vytvářet příznivé podmínky pro ty, kteří do manželství sice vstoupit schopni jsou, ale jenom se jim nechce brát na sebe takovou zodpovědnost. Proč ne, ale ať si to provozují na vlastní náklady.

Vít Vlnas polemizuje v LN se Zbyňkem Petráčkem ohledně Aloise Jiráska. Namítá, že se Alois Jirásek dostal do „panoptika pokrokových osobností“ nezaslouženě. Má jistě pravdu, že Jirásek nebyl žádný socialista, nýbrž český nacionalista toho střihu, jaký frčel na sklonku devatenáctého století, tj. mladočech, a že k bolševismu měl odpor. Jenže to se člověk z jeho knih nedoví. Navíc jsou (např. i ve srovnání se Sienkiewiczem nebo Jókaim) nesmírně otravné. Když komunisté budovali svou verzi nacionálního socialismu, použili ho, protože se jeho dílo tomuto použití nijak nebránilo. Nebylo na něm nic vášnivého, nic z opravdového umění (to by komunisté vycítili a zavrhli by ho).Jirásek do bolševického panoptika docela dobře zapadl a je to jeho problém.

Čtvrtek 16. srpna: Jedna z hlavních hrozeb, která byla propírána při projednávání církevních restitucí, bylo prolomení Benešových dekretů. Prolomení znamená, že by byly zrelativizovány. Je mi líto, ale Benešovy dekrety byla prasárna a prasárny se mají relativizovat. Dovedu si představit spoustu daleko děsivějších katastrof, které by mohly český národ potkat, než „prolomení Benešových dekretů“. Např. kdybychom se zase dostali do spárů ruského impéria. Protože ČSSD ovšem není vzdálená česká nacionálně socialistická ideologie, která se u nás uplatňovala po roce 1945, pracují její lidé i s dalšími strašidly: jedním je „restituce majetků šlechtických rodů“ (Senátor Dryml, nevím, zda je tento člověk, kterého vynesl do politiky dr. Rath, ještě ČSSD, anebo, pokud ne, zda je Paroubkův Lev nebo Zemanův Přítel – myslím ostatně, že to v jeho případě vyjde nastejno). Zvlášť strašidelná kombinace je pak německý rytíř: rytíř, a ještě k tomu německý: nic odpudivějšího si nelze představit (tohoto strašáka vztyčil senátor Hajda, ten je snad pořád ještě ČSSD).

Kardinál Duka, zřejmě po kartáči na Hradě, zmírnil tón. Jeho poznámky prý „nebyly namířeny proti ČSSD a její politice, jenom proti způsobu, jakým se vede volební kampaň.“ Kampaň ovšem nevede „se“, vede ji ČSSD, a je součástí její politiky. Pro vývoj Evropy bylo rozhodující, že se křesťanská církev emancipovala, přestala sloužit jako pouhá ideologie římské říše, ale stala se protiváhou světské moci. Pan kardinál zjevně usiluje o návrat před tu emancipaci, ale to se ještě bude muset hodně snažit – nakonec bude muset dělat Klausovi Plojhara. Kardinál prohlásil: „Nejde nám o majetek jako takový, ale o vytvoření přijatelného modelu, v němž církve budou nadále svůj provoz financovat na vlastní zodpovědnost.“ Jistě, přesně o to jde, a bez majetku to nepůjde. A není důvod se za něj omlouvat, na majetku není nic špatného.

Prezidentský kandidát Dlouhý najímá brigádníky na sběr podpisů. Vyžaduje od nich ovšem znalost svého programu. Jan Fischer to pojal technokraticky, najal si přímo agenturu. Miloš Zeman disponuje nadšenci, co to budou dělat zadarmo, to je úplně nejpodezřelejší. Okolností prezidentské volby se týká naše dnešní glosa.

V Právu je spousta ctitelů církevní (tj. cizí) chudoby. Chudé mají být všechny církve, a nejvíc samozřejmě ta katolická. Pan Mitrofanov cituje Jana Husa: „Duchovní má žít z almužen od lidu darmo daných, jako žili Kristus a jeho apoštolé.“ Já si zase nemyslím, že by pan Mitrofanov měl žít z almužen, myslím si, že nikdo by neměl žít z almužen. Proč hlásat cizí chudobu. Bohatí smějí být všichni (jistě, nemohou, jen smějí, ale to je tím, že svět je nedokonalý).

„Mám ambice být prezidentem, ale je mi to jedno“, hlásá dnes v právu herec a zpěvák Vojtěch Dyk. Když slyším jeho a jemu podobné plácat o politice, stýská se mi po době, kdy jemu podobní podepisovali antichartu: snad to bylo přece jen o něco snesitelnější. K politickým názorům pana Dyka jsem se už jednou vyjadřoval, tak to tady pro jistotu ještě jednou připomínám.

Jakub Kříž píše v Lidových novinách, že v církevních restitucích „jde o to ukončit komunisty vytvořený a dosud platný systém finanční závislosti církví na státní moci“. Dovolil bych si jen poznamenat, že ten systém se vytvářel už před komunisty, komunisté ho jen dotáhli k dokonalosti. Evropa (ta západní, „latinská“) stála na oddělení světské a duchovní moci. To byl a je základ naší svobody, vznikl kdysi dávno, v tzv. temném středověku. Zdá se, že se ho podařilo zbourat.

Pátek 17. srpna: V Právu počítají případné hlasy v PS pro církevní restituce.Navíc (kromě vládní koalice) prý pro ně chce hlasovat poslanec Doktor, a to z racionálních důvodů: pokud to rozhodnutí neudělá tahle vláda, neudělá ho už žádná, podstatné je, že součástí projektu je odluka církví od státu (není to součástí, ale smyslem projektu, řekl bych). Poslanec tvrdí, že vláda „idiotsky“ nemluví o téhle věci, to ale není pravda. Mluví, jen to nikdo nechce slyšet, protože nikdo nechce slyšet nic. Počítat hlasy je teď ovšem trochu předčasné, vypadá to, že Klaus troubí ke zteči ODS a všechno může být zítra či pozítří jinak.

Jakýsi signál k prezidentsdké zteči ODS může být (jistě, může, ale nemusí) dění v Praze: Generální ředitel dopravního podniku Lich podal několik trestních oznámení v souvislosti s podezřelými zakázkami. To se stalo ve středu. Týž den dozorčí rada podniku odvolala ředitele z představenstva, které má pravomoc ho zbavit funkce, a navrhla jeho sesazení. Den nato pak představenstvo poměrem hlasů 3:2 (!) ředitele opravdu sesadilo. A v pátek napochodovalo do budovy ředitelství cca 30 příslušníků protikorupčního oddělení Policie ČR (šetření dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze, jež nově řídí dr. Lenka Bradáčová, a má údajně souviset s trestními oznámeními, které podal již sesazený ředitel). Povaha toho dění je taková, že by mu člověk raději nerozuměl. V každém případě se proti řediteli, který je ve funkci krátkou dobu a není napojen na pražské „struktury“, spojili představitelé obou koaličních stran, angažují se známé firmy jako David Vodrážka nebo Boris Šťastný, ředitele (teď už ex-ředitele) podporuje primátor Svoboda, ale vypadá to, že zatím tahá za kratší konec. A primátora aspoň dosud podporoval i premiér Nečas. Bude moc zajímavé, jak se k věci postaví premiér.

Technika řešení podstatných věcí obezličkou je ostatně rozšířená všude ve světě. Klasický příklad je případ Assange. Ten člověk by měl být nepochybně souzen v USA, a to za zradu (přiznám se, že bych mu velmi přál elektrické křeslo, ale budu s tím bojovat, je to přece taky můj bližní. O případu Assange a WikiLeaks jsem už psal v lidovkách.cz a v papírových Lidových novnách 7. 12. 2010 a nemám na tom co měnit). Místo toho má být dopraven do Švédska a souzen za údajné znásilnění, což je při vší vážnosti proti tomu, co nepochybně opravdu provedl, věc skoro zanedbatelná). A teď mu Ecuador poskytuje azyl právě za to, za co by měl správně dostat exemplární trest). Zdá se, že Západ je už zase podobně bezbranný jako za Brežněva (tentokrát patříme k němu, takže si ten pocit bezbrannosti můžeme vychutnat tak říkajíc zevnitř).

Poslanec Jeroným Tejc se odvolává v dnešních LN na svého jmenovce Jeronýma Pražského, který prý kritizoval touhu církve po majetku. Nebylo by dobře okázalé františkánství sociálně demokratických papalášů trochu problematizovat? Co je špatného na touze po majetku? Záleží na tom, co s ním člověk udělá. Každý narudlý nebo docela rudý ateista se dnes dovolává evangelií. Odvolám se taky na evangelium, totiž to podle Lukáše, 16,1-9 (závěr zní: „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků“). Vzhledem k tomu, že jsem jistě minimálně dvacetkrát chudší než pan Tejc, mohu si vzývání mamonu dovolit. Pan Tejc si zároveň pucuje boty o kardinála Duku v souvislosti s jeho vyjádřením o letošní odborové demonstraci na Václaváku: „Ostatně soudím, že svůj názor na demokracii v jednom z rozhovorů jasně projevil pan kardinál Duka sám, když největší demonstraci od roku 1989 na Václavském náměstí označil za začátek směřování k ochlokracii – vládě lůzy.“ Demonstrace pořádané českými odborovými organizacemi nejsou shromážděními všeholidu. Prezentují se na nich především opovrženíhodní řvoucí hulváti, kteří nepředstavují ani většinu demonstrantů, tím méně většinu české veřejnosti, jen jsou nejvíc slyšet. Pamatuji takové klaky z bolševických průvodů šedesátých let (tenkrát byli ti lidé zjevně organizovaní a za kravál placení. Dnes je to určitě jinak, že?)

Sobota 18. srpna: Případ DP Praha je opravdu poněkud zvláštní, vzbuzuje dojem, že se trochu vzdáleně podobá případu Rath, jen se proflákl o malinký fousek dřív, než bylo třeba, takže zbyl jakýsi čas na úklid. To je samozřejmě jen spekulace, pokud by tomu tak bylo, skoro mne to mrzí, protože situace na magistrátu po dvaadvacetileté vládě ODS a zejména jejím vrcholném období, osmileté vládě MUDr. Béma, musí být dosti děsivá. Nepochybuji o dobrých úmyslech primátora Svobody, ale zdá se mi, že situace je nad lidské síly. Není náhodou Praha jakýmsi politickým experimentem, bezděčným a zatím nedokonalým pokusem o zvedení politického modelu, kdy se ve vedení nějakého celku (státu, kraje, města) střídá postupně pestrá směs nejrůznějších politických stran, přitom jedny zanikají, druhé vznikají, ale když se člověk podívá ne personální složení vedoucích orgánů, zjistí, že tam přitom od počátku sedí pořád stejná sestava čtyřiceti – padesáti lidí, kteří si nanejvýš po určité době vymění stranické legitimace a sesle, aby to nevypadalo tak blbě? Nebylo by užitečné vyhlásit v Praze výjimečný stav a podrobit ji vojenské správě - bohužel by to asi musela být jiná než česká (a pokud možno taky ne ruská).

V druhém plánu probíhá poněkud infantilní prestižní spor mezi prezidentem a sociální demokracií. Sociální demokracie si naplánovala na 27. srpna zahájení volební kampaně, prezident se chtěl týž den rozloučit s hejtmany, jimž končí služební období (jsou to vesměs sociální demokraté). Účast hejtmanů je na zahájení Volební kampaně potřebná, ba nutná, ani jedna strana nechce ustoupit. Někteří hejtmané už dali najevo, že upřednostní setkání u Klause (tedy hlavně ti, kterým, už nebylo dopřáno kandidovat, jako např. Jaroslav Palas). Celý spor vzbuzuje dojem, že prezident se ve svých plánech do budoucna nehodlá nijak opírat o stávající sociální demokracii (a o stávající ODS samozřejmě taky ne). Podporuje Zemana (a tedy nepřímo změnu ve vedení ČSSD) a aktivují se jeho stoupenci v ODS (zejména v zápase o DPH, který z Hradu úspěšně podněcuje). Klaus nepochybně na základě minulé zkušenosti počítá s tím, že se Zemanem se dá mluvit, kdežto s natvrdlými fundamentalisty typu pana Zaorálka vůbec ne. Je Klausovým projektem do budoucna nová opoziční smlouva? Je třeba zdůraznit, že opoziční smlouva nebyla taková zrůdnost, za jakou ji vydávají ti, kteří v létě 1998 dostali, odpusťte mi ten výraz, na prdel, tj. Havel, jeho braintrust a jeho mediální lobby. Vycházeli z toho, že mají v rukou politickou sílu sice menší, než je ODS nebo ČSSD, ale klíčovou, protože bude hrát roli jazýčku na vahách a fakticky připraví ČSSD i ODS o volební úspěch. A celé to bylo postaveno na předpokladu, že se ODS s ČSSD za žádných okolností nemohou dohodnout. Tento předpoklad z té nestydaté politické kalkulace trčel natolik, že se ani nemohl potvrdit. Ukázalo se, že k fungování demokratického politického systému je nezbytné, aby vládní koalice a opozice dokázala aspoň v nějakých podstatných věcech schopnost konsenzu. Problém Klausova a Zemanova vítězství tehdy byl, že bylo příliš snadné a příliš velké (za protivníky měli totální indolenty) a že oba braši ani v nejmenším neodolali pokušení ho pořádně zneužít. Dnes tedy zase Klaus pro změnu vychází z předpokladu, že se paroubkovští pohrobci z nynějšího vedení ČSSD nedokáží ani v nejmenším domluvit s vládní koalicí, a to ani tenkrát, když by jako jediná alternativa reálně hrozilo dvojvládí Klaus – Zeman (respektive že by ani vůbec nebyli schopni poznat, že je tu jen tahle alternativa). Obávám se, že v tomto případě je Klausův kalkul správný. Chtěl bych jen pro vyváženost ještě podotknout, že kdybych se ocitl v tak strašidelné situaci, že bych musel volit pouze mezi tandemem Klaus – Zeman na jedné a Bohuslavem Sobotkou na druhé straně, budu bez nejmenšího váhání volit Bohuslava Sobotku.

Tahanicím kolem Rathova případného propuštění z vazby vůbec nerozumím. Jediné neustále trvající a velké nebezpečí přece je, že bude ovlivňovat svědky. A ne že není.

Jak se dalo předpokládat, byly členky skupiny Pussy Riot odsouzeny k nepodmíněnému trestu, který je o něco nižší, než jak se původně proslýchalo (ne sedm let, nýbrž jen dva roky). Osvobodit je nemohli, a ani odsoudit k takovému trestu, který by fakticky vypršel dnem vynesení rozsudku, projevili by jakousi slabost. Je třeba zdůraznit, že do této bezvýchodné situace se ruské „orgány“ vmanipulovaly jako obvykle samy.

Pondělí 20. srpna: prezidentský kandidát ODS Přemysl Sobotka chce zákonem zakázat přechylování ženských jmen. Ze zprávy není patrno, zda všech, nebo jen cizích, předpokládám, že platí do druhé. Přesto mi připadá tento pokus zasahovat zákonnou cestou do gramatiky poněkud přepjatý. A je to jen svědectví o tom, jak mhlavé je pojetí o tom, co by prezident měl dělat a co ne. Ústava není úplně přesná, mezi lidem panuje přesvědčení, že může všechno, protože je nejvyšší, a pan Sobotka, nemohu si pomoci, vychází této představě vstříc. Jak může např.prezident navrhnout zákon o nepřechylování, když nemá zákonodárnou iniciativu?

Podle toho, co jsem si přečetl v Právu, dva vysocí představitelé ruské pravoslavné církve v televizní debatě prohlásili, že členkám punkové skupiny Pussy Riot odpouštějí údajnou výtržnost v kostele. Zároveň však podpořili vynesený rozsudek. To je opravdu vykutálené „gesto velkorysosti“, jak to nazval jeden z nich.

Zbyněk Petráček se v poznámce k letošní Prague Pride v LN pozastavuje (právem) nad „vyzývavostí v prosazování skupinových nároků“, kterou projevují homosexuálové. Jedna účastnice prohlásila „chci mít děti, ale stát mi to bohužel neumožňuje“ – a chtěla říci, že stát neumožňuje, aby homosexuální pár požíval plná rodičovská práva. K tomu jen podotýkám, že zvlášť komicky působí, když si dva homosexuálové, žijící v registrovaném partnerství, stěžují, že nemohou mít děti, a chtějí pochopitelně říci, že jim zákon neumožňuje děti adoptovat. S celým problémem postavení homosexuálů ve společnosti je spojeno mnoho fundamentalismu a fanatismu na stranách odpůrců i příznivců. U menšiny je to pochopitelné, ale to ještě neznamená, že je to produktivní. Že by fanatismus, fundamentalismus a hysterické přehánění někdy něčemu pomohly, o tom si dovoluji pochybovat.

A nakonec něco, do čeho se mi moc nechce. V novinách (tedy v Právu) jsem si přečetl, že podle Václava Klause (v rozhovoru, jejž poskytl v sobotu České televizi) „rozpad společného státu“ sice znamenal i ztráty, nedošlo však k žádné pohromě. Podobně podle zprávy o pořadu na internetových stránkách ČT je prý Klaus přesvědčen, že rozpad společného státu bylo nejlepší řešení, jaké bylo v té chvíli možné udělat. Pořad, v němž Klaus vystoupil, se jmenoval „1992: rozpad Československa“ a o rozpadu během rozhovoru hovořil i moderátor Železný. Bohužel jsem si rozhovor neposlechl pořádně a takto ovlivněn jsem v glose pro reflex.cz prezidenta kritizoval za to, že defétisticky mluví o rozpadu, což ovšem Klaus ani náhodou neudělal. Mluvil jen o rozdělení, a tomu, co v této souvislosti řekl, se v zásadě nedá nic vytknout. Nezbývá mi tedy než uvést to, co jsem napsal, na pravou míru a prezidentovi se za tohle faux pas omluvit. Mea culpa.