Co týden dal

Středa 1. února: premiér Nečas se nakonec rozhodl podpis paktu rozpočtové kázně důrazně odmítnout. Zdůvodnil to tím, že účast států mimo eurozónu na summitech eurozóny má být limitovaná, dále nezohledněním dluhového kritéria, a konečně problémy ratifikační procedury, jež je v Česku nyní naprosto nejasná (neexistuje např. shoda mezi politickými partnery ani shoda s prezidentem republiky). To poslední je problém nikoli EU, ale pana Nečase, a pro jeho kolegy z Bruselu bude obtížné zbavit se dojmu, že se český premiér vymlouvá. Pan premiér si ovšem v EU nejprve vybojoval (pro každou zemi, tedy i pro ČR) právo kdykoli k paktu dodatečně přistoupit, a teprve poté, co si pojistil zadní vrátka, zaznělo jeho rozhodné ne. Premiéra podporují prezident (i když důvody by uváděl jiné, ovšem, Nečas se na něho vymlouvá), Věci veřejné, které si prezident kdysi pojistil jako svou pátou kolonu ve vládě, a komunisté, kterým je každé rozvolnění EU dobré, protože jím slábne i nynější český režim, proti němuž jsou dejme tomu v zásadní opozici. Klaus prohlásil, „že fiskální unie na kontinentální úrovni je absolutním pošlapáním suverenity jednotlivých zemí“ (pokud jde zrovna o prezidenta, bylo by žádoucí, kdyby byl pokud možno co nejmíň suverénní). Nečase ovšem velmi oceňuje.

V souvislosti s překvapivým posunem v premiérově stanovisku se vyostřily vztahy uvnitř koalice (prezident se s chutí zapojil). Schwarzenberg, kterého zjevně Nečas o posunu předem neinformoval, prohlásil, že Nečas poškozuje státní zájmy, ČR se dostane „zcela na okraj“, a že v ODS existuje nepřesvědčitelné národně socialistické křídlo, s nímž nikdy nebude řeč. Nečas kontroval, že Schwarzenbergovy výroky jsou mimořádně nepovedené, mimořádně nepromyšlené a mimořádně neprofesionální. Ministr se ostatně prý v Bruselu nebije dostatečně za ČR, v posledních dnech na rozdíl od premiéra nic nevybojoval. A prezident na Schwarzenberga vytáhl nějaký jeho výrok z televize Prima na adresu podnikatele-politického aktivisty Tomio Okamury. Okamura prý prohlásil, že by mělo dojít k řešení cikánské otázky a k vytvoření zvláštního státu pro Romy, a Schwarzenberg k tomu poznamenal, že pokud Okamura ví o nějakém místě na světě, které by bylo možné k tomu účelu postoupit, tak je to zajímavá myšlenka. Schwarzenberg to myslil nepochybně ironicky, a zapomněl jen předsadit „I kdyby s tím Romové v ČR nakrásně souhlasili…“ Toho se Klaus chytil. Prý to Schwarzenbergovi v žádném případě nepromine. Měl by ho vyzvat na souboj. Je to z prezidentovy strany očividně malicherná záminka.

V MfD píší, že Nečasovo rozhodnutí britský premiér nechápe tak, že by se přidal na jeho stranu, zatímco druhá strana si to vysvětluje jako zjevné porušení slova. To se tedy panu Nečasovi opravdu povedlo. Ministr Kalousek mluví o „principiálním, zásadovém „možná“, které není srozumitelné nikomu“. A Nečas opět slibuje „skřípění zubů“, které předvede, bude-li v budoucnu ně+kdy muset pakt podepsat. „Skřípění zubů“ je neodmyslitelný výrazový prostředek pro českého politika. Nepochybuji o tom, že znělo v únoru 1948 na Pražském hradě, když prezident požehnal Gottwaldovi „rekonstrukci vlády“, i v srpnu 1968 v Moskvě, kde Dubček a spol. podepsali moskevské protokoly (jen jeden kverulant tehdy neskřípěl).

Čtvrtek 2. února: Nečas bagatelizuje české odmítnutí paktu rozpočtové kázně. Jednak je není třeba vnímat jako „fatální okamžik“ a jednak smlouvu možná nepodepíší i další státy. Ve skutečnosti problém není v tom, že ji kromě ČR a Velké Británie neodmítl podepsat už nikdo, nýbrž v tom, že ji ČR podepsat měla.

TOP09 chystá proti ODS odvetnou akci: odmítá „brutální zasahování“ do samosprávy vysokých škol, do něhož může vyústit vysokoškolská reforma, a souhlasí se studenty i v tom, že není možné rychle zavést školné. Je to ovšem zjevný kapric ve věci, kde se ze zásadních důvodů nemá ustupovat. Česká politika se vybíjí klukovinami.

Soud EU v Lucemburku projednává maďarskou stížnost na Slovensko, které (za Ficovy vlády) nepustilo do Komárna maďarského prezidenta Sólyoma, který se tam chtěl zúčastnit 21. srpna odhalení sochy svatého Štěpána. Svátek sv. Štěpána, nejdůležitější maďarský státní svátek, je sice den před tím, ale je nemyslitelné, aby ten den nebyl prezident v Budapešti. Slovenská vláda vyjádřila ovšem své rozhořčení nad tím, že prezident chtěl navštívit Komárno v den výročí ruské invaze do „ČSSR“, protože invaze se zúčastnila i maďarská armáda. Považuju toto zdůvodnění za dost obludnou drzost. Během maďarské revoluce v roce 1956 Antonín Novotný dvakrát Chruščovovi nabídl, že se československé jednotky zúčastní tažení na Budapešť, Chruščov ho dvakrát odmítl (asi měl dobré informace o bojových schopnostech ČSLA). Kdyby ovšem byl Nikita souhlasil, byli by tam „Čechoslováci“ napochodovali, a kolik z nich by tam šlo dobrovolně, to si jistě dovedete představit. Já si zase dovedu představit, jak malý Robertek Fico vítá v srpnu 1968 s rudým praporkem v ruce ruské osvoboditele (možná ale, že ne, možná by se byl bál, že dostane od kamarádů nařezáno). V Právu píší, že se prezident Sólyom „na hranicích otočil, když mu slovenská vláda dala najevo, že by jeho přítomnost na slovenském území nebyla vítaná“. Bylo to jednodušší, slovenští policajti ho prostě přes hranice nepustili.

Premiér Nečas zveřejnil v LN článek, v němž obhajuje svůj postoj a své rozhodnutí na summitu v Bruselu. „Nejsem absolutním monarchou 18. století, abych se za celou zemi rozhodl několik minut poté, co vidím změněný text.“ To je moc hezké, jenže je absolutním monarchou aspoň natolik, aby o svém (změněném) postoji nemusel byť i jen informovat svého ministra zahraničí. Omlouvá ho (aspoň podle toho, co říká), že tentokrát na rozdíl od těch, co řekli smlouvě ano, nemusel skřípat zuby. ČR ovšem není v EU zanedbatelná veličina: „naopak“, jsme „mezi státy, které nyní masivně finančně pomáhají ostatním, včetně eurozóny“ a proto si na rozdíl od mnoha jiných můžeme dovolit „luxus svobodného rozhodování“. Nedá mi, abych nepodotkl, že jsme se zrovna dvakrát nepředali, a připomenul přísloví „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“, v případě pana premiéra s velkým akcentem na to „drzé“.

Pátek 3. února: premiér Nečas se pokusil ve veřejné polemice s ministrem zahraničí zavtipkovat si po schwarzenbergovsku a prohlásil, že ministr Schwarzenberg by měl svá slova zvažovat, protože to nejsou výroky z vesnické tancovačky někde v Čimelicích (obec, v jejímž okolí vlastní ministr nějaké nemovitosti). Tím dal starostovi obce příležitost se jednak zviditelnit, a jednak celkem po po právu ohradit: „Pokud se ve vládě snažíte vzájemně napadat a urážet, je to vaše věc a věc vašeho svědomí. My se však na kulturních akcích tak nechováme.“ A premiéra na příští tancovačku v Čimelicích pozval. Nečasovi nezbylo, než se omluvit a pozvání přijmout, jen upozornil na to, že on nezačal (to taky není moc šťastné, tak se chovají malí kluci).

Specifická forma „rozhořčených“, totiž „piráti“, uspořádali v Praze protestní „happening“ (česky šaškárna). Údaje o účasti se různí už skoro tolik, jako v Maďarsku. Podle organizátorů tam byly tři tisíce lidí, podle Práva tisíc, podle MfD 500, podle LN 300. Politici se strana nestrana, jeden přes druhého dušují, že je podporují, např. ODS to ale není nic platné, zablokovali jim stránky. Přitom plácají něco o „tvrdé cenzuře internetu“ a o „kyberfašismu“. Tvrdou cenzuru internetu provozují (zatím ve formě rozcvičky) oni. Je to hezké a příznačné: bolševismus vzal sice za své, ale jeho manýry se prosazují čím dál tím víc. Začnou jednou taky vraždit?

Teploty ve střední Evropě klesly na minus dvacet stupňů a jak je to v takové situaci zvykem, plynové potrubí z Ruska zamrzá. Je to tak trochu fyzikální záhada. Gazprom tam prý cpe čím dál tím víc plynu, ale k nám ho přichází čím dál tím míň. Rusové se jako obvykle vymlouvají na Ukrajinu, rusko-ukrajinské švejkování s dodávkami plynu do Evropy je už dobře sladěné. ČR prý není nijak zvlášť ohrožena. Jenže, kdo zaručí, že pokud by jednou vznikl nějaký nadregionální konflikt (např. Západu s Íránem, který samozřejmě vyvolá Írán), Rusové nezablokují po dohodě s Čínou dodávky do Evropy úplně?

Vztahy mezi Tureckem, členem NATO, a Hamasem, který neuznává právo Izraele na existenci, se pronikavě lepší, píšou v MfD. To prý zní jako docela špatná zpráva pro Izrael. Tak to snad zní uším v redakci MfF, ale ve skutečnosti je to špatná zpráva pro nás všechny: buď se brzy budeme muset se vší váhou a svědomím možných důsledků postavit za Izrael, nebo se po mnichovansku poděláme, což je ta nejstrašnější, bohužel ale docela pravděpodobná možnost.

Sobota 4. února: při vší zlomyslné radosti, kterou člověk může pociťovat nad potížemi Josefa Dobeše, nejlepšího ministra školství na zeměkouli, pokud ho teď jeho odpůrci sundají (znepokojena už je prý i Dobešova vlastní strana, Věci veřejné), bude to zároveň taky kapitulace před Velkou vysokoškolskou revolucí (obdoba té někdejší televizní). A bude to chyba, v tomto případě tragická, protože před revolucemi se zcela zásadně nemá kapitulovat.

Václav Klaus se diskrétně sešel s velkými bossy ČSSD Sobotkou a Haškem. Údajně mělo jít o jmenování předsedy pražského městského soudu Jana Sváčka do funkce ústavního soudce. Jeho šance vypadají zatím bledě, protože konečné slovo má Senát a dva výbory už dr. Sváčka odmítly. Na druhé straně, v dnešním rozhovoru pro Právo se místopředseda Hašek vyjadřuje o záležitosti velmi vykrúcavě, takže není vyloučeno, že s Klausem něco upekli. Prezidentovi by se nepochybně velmi hodilo, kdyby poté, co prezidentem být přestane, mohl z pozadí manipulovat orgánem, u něhož jako u poslední instance končí všechny základní zákonné předlohy, které projednává parlament (k této roli přišel Ústavní soud jako slepý k houslím, je to důsledek naprostého nedostatku konsensu v české politice). Samozřejmě záleží na tom, zda pan prezident bude poté, co ve funkci skončí, čelným představitelem politického subjektu disponujícího výraznou skupinou poslanců.

ČSD zavádí ve vlacích kupé výlučně pro ženy. Důvod je zjevný, ženy se zejména v nočních vlacích necítí bezpečně. Já taky ne. V MfD k tomu podotýkají: „Speciální vagony jsou běžné například i v některých muslimských zemích, v kterých však současně ženy nesmějí do vozů s mužskými cestujícími. U Českých drah mohou i dál ženy cestovat s muži ve společném kupé, pokud mají zájem.“ To je dobrá zpráva, aspoň půlka svobody nám ještě zůstala. Možná, že existuje i jiný způsob zvýšení bezpečnosti nočního cestování než je poloviční segregace.

V rozhovoru pro MfD řekl premiér Nečas na adresu svých kolegů z Evropské rady, kteří se na rozdíl od něho připojili k paktu rozpočtové zodpovědnosti: „Možná nemají jednu čtvrtinu valašských genů jako já, nemají proto odpovídající tvrdohlavost. Říkám to s nadsázkou.“ S jistou nadsázkou by se taky dalo říci, že možná pan Nečas nemá ani tak odpovídající tvrdohlavost ve vztahu ke kolegům z Evropské rady, jako odpovídající “netvrdohlavost“ (jak by zněl hradní termín) vůči prezidentu Klausovi.

V rozhovoru pro LN řekl předseda frakce ELS v Evropském parlamentu Joseph Daul: „Není možné, abychom ve Francii měli 35hodinový pracovní týden, do důchodu odcházeli v 60 letech – hranice se ovšem bude zvyšovat na 62 let – zatímco v Německu trvá pracovní týden 42 hodin a do důchodu se jde v 67. O tom se teď u nás docela živě diskutuje, ten stav není nadále udržitelný. Musíme se každý se svou fiskální a sociální politikou o kousek přiblížit ostatním.“ Tomu je těžko rozumět jinak, než že se příliš agilní Němci budou muset aspoň trochu přizpůsobit francouzské dejme tomu ležérnosti.

Pondělí 6. února: Ukazuje se, že populistický návrh na přímou volbu prezidenta nemá mezi politiky a odborníky zdaleka tak velkou podporu, jako mezi prostými pracujícími. Jedenáct právníků se k němu v posudcích pro ústavněprávní výbor PS vyjádřilo kriticky. Ředitelka Parlamentního institutu Jindřiška Syllová přitom mluví o „projevu ohrožení stability ústavy, ke kterému neexistují skutečné důvody“. Také senátorka Paukertová není nadšena, domnívá se, že může vzniknout mocenské centrum „Hrad“. To je pozoruhodné, takové centrum přece existuje od vzniku ČR, za Havla bylo poměrně slabé, za Klause zpočátku taky, vzhledem k napjatým vztahům Klause s Topolánkem, teď ovšem už zdárně kvete. Taky nerozumím tomu, že hodně lidem vadí jmenování členů České národní banky (prezident při tom není na nikoho vázán), ale zdaleka už ne tolik mlhavé a zneužitelné vymezení prezidentových pravomocí v zahraniční politice, kde Klaus udělal, a nepochybně ještě udělá, solidní paseku.

V MfD řeší problém, proč Čína a Rusko pomáhají syrskému diktátorovi Asadovi. Základní důvod tu ovšem nenajdeme: oběma zemím jde o to, že Asad představuje pro Západ velký problém, a oni potřebují, aby Západ coby jejich největší konkurence měl problémy. Je to brežněvovská politika, způsobem provedení se může zdát na první pohled sametová, ale není. Proto taky budou obě země vždycky podporovat např. Írán. V podstatě by si přáli válku se Západem, ale jen takovou, aby ji nemuseli vést zrovna oni. Z týchž důvodu byl kdysi Stalin schopen domluvit se s Hitlerem. Zdeněk Petráček se v LN ptá: „Ale dokážete si vzpomenout na jeden konkrétní případ, kdy Rusko hájilo svůj zájem v souladu s tím, co sleduje civilizovaný svět, Západ, demokratické společenství?“ To je logická otázka.

A tamtéž píše Luboš Palata: „Po pondělním summitu padla ze strany ministra Karla Schwarzenberga veřejně tvrdá, byť z velké míry vůči Nečasovi otcovsky míněná slova. Pan Schwaqrzenberg nemá co užívat vůči premiérovi otcovsky míněná slova, nežijeme v žádném politickém patriarchátu.

Úterý 7. února: internetoví hackeři znovu napadli stránky ODS a zmocnili se seznamu 30 tisíc členů strany (včetně jejich osobních údajů). Doprovodili to prohlášením, v němž se praví (cituji dle Práva): „Vaše arogantní prohlášení, kterým se snažíte zakrýt vaši neschopnost zabezpečit si váš IT systém, nás motivovalo k dalšímu útoku. Jak chcete vést tuto zemi a zastupovat nás občany při správě věcí veřejných, když nejste schopni zvládnout tak elementární věc!“ Drzost této výtky je omračující, představte si podobné prohlášení Klubu revolučních kapsářů, v němž se praví „jak chcete vést tuto zemi a zastupovat nás občany… atd., když nejste schopni zvládnout tak elementární věc, jako je zabezpečit si vaše kapsy…“ Jde o pozoruhodnou kombinaci bolševických manýr a manýr islámských teroristů, jen k sebevražedným atentátům nebyli nuceni sáhnout a asi by se jim nechtělo, takhle je to pohodlnější. Za druhé, zdá se, že dohoda ACTA je pro ně nějakým způsobem, velmi nepříjemná, nevím, je-li dobře, že vláda činí politické kropky, které není těžké si vysvětlit jako faktickou kapitulaci před internetovým terorismem. Vláda prý „nechce připustit situaci, kdy by byly nějakým způsobem ohroženy občanské svobody a svobodný přístup k informacím“ – to všechno bude ohroženo, pokud projeví vůči těmto teroristům slabost.

Právo vítězně cituje Kennedyho slova „Ať jsou raději moje děti rudé než mrtvé“. Je nutné zdůraznit že jsou to slova víc než údajná, přišla s nimi jakási žena, kterou prezident kdysi svedl, přesněji řečeno získal pro sexuální hrátky, vypadá to, že ji nemusel dvakrát přemlouvat (jedinou jeho skutečnou výraznou negativní vlastností bylo jeho nezřízené děvkařství, ukázalo se, že je to věc nejen morálně zavrženíhodná, ale hlavně velmi nepraktická). Když to konfrontujeme s Kennedyho skutečnou politikou a s tím, co o politice napsal, je zjevné, že ta osoba kecá.

MfD zveřejnila pozoruhodný článek pana Mnislava Zeleného Atapany. Dotyčný je indiánský náčelník a kulturní antropolog. (Původem je ovšem Čech rodu slovanského, to, a nejspíš i některé názory zároveň multikulturní a indiánské, jej činí podobným před časem zesnulému islámskému aktivistovi Muhamedu Alí Šilhavému – to Šilhavý zde neznamená vlastnost, jako např. v případě Karla Smělého či Filipa Sličného, ale občanské jméno). Zastává se jednoho kmene amazonských indiánů, který na sebe před časem upozornil několika vraždami: „my jim chceme přinést Coca-olu, McDonald´s a Marlboro“ (to je typicky indiánské pojetí hodnotového světa západní civilizace). Oni však „hlavně… potřebují klid a pohodu, což jsou vlastně jiné termíny pro svobodu a nezávislost, jichž si nadmíru cení“. V této věci jsou velmi podobní našim bojovníkům za suverenitu v čele s prezidentem Klausem. Nebo lépe řečeno: v této věci jsou naši bojovníci za suverenitu velmi podobní amazonským indiánům.

Středa 8. února: české politické strany většinou ztrácejí členstvo. ODS měla v roce 2009 asi 33 tisíc členů, dnes jich má 27 441. ČSSD je na tom lépe, ale taky žádný zázrak, v roce 2010 měla 24 744 členů, teď jich má 24 396. Ztratily i strany na členy bohaté – počet organizovaných komunistů klesl z 66 627 na 63 tisíc, lidovci, kteří se v roce 2009 mohli chlubit 60 tisíci, jich dnes mají jen 32 500 a „dotáhli se“ na ODS. Všechny další politické strany, o nichž je dnes slyšet (TOP09, VV, Suverenita, Strana práv občanů – zemanovci, zelení) se pohybují hluboko pod 10 tisíci. Zřejmě tu probíhá akce „vyměňte členy politických stran“ (špatní se vyhodí a přijmou se za ně ti dobří), daří se však zatím jen ta první etapa.

Premiér Nečas a ministr Schwarzenberg se dnes sešli ve Sněmovně, aby nějak uzavřeli otevřený konflikt, který mezi oběma vypukl v souvislosti s nepřijetím paktu rozpočtové odpovědnosti. Dohodli se prý na tom, že o problému hodlají dál jednat. Tedy nedohodli se na ničem. Zdá se, že pro ODS je teď nepřítel číslo jedna Schwarzenberg – jak vůbec může taková vláda provádět zahraniční politiku?

Nemáme na vybranou, píše Jan Keller v dnešním Právu, ale nemyslí to tak úplně doslova. Když odevzdáme hlasy ČSSD, povede nás prý ta strana do Evropy, která zbourá i zbytky sociálního státu. Když budeme volit „pravici“, tak nás ODS přes vyrovnaný státní rozpočet a útlum růstu mezd dovede tamtéž. Pan Keller, ten filuta, čtenáři zamlčuje, že je tu přece ještě třetí možnost, volit KSČM. Ale každý si to při četbě jeho sloupku samozřejmě domyslí.

Polský premiér Tusk se rozhodl odmítnout smlouvu ACTA. Nevím, možná je opravdu tak špatná, ale podobné kotrmelce zvednou neobyčejně sebevědomí internetovým teroristům.

„Senátoři hlasují: Prezidenta ať volí lidé, říká většina z nich“, zní titulek v Mladé frontě dnes. Zcela spontánně se už tedy uchytilo, že senátoři a poslanci nejsou lidé.

Tamtéž polemizuje vedoucí kanceláře prezidenta Petr Hájek s Michalem Musilem, a mj. píše: „Lidské zájmy mají přirozenou podstatu. Jejich svobodná artikulace ve veřejném prostoru se nazývá demokratická politika. V jednu chvíli se zdálo, že ji vláda médií, mediokracie, dokáže zcela vymazat“. Je zjevné (a někteří Hájkovi nadřízení to už řekli na plné pecky), že demokratická politika má dva úhlavní nepřítele: mediokracii a soudcokracii. Z toho by se pak dalo vyvodit i to, co už neřekli: ke zkrocení té první existuje osvědčený prostředek, cenzura. Pokud jde o tu druhou, bude se třeba inspirovat zkušenostmi z minulosti a z východu. Pak se možná ukáže, že ani tu demokratickou politiku tak moc ke štěstí nepotřebujeme.

Podle Daniela Kaisera u nás od roku 1998 platí, že na Hradě sedí osoba schopná čeřit stojaté vody a jít proti střednímu proudu. „Havlovsko-klausovská tradice“ je prý štěstím pro náš veřejný život, vnáší do něho užitečný vzruch. Ve skutečnosti tato tradice znamená, že je u nás prezident hlavou opozice, což působí jednak destruktivně, jednak směšně (konflikty ohledně mezinárodní politiky před očima užaslého – no, ne zrovna světa, tak důležití zase nejsme, ale aspoň Evropy). A přímá volba prezidenta na tom nejspíš vůbec nic nezmění.

Podle pana Jakuba Michálka z České pirátské strany by bylo nejlepší, kdyby pro uživatele internetu vznikla listina práv a svobod, která by zaručovala, že bude mít každý na internetu právo na soukromí a bude moci využívat internet anonymně a nikdo ho nebude smět odpojit. O je dobré: žádat o soukromí na internetu je totéž jako žádat o soukromí v novinách a díky anonymitě se internet pozvolna mění v hájemství nezřízené sprostoty. Slušný člověk, když chce něco veřejně sdělit, tak se pod to taky podepíše. Tolerovat lze nanejvýš výjimky pro lidi v nesvobodných společnostech.

Čtvrtek 9. února: přímá volba prezidenta nakonec prošla i v Senátu. Napříště tedy bude volit hlavu státu všechen pracující lid, jak se dříve říkalo (dnes tu a tam i nějaký nepracující). Padla už spousta argumentů pro i proti, mluví se např. o tom, že prezident je u nás už tradičně (od roku 1990) svébytná osobnost, a je to prý dobře, jedni to uvádějí jako argument pro přímou volbu, jiní proti. Je třeba říci, že prezident u nás tradičně trpí nedostatkem loajality ke státu, upřednostňuje spíše své osobní sympatie a antipatie, má sklon házet exekutivě klacky pod nohy a stávat se jakousi hlavou opozice. A to přímá volba ještě posílí, dá mu k tomu mandát.

Poslanci schválili zrušení své doživotní imunity (a taky doživotní imunity ústavních soudců). Jde v zásadě rovněž o populistické opatření, nicméně platí, že pokud u nás budou demokratické poměry, nebude nikdo na základě této změny souzen za politiku, kterou provozoval během výkonu svého mandátů, resp. za svá rozhodnutí jako ústavní soudce. Pokud u nás nebudou demokratické poměry, jsou všechny zákonné záruky pro kočku. Teoreticky by nemělo být čeho se bát.

Právo přineslo velký rozhovor s předsedou Smeru Robertem Ficem. Je zajímavé, jak ten člověk dokáže mluvit (v některých ohledech) poměrně věcně: „Ústavní většina je velmi nebezpečná. Člověk může takovému kouzlu velmi rychle podlehnout. Je to vidět na příkladu Maďarska.“ „Nejsem si jist, zda někdy bude na Slovensku strana, která by mohla sestavit jednobarevnou vládu. Abychom toho dosáhli, museli bychom mít nadstandardní výsledek ve volbách, k volbám by muselo přijít málo voličů, naši voliči by museli být velmi disciplinovaní a muselo by propadnout velké množství hlasů.“ „Zatím není na sto procent potvrzena pravdivost spisu Gorila, který byl zveřejněn. Tajná služba přiznala odposlechy, ale bylo by nutné srovnat texty s nahrávkou. Zdá se však, že veřejnost spisu věří. Utvrdil v lidech představu o slovenské politické scéně. Vznikající politické novotvary využívají toto téma a říkají, že všichni politici, kteří jsou tu léta, jsou špatní a ať jdou pryč. Tvrdí, že oni přicházejí čistí a budou to řídit. Smutné je, že to není žádná alternativa, oni nenabízejí žádný program.“ Robert Fico musí být velmi nebezpečný politik, je zjevně např. o mnoho inteligentnější než např. Jiří Paroubek.

Pátek 10. února: podle agentury CVVM klesla popularita Václava Klause ve veřejnosti (jde o plnění funkcí svěřených ústavou, vážnost a důstojnost úřadu, reprezentaci v zahraničí, autoritu u občanů, ovlivňování vnitropolitického života a kontakt s veřejností). K tomu je třeba poznamenat, že i tak zůstávají procenta kladného hodnocení poměrně vysoká. Klausovi teď už asi nejde o širokou podporu ve veřejnosti, ale o to, aby se prosadil u zcela určitého okruhu voličů (nacionalisticky orientovaná „pravice“). Prezidentem (představitelem „všech“) už být nemůže, musí se etablovat v jedné části politického spektra, ale výrazně. To jiné zase odpudí.

František Oldřich Kinský posmrtně uspěl u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Soud ovšem nerozhodoval o podstatě věci (majetkové nároky Kinského), nýbrž je o formální stránce věci, tj. zda bylo v jeho případě zachováno právo na spravedlivý proces – a dospěl k názoru, že ne. Soud totiž nemůže měnit rozhodnutí soudu v té které členské zemi, jen posuzovat, zda v průběhu procesu nebyla porušena lidská práva účastníka sporu, a rozhodnout, aby v případě jejich porušení stát poškozenému zaplatil odškodné a soudní výlohy. Soud zjevně vzal v úvahu mimo jiné i to, že policie tři měsíce odposlouchávala hovory mezi Kinským a jeho advokátem, a že Kinského soustavně sledovaly zpravodajské služby (byl za tím účelem vytvořen speciální sledovací tým). Zástupce vládního zmocněnce pro Evropský soud ve Štrasburku k rozhodnutí soudu mj. prohlásil: „byla tu tehdy vytvořena určitá atmosféra, která mohla vyvolat zdání, že soudy pracovaly pod tlakem. Ale Evropský soud se nezabýval otázkou, zda by toto zdání mohlo být naplněno.“ Toto vyjádření mi připadá ve své mlhavosti velmi zvláštní, soud dospěl k názoru, že byla porušena lidská práva účastníka sporu. Nedovedu si představit, že by k tomu závěru vedlo jen nějaké „zdání jakoby“. Že české soudy pracovaly pod politickým tlakem a že pod politickým tlakem byl i účastník sporu a jeho právní zástupce, je sice možné popírat, ale zvlášť teď by to vypadalo poněkud legračně. Nerozumím jen jednomu: jak je možné dojít k závěru, že během procesu byla poškozována lidská práva účastníka, a zároveň respektovat rozsudek. EU je opravdu prazvláštní útvar.

Politickou scénou u našich východních sousedů cloumá případ s výrazným názvem „Gorila“. Jde o výsledky práce Slovenské informační služby (obdoba BIS) z let 2005-6. SIS odposlouchávala byt, v němž se údajně scházel velkopodnikatel Haščák z finanční skupiny Penta s významnými představiteli slovenské politiky zleva doprava, mělo jít o manipulaci politiky a korupci. Na byt přišli tak, že sledovali bývalého příslušníka policie, podezřelého z účasti na organizovaném zločinu, zjistili, že v jeho bytě se konají zmíněné schůzky, a shodou okolností v sousedním bytě bydlil příslušník útvaru SIS, který se případem zabýval, což umožnilo pohodlný odposlech. To mi připadá jako opravdu hodně velká náhoda. Na základě aféry vzniklo na Slovensku hnutí podobné našemu „Vyměňte politiky“, jen asi pětkrát tak silné. Hovoří o „krizi zastupitelské demokracie“, žádá rezignaci všech „zapletených politiků od Dzurindy přes Bugára, Mikloše, Hrušovského (předseda poslaneckého klubu KDH) až po Roberta Fica, změnu volebního systému i systému financování politických stran a odklad voleb do NRSR z března na září (aby se to dalo stihnout). Z kandidátek mají zmizet všichni, na nichž ulpívá podezření, že jsou zapleteni v korupčních skandálech. Faktický důsledek zjevně bude, že revoluční hnutí rozvrátí podporu středopravých stran, kdežto preferencí a podpory Ficova Smeru se to vše netkne (jeho voličům je to fuk). Slovenský komentátor Leško uzavírá svůj článek z dnešní MfD slovy: „Díky Gorile bude po volbách z Roberta Fica King Kong slovenské politiky.“ Na případu je pozoruhodné, jak je slovenská politická scéna zároveň podobná té české i úplně jiná. Divoká destruktivní revoluční hnutí na výměnu politiků za poctivce mají na politiku jednodušší, přímější a tudíž ještě víc devastující účinky. K „protigorilovským“ akcím se vyjádřil kriticky Fedor Gál (mluvil o „bláznivých vizích“), byl nato označen za Jidáše. Není ale nějaký problém už v té sledovací akci, která tuto vlnu protestů vyvolala?

Sobota 11. února: Věci veřejné zahájily další destrukční iniciativu proti koaličním partnerům. Dekorativní předseda strany Radek John obvinil z trestuhodné nedbalosti v kauze divoké privatizace Mostecké uhelné společnosti ministry Schwarzenberga a Kalouska (shodou okolností čelné představitele TOP09), a aby se neřeklo, taky minstra spravedlnosti Pospíšila, který je sice ODS, ale ne čelný představitel (jinak by se pan prezident zlobil, a to si VV nelajsnou). Odvolaný pražský vrchní státní zástupce Rampula je prý jen obětním beránkem. K celé věci napsala v MfD Tereza Strnadová: „Je hezké, že vládní strana hledá viníka, který stát možná připravil o miliardy. I když… John se nezmínil, jak Věci veřejné investigovaly. Naštěstí si to díky propojení mnoha vlivných straníků včetně nejvlivnějšího s bezpečnostní agenturou ABL můžeme barvitě domýšlet.“ To tedy ano.

Michal Mocek přichází v Právu s pozoruhodnou iniciativou ohledně Afghánistánu. Západ by neměl zbytečně dál investovat do předem prohrané války. To nejlepší, v co lze nyní doufat, je prý nějaké urovnání mezi Talibánci a těmi, kteří jsou nyní v Kábulu u moci. Na to by se měl Západ soustředit. Jak bude takové řízené vyrovnání doprovázené „stažením se na předem připravené pozice“ (to neříká pan Mocek, to jsem jako dítě slýchával z protektorátního rozhlasu) vypadat, není těžké si představit. Když Západ z Afghánistánu odejde, nedělejme si iluze, znamená, že tam prohrál a že se hranice zápasu s militantním islámem přesunou blíž na Západ. I když to formálně doprovodíme nějakou mnichovskou dohodou, jejímž účastníkem bude v tomto případě režim neschopný stát na vlastních nohou. V tom, co navrhuje pan Mocek, si podávají ruce duch Nevilla Chamberlaina s duchem kadeta Bieglera (bitva u Hradce Králové neměla být nikdy svedena).

Politická artikulace romské komunity překonává vše, co jsem zažil v průběhu tzv. integrace pravice. Jakýsi pan Horváth svolal do Ústí nad Labem ustavující schůzi nové romské politické strany a vybral od zájemců příspěvky na členské legitimace. Když se zájemci do Ústí na smluvené místo sjeli, zjistili, že dotyčný i s penězi zmizel neznámo kam. I tato akce je prosycena duchem Jaroslava Haška.

V Mladé frontě dnes uveřejnili rozhovor s meteorologem Petrem Dvořákem. Zmiňuje se mj. o globálním oteplování a extrémních výkyvech v počasí. A říká: „Teplota atmosféry severní polokoule již sto třicet let roste – to je neoddiskutovatelný fakt. A zřejmě se na tom podílí i člověk. Podle mě ale zatím nijak fatálně. A klimatické extrémy? Ano: je více hurikánů, více se vypařuje voda – vodní pára je mimochodem nejvýznamnějším skleníkovým plynem – a jsou i větší tepelné výkyvy atmosféry. Nedělejme z toho ale politikum a nepředpovídejme konec světa.“ Je příjemné slyšet někoho, kdo mluví o té záležitosti věcně a bez hysterie.

V Bratislavě proběhla demonstrace Gorila III. Účast nebyla valná, ale výrazná, nechyběli prý extremisté z Česka i dalších států Evropy. Na závěr prý zazněla i slovenská a česká hymna, aby si přišli všichni na své, měla zaznít i Internacionála a Giovinezza, ta by se zvlášť hodila. Chybět nesměli ani Anonymous, ti jsou ze své podstaty sice neviditelní, ale zato napadli internetové stránky slovenského ministerstva spravedlnosti. Správně, spravedlnost je třeba vzít do vlastních rukou, to je neodmyslitelná součást každé revoluce. A k jejímu výkonu nikdo nepotřebuje internetové stránky, stačí kalašnikovy.

V MfD otevřeli komentářovou rubriku, kde se k politickým problémům naší přítomnosti a budoucnosti vyjadřují přední spisovatelky a spisovatelé. Dnes v ní vyšel zcela neuvěřitelný článek Michala Viewegha. Určitě se k němu vrátím.

Jak jsem vyrozuměl z tématu přílohy Peníze & Byznys, věnované problémkům Budvaru, chtěla by firma Anheuser-Busch, aby byl přejmenován na Czechvar (což se už kdysi aspoň zčásti povedlo). Je od nich hezké, že nechtějí rovnou přejmenovat České Budějovice.

V příloze Orientace píše Pavel Klusák o problémech internetového pirátství a potřeby nové úpravy autorských práv v digitálním prostředí. Cituje mj. pěkná slova filmaře Jima Jarmusche: „Nic není originál. Kraďte odkudkoli, kde to rezonuje inspirací a kde lze živit naši imaginaci. Hltejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, obrazy, fotografie, básně, sny, náhodné rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, oblaka, řeky a moře, světlo a stíny. Vybírejte si k loupeži jen takové věci, které umějí mluvit přímo s vaší duší. Když se vám to povede, vaše dílo (stejně jako vaše krádež) budou autentické. Autenticita má nedozírnou hodnotu: neexistuje nic čistě původního. A nesnažte se své zlodějství ututlat – jestli chcete, klidně ho oslavujte. Kdyby něco, mějte na mysli, co řekl Jean-Luc Godard: „Nejde o to, odkud věci bereš – jde o to, kam je neseš.““ Chtěl bych upozornit, že u nás již existují průkopníci této metody, a dokonce ve vědeckém světě, metoda byla uplatněna v řadě magisterských a doktorských prací na právnické fakultě plzeňské univerzity (a pak se ukázalo že i leckde jinde). Bohužel se dosud nesetkala se zcela jednoznačným přijetím.

Pondělí 13. února: Jan Fischer zřejmě uvěřil průzkumům a usoudil, že má šanci na prezidentskou stolici. Hodlá opustit funkci viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj (jako prezident ČR by si finančně pohoršil). Chce být programově prezidentem nestranickým. Ve své funkci si bude moci vybrat ze dvou možností: buď být s politickými stranami v konfliktu (a zjistí podobně jako Havel, že nemůže být v konfliktu se všemi), nebo se s nějakou (patrně tou nejsilnější) potichu shodnout. Tj. může se rozhodnout, zda bude jako prezident člověk vládní koalice nebo hlava opozice. Havel volil výrazně vždy druhou možnost, Klaus zpočátku tu druhou víceméně z donucení, teď je čím dál tím více prezidentem vládní koalice, i když ne celé (TOP09 je v té klausovské koalici jen trpěným hostem, je otázka, jak dlouho si to nechá líbit). Chtít být prezidentem nestranickým je sice prakticky nemožné, ale hlásat to ve volebním boji je zároveň velmi přitažlivé – straníka by podle průzkumů sneslo jen 20% lidí.

V Česku proběhly demonstrace proti mezinárodní dohodě ohledně padělatelství (ACTA). V Praze se zúčastnilo na 2000 lidí, to je jako standardní odborová demonstrace. Údajně nic nerozmlátili. Přečetl jsem si na internetu, co k dohodě a k internetovému pirátství všeobecně řekli Zdeněk Svěrák a Vladimír Mišík. Lehce mne šokovalo zjištění, že bych to podepsal, ač na rozdíl od nich nejsem internetovým pirátstvím nijak přímo dotčen.

V Právu se přimlouvá Miloš Balabán za méně černobílý postroj k Sýrii (kouzelná formulace). Říká mimo jiné: „Pozice Ruska a Číny k Sýrii také vyplývá z vlastních geopolitických zájmů.“ Jistě, a také vyplývá z toho, že když někde vznikne nějaký pro Západ potenciálně nebezpečný problém, je třeba ze všech sil zabránit tomu, aby jej bylo možné hasit. To je klasická ruská politika, dělali to od Brežněva (předtím byli ještě útočnější) a dělali to v mírnější formě už před bolševismem.

ODS prý vydává členstvu legitimace, které slouží zároveň jako slevové karty pro T-Mobile. Je to prý jakýsi „věrnostní program“, ve skutečnosti je to uplácení členů lehce velrybářského typu. Předseda ČSSD Sobotka prohlásil, že v politické straně by mělo jít o program a sdílení společných hodnot, nikoli o komerční slevy. Má úplně pravdu, jak má pak ta strana k něčemu vypadat.

V MfD jsem si přečetl, že podle autorky nové vyhlášky o stravování ve školních jídelnách není zdravé, že si žáci ve školách mohou vybírat z více jídel, mělo by se jim naordinovat povinně to zdravé. Jednak mi není jasné, proč by nemělo být možné vybírat si ze tří zdravých jídel (je snad zdravé jen jedno?), a jednak je hezké, že si už školní děti budou takhle muset zvykat na nesvobodu a buzeraci ve jménu Zdraví s velkým Z.

Tamtéž píše Tomáš Nídr o konfliktu mezi Británií a Argentinou o Falklandy, případně Malvíny. Musím se přiznat, že z článku na mne dýchlo jakési zaujetí proti „britskému kolonialismu“, které nesdílím. Během války jsem držel Britům palce, celá akce byla, jak se ostatně v článku píše, zjevně drzým a zoufalým pokusem argentinské vojenské junty zachránit si populistickou akcí kůži (něco podobného udělali pár let předtím jejich řečtí kolegové na Kypru a taky dostali přes čenich). Falklandy obsadila velká Británie, jak taky z článku vyplývá, někdy v roce 1833 a od té doby tam žijí jejich osadníci. Už 179 let. Jsou tam doma, je to jejich domov. Nejsem příznivcem vyhnání sudetských Němců, nicméně uznávám, že lidé, kteří se po roce 1945 nahrnuli na jejich místa, a jejich potomci a následníci jsou tam dnes, po 67 letech, doma, je to jejich domov. Antikoloniální rétorika tedy vůbec není na místě a Argentinci by si měli nechat zajít chuť.

V LN se pozastavují nad tím, že ČT propaguje hazard. Přesněji řečeno v charitativním pořadu Kapka naděje v sobotu bylo na pultíku pro moderátory uvedeno mj. i logo „společnosti, která vydělává na hazardních hrách“. No a? Ta společnost opravdu přispěla, ačkoli, pokud tomu rozumím, podle nového zákona o zdanění hazardu už nemusí. Zakázaná není. Ředitelka Nadačního fondu Kapky naděje Elen Švarcová upozorňuje, že bez sponzorských darů a prezentace dárců by se charita dělat nedala. Lidé z Rady ČT ovšem zaujali mírně řečeno defenzivní stanovisko. Připadá mi to jako falešný a neupřímný moralismus. Je něco jiného prezentovat logo dejme tomu loterijní společnosti než prezentovat logo např. nějakého bordelu. Moralizování je možné si nechat na vhodnější příležitosti (ČT se v minulosti např. nestyděla stáhnout z pořadu politický pořad, k němuž měl výhrady tehdejší premiér Paroubek).

Úterý 14. února: v lehce nepřehledném terénu české justice probíhá zjevně válka státních zástupců. Pověřený vrchní státní zástupce v Praze Mečl nařídil hloubkovou kontrolu na Městském státním zastupitelství. Vyžádal si řadu spisů, týkajících se korupce i veřejných zakázek. Vedení pražského městského zastupitelství protestuje proti Mečlovu údajně nestandardnímu postupu (vyžádal si i „živé“ spisy, některé z nich mu prý městská státní zástupkyně odmítla vydat). Mečla si volá k zodpovědnosti předseda sněmovního bezpečnostního výboru Radek John a kritizuje ho bývalá nejvyšší státní zástupkyně Vesecká, za něj se naopak postavili ministr spravedlnosti Pospíšil a nejvyšší státní zástupce Zeman. K problému si dovoluji vznést jen dvě námitky: pokud se na stranu někoho postaví energicky pan John, je mi ten dotyčný, nějak si nemohu pomoci, předem podezřelý. A za druhé: děsí mne představa, že se do zuřícího konfliktu mezi zástupci zaplete nějaký v podstatě nezúčastněný čičmunda (třeba někdo, jehož jméno se vyskytuje ve zmíněných spisech)- soukolí zastupitelské války ho může docela dobře semlít.

Výsledky průzkumu agentury Factum invenio jsou zajímavé v jednom směru: vede ČSSD asi o 6% před ODS, to je taky rozdíl mezi ČSSD a komunisty na jedné straně a ODS a TOP09 na straně druhé. Znepokojivé není ani tak to, že zemanovci dosáhli 4,4% (to, řekl bych, přejde), jako poměrně vysoký počet vyhozených hlasů: kromě zemanovců ještě KDU-ČSL (4,3%), zelení (4,1) a konec konců i Věci veřejné (2,2%). Hlasy pro Suverenitu jsou nezajímavé, jsou to hlasy vyhozené v každém případě. Tedy celkem 15% hlasů. Ty by mohly hrát v zápase o vládu rozhodující roli.

V petici „osobností“, žádající na premiéru Nečasovi, aby se připojil k unijnímu paktu o rozpočtové zodpovědnosti, se mimo jiné říká: „Premiérovo lavírování okolo smlouvy je zřejmě daleko více ovlivněno situací uvnitř jeho strany, jejíž jedna část názorově následuje prezidenta Klause, než skutečně racionálním a politicky zodpovědným rozhodováním.“ V LN se kvůli tomu kdosi rozčiluje, jenže v zásadě je to bohužel pravda, Topolánek se snažil emancipovat se vůči Klausovi a zrovna tohle dělal správně, Nečas by se ke Klausovi raději přimknul, ale už to bohužel nejde tak, jako za stara. Topolánek se celkem úspěšně snažil o konsensus se zelenými, jakousi expoziturou Pravdy a Lásky ve vládním táboře, a docela se mu to dařilo. Nečas s TOP09 úporně bojuje (je pravda, že TOP09 ho občas provokuje). Bez jakéhosi konsensu mezi Klausovými a Havlovými sirotky (přičemž Klausovi sirotci si musí uvědomit, že fakticky taky osiřeli, protože jejich Guru se utrhl ze řetězu, momentálně řádí v Turecku) není nějaká racionální a funkční politika v této zemi možná. Obě strany přitom bohužel neprojevují patřičnou dávku odpovědnosti.

Středa 15. února: Pozice nominálního předsedy Věcí veřejných Radka Johna je prý otřesena. Pokud nedopadnou pro VV dobře regionální volby (není úplně jasné, co znamená dobře, těch minulých se přece nemohli fakticky účastnit), bude vystřídán Karolinou Peake. Paní Peake je nepochybně schopnější a nebezpečnější. Výměna nemotorného brundibára za elegantní a dobře vyzbrojenou vosu by stranu jistě nepoškodila, jen doufám, že už jí nemůže ani moc pomoci.

Václav Klaus je na táčkách v Turecku. Maže Turkům med kolem úst: „a myslím, že vstup tak velké a dynamické země, jako je Turecko, by mohl jisté zatřesení těm ustáleným strukturám (rozuměj evropským, bd) vyvolat.“ Političtí islamisté v Turecku se nyní orientují na zlepšení vztahů s Íránem a naopak prakticky zmrazili vztahy k Izraeli. Ostatně sám turecký prezident řekl, že problémy nevidí v ekonomické, ale v politické spolupráci s EU. Zatřesení by tedy mohlo být velmi důkladné. A náš euroskeptický prezident by se mohl konečně s bruselskými Mnichovany na něčem shrnout: co záleží na jedné malé vzdálené zemi!

Václav Klaus udělil milost mj. ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové. Byla loni Městským soudem v Praze odsouzena k dvouleté podmínce za korupci a zpronevěru peněz školy. Amnestie se vztahuje i na pětiletý zákaz činnosti ředitelky i statutárního orgánu. Nechci vyvolávat krvelačné nálady, ale na téhle amnestii je něco divného, je to vlastně skrytá rehabilitace.

ODS jako jediná nesouhlasí s posílením „kroužkování“ při volbách do krajských samospráv (snížení potřebného počtu preferenčních hlasů z 10% na 5% (tím se, pokud se nemýlím, procento preferencí sjednotilo s procentem v zákoně o volbách do PS). Kroužkování je podobně nesmyslný populismus jako přímá volba prezidenta, možná ještě horší: voliči eliminují lidi, které znají, a dávají hlas těm, které neznají, v naději, že budou lepší. Podařilo se tak vyměnit značnou část poslanců PS: oč je ta dnešní lepší, než ta minulá?

Největší naději na vítězství v prezidentské volbě má, jak se zdá, Jan Fischer (v anketě lidovek.cz ovšem vede suverénně Karel Schwarzenberg, podobně jako v naší minianketě). Zatímco Jiří Pehe je pro, prezident by měl být „šedá myš“, člověk, který funkci kvalitně zúřaduje, Kateřina Jacques považuje „stvoření“ Jana Fischera za největší svou frustraci z politiky. „Lituji, že jsme se tehdy nepostavili proti návrhu udělat z šéfa statistického úřadu premiéra úřednické vlády.“ Stanovisko paní Jacques chápu, s šedivými myšmi nebývají dobré zkušenosti. Když už, tak buďme důslední: nechť se prezident nevolí, ale losuje! To bude nejdemokratičtější. Zároveň bude třeba ovšem v ústavě upravit jeho pravomoci: totiž na nulu.

Čtvrtek 16. února: ČSSD, jak se zdá, chtěla kandidovat na prezidenta Jiřího Dienstbiera (asi taky proto, aby se ho tak trochu zbavila, zřejmě nynějším hlavám strany připadá moc ambiciózní). Celou věc ovšem předčasně vypálil na veřejnost David Rath, což místopředsedy ČSSD Benešovou a Škromacha vede údajně k podezření, že tak chtěl Dienstbierovu kandidaturu znemožnit. Bude snad dr. Rath hrát v ČSSD podobnou roli jako před časem pan Tlustý v ODS?

Česká republika dosáhla pozoruhodného úspěchu: z 10 526 685 obyvatel má 11 400 000 organizovaných sportovců. To je celých 108,3%. Hezký úspěch! Výsledek prý vznikl tak, že řada lidí je organizována ve více sportovních odvětvích. Moc tomu nevěřím, číslo mi připadá stejně příliš obrovité, protože do těch deseti milionů a půl se počítají pochopitelně i starci nad hrobem (jako např. já) a nemluvňata. Zřejmě spíš jde o nějaká statistické lsti, pomocí nichž se bafuňáři pokoušejí dostat k penězům. Doufám, že se něco podobného u nás neuplatní i ve volební aritmetice, v Rusku už to tak funguje.

Hodně se teď mluví o amnestiích, které Klaus posledně udělil, omilostnění té ředitelky Metropolitní univerzity mi přišlo taky podivné (psal jsem tu o tom). V dnešních LN zmiňují i další „kontroverzní“ prezidentovy milosti, mimo jiné milost pro Karla Baštu, který zranil členku zlodějské party, jež u něho (opakovaně) kradla, a Ludmilu Brožovou-Polednovou. Považuji za slušné říci, že v obou případech s prezidentem souhlasím.

Andrzej Wajda, Peter Gabriel, Terry Gilliam a další (kdo jsou ti druzí dva nevím, ale nepochybně to jsou osobnosti) se připojili k žádosti, aby pražské letiště bylo přejmenováno na Havlovo. Dovoluji si podotknout, že jim do toho, jak se v Praze jmenuje letiště, nic není.

Pátek 17. února: Bohuslav Sobotka se opět prezentuje jako Paroubek s částečně lidskou tváří. Prohlásil, že až se ČSSD prokouše k moci, pořádně skrouhne výši finanční náhrady, která se má vyplatit církvím. Doufám, že nebude moci taky předělat ústavu. Zároveň hodlá ČSSD prosazovat zákon, který by nadále vyloučil majetkové restituce. Takový požadavek je sice z psychologického hlediska pochopitelný, ale zároveň i dosti komický: zloděj prchá s pytlem lupu, který nashromáždil v příšeří před vítězstvím samoděržavného socialismu ve střední Evropě (pak ho jeho východní bratří i s lupem na čtyřicet let schramstli). Poté, co se nad naším nehostinným regionem opět rozjasnilo, je dobře vidět na něho i na zástup obraných (v policejním žargonu se říká „poškozených“), který ho pronásleduje. A protože se nemůže bránit vojensky (armádu dal do frcu), chce se jim postavit aspoň silou zákona.

Jiří Paroubek neuspěl u Městského soudu v Praze se žalobou na redaktora Práva Jiřího Ovčáčka, který se ho v rozhovoru pro dovolil zeptat: „V kuloárech se spekuluje o variantě, že by se z klubu ČSSD mohla vydělit skupina poslanců kolem expředsedy soc. dem. Paroubka, která by svou podporou vládě nahradila Věci veřejné. Máta takové indicie?“ (poslední věty se žaloba netýká). Považuji za neuvěřitelné, že někdo může za něco podobného někoho žalovat. Jak se zdá, soud byl téhož názoru. Jiří Paroubek působí naštěstí jako vlk s vytrhanýma zubama. Naštěstí: nemuselo tomu tak být.

Premiér Nečas reagoval umírněně na texty na webu strany nizozemského politika Wilderse, týkající se údajných problémů s lidmi ze střední a východní Evropy (mj. požadují, aby lidé jejich případné problémové chování straně hlásili). Pokud námi necloumají mindráky, nemusíme se rozčilovat nad každou maličkostí.

Lotyšští Rusové požadují, aby se ruština stala v zemi druhým státním jazykem (je jich v Lotyšsku kolem 30%, ale rusky mluvících je asi ještě víc). Prosadili, aby se za tím účelem konalo referendum. An und für sich na takovém požadavku jistě něco je, jenže: může se někdo divit Karkulce, že poté, co se s velkou dávkou štěstí vyškrábala z vlkova nenasytného panděra, a vlk (rozuměj Putin a jeho parta, tedy tentokrát vlk s lidskou tváří, ovšem, jinak by nikoho nenachytal) před ní teď stojí v pozici bojovníka za lidská práva a oblizuje se přitom od ucha k uchu, zrovna neoplývá velkorysostí?

Sobota 18. února: Prezident Klaus je na rozpacích, má-li podepsat Občanský zákoník. Důvodem je, pokud tomu dobře rozumím, skutečnost, že jeho tajemníku Jaklovi chybí, že zákoník nebyl odborníky i ve veřejnosti dostatečně prodiskutován. Jakl si také není dostatečně jistý, zda nový zákoník bude jednodušší a přístupnější pro normální lidi (dříve se říkalo pro naše pracující, nebo jednodušeji pro pracující lid (podobně komunisté se domnívají, že nový občanský zákoník zvýhodní vlastníky a movitější lidi – tedy „nenormální“, jak by nejspíš řekl pan Jakl).

Premiér je odhodlán zavést co nejdřív školné na vysokých školách. Rada vysokých škol i rektoři naproti tomu je toho názoru, že návrh zákona o školném „nesnižuje bariéry vstupu do studia, naopak zvyšuje penalizaci za neúspěšné dokončení“. Zvýšit penalizaci za neúspěšné dokončení je, řekl bych, úplně o.k., a pokud to znamená zároveň zvýšení bariér vstupu do studia, jde v tomto případě o zvýšení bariér pro flákače.

Mezi poslanci se v souvislosti s novým etickým kodexem mravného poslance diskutuje i o tom, zda je morální, když si poslanec za peníze, které dostal na pronájem kanceláře, pronajímá místnost na sekretariátu vlastní strany. Komunistický poslanec Kováčik nevidí problém v tom, že jdou peníze straně, a spolu se svým kolegou z ODS Stanjurou se shodují: horší by bylo, kdyby se přihrávaly peníze rodině. Jistě, strana měla i v minulosti přednost před rodinou (hrabat pro rodinu se nesmí, pro stranu ano), a podle dalšího z poslanců, Gazdíka (TOP09, podmnožina Starostové a nezávislí), „poslanec je přece součástí strany“ (taky stejně jako v minulosti). Nejlépe to, jak se zdá, vyřešili ve Věcech veřejných: Radek John i Vít Bárta mají kanceláře na stranickém ústředí, ale jak pravil Radek John, „oba jsme v nájmu, stejně jako strana, a Sněmovna platí majiteli“. Je to ABL?

Podle toho, co píší v MfD, vydal Jiří Paroubek knihu „Plnou parou v politice“, která je absolutním bestsellerem v oblasti politické publicistiky. Prodalo se jí už 44 tisíc výtisků, jen se neví, kde: v „kamenných“ knihkupectvích to byly jen desítky kusů, na internetu se prý běžnou cestou tolik prodat nedá. Vypadá to tedy tak, že Jiří Paroubek je dokonale soběstačný autor: je schopen nejen napsat a vydat čtenářsky krajně atraktivní knížku, ale také si ji ještě sám skoupit.

V MfD vyšel další pozoruhodný text v seriálu „české spisovatelky a spisovatelé o změnách světa“. Napsal ho spisovatel, premonstrátský diákon, psychiatr a esperantista Max Kašparů. Doufám, že budu mít čas a příležitost se k němu vrátit.

Zbyněk Petráček píše v LN o případu řidiče autobusu Romana Smetany, který před volbami do PS čmáral někde v Olomouci po plakátech politických stran (hlavně po plakátech ODS a ČSSD, jistě, těch bylo nejvíc). Byl odsouzen za poškozování cizí věci k veřejně prospěšným pracem a úhradě škody, škodu uhradil, trest zásadně odmítá vykonat, takže ho soudkyně Langerová (manželka exministra vnitra) odsoudila natvrdo do basy. Pan Petráček píše: „Je těžké fandit Smetanovi. Člověk si tím přivodí cejch cvoka a řadí se k těm, kteří formální aplikaci práva na disidenta považují za fašounství.“ Já formální aplikaci práva na disidenta an sich nepovažuji sice za fašounství (proč proboha tak přehánět, když má někdo na lidi jako Svoboda jiný názor), ale za krajně problematickou. Čmárat po plakátech je něco podobného, jako vystrčit na mítinku na poslaneckého kandidáta holou prdel. Ten člověk používá naprosto nepřiměřených prostředků a obětuje se (jen trošku, samozřejmě, žijeme ve svobodné společnosti) za věc, která za to nestojí. To má jistě společného s disidenty (ale samozřejmě ne se všemi). To, co projevil, je neschopnost artikulovaného protestu a špatné vychování (což má společného s mnohými debatéry na internetových chatech) a dr. Langerová, jak ostatně sama řekla, udělala jen to, co musela. Jeho problém není, že je cvok (Salvador Dalí byl taky cvok), ale že je cvok a už nic víc.

Ondřej Neff se v rozhovoru pro MfD zastává „Anonymus“, považuje jejich akci proti smlouvě ACTA za legitimní. Podle mne žádná akce, kterou dělají internetoví teroristé, není legitimní (stejně jako není legitimní, nýbrž odsouzeníhodné to, co dělá tvůrce WikiLeaks Julian Assange, ten člověk patří za mříže, jen by měl být zavřen za to, co opravdu udělal, s tím, že znásilnění je proti jeho veřejným aktivitám legrace). Na tom, že dnešní „hysterická obava o soukromí je nemístná“ samozřejmě něco je, ale tvrdit rovnou, že „v informatické společnosti je soukromí naprosto absurdní a v jistém slova smyslu i nežádoucí“, je strašidelné přehánění. Podle toho je dokonalá informatická společnost vylíčena v Orwellově románě „1984“. To, co u nás proběhlo v listopadu 1989 a v následujících měsících,byla mimo jiné rehabilitace soukromí a práva na soukromí. Pan Neff píše: „prostě když vysoký představitel města, o kterém bylo zveřejněno, že má pár desítek tisíc měsíčně a jezdí na dvouměsíční dovolenou do Antarktidy a na ruce má hodinky za 250 tisíc, tak mi přijde nemístné mu nepoložit otázku, za co si to koupil.“ Tak především: v první řadě záleží na tom, zda je to pravda nebo ne. Ne všechno, co bylo zveřejněno, musí být pravda. A zas druhé: vysoký představitel města, jistě, je to veřejný činitel. V případě člověka, který se veřejně nijak neangažuje, je po tom každému slušně řečeno nic. Jinak se vytváří situace, ve které je člověk rád, že má hodinky za osm stovek a v létě, když to klapne, jezdí na týden k Balatonu.

Pondělí 20. února: předseda poslaneckého klubu ČSSD Jeroným Tejc prohlásil v rozhovoru pro Právo na adresu prezidentských kandidátů, které nominovala ČSSD mj. toto: „Pro Jana Švejnara hovoří to, že byl naším prezidentským kandidátem před pěti lety. Za tu dobu se nic podstatného nezměnilo. Jeho postoje, jak probíhala debata, byly přijatelnější než postoje například Jana Fischera. Toho lze označit spíše za konzervativce, možná člověka, který má blíže k TOP09. Zatímco Jan Švejnar je nepochybně liberál a z tohoto pohledu je bližší ČSSD.“ Proboha, jak to ten člověk poznal?

Podle exministra vnitra Bublana chce nyní dekorativní předseda VV John využít odvolání a následného nuceného znovunastolení vrchního státního zástupce Rampuly (o jeho návratu rozhodl soud) k oslabení pozice ministra Poslíšila a svolal za tím účelem mimořádné zasedání bezpečnostního výboru Sněmovny, jemuž předsedá. Důvodem je podle Bublana zájem VV o vedení justičního resortu, např. k tomu, aby měly pod kontrolou některé citlivé kauzy (zřejmě naráží na případ Bárta & Škárka). To poslední je spíš spekulace, jinak má pan Bublan pravdu, snem VV je dostat pod kontrolu najednou vnitro i bezpečnost. Pokud jim k tomu premiér Nečas otevře cestu, např. odvoláním ministra Pospíšila, čímž se otevře cesta k obsazení resortu spravedlnosti Karolinou Peake (VV mají přitom mohutného přímluvčího ve Václavu Klausovi), ztratil poslední zbytky pudu sebezáchovy.

Už to nemůžu vydržet: tentokrát zase Benjamin Kuras píše o tom, že „rakouská arcivévodkyně a princezna“ (kromě toho taky francouzská královna) Marie Antoinetta doporučovala francouzské chudině, aby jedla koláče, když nemá chléb. Zařadil se tak do nespočetného zástupu českých novinových a internetových bojovníků za svobodu, jemuž vévodí mistr triviálních citátů Jiří Hanák. Výrok byl zlomyslně připsán krajně neoblíbené královně po vypuknutí revoluce. Pokud je mi známo, pochází ze VI. knihy Rousseauových Confessions, v době jejich vydání (1782) ho nikdo královně nepřipisoval. Ostatně podle svědectví Alexise de Tocquevilla (L'Ancien Régime et la Révolution) nebyla situace v době před vypuknutím revoluce ve Francii zdaleka tak bídná, jak se všeobecně soudí (Tocqueville při té příležitosti dospívá k pozoruhodnému závěru, že revoluce zpravidla nevznikají v době nesnesiterlné dusivé bídy, ale v době, kdy se situace jakž takž konsoliduje a lidé dostanou roupy – odtud mj. autorovo okřídlené konstatování, že nejnebezpečnější chvíle pro špatný režim je ta, když se pokouší polepšit). Nechci královnu adorovat, jde mi jen o spravedlnost: revolucinářům (tak to revolucionáři zprava i zleva dělají) se nějak hodilo na ni před revolucí a hlavně ní nahrnout všechnu špínu, která byla po ruce. Pak ji ve zmanipulovaném monstrprocesu «odsoudili k smrti» a fakticky zavraždili. Je to hnusné. Daleko opovrženíhodnější než ta ubohá ženská jsou hajzlové jasko Robespirerre, Saint-Just, Danton, Marat a jak se všichni jmenovali.

Petr Pithart pronesl «varovnou řeč» na téma přímá volba prezidenta. Nemohu si odpustit poznámku na okraj veřejného vystupování tohoto významného českého řečníka, esejisty a politika. Typická je už volba tématu: jistě, přímá volba je problém. Nesmysl ovšem není proto, že by znamenala nebezpečí srovnatelné s globálním oteplováním v duchu moderních chiliastů, ale proto, že je nešikovná a úplně zbytečná. Petr Pithart se problému chopil (správně tuší, že mu za to nikdo hlavu neutrhne a může tedy projevit svou bezuzdnou smělost) a hystericky ho nafoukl, aby ho (tedy problém i Pitharta) náhodou někdo nepřehlédl. Situace (stejně jako v případě globálního oteplování) tak vypadá ještě horší, než je, a důvody jsou osobní (tedy Pithartovy). Nepovažuji takový způsob psaní za moc zodpovědný.

Úterý 21. února: Přítel chudých a nás důchodců Bohuslav Sobotka reagoval hněvivě na Kalouskův plán zrušit valorizaci penzí. To, že důchodový účet je v deficitu, je podle něho vinou a „obrovskou ostudou“ minulých pravicových vlád. V této souvislosti se osměluji položit předsedovi ČSSD kontrolní otázku: existuje vůbec něco, co není vinou a obrovskou ostudou minulých pravicových vlád? Správná odpověď by mohla znít např. „Třicetiletá válka“. Nebo snad ani to ne?

Václav Klaus nakonec na poslední chvíli podepsal Občanský zákoník. Dalo se to čekat, Poslanecká sněmovna by ho v tomto případě hravě přehlasovala a utrpěl by zbytečnou a předvídatelnou porážku.

Předseda bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny, dekorativní předseda VV Radek John si v souvislosti s případem Rampula povolal na kartáč státní zástupce. Úkolem bylo, aby výbor „posoudil zákonnost postupu obou stran justičního sporu“. Člověk by řekl, že to by snad měla být záležitost soudu. Chtějí snad o tom, co je zákonnost a co ne, hlasovat? Na problematičnost Johnova postupu poukazuje už i Petr Uhl, a to je opravdu co říci. Zástupci se nakonec (pochopitelně) nedostavili, účast přislíbil jen ministr spravedlnosti, po jehož křesle ABL, tedy pardon VV, šilhá.

V souvislosti s konfliktem mezi ministrem Hegerem a hejtmany o slíbené zvýšení lékařských platů v nemocnicích v MfD připomínají, že ministr slibem zvýšení platů „před rokem zastavil hrozbu hromadných odchodů doktorů do ciziny“. Prdlajz odchodů. Hrozbu totálního kolapsu nemocniční péče v ČR, kterým vyhrožoval LOK za podpory ČLK. Myslím, že tehdy udělal chybu, měl vyzkoušet jejich odhodlání.

Středa 22. února: Řecko dostane další obrovitou finanční injekci. Má ho vyléčit do roku 2020 (tj. do 8 let). Nikdo tomu ale moc nevěří. Ministr Kalousek vítá vznik dohody, protože stabilizuje eurozónu a tím nepřímo i ČR. Nevěří ale, že se dohoda naplní. Řecko podle něho sedí na sudu s prachem, doutnák hoří a blíží se. „Snad Bůh dá a cestou bude mokré místo, kde zhasne.“ Nerad se pletu do hospodářských záležitostí, ale při vší ministrově zbožnosti mi jeho stanovisko připadá trochu cynické (nejen od něj, ale hlavně od v tuto chvíli nejasně definovaného ústředí EU).Jinými slovy: musel by být zázrak, kdyby to Řecku opravdu pomohlo, ale vznik fakticky nesplnitelné dohody stabilizuje eurozónu. Je poměrně snadné vykládat si to tak, že se eurozóna stabilizuje mj. na účet Řecka. Nepochybuji, že Řekové (rozuměj řecká společnost sakumprásk) jsou spoluviníci nynějšího stavu. Ale jaký smysl je podrobovat je takovéhle dlouhodobé hospodářské chemoterapii, která má minimální naději na úspěch. Pro ostatní je to drahé, pro Řeky je to na nic. Čeká EU na to, až si rozdivočelí obyvatelé té hezké země, rozhořčení na způsob Bělohradského, sami vlastními silami uvedou svou vlast do stavu, v jakém bylo Německo v roce 1945?

Brundibár opět v akci: poté, co Radek John v podstatě kvůli konfliktu mezi cizí implantovanou (tj. Bártovy) ctižádostí a vlastní neschopností vyletěl z postu ministra vnitra, zakotvil nakonec v čele bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny (na vnitru se ovšem za jeho působerí Věcem veřejným podařilo, jak se zdá, uložit kukaččí vejce v podobě policejního prezidenta Lessyho). Teď Bártova strana usiluje o post ministra spravedlnosti, Pak by měla v rukou předsednictví legislativní rady vlády, předsednictví bezpečnostního výboru PS (poněkud znehodnocené osobou v této funkci) a ministerstvo spravedlnosti, a ministr Kubice s neodvolatelným Lessym v zádech by byl bezmocný. Naštěstí první krok, pokus znemožnit ministra Pospíšila, který má potíž s nepodařeným odvoláním pražského vrchního státního zástupce Rampuly, skončil fiaskem. Na výslechu před výborem ministr Johnovi dokázal, že neví, o čem mluví, exministr Bublan označil akci za trapnou. Poslanec Dolejš (ČSSD) si umyl ruce: „Vidíme, v jakém stavu je vládní koalice, jak to tu jiskří mezi předsedou a místopředsedou vládní strany. Tak si to proboha vyříkejte na vládní úrovni.“ To je účelový alibismus, který by si neměl dovolit ani opoziční politik: pokud premiér Nečas opravdu Pospíšila odvolá a ministerstvo dá Věcem veřejným, bude to nejen sebevražedná akce. Strana si v minulosti získala pověst organizace napojené na paravojenské struktury (co jiného je bezpečnostní agentura?), má podporu prezidenta Klause, který ji chce zjevně použít jako jeden z technických nástrojů k tomu, aby se po odchodu z funkce znovu etabloval v praktické politice. Myslím, že i ČSSDD se má čeho bát.

Antonín Rašek píše v Právu: „Mluvit o tom, že Západ je ohrožen, svědčí o špatném odhadu. Naše společenství má k dispozici dvě třetiny světového vojenského potenciálu, a to nejmodernějšího.“ Tenhle optimismus mi připadá nezodpovědný. Babylon se zdál být v době své největší slávy nedobytelný, a přece z něho v krátké době zbyla opuštěná hromada trosek. Vojenský potenciál je k ničemu, když s ním operuje nemocná a prohnilá společnost. A kromě toho: čelit některým výzvám moderního způsobu boje, které se buď už uplatňují, nebo v krátké době uplatňovat budou (sebevražedné atentáty, nukleární terorismus) je i pro tu nejmodernější techniku skoro nemožné. Navíc, není to jen technická záležitost: zbudovat radarový štít proti nukleárním teroristickým útokům ze středního Východu je, jak se ukázalo, politicky nemožné (mj. Rusové a Číňané to nikdy nedovolí, jejich zájmem je co největší oslabení Západu). Udržet si pod kontrolou politicky nedefinovatelná území, odkud bude možné v budoucnu teroristické jaderné útoky provádět, je rovněž nejen politicky, ale i vojensky nemožné (Afghánistán). Jsme v rejži. Problém je jen, že pan Rašek se do toho „my“ nepočítá, asi ví proč.

Ministr Schwarzenberg se konečně rozhoupal k tomu, aby poněkud modifikoval své stanovisko k Maďarsku. U příležitosti pražské návštěvy ministra Martonyiho prohlásil, že demokracie ani svoboda nejsou v Maďarsku ohroženy. Má prý síce k některým věcem výhrady (kdo by neměl), avšak maďarská vláda byla demokraticky zvolena, měli bychom se v Evropě více respektovat. Pan Schwarzenberg má mimořádný talent zdůvodňovat své stanovisko důvody důležitými, ale přece jen ne nejpodstatnějšími. Hlavní je, že nemůžeme strpět, aby se organizace, jejímiž členy jsme, pustila ze všech sil a za použití brutálního hospodářského nátlaku do jedné malé členské země. To není mnichovanství, to je ještě něco horšího. Moc mne zajímá, jak se k věci postaví prezident Klaus: nedovedu si představit, že by se Maďarska zastal (má odpor vůči morálním stanoviskům, poraženým ve válce a nevyléčitelný odpor vůči Schwarzenbergovi), na druhé straně bude mít potíž s jednostrannou podporou této akce bruselských papalášů, vyprovokované maďarskou „levicí“ (když to pojmeme ideologicky).

Výtvarník David Hons alias Roman Týc odmítl zaplatit pokutu, k níž byl odsouzen za „úpravu“ semaforů pro chodce (změna podoby svítících figurek, upřímně řečeno, k Mantegnovi nebo Joanu Miró to má daleko, ale byla to docela legrace, navíc neškodná, protože člověk by si toho ani nevšiml, orientuje se na přechodu podle barev), a půjde do basy. Své rozhodnutí zdůvodnil (cituji dle LN) takto: „Kdybych zaplatil pokutu 60 tisíc, kterou za mě chce uhradit galerie Dvorak Sec contemporary, přistoupil bych na vaši hru peněz. Nechci se ze svého činu vyplatit. Dodnes ho nevnímám jako trestný čin ani jako přestupek, ba právě naopak. Nezištně, bez nároku na honorář a při plném vědomí jsem uskutečnil tento projekt, o kterém jsem přesvědčen, že byl po dobu instalace přínosem pro společnost. Zaplacení pokuty cítím podobně jako podepsanou spolupráci s STB v dobách totality. Ne, nezaplatím, nepodepíšu, s vaším systémem nesouhlasím.“ Myslím si, že za takto hloupé a nestydaté řeči si ten měsíc za mřížemi svým způsobem bohatě zaslouží (i když za ně přirozeně odsouzen nebyl).

Čtvrtek 23. února: Senátor (a místopředseda ČSSD) Dienstbier s několika spolustraníky vydal na internetu prohlášení s výzvou „Vraťme demokracii zpět do naší strany“. To se nepříjemně dotklo předsedy Sobotky (Dienstbier vylamuje otevřené dveře, navíc jako místopředseda má účinnější a uměřenější prostředky než výzvy na internetu). Daleko výrazněji reagoval místopředseda Škromach: jednotná ČSSD je podle něho „trnem v oku“ (koho?). Táže se, zda snad nejde o snahu oslabit ČSSD před volbami, nebo dokonce rozbít ČSSD, obviňuje Dienstbiera z toho, že uráží naprostou většinu poctivých členů ČSSD (vida, jsou tam i nepoctivci, jistě jen „hrstka“, jak se v takových případech říká), kteří dnešní pozici ČSSD museli tvrdě odpracovat (zkrátka „poctiví pracující“). Z úvah takového typu je zřetelně vidět, jak je ČSSD ideově ukotvena v nebožce KSČ, též té normalizační. Je to jakási soft KSČ (na rozdíl od KSČM, což je hard KSČ). Vazby s někdejší předúnorovou ČSSD budou o dost volnější (co o ní v dnešní ČSSD vůbec vědí!). K Dienstbierovi se hlásí jednak jurodiví idealisté (prof. Kohák), jednak dr. Rath, který tu zjevně cítí slabé místo, přes nějž by se mohl prokousat do nejvyšších pozic (jinak to nepůjde, nynější papaláši ve straně se ho práve, bojí, a dr. Rath má tu podivuhodnou vlastnost, že může vyhrát nejrůznějším způsobem, jenom ne skutečně svobodnými volbami).

Studenti UK dostali rektorské volno, aby mohli uspořádat protivládní (nebo jen protidobešovský?) pochod Prahou. To je divné, mohou ho uspořádat o víkendu, na to žádné volno nepotřebujou. Do jaké míry jsou tyhle studentské nepokoje manipulované braintrustem vysokoškolských papalášů? Není to podobné jako někdejší demonstrace středoškoláků za ústavní reformy Václava Havla z r. 1991? Samozřejmě, jsou to na rozdíl od středoškoláků dospělí lidé, ale jejich vztah k učitelům není z pochopitelných důvodů vztah rovného s rovným (a ani by neměl být, samozřejmě jak a kde). Pachuť manipulace tu je. Nechci se zastávat ministra Dobeše (proboha!), ale je např. zjevné, že školnému se nelze vyhnout. Z vlastní zkušenosti vím, že platy odborných asistentů na humanitních oborech KU byly a nepochybně stále jsou něco strašidelného, a státní kasa není bezedná studnice.

Vláda se nedokázala shodnout na limitech nákladů pro prezidentskou kampaň. Myslím, že je hodně důležité zařídit, aby jí lidé nebyli obtěžováni víc, než jak je to úměrné faktické a žádoucí váze prezidentského úřadu. Je to záležitost společenské hygieny a taky budoucího pojetí role prezidenta ve společnosti. Na druhé straně v ODS se zrodil nápad, aby si náklady předvolební kampaně hradili kandidáti sami. To je velmi originální, ale pořád ještě nedůsledné: nebylo by lepší prezidentskou funkci rovnou vydražit?

V rámci politické korektnosti a genderového běsnění se ve Francii rozhodli nastolit rovnost mezi ženami a muží tím, že na úředních formulářích škrtnou oslovení „slečno“, protože mužský ekvivalent neexistuje a muži jsou tedy zvýhodněni (v Německu to provedli už před čtyřiceti lety, myslím, že v případě našich západních sousedů je tato ústupčivost taky důsledkem druhé světové války, dodejme že neblahým). Doufám, že se to všeobecně neujme.

Slovenská politická scéna je v mnoha ohledech přímočařejší, a tedy přehlednější než ta česká. Zatímco u nás si nové strany a hnutí, vezoucí se na vlnách davových vášní, volí tajnosnubné názvy jako Věci veřejné, na Slovensku jsou to „Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti“. A člověk hned ví, o koho jde. Taky volební kampaň je otevřená: jedna kandidátka „Svobody a solidarity“ slibuje těm, co ji budou volit, pivo (upřímně řečeno, mohla ve slibech zajít ještě o hodně dál). Je pozoruhodné, že navzdory (nebo díky) této bezelstnosti se přitom Slováci dokázali zbavit Mečiara a na čas i Fica. A taky paní Radičová se ve vypjaté situaci zachovala o dost důstojněji, než je zvykem mezi českými politiky.

Radní ODS Udženija se pokouší získat výtvarníka Honse alias Týce tím, že mu v Praze poskytne místo na upravené semafory coby umělecká díla, ovšem mimo veřejnou komunikaci. Někde v parku, aby se mohl vyřádit. Jenže to by pana Týce bohužel určitě nebavilo. S pozitivním návrhem přišel i ředitel učiliště ve věznici, kam má pan Týc nyní nastoupit. Byl by rád, aby pan Hons-Týc během výkonu trestu navštěvoval jejich obor pro budoucí malíře pokojů. To je návrh veskrze pozitivní: pan ředitel zjevně dospěl k v zásadě správnému názoru, že dovednosti malíře pokojů a dovednosti výtvarníka jsou množiny, které se v jakémsi elementárním základu přece jen protínají, a že panu Honsovi-Týcovi by prospělo, kdyby se právě v tomto elementárním základu zdokonalil.

Američtí vojáci spálili omylem někde na základně v Afghánistánu čtyři výtisky Koránu. Rozneslo se to po kraji, omluvil se americký velitel a posléze i americký prezident, ale (jak píše dnes Zbyněk Petráček v LN) zášť roste a obraci se nejen proti Američanům, ale proti všem „vetřelcům“. Jistě, Korán se pálit nemá. Na druhé straně, existuje zcela odlišné pojetí omluvy u nás a v jiných končinách. A mělo by se aspoň trochu brát v úvahu. Afghánci (a nejen oni) si říkají: vida, spálili korán, a přitom, zbabělci, nemají dost odvahy ani na to, aby si za svým hanebným činem stáli, hned se podělají. Omluva se bere jako zbabělost. Hledat jakousi shodou mezi oběma pojetími živením syndromu Jana Pavla II. (neustálé, čím dál intenzivnější omlouvání se horem dolem za všechno možné) se ukazuje jako poněkud nepraktické.

Pátek 24. února: Válka státních zástupců eskaluje, pod ministrem Pospíšilem se údajně houpá křeslo. Podle Práva došlo na grémiu ODS k zuřivé hádce, straničtí představitelé na sebe navzájem řvali. Těžko se zbavit dojmu, že vedení strany a předseda Nečas by rádi celý konflikt co nejrazantněji zametli pod koberec. Situace je ovšem taková, že se budou muset jasně postavit na tu nebo na onu stranu. Pokud Pospíšila vyhodí, udělají to. Mé osobní stanovisko je, že by měli Pospíšila a Zemana ve vlastním zájmu i v zájmu věci podpořit: vede mne k tomu, to přiznávám, hlavně neschopnost postavit se za něco, co prosazují, jak jsem přesvědčen s postranními zájmy, pánové Bárta, John a paní Peake. A přesvědčení, že vítr fouká taky tak trochu z Hradu.

Další spor je mezi ministrem Hegerem a zdravotnickými, potažmo lékařskými odbory (odbory nemocničních lékařů). Jen těžko se zbavuji dojmu, že se pan premiér chystá tak trochu ministra Hegera podtrhnout, a že se tu projevuje rivalita mezi ODS a TOP09. To je sebevražedné i pro ODS. Vláda už jednou před lékařskými odbory předem a potupně kapitulovala, teď se to chystá udělat znovu, navíc s postranním úmyslem dát zahulit koaličnímu partnerovi?

V opozičním táboře se zjevně chystá pirátizace ČSSD. Předseda Sobotka se sešel se zástupci České pirátské strany, existují prý „některá témata společného zájmu a možná i do budoucna společného postupu“. Jistě, idea pirátství obecně má i sociální rozměr: bohatým brát a (sobě) chudým dávat. Když jde, jako v případě pirátské strany, o pirátství s lidskou tváří, to „sobě“ v závorce odpadá. Sešel by se pan Sobotka i s představiteli Anonymous, kdyby nějací existovali?

„Umělec jde do vězení“, zní poněkud pohoršený titulek v MfD. Proč by nemohl, do basy se chodí podle toho, co kdo provedl, a ne, co kdo je nebo není. Pan Hons-Týc v rozhovoru pro Právo řekl: „Je ale nepřípustné, aby systém, určoval, kde se můžu nebo nemůžu umělecky projevovat.“ Omyl, „systém“ neurčuje, kde se může nebo nemůže umělecky vyjadřovat, jeho role není estetická, nýbrž v tomto případě právní, rozhoduje, zda bude (podle zákona) zavřen nebo ne. Umění je třeba přinášet oběti. Pan Hons-Týc taky hodlá „nést odpovědnost za status umělce, který společnosti nastavuje zrcadlo“. Nazývat legrácku s pinďuláky na semaforech či rvačku s policajty „nastavováním zrcadla“ mi připadá dost ambiciózní. Dr. Marvanová se zastává nejen persekvovaného Honse-Týce, ale i persekvovaného řidiče Smetany, který čmáral po volebních plakátech všech politických stran a mj. přimalovával politikům tykadla. „Když někdo kandiduje, musí vědět, že se vystavuje možnému posměchu a karikatuře“. Problém snad není v posměchu či v karikatuře, nýbrž v tom, že ten člověk bránil dotčeným stranám ve svobodné propagaci, navíc ještě mimořádně nejapným způsobem. Jinak ovšem s názorem, že kandidát (a nejen on, ale i každá osoba veřejně činná) musí vědět, že se vystavuje posměchu a karikatuře, souhlasím, a hned to taky předvedu a takříkajíc vyzkouším zde.

Testy DNA prokázaly, že ostatky, nalezené v létě u Dobronína na Jihlavsku, opravdu patří německým obyvatelům té obce, zjevně zavražděným v rámci našeho osvobození v roce 1945. Nyní se vede tahanice o to, zda si zaslouží být v Česku pohřbeni, a kde. V sousední obci se obyvatelé v referendu hlasy asi 115 proti 93 nakonec usnesli, že mohou. Teď se jich dotklo, že pozůstalí se rozhodli uložit je na hřbitově v Jihlavě. Tam zřejmě nemuselo být referendum. Rozhodovat lidovým hlasováním o tom, kdo smí být pohřben a kdo ne, je pozoruhodná inovace a měla by se týkat i budoucích zesnulých občanů české státní příslušnosti a české národnosti.

Sobota 25. února: česká média skoro dokonale zazdila prohlášení premiéra Nečase k návrhu EU ohledně pozastavení dotací pro Maďarsko. Prohlášení je velmi pěkné, je to po vyjádření ministra Schwarzenberga k Maďarsku během návštěvy ministra zahraničí Martonyiho v Praze už druhý akt, jímž ČR vyjádřila s Maďarskem jakousi solidaritu. Protože text Nečasova prohlášení v českých denících nenajdete, dávám k dispozici link (text je na stránkách Úřadu vlády ČR). Je legrační, že vláda ČR se v této věci ocitla doma tak říkajíc v ilegalitě. K tomu se zcela jistě a co nejdřív vrátím.

V Právu citují výrok prof. Jiřiny Šiklové: „Při řadě majetkových přesunů se majetky dostaly k lidem bez jejich vlastního přičinění.“ Tak tomu bylo za kapitalismu, jak nás aspoň kdysi učili ve škole. Náš lid se podle STEM domnívá, že u nás ke společenské diferenciaci dochází nespravedlivým způsobem, zřejmě analogicky, jako tomu bylo kdysi před Vítězným únorem 1948. Řešení tedy musí být analogické: bohatým brát a nám chudým dávat. Je velmi vhodné, že to prof. Šiklová a Právo připomněly právě na 25. února 2012.

Premiér Nečas je vážně znepokojen situací mezi státními zástupci. Na jednu stranu se mu nedivím, na druhou stranu je zcela zjevné, že konflikt vyeskaloval natolik, že buď půjde JUDr.Rampula, nebo ministr Pospíšil a JUDr. Zeman. Jestliže poslanec MUDr. Šťastný volá po systémovém řešení, může to být jedno z těchto dvou, žádná třetí cesta, jak říká velký učitel MUDr. Šťastného Prof. Ing. Václav Klaus, neexistuje. Já se do té vřavy nechci nijak plést, musím se sice přiznat k tomu, že když vidím (v TV) zvláštní úsměv JUDr. Rampuly, mám chuť buď vlézt pod stůl, nebo emigrovat. To ovšem, přiznávám, není žádné věcné a racionální stanovisko. Taky bych si přál, aby, až mne jednou budou odsuzovat k smrti, zastupoval stát nikoli on, ale třeba JUDr. Bradáčová (která, pokud se nemýlím, patří k druhému křídlu). Považoval bych to za esteticky přijatelnější.

Do vřavy zasáhl také Velký brundibár z věcí veřejných. To už je prý válka gangů. Pan John jistě ví, o čem mluví.

K vlně českého chiliasmu se dnes v MfD přidal Eugen Brikcius, člověk starší generace a disident. Klade si otázku, jak to, že slušné obyvatelstvo mělo za totáče neslušnou vládu. Odpověď je podle něho jednoduchá, protože i ono samo bylo neslušné (není jasné, platí-li to i pro přítomnost, zdá se, že ano). Protože nevidím nejmenší důvod, proč bych se neměl považovat za jeden mrňavý dílek obyvatelstva, beru to samozřejmě i na sebe. Jsme zkrátka čuňata. Taky mezi politickými stranami nelze najít menší zlo (zdá se, že každá je horší zlo). Že bychom dostali rozum, není podle pana Brikcia moc pravděpodobné. Jeden starý mamlas kdysi napsal: „I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí, a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám. Nespokojenost naše neobracej se jen navenek jako u dětí a mládeže, hledejme příčiny nezdaru především v sobě.“ Od té doby ho má každý u nás plnou hubu, ale to je asi tak všechno (já ho beru vážně, podotýkám).

MfD přinesla rozhovor s Jiřím Dienstbierem. Vyjádřil se mj. i k problému ministra Pospíšila: „V momentě, kdy se pan Pospíšil přece jen snaží justici posunout správným směrem a pomoci k jejímu očištění… v takové situaci si člověk nemůže za každou cenu hrát na opozici. Považoval jsem za vhodné v tomto střetu pana ministra Pospíšila podpořit.“ To je pozoruhodné, pana Dienstbiera, jak se zdá, zcela minula epidemie chronického paroubkismu, která jinak řádí v ČSSD od Sobotky k Haškovi. Pan Dienstbier sice na druhé straně podporuje do budoucna koalici s komunisty, ale mám trochu pochopení pro něco z toho, co říká na okraj problému: „Problém je, že tato strana obsazuje ve Sněmovně pětinu křesel (když volby dopadnou dobře, tak o něco méně, bd), takže ty zbylé strany musí vytvářet většinu z 80%.“ Kromě toho, ČSSD je v nesnázi: zatímco např. ODS se aspoň trochu naučila uzavírat koalice (se zelenými, s různými variantami Pravdy a Lásky, ba i s něčím tak podezřelým, jako jsou Věci veřejné), ČSSD je silná, ale bez komunistů sama. Na levici je vymeteno (KSČM ovšem není žádná levice) a středová strana, která by plnila podobnou roli jako kdysi v Německu FDP, u nás neexistuje. Mezi „pravicí“ a „levicí“ zeje příkop.

Pondělí 27. února: Válka státních zástupců pokračuje. Novým prvkem je záznam o jakési „kontrole“ v kanceláři odvolaného (a mezi tím zase přivolaného) státního zástupce Grygárka ve chvíli, kdy bylo jasné, že se vrchní zástupce Rampula vrací, ale ještě nebyl zpátky. Objevily se spekulace, že prý mělo jít o deinstalaci odposlouchávacího zařízení. Pokud všechno zůstane delší dobu v tomto stádiu, budou se ještě dít věci. Premiér Nečas je v situaci, kdy mu nezbývá, než se jednoznačně rozhodnout. Rozhodnutí je jako vždycky velmi svízelné a není to zrovna Nečasova silná stránka. Koaliční partneři z toho mají upřímnou radost. Jak má při takovýchhle vztazích v koalici vznikat racionální vládní politika, si nedovedu dost dobře představit. K tématu se vzápětí vrátím podrobněji.

Ministr Heger tvrdil v nedělní Partii na Primě, že krajské nemocnice dostaly dost peněz, aby mohly navýšit lékařům platy o 6,25%. Hejtmani (shodou okolností až na pražského primátora, který je vlastně taky hejtman, sociálně demokratičtí), tvrdí opak. Předsedu LOK Martina Engela podle jeho vlastních slov nezajímá, co o sobě navzájem obě strany sporu říkají, nechce prý být nástrojem politických her. No to je dobré, nástrojem politických her se stal v okamžiku, kdy se ujal funkce, která patří do mocenské konstrukce důmyslně vybudované dr. Rathem (dnes ČSSD) a spustil předloni na podzim akce, namířené zjevně proti nynější koaliční vládě. Předpokládám, že ani šimpanz v pubertě by něco podobného nemohl přehlédnout. Je pravda, že dr. Engel není zrovna typ mimořádně obratného politického lídra, spíš ochotné výkonné síly, jakéhosi zbrojnoše. To ale na podstatě věci nic nemění. Jsou kolem LOK a ČLK vůbec lidé, kteří by si tuhle stránku věci uvědomovali a byli schopni se za to, co prováděli loni v předjaří, aspoň trochu stydět?

Děkan Filosofické fakulty KU Stehlík je další nepolitický politik engelovského typu: nastal prý čas, říci vládě jasné ne (totiž pokud jde o vládní návrhy na reformu školství). Kde je mršina, slétají se supi, vláda zřejmě svou potácivostí podobné protivníky přímo přitahuje. Chápu, že s ministrem Dobešem je jakýsi problém, chápu obavy o vysokoškolskou samosprávu. Spousta věcí je mi ovšem spontánně podezřelých. Například: univerzitní mládež se shromáždila za svými učiteli. Přirozenější stav je, když se proti svým učitelům vymezuje, než když vzniká oprávněný nebo neoprávněný dojem, že se jimi nechává manipulovat za to, že nebude muset platit školné. Učil jsem na vysoké škole deset let. Do důchodu jsem před deseti lety odcházel s platem cca 14 000,- Kč. Za tyhle peníze budou dnes ochotni dělat na vysoké škole jen ti, kteří berou svůj univerzitní plat jako poplatek za čest a na živobytí si dokážou vydělat jinak. Jenže tím pak nutně trpí úroveň jejich odborné práce. A kde chcete vzít prachy na to, aby tomu bylo jinak? Stát peníze nevyrábí, jen rozděluje.

Úterý 28. února: Ministr Kalousek předložil řadu návrhů na drastická úsporná opatření pro příští léta. Hned vzápětí se vyjádřil Vít Bárta v tom smyslu, že některá z nich (ne právě nepodstatná) jsou prosaditelná jen přes mrtvoly poslanců VV. Premiér Nečas Kalouska podpořil, nikoli však ve všem. (Opozice samozřejmě ze všech sil protestuje.) Pohled na vládní koalici je opět zábavný, lépe řečeno byl by, kdyby nešlo o krvavě vážné věci. Problému se bude týkat naše dnešní glosa.

Včera jsem uvedl, že se ještě vrátím k tématu „Válka státních zástupců“. To se stalo zde.

Chápu alespoň částečně prezidentův nesouhlas se studentskými demonstracemi. Na druhé straně, demonstrující musí mít dojem, že si z nich ministr dělá legraci: ohlásil, že ustupuje od plánu na zavedení školného. Místo toho hodlá zavést zápisné, které snad bude o něco nižší, ale bude se stejně platit na počátku každého semestru, a k tomu hned. Nejstrašnější na tom je, že pan ministr to možná myslí upřímně. Taky se mi nezdá být úplně promyšlené, aby studenti platili něco jako penále za studium další vysoké školy. Na základě své velmi krátké polistopadové působnosti ve FS ČSFR si myslím, že např. poslanec, který nemá zároveň právní a ekonomické vzdělání, je v podstatě ztracený. Když člověk opustí vysokou školu a vrhne se do praktického života, obyčejně už nebude mít čas na studium nějaké další, je šikovné a užitečné to zvládnout najednou. A mělo by mu to být usnadněno, ne komplikováno.

Na plzeňských právech se pět ze šesti členů studentské sekce akademického senátu fakulty kriticky vyjádřilo ke studentským protestům proti faktickému zrušení fakulty (a proti protestům vedení rušené fakulty). Ve společném vyjádření napsali mj.: „Ze studentů nelze dělat rukojmí, ani nástroj boje“. Fajn, platí to i pro nynější celostátní hnutí akademických papalášů a jejich studentských podporovatelů?

Soud v Mostě zrušil výpověď někdejšího primáře místní nemocnice. Dostal ji formálně kvůli porušení vnitřní komunikace o kontaktu s médii a poškozování dobrého jména firmy. Primář v kontextu kampaně kolem Děkujeme, odcházíme komentoval situaci v nemocnici, kde z (zřejmě jeho) oddělení hrozilo odchodem devět ze šestnácti lékařů. Soud teď rozhodl, že primářovo sdělení nebylo úplně šťastné, ale že výpověď nebyla přiměřenou reakcí. K akci Děkujeme, odcházíme jsem měl tisíc a jednu výhradu, rozhodnutí soudu však je nepochybně správné, protože, je mi líto, výpověď znamená nepřímý zásah do ústavně zaručené svobody projevu, a škoda, kterou tak působí, je větší než případný užitek. Jen mne trochu udivuje, že lékařské odbory, které tehdy chystaly něco jako blokaci nemocniční lékařské péče, nespustily bojový ryk, když toho člověka vyhazovali. K čemu jsou, když se nedovedou zastat svých stoupenců nebo snad dokonce členů? Zdá se, že dát vládě zahulit má přednost, o lidi až tolik nejde (nebo taky vůbec ne).

Středa 29. února: dnešní den ozdobily studentské demonstrace po celé republice, hlavně v Praze, kde se jich zúčastnilo přes deset tisíc lidí. Studentské demonstrace mají u nás jistou tradici, o níž panují určité iluze, a jistou aureolu. Tato věc si zaslouží trochu podrobnější komentář. Na první pohled mne zaujaly dvě věci. První je velký transparent, který nesli demonstrující v Brně. Je na něm vyobrazena (mimo jiné), čtenář odpustí, ale proč nenazývat věci pravými jmény, velká červená kunda. Možná, že by naše akademická mládež dala demonstraci ještě svěžejší a mladistvější ráz tím, že by v čele šlo několik studentských asktivistek, které by na přihlížející vystrkovaly holé zadnice. Ve světě je to dnes v módě, a např. my důchodci, i kdybychom se nakrásně k demonstraci rozhoupali, si něco podobného nemůžeme dovolit, nemělo by to zdaleka ten půvab. Druhá věc, nikoli zrovna z hájemství oplzlosti, ale podobně vykutálená, je způsob nakládání s prezidentem Klausem. Představitelé studentů napřed vyhlásili svůj nesouhlas s prezidentovou návštěvou, a když pak oznámil, že do podobné společnosti nepůjde a svou návštěvu zrušil, obvinili ho, že se bojí a že zneužívá nesouhlas studentů k tomu, aby na ně mohl znovu zaútočit. To jde zároveň drzé a směšné. Kdyby se mezi ně dostavil, jako kdysi ministr Kalousek mezi „odboráře“, byli by pak říkali, podobně jako „odboráři“ o Kalouskovi – on má ještě tu drzost mezi nás přijít. Jeden se zkrátka nezachová. Před závorku budiž vytčeno, že na studentských demonstracích má lví podíl ministr školství Dobeš, který situaci v oboru dlouhodobě nezvládá a zjevně na funkci nestačí, a prezident Klaus, který nejenže premiéru Nečasovi zabránil v tom, aby Dobeše včas vyhodil, ale navíc ještě toho nešťastníka prohlásil za nejlepšího ministra školství od vzniku České republiky.

Soud neuznal omluvu výtvarníka Davida Černého exřediteli Národní galerie Milanu Knížákovi za dostatečnou. Černý v jakémsi pořadu ČT prohlásil o panu Knížákovi, že je „nafoukaný a kriploidní“ pánský pohlavní orgán. Původní omluva spočívala v tom, že pan Černý uznal, že přirovnání bylo „neadekvátní“ a vyjádřil ochotu to sdělit panu Knížákovi v osobním dopise. Knížek trvá na veřejné omluvě v ČT. Soudkyně podle zprávy v Právu „připustila, že Černého výrok je třeba vnímat v kontextu celého pořadu“ (šlo o dokument o Jindřichu Chaloupeckém, no ten musel tedy vypadat, a označení zaznělo až ve třetí čtvrtině (kdy už většina diváků spolehlivě usnula?). Navíc šlo o odborný pořad určený pro znalce umění (tam jsou podobné excesy zjevně zcela běžné). Soudkyně odmítla dvacet svědků, kteří hodlali vylíčit, jak se pana Knížáka označení dotklo (plakal?). Rozhodnutí soudu je ovšem správné, v tomto případě je třeba odlišit obsah Černého hodnocení od formy. Že forma je sprosťáctví, je mimo jakoukoli pochybnost. Howgh.

V souvislosti se zákazem KSČM, který ministerstvo vnitra nevidí jako reálný (a má recht), citují v Právu jakési blíže neurčené vyjádření ministerstva (Ministerstvu k problému údajně poskytly analýzy advokát Michal Uhl, odborníci na extremismus Michal Mazel a Miroslav Mareš a specialista z oboru kriminalistiky Ivo Svoboda). Ve vyjádření se prý praví mj., že „rudá pěticípá hvězda je považována za symbol komunismu, nicméně jde o tradiční symbol svobody“. Nevím, třeba pro dr. Uhla (nebo někoho jiného z vyjmenovaných expertů) je rudá hvězda symbolem svobody. Pro mě ani náhodou, a řekl bych, že v téhle zemi nebudu úplně sám.