Pondělí 2. ledna: K prezidentskému a „premiérskému“ novoročnímu projevu ještě dvě dodatečné poznámky. Klausova výtka, že za dobu svého prezidentování dostal k podpisu víc než 350 zákonů, připomíná sama o sobě slavný výrok Josefa II. „Příliš mnoho not, milý Mozarte“. Paroubkův projev přinesly v úplnosti Lidové noviny, plyne z něho mj., že premiér hodlá bojovat proti korupci, živené, jak jsem vyrozuměl, médii, vylepšováním kádrového profilu justice, a proti terorismu posilováním tajných služeb. To je nadějné: nezapomeňme, že každý ze zrádců, odhalených v minulosti, byl zároveň špiónem a měl na svědomí hospodářskou kriminalitu.

Paroubek a Topolánek se v divoké diskusi na ČT1 shodli na dvou věcech: že zabrzdí lidovecký populistický návrh na zvýšení rodičovského příspěvku, který už prošel Sněmovnou (což je pozitivní) a na tom, že velká koalice je prakticky vyloučená. Musela by být uzavřena bez nich. Uzavřít si dlouho před volbami tak kategoricky cestu, která je, upřímně řečeno, z hlediska zájmů země přece jen lepší než tajná opoziční smlouva sociálních demokratů s komunisty, je neprozíravé a nezodpovědné. Pravda, pro obě strany by znamenala spíš nevýhody: Paroubek by se musel nějak vypořádat s tím, že ODS bude asi silnější než ČSSD, Topolánek zase s tím, že mu Paroubek může být každou chvíli nevěrný s komunisty. Přesto je tak kategorické „ne“ neuvážené. Paroubek kromě toho otevřeně prohlásil, že pod jeho vedením se vláda už začala chovat jako menšinová, protože s Kalouskem by prosadili jen málo zákonů. To, že takové výroky Kalousek beze všeho strpí, snižuje podstatně věrohodnost KDU-ČSL. Co ještě v takové vládě s takovým premiérem pohledávají?

Debaty v ČT se zúčastnil taky exprezident Václav Havel. Jeho jediným uklidňujícím sdělením bylo, že ač mu to ústava umožňuje, nehodlá znovu kandidovat na prezidenta. Kdyby kandidoval, stejně by nebyl zvolen. Jinak si nemyslí, že by prezidentem měl být Klaus, doporučuje „lidi odjinud“ (Šimon Pánek, Růt Kolínská). Zuřivě odmítl velkou koalici, prý by znamenala uzavření politiky, jež by se tak stala doménou pro stále stejný okruh lidí, kteří mezi sebe nikoho nepustí, zejména ne různé exprezidentovy favority: těm se ovšem v minulosti dostalo prezidentské podpory vrchovatě a všichni ji dokázali poměrně brzy a poměrně důkladně prošustrovat. Tichá koalice ČSSD s komunisty mu zjevně nevadí, protože nenáviděná ODS zůstane mimo hru a možná, že i rival Klaus nakonec při další prezidentské volbě ostrouhá mrkvičku. Havlovi jde ve skutečnosti jen o jeho mindráky a osobní rivality. Zájem ČR a jejích občanů mu může být ukraden. Nedělá to schválně, on ho prostě nevidí. Ten člověk je bohužel hloupý.

Dva podnikatelé koupili za babku v roce 1991 od ministerstva vnitra zámek kdesi na Chebsku, zastavili ho za několikanásobně vyšší cenu a nechali totálně zchátrat. Stát a hlavní nacionalistické strany se velmi pečlivě starají o to, aby se náhodou podobný majetek nedostal do rukou nějakého nehodného aristokrata nebo nedej bože Sudeťáka. Pod náporem zlatých českých ručiček (někdo rozkradl dvě třetiny střešní krytiny) se zatím památky tohoto druhu mění tiše v trosky. Konec konců, proč ne, zříceniny mají taky historickou cenu.

Právo, Mladá fronta Dnes i Lidovky přinesly zprávu demaskující Winstona Churchilla, což je dnes ve světě i v Británii oblíbená zábava. Churchil chtěl nacistické válečné zločince nechat popravit bez soudu, a Rusové s Američany ho od tohoto nápadu odvrátili. K tomu je třeba podotknout, že britskému právnímu cítění se příčí procesy, v nichž se soudí podle zákonů, vytvořených ex post právě k té příležitosti. Pojetí soudu jako účtování s nepřítelem (blízké ruským komunistům, socialista Roosevelt se nechal přesvědčit) působilo britskému premiérovi problém. Slouží mu to ke cti. Dále: Churchill chtěl za každou zničenou českou vesnici zničit tři německé. Údajná krvelačnost tohoto nápadu bledne před skutečností, že nakonec byla zplanýrována skoro všechna velká německá města. A že nechtěl propustit z vězení Ghándího, který vystupoval proti válce a používal přitom hladovku jako nástroj nátlaku? V tak zásadní věci se britský premiér nemohl nechat vydírat a projevit slabost. Kritika Winstona Churchilla v tomto stylu svědčí spíš o nedostatcích těch, co ho kritizují: kapitulantství na jedné straně, neúcta k právu na straně druhé.

Dušan Třeštík zveřejnil v Lidových novinách podivně nesmyslný text. Zabývat se jím jako celkem považuji za ztrátu času, a tak jen dva detaily. Za prvé: „Pro tyto lidi (mezi nimi i „československé“ Němce) byl tento stát (rozuměj předválečná ČSR), bd „jejich“ a byli pro něj ochotni pracovat i něco, nakonec i životy, obětovat.“ To je samozřejmě nesmysl, drtivá většina českých Němců ČSR jako svůj stát nebrala. Za druhé: Na Grossovi prý bylo nejhorší jeho přesvědčení ,že „zapletení se předsedy vlády do nejspodnějších vrstev „podnikání“ je něco samozřejmého a přirozeného“. Občasné Česka to prý spolkli bez jakýchkoli zažívacích potíží. A to taky vůbec není pravda, veřejnost nakonec hodnocením vlády a premiéra, jak se projevovalo ve všech průzkumech veřejného mínění, výrazně přispěla ke Grossovu odstoupení. De bere pan Třeštík, který se v polovině devadesátých let znemožnil svými publicistickými eskapádami v odéesáckých Lidových novinách, drzost takhle pohrdat svými spoluobčany?

Úterý 3. ledna: Vedoucí západočeského pracoviště inspekce ministra vnitra Miroslav Šoulej požádal o uvolnění z funkce a odchází od policie. Učinil tak poté, co ho premiér kritizoval za to,že rozhodl ve prospěch čtyř policistů, kteří podle videozáznamu údajně surově zakročili proti jednomu technaři na letošní megaparty Czech Tek. Videozáznam vzbudil velké rozhořčení (politicky a ideologicky přikrmené). Paroubek nejprve policii nabudil, teď ji trestá. Trestá ji v podstatě za to, k čemu ji nabudil. Věc měla být nezávisle vyšetřena bez mediálního a vládního nátlaku. Videozáznam není dostatečný důkaz. V této věci se Paroubek bohužel nezachoval příliš důsledně.

Hrátky ruského Gazpromu s dodávkami do Evropy jsou věc, kterou těžko nechat bez komentáře. Rusové dávají evropským zemím výběrově podle ne zcela jasného klíče pocítit, že jsou na nich do určité míry závislé. Rusové jsou taky samozřejmě závislí na tom, že od nich Evropa zemní plyn kupuje, ale když se obchody zarazí, zvládnou to lépe, protože umějí od přirozenosti líp trpět než rozmazlení odchovanci evropského „sociálního státu“. Evropané se podle nich asi mají snažit přimět Ukrajinu k rozumu. Že Rusové usilují o to, aby od nich Ukrajina kupovala plyn za tržní cen, je pochopitelné (situace se vyvíjí tak, že se „nadstandardní“ vztahy mezi oběma zeměmi jsou vlastně už minulostí). Že to dělají jednorázovým pětinásobným zdražením, je brutální a necivilizovaný nátlak. Nejpovážlivější na tom ale je, že v Evropě existuje jediná země, která warning od Ruské federace neobdržela, totiž Česká republika. Proč? To už jsme zase kamarádi? Zařídili to Zeman a Paroubek s Klausem, jejichž slovanské pudy jsou zjevné a silné? Ruské kamarádství je věc povážlivá, někteří našinci to dobře věděli už před sto padesáti lety. Například Karel Havlíček v roce 1850 ve Slovanu napsal (už jsme to tu tuším citovali): „kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomyslit, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

Václav Klaus se sešel na svátečním obědě s premiérem Paroubkem. Nic jiného mu nezbylo, pozval prvního ledna už dva jeho předchůdce. Oba se zjevně dohodli, že zcivilizují své vztahy, a vypadá to, že si Paroubek vynutil u prezidenta jakýsi respekt. Pozorovatel by snadno mohl dojít k závěru, že pan prezident přece jen není takový tvrdý chlapík, jak to na první pohled vypadá, a dovolí si jen na toho, kdo si to nechá líbit. Nevím, je-li teď zrovna ten správný čas na spektakulární usmiřování, politika Paroubkovy vlády (vládnoucí v důležitých věcech s podporou KSČM, což i sám premiér veřejně přiznává) je povážlivá a po volbách se toho asi moc nezmění.

Ředitelka VZP Musílková neodešla k prvnímu lednu z funkce, jak před časem naznačila, a chce se zjevně nechat odvolat. Je to v této situaci svým způsobem pochopitelné, pokusům dr. Ratha o zestátnění zdravotnictví a zároveň o jeho privatizaci pro sebe sama (pan ministr zjevně získává zdravotnictví do jakési národní správy toho typu, jaká byla zavedena v roce 1945) je třeba čelit, i když je to velmi těžké a v tuto chvíli málo nadějné. Poměry v oboru jsou „specifické“, což se nyní ukazuje na lékárnách: lékárny jsou sice soukromé, ale ministerstvo financí jim určuje, jaký mohou mít zisk. Snad je jakási kontrola tohoto druhu nutná, ale zároveň je taky velmi snadno zneužitelná.

Zásluhou Miroslava Kalouska se opět dostává do hry přímá volba prezidenta. Vypadá to, že žádná strana si netroufne těsně před volbami proti přímé volbě prezidenta vystoupit, a to z populistických důvodů (veřejnost ji pochopitelně podporuje), prospěla by však nejspíš Klausovi a ODS. Nedovedu si například představit, že by v přímé volbě zvítězilo něco takového, jako je Miloš Zeman, a ač proti panu Pánkovi (Šimonu) a paní Kolínské vůbec nic nemám, ani oni.

Lidové noviny se staví k otázce zrušení pořadu „Bez obalu“ nadále alibisticky. Dnes uveřejnily článek Jana Čulíka o tom, že kdyby pořad byl včas „kultivován“, nemusel být zrušen. Na psaní tohoto typu jsem zvyklý od doby, když komunisté v šedesátých letech rušili Tvář, časopis, ve kterém jsem pracoval. Taky ji chtěli napřed „kultivovat“, a když to redakce nepřipustila, sáhli k zákazu. Ve skutečnosti je situace zcela jednoduchá, i když se pan Čulík snaží ji dělat složitější: nejde vůbec o to, zda ten pořad byl dobrý nebo špatný, pravicový nebo levicový, ale o to, že je nepřípustné, aby se tímhle způsobem výkonná moc pletla do médií a média jí zbaběle ustupovala: nejen Česká televize, ale i Lidové noviny, které si po pilátovsku myjí ruce.

Středa 4. ledna: Jiří Paroubek navrhne exministra a nynějšího prezidenta ČSA Tvrdíka za ústředního volebního manažera ČSSD. Název funkce je honosný, ale pan Tvrdík si zjevně moc nepolepší. ČSA měly loni jakési problémy a spekulovalo se o jeho odvolání. Což se vlastně nyní stalo.

Podle průzkumu veřejného mínění vyhrál ve střetnutí Paroubek – Topolánek na ČT předseda ČSSD v poměru 54 ku 36. Analýzu pořídila jakási americká agentura, její americkost jí má dodat na nestrannosti a důvěryhodnosti. Problém je, že ji pořídila na objednávku ČSSD (a to již minimálně po druhé). Analýzy tohoto typu jsou cenné asi tak, jako analýza společnosti Inno Vatio pro ČT ve věci pořadu Bez obalu.

Podle ministra Urbana nás před problémy s dodávkami ruského plynu chrání to, že máme s Ruskou federací uzavřeny dobré smlouvy. Plánovaná trasa z Ruské federace do Velké Británie Baltským mořem je prý vítanou alternativou. Problém zjevně způsobují tranzitní země (to znamená Ukrajina, s Běloruskem Rusové přirozeně žádný problém nemají, jaký vzorný stát z hlediska českých a evropských zájmů!). Stejný názor zastává Josef Vít v Mladé frontě Dnes. Zase jakási vzdálená nedůležitá země dělá brikule, které Evropě komplikují život! Pokud jde o dobré smlouvy, měli jsme jakési v roce 1938 taky a s partnerem upřímně řečeno přece jen spolehlivějším než je Rusko, a k čemu nám byly. Nynější ruský nátlak na Ukrajinu by měl být pro ČR velmi zřetelný warning.

Pavel Verner kritizuje v Právu ředitelku Musílkovou za to, že se nakonec rozhodla nechat se z funkce vyhodit. Přičítá jí k tíži, že přežila šest ministrů zdravotnictví. „Pověsti vrcholného manažera neprospívá, stal-li se ve funkci štamgastem, který z ní musí být jako z lokálu vyveden.“ Problém přitom není v tom, že Musílková setrvala tak dlouho, ale v tom, že se u nás ministři zdravotnictví střídají jako v holubníku (zatím každý za pár měsíců zkrachoval) a že je pro ministra tak jednoduché dosáhnout vyhození ředitelky instituce, která by měla být aspoň trochu nezávislá na denních politických tlacích, nemá-li být např. soukromé podnikání ve zdravotnictví čirá potěmkiniáda.

Paní Paroubková projevila značnou dávku kuráže a postavila se (v Mladé frontě dnes) proti feministickému běsnění. Udělala to navíc umírněně a s taktem, který tak často chybí např. jejímu manželovi. Mluvila o „rodině, kde vyrůstají děti a vidí mužský i ženský vzor. Oba vzory jsou důležité pro správný vývoj dětí. Když budeme mluvit o tradiční rodině a pomineme chůvy a vezmeme v úvahu větší zaneprázdněnost otce, je to hlavně maminka, která se více věnuje dětem. Svým příkladem, láskou, trpělivostí, oddaností, spravedlivostí a úctou k ostatním je vychovává v charakterní, chápavé lidi.“ A dodala: „Nejsem proti tomu, aby ženy dostaly šanci ovlivnit stav světa. Já vidím ženu a manželku jako rovnocenného partnera muži. Jako ženu, která má své zájmy a záliby a blízké známé. Má svou práci, má ráda své děti a baví ji starat se o své blízké, protože ji těší dělat radost druhým.“ Tím se jí podařilo uvést militantní feministku Sommerovou, která jí kladla otázky, do stavu hladových duchů. Ta prohlásila mj.: „Ve světě, který ovládají muži, existuje ženská obřízka…“ Kdykoli se setkám s názory paní Sommerové, cítím jakési pochopení, proč ve středověku (také ovládaném muži) upalovali čarodějnice. Ne že bych s tím souhlasil, prosím: jen si to tak trochu dokážu vysvětlit.

Čtvrtek 5. ledna: Paní Paroubková se v Právu distancovala od titulku, uvádějícího v MfD rozhovor mezi ní a paní Sommerovou(zněl „Ženy do politiky nepatří“). Je pravda, že formulace z titulku v rozhovoru nezazněla. Byla by stejně nesmyslná jako to, co říká paní Sommerová a jí podobné, jen na druhou stranu. Na tom, co jsme o něm napsali včera, to nic nemění.

Rusko a Ukrajina dosáhly kompromisu ve věci dodávek zemního plynu. Pavel Máša v Lidových novinách ovšem tvrdí, že cena, kterou Ukrajina zaplatí za to, že zdražení není zdaleka tak brutální, jak Rusové ohlásili, je ruská kontrola nad distribucí plynu přímo na Ukrajině. To by byla cena poměrně vysoká. Ukrajinský publicista (žijící v ČR) Šatylov k českému postoji v té věci poznamenal: „Ve dnech vrcholící moskevskokyjevské „plynové války“ se k ní vyjadřovali mnozí zahraniční státníci, ale o tom, jak se k ní stavějí čeští politici, jsme se nedozvěděli nic. Závěr je zřejmý: nechalo je to zcela v klidu. Není proč se znepokojovat, tlak přece klesl v potrubí někde jinde. A i kdyby k tomu došlo u nás, je lepší mlčet, neboť na jaře čekáme návštěvu pana Putina.“ Jeho článek mi jinak připadá dost divoký a vůči české diplomacii nespravedlivý, v téhle věci má ovšem pravdu.

Jan Eichler v Právu, jak je jeho zvykem, ovšem dává Šatylovovi nechtě za pravdu tím, že Rusko nepřímo obhajuje: stejně se chovali v minulosti i západní imperialisté. I kdyby to byla pravda, nezmenšuje to nehoráznost ruského chování ani o milimetr, a navíc, tohle ruské imperiální chování má staleté tradice, na něž jsou všichni „západní imperialisté“ světa krátcí. Měli jsme možnost se o tom pětačtyřicet let denně přesvědčovat na vlastní kůži.

Podobným rádobybořením mýtů je zpráva, která prošla největšími českými deníky: prezidenta Kennedyho nechal zavraždit Fidel Castro, a vlastně k tomu měl legitimní důvod, protože Kennedy se ho prý předtím pokusil zavraždit šestkrát. Zpráva pochází od jakéhosi německého novináře či režiséra Huismana a zapadá do celkového trendu kálení na vlastní tradice (viz též informace o Churchillovi, o nichž jsme psali v pondělí). Západ by ovšem měl kriticky přehlédnout svou minulost, zejména problémy spojenectví se Stalinem a některé momenty závěru druhé světové války. Do toho se ovšem nikomu nechce (každý hnedka hystericky řve o „přepisování výsledků“) a bořitelé mýtů se specializují na „polidšťování mocných“. Nemohu si pomoci, ale cítím za tím primitivní alibismus: nedělejte si iluze, milí čtenáři, byla to stejná čuňata, jako jsme my, a proto se můžeme bez zbytečných okolků dál oddávat svému čuňáctví. Není to pravda. Byli lepší než my, a hlavně lepší než ti, kteří na ně dnes házejí bláto: jejich velikost je příklad, který nás zavazuje, abychom se snažili, jak se pateticky, ale správně říká, „dostát jejich odkazu“. A měli jistě své chyby: i velcí lidé mají chyby. Např. Churchill nemusel souhlasit s plošným ničením německých měst v závěru druhé světové války: To nic nemění na tom, že to byl jeden z největších politiků, kterého kdy tato země nosila.

Všichni jsou bez sebe z toho, že objevili Mozartovu lebku. Co z toho kdo má? Kdyby objevili nějakou jeho dosud neznámou skladbu…

Pátek 6. ledna: V souvislosti s tím, že premiér Paroubek jmenoval exministra Tvrdíka volebním manažerem ČSSD, se v novinách oživuje obraz exministra jako neschopného blba. Myslím si, že je to nespravedlivé: působení pana Tvrdíka v ČSA si netroufám posuzovat (ostatně není to ani úlohou politického komentátora), jako ministr obrany byl v době, kdy začínala irácká krize, jedním z mála, kdo se u nás snažili dělat aspoň trochu důstojnou a nealibistickou politiku. Kromě toho usiloval o to, aby jeho resort, jemuž se u nás v minulosti tradičně pouštělo žilou, protože všichni byli přesvědčeni, že armádu vlastně na nic nepotřebujeme, dostal aspoň část toho, co mu má náležet. Nevím, jakým byl exministr Tvrdík ředitelem ČSA a netroufnu si odhadnout, jakým bude volebním manažerem sociálních demokratů. Jako ministr obrany byl lepší, než jeho předchůdci, a lepší, než jeho nástupci (což, pravda, nebylo zase až tak těžké).

Zcela v duchu alibismu, jaký zaujaly Lidové noviny k případu zrušení pořadu Bez obalu, píše v nich dnes Jaroslav Plesl: “V nekonečné debatě o zrušení televizního pořadu Bez obalu překvapivě zapadla informace, která svědčí o těžkém profesním prohřešku jeho autorů. Milan Šíma s Milošem Čermákem totiž udělali věc, která měla být pro Českou televizi dostatečným důvodem k okamžitému ukončení spolupráce. Uzavřít dohodu s úřadem vlády, který měl platit za některé reportáže vysílané „nezávislou“ Českou televizí v pořadu Bez obalu, je flagrantním porušením etických zásad novinářské práce. Autoři se sice hájí, že k naplnění dohody nikdy nedošlo, ale fakt je, že dvě „vládní“ reportáže natočili a odvysílali, pouze za ně nedostali zaplaceno. No sláva! Takže pro vládu pracovali zadarmo. Ale o co je to lepší? Proto se nedivím šéfovi zpravodajství ČT Zdeňku Šámalovi, že zrušení pořadu schvaluje a hájí. Divím se však všem těm neohroženým bojovníkům za svobodu slova, kteří hájí Šímu s Čermákem, místo aby v první řadě hájili úřadem vlády neplacenou novinařinu.“ Pan Plesl dělá z čtenářů hlupáky. Pořad nebyl vůbec zrušen z důvodu, který uvádí, ten odpovědní pracovníci ČT vytáhli teprve dodatečně, když se o dokonaném zrušení rozběhla diskuse. Pořad byl zrušen pro „nevyváženost“ a vysoké náklady na jeho výrobu, a to poté, co ho kritizoval premiér a co si na něj u vedení ČT písemně stěžoval šéf jeho úřadu. V „odborné analýze“, která měla zrušení podložit, není o věci, o níž Plesl hovoří, ani slovo. Za svůj život jsem zažil už několik podobných zákazů a několik lidí jako pan Plesl, kteří je přispěchali horlivě obhajovat. A myslím si o nich své.

Nejdůležitější dvě zprávy jsem si však nechal nakonec. Paní Havlové chcípla, pardon, zesnula fenka Šugar, řečená Šušu. „Pro celou rodinu i blízké přátele manželů Havlových je to velká a bolestivá ztráta člena rodiny“, sdělil zástupce nadace Zdeněk Soudný. Nadace k tomu podle MfD prý dokonce vydala oficiální zprávu, v níž se praví, že Šušu byla čestnou dobrovolnou pracovnicí nadace a že paní Havlová přes bolestivou ztrátu nemění svůj pracovní program. Prohlédl jsem si internetové stránky nadace, o níž jsem se na základě zprávy domníval, že se zabývá charitativní pomocí domácím zvířátkům, jenže to není pravda, po otevření vstupní strany mne jakýsi vemlouvavý hlas mne strašil rakovinou tlustého střeva, píše se tam o kultuře, zdravotnictví a sociální oblasti (a poslední zpráva v „aktualitách“ má datum 31. října minulého roku, takže ověřit pravost toho, co otiskla MfD se mi nepodařilo). Přesto je mi ubohého chlupáče i jeho nešťastné majitelky upřímně líto a po krátké poradě s čestnými dobrovolnými pracovníky mých Událostí, kocourem Csongorem (čti Čongor) a kočičkou Dizsi (čti Diži), jsme se rozhodli, že obě zvířátka vyjádří paní Havlové za Události upřímnou soustrast. Toto jejich gesto je třeba ocenit, protože, upřímně řečeno, jak je znám, by byli těmi posledními, kdo by se za života Šugar toužili s ní osobně setkat na bližší vzdálenost než na sto metrů. Soustrastný dopis naleznete zde.

V dohledné době má proběhnout v pražské ZOO finále opičí reality show Odhalení. Účastníky jsou čtyři dospělé gorily a jedno mládě, každá gorila má podobně jako naši národní velkikáni v soutěži o největšího Čecha svého patrona a obhájce. Samce Richarda např. obhajuje herec Tomáš Töpfer, Samici Shindu herečka Lucie Vondráčková. Pořad pro jistotu nevysílá televize, ale jen český rozhlas (z důvodů pochopitelných, nejméně polovina v obraze zachycených scének by byla dětem a mládeži nepřístupná), obávám se však, že veřejnoprávní rozhlas může podobně jako ČT v případě pořadu Bez obalu narazit: tentokrát ovšem nikoli na premiéra, ale na české feministky. Pan Töpfer totiž upozornil, že mezi gorilami je „polygamie s nadvládou samce zcela přirozená“. To velmi zavání sexismem. Pořadatelé show asi měli daleko spíš po poradě s kvalifikovanými odbornicemi na „gender studies“ (tak se, pokud se nemýlím, odborně nazývá feministické vyvádění) vybrat šimpanze bonobo, kteří, jak nám nedávno sdělila paní Hauserová, sice taky žijí v polygamii, ala v zásadě tak, že samci se starají jen o samce a samice jen o samce, což velice prospívá jejich rozmnožování. Mediální rady opět dostanou, jak se zdá, příležitost ukázat svaly.

Sobota 7. ledna: česká ekonomika podle ministra Urbana vzroste letos o 5,1%, to znamená, že si zachovává stabilní a poměrně vysoké tempo růstu. Roste hlavně průmyslová výroba, přičemž klíčový je prý význam automobilového průmyslu. Nechci se plést do ekonomických záležitostí (nemám k tomu kvalifikaci), jen se mi zdá (a tvrdí to, jak jsem zjistil, i někteří odborníci), že závislost na takovém úzkém výseku hospodářství je poněkud riskantní.

Premiér Paropubek se na středeční schůzce s nejvyšší státní zástupkyní a s ministrem spravedlnosti dotazoval na to, co se děje s některými trestními stíháními podnikatele Pitra. Stínový ministr spravedlnosti za ODS Pospíšil ho pak obvinil ze zasahování do Pitrova případu a za to, že se jako hlava exekutivy plete do činnosti nezávislých soudů. Podle náměstka nejvyšší státní zástupkyně Fenyka, t.č. na odchodu, má premiér a ministr spravedlnosti právo vyžádat si informace o určité trestní kauze. Něco jiného je vyžádat si informace a něco jiného by bylo snažit se ji ovlivnit, i když by se to jako populistické gesto mohlo publiku líbit. Ostatně, v premiérově přednovoročním projevu byly jakési znepokojivé náznaky toho, že nezávislost soudů nebere ve všem všudy vážně.

Ministr Rath přepadává nemocnice a činí tam kontrolu. Chová se jako osvícený despota, smyslem je přesvědčit prostý lid o tom, že mu zdravotnictví leží na srdci a že osobně tepe zlořády. To nemá nic důležitějšího na práci? A opravdu si myslí, že je česká veřejnost ve svém celku natolik primitivní, aby mu na takovýhle tyátr skočila?

A nakonec: omlouvám se za včerejší dezinformaci ohledně gorilí Reality show. Je to pochopitelně televizní pořad, i když popis sexuálních radovánek našich nejbližších zvířecích příbuzných stylem rozhlasové reportáže z hokejového utkání by měl svůj nepopiratelný půvab.

Pondělí 9. ledna: Premiér Paroubek se v neděli zúčastnil slavnostní mše československé církve husitské. Konala se u příležitosti 86. výročí jejího vzniku. Experiment s vytvořením církve, která by byla katolická formou a národní obsahem, nesplnil naděje, které do něj kdysi jeho iniciátoři vkládali. V církvi je poměrně málo věřících, zato v poslední době hodně politiků, u nichž to národní vědomě či podvědomě převažuje (převažovalo) nad křesťanským – např. Dostál, Klaus, Paroubek – a kteří nabuzují podezření, že věřit v Boha je pro toto podivné uskupení něčím podružným. Premiér ještě posílil tento dojem, když přítomným popřál hodně úspěchů při jejich činnosti. Tak by mohl hovořit na sjezdu spřátelené politické strany.

Premiér Paroubek dále v Partii na Primě vyjádřil pochybnosti o plošných přídavcích na děti. „Souhlasím s tím návrhem, pokud na to budou peníze.“ Tím se dá vyřídit leccos. Zdá se, že rozjetá předvolební sociálnědemokratické Slibotechna dostává virtuální charakter: blahobyt bude, ovšem, ale jen tenkrát, když na něj budou peníze.

Zdá se, že politikou nové německé vlády bude neustálé vyvažování: kancléřka Merkelová na jedné straně požadovala uzavření americké věznice v Guantanámu (jako většina evropských vlád dává přednost lidským právům před existenčními starostmi, to je jakési nedorozumění, lidská práva jsou odvozena z křesťanských zásad, ale nejsou sama o sobě náboženstvím ), na druhé straně se lehce distancovala od Ruska (nesdílíme s ním tolik společných hodnot jako s USA, zajímavý postřeh) a vyslovila se pro to, aby si Německo kromě Ruska našlo i další dodavatele ropy. Pokud chtějí Němci opravdu skončit Schröderovo nestydaté koketování s Putinem, budou ovšem Američany potřebovat.

Česká lékárnická komora prý zvažuje uspořádání celostátní petice za odvolání ministra Ratha. Je to skoro zbytečné, jediná petice za odvolání dr. Ratha, která má naději na úspěch, se už připravuje, budou to červnové volby do Poslanecké sněmovny. Pokud socialisticko-komunistický blok nevyhraje, bude to nepochybně znamenat i stop pro tohoto nezdravě ambiciozního mladíka.

Premiér Paroubek i ministr Bublan odmítli předložit Senátu zprávu o policejním zásahu proti technoparty Czech Tek s odůvodněním, že úkolem Senátu není kontrolovat vládu nebo ministerstva. Dali tak Senátu už podruhé pocítit jeho faktickou bezvýznamnost (před nedávnem to učinil podobným způsobem ministr Rath). Vyvinula se opravdu legrační situace: v době, kdy vznikala Ústava ČR, stala se otázka Senátu předmětem zuřivého přetahování mezi ODS a stoupenci prezidenta Havla: Havel, politici ODA a KDU chtěli učinit ze Senátu jakési hájemství Pravdy a Lásky, které by vyvažovalo cynickou rutinní politiku Poslanecké sněmovny (a ovšem taky faktickou mocenskou převahu Klause a jeho strany). Přetahování skončilo remízou, Senát sice vznikl, ale dostal jen minimální pravomoci. Zlomyslností osudu se ho nyní podařilo ovládnout demokratické opozici v čele s ODS, jenže tento úspěch je jí, jak vidno, k ničemu.

Premiér Paroubek coby nejen celostátní, ale taky ústecký volební lídr ČSSD, se stal, jak se zdá, kapitánem na kocábce, na níž probíhá permanentní vzpoura. Nejtvrdšími bojovými prostředky jsou zatím naštěstí jen facky, ale příliš solidní dojem to nedělá. Pozitivní je jen to, že obě znesvářené frakce si nového kapitána příliš nevšímají, což se vzdáleně podobá respektu, vesele se navzájem mydlí, aniž by zatím zpochybňovaly jeho autoritu. Že by respekt tohoto typu mohl premiérovi mohlo ve volbách pomoci, není pravděpodobné.

Úterý 10. ledna: Premiér Paroubek zřejmě přiměl ministra Ratha, aby vyšel vstříc středočeskému krajskému hejtmanovi Bendlovi ve věci středočeských nemocnic, s nimiž dosud VZP neuzavřela smlouvu. Nemocnice se mohou přihlásit do vývěrového řízení na poskytování zdravotní péče ve Středočeském kraji, (přičemž Rath řekl, že mají „vysokou šanci“ uspět), pak by s nimi byly smlouvy uzavřeny se zpětnou platností k 1. lednu. Druhá možnost je uzavřít s nemocnicemi provizorní smlouvy s termínem do března. Ústupek je problematický a Bendl ho odmítl (Rath může slibovat, co ho napadne, a dělat taky, co ho napadne, tak jak to ostatně provozoval doposud), jisté zakolísání to ovšem je. Ministr si „dokáže představit“ že v budoucnu může 20 – 30% nemocnic fungovat jako obchodní společnosti (zbytek by zůstal ve veřejném neziskovém sektoru, tj. pod palcem pana ministra). To je soukromé podnikání ve stylu hroutícího se komunismu z druhé poloviny osmdesátých let. A sliby dr. Ratha mi svou věrohodností připomínají sliby Gustáva Husáka z roku 1969, že podstata „obrodného procesu“ zůstane zachována.

Nad novou zákonnou úpravou kouření ve veřejných prostorách zůstává rozum stát: restaurace nemusí mít pro kuřáky vyhrazeny zvláštní prostory (pouze musí být prostor pro kuřáky vymezen tak, aby kouř neobtěžoval nekuřáky, jak se toho má dosáhnout jinak, než oddělenými místnostmi?), zato se nesmí kouřit na zastávkách veřejné hromadné dopravy, aniž by bylo vymezeno, kde zastávka začíná a kde končí. To druhé je ostatně nesmysl, po Václavském náměstí se např. pohybuje nesrovnatelně víc lidí než kolik se jich zdržuje na konečných autobusů někde na okraji města. Zákon je důležitý snad jen pro to, že „byla vykázána činnost“ a že umožňuje sekýrovat ty, kteří se sekýrovat nechají. Že by něčemu prospěl, je krajně nepravděpodobné.

KDU-ČSL kritizuje premiéra Paroubka za to, že se veřejně vyjadřoval k případu Tomáše Pitra způsobem, který členu exekutivy nepřísluší a mohl by ovlivnit trestní stíhání dotyčného. A kritizuje rovněž fakt, že ČR chce zajistit vakcínu proti ptačí chřipce jen pro dva miliony lidí s tím, že při vypuknutí pandemie se má rozhodovat, kdo ji dostane. Podle KDU je „selekce občanů na ty, kterým by byla léčiva poskytnuta, a na ostatní nepřijatelná“. V obou případech má KDU-ČSL úplnou pravdu, už si dovedu představit, jak dr. Rath zakládá po celé zemi Výbory veřejného blaha, které rozhodují, kdo bude očkován a komu nezbude než se s nemocí vypořádat bez toho. Bylo by taky dobré vypracovat seznamy těch, kteří za žádnou cenu očkováni být nesmějí (jakýsi index). Na čelných místech bude nepochybně hejtman Bendl a ředitelka Musílková. Lidé na indexu však nemusejí klesat na mysli: vždyť všichjni víme, že v téhle zemi se nakonec za příslušný obnos dá opatřit všechno. Mluvit v obou dvou případech lidoveckého nesouhlasu o neserióznosti KDU-ČSL ke koaličnímu partnerovi vůbec není na místě: když se koaliční partner chová takovýmhle způsobem, nemá nárok na loajalitu. Jediné, co mi není jasné, je, proč je to ještě pro KDU-ČSL koaliční partner.

Taky má pravdu poslanec ODS Mencl, když poukazuje na to, že prof. Jan Černý z brněnského Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie byl zbaven funkce jako za normalizačních časů. Rathovy řeči o tom, že žádný manažer by neměl mít své místo na doživotí a že prof. Černý neunesl fakt, že by se musel podrobit rekonkursu, jsou trapné, to druhé je navíc zjevná pomluva: ať to Rath dokáže.

Poslanec ODS Doležal se vzdal mandátu a všech politických funkcí, protože nechce, aby jeho případ poškodil ODS. V červnových volbách bude znovu kandidovat jen tehdy, pokud se mu podaří se do té doby z podezření očistit. Aniž bych chtěl jakkoli předjímat výsledky šetření, nemůžu potlačit pocit, že způsob, jakým si jdou v již probíhajícím předvolebním klání strany po krku, povede aspoň k jakési očistě politického života. Záběr této očisty je ovšem dočasný a nepříliš široký. Je tak říkajíc „nesystémová“, padnou jí za oběť ti, kdo prostě měli smůlu, a po volbách bude zase utrum.

Středa 11. ledna: Sociálnědemokratický poslanec Svoboda navrhuje, aby firmy získaly daňovou úlevu, když poskytnou svým zaměstnancům jednoúčelový příspěvek na tuzemskou rekreaci (mohly by si takto poskytnuté příspěvky odečíst ze základu daně a neplatily by z něho sociální ani zdravotní daň). Rovněž zaměstnanec by ze sumy, kterou by takto obdržel (má jít o deset tisíc Kč) neplatil daň ani pojistné. Návrh by prospěl zároveň firmám (mohly by „motivovat“ zaměstnance), zaměstnancům i cestovnímu ruchu. Podporuje jej ministr Škromach a něco podobného prý funguje ve Francii a v Maďarsku. Příspěvek by mohl mít podobu poukázky (jako jsou poukázky na stravování). Je zajímavé, jaké populistické nápady se rodí v životodárné předvolební atmosféře. Stává se mi málokdy, že bych souhlasil s šéfem postkomunistických odborů Štěchem, tentokrát mu ale musím dát za pravdu: „Upřednostňujeme vždy mzdu, kterou si může člověk dát, na co potřebuje. Příspěvek na rekreaci by nemohl vyčerpat jiným způsobem než právě rekreací, třebaže na ni nemá chuť.“ Nápad poslance Svobody by bylo možné aplikovat pro zvlášť zasloužilé zaměstnance i na oblast sexuálních služeb (rovněž formou jednoúčelových poukázek do vybraných Night Klubů). Tím bychom se ještě více přiblížili světu, který popisuje ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin ve svém znamenitém utopickém románu „My“. (Mimochodem, to, co román líčí, je taky socialistická společnost).

K aféře poslance Krause jsem se nechtěl vyjadřovat, bohužel nabyla takových rozměrů, že se pan poslanec stává horkým kandidátem na virtuální výroční cenu strýce Vika. Podle vlastního vyjádření odcestoval v roce 2001 soukromně na návštěvu Ghany. Předtím ovšem podlehl ve své bezelstnosti kouzlu podnikatele Riga, který si nyní odpykává desetiletý trest za podvody a nedlouho předtím, než Krausovi učaroval, si zřídil internetové stránky na jméno manželky tehdejšího prezidenta Havla, kde zveřejňoval ohavné pornografické fotografie. V Ghaně se Kraus podepsal pod jakousi smlouvu ohledně obchodu s kakaovými boby, a to jako „ředitel“ (ze souvislosti vyplývá, že ředitel firmy, která měla spoluorganizovat obchod). Bylo to prý v důsledku euforie, která při podpisu smlouvy vládla: „Panovala tam výrazná nálada, a i když jsem říkal: já nemám žádnou funkci, tak říkali: dobře, napiš director, tak jsem napsal director.“ Toto zdůvodnění výrazně připomíná způsob, jímž ve slavné operetě Mademoiselle Nitouche vysvětluje varhaník Célestin matce představené, proč se dal ostříhat. Kromě toho Kraus vypomohl Rigovi, který měl zrovna shodou okolností zablokovaný účet, tím, že padesát tisíc dolarů, jež od něho obdržel, proplatil přes účet své matky. Mám jakési hlodavé pochybnosti o tom, zda politik, který je nositelem neoficiálního bobříka protřelosti za to, jak zvládl hladké přistání při strmém pádu z bývalého režimu do současného, může být vybaven dávkou naivity, jinak dostatečnou k tomu, aby byl zbaven způsobilosti k jakýmkoli právním úkonům, a taky o tom, zda se poslanci PS PČR mají ve svých volných chvílích věnovat obchodu s kakaovými boby. Po aféře poslance Doležala (po střemhlavém pádu ze všech politických funkcí se už drží jako zraněný pták jen za post v dozorčí radě ČKA) je tedy nazrálý jeden ne nevýznamný představitel vládní koalice. Pan poslanec Kraus je ovšem politický akrobat nejvyšší kategorie, a jeho nadcházející volná jízda bude nepochybně nevšedním zážitkem pro laika i odborníka.

Pád poslance Krause by ovšem Paroubka nijak neohrozil. Zdědil ho od svých předchůdců, a když to bude nutné, bez rozpaků se ho zbaví. Horší je, že začíná hořet koudel řekněme u zad pana ministra Ratha. To, že si ředitelka Musílková svou demisi rozmyslela, je jakýsi signál. To, že Paroubek šel na kompromis ve sporu mezi ministrem a středočeským hejtmanem Bendlem, taky. Teď se chystají stávkovat lékárníci, možná i praktičtí, dětští lékaři a stomatologové. Aféra s profesorem Černým i způsob, jakým ji Rath rozmazává, musí být Paroubkovi rovněž nepříjemné (chytila se toho opozice). Dělat šéfa nezávislých odborů, a dokonce i šéfa ČLK je něco jiného než dělat ministra. S pouhou drzostí a agresivitou v politice nevystačíš, ani v té české. Pokud by ovšem Paroubek musel Ratha pustit, bude to výrazně jeho problém, poškodí to jeho důvěryhodnost i preference ČSSD. nezbývá mu, než Ratha držet zuby nehty. Čím víc ho bude držet, tím horší důsledky pak bude mít ministrův případný pád. Premiérovi není co závidět, ale zavařil si to sám.

Ve světle tohoto ohňostroje jaksi zaniká zpráva, že ČSSD slibuje ve svém volebním programu průměrný plat ve výši 25 000 Kč. Je to jen slabá jiskřička v ohňostroji populistických nápadů, které jsme už zažili a ještě do voleb zažijeme.

Televize Nova zrušila pořad Kotel. Jsem posledním, kdo by za normálních okolností zánik této odporné a nekulturní štvanice na politiky litoval, jenže, nemohu si pomoci, nějak mi to zapadá do spontánního procesu sterilizace politického zpravodajství a publicistiky. Problémem je zjevně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která může pronásledovat soukromá média z „programových“ důvodů citelnými sankcemi. Přitom je pouhou převodní pákou parlamentu, přesněji řečeno stávající většiny v PS. Tyto její pravomoci by se měly důkladně osekat. Bude-li k tomu ještě někdy příležitost, ovšem, nynější rudá koalice to neudělá a také o ODS a KDU si netřeba dělat iluze.

Státní zástupkyně zrušila nehorázné obvinění Stanislava Pence z pomluvy (zeptal se na tiskovce na to, zda byl velitel zásahu proti Czech Tek kdysi u StB). Stanislav Penc se ovšem od svých policejních nepřátel poučil a vzápětí žaluje pro pomluvu ministra Bublana: Bublan totiž tvrdí, že Pencovi třikrát na otázku o důstojníkově minulosti odpověděl, což prý není pravda. A to je pomluva. Nemělo by být podávání stupidních žalob všeobecně trestné? Já vím, bohužel to nejde.

Centrum pro ekonomiku a politiku uspořádalo velkolepou vzpomínku na start ekonomické reformy 1. ledna 1991. Zúčastnili se všichni protagonisté, hlavním řečníkem byl prezident Klaus, tentokrát nikoli jako prezident, nýbrž jako pamětník. Ke zprávě se vrátíme.

Česká televize odmítla vysílat dokument o „televizní revoluci“ - je prý již výrazně proměněnou institucí a k tématu se nechce vracet. Ovšem, ČT se proměňuje průběžně, jenže pořád k horšímu. Už brzy se dostane do situace, že se nebude chtít vracet k ničemu a věnovat se bude jenom světlým zítřkům.

Lidové noviny zveřejnily rozhovor s německým expertem Oliverem Meierem na téma iránský atomový program. Na otázku „Co podle Vás může Írán přimět k tomu, aby se vzdal myšlenky na zcela samostatný jaderný program a obohacování uranu?“ expert odpovídá: „Prvním přepokladem je, aby se Spojené státy staly aktivní a zapojily do vyjednávání. Spojené státy totiž také musí změnit svůj postoj. Nesmí hrozit válkou. Spojené státy musí více přemýšlet nad tím, jaké nabídky mohou Íránu dát. A i Evropané by se měli znovu promyslet, jak postupovat dál. Vzhledem k obnovení práce v Natanzu je ale pro Evropany nyní velmi těžké s Íránci vyjednávat.“ Odpověď je velmi pěknou ukázkou fenoménu mnichovanství v politice: Zbude-li čas, určitě se k němu vrátíme.

Čtvrtek 12. ledna: David Rath se ohradil proti tomu, že ředitelka VZP Musílková má dostat za poslední rok svého působení ve VZP odměny a vysoké odstupné. Prý je to nehorázné, protože VZP je v hlubokém deficitu a může za to ředitelka. Nechci nijak obhajovat paní Musílkovou, nevím, zda byla dobrou nebo špatnou ředitelkou, ale jsem si naprosto jistý tím, že klást jí a jedině jí za vinu deficit VZP je strašidelná demagogie. Deficit vznikl tím, že české zdravotnictví po listopadu 1989 polyká víc peněz, než kolik je do něj vkládáno, že je typickou oblastí, kde žijeme na dluh, a že všechny polistopadové vlády tenhle problém podcenily.

Podle toho, co píše Právo o interním vnitrostranickém materiálu ČSSD, jehož autorem je premiérův poradce Oto Novotný, hodlá ČSSD před volbami vysílat cukrbkliky ke komunistům, aby je udržovala ve vstřícném stavu, zároveň deklarovat, že její prioritou v případě vítězství je vládní koalice s demokratickými stranami – no a po volbách se uvidí. Tak dostane pod tlak současně nekomunisty a komunisty a bude si moci vybrat podle toho, kdo nabídne víc: buď velkou koalici s ODS a případně i KDU, nebo menšinovou vládu s podporou KSČM. Plán na současné vydírání ODS a KSČM je sice mimořádně vyčůraný, ale jeho vytrubování do světa (byť bezděčné) je, jak se říká, „kontraproduktivní“. Je dost těžko představitelné, že by si to obě strany daly je tak beze všeho líbit. Nedivil bych se, kdyby je to inspirovalo k tomu, aby se v téhle dílčí věci na ČSSD domluvily.

Ministr Rath poskytl v Právu rozsáhlý rozhovor svému dvornímu pořizovači interview Václavu Perglovi, a zdá se, že se mu podařilo na několika místech už i tohoto člověka poněkud vytočit. Nejpozoruhodnější Rathovy perly: Za prvé, lékárníci by se měli víc solidarizovat se „zdravotním systémem“. Musí táhnout „káru solidarity“ s ostatními. Nikoli tedy např. podnikat. Přitom „zdravotní systém“ je pan ministr a jeho zdravotní impérium, které už ovládá od pojišťoven přes ministerstvo po profesní komory a lékařské odbory. Podnikání ve zdravotnictví je prý věc amorální, protože jde o příliš vážnou věc, zdraví lidu. Podnikat lze tedy jen ve věcech nevážných. Krásný příklad marx-leninského uvažování. Za druhé: hejtman Bendl se podle Ratha snaží vzít občany svého kraje jako rukojmí. To říká ten pravý. Člověk, který kdysi hnal nemocniční lékaře do stávky za platy jako na Západě s drzými řečmi o tom, že stávka musí pacienta bolet. Za třetí: Pan ministr považuje za svůj hlavní cíl „zakroutit krkem parazitům, kteří ze zdravotního pojištění odstávají peníze“. Prý nemá na mysli lékárníky. Gottwaldovská inspirace z výroku přímo čiší. Také je třeba upozornit, že hlavními parazity, pokud jde o odsávání peněz ze zdravotního pojištění, jsou pacienti. Pokud by se podařilo jejich počet rapidně snížit, má pan ministr vyhráno. Za čtvrté: hlavní věc je pořádek. Jde o to, prosazovat ho nekompromisně a zalepit černé díry. Například nekompromisní pořádek dělal a černé díry (v železné oponě) zalepoval Gustáv Husák. Tam, kde se halasně řve o pořádku, jde zpravidla o to, aby dostala na frak svoboda. Pan dr. Rath se opět představil jako politik poněkud výstřední. Premiér Paroubek na sebe jeho jmenováním vzal přetěžké břemeno.

V MfD upozorňují, zcela právem, že když poslanec Kraus umožnil Rigovi, jehož účet byl obstaven, aby posílal peníze z účtu jeho matky, pomohl mu obejít a mařit úřední rozhodnutí. To je zjevné. Pan poslanec se zaplétá do vlastní fabulace podobně jako před časem expremiér Gross.

Zdá se, že televizní souzvuk premiéra Paroubka a předsedy Topolánka ohledně odkladu chystaného zvýšení rodičovského příspěvku vyzní naprázdno: jejich poslanci se jim v předvolebním rauši vymkli z rukou a pokračují v divokém rozhazovačném kvapíku. Rozjeté populistické orgie je teď už pozdě brzdit.

Pátek 13. ledna: Poslanec Kraus složil obě své sněmovní funkce (funkci předsedy poslaneckého klubu ČSSD a funkci předsedy rozpočtového výboru), ponechal si mandát a funkci předsedy krajského výkonného výboru ČSSD v Libereckém kraji (pro loajalitu členů ČSSD ke svým funkcionářům je příznačné, že právě z toho kraje se ozvaly nejkritičtější hlasy na jeho adresu; zřejmě ti, co by mohli jeho dalším pádem ve stranickém řebříčku povylézt nebo snad dokonce zaujmout jeho post, vycítili příležitost; manýry vlčí smečky). Není vyloučeno, že Krausův sestup bude pokračovat, jeho ghanská anabáze a to, jak ji dodatečně interpretuje, začíná svou nechtěnou komikou konkurovat Grossovu maléru. Jak jsme už psali, vedlejším produktem nelítostného politického boje je tedy bezděčná akce Čisté ruce v řadách vysokých představitelů české politiky, která probíhá vyváženě na pravici i na levici. Bohužel je to akce zároveň účelová, nesystematická a časově omezená, takže žádné trvalé výsledky nepřinese. Politika se nemůže změnit k lepšímu cestou čistek, nýbrž jen změnou v přístupu k nepsaným normám politické korektnosti. O tom, že něco takového je lídrům ČSSD víc než vzdáleno, svědčí to, co k věci říká premiér Paroubek a píše ve svém prohlášení politické grémium ČSSD: Paroubek: „V této štvanici, kterou vede Mladá fronta Dnes a řada dalších pravicových médií, nemá smysl se nechat ostouzet.“ Prohlášení politického grémia: „PG ČSSD pokládá za alarmující, že některá média opakovaně využívají svědectví trestně stíhaných, uprchlých a odsouzených osob k nepodloženým útokům na představitele ČSSD a na druhé straně pomíjí bez adekvátní reakce mnohem vážnější kauzy představitelů jiných politických stran.“ Formulace jsou nápadně podobné tomu, jak se v šedesátých letech minulého století vyjadřovalo ideologické oddělení ÚV KSČ ke kulturním časopisům, které se vymykaly z jeho kontroly. Ostatně, na trestně stíhané osoby je třeba až do případného odsouzení pohlížet jako na nevinné a svědectví odsouzeného u soudu má stejnou hodnotu, jako svědectví neodsouzeného, tak proč by se mu nesmělo dostat publicity. Svědectví pana Riga je ovšem krajně nevěrohodné a noviny na jeho nevěrohodnost upozorňovaly. Není ho však ani zapotřebí. Malér pana Krause je v tom, co sám řekl a přiznal, a ne v tom, z čeho ho Rigo obviňuje. Velmi by mne taky zajímalo, jak hodlá pan Paroubek média „zkonsolidovat“: zřejmě si hlavní akce schovává na dobu po volebním vítězství a bude postupovat obvyklým způsobem – pokusí se o to, a když to narazí na moc velký odpor, tak to odpíská. S komunisty za zády se mu tahle taktika může dost snadno vymknout z rukou.

Zatímco poslanec Kraus se řítí střemhlav do politického nebytí, jeho stranický kolega ministr Škromach pokračuje v předvolebním populistickém ohňostroji: chce na konferenci strany předložit několik návrhů na daňové úlevy a na prodloužení dovolené pro rodiče s nezletilými dětmi. Trend, vyplývající z Krausova pádu ( a předtím z pádu poslance Doležala) a ze Škromachových (a předtím Kalouskových a předtím Paroubkových) slibů je tedy jasný: pokud bude volební kampaň trvat dostatečně dlouho, budou na jejím konci všichni poslanci v kriminále a občané ČR nebudou muset platit žádné daně.

Václav Klaus v rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil: „Jasně jsem dal najevo při svém dvojím jmenování vlád, že s menšinovou vládou s touto podporou (KSČM) se smířit nehodlám. Tečka.“ Prezident nejmenuje vládu, ale nejprve premiéra a pak na jeho návrh ministry. Pokud vláda nedostane důvěru, proces se opakuje. Pokud ani ta vláda neuspěje, jmenuje prezident premiéra na návrh předsedy Sněmovny. Vysvětluji si to tak, že pak musí jmenovat toho, koho mu předseda Sněmovny navrhne. Bez ohledu na to, bude-li se opírat o komunisty nebo ne. Nedělá mi to žádnou radost, ale je tomu tak, po třetí je prezident bezmocný. Paroubek ovšem se hned vzápětí nechal slyšet, že „Pan prezident musí zvažovat trošku lépe, co vypustí z úst“. Pan Paroubek by si měl zase uvědomit, že Česká republika není podnik Restaurace a Jídelny, který mu dala do správy normalizační loutková vláda pod kuratelou ruských tanků. A zvažovat trochu lépe, co vypustí ze svých nevymáchaných úst. A voliči by měli na základě této Paroubkovy sebeprezentace trochu lépe zvažovat, komu dají v červnových volbách do PS svůj hlas.

Podobně hulvátským a arogantním způsobem pojednal včera Paroubek se svým podřízeným Rathem krajské hejtmany: mluvili s nimi, jako mluvívali ekonomičtí náměstci RAJ za totáče s pingly v nějaké třetí cenovce. Krajští hejtmani jsou ovšem volení představitelé krajských samospráv. Pana Paroubka a pana Ratha zatím nevolil nikdo (a doufám, že ani nebude).

Klaus, aby nezůstal pozadu, napadl během návštěvy maďarského prezidenta Sólyoma premiéra za dopis ohledně maďarských (a polských) antifašistů. K problému se vrátíme, pozoruhodné je, že nebýt tohoto konfliktu, nepřinesly by Právo a Lidové noviny o návštěvě maďarského prezidenta v ČR ani řádku. Mladá fronta se nezmínila ani o tomto incidentu, ta maďarského prezidenta zasklila úplně.

Ministr Rath a jeho věrný sluha Kubek (předseda LOK) se potěmkinsky bijí za práva soukromých lékařů. Pochybuju, že by se jim je podařilo znovu oblbit, jejich akce je příliš průhledná, chtějí je dostat pod kontrolu a zároveň použít jako klacek na Musílkovou. Do ČLK si ovšem Rath nejspíš prosadí svého člověka, je to pro něho existenční záležitost.

Rusové se velmi zlobí na Íránce kvůli jejich jadernému programu. Zlobí se, ale trvají na diplomatickém řešení konfliktu. Diplomatické řešení znamená, že bezmocná OSN bude přijímat rezoluci za rezolucí a Íránci si budou v klidu vyvíjet atomové zbraně. Až je za pět let budou mít a odpálí je na Izrael a na Evropu, budou Rusové rozhořčeně protestovat a dál trvat na diplomatickém řešení. Je to nechutná komedie podle bolševického mustru.

Jiří Pernes píše v Lidových novinách v souvislost s případem nacionalistického „památníku“ v Letech: „Příslušníci romské komunity ovšem zase nemohou žít s vědomím (a být v těchto postojích utvrzováni), že vzhledem ke své odlišnosti a tragické minulosti svého etnika mohou žít s většími právy a menšími povinnostmi než ti ostatní.“ Chápu, co pana Pernese k tomuto závěru vede, mně se jako daleko větší a vlastně jediný problém na romské straně jeví to, že tato komunita je absolutně neschopná vybrat si nějaké reprezentativní vedení, je natolik beztvará, že s ní stát vlastně není schopný nijak komunikovat. Jak se jí dá pomoci, nevím.

Mluvčí ČT Krafl reaguje tamtéž na článek Radima Špačka, který proti zvyklostem zavedeným v LN zmínil „zrušení“ pořadu Bez obalu jako příklad mocenského zásahu vedení ČT. Píše: „Česká televize není schopna, vzhledem k omezenému počtu vysílacích hodin, zaměstnávat všechny zájemce o práci.“ Je legrační, že přitom přednostně eliminuje ty, k nimž má halasné výhrady premiér a na něž ji upozorní ředitel jeho úřadu.

A do třetice všeho dobrého i zlého LN: V článku Boba Fliedra o českých a polských katolických médiích se mj. píše: „Zatímco v Polsku se k římské církvi hlásí drtivá většina lidí, u nás je to jen asi třetina obyvatel. Národní cítění tu historicky rezonuje spíše s protestantismem, a to i přesto, že dnes se k evangelickým církvím přiznává o řád méně Čechů, Moravanů a Slezanů než k církvi katolické.“ Rezonance českého národního cítění s protestantismem je omyl postavený na povrchních vnějšnostech (přijímání pod obojí, neexistence celibátu apod.). Českému ateistovi se zdají protestantské církve bližší jeho bezvíře, a to je ovšem omyl: protestantismus je v mnoha ohledech zásadnější, méně „tolerantnější“, a proto náročnější než „liberální“ katolicismus. Proto byly a jsou protestantské církve v ČR tak nepočetné. Početnost ovšem v téhle oblasti nic podstatného neznamená.

Sobota 14. února: podle nového školského zákona vybavují učitelé žáky základních škol na závěr slovním hodnocením. To pak děti předkládají při přijímacích zkouškách na střední školy. Vedení škol se ale obává negativních reakcí rodičů a tlačí na učitele, aby žáky hodnotili spíše příznivě. Není to důsledkem toho, že osvědčená známková klasifikace vzbuzuje méně nevole hlavně proto, že je přesněji ověřitelná a objektivnější a vzbuzuje daleko méně důvodů k podobným sporům? Tj. není náhodou tato novota (nepochybně zavedená podle progresivních vzorů z vyspělých zemí) zároveň blbina?

V rámci reforem a vyrovnávání se s minulostí hodlá prý Vatikán prosadit tolerantnější přístup k Jidášovi. Doporučoval bych jim, aby se starali o tolerantnější přístup k homosexuálům, potratům a antikoncepci. K tématu se vrátíme.

Paroubek drží Krause. Zatím.“Pokud se během měsíce dvou ukáže, že Michal Kraus porušil zákon, tak to změní můj pohled na věci, ale nic tomu v tuto chvíli nenasvědčuje.“ Čili: Krausi, snaž se, jinak je s tebou konec.

Paroubek se nezúčastnil tiskovky po jednáni s hejtmany. Nechal to na Rathovi. Ze zpráv je zjevné, že s nimi jednali jako s regionálními funkcionáři opoziční strany (jeden hejtman je ovšem KDU-ČSL, tedy strany, která dosud z neznámých důvodů setrvává ve vládní koalici) a ne jako s volenými představiteli regionální samosprávy. Paroubek jim navíc (z jiné tiskovky) vzkázal, aby nebyli tak cimfrlich, že prý on není (to v odpověď na to, že se jim nelíbilo, když je Rath obvinil ze zlodějny). Ve skutečnosti je Paroubek cimfrlich až až – jakmile se v médiích objeví kritické slovo na adresu jeho nebo jeho partaje, už má plnou pusu „štvanic“, stěžuje si (prostřednictvím, svých podřízených, ovšem) kde to jen jde a hrozí tiskovým zákonem jako řemen.

Rigův advokát sdělil Právu, že spolu s Rigem sešli nedlouho před inkriminovanou cestou do Ghany navštívili poslance Krausem a požádali ho o zastání v Rigově trestním stíhání. Kraus tedy musel vědět, že Rigo je trestně stíhán, a když tvrdí opak, je svízelné to vysvětlit jinak, než že lže. Paroubek právníkovo sdělení okomentoval: „Pokud vím, tak je to advokát toho zločince“. Podle tohoto pojetí je ten, kdo obhajuje zločince, podezřelé individuum. Obhajovat zločince je zločin. Zločinci by neměli mít obhájce, a pokud ano, pak takové, jako byli ti, co obhajovali Horákovou a spol. a dožadovali se pro své mandanty nejvyšších trestů. To je pro budoucnost velmi nadějné pojetí práva.

V novinách teď probíhá jakási soutěž humanistické krásy: jeden publicista přes druhého usiluje se co nejvíc vyprofilovat na odsouzení iniciativy Národní strany s „památníkem“ pro Lety. Tím všichni ti mamlasové dělají zadarmo nechtěnou, leč účinnou reklamu té ohavné pidistraně. Případ s památníkem mělo řešit místní oddělení policie ČR v Letech (pokud tam je), nebo to, pod něž Lety spadají.

Jedna z účastnic výše zmíněné soutěže o krále/královnu humanistické krásy, paní Kateřina Jacques, vedoucí Karáskova sekretariátu, tvrdí v Právu: „Odpůrci odstranění vepřína v Letech dosud mimo jiné argumentovali tím, že není třeba vracet se do minulosti. To je laciná demagogie. Já jsem např., jako mnoho jiných, odpůrcem likvidace vepřína, a přitom považuju tábor v Letech za českou národní ostudu, s níž se musíme čestně vyrovnat. Čestné vyrovnání neznamená, že zbouráme fungující zemědělský závod, který navíc jen malým cípem zasahuje do území někdejšího tábora a od památníku je na hony vzdálen. Navíc se obávám, že se paní Jacques spletla. O tom, že není třeba se vracet do minulosti, nemluví odpůrci zbourání vepřína v Letech, ale obhájci vyhnání sudetských Němců. Jenže: je snadné získávat si vavříny ušlechtilého humanisty kritikou romského holocaustu, to je sporné téma jen pro pár darebáků a psychopatů. Zkuste však se stejnou vervou veřejně kritizovat vyhnání Němců z Československa jako celek, milá paní Jacques, a dostane se vám sladké odměny: vyletíte sice ze Strakovky jako dělová koule, ale budete mít přitom dobrý pocit, že jste aspoň něco kloudného udělala.

V Právu se pozastavují nad tím, že Krylovy písničky hrají na svých rádiích „levicoví“ i „pravicoví“ extremisté. Není to náhoda, je v nich hodně hysterického fanatismu, který extremisty přitahuje, a ideologické mlhy, kterou si každý může vykládat po svém.

Ministerstvo vnitra se zabývá rasovým, lépe řečeno etnickým, což je ovšem podobné, původem hraběte Hugo Salma, který zemřel před šedesáti lety, a jeho kádrovým profilem. Jde o to, zda na něj lze aplikovat Benešovy dekrety, protože pokud ne, museli by jeho dědici dostat zpátky nemalý majetek. Ústavní soud před časem rozhodl ve vlekoucím se procesu v Salmův prospěch aspoň v tom smyslu, že se spor vrátil opět na začátek. Nyní jde o „prozatímní doklad o zachování československého občanství“ z roku 1946, jímž se prý Salmovi dědici, jak objektivně píše Právo s použitím tradičního kojzarovského výraziva, „ohánějí“. Proti dědicům nacistického zločince stojí naštěstí pevná fronta „pamětníků, historiků a bojovníků za svobodu“. „Historici“ nyní usilují dokázat, že osvědčení je jednak prošlé, protože bylo vystaveno osmnáct dní po Salmově smrti a mrtví, jak známo, žádné občanství mít nemůžou, a jednak padělané. Je to morbidní a odporné divadlo. Závidím lidem, kteří se v této zemi narodí za dvě stě let a pro něž tyhle záležitosti budou už jen nechutná, ale naštěstí velmi vzdálená historie.

Právo přineslo (jako obvykle) zajímavý rozhovor Alexandra Kramera s arcibiskupem Graubnerem. Arcibiskup obstál v debatě o novele církevního zákona, propadl ve věci antikoncepce, potratů a homosexuality (říká o homosexuálech: „On má bohužel jakýsi handicap a já mu musím pomoci“. To je podle mého názoru předně smysl zákona. Co je to za pomoc, nutit homosexuála k celibátu?). Druhá část rozhovoru se týká otázek tak říkajíc teologických, tam si oba příliš nerozuměli a jejich argumenty a protiargumenty se míjely.

Washingtonské setkání prezidenta Bushe a kancléřky Merkelové proběhlo ve velmi přátelském duchu. Přesto se zdá, že současná vláda (a ani žádná následující, třeba taková, v níž zasedne CDU/CSU s FDP) už nikdy nebude mít sílu zvrátit dva osudové kroky Gerharda Schrödera: uvolnění vazeb s USA a výrazné nakročení směrem k Rusku. Tím Německo přestává být pro malé středoevropské země zcela vypočitatelným sousedem. Přes maximální vstřícnost ve věci vyhnání Němců a Benešových dekretů. Ve skutečnosti by bylo daleko lepší, kdyby na kritickém postoji k obojímu trvali (měli by pravdu), a přitom zůstali solidární s Amerikou a nepaktovali se s Putinem.

Pondělí 16. ledna: Sociální demokracie (vlastně by asi bylo lepší říkat Jiří Paroubek) se rozhodla vyškrtnout poslance Oldřicha Němce ze 14. nevolitelného místa liberecké kandidátky za to, že označil Krausovo vysvětlení jeho ghanské akce a toho, co s ní souviselo, za nedůvěryhodnou pohádku. O motivech pana poslance, který nejspíš nepatří v klubu ČSSD mezi nejznámější a nejaktivnější, lze aspekulovat, potíž je v tom, že má pravdu. Paroubek zdůvodňuje vyřazení Němce tím, že je před volbami a „skončila legrace“ („Legrace skončila, Pragováci“, psalo před jedenácti lety Právo o signatářích Smíření 95) a že Němec o kauze nic neví. Zkoušeli ho z ní? A co podstatného nevěděl? Není to něco, co neví ani veřejnost, a neměl by jí to tedy Paroubek nebo Kraus sdělit? Poslanec Němec se ještě nerozhodl, co bude dělat a zda se odvolá k ÚVV nebo ke sjezdu strany. Pokud si to nechá líbit, dá tím najevo, že poslanci ČSSD snesou od Paroubka všechno a Paroubek si k nim může všechno dovolit. Pak se ovšem neměl do té věci vůbec pouštět.

Sociálně demokratičtí kandidáti do voleb budou „dobrovolně“ podepisovat upravený etický kodex poslance. Pokud ho dobrovolně nepodepíší, budou z kandidátky nuceně vyškrtnuti. To je dobrovolnost jako řemen. Kodex obsahuje líbivý populismus (poslanci nesmí upřednostňovat svůj osobní prospěch nebo prospěch svých blízkých, musí otevřeně poskytovat informace o své činnosti, rozhodovat se na základě objektivního a kvalifikovaného posouzení věci, nepoškozovat důstojnost PS. Poslanec nesmí např. zaměstnávat své nejbližší příbuzné a zavazuje se, že během volebního období nepřestoupí do jiné strany. Některé zásady jsou, jak vidno, zároveň gumové a je možné je použít jako klacek na vzpurného poslance. Za neplnění hrozí poslanci sankce v podobě zbavení všech funkcí v PS (mandát mu vzít nemohou) a konfiskace jednoho poslaneckého platu (s konfiskací by ovšem musel souhlasit). Těžko se zbavit dojmu, že jde prozatím o nepříliš účinnou buzeraci, jejímž cílem je upevnit kázeň ve straně daleko za normu přípustnou v demokratické organizaci.

Vysloužilí politici Ruml, Macek a Gross se sešli v otázkách Václava Moravce a shodli se na tom, že hlavní aktéři politiky vůbec nezhrubli, „jak se o tom někdy hovoří“. To je útěšná nepravda. Zeman byl větší hulvát než Klaus a Paroubek je větší hulvát než Zeman. Tím, jak se blížíme k vládě rudé koalice (vlastně v ní už jsme), politika taky hrubne. Je to sice jen symptom úpadku demokracie, ale symptom výrazný. Nevykládejte nám útěšné pohádky, zastíráte tím nebezpečí, do něhož se tahle země řítí.

Jak se dalo čekat a jak jsme předvídali, stal se novým prezidentem ČLK dr. Kubek, oddaná pravá ruka ministra Ratha. Jeho vítězství bylo poměrně těsné, ale to ho nijak nerelativizuje. Zdá se, že lékařská obec je proti štrébrům, které si zvolila do čela proto, že jí slíbili platy jako na Západě, úplně bezbranná. Je to modelová situace pro červnové volby?

Premiér Paroubek prohlásil, že platy lékařů a sester v Česku by se v několika příštích letech měly výrazně přiblížit mzdám v západoevropských zemích. To je jistě předvolební příslib. Pokud by se uskutečnil, vznikla by tu společenská vrstva privilegovaná podobně jako za minulého režimu policajti a vojáci. Jedna věc ovšem je, co pan Paroubek říká před volbami, a druhá, co bude dělat po volbách.

Maďarský konzervativní list Magyar Nemzet napsal, že Proubkův dopis předsedovi hnutí Coexistentia Kocsisovi s omluvou za deportace Maďarů zřejmě nebyl určen veřejnosti a dnes by ho Paroubek možná rád vzal zpátky, zvlášť poté, co ho Klaus využil do skryté volební kampaně. To je velmi, velmi pravděpodobný výklad.

Česká ekonomika prý předstihla portugalskou v HDP na jednoho obyvatele. Právo ovšem (na jiném místě) uvádí, že mzdy jsou u nás o dost menší než v Portugalsku, taktéž produktivita práce, a přitom produktivita práce roste pomaleji než mzdy. Znamená zvlášť za těchto okolností vyšší HDP na obyvatele vůbec něco?

Situace v Polsku je té české podobná jako vejce vejci. Současnou menšinovou vládu drží u moci extremisté, vláda toho využívá k vydírání opoziční Občanské platformy a v záloze má mimořádné volby (to je jediný rozdíl, u nás v každém případě proběhnou volby řádné). V preferencích přesvědčivě vede, takže se voleb nemusí bát. To, že na rozdíl od ČR jsou polští extremisté „pravicoví“ a vláda „pravicová“ nehraje roli (ostatně, jaká je Sebeobrana pravice!).

Úterý 17. ledna: Po rozhovoru s poslancem Krausem oznámil včera premiér Paroubek, že se Kraus rozhodl odstoupit ze všech parlamentních funkcí i z kandidátky sociální demokracie pro nadcházející volby. Kraus to zdůvodňuje tím, že nechce být „prostředkem používaným proti vlastní politické straně“. Prý se stal obětí štvavé mediální kampaně. V prohlášení se pozastavuje nad tím, že „kdokoli z obviněných či odsouzených může beztrestně a lživě nařknout kohokoli z čehokoli a média mu uvěří“. K tomu je třeba říci: dokud je někdo jen obviněn, je na něj pořád třeba nahlížet jako na nevinného. Navíc nechápu, proč by měli být obvinění (a upřímně řečeno ani odsouzení) trestáni za to, když někoho nařknou právem. V Krausově případě vůbec nejde o to, co o něm napovídal Rigo, ale co na sebe řekl sám: že svou přítomností a podpisem posvětil Rigův obchod a že mu navíc vypomohl tím, že mu dal k dispozici účet své matky pro převod nemalé sumy. Také to, že věděl o Rigových problémech, na něj neprozradil Rigo, ale vyplynulo to z okolností. Věrohodnost jeho vysvětlení je kongeniální tomu, jak expremiér Gross vysvětloval záležitost s bytem, jen to, co Gross dělal na etapy, pan poslanec stihl udělat najednou. Krausův odchod je, jak se zdá, důsledný, takže aféra tím zřejmě skončí – pokud nebude ČSSD kolem sebe dupat jako slon v porcelánu. Obvyklé spílání médiím může ovšem být jen součást ústupového manévru.

Poslanec Němec podle toho, co jsem se dočetl v novinách, provedl na poslaneckém klubu jakousi sebekritiku a tím sám požehnal sankci, která na něj byla uvalena. Paroubek řekl, že se Němec „nevhodným způsobem vyjadřoval ke svému stranickému kolegovi v době předvolební kampaně“. Mimo předvolební kampaň se to tedy zatím v ČSSD smí.

Členové Národní strany opatřili balvan, který instalovali u Letů, nápisem „Obětem“, čímž z něho – podle vyjádření pastrany – učinili památník obětem druhé světové války. Jeho zneuctění, poškození či zcizení by prý bylo trestným činem. Myslím, že se extremisté mýlí: pokud někdo něco umístí na cizím pozemku a majitel s tím nesouhlasí, je to zásah do soukromého vlastnictví a majitel to může odstranit, i kdyby to byl svatý Grál. Obecní zastupitelstvo má všechny představitelné dobré důvody k tomu, aby se kamenu zbavilo. Problém je, že má zjevně z extremistů strach a asi příliš nevěří policii, že by je byla schopna ochránit. Nicméně věc je jednoznačná: buď s umístěním provokativního „památníku“ na území obce souhlasí, nebo ne. A ne, že „věc nestojí tak, zda nechat nebo odstranit“.

Podle průzkumu veřejného mínění má v Ústeckém kraji premiér Paroubek větší šance než primátor Gandalovič. Problém je, že je to opět průzkum agentury PSB, která, jak uvádí Právo, „pracuje ve volební kampani pro ČSSD“. To, že je to agentura americká, je v této situaci bezvýznamné. Zveřejňování objednaných průzkumů je matení veřejného mínění. Pokud to vedení ČSSD těší, může se jimi kochat, jako se judští králové kochali proroctvími svých zjednaných proroků. Neměli by je ale podstrkovat veřejnosti, není to slušné.

Nově zvolená chilská prezidentka trávila kdysi svůj politický exil v bývalé Dederonii. Svého času bylo u nás módní se hlásit k tomu, zda by člověk přijal pozvání na oběd od generála Pinocheta (Václav Benda) nebo ne (Petr Uhl). V této souvislosti, ač mi ze strany nově zvolené chilské prezidentky nic podobného nehrozí, cítím potřebu říci, že pozvání na oběd bych od ní nepřijal.

Středa 18. ledna: Paroubek a jeho ministr Rath, jak se dalo čekat, prosadili v Poslanecké sněmovně pomocí neoficiální sociálně demokraticko – komunistické koalice odvolání ředitelky VZP Musílkové a hned taky zvolení jejího nástupce, který patří k Rathovým lidem. Volba se bude za nějaký čas opakovat, Správní rada VZP musí vypsat výběrové řízení a vítěze pak nominuje. Celý proces může trvat i několik měsíců. Ve vzrušené debatě, která hlasování předcházela, nazval poslanec Langer Ratha hulvátem a lhářem, předseda PS Zaorálek vzápětí Langrovi připomněl, že přirovnal premiéra (pokud se dobře pamatuji Špidlu, nikoli Paroubka) k Berijovi a Stalinovi. Dnes je jasně vidět, jak bylo tohle přirovnání nehorázně nadsazené. Co by pak v této hodnotové stupnici museli být Paroubek a Rath? ODS řvala předčasně, teď má namožený hlas a jenom sípe. Přitom teprve teď jde opravdu do tuhého.

Ministr kultury Jandák hodlá vést dialog s církvemi. Vylosoval si jejich pořadí. Bude to dialog státu s církvemi, stát budou reprezentovat odborníci z Univerzity Karlovy a Masarykovy, politologové, kulturologové, historikové, právníci a filosofové. Typněme si: např. Pavlíček, Třeštík, Křen apod. nepůjde o politický dialog, Jandák a jeho experti (skoro se mi chce napsat inkvizitoři) budou jen „poznávat touhy a potřeby církví“. K tomu by snad stačili úředníci, ne? Jenže – „zároveň jim chceme objasňovat názory právní a filosofické, které má stát“. Stát nemůže a nemá co mít žádné názory, názory mají jen lidé. Pokud tím má být ovšem řečeno – a tak to vypadá – že půjde o státní ideologii, je všechno jasné. Jsme zase před rokem 1989. Smíme my občané mít jinou ideologii než stát?

Odstoupivšího poslance Krause nahradí ve Sněmovně poslanec Grega, stoupenec Miloše Zemana a zuřivý Krausův oponent. Personální obměny v sociální demokracii počínaje Špidlovým pádem začínají připomínat jakousi parodii na Dumasova Hraběte Monte Crista, v níž v roli Edmonda Dantèse vystupuje Miloš Zeman.

Václav Havel napadl prezidenta Klause za výrok o táboře v Letech. Prý otevřel dveře nacionalistům. Klausův výrok byl poněkud humpolácký (snad chtěl říci, že Lety nebyl vyhlazovací tábor), je však bohužel pravda, že Národní strana nejspíš u veřejnosti zabodovala (soudím aspoň podle toho, že návštěvnost jejích internetových stránek se po vypuknutí skandálu mnohonásobně zvětšila). Strany tohoto typu dokážou těžit z nedostatků a nevyváženosti demokratické politiky. Je málo sporné, že Lety byly pouhou krutou čekárnou na Osvětim a že je provozovaly protektorátní orgány. Snad by se ale mohlo vzít v úvahu i to, že protektorátní vláda nebyla demokratickou reprezentací českého národa a že drtivá většina lidí v protektorátu o existenci tábora vůbec nevěděla. Zamlouvat vlastní viny se nemá, stejně se ale nemá hystericky přehánět, a celá kampaň kolem památníku a vepřína jakési rysy hysterického přehánění (zejména ze strany koryfejů Pravdy a Lásky) od začátku nese. Extremisté toho pak lehce využijí. Tím chci říci, že dveře extremistům pomáhali otevřít také Havel a jeho suita.

Evropský parlament hodlá ohnivým mečem vymýtit prostituci na fotbalovém mistrovství světa v SRN. Podle evropského komisaře vnitra a spravedlnosti Frattiniho půjde hlavně o to, odrazovat klienty prostitutek. Je velmi zábavné si představit, jak se to bude dít, doufám, že EP za tím účelem zmobilizuje několik divizí Armády spásy. Má to být v rámci potírání sexuálního vykořisťování žen a dětí. Nechci vůbec bagatelizovat problém sexuálního vykořisťování, ale dovolil bych si upozornit, že značná část dospělých prostitutek provozuje svou profesi zcela dobrovolně a s chutí.

Moskva, jak se dalo čekat, zatím odmítá uvalení sankcí na Írán. Zatím prý nebyly vyčerpány všechny možnosti pro jednání. To, co Rusko prezentuje, je jen kultivovanější forma brežněvismu. Kalkulují s tím, že západní aliance, zmítaná spory mezi USA a pacifistickou Evropou, bude v konfliktu s Íránem a islámským terorismem nakonec oslabena a Rusové, kteří si zachovají velebnou neutralitu, toho pak budou moci využít.

Pavel Verner v Právu kritizuje ústecký magistrát (právem) že hodlá majitele domků z Matiční ulice, kteří si stěžují na romskou komunitu z protější strany, hlídat od sedmi hodin ráno do sedmi hodin večer (k loupežím a krádežím dochází především v noci). Místo toho navrhuje domky vykoupit a jejich majitelům umožnit, „aby se konečně vystěhovali“. Nad tím zůstává rozum stát: proč se oběti asociálního chování mají navíc ještě stěhovat? Proč se má asociálnímu chování vyklízet pole? Pokud by se tohle stalo pravidlem, dá to trumfy do rukou extremistům.

Taky mám jiný názor než pan Verner na odstoupení ředitelky Musílkové. Nechápu, proč by dobrovolný ústup ministru Rathovi byl projevem noblesy. Lidem jako Rath je třeba vzdorovat, dokud to jde. Myslím, že Musílková udělala chybu, když před časem ohlásila dobrovolnou rezignaci, a teď ji napravila.

Podle toho, co píše Milan Štěch rovněž v Právu, se podle průzkumu CVVM 72% lidí „jednoznačně hlásí k myšlence, že stát se má snažit zmenšovat rozdíly mezi bohatými a chudými“. To se dá dělat jen jedním osvědčeným způsobem: bohatým brát a chudým dávat. Tedy rumcajsovskou „poctivou loupežničinou“.

Václav Havel v souvislosti s případem poslance Krause kritizoval „média“ že hlavní pozornost věnují skandálům, jež na sebe navzájem vytahují politické strany, čímž upadá politická kultura v zemi. A mluví o „nadvládě médií“. Na tom se ostatně shodnou politici aktivní i penzionovaní: od Klause přes Paroubka po Havla.Zřejmě jde o to, přejít od nadvlády médií k nadvládě nad médii. V České televizi se to už nejspíš povedlo.

Čtvrtek 19. ledna: Podle posledního průzkumu STEM se rozdílů mezi první ODS a druhou ČSSD v preferencích smrskl na poměrně bezvýznamných 1,4%. Přitom podle STEMu preference ODS soustavně klesají, kdežto preference ČSSD stoupají – zřejmě na úkor KSČM. Tandem ČSSD – KSČM si však udržuje mírný náskok – v přepočtu na mandáty v PS asi 103 křesla, tedy minimální pohodlnou většinu. I když můj zcela osobní dojem v poslední době je, že STEM je příliš citlivá na úspěchy ČSSD, průzkum jen potvrzuje trend: ODS je se svou humpoláckou politikou zejména po odchodu Václava Klause v koncích (upřímně řečeno, dnes by ji ani Klaus nezachránil, Topolánka si sice nepřál, ale zatáhl do špičky strany spoustu dalších lidí, kteří neumějí nic jiného než se trapně opičit po svém expředsedovi). V současné situaci je to tragédie: Trend, který představuje Paroubek, je víc než nebezpečný, a Paroubek nemá na „pravici“ žádného důstojného protihráče. A stejně KDU-ČSL bohužel nemá na Filipa.

Klasickým příkladem nemožnosti ODS je způsob, jakým řeší kauzu Doležal. Zatímco ČSSD se Michala Krause bleskově a důsledně zbavila, ODS připustila, aby Doležal zůstal na kandidátce pro příští volby a na lukrativním místě v dozorčí radě ČKA. Zato teď musí snášet zveřejnění potupných a legračních výpisů telefonních hovorů Doležala a jeho kumpánů. Topolánek žádá přísné prošetření, jak pronikly na veřejnost, a potrestání viníků. Mne spíš zajímá, jsou-li autentické, nebo ne. Ať pan Topolánek řekne, že nejsou autentické! Pokud jsou, je únik sice věc, která se sice stát nemá, ale daleko víc se nemá dít to směšné mobilní domlouvání, které bylo zveřejněno, a drtivá většina lidí to tak bere. Situace je bohužel tragikomická: proti nebezpečné ČSSD stojí nemožná ODS.

Ještě že v této situaci máme exprezidenta Havla: na podzim vydá novou knihu (bude zajímavé srovnat její tuzemskou prodejnost s knihami Miloše Zemana). Zároveň se hodlá angažovat v prezidentské kampani. Jeho kandidátem tentokrát není Madeleine Albrightová, nýbrž Hilary Clintonová. Leč uklidněte se milí čtenáři, nejedná se o záležitosti naší zaprděné vlasti, přikrčené mezi pohraniční kopečky: jde o prezidentskou kampaň v USA. Starosti Václava Havla jsou po výtce globální.

Jakýsi bývalý příslušník Pohraniční stráže vyfasoval nyní podmínku za to, že někdy v roce 1977 zastřelil zezadu prchajícího občana tzv. Dederonie (země, kde se nestyděla trávit svůj politický asyl nynější chilská prezidentka). Nešťastníka je mi upřímně líto: byl nepochybně zblblý a zastrašený drilem, jaký u „péesáků“ panoval, a nejspíš zpanikařil. Všichni jeho profesionální nadřízení se mu teď mohou ze závětří pošklebovat. Ve skutečnosti je třeba zavřít především je. protože ten nešťastný mrťafa si nemohl ani vybrat, zda chce u „PS“ sloužit nebo ne.

Ředitel civilní rozvědky Randák odpověděl Právu na otázku „Na jaké úrovni je spolupráce s ruskými zpravodajskými službami?“: „Řekl bych, že odpovídá úrovni současných vztahů mezi oběma státy s přihlédnutím k historické zkušenosti i k existujícím geopolitickým trendům.“ Odpověď je zároveň vyčerpávající a přiměřená.

Právo obviňuje Mladé konzervativce z Prahy 5 a internetový časopisu Eportál z národoveckých tendencí, které mají spočívat v tom, že se ostře vymezují proti islámu. Poukazují mj. na tom, že nacismus je v současné době mrtvý, kdežto islámský fundamentalismus nebezpečně živý. Myslím, že srovnávání s Národní stranou je v tomto ohledu nespravedlivé. Problém ovšem není islám, ale islámský fundamentalismus a terorismus. Ale ten je opravdu v současné době větší nebezpečí než nacismus, který už dávno chcípl a působí dnes jen jako strašák tam, kde je třeba někomu zavřít hubu. Tím nechci bagatelizovat to, že se nejvyšší potentáti ODS a dokonce i prezident Klaus spustili s „Národní stranou“, resp. „Národním sjednocením“. Vzbuzuje to podezření, že v ODS existuje velmi vlivné kryptofašistické křídlo, které se těší přízni Hradu. Něco podobného naznačují i výroky stínového ministra zahraničí ODS, europoslance Zahradila, ohledně „pracovního tábora“ v Letech. Tábor v Letech nebyl žádný pracovní tábor, který měl nepořádné „Sinthi“ (tenkrát se říkalo jednoduše cikáni) naučit pracovat a mýt se, ale tábor, který je měl soustředit za účelem následného vyvraždění v Osvětimi, což se nakonec v podstatě podařilo. Nemažme si med kolem huby a vykažme Zahradily a spol. tam kam patří – na politické hnojiště. Je strašné, že si prezident a největší pravicová strana v téhle věci odkrytě a nestydatě notují s extremisty z „Národní strany“. Jak muže slušný člověk něco takového volit a někoho takového si vážit?

Ve vlacích Pendolino, které za drahé peníze nakoupily české dráhy, kvůli poruše na pohonu topení mj. zamrzaly toalety. To ve mně vzbudilo jakousi napůl lyrickou vzpomínku na zážitky z doby, když jsem byl ještě podstatně mladší než dnes. K tématu se vrátíme.

Václav Bělohradský napsal po dlouhé době (do Salonu v Právu) článek, který jsem schopen brát vážně. Říká tam mj.: „Dějiny literatury jsou dějinami budování mostů mezi starými a novými dohodami o čtení, z nichž některé jsou střeženy přísnou diskurzivní policií, jako třeba čtení Boženy Němcové či Aloise Jiráska v 50. letech. "Babička je snad nejmoudřejší česká žena," říkával Zdeněk Nejedlý svým třaslavým hlasem a běda každému, kdo by tu moudrost v knize nenašel. Dnes bychom četli Babičku spíše jako prvotní model českého "života ve lži". Ta kněžna Zaháňská na ratibořickém zámku byla ve skutečnosti chladná diplomatka von Sagan, dcera agenta ruského cara, milenka Metternichova, na zámku se odehrávala důležitá jednání, dávaly se do pohybu síly, které dovedly Evropu od mocenské rovnováhy mezi národními státy až ke katastrofám 20. století. Česká spisovatelka to ale nevidí, její pohled je soustředěn na vztah zámku a podzámčí, na boj o uznání životní moudrosti lidu zámeckou vrchností. Tento odpolitizovaný pohled na svět rabů snících o dobrých pánech se stal archetypem českého života ve lži, hlavním důvodem politických neúspěchů českého národa; důsledkem těch neúspěchů pak byly různé protektoráty a normalizace, které bylo třeba přežívat za pomoci pohádek o pyšných princeznách a spravedlivých králích Miroslavech či o vesničkách našich střediskových. Za toto protiobrozenecké čtení Babičky bych byl v 50. letech obviněn z hanobení pokrokových tradic našeho lidu a bojím se, že není snadné prosadit je proti českému nacionálněpopulistickému kýči ani dnes.“ Ačkoli se mi literární výtvory nešťastné autorky „Babičky“ ani trochu nelíbí, zdá se mi přesto (snad jsem taky český nacionalista), že tento soud je příliš nelítostný. Je zcela zjevné, že autorka měla jakousi potřebu zkrášlit si v době hnusné politicky, v době, kdy na ni doléhaly najednou stáří a bída, svou dávnou osobní minulost do jakési pohádky. V takové situaci platí: kdo jsi sám bez viny, hoď první kamenem.

Podle agentury CVVM jsou Češi hrdí na český sport, historii, literaturu a hudbu, stydí se za českou politiku. Drtivá většina Čechů není schopna udělat nic pro český sport, literaturu a hudbu. Kdyby chtěla, mohla by místo okázalého studu, který není k ničemu, a okázalé pýchy, která není taky k ničemu, udělat něco pro českou politiku. Pro politiku může v té či oné míře udělat něco každý. Místo toho, aby se pyšnil Karlem IV. nebo Bedřichem Smetanou.

Zastupitelé Letů se rozhodli odstranit národovecký pseudopamátník z obecního pozemku, a taky tak učinili. Zastupitelům patří uznání, udělali přesně to, co měli udělat. Nikdo nemá právo zřizovat si památníky na pozemku, který mu nepatří. Jakékoli další zviditelňování českých extremistů prostřednictvím policejních akcí je kontraproduktivní: vychází to vstříc jejich tužbám: chtějí, aby byli co nejvíc vidět a aby se o nich co nejvíc mluvilo.

Pátek 20. ledna: Nový ředitel VZP se ujal funkce a VZP začala rozesílat zdravotnickým zařízením 5,3 miliardy korun za léčebné úkony. Lhůta splatnosti by se tak měla zkrátit cca o 15 dní. Nové vedení pojišťovny se musí nějak uvést. Je otázka, za jakou cenu.

Europoslanec Zahradil se stal členem výboru pro vyšetření nelegálních aktivit CIA v Evropě. K problému samotnému prohlásil: "Považuji to za politicky motivovaný krok. Je víceméně jasné, že to dopadne jako vždycky: bude okolo hodně hluku, nic se nevyšetří, ale čelným představitelům, kteří se protlačí do vedení, to poslouží k mediálnímu zviditelňování… Když už výbor vznikl, musíme zabránit tomu, aby se z něj stal v rukou parlamentní levice klacek na USA." Je exotický zážitek slyšet toho člověka říkat občas taky něco rozumného – což se v tomto případě zjevně stalo.Prezident Chirac pohrozil státu, který podnikne vůči Francii teroristický útok, jadernou odplatou. Problém je v tom, že teroristické útoky nepodnikají státy, nýbrž anonymní skupiny. Chirac měl asi na mysli Írán (až bude mít atomové zbraně, rakety s dosahem do Evropy má zřejmě už teď). Až bude mít Írán atomové zbraně, bude už dost pozdě.

KDU-ČSL má teď vlastní rychlík, jmenuje se Klidná síla, jezdí z Plzně do Jeseníka a čelní představitelé strany v něm, jak vyplývá z dnešních novin, obtěžují cestující. Mají za to cestující alespoň nějakou slevu na jízdném?

V Lidových novinách píší, že v Senátu podporuje zákon o registrovaném partnerství „člen KDU-ČSL“ senátor Bárta. Senátor Bárta, pokud je mi známo, není člen KDU-ČSL, kandidoval pouze jako nezávislý na kandidátce strany a je členem jejího poslaneckého klubu.

Pavel Šafr odchází z místa šéfredaktora Mladé fronty Dnes. K této zprávě se vrátíme malou poznámkou.

Sobota 21. ledna: Žebříček popularity politiků obsahuje většinou málo relevantních informací a nesouvisí bezprostředně s preferencemi stran. Ale způsob, jakým jej (aspoň v podání STEM) ovládají politici ČSSD, přece jen spoluvypovídá o tom, že někdejší náskok ODS se rozplynul v niveč. První z politiků ODS, primátor Bém, je na pátém místě, o dvě místa před předsedou Topolánkem. Ten zároveň patří k politikům, které nejvíc lidí hodnotí negativně. Je málo překvapivé, že žádnou skvostnou imige neoplývá ani ministr Rath. Pro svůj resort ji samozřejmě nepotřebuje, ale jako pražský lídr ČSSD ano.

S demontáží „památníku“ Národní strany podle Práva obci pomohl senátor Schwarzenberg. Zároveň prohlásil, že je „důležité nevěnovat jim pozornost a zanechat je v ústraní společnosti, kam patří“. To je jistě pravda v tom smyslu, že je zbytečné dělat jim byť nechtě politickou reklamu. Obávám se, že političtí komentátoři a analytici je zase až tak ignorovat nemohou.

V rámci předvolebních slibů přichází KSČM s tím, že antikoncepce by měla být hrazena ze zdravotního pojištění. Originální návrh musí ještě schválit ÚV KSČM.

Historik František Šmahel říká v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes: „Vypadá to, že máme tři bolavé rány našich dějin. Stydíme se za husitství, sypeme si popel na hlavu za vyhnání německých spoluobčanů a neumíme se vyrovnat s dědictvím komunismu. Ti, co tato témata stále oživují, však nejsou historici, nýbrž zpravidla publicisté, prostě lidé, kteří dávají vědět především o sobě. Znovu a znovu přitom mění nazírání na věc, neptají se, jak k věci došlo. Fascinováni Pekařem, kterého vůbec nezajímali Husové, nýbrž jen a jen zlotřilí Žižkové, zapomínají tu na křížové výpravy proti husitům, tu na rozbití a okupaci Československa, nakonec i na zradu Západu a všeobecný poválečný odklon doleva.“ Tady je velmi šťastně zformulována současná česká státní doktrína, kterou sdílejí všechny relevantní strany od KSČM po ODS, a zároveň označeni škůdci národa (konkrétní jména sice chybí, to ovšem nevadí, každý si je snadno domyslí). Zároveň se odtud dá odvodit strážná a „oznamovací“, respektive „nahlašovací“ funkce českých státem puncovaných historiků. Poprvé byla formulována v letech 1945-8, k dokonalosti dovedena v následujícím období, a dnes se už jen pokračuje po pěkně vyšlapané vestě.

Cílem Výboru pro odškodnění romského holocaustu, který dnes pořádal demonstraci v letech u Písku v době, kdy tam demonstrovala taky Národní strana, prý bylo „sympatizantům Národní strany objasnit historické události a význam místa protektorátního romského tábora pro bývalé vězně a pozůstalé“. Nemohu si pomoci, ale tohle zdůvodnění je pokrytecké: demonstrace se k nějakému objasňování nehodí. Ti lidé ve skutečnosti jen nechtě pomohou Národní straně se zviditelnit – a ovšem sami se při té příležitosti taky trochu zviditelní.

Petr Pithart je krásně čistý případ politického rekordmana v úporném obhajování vlastní neúspěšnosti. Zasloužil by si zápis do Guinessovy knihy rekordů. Svou virtuozitu opět potvrdil v rozhovoru pro Lidové noviny. Ten je celý – jak jinak – věnován věčnému souboji s Václavem Klausem a obhajobě Občanského fóra (pro spravedlnost jen podotýkám, že Klaus Pitharta tentokrát vyprovokoval). Nad některými argumenty zůstává rozum stát. Pithart například říká: „My jsme skutečně cosi nového vytvořili. Já jako politolog mohu tvrdit, že je naprosto bezprecedentní, aby hnutí, které na celé čáře zvítězí, si hned na začátku své vlády omezilo mandát na polovinu. Vedení Občanského fóra to udělalo začátkem ledna 1990, kdy se rozhodovalo o volbách. My jsme samozřejmě mohli trvat na normálním čtyřletém mandátu. Dneska si dokonce myslím, že jsme mohli říct: budeme muset vládnout šest let. Protože po čtyřech letech, nota nebe po dvou nemohla být úplná rekonstrukce společnosti hotová. Tím rozhodnutím o dvouletém mandátu jsme si už tehdy podřízli větev. Udělali jsme to právě proto, že jsme nehodlali vládnout. Byla to možná naše hlavní chyba. Měli jsme mít větší vůli k moci.“ Ve skutečnosti zdůvodnění, proč mají být volby za dva roky, bylo jasné, přesvědčivé a v souladu s běžnou praxí (podobně si dokonce i „Národní fronta“ v roce 1946 vymezila pouze dvouleté volební období), držet se moci jako něco košile dokonce šest let coby výraz „Willen zur Macht“ by byla drzost až na půdu a setkala by se s oprávněným rozhořčením veřejnosti, a navíc „my“ tehdy znamenalo Pithart i Klaus, Klaus byl přece plnoprávným členem vedení OF, nebo snad ne? Brali ho snad disidentští Olympané jen jako ekonomického poskoka?

Pondělí 23. ledna: Zviditelňovací akce Národní strany v Letech asi nepřinesla výsledky, které její organizátoři očekávali. Taktéž vysvětlovací akce pana Markuse Papeho, jehož Právo označuje za romského aktivistu, kdežto představitelé Národní strany po národoveckém zvyku za „neonacistu“ (pan Pape je ve skutečnosti Němec), se minula cílem, dialog se nerozvinul, nacionalisté se nenechali přesvědčit a pan Pape musel místo nich přesvědčovat policii. Předsedkyně Národní strany se následovně zviditelnila aspoň v televizi, kde projevila starost o problémy „cikánského etnika“ a ronila krokodýlí slzy nad vepřínem (velmi dobře cítí, že tady je místo, za něž může populista problém uchopit). Vepřín je bohužel ztracen, teď už není možné ho nezbořit: bude obětován na oltář česko-romského smíření a obstará Národní straně preference. Václav Moravec se za její pozvání stal terčem kritiky, zejména publicistů z Práva. Co má ale dělat: zvát Edelmannovou nebo jak se jmenuje do televize je chyba, strkat před ní hlavu do písku a tvářit se, že neexistuje od samého počátku podobně jako mnichovská dohoda, je taky chyba.

Věnujme se proto raději Vladimíru Železnému. Jeho strana splynula se „Stranou za životní jistoty“ (dříve Důchodci za životní jistoty), jež proslula předsedou Kremličkou, kterému se málem povedlo ji v roce 1998 dostat do parlamentu. Poté sežral brouka, což slíbil udělat, když ve volbách neuspěje. Václav Klaus by nepochybně označil tento jeho krok za typicky levicový a nemýlil by se, Kremlička nyní kritizuje sloučení obou uskupení tak říkajíc zleva. Ve skutečnosti na sloučení nezáleží, nezapomínejme, že sloučením dvou malých mimoparlamentních politických stran vzniká třetí, ještě menší.

Exposlanec Doležal se prý vzdá funkce v ČKA. Tvrdí to vedoucí představitelé ODS, funkce je podle nich politická. Kdyby to byl pan Doležal udělal zároveň s rezignací na mandát, měla by dnes ODS pokoj.

Lékárníci hodlají stávkovat, ministr Rath označil jejich stávku za stávku milionářů. To jsou roztomilé manýry: milionář je v této zemi něco opovrženíhodného a neplnoprávného. Zároveň je milionář v této zemi kdekdo: například autor těchto řádků. Patří mu ideální šestina rodinného domku v Praze odhadnutého při dědickém řízení asi na šest milionů Kč. Ideální šestinu si mohu strčit za kloubouk, bydlí tam příbuzní (majitelé zbývajících pěti šestin) a moje dcera s manželem a dětmi, ideální šestina mi není k ničemu. Ale podle dr. Ratha nesmím stávkovat. Taky stávkovat nebudu: za co a jak by měli stávkovat důchodci?

Jiný český rumcajsovec, místopředseda vlády pro ekonomiku Jiří Havel, prohlásil: „Zavedení rovné daně znamená, že bohatší budou ještě bohatší a chudí budou chudnout pomaleji nebo v lepším případě zase tak moc nezchudnou.“ Proč nesmějí být bohatí ještě bohatšími? Co je špatné na tom, být bohatým?

Zemřela spisovatelka Jaromíra Kolárová a oplakává ji především Právo: nikoli náhodou, dobře se pamatuji, že v době rozpuku „normalizace“ tvořila se svým manželem F. J. Kolárem mimořádně odpornou kolaborantskou kreaturou, vykutálenou dvojici normalizátorů. Fuj.

Jiří Pehe kritizuje v Mladé frontě Dnes jak ty, kteří vidí v Paroubkovi hrozbu pro svobodu, tak ty, kteří tvrdí, že ODS je horší než KSČM. Pokud se nemýlím, tento druhý názor ještě před nedávnem zastával i pan Pehe, je to tedy jakási forma sebekritiky. Nevím, zda porážka Paroubka bude znamenat vítězství svobody. Jsem si ale jistý tím, že Paroubkovo vítězství bude znamenat její porážku. Pan Pehe se na můj vkus příliš drží novoročního projevu pana prezidenta: jsme standardní demokracie, nic se nám nemůže stát. Standardní demokracie nejsme a stát se nám může leccos.

Úterý 24. ledna: ministr Rath hodlá zavést komerční dobrovolné připojištění na zdravotní péči, provázané s daňovým zvýhodněním. Zároveň plánuje „zjednodušení systému zdravotního pojištění“. Spočíval by v tom, že základní zdravotní pojištění bude poskytovat „dvě až šest“ zdravotních pojišťoven, spíše dvě, ty se budou panu ministrovi líp ovládat, a ostatní se soustředí na komerční připojištění. Nebrání se ani přímé spoluúčasti pacienta, když o tom bude široká politická shoda. Pojišťovny by pacientům nabízely „připojištění na nadstandardní sužby v nemocnicích, ale i na některou specializovanou péči či na zdravotní pomůcky, které se dnes hradí“. To nemůže skončit jinak, než že bude, jako za totáče, jakási mizerná elementární péče pro plebs a superslužby pro vyvolené. Nemocnice na Homolce, jedna z bašt rathovské lobby, se bude moci vrátit ke svému původnímu poslání. Superpéče se samozřejmě nedostane na všechny, kteří si ji připlatí, protože připlácet se bude málo (sociální demokrati si nesmí dovolit příliš velké připojištění). Rozhodovat budou jako obvykle konexe. Podstatně normálnější by bylo, kdyby základní pojištění platilo jen pro finančně náročnější péči (vážnější onemocnění), a kdo by chtěl mít bezplatnou i každou prkotinu, musel by se připojistit.

Vedení ODS se marně pokouší přesvědčit exposlance Doležala, aby se vzdal lukrativního místa v dozorčí radě ČKA. Exposlanec se vzpírá jako trucovitý mezek, není divu, jinak by se musel živit ordinérní prací. To celé je pozoruhodná forma volební antikampaně.

Senátor Bárta vystoupil včera u příležitosti otevření nového centra sociálních služeb v Terezíně. Řekl mj.: „V tomto městě, v jehož zdech se odehrávalo nevýslovné utrpení příslušníků židovského národa v nacisty zde zřízeném ghettu, ale také stejně nevýslovné utrpení příslušníků německého národa, kteří zde byli po válce koncentrováni před svým vyhnáním ze země, v tomto tragickém městě vzniká česko-německý sociální projekt jako symbol smíření, odpuštění a budoucí spolupráce.“ Tím vzbudil nelibost Práva, které si hned našlo přitakávače (mj. vždy ochotného bratra Kalouska, jemuž před volbami teče do kalhot): utrpení Židů a utropení sudetských Němců nelze srovnávat. Jakpak že ne: v případě Židů šlo o genocidu, v případě Němců „jenom“ o etnickou čistku. Židovských obětí (i v Terezíně) bylo mnohem více než těch sudetoněmeckých. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že za holokaust neneseme my Češi vůbec žádnou zodpovědnost, zatímco vyhnání sudetských Němců se vším, co ho provázelo, máme naopak na triku především my: řekli jsme si o ně (hodní Spojenci nám ho požehnali), provedli jsme ho a během něho se mnozí naši lidé se pěkně vyřádili (a taky napakovali). V terezínském ghettu zemřelo během,jeho existence 35 000 lidí, v Malé pevnosti „podle historiků“ po válce 600 Němců. Mám k údajům vládněkomisních českých historiků (od nich nepochybně číslo pochází) krajní nedůvěru, ale budiž: závidím lidem, kteří jsou schopni kvůli 35 000 zavražděným přehlížet 600 zavražděných.

S tématem souvisí dnešní vystoupení čestného předsedy českých historických alibistů prof. Křena ve zprávách na ČT. Prohlásil, že „odsun“ podstatně zlepšil bezpečnostní situaci zemí, které ho provedly (např. ČSR výrazně pomohl 25. února 1948 a v následujících desetiletích, to pan profesor neřekl, to říkáme my), ale ekonomicky z něho těžily především země, kam se „odsunutí“ uchýlili (to zase pan profesor řekl). Měli by nám tedy nejspíš poděkovat a aby nezůstalo jen u slov, taky pořádně zaplatit.

Podle průzkumu agentury Eurobarometr se obyvatelé ČR nejvíc ze všech zemí Unie obávají o osud zdravotnictví. To je pěkný úspěch aktivit pana ministra Ratha.

V Iráku unesená a posléze šťastně zachráněná německá archeoložka Osthoffová měla u sebe část výkupného, které Německo podle oficiálních zpráv nezaplatilo za její propuštění (údajně nešlo o asi pět milionů euro). Německé bezpečnostní orgány však Osthoffovou (která, jak známo, před časem přestoupila na islám) vůbec nepodezírají ze spolupráce s únosci (jak by vůbec mohlo někoho něco takového napadnout!). Dobrosrdeční únosci ji pouze při propuštění bohatě obdarovali po vzoru Timura a jeho party. Zároveň německé úřady samozřejmě pouhou shodou okolností dva dny po propuštění této dámy daly svobodu členu Hizballáhu, který v Německu dostal v roce 1985 doživotí za vraždu amerického vojáka. Spolková republika Německo jako stát v sobě nezapře, že je pravlastí bratří Grimmů. Stává se výrazným kandidátem na bobříka vyčůranosti za měsíc leden 2006 (státu jsme ho zatím neudělili, v tomto případě, když vezmeme v úvahu i zásluhy exkancléře Schrödera, by to bylo na místě). Informace si pro jistotu ještě ověřím, pocházejí totiž z Práva. Jsou však velmi, velmi „pravdě podobné“.

Středa 25. ledna: Vznikl ministerský řebříček nemocnic podle kvality poskytovaných služeb. Do podprůměrných budou chodit ministerské inspekce. O objektivitě podobných hodnocení v době, kdy se ve zdravotnictví prosazuje samovláda dr. Ratha a jeho kliky, mám své pochybnosti. Ze stávky a demonstrace lékárníků si Rath nic nedělá: „mohou demonstrovat denně, ale k ničemu to nepovede.“ Stávka lékárníků nikoho nebolí, nemohou lékárny zavřít na delší dobu, kompromitovali by se u veřejnosti a přišli by o příjmy. A navíc: dr. Rath dobře ví, že dokud tu máme silnou a sehranou koalici ČSSD – KSČM, jsou demonstrace účinné skoro tak jako před listopadem 1989.

Lidovci nechtějí, aby v dozorčí radě České konsolidační agentury zasedl komunista. ČSSD to chce a spolu s komunisty to prosadí. Na lidovcích nezáleží. Nezáleží na nich už teď, kdy dělají paraván, za nímž se sociální demokraté paktují s komunisty, a nejspíš na nich nebude záležet ani po volbách.

Ministr Jandák je proti demolici vepřína v Letech (ale premiér Paroubek jeho názor nesdílí) a navrhuje postavit někde na důstojném místě památník všem obětem holocaustu. To by ale bylo v jistém smyslu sčítání hrušek s jablky – v tom smyslu, že za židovský holocaust nenese česká společnost žádnou odpovědnost, kdežto v tom romském je tak trochu namočena.

Pavel Verner se v Právu zlobí na ministerstvo spravedlnosti, snad proto, že nezabránilo soudkyni Kozelkové propustit jakéhosi albánského mafiána, podezřelého z únosu. Nechápu, co by mělo ministerstvo dělat. Ministerstvo je exekutiva a nemůže ovlivňovat nezávislá rozhodnutí soudní moci. A je moc dobře, že je nemůže ovlivňovat. Bez ohledu na případ toho Albánce.

Podle článku odborníka tamtéž se v novém trestním kodexu chystá zavedení domácího vězení s kontrolním obojkem na krku a drastické peněžní tresty. Doufám, že obojí bude zohledněno i v novém tiskovém zákoně premiéra Paroubka, podstatně to přispěje k dobrému vztahu médií k budoucí (a vlastně už současné) koalici ČSSD – KSČM. Je to všechno provázaný systém: napíšete něco, co se premiéra dotkne (a to je skoro všechno), ten dá pokyn ministrovi spravedlnosti, ministr spravedlnosti zavolá soudkyni, a ta vám nadělí podle tiskového zákona na dva roky obojek a zároveň pokutu třicet šest milionů Kč. Což podstatně napomůže povznesení novinářské morálky.

Někdejší politik Václav Žák (jeden z méně důležitých členů Havlovy gardy, došplhal se kdysi jen na funkci místopředsedy ČNR, odkud ho vystrnadily volby v r. 1992) zavádí v Právu cosi jako morální kodex pro politiky a novináře. Političtí odpůrci premiéra Paroubka smějí předsedu vlády v rámci „politického boxingu“ kritizovat za plán na menšinový kabinet s podoporou KSČM, nesmějí si to ale dovolit šéfredaktoři novin. Proč? Paroubkův plán opravdu ohrožuje svobodu v zemi, a dokud nám nehrozí třicet šest melounů pokuty a obojek na dva roky, smíme to psát a říkat. A to i tenkrát, když jsme shodou okolností šéfredaktoři.

Miloš Zeman prohlásil v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, že jediný, kdo se mu otevřeně přiznal, že ho nevolil, byl exministr Tvrdík. Veřejně (i když třeba ne Zemanovi) to přiznal i exministr Kubinyi.

Čtvrtek 26. ledna: ČSSD má zřejmě vítr ze Strany zelených: kdyby se dostala do sněmovny, mohla by pořádně zamíchat plánem na menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů. Pátý prvek ve hře by sociálním demokratům i komunistům značně znepřehlednil situaci. Není vyloučeno, že by se tato další inkarnace Pravdy a Lásky stala místo komunistů jazýčkem na vahách. Není však příliš pravděpodobné, že by se Zelení do Sněmovny dostali – jednak jejich preference jsou zatím dost hluboko pod 5% a jednak mají podporu Václava Havla: jak známo, podpora Václava Havla přináší politikům a politickým uskupením velkou smůlu.

Ministr Rath chce rozšířit volný prodej léků, které nejsou na předpis, i mimo lékárny – měly by se dostat např. v drogeriích a u benzinových pump. Pan ministr chce nejspíš na lékárnících, jejichž pozici považuje za slabou (sám se cítí silný s Paroubkovou podporou a s komunisty v zádech), předvést, jak dokáže zatočit ve svém resortu s každým, kdo nebude poslouchat. Podobný ráz mělo ostatně už oznámení, že lékárnám opětně sníží marži. Doprovází to nechutnými řečmi o milionářství a o nemravnosti zisku tam, kde jde o zdraví pracujících. Podobně argumentoval i ve sněmovní rozpravě o krajských nemocnicích: „Tady se bavíme o majetku, o ziscích, jak na pacientovi vydělat, ale pacient nikoho nezajímá. Styďte se.“ Chce se mi napsat, že stydět by se měl dr. Rath, ale chápu, že by to bylo zbytečné, on to neumí. Proč vydělávat na pacientech je nemravné, ale vydělávat na pacientech i nepacientech dohromady (v jiných oblastech podnikání) se smí? A vůbec, co to znamená, vydělávat „na někom“? Je zisk něco, o co podnikavci okrádají své bližní? Je pan dr. Rath marxista? Není v pořádku, když zkušený a šikovný lékař má zisk? A panu doktorovi přinesl jeho dva baráky v Hostivicích Santa Claus? Ostatně, pan doktor Rath samozřejmě není marxista. Pan doktor Rath je jen demagog. Stejně jako Marx a marxisté. Celkově se ovšem dá říci, že pan ministr je první, kdo se u nás v posledních šestnácti letech vrací v podstatě k předlistopadovým manýrám vládnutí. Dělá to s chutí, energicky a nikdo není s to mu v tom zabránit.

Nova obdržela další pokutu za pořad Big Brother, celkově už dělá suma pokut 42 milionů. Nova samozřejmě nemůže nedávat reality show a zároveň ji nemůže ovlivňovat tak, aby byla nepokutovatelná. Pokuty jsou formou předvolební mediální masáže. Už zrušili Kotel, ale to zjevně nestačí. Přidat musí. Prima jde asi současné latentní rudé koalici míň na nervy (nebo víc na ruku?), dostala za VyVolené celkově jen 22 milionů Kč pokut. Je to dosti průhledný způsob, jak držet před volbami sdělovací prostředky v šachu.

František Oldřich Kinský prohrál u Ústavního soudu svou při o zámek Šlapanice. Ústavní soud konstatoval, že určovací žalobu na neplatnost zabavení majetku podle prezidentských dekretů měl Kinský podat hned v roce 1945. To je, jako kdyby někdo bývalému „kulakovi“ vysvětloval, že stížnost na konfiskaci majetku a Totaleinsatz v Kladenských hutích si měl podat hned v padesátých letech, kdy se mu obé přihodilo. Podle ÚS prý nelze vyloučit, že v poválečném období byl zabírán majetek i neprávem, ale právě v té době bylo nutné podat určovací žalobu. Po šedesáti letech již není možné napravovat možné křivdy a vytvářet prostředí právní nejistoty. Navíc podle ÚS není zakotvena ani v ústavě, ani v jiných zákonech povinnost státu napravit všechny majetkové křivdy minulosti. (cituji dle Práva). Zajímavé je, že v zásadě bylo lze napravit aspoň některé majetkové křivdy soukromých osob. Na Sudeťáky, odrodilou šlechtu a nevěstku babylonskou (tj. katolickou církev) musí být přísnost.

US-DEU ještě neví, zda půjde do voleb sama nebo v koalici s nějakou jinou pidistranou. SNK a ED jsou zjevně pověrčivé, bojí se spolčení s US-DEU jako čert kříže a zvlášť nestojí o předsedu Němce a místopředsedu Kühnla. Jako nadějný partner se prý momentálně jeví ODA. Pak by šlo o koalici dvou stran, které, řečeno slovy Karla-Petera Schwarze (viz přeložený článek v tomto čísle Událostí) mají svou smrt už za sebou a o příklad, jak se u nás všeobecně rozmáhá politický vampyrismus.

Známý funkcionář ČSSD Foldyna hodlá žalovat senátora Bártu, který v projevu v Terezíně (viz naše aktualita) prohlásil, že stejně jako Židé trpěli v Terezíně po válce internovaní sudetští Němci. Prý jde o znevažování a zpochybňování holocaustu. Pan Foldyna by se měl obrnit trpělivostí, takové žaloby bude možné s úspěchem podávat až po červnových volbách.

Pavel Máša píše v Lidových novinách o zóně pravých vlád ve střední Evropě: „Dalším členem zvláštní aliance má být Maďar Orbán, jehož nacionalismus a populismus se stačily neblaze proslavit po celé Evropě.“ Pan Máša se mýlí. „Maďara Orbána“ (jak dehonestující označení z úst Čecha rodu slovanského!) jeho „nacionaismus a populismus“ neblaze proslavil nikoli po celé Evropě, ale v její podstatně menší, i když nesmírně významné části, totiž v české kotlině. Zpupný Maďar má totiž jakési výhrady k Benešovým dekretům. Na jejichž základě byla zneprávněna a oloupena o majetek i maďarská menšina v ČSR. Ostatně, výhrady k Benešovým dekretům mají všichni Maďaři. Pan Máša měl jen k Orbánovi připočítat ještě také předsedkyni koaliční MDF Ibolyu Dávid - podle známé zásady sapéra Vodičky: I ženskou plácnu!

ODS se zoufale, leč marně snaží přimět exposlance Doležala, aby se vzdal svého nyní lukrativního místa v dozorčí radě České konsolidační agentury. Doležal úporně vzdoruje, což je svým způsobem imponující, protože tím jen přivolává na celou dozorčí radu a zejména na jejího předsedu Tlustého hněv neoficiální rudé koalice, která hodlá s celým tím orgánem, údajně pozůstatkem opoziční smlouvy, zamávat a na Doležalovo místo právem silnějšího dosadit komunistu.

Parlamentní shromáždění rady Evropy s jistými obtížemi, způsobenými zejména obstrukcemi socialistů, schválilo rezoluci odsuzující zločiny komunistů, ale odmítlo učinit v té věci cokoli dalšího. Zůstane tedy jen u verbálního aktu. Komunistická totalita, jak vidno, evropské socialisty nepálí.

Polská PiS prosadila v Sejmu svůj návrh rozpočtu. Dostalo se jí podpory opoziční Ligy polských rodin a Sebeobrany. Polská situace je jakýsi negativ té české. Jedni se paktují s komunisty, druzí s extremisty a fundamentalisty. Obojí ve skutečnosti vyjde na stejno.

Hrad vydal ústy vedoucího kanceláře prezidenta republiky Jiřího Weigla prohlášení k Letům, respektive k Zaorálkovu článku o případu Lety. Hrad rozhodně odsuzuje „rádoby humanistické a politicky korektní sebemrskačství“, které spočívá v tom, že se někteří tváří, jako by nejen Němci, ale i Češi měli na svědomí rasovou genocidu. Jde prý o „nepřípustnou symetrizaci viny“ která „bohužel dobře zapadá do opakovaných snah přepisovat historii, stavět oběti naroveň skutečným viníkům a na tomto základě vytvářet argumenty na podporu jejich dnešních požadavků“. Klaus ústy pana Weigla pochopitelně přehání, nejde o to, že by Češi prováděli genocidu, jen o to, že někteří Češi a české orgány té doby jí de fakto napomáhali. Nelze na Němce svádět úplně všechno. Na závěr se Klaus ústy pana Weigla ještě otřel o senátora Bártu: „ze stejného soudku jsou výroky jiného vysokého českého ústavního činitele, který se před několika dny odvážil v Terezíně postavit vedle sebe utrpení židovských obětí holocaustu a po válce tamtéž internovaných německých obyvatel. Takovému překrucování historie je třeba se postavit“. To je krásná husákovsko-gottwaldovská dikce: jak bude s dotyčným odvážlivcem naloženo? Bude uvržen do Daliborky a za zvýšené vstupné předváděn zahraničním turistům? Klaus v rámci předvolební kampaně vydává české společnosti zadarmo odpustky. Vy nic, vy muzikanti. Obávám se, že s touto lacinou demagogií proti Paroubkovi nezaboduje. Ani hysterická kritika vládní omluvy německým antifašistům, ani kravál, který spustil hradní pán ohledně Paroubkova dopisu maďarskému Soužití, nijak nezabraly. Nezabere ani tohle. Paroubek má spoustu vad, ale není v těchto věcech hysterický a nijak mu to neškodí. Naopak Klaus a ODS se svým nacionalistickým populismem už prohrála jedny volby a vůbec se z toho nepoučila. Napsal jsem v komentáři do MfD, že ODS asi považuje Národní stranu za zdivočelé odéesáky. Není tomu ale naopak a nejsou Klaus a ODS poněkud umírněnější Národní stranou?

Pátek 27. ledna: Senát poměrně velkou většinou schválil zákon o registrovaném partnerství. Tím dostal prezidenta do situace, kdy rozhodne o jeho osudu: pokud ho odmítne podepsat, vrátí se zákon do PS, kde ani náhodou nedostane požadovanou kvalifikovanou většinu 101 hlasů. Prezident má možnost se zviditelnit. Na druhé straně zabití zákona by Klausovi, tolik citlivému na procenta popularity, nejspíš skóre nijak výrazně nezvýšilo, zákon není věc, která by hýbala masami. Správné by (podle našeho názoru) bylo, kdyby záklon podepsal nebo se aspoň (jak to už v minulost v jiných případech udělal) podpisu vyhnul a zákon tak vstoupil v platnost. Jednak z věcných důvodů (o zákonu jsme už psali) a jednak proto, že právě tato pravomoc prezidenta (pravomoc zabít zákon schválený parlamentem) je toho druhu, že by jí měl využívat jen ve výjimečných případech. Toto není výjimečný případ.

Proti původním předpovědím vyhrál volby do palestinského parlamentu Hamás. Ukazuje to jakési meze demokracie. Demokratické prvky v rukou společenství, která pro demokracii nemají jakési základní předpoklady, jsou „kontraproduktivní“ a plán zdokonalení světa zaváděním demokracie (původně s ním na sklonku druhé světové války vystoupil prezident Roosevelt) by chtěl nějak domyslit. Tak například v meziválečném Maďarsku zavedli tajné volby až na začátku druhé světové války. Věc, řeklo by se, sama o sobě pozitivní. Iniciátorem návrhu byl ministerský předseda Gömbös v polovině třicátých let, který chtěl Maďarsko změnit na korporativní stát po vzoru Mussoliniho a zpočátku měl spontánní podporu maďarské společnosti. Spočítal si, že tajné volby by ho zvýhodnily proti dosavadní politické oligarchii. Poprvé se v Maďarsku takto volilo až dlouho po jeho smrti, v roce 1939, a ukázalo se, že se příliš nemýlil. Volby nepřinesly úspěch demokratické opozici, sociálním demokratům a Straně drobných hospodářů, ale fašistickým Szálasiho Šípovým křížům (tato strana nebyla v Horthyho Maďarsku nijak protežována a Szálasi se krátce před volbami vrátil z vězení). Demokratické formality fungují jen ve společnosti, která nemá problém se svobodou a ctí váhu lidského života. Ve společnosti nemocné nebo ve společnosti, která se – třeba nikoli vlastní vinou – ještě tak daleko nedopracovala, nejsou k ničemu.

Romové si prý s prezidentem rozuměli – totiž pět romských aktivistů, které Klaus včera přijal na Hradě. Otázka je jen, koho (kromě sebe, ovšem) ti aktivisté reprezentují.

Podle agentury Factum-Invenio klesly preference ČSSD od listopadu do prosince o 3%, na 25,1%. ODS má 29,4% a mírně posílila. Co je to ale platné, když i tento odhad dává příští skryté rudé koalici pohodlnou většinu v PS (105 ku 95 hlasům). Agentura předpokládá slušné výsledky některým mimoparlamentním stranám (zelení 4,8, SNK 3, s 1% ED, s nimiž se sloučili,je to jen 1% pod hranicí). Výsledky agentury Factum však bývají často poněkud odvázané; zejména pokud jde o mimoparlamentní subjekty, bude dobře počkat si na STEM a CVVM.

ODS navrhuje mj. spoluúčast pacienta na léčení (do 3000 Kč ročně) a brání se postátňování menších nemocnic. Ministr Rath ji obviňuje, že chce na pacientovi vydělávat. Jak to? Půjdou peníze takto získané do stranické pokladny ODS? Lékárníkům, kteří s ním chtěli jednat, doporučil, aby z delegace vyřadili předsedu komory Chudobu. Je pozoruhodné, jak pevně je pan ministr přesvědčen, že si může, opřen o rudou koalici, dovolit úplně všechno. A protože mu to bez problémů prochází, asi to už bude pravda.

Sobota 28. ledna: Továrna Philips v Hranicích zastavila po pěti letech výrobu vzhledem k tomu, že o staré typy televizních obrazovek už dnes nikdo nemá zájem. Zdá se, že jediný, kdo na barnumské akci, s níž se kdysi pyšnila Zemanova vláda, opravdu vydělal, byla ta paní Regecová, co se tak dlouho zdráhala prodat firmě svůj pozemek, až za něj dostala cca dvacet milionů. Nejsem odborník ani na průmysl, ani na ekonomiku, jen se mi zdá, že kdyby jednou vyšly osobní automobily s benzinovými a naftovými motory tak z módy jako dnes neplacaté televizní obrazovky, mělo by české hospodářství problém.

Senátoři odsouhlasili zdvojnásobení porodného i tisícovku pro děti, co jdou do první třídy základní školy. Předvolební orgie populismu pokračují.

Kandidáti ČSSD pro volby do PS musí kromě „etického kodexu“ podepisovat ještě čestné prohlášení, že když během výkonu mandátu vystoupí ze strany nebo se jim zachce změnit poslanecký klub, jsou povinni vzdát se mandátu. Zejména to druhé je trochu podobné, jako kdyby se zavazovali, že zmocní-li se jich během výkonu mandátu chtíč, sami se pomocí zahradnických nůžek vyklestí. Poslanec ČSSD bude muset každé ráno přes zrcadlem bojovat s mučivými pochybnostmi, zkoumat své svědomí a ptát se: proboha, nezachtělo se mi přestoupit do klubu ODS? Taky vzniká otázka, co všechno chce Paroubek po volbách provádět, že se takhle sichruje (vypadá to že před mouly, kteří to myslí upřímně a pak se nebudou stačit divit, pro co že mají v PS hlasovat). Jinak bych si ovšem tipl, že když už někdo bude mermomocí chtít během volebního období změnit stáj, nějak si to před svým svědomím a před veřejností obhájí a podepsaný papír zůstane zase jen papírem.

Premiér Paroubek se dostal do složité situace, když se Evropská komise rozhodla zrušit pro nové země výjimky v sazbách DPH na bydlení a topení. Měl by „hájit národní zájmy“ (v zádech má ODS), zároveň si nesmí EU příliš znepřátelit pro nadcházející (a vlastně už probíhající) experiment s transplantací prvků komunismu do demokracie. Mohli by dělat potíže. Proti úpravě jsou po kompromisním návrhu EK jen tři země, vesměs nováčci, kromě ČR ještě Polsko a Kypr. Přitom věcně to vypadá, že by si snad v tomto případě měla ČR stát na svém, jde o praktickou věc, ne o ideologii. Paroubek se ovšem už chystá k ústupu: nižší sazba DPH by měla být zachována u bytů spadajících pod „sociální výstavbu“. Tedy např. ne u rodinných domků. Rodinné domky jsou u nás pořád nemravný luxus.

Na čele vládního úsilí o skřížení současnosti s minulostí je momentálně ovšem dr. Rath: zdravotníci prý nemají důvod k nespokojenosti, přesto připravují subverzivní akce (viz mj. stávka lékárníků chystaná na pondělí). Jde o vysloveně politický akt a odbojná sdružení se tím zapojila do volební kampaně ODS. Tím porušila závazek apolitičnosti, který neochvějně drží ČLK a její novopečený předseda Kubek. ČLK hodlá apolitičnost vyžadovat i od „jednotlivých sdružení“ (tak si může došlápnout na soukromé lékaře). Argumentace připomíná tu, s níž kdysi potírali odbojný Svaz spisovatelů Novotný, Hendrych, Koucký ad. Jen je třeba dosadit místo ODS západní imperialisty a místo apolitičnosti socialismus. A stejně jako kdysi Novotný a spol. měli za zády Sovětský svaz, má pan ministr za zády komunistickou podporu.

Ministr Sobotka prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Pokud chceme ve volbách zvítězit, musíme být schopni oslovit … levicověji vyhraněné voliče, které se Jiřímu Paroubkovi podařilo vrátit do tábora našich příznivců, a zároveň získat voliče z politického středu: liberály, kteří z různých důvodů nechtějí podporovat Občanskou demokratickou stranu.“ To je úkol stejně náročný jako konstrukce perpetua mobile. Jedny z těch dvou by museli oblbit, není těžké předem uhodnout, které. Čemuž by se mělo za každou cenu zabránit.

ODS se snaží ideovému náporu ČSSD bránit pubertálními klukovinami: hodlala oblepit Kongresové centrum žertovnými billboardy (podle toho, co bylo zveřejněno v tisku, poměrně nejapnými), ironizujícími sociální demokraty. Za zmínku stojí, že firma, která jim měla poskytnout plakátovací plochu a plakáty vylepit, to nakonec odmítla s poukazy, že „takovéto plakáty škodí nám i celé naší profesi. Co my máme společného s politikou? Nic.“ A to je zajímavé. ODS křičí něco o cenzuře, myslím si spíš, že firma slušně řečeno dostala strach (neslušnější varianta je trefnější, ale rezignujeme na ni). Správné a důsledné by bylo, kdyby si svou demonstrativní apolitičnost zachovala také v předvolební kampani a také vůči sociálním demokratům.

Předseda ODS Topolánek podepsal ve Varšavě dohodu o spolupráci s polskou PiS. Ještě před volbami byla partnerem ODS Občanská plarforma, ale volby dopadly, jak dopadly, a PiS má ostatně s ODS hodně společného: zamindrákované euroskeptické vlastenectví i vstřícnost k pravicovému extremismu. Ten je u nás naštěstí zatím o hodně slabší než v Polsku.

Ministr Jandák řekl v Mladé frontě Dnes s narážkou na svého předchůdce ve funkci, že „ministr má být ochránce a bojovník, ale každopádně ne komentátor kultury“. To je pěkné, ale týmiž ústy pan ministr označil „to, co premiér startuje“, za „cestu blairismu“ (pokud vím, Blair se k prosazení své politiky nepaktoval s extremisty ani se jim programově nepřibližoval, ostatně ve Velké Británii jsou extremisté jen muslimští a ti na rozdíl od KSČM u nás nemají dobrou pověst). Komunistů se pan ministr nebojí: „Vždyť se na ně podívejte, copak by někdo z nich šel na barikády?“ Gottwald ovšem v únoru 1948 nemusel na žádné barikády, jeho nekomunističtí spojenci-oponenti mu sami naběhli na vidle, a pak stačilo jen zajet si na Hrad a pořádně zadupat.

Pondělí 30. ledna: volební program ČSSD obsahuje řadu slibů, které oslovují poměrně širokou škálu potenciálních voličů. Všechny se odvíjejí od toho základního, že ČSSD „udrží vysokou dynamiku hospodářského růstu v průměru 5% HDP ročně“. To je jako slibovat pro příštích pět let hezké počasí. O umravnění médií se v programu samém zjevně nehovoří, pouze premiér Paroubek se v projevu obul do Mladé fronty Dnes, Lidových novin a Novy. To už je jako za nebožtíka Hendrycha blahé paměti.

Paroubek ovšem rovněž hovořil o svém vládnutí přítomném i budoucím. „Naše úspěšnost ve Sněmovně je dána tím, že se vláda pod mým vedením od počátku chová jako menšinová vláda... Klaďme si otázku, jak bychom asi byli při schvalování zákonů úspěšní, zůstali-li bychom při sjednávání podpory v Poslanecké sněmovně jen na bázi stojedničkové vládní koalice, tedy jinak řečeno, pokud bychom zůstali na bázi neproduktivního antikomunismu…“ To je poněkud v rozporu s tím co řekl Miroslav Kalousek v Otázkách Václava Moravce v ČT – že totiž v Poslanecké sněmovně sice už žádná koalice neexistuje, ale že vláda spravuje zemi odpovědně a je schopna to dělat do voleb. Paroubek pro MfD prohlásil, že jeho vláda se sice už chová jako „menšinová“, ale lidovci (ani US-DEU) mu v ní nijak nevadí. Když si předseda KDU-ČSL nechá od svého silnějšího koaličního partnera tohle všechno líbit, dává tím najevo, že je schopný snést leccos. Není to náhodou tak, že si KDU chce až do poslední chvíle užívat teplíčka na vládním výsluní, bez ohledu na to, jaký dojem to dělá na voliče? Paroubek ovšem už s lidovci nepočítá, jak řekl Právu, a to realisticky a z důvodů víceméně technických: nevěří, že by ČSSD (nebo ODS) mohla dát s KDU-ČSL dohromady většinu ve Sněmovně.

Zvláštní pozornost věnuje ČSSD životnímu prostředí. Z toho je cítit, že má strach z případného volebního úspěchu Strany zelených, který by mohl nabourat její vyčůraný plán na menšinovou vládu s tichou podporou komunistů a zároveň s otevřenou možností tu a tam je vydírat vstřícností k ODS. Strana zelených je ovšem nevypočitatelná, a pokud by se dostal do PS např. Petr Uhl, rozhodně by proti spolupráci s KSČM nic nenamítal.

Jednatel firmy, která měla vylepit plakáty ODS ironizující ČSSD, prý prohlásil: „Plakáty jsme odmítli proto, že prostě podobné plakáty nevyvěšujeme. Je absurdní, že bychom měli nějaké politické motivace. Máme prostě za to, že jsme seriózní firma a nechceme, aby podobné zesměšňující plakáty byly na našich nosičích.“ Pokud by byli seriozní firma, starali by se o to, co mají v náplni práce, tj. o vylepování plakátů, a ne o to, co na plakátech je. Zesměšňovat před volbami politického protivníka je sice poněkud nedůstojné a směšné, ale není to trestné, a firma by si v takovém případě měla hledět svého – samozřejmě pokud se chce chovat apoliticky, čímž se chvástá.

O ČSSD se otřel – asi aby to nevypadalo až tak hloupě – i předseda KSČM Filip. Komunisté si prý musí zachovat identitu, nechtějí ani Modrou šanci, ani silový, arogantní styl, kdy jeden člověk rozhoduje o tom, jestli ten nebo onen zůstane na kandidátní listině. Je trapné, když někoho mohou právem kritizovat i komunisti.

Zieleniecovo Sdružení nezávislých kandidátů a Kaslovi Evropští demokraté se spojili v jednu stranu. Volebním lídrem je Zieleniec, ten ale, aby se to nepletlo, do PS nekandiduje (v Evropském parlamentu se zjevně cítí bezpečněji). ED se zároveň sloučili s SMK a zůstávají být samostatnou stranou (zjevně na komunální úrovni). Připomínám v té souvislosti znovu svůj druhý zákon pro proces integrace pravice: výsledkem procesu integrace dvou malých pravicových stran jsou tři malé pravicové strany.

Úterý 31. ledna: Prezident vyhlásil termín voleb do Poslanecké sněmovny na pátek 2. a sobotu 3. června. Termín se očekával a je všeobecně přijatelný. Pouze premiér Paroubek, který musí návrh kontrasignovat, prohlásil, že prezident ho s ním nijak nekonzultoval, a proto si ho musí ještě promyslet. Nechápu, proč Klaus nemohl s Paroubkem termín předběžně projednat, Havel to v případě minulých voleb udělal. Staví Paroubka před hotovou věc, a přitom je vázán jeho souhlasem. Nedivím se Paroubkovi, že mu to vadí.

Zpravodajství Práva předvádí obdivuhodné piruety. Názory na stávku lékárníků byly prý různé, zatímco jedni ji bezvýhradně podporovali, druzí nad ní vyjadřovali údiv. Jako příklad těch podporujících cituje lékárnici, jako příklad těch druhých „Jiřího Novotného, který se představil jako majitel velkoskladu“ a prohlásil, že je to od lékárníků nestydatost. Ten člověk se „představil jako“, navíc je údajně majitel velkoskladu, nikoli lékárník, a jak z jeho vyjádření nepřímo vyplývá, tak se sám ani za lékárníka nepovažuje. Demagogie první třídy.

V této věci je ovšem bezkonkurenčním přeborníkem dr. Rath. Napadl lékárnickou komoru za to, že používá služeb mediální agentury: „To nás šokuje. Lékárníci si najali proti občanům země specializovanou firmu, která má za úkol zpracovat veřejné mínění tak, aby bylo nakloněno zdražování léků.“ Tak především: stát nejsou občané, stát je pokorným služebníkem občanů. Zato občané jsou mimo jiné i lékárníci. Pan ministr je taky občan, a sice jen jeden (o jeho občanských kvalitách se nehodlám šířit). Kromě toho, pokud tomu dobře rozumím, nejde o to, že by lékárníci chtěli léky zdražovat, nýbrž že pan ministr je chce zlevňovat na jejich účet. Nakonec pan ministr už obligátně obviňuje lékárníky ad., že „minimálně za částí avizovaných protestů stojí ODS“. Podobně se říkalo za totáče, že za protesty odrodilých intelektuálů stojí zrádná emigrace. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, proč by je ODS nesměla podporovat? Emigrace v rámci svých skrovných možností podporovala jinak smýšlející v „ČSSR“ a bylo to docela v pořádku. Problém není v ODS, ale v komunistických manýrách dr. Ratha. Viz též to, co řekl včera Mladé frontě Dnes: lékárníci stávkují proto, že se nechtějí spolupodílet na nápravě dluhů, které ve zdravotnictví jsou (další bolševický argument, to, na čem se nechtějí podílet, je řešit zadlužení zdravotnictví na jejich účet, navíc způsobem, který považují za nekorektní). U zubařů jsou zase podle Ratha protesty způsobené tím, že prezident komory Pekárek má vazbu na ODS (vzor: je agentem amerického imperialismu). Pane Bože, jak hluboko jsme to klesli, že se u nás může veřejně jako vysoký státní činitel uplatnit takový člověk! Naše hříchy musí být strašné, smiluj se nad námi!

ODS hodlá žalovat agenturu euroAWK za to, že nedodržela smlouvu, když odmítla vylepit plakáty zesměšňující ČSSD. Celý problém nezpolitizovala ODS nevhodnými plakáty, ale agentura, která si osobuje hodnotit plakáty z politického hlediska. To sice jistě může dělat, ale z jejího postupu čiší, že k tomu účelu byla politicky zmanipulována. Agentura je při hodnocení toho, co má vylepit, vázána jen zákonem, nápad ODS s pseudolegračními plakáty byl sice pitomý, ale nikoli protizákonný. ODS zcela zjevně naletěla firmě, kterou si předtím osedlali její oponenti z ČSSD.

Ministr Jandák zahájil „dialog s církvemi“, jehož se za stát účastní i „filozofové, právníci, historici a politologové“. Dialog má vést k „vyčištění klimatu ve společnosti“. To je zrůdný nápad a církve na něj neměly vůbec přistoupit. Stát není pro církve ideologickým partnerem, ale – vzhledem k tomu, že u nás nebyla bohužel oddělena odluka církví od státu – servisní organizací, která má podle čistě technických, formalizovaných a transparentních pravidel krýt jejich institucionální, hmotné potřeby. Občan je víc než stát a církve jsou víc než stát – kdepak sou horliví zastánci „občanské společnosti“, kteří se dnes paktují s Paroubkem a jeho týmem?

Dánský list Jyllands Posten uveřejnil před časem karikatury proroka Mohameda. Arabské státy a arabské organizace žádají omluvu od dánského státu. Evropská komise i dánská vláda to zatím odmítají s tím, že v zemi panuje svoboda tisku a vláda neodpovídá z to, co píší noviny. Dánská vláda je prý ovšem ochotna vyjádřit své politování nad případem. To je naprosto zásadní věc: pokud by dánská vláda vzala obsah dánských novin tak říkajíc za svůj a přihlásila by se k odpovědnosti za něj, znamená to, že bude muset taky svou odpovědnost vynucovat. Navíc si ve vztahu k arabským zemím zvolí svobodně to postavení, které má v západním světě od r. 1945 Německo: statut věčně poraženého, v tomto případě poraženého v imaginární válce, která se (zatím ještě?) nekonala. Což neplatí jen pro malé Dánsko, ale pro velkou EU, jejíž je součástí. Čímž podstatně vzroste apetit islámských zemí.

Firma Philips se rozhodla pokračovat ve výrobě televizních obrazovek v Hranicích na Moravě.Je zjevné, že zastavení výroby právě teď by zasáhlo v předvolebním boji ČSSD na velmi citlivém místě. Je stejně zjevné, že výroba je naprosto bezperspektivní a jde jen o to, kdy bude zastavena. Bude tedy zastavena až po volbách.

Rozsáhlá čistka, kterou provádí ministr Jandák mezi památkáři a která se nyní přenáší až na úroveň kastelánů, je nápadně podobná někdejšímu boji Michaila Gorbačova s hydrou alkoholismu. Má to být důkaz, že nové koště dobře mete. Obávám se jen, že lidu nebude zcela srozumitelná, její obsah je jaksi zamlžen. Kasteláni naše pracující netrápí.

Historik Jan Urban píše v Lidových novinách v souvislosti s případem Lety, že „omlouvat rasový útlak a rasové zločiny údajným nedostatkem suverenity druhé republiky je výmluvou na hranici mravnosti“. Řekl bych spíš, že tenhle argument pana Urbana je demagogie na hranici slušnosti. Vůbec nezpochybňuji, že česká společnost nese zodpovědnost za způsob, jakým se v Letech s Romy zacházelo, a že by bylo dobře, kdybychom se k němu přihlásili. To, že druhá republika nebyla plně suverénním státem a protektorát už vůbec ne, je neoddiskutovatelný fakt. Není to žádné alibi, ale je nutno ho při hodnocení situace vzít v úvahu.