Středa 1. června: Jak zuřivě se pánové Paroubek s Klausem pohádali, tak rychle se zase smířili. Že by Klaus tak rychle ustoupil, považuji za vyloučené. Tím se celá věc ocitá v krajně podezřelém světle: Vzdal to Paroubek tak rychle, nebo byli snad dokonce s Klausem domluveni předem? Hodlá hrát Paroubkova ČSSDD v příštím režimu, který bude nejspíš odstartován v červnu 2006, roli c. a k. dvorní opozice? Schůzka trvala (jenom) hodinu a obě strany ji označily za korektní a konstruktivní. Kdepak, vrána vráně oči nevyklove.

Bratr Kalousek žádá důrazně ukončení informační kampaně o euroústavě (lépe řečeno to, aby se žádná kampaň nekonala). Věcně je pravda, že po dvojím debaklu (Francie, Nizozemsko), je třeba minimálně vyčkat, jak zareagují tzv. byrokrati v Bruselu, člověk by řekl, že ústava je v tuto chvíli už passé. Formálně by bylo příjemnější, kdyby s tím byl vyrukoval nějaký menší vykuk než pan Kalousek, který si jako prozíravá tasemnice připravuje nové a lukrativnější bydliště v koalici s ODS (tu pak bude nepochybně solidárně podporovat stejným způsobem, jak to teď dělá s ČSSD). Kalousek žádá poradu všech demokratických stran o situaci, jež nastala po francouzském odmítnutí euroústavy. Paroubek namítá, že vládne vláda a má v tom nepochybně pravdu. Od euroústavy však bude muset nějak vycouvat, ta věc už nemá šanci. A je-li mu jeho politický život milý, musí zabránit tomu, aby se na vývoji politické situaci profiloval pan Kalousek, energické kukaččí mládě v sociálně demokraticky koaličním hnízdě. Ostatně, nebylo by v této situaci (vláda přišla o to, co vydávala za svůj raison d´être) realističtější, kdyby sociální demokraté udělali totéž co Schröder a dali tak panu Kalouskovi, ať napříště devastuje ODS?

Premiér Paroubek (a stejně i rakouský spolkový kancléř Schüssel) žádají celoevropské referendum o euroústavě. Tento návrh je opravdu nehorázný, protože předjímá jako hotový stav to, k čemu byla euroústava jen prvním krokem. Je to pokus o cestování do roku 2150 a volbu z této vzdálení budoucnosti. Pak by ovšem stačilo by pořádně zbuzerovat Německo, vysvětlit Němcům, že vzhledem ke své propastné vině za druhou světovou válku a vše, co s ní souviselo, dostanou volební lístky, na kterých bude jenom „ano“, a běda tomu, kdo se z voleb uleje (nepochybně by si to při svém dnešním rozpoložení nechali líbit), a ostatní se víceméně mohou jít klouzat. Jakkoli považuji zuřivý odpor ODS vůči euroústavě za zástupný, v této věci chápu, že její potentáti skáčou dva metry vysoko.

Podle průzkumu CVVM chce u nás 57% lidí volit prezidenta referendem. Informace je zavádějící, nedovedu si představit zemi kromě např. Belgie, Španělska nebo Velké Británie, kde by nechtěli volit prezidenta plebiscitem (ve zmíněných zemích to nejde, protože to jsou království). Z toho plyne jediný závěr: o tom, zda má být prezident volen plebiscitem, se nesmí dělat plebiscit. Nepřímo to podporují i další zjištění CVVM: lidé by chtěli za prezidenta nejraději politika mimo strany, případně člověka mimo politiku. Jeho pravomoci by měly být ovšem zachovány (jsou to pravomoci politické). Lidé by rádi viděli, kdyby politiku u nás dělal někdo, kdo pro ni nemá nejmenší předpoklady. Jeden perspektivní kandidát by byl k dispozici: Miloš Jakeš (v tuto chvíli mimo strany).

Podle průzkumu agentury Factum Invenio by ve volbách, pokud by proběhly nyní, získala ODS 71 hlasů, KSČM 60, ČSSD 39 a KDU 30. Výsledek je těsný proto, že ČSSD se údajně vzpamatovala, a přibylo jí 2,6% veřejné podpory. Průzkumy agentury Factum přinášívají zpravidla nejdivočejší výsledky, v tomto případě jde nepochybně o hudbu budoucnosti: tentokrát to tak ještě být nemusí, ale za čtyři roky to nejspíš bude ještě daleko horší. ODS může příští rok zažít triumfální úspěch, ale dlouhodobě nadějnou stranou (pokud jde o výsledky, ne pokud jde o to, co s touhle zemí pak provedou) jsou komunisté.

Čtvrtek 2. června: Nizozemské referendum skončilo drtivou porážkou příznivců euroústavy. Výsledek (předběžně 63% proti, 37% pro) i vysoká volební účast (62%) nizozemskou vládu prakticky zavazují, ač formálně má referendum jen poradní funkci. Tím se zdá být euroústava v nynější podobě fakticky vyřízena. Nejde přitom jen o sám text, ale i o celý koncept horečně rozšiřované EU: Západoevropanům zjevně vůbec není po chuti a tuto skutečnost bude nutné respektovat. Trucování, obviňování Francie a Francouzů (!) ze zrady na evropské myšlence a zavádějící historické analogie nemají valný smysl. Jak proces další integrace EU, tak proces jejího dalšího rozšiřování, bude nutné znovu promyslet. Utopická euforie, která dosud vládla, nemá, jak se ukázalo, žádné věcné opodstatnění.

Neúspěch euroústavy staví do nesnadné pozice českou vládu a jejího premiéra. Schválení dokumentu bylo pro vládu prioritou číslo jedna a základním prvkem jejího programu. Paroubkův návrh prodlužit lhůtu pro schválení ústavy nemá valný smysl, ústava je pro řadu zemí a politických uskupení nepřijatelná často z docela protichůdných důvodů a odklad na tom nic nezmění. Vláda se stává čím dál tím víc vládou na pouhé přežití do parlamentních voleb. Bude zajímavé sledovat, zda a jak si s tím poradí.

Podle agentury STEM je 42% občanů rozhodně pyšných na své české občanství, 41% spíše pyšných. Nechápu, jak může být člověk pyšný na něco, čeho nabude tím, že se narodí. Pyšný by měl být na to, co sám udělá nebo k čemu sám přispěje. Z toho hlediska je „českost“ nanejvýš úkol. Záleží na nás, co s ním uděláme, a na to, co s ním uděláme, pak podle výsledku můžeme být buď pyšni nebo se za to stydět.

Pátek 3. června: Místopředseda vlády Jahn předložil včera na jednání tripartity projekt strategie růstu, který obsahuje tak razantní program hospodářských reforem, že je těžko ho chápat jinak než jako soukromou vývěsku schopností autora, úplně utrženou od jakýchkoli ohledů na politickou uskutečnitelnost. Vicepremiéra chválí ekonomičtí odborníci a koaliční partneři sociálních demokratů, premiéra Paroubka přivedl Jahnův materiál pouze k závěru, že zreformuje spíše vicepremiérův pracovní tým a prosadí tam nějaké zkušené sociálně demokratické praktiky se smyslem pro realitu. Místopředseda Nečas prohlásil s roztomilým šarmem, typickým pro Klausovy raťafáky (politická šarže „Raťafák“ je inspirována známým filmem Méďa Béďa: Raťafák je agresivní hafan, který hlídá medvědici Cindy, aby neutekla z cirkusu, kam ji zavřeli. Při jakémkoli pokusu hlídaného objektu o emancipaci se mu pohotově zahryzne do ruky a drží. Když chce jeho pán dosáhnout toho, aby se mírnil, jednoduše ho pořádně praští přes palici, jemnější pokyny jsou „hluboko pod prahem rozlišovacích schopností“ tohoto oddaného a spolehlivého služebníka), že si prý Jahn nevšiml, že je vicepremiérem za CSSD a dělá si ze všech legraci. “Jediná cesta po jejím předložení je, že by měl rezignovat na post ve vládě“. Opravdu mi není jasné, co vicepremiér sleduje: navrhuje nejdřív atraktivní a užitečné věci, i když ví, že budou zamítnuty, aby pak měl alibi? Jeho program mi je sympatický, bohužel však zároveň v této chvíli nerealizovatelný. Nechápu, proč nevyužil příležitosti a neodešel současně s Mlynářem a Burešem, byl by spojil příjemné s užitečným.

Po dvojím neúspěšném referendu panuje v EU jakýsi zmatek. Nedovedu si představit, jak by se euroústava dala ještě resuscitovat. Barrosův ekonomický poradce tvrdí, že bez politické integrace euro zkrachuje: nejsem ekonom, ale nedovedu si vybavit z novodobé historie žádný příklad, kdy by řadu docela různých států pojila společná měna. Václav Klaus v Helsinkách prohlásil, že ne euroústavě znamená vítězství demokracie, to je nesmysl, stejně by vítězstvím demokracie nebylo ano euroústavě, s demokracií nemá ani jedno, ani druhé nic společného. Znamená to jen ne další integraci EU: asi to nejde. K tématu se ještě vrátíme.

Prezident udělil další amnestie: jedna se týká člověka, který v roce 1989 zběhl z vojny a emigroval do SRN, kde dostal politický azyl. Prezident prominutí trestu zdůvodnil tím, že trest již svůj výchovný účinek splnil. Jakýpak výchovný účinek, proč mají být lidé, kteří odtud před převratem utekli, vůbec kriminalizováni?

Jiří Payne píše v Právu, že se do české ústavy a rozvržení pravomocí mezi prezidenta a premiéra promítly během jejího vzniku v roce 1992 obavy z odstrašujícího příklad Vladimíra Mečiara na Slovensku. Pokud se pamatuji (byl jsem v té době Klausovým šéfporadcem a zúčastnil jsem se řady schůzek odborného týmu, který ústavu připravoval), promítlo se do ní hlavně úsilí koaličních partnerů ODS oslabit pozici premiéra a posílit v rámci možností postavení prezidenta (do funkce se automaticky počítalo s Havlem). Byl jsem tehdy zcela loajálně proti a dodnes si myslím, že jsem měl pravdu; bohužel mi chybělo a chybí právní vzdělání, takže jsem se jen velmi těžko prosazoval proti takovým matadorům, jako byli JUDr. Výborný z KDU nebo „dědeček české ústavy“, jak si skromně říkal JUDr. Cepl (ODA). Oba netušili, jak výhodnou pozici budují pro Havlova nástupce.

Sobota 4. června: Na poradě u premiéra Paroubka bylo dohodnuto, že platy lékařů vzrostou od září o 2500,- Kč (a budou tedy činit průměrně nikoli těch osmdesát tisíc, které požadoval dr. Rath, ale jen polovinu). Stát naleje do VZP skoro čtyři miliardy a bude platit víc za své pojištěnce. Prezident Rath nato zapěl oslavnou píseň na schopnosti premiéra Paroubka. Nezávidím lékařům ty peníze. Jen se mi zdá, že české zdravotnictví mimo jiné i díky drzosti dr. Ratha, která opět slavila úspěch, zůstává černou dírou, do níž se lijí státní peníze, což jsou, nedělejme si iluze, naše peníze, stát žádné svoje nemá, a část (řekl bych valná) část těch peněz přitéká penězovodem z budoucnosti. Kdyby chtěla být vláda poctivá, a ne jen populistická, doprovodila by zvýšení lékařských platů masivní finanční spoluúčastí pacientů na lékařské péči. To, co pan Paroubek a paní Emmerová předvádějí, je (u sociálnědemokratických ateistů, pan Paroubek se sice hlásí k Čs. církvi husitské, ale ta je očividně otevřena i pro ateisty, viz pp. Dostál a Klaus) překvapivé: pokus o následování Krista ve věci, kde nemají příliš šancí, totiž v tom, jak nasytit zástupy pěti chleby a dvěma rybami.

Vicepremiér Jahn se hned nechal slyšet, že ty peníze bude asi muset do zdravotnictví nalít. Kdybychom měli zůstat u příměrů z Evangelia, je pan místopředseda klasickým příkladem člověka, který staví svůj dům na písku: ví velice dobře, co by se mělo dělat (deregulovat nájmy, platit za lékařskou péči, zavést školné a přispívat si na důchody, ne z ideologických důvodů, ale docela jednoduše proto, že si žijeme nad poměry a měli bychom s tím honem přestat), ale dokáže o tom jenom mluvit. Praktický politik není od toho, aby věděl, co se má dělat, ale aby to taky dovedl uskutečnit. Třeba jenom kousek z toho, co se má dělat: i to je víc, než vědět všechno dobře a neprosadit nic.

Neúspěch euroústavy se promítá do znejistění eura. Podle prezidenta Klause jde o cílenou sabotáž eurooptimistů, kteří chtějí vydíráním ohledně možného pádu eura prosadit své zvrhlé plány. To mi připadá trochu dětinské. Jen bych měl, nejsa odborníkem na ekonomii, dvě otázky, které nevyjadřují nic jiného než mou laickou pochybnost: smysl peněz je v první řadě poskytovat informaci. Jakou informaci poskytuje dnes euro, a o čem? A za druhé: nevykonává společná měna jakýsi skrytý tlak na politickou integraci zemí, kde byla zavedena, integraci, která je však, jak se ukazuje, skoro nemožná?

Podle průzkumu agentury Factum Invenio se nyní česká společnost rozdělila na třetiny: jedna je pro euroústavu, druhá proti, třetí nejistá. Ještě opřed nedávnem byla slabě nadpoloviční většina pro. Lidé jsou zmateni a těžko se jim divit: jak se dá rozumně vysvětlit, že referendum v ČR má ještě nějaký smysl?

Srbský prezident Tadžič i premiér Koštunica odsoudili po zveřejnění videozáznamu tvrdými slovy masakr civilistů v Srebrenici, jehož se zúčastnily srbské (nikoli bosenskosrbské) speciální jednotky. Nevěřím, že by o tom oba nebyli už dávno věděli. Asi takový odsudek není snadné v Srbsku prosadit, ostatně u nás se o podobných masakrech mluví jen na půl huby, ačkoli se udály před šedesáti lety. Srbové aspoň promptně zavřeli jedenáct darebáků, které se na záběrech podařilo identifikovat. Vypadá to, jako by společnou slovanskou vlastností byla ukrutnost spojená se zbabělostí. Slovanství není žádná hodnota, hodnota je civilizace, a ta je univerzální. Také stojí za to připomenout hanebnou úlohu jednotek OSN v Srebrenici: nesvádějme to na nizozemské vojáky, ti za nic nemohou, nebyli dostatečně vyzbrojeni a neměli mandát. Problém je v nezměrné prohnilosti OSN.

Pondělí 6. června: V Berlíně se sešli dva čelní představitelé evropské protiamerické aliance, prezident Chirac a spolkový kancléř Schröder, aby dali najevo vůli pokračovat v ratifikaci euroústavy. Jedna potenciální politická mrtvola, druhá skutečná. Budování pevnosti Evropa, schopné konkurovat USA, se nějak nedaří. Neschválení euroústavy ve Francii a Nizozemsku je vážný problém a Evropská unie, pokud nechce dát v sázku svou další existenci, si bude muset vymyslet něco nápaditějšího, než že bude dělat, jako by se nic nestalo.

Totéž platí pro premiéra Paroubka. Euroústava jako parádní trofej, jíž by se mohl za rok pochlubit voličům, už asi nebude, i on si musí vymyslet něco nového. Zatím chce informační kampaň o euroústavě rozjet až po summitu EU, který se bude konat v polovině měsíce (to je dobrá zpráva) a hodlá jménem ČR prosazovat, aby proces ratifikace ústavy byl prodloužen za rok 2006 (to je špatná zpráva: je to jako když Vám umře milovaná babička a vy se rozhodnete, že si ji vzhledem k jejím lidským kvalitám necháte v bytě ještě dva roky). Taky není příliš přesvědčivé argumentovat tím, že Francouzi vlastně neřekli ne euroústavě, ale řešili vnitropolitické problémy: na každý předmět rozhodování se nabalí spousta vedlejších ohledů, a o každém významném hlasování se tedy dá říci něco podobného: podstatné je, že se hlasovalo, a to zcela legitimně, o euroústavě, a hlasování dopadlo tak, jak dopadlo. Klaus Paroubka kritizoval docela právem.

Jinak mezi vládou a prezidentem neexistuje žádná zvláštní idyla. Klaus velkoryse nabídl, že v zájmu sladění zahraniční politiky s ním může na tu či onu zahraniční cestu jet i ministr Svoboda: rafinovaný způsob týrání ministra zahraničí, který by nepochybně během dvou tří takových cest vedl k jeho fyzickému i duševnímu zhroucení. S Paroubkem se dohodli na rozdělení revíru (prý platilo i doposud): OSN, NATO a Rada Evropy bude Klausova doména, Evropská unie Paroubkova. To by mohlo vést ke zdokonalení čitelnosti české zahraniční politiky: představme si např., že by se třeba v Iráckém konfliktu ČR jako člen NATO zapojila do akce USA, kdežto jako člen EU by proti ní rozhodně protestovala! Oč by to bylo výraznější než to, co se stalo! Václav Klaus praví: „Proto jsme demokratická společnost, abychom toto unesli.“ Je otázka, nakolik to unese naše okolí.

Slovenský Ústav paměti národa se rozhodl zveřejnit jména těch, kteří se za druhé světové války podíleli na arizaci majetku, zabaveného Židům, které Slovenská republika vydala nacistické vyvražďovací mašinerii. Nemá to mít žádné majetkoprávní následky, nicméně pro potomky arizátorů (drtivá většina arizátorů už nežije) to bude ostuda přinejmenším srovnatelná s donášením StB. Část rekvírujících se ovšem majetku ujala po tajné dohodě s nešťastnými majiteli, kteří věřili, že se po válce vrátí, a tvrdit to samozřejmě budou všichni. Opatření je poněkud ošajslich vzhledem k malé úctě, jíž v ČSR (tj. taky u nás!) těšil soukromý majetek po válce: co s těmi, kteří pak poslovanšťovali maďarský majetek? Troufnul by si pan Langoš zveřejnit i jejich jména? A co s konfiskátory německého majetku v Čechách a na Moravě (bylo ho nesrovnatelně více, protože čeští Němci byli bohatší a Maďary se ze Slovenska nepovedlo vyhnat).

Česká republika získala významného stoupence pro svatořečení dr. E. Beneše, totiž Slovinsko. Právo zaútočilo na slovinského ministra zahraničí vtíravým dotazem, který dává najevo, jakou očekává odpověď („Česko se nedávno ocitlo pod palbou kritiky odsunutých Němců, Bavorska i Maďarska za to, že vztyčilo v Praze sochu bývalého čsl. prezidenta Beneše. Jak se k této otázce staví Slovinsko?“). Ministr nezklamal a prohlásil: „Myslím, že otázka soch v Česku je výlučně českou vnitřní záležitostí, a já se neodvažuji do debaty o její vhodnosti zapojit. Prezident Beneš je pro ČR významnou historickou postavou a já osobně ho hluboce respektuji, jelikož reprezentoval ideály demokracie. Byl pro mnohé z nás a samozřejmě pro řadu Čechů vzorem, takže když jste mu postavili pomník, je to pochopitelné.“ Není divu, Slovinsko má taky máslo na hlavě. Jinak by se byl ministr spokojil s první větou své odpovědi a nikdo by nemohl říci ani popel.

Předseda Soudcovské Unie Jirsa píše v Právu na okraj případu katarského prince: „Nejde o katarského prince, soudkyni Křikavovou, ministra Němce, natož o jeho mluvčího. Jde o to, že soudce musí být stůj co stůj reprezentantem té ústavní moci, jež je po staletí povolána mimo jiné k tomu, aby vytvářela vůči ostatním složkám státního stroje jednu z brzd a rovnováhu a aby primárně chránila občana, napadá-li kdokoliv (stát nevyjímaje) vztahy chráněné v občanském zájmu. Jednou to může být zájem osoby poškozené deliktním jednáním cizokrajného prince, podruhé zájem pana Nováka poškozeného nesprávným postupem státního úředníka, jindy zájem vlastníka, do jehož ústavně zaručeného vlastnického práva bude zasahovat někdo s vlivnými kamarády „v nejvyšších kruzích“. To je základní školní poučka…“ To by bylo moc fajn, jen kdyby byl pro úplnost a jasnost jako zvláštní případ vlastník, do jehož ústavně zaručeného vlastnického práva bude zasahovat někdo s vlivnými kamarády,uvedl např. paní Coloredo-Mansfeldovou nebo Oldřicha Kinského.

Luboš Palata si nepochybně zaslouží titul barona Prášila české publicistiky. Mimořádné výkony podává zpravidla, když píše o maďarské problematice. Z jeho dnešního článku v Lidových novinách o Trianonské smlouvě se např. dozvídáme, že „o Slovensko svedli víc Češi než Slováci s Maďary opravdovou válku, v níž jako v téměř jediné v moderní historii zvítězili…“ Ve skutečnosti poté, co se v předjaří roku 1919 v Maďarsku chopili moci bolševici, dospěli někteří čeští politici k závěru, že by bylo dobré si z paralyzované země ukousnout ještě kousek, a české oddíly vyrazily na Salgotarján a Miskolc. Vojenské síly byly aritmeticky zhruba vyrovnané, ale na české straně bojovali ponejvíce válkou vyčerpaní čeští legionáři z Itálie (je známo, že české legie v Itálii dramaticky nakynuly v posledních dnech války) pod neschopným italským velením. Pokusy naverbovat slovenské brance skončily směšným fiaskem. Akce nebyla koordinována s Dohodou ani s ministrem zahraničí Benešem, který byl tou dobou ve Versailles. Maďarské komunistické armádě veleli zkušení důstojníci bývalého rakousko-uherského vojska (Béla Kun v úzkosti přestal kádrovat). Během několika týdnů Maďaři nejen dobyli zpět území obsazená po českém útoku, ale rozdělili Slovensko klínem na dvě poloviny a dosáhli u Bardejova polských hranic. Tím se ovšem jejich vojenské možnosti vyčerpaly. Následovaly důrazné demarše dohodových mocností, které je donutily stáhnout se zpátky za demarkační linii. Vydávat toto dobrodružství za vítězství je tedy poněkud nadsazené. Pokud jde o Trianon, i tady pan Palata velmi rafinovaně práší: problém trianonského řešení nebyl v demontáži historického Maďarského království, což tvrdí on (demontáž byla nutná), ale ve způsobu, jak byla provedena: mimo území nového maďarského státu se octlo přes tři miliony Maďarů, kteří nadto z valné části obývali souvislé území podél nových hranic, kde byli ve výrazné většině. Hranice byly nespravedlivé, pan Palata to samozřejmě velmi dobře ví, jen o tom v jeho článku není ani slovo. Fuj.

A nejlepší nakonec: v Mladé frontě Dnes vyšel velký článek pana prezidenta proti renegátu Emanuelu Mandlerovi a jeho zrádcovským, revizionistickým názorům na vyhnání sudetských Němců. Výmluvný je už titulek: Už je třeba říci rozhodné ne! Jakým způsobem bude to „ne“ řečeno? Kdo ho řekne? Vezme náš národ opět jednou spravedlnost do svých rukou? Je to samozřejmě velká čest pro kritizovaného, když lid nabádá k tomu, aby „řekl rozhodné ne“ sám pan prezident. Asi jako když něco podobného v šedesátých letech psali do (tehdy Rudého) Práva soudruh Novotný nebo Hendrych. „ČSSR“ šedesátých let byla ovšem spořádaná země. O pořádek dbaly SNB (a její složka StB), kádrová oddělení a různé stranické výbory. Hrozilo Vám nanejvýš, že Vás vyhodí z práce, najít si náhradní obživu bylo tehdy sice namáhavé, ale nikoli nemožné, a protože se oba soudruzi netěšili ve veřejnosti velké autoritě, každý Vás obdivně poplácával po rameni. S publikováním byl ovšem obyčejně na nějaký čas konec. Dnes nemáme StB, SNB ani kádrová oddělení, pan prezident je oblíben, a tak nic nebrání tomu, aby se realizovalo účinnější řešení. K této mimořádné události se samozřejmě ještě vrátíme.

Úterý 7. června: od samého začátku mi bylo zcela nejasné, co znamená britské rozhodnutí odložit referendum, ale styděl jsem se to přiznat. Ukázalo se, že je to nejasné i stínovému ministru zahraničí britských konzervativců – ti proto žádají jednoznačně natvrdo na euroústavu zapomenout. Blairovo stanovisko je vlastně jen zdvořilejší k eurooptimistům: co by se vlastně muselo stát, aby euroústava opět ožila? Česká politika kopíruje zahraniční vzory: Kalousek Blaira, ODS britské konzervativce. Jen Paroubek a spol. dělají, jako by se nechumelilo. Suverénně zvolili jedinou cestu, která je totálně neschůdná.

Několik senátorů pravicových stran podpořilo stížnost majitelů domů k Soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Způsob, jak se u nás sešněrovává soukromé podnikání v této oblasti, je skandální a neúčinný: Pomalá cesta, pro niž se rozhodla vláda, je kongeniální s pomalým vytrháváním zubu bez umrtvení. Konečný výsledek bude stejný, jako kdyby se to udělalo rychle, jen nájemníky místo toho, aby to zabolelo hodně, ale krátce, to bude bolet snad o něco maličko míň, ale zato dlouho.

Neziskové organizace napsaly prezidentu Klausovi opovědný list, v němž ho obviňují z neúcty ke své činnosti: „Pocit studu v nás vyvolává skutečnost, že naše republika má prezidenta, který bez skrupulí znehodnocuje a odsuzuje činnost tisíců občanů aktivních v neziskovém sektoru.“ Klaus ovšem nic takového neřekl, jen varoval před fanatickou ideologií, která aktivity různých organizací „občanské společnosti“ leckdy provází, a vyjmenoval její odrůdy. Na té kritice něco je, je možno s ní nesouhlasit a polemizovat s ní, okázale se urážet však znamená, že dotyčný nemá úplně čisté svědomí.

Luboš Palata, jako by chtěl dokázat oprávněnost toho, co jsme o něm včera napsali, překřtil nově zvoleného maďarského prezidenta na Sólyomiho (ve skutečnosti se jmenuje Sólyom). Indolence pana Palaty se dotýká oblak.

O něco nevinnější a taky ovšem legračnější než Palatův výlet do maďarské politiky je článek amerického novináře působícího v Praze Erika Besta, který nám v Lidových novinách po kolárovsku doporučuje, abychom se přivinuli k velkému dubisku na východě, a to z ekonomických důvodů: „Realita je taková, že svět se mění rychleji, než jak se ČR dokáže adaptovat. Stále ještě bojuje o integraci do struktur Západu, a rovnováha moci se mezi tím posunuje k Rusku, Číně a Indii.“ Proboha, pane Beste, nestrašte nás! Už jsme si to jednou z vlastní blbosti vyzkoušeli a teď jen doufáme, že po druhé nás to nepotká.

Středa 8. června: ČSSD hodlá nominovat na místo šéfa antimonopolního úřadu dosavadního náměstka ministra průmyslu a obchodu Martina Pecinu. Na zprávě je pozoruhodné, že má nahradit odcházejícího Josefa Bednáře z KDU-ČSL a že to vypadá, jako by Paroubek chtěl ohonorovat svého proradného koaličního partnera tím, že ho připraví o řadu korýtek. Pokud by tak opravdu učinil (předpokládá to jakousi kooperaci prezidenta Klause, který ředitele úřadu na návrh vlády jmenuje), byl by prvním českým premiérem, který by se vyčůraným lidoveckým manýrám postavil aspoň trochu čelně.

Slovenský premiér Dzurinda se ohradil proti okolnostem setkání Paroubek – Fico (kritizoval přitom ohleduplně Fica, nikoli Paroubka). Paroubek si ale tuto demonstraci stranické spřízněnosti taky mohl odpustil, respektive mohl ji zmírnit: proč se sešel i s členy Ficovy stínové vlády, proč uspořádal s Ficem společnou tiskovku a ještě s ním demonstrativně popil víno v Modre? Všechno sice proběhlo už mimo rámec formálně ukončené státní návštěvy, ale o diplomatickém taktu a ohledech to příliš nesvědčí.

V rozhovoru pro Právo vyjádřil europoslanec Železný své výhrady proti vstupu Turecka do EU takto: „Vůči Turecku se chováme nezodpovědně. Je to náš nejbližší islámský partner, jedna z mála zemí, se kterou jsme byli schopni navázat dialog a přátelskou, ekonomickou i další spolupráci včetně vojenské. Naše nezodpovědnost tkví v tom, že vytváříme falešnou iluzi, že Turecko se může stát členem EU. Nemůže.“ A na otázku, v čem je problém, pak řekl: „V tom, že budeme na Turecku vynucovat povinná kodaňská kritéria. Ta přitom vylučují, aby armáda zasahovala do demokratických voleb nebo rozhodování. Jenomže Turecko má velmi dávnou tradici, že kdykoli je turecký stát ohrožen náporem islámského radikalismu, zasáhne armáda, zruší volby a obnoví světský stát. Tato nezastupitelná a specifická role armády je dárkem pro Evropu. Zabraňuje vzniku čistě islámského radikálního státu. A my sami si tento úžasný nástroj zlikvidujeme kodaňskými kritérii. Armádu Turecku politicky vykastrujeme a zbavíme uchazeče jedné z mála pojistek proti islámskému radikalismu. Je to strašně nebezpečná hra.“ Jsem spíše pro přijetí Turecka do EU, ale nemohu popřít, že na Železného slovech něco je. Sekýrování Turecka evropským „humanrightismem“ (i na tom, co řekl Klaus o fundamentalistické ideologii, která se pojí s některými nevládními organizacemi, něco je, představitelé nevládních organizací se rozčilují nad něčím, co jeho výroky neobsahují) může vést k nedozírným následkům. Železný si ovšem protiřečí: hovoří o tom, že hranice Evropy je daná „judeokřesťanskou kulturou“ (to jistě je a je velká chyba, že to v euroústavě nakonec nebylo zmíněno), na druhé straně by chtěl preferovat ekonomické rozšíření před politickým, a k ekonomickému rozšíření judeokřesťanskou kulturu dvakrát moc nepotřebuje.

Ke Klausovi a nevládním iniciativám se vyjádřil také představitel Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach. Na Klausovu adresu řekl: „On nazval postdemokracií ideologii, která chce přisuzovat různým občanským sdružením právo podílet se na moci a rozhodování. Není tu spor o to, že by bylo špatně, když jsou tu spolky, které se snaží mít vliv na politiku svými názory.“ Problém začíná tam, kdy se za nevládní organizace schovávají ti, kteří nejsou schopni bojovat na politické scéně politickými prostředky podle pravidel vymezených ústavou, a chtějí „nevládní organizace“ použít jako beranidla. Členové nevládních organizací, pokud chtějí vstoupit přímo do politiky, mají dvě možnosti: za prvé, získat pro své myšlenky nějakou vlivnou politickou stranu či skupinu uvnitř strany, nebo za druhé, v politickou stranu se přeměnit (tak kdysi vznikly strany zelených) nebo ovlivnit veřejnost, aby takovou stranu vyprodukovala.

Miroslav Kalousek se vyjádřil ke stížnosti majitelů domů do Štrasburku a jmenovitě k tomu, že ji podpořili i senátoři ODS: „Jsou-li to hlavně senátoři za ODS, musím ale podotknout, že kdyby ODS v polovině devadesátých let nebránila deregulaci nájemného, máme už dávno deregulováno.“ Nezbývá než přiznat, že tentokrát bratr Kalousek promluvil jako kniha.

Česká armáda stojí před problémem: potřebuje nakoupit nákladní automobily, o dodávku se hlásí Tatra Kopřivnice. Jako roduvěrnou českou firmu ji podporuje místopředseda ODS Nečas, který by v tomto případě byl z vlastenectví ochoten zanedbat i výběrové řízení. „Doufám, že nikdo neuvažuje o tom, že bychom koupili jiná než naše auta. Takto by nepostupovala žádná armáda a žádný stát,“ prohlásil výhružně. Konkurenční Poličské strojírny ovšem Tatrovku práskly, jejím většinovým vlastníkem je se 71% od října 2003 americká firma Terex Corporation. Samy Poličské strojírny jsou na tom z vlasteneckého hlediska ještě podstatně hůře, protože zastupují firmu Daimler-Chrysler, tedy německý imperialismus a revanšismus. Myslím, že rozřešit tento složitý spor z korektně vlasteneckého hlediska by byla kompetentní pouze odborná komise, jmenovaná „Svazem protifašistických bojovníků za svobodu“.

Miloš Zeman bude mít problémy vydolovat z Ottova nakladatelství, vydavatele knihy „Jak jsem se v politice mýlil“, honorář. Podnik má jakési dluhy. Spravedlnost bývá občas zlomyslná.

Premiér Paroubek zveřejnil v Právu článek o odškodnění sudetoněmeckých antifašistů. „Mělo by jít o gesto, kterým my Češi dáváme najevo, že jsme si vědomi určitého podílu dějinné odpovědnosti za hromadný odsun bývalých sudetoněmeckých občanů, v němž se uplatnil dobově pochopitelný, ale dnes již nepřijatelný princip kolektivní viny.“ „Určitý podíl dějinné zodpovědnosti“, to je nadějná formulace, pokud bude pan Paroubek postupovat v tomto směru stejným tempem ještě padesát let, začne se blížit historické pravdě. Je třeba ovšem ještě v příštích desetiletích pilovat formulace typu: „Odsun bývalých spoluobčanů německé národnosti byl důsledkem velmi tragických událostí zapříčiněných nacistickým Německem, které způsobily nesmírné utrpení mnoha národů Evropy včetně Čechů a Slováků, utrpení, na kterém se aktivně i pasivně podílela, a to nesmíme zapomínat, naprostá většina sudetských Němců.“ „Odsun bývalých“ byl spíše důsledkem činnosti docela konkrétních darebáků, bohužel české národnosti, kteří za tuto činnost před dějinami (staromódně řečeno před Bohem, tato formulace mi je bližší) odpovídají. Jak vypadá pasivní podílení se na cizím utrpení, bychom si měli ujasnit na případě historicky bližším, totiž na tragických událostech zapříčiněných českými bolševiky: nakolik se nich např. pasívně podílel ekonomický náměstek renomované státní firmy z doby normalizace.

Ruský stát odstartoval vysílání televizního kanálu v angličtině, jmenuje se nápaditě Russia Today a financuje ho státní agentura RIA – Novosti. Ředitelka programu paní Margarita Simonjanová prohlásila: „Veřejné mínění v Rusku ne vždy souhlasí s názory prezentovanými v západoevropských zemích či USA či s obecně uznávanými názory. Nelomená samozřejmost, s níž se předpokládá, že hlas státu, hlas médií a hlas veřejného mínění jedno jsou, naznačuje, že se toho na Rusi od Brežněva zase až tak moc nezměnilo. Předseda zahraničního výboru ruské Dumy zase hovoří o tom, že potřebují „kontrapropagandu“. V letech „perestrojky“ to vypadalo, že Rusové přes dlouhý útlak ještě nezapomněli, co je a k čemu je dobrá svoboda. Teď jako by v Rusku probíhalo totéž, jenže v opačném gardu.

Bernd Poselt prohlásil v reakci na pondělní Klausův článek z Mladé fronty Dnes, že „český prezident obhajuje kolektivní vyhnání více než tří milionů sudetských Němců po druhé světové válce jako preventivní opatření proti příštímu válečnému konfliktu“. Zprávy v Mladé frontě Dnes (šifry vod a zis), tvrdí: „Klaus napsal: „Naše země - se souhlasem vítězných mocností - využila tehdejší atmosféry, v níž převládl názor, že je nutné viníky světové války potrestat a že je třeba řadou preventivních opatření zabránit vzniku války nové. Podílela se proto aktivně na transferu Němců z našeho území.“ Tuto pasáž lze spíše vyložit jako interpretaci minulých dějů a tehdejších pohnutek, ne jako hodnocení.“ Za prvé: interpretace je chybná, protože nikoli naše země, ale naše tehdejší politická reprezentace, podporovaná ovšem veřejným míněním, za druhé využila atmosféry k etnické čistce (čeští politici i významní novináři a publicisté to tak zformulovali), a za třetí, k čemu je interpretace bez hodnocení? Hodnotí to snad Klaus jinak než jak to hodnotili našinci tenkrát a jak to napsal Posselt? Tak proč to neřekl? Nebo to nehodnotí nijak?

Čtvrtek 9. června: preference sociální demokracie se poněkud vzpamatovaly, ČSSD předstihla v průzkumu veřejného mínění, pořízeném CVVM (průzkumy CVVM na mne vždycky působily jako nejserioznější), komunisty. ODS a lidovci slabě ztrácejí. Ačkoli nesdílím nadšení pana Topolánka nad novým premiérem (je to prý „buldozer české politiky“, „je velmi schopný, má zázemí, zkušenost a pro sociální demokracii je to určitě velmi silný lídr“) a zdá se mi, že pokud jde o šovinismus, zařadil se mezi české politické špičky ještě výrazněji než jeho dva neúspěšní předchůdci, nedá se popřít, že po provozní stránce svou funkci zvládá o dost lépe než oni. Na nějaké dalekosáhlejší soudy je zatím brzy.

Ústavní soud umožnil restituovat hrad Kokořín. Problém byl v tom, že hrad byl poněkud účelově v roce 2001 prohlášen za národní památku a národní památky se privatizovat nesmějí, jak by k tomu národ přišel. ÚS rozhodl, že se privatizovat smějí, protože by to omezilo práva restituentů. Celá záležitost se vrací k soudu v Mělníce, který musí znovu rozhodnout. Věc je v tomto případě jednoduchá: restituční nároky vznesla rodina, jejíž předek (jakýsi pan Špaček) hrad koncem devadesátých let 19. století coby ruinu zakoupil a pak renovoval. Věc je jednoduchá: nejde o zrádnou šlechtu (pan Špaček byl sice jako řada zbohatlíků ještě před rozpadem monarchie povýšen do šlechtického stavu, ale to se nepočítá, pro náš lid zůstává zbohatlíkem, což sice není nic moc, ale pořád ještě o hodně lepší než příslušník zrádné šlechty), byl Čech jako poleno a nejspíš ta rodina není katolická, nýbrž po česku ateistická. Takže vrácení v tomto případě vítá i ministr kultury a informací. Hůř dopadla paní Oppenheimová-Antonelliová (její podezřelý německo-kosmopolitní původ prozrazuje už odpudivé jméno), která se domáhala majetku po svém otci, popraveném za účast na atentátu na Hitlera (šlo o domy na Staroměstské náměstí). Poté, co se veřejně propírala otázka, zda se něco podobného jako účast na onom atentátu dá vůbec považovat za odboj, zvlášť u člověka, který byl předtím německým konzulem, se soud realisticky uchýlil k formálnímu řešení: popravenému patřilo míň než polovina nárokovaných objektů, zbytek byl zabaven jeho příbuzným, kteří se žádného atentátu nezúčastnili, a v tom případě měl nárok jen na finanční kompenzaci, o kterou si paní Oppenheimová, podivínka, ve vrcholných padesátých letech u bolševické ČSR nezažádala (o konfiskaci rozhodl ONV Praha 1 v roce 1950). Předsedkyně senátu prohlásila: „Soud nepřezkoumává oprávněnost konfiskace, ale to, jestli rozhodnutí o ní nebylo nicotné, tedy nulitní, a to nebylo.“ Je to výborné, máme alibi.

A ze soudního prostředí do třetice všeho dobrého i zlého: advokát Kubíček,který byl nejprve skoro sudetským Němcem a pak skoro Sládkovým Republikánem, byl odsouzen k podmínečnému trestu odnětí svobody za to, že údajně coby obhájce obžalovaných v jakési kriminální kauze vydíral svědka. Jeho obhájkyně tvrdila, že v okamžiku spáchání deliktu nebyl příčetný a nebyl si vědom toho, co dělá. Soud promptně nařídil, aby byl dán do Bohnic na pozorování. V této souvislosti se mi vtírá na mysl slavný výrok vojenského lékaře dr. Grünsteina z Haškova Švejka: Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.

Pátek 10. června: Česká ekonomika vykázala v prvním čtvrtletí letošního roku růst o 4,4%. To zjevně inspirovalo české ekonomy k předpokladu, že průměru Evropské unie v poměru HDP na osobu dosáhneme v roce 2021. Místopředseda vlády Jahn je ještě větší optimista, čeká to už v roce 2013. Vzhledem k tomu, že se do výpočtu HDP započítávají údajně i příjmy z prostituce, je zjevné, kde je třeba napnout síly. Přesto jsem coby laik spíš skeptický a řekl bych, že přes tyto skryté rezervy nepředstihneme v poměru HDP na osobu vyspělé západní země nikdy. Ostatně, je to vůbec nutné?

Lidovci přišli s dalším geniálním nápadem: platy politikům nechť stanoví zvláštní soudní senát! Předseda Soudcovské unie Jirsa je na mrtvici. Na nápadu je pozoruhodná jednak snaha předat Černého Petra někomu jinému (s výší plastů bude těžké veřejnosti vyhovět, většina lidí si myslí, že by ústavní činitelé měli za své funkce ještě platit, jak se za totáče říkalo, „všem našim poctivým pracujícím“), jednak úsilí co nejvíc populisticky vytěžit tento pseudoproblém (ve skutečnosti by měli být ústavní činitelé placeni ještě lépe, než dosud jsou, je tomu tak ve spoustě vyspělých zemí). Jedna věc je ovšem povzbudivá: lidovci se snaží vlichotit do přízně “člověka z ulice“, až se jim dělají vrásky na zádech, ale jejich preference pořád klesají.

Petr Pithart pěje chválu na premiéra Paroubka za jehop nezměrnou statečnost: premiér chce totiž odškodnit sudetoněmecké antifašisty. Pan Paroubek nedělá nic jiného, než že se snaží o přesné a přísné dodržování Benešových dekretů, podle nich antifašisté postihováni být neměli. Jenže co je to antifašista? Logika návrhu exvicepremiéra Mareše mi připadá daleko poctivější: odškodnit všechny české občany německé národnosti, kteří utrpěli v poválečných letech nějakou újmu, kromě aktivních nacistů. Pokud jde o to, kdo byl aktivní nacista, doporučuji řídit se per analogiam tím, koho dnes považujeme (v rozmezí let 1948-89) za aktivního komunistu. A oddělit tenhle problém od případného odškodnění vyhnaných, to je jiná kapitola.

Nový francouzský premiér navrhuje po neúspěchu referenda o euroústavě vytvoření francouzsko-německé unie se společnou obrannou a zahraniční politikou, a se společnou politikou v oblasti podpory vědy a v sociálních otázkách. Bude i paní Merkelová podporovat takový nestydatý a navíc úplně marný pokus vyšplhat se po německých zádech k zašlé velmocenské slávě?

Sobota 11. června: ODS už nehodlá stavět svou volební kampaň na slibu zavést rovnou daň. Předseda Topolánek s ní neudělal v televizních diskusích se svými politickými protivníky zrovna díru do světa: Je otázkou, zda problém je v rovné dani nebo v panu Topolánkovi. Nechal se totiž prý slyšet, že otázku odečitatelných položek v souvislosti s plánovanou daňovou reformou zveřejní ODS z taktických důvodů až po volbách. To je sdělení, které si každý potenciální volič ODS snadno rozebere: to, co na vás chystáme s odečitatelnými položkami, je takové povahy, že vám to raději vyklopíme, až odvolíte. Slavná Klausova reakce na volbu pana Topolánka za předsedu strany se v souvislosti s takovými kroky stává čím dál tím pochopitelnější.

Důvěra v Paroubkovu vládu dramaticky stoupá, jásá Právo. Ve skutečnosti je pravda, že podle CVVM se důvěra v sociálně demokratickou vládu pohybovala od loňského dubna dodnes mezi 26 a 40%, výjimkou byl letošní duben, kdy díky vrcholící vleklé krizi klesla na 14%. Teď se vrátila zpátky do původního rozmezí, a to přesně doprostřed. Na jásání je brzy, normálně fungující vláda by měla mít důvěru nad 40%.

Předseda KSČM se v Severní Koreji kořil památce velkého Kima a ideji čučche, po návratu své hostitele práskl, prý mu vložili do úst něco, co neřekl. Zároveň, aby si zachoval dekorum před voliči KSČM, mluvil o justiční vraždě bojovníků za mír Rosenbergových (bojovali za mír formou špionáže pro SSSR) a o tisíciletých zvěrstvech „církve“ (má patrně na mysli katolickou, ty ostatní jsou hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností). To je zvlášť velká drzost, komunistická zvěrstva sice trvala necelé století, ale jiný by je nestihl ani za dva tisíce let.

V kauze Kořistka se vynořil nový svědek, ostravský spisovatel Sommer. Jeho vstup na scénu připodobnil celý případ velmi silně kauze s bytem expremiéra Grosse, a proto se k ní vrátíme v našem červnovém bobříku.

Vládní zmocněnec pro lidská práva Karásek jednal s majiteli vepřína v Letech. Vláda chce vepřín odkoupit, vlastníci požadují, aby jim byl poskytnut jiný, odpovídajících parametrů. Náklady takového kroku se nyní odhadují na 300 milionů Kč. Karásek se domnívá, že by se majitelé vepřína měli finančně spolupodílet na jeho likvidaci. Proč? Česká vláda jako nástupnická vláda v tomto případě, což je poněkud komické, protektorátu Böhmen und Mähren, nese nepochybně morální odpovědnost za to, co se dělo v Letech. Náklady s přestěhováním vepřína (nejsem vůbec přesvědčen o přiměřenosti takového kroku) nebo jiného adekvátnějěšího řešení by se formálně vzato měly spravedlivě rozdělit mezi „daňové poplatníky“ včetně autora Událostí a každého člena vedení společnosti, jíž vepřín patří. Proč však má být společnost zkasírována ještě zvlášť? Nese za to, co se dělo v Letech, nějakou zvláštní, větší odpovědnost? Ani náhodou!

Europoslankyně Bobošíková se v rozhovoru pro Lidové noviny pustila do nového papeže, jde o „bývalého člena Hitlerjugend“. Nebyla paní Bobošíková náhodou v SSM? A vůbec, copak dělala před listopadem 1989?

Pondělí 13. června: Brněnská odbočka Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, která monitoruje chudobu v ČR, zjistila, že statisticky je u nás za chudé považováno asi 8% lidí, ale se svými příjmy nedokáže vyjít 17%. Ve vyspělých západních zemích je tomu naopak: stát eviduje daleko víc chudých, než je lidí, kteří mají „subjektivní pocit“ chudoby (v Německu např. je za chudé počítáno 16%, ale považují se za ně jen 2%). České republice se vzdáleně přibližuje jen Portugalsko, nejchudší ze starých zemí EU. Člověk by řekl, že česká populace je náročnější než ta západní: český člověk je přesvědčen, že si od života zaslouží daleko víc, než mu život může dát. To je živná půda pro sociální revoluce, které vedou ke vzniku kuriózních nelidských režimů. (Pro spravedlnost je třeba říci, že hranice chudoby vyjádřená v penězích je pro náš stát 4300,- Kč. Nedovedu si představit, jak s tím vyjde osamělý člověk, který se může spolehnout jej sám na sebe).

Premiér Paroubek je mi od pohledu sympatický, připomíná mi totiž mého oblíbeného filmového hrdinu, Méďu Béďu (anglicky Yogi Bear). Jako všichni sociální demokrati má s ním společnou touhu bohatým brát a nám chudým dávat: zatím se to sice ještě nikdy v praxi neosvědčilo, ale naděje váží přece víc než přízemní zkušenost. Pan Paroubek je muž mnoha tváří: v tomtéž televizním diskusím pořadu chválí projekt reforem vicepremiéra Jahna (ovšem s tím, že asi 15% chce ještě domyslet, např. pokud jde o zavedení školného: "Jsou tam věci, které paří do programu trošku jiné politické strany. Já si dovedu představit, že v mé straně, v programu sociální demokracie, by se mohly objevit až tak za deset let." Z toho plyne, že ČSSD je proti jiným strana poněkud retardovaná), zároveň maže med kolem huby svému komunistickému oponentu Filipovi a s předsedou KSČM Grebeníčkem (právě se vrátil obtěžkán zkušenostmi z Číny a Severní Koreje) chce konzultovat před svou návštěvou ČLR. Pan Paroubek dokáže vyhovět všem a všichni si ho chválí. Obávám se, že o to větší bude jeho pád.

Aféra s táborem v Letech poněkud zastínila druhé místo, kde byli za protektorátu Romové „koncentrováni“ za účelem genocidy, totiž Hodonín u Kunštátu. Lokalita má tu smůlu, že tam nevyrostl žádný vepřín, historie tábora je ovšem velmi poučná: po válce vystřídali Romy sudetští Němci, po nich přišli na řadu političtí vězni, nakonec pionýři. Česká historie za posledních cca sedmdesát let v kostce.

Osm nejbohatších zemí světa se rozhodlo odpustit nejchudším státům světa čtyřicet miliard dluhů. Ač laik v oboru národního hospodářství, nemohu se zdržet poznámky, že mi to připadá neúčinné: politické elity zemí to vede k nezodpovědnému jednání a ohrožuje to (asi málo, jinak by si to Západ nelajsl) informační hodnotu peněz. LN píší, že africké autokraty je nutno tlačit k ekonomickým reformám a že chudým africkým zemím by daleko víc pomohlo otevření zemědělského trhu EU jejich produktům. To by ovšem zpovykaní Evropané pocítili na svém kožichu. Není odpouštění dluhů jen pokrytecké svatouškovské gesto?

Petra Procházková se v LN pozastavuje nad oslavami založení Ruské federace. Připadají mi daleko náležitější než nedávné nestoudné oslavy Stalinova impéria 9. května, kterým asistovala světová politická elita. Ruská federace má velmi daleko k dokonalosti, ale má taky o hodně normálnější základy než „SSSR“. Rusové tentokrát mají co oslavovat.

Úterý 14. června: V žebříčku popularity politických osobností se premiér Paroubek propracoval na třetí místo: tuto skutečnost není třeba přeceňovat, jednak jsou její výsledky pro skutečný politický význam těch, co se octli na čele tohoto pomyslného žebříčku, zcela irelevantní (viz nejprve Dlouhý, potom Gross), a jednak Paroubkův odstup od prvních dvou (Dostál a Klaus) je obrovský a v jeho preferencích se odzrcadluje očekávání veřejnosti, která už dlouho neměla do koho investovat své naděje. Naděje se nejlépe investují do politika, který ještě neměl čas se znemožnit. Takže jediná věc, která by měla nutit k zamyšlení, a to potentáty ODS, je skutečnost, že Paroubek předstihl na pomyslném žebříčku popularity předsedu ODS Topolánka. Není to ani tak zisk pro Paroubka, jako problém pro ODS. Už po prvních týdnech Paroubkova vládnutí se dá říci, že má jednu na české politické scéně dosud nebývalou schopnost: pan Paroubek je mistrem v zametání problémů pod koberec. Problémy neřeší, prostě je nechává zmizet. Je jakýmsi Davidem Copperfieldem české politiky. Nechal zmizet konflikt mezi Benešovou a Němcem, mezi Emmerovou a Rathem, dokonce mezi sebou samotným a Klausem. My, kteří coby nenapravitelní osvícenci na zázraky nevěříme, se bojíme, že až v manéži zhasnou světla a publikum se začne rozcházet, najednou se zjistí, že všechno je při starém, problémy jsou tam, kde před zdánlivým zmizením byly, a že jsme jenom propadli chvilkové sugesci.

Ostravský spisovatel Sommer, deux ex machina v případu Kořistka, žaluje stát o padesát milionů: byl o ně údajně připraven necitlivým zásahem ministerstva vnitra do jeho podnikání někdy v první polovině devadesátých let. V dohledné době se nepochybně dozvíme, jak je tomu s pravou identitou pana Sommera (všimněte si: spisovatel sci-fi!). Jde nepochybně o mimozemského kosmonauta.

Novela zákona o střetu zájmů, kterou po dohodě s „některými členy vlády“ vypracoval ministr Němec, zavádí novou instituci, nezávislou „Ústřední radu“ (název vzdáleně zavání něčím podobným jako je scientologie): bude třináctičlenná, bude ji volit Sněmovna a Senát a jmenovat vláda, prezident, ombudsman, předsedové Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Tento návrh je výrazem víry v rozhodující roli institucí při mravní obrodě českého národa. A tedy projevem jakéhosi nenáležitého byrokratického optimismu.

ODS chce jednat v Poslanecké sněmovně o dalším postupu ČR ve věci euroústavy. Požaduje ukončit ratifikační proces i vládní propagační kampaň a Paroubka žádá, aby „při svých zahraničních cestách začal zastupovat zájmy občanů ČR a nepoškozoval ČR zasahováním do vnitropolitických záležitostí Evropské unie“. Požadavek je nesrozumitelný, EU není Čína, EU jsme taky my. Jinak je opravdu vážná otázka, co se vlastně má dělat, i kdyby se teď pro ústavu vyjádřili všichni, co se ještě nerozhodli, v této podobě platit nebude, a pokud bude platit v jiné podobě, celý proces schvalování se musí zopakovat.

Bývalý předseda KDH Mikloško se v Budapešti, kde dostal cenu sv. Vojtěcha, omluvil Maďarům na Slovensku za příkoří, která jim způsobily Benešovy dekrety, nikoli jen násilné vystěhování (Maďaři vzhledem k odporu západních spojenců a také malému nadšení Stalina pro tuto myšlenku nebyli vyhnáni jako sudetští Němci). Jeho formulace byla jasná: „V těchto letech čs. a slovenské orgány ubližovaly Maďarům na Slovensku; ti byli na základě kolektivní viny zbaveni občanství a majetku.“ František Mikloško se už podruhé (poprvé to bylo v případě vzpomínky na maďarského politika Jánose Esterházyho, umučeného v československých komunistických kriminálech) projevil jako slušný a statečný člověk. Což s povděkem kvitujeme.

Paní ministryně Emmerová hodlá zavést zdravotní knížky pro pacienty. Nejprve papírové, později modernější, elektronické. Vydává to sice za jakousi formu pomoci nám senilákům v důchodovém věku, protože často zapomínáme na to, že jsme včera byli se svým neduhem u lékaře, a obtěžujeme dnes či nazítří toho samého nebo v horším případě jiného znovu. Ve skutečnosti jde nepochybně o širší projekt zavedení řádu do neukázněného houfu pacientů. O něco jako byly svého času žákovské knížky. Doufám, že v nich bude vyhrazeno místo i na poznámky lékaře a jeho celkové ocenění kooperativnosti a ukázněnosti pacienta. Kdo bude notoricky zlobit, bude mít dražší aspirin.

Středa 15. června: Václav Klaus navštívil Ukrajinu a velmi vstřícně se vyjádřil k jejímu integračnímu úsilí: "Česká republika bere na vědomí a plně respektuje ambice Ukrajiny stát se v co nejrychlejší době součástí evropských a euroatlantických struktur… Protože si dobře vzpomínáme na dobu, kdy jsme sami klepali na dveře těchto institucí, přáli bychom si, aby Ukrajině to klepáni netrvalo příliš dlouho." To je velmi ušlechtilé, bohužel je za tím cítit Klausova snaha o jejich masívní „rozředění“ zmíněných struktur (zejména EU), nesená nechutí k nim („rozřeďování“ kdysi v souvislosti se středoevropskými pokusy o regionální integraci hlásal a provozoval jeho ministr zahraničí Zieleniec). Česká republika by se měla ze všech svých sil snažit o to, aby se Ukrajině dostalo faktických záruk, že ji nesežere její ruský soused. Jednak by asistovat potichu u podobného kanibalismu nebylo v našem národním zájmu a jednak by to bylo nemravné. V zájmu politické serióznosti by však ČR neměla Ukrajincům věšet bulíky na nos a slibovat jim něco, co je v dohledné době neuskutečnitelné. (Zdá se, že prezident Juščenko našětěstí ví, jaké jsou po odmítnutí euroústavy ve Francii a Nizozemsku reálné naděje Ukrajiny na brzké přijetí do Unie.)

Předseda Senátu Parlamentu České republiky Sobotka se v Petrohradě zúčastnil jakéhosi elektronického fóra a prohlásil tam mj. že makroekonomické úspěchy naší země jsou v hlubokém kontrastu „s nekonzistentností a bezkoncepčností slabé vlády.“ Za to sklidil kritiku ministra zahraničí Svobody, podle něhož k dobré politické kultuře patří nekritizovat vlastní vládu v zahraničí. „Učme se této kultuře. Domácí prádlo se pere doma a nevytrubuje se do zahraničí.“ Ministr Svoboda přehání: pokud by byl pan Sobotka v zahraničí coby představitel ODS, má na kritiku vlády právo, i když i v tomto případě by měl brát ohled na svou vysokou ústavní funkci a trochu se mírnit. Samozřejmě, když vystupuje jako předseda Senátu, jsou podobné výroky víceméně skandální a svědčí o minimální politické kultuře v Česku. Možná, že by nezaškodilo uspořádat pro některé činovníky ODS (též Nečas, Tlustý, Langer, Topolánek, stínový ministr a filosof dějin Říman) kursy slušného chování – třeba na státní útraty, do budoucna by se to mohlo vyplatit.

Podle toho, co jsem si dnes přečetl v Právu, žádá státní zástupkyně Benešová, aby v kauze Kořistka byl vyslechnut nový svědek. Její mluvčí prohlásila, že „věc byla předána cestou Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k doprověření za účelem výslechu nového svědka a ověření jeho věrohodnosti,“ přičemž jméno svědka zatím paní Benešová nezná. V téže zprávě však čteme, že včera paní Benešová Právu řekla: „Velmi důležité bude vyhodnocení věrohodnosti svědka, který se policii přihlásil až po jedenácti měsících. Jsem rozhodnuta provést kontrolu skončené věci znovu po nových zjištěních a závěrech, které v souvislosti se svědkem Ladislavem Sommerem a případnými dalšími okolnosti případu vzniknou.“ Mluvčí paní Benešové měla tedy správně říci: „jméno pana Sommera zatím neznáme“. Zdá se, že pan Sommer je opravdu mimozemský kosmonaut, vzniká kolem něho zvláštní silové pole, v němž se generují a narážejí na sebe zcela protichůdné a navzájem se vylučující informace. Být pány Dalíkem a Večerkem, začal bych se bát: mohli by skončit jako drtivá většina členů amerického komanda ve známém filmu Predátor.

(A ještě maličkost: Právo rovněž přineslo zprávu o objevu planety u hvězdy Gliese 876, „která je vzdálena asi 15 světelných let od souhvězdí Vodnáře“. Jako amatérského milovníka astronomické vědy by mne zajímalo, jaké techniky v Právu používají pro měření vzdálenosti hvězd od souhvězdí).

Včera jsem poprvé zmínil „zdravotní knížku“ a už dnes jsem se dozvěděl, že se s ní v dohledné době seznámím. Bude zatím papírová a dostaneme je my senilní staříci nad 65 let, protože, jak říká paní ministryně, u lékaře býváme často zmateni a nepamatujeme si, co jim lékař řekne. Proto to obdržíme černé na bílém. Ke zprávě se možná ještě vrátíme, paní ministryně si zaslouží soustavné pozornosti. V křesle, které před časem zasedla, se dposud střídali podivínští excentrici s nešťastnými úředníky. Teď v něm konečně sedí Reformátor. Zítra předloží vládě koncepci zdravotnictví, v níž navrhuje různá stabilizační opatření, mimo jiné: V nemocnicích zavést pozitivní listy, což jsou seznamy léků doporučených lékařům k předepisování; úspora až 2 miliardy. Společný nákup materiálů a zdravotnických přístrojů a jejich efektivní využití. To sníží ceny nákupů o 2,5 až 6 mld. korun ročně. Přístroje by měly být rozmisťovány ve spolupráci s kraji podle závazných parametrů, které budou souviset s vytvořením optimální sítě zdravotnických zařízení a vytvořením spádových oblastí. Optimalizovat síť zdravotnických služeb (to zní zvlášť výhružně). Konečně zase budeme mít, jako za starých časů, zdravotnictví jako řemen! Přitom sociální jistoty pacientů zůstanou zachovány a platy lékařů porostou. Zcela výjimečně dávám za pravdu předsedovi LOK MUDr. Kubkovi: „Koaliční vláda, která má před sebou jeden rok vládnutí, by neměla připravovat zásadní koncepční materiál na pět let dopředu. Nemá to smysl.“ A zvlášť, když ten materiál vypadá tak, jak o něm média unisono informují.

Ústavní soud rozhodl, že se hudební kritik Jan Rejžek nemusí omlouvat stařičké hvězdě české pop-music Heleně Vondráčkové za to, co o ní před časem řekl (že totiž vděčí za svůj polistopadový boom kontaktům s mafiány, kteří ji v 70. a 80. letech prosazovali v médiích). Ústavní soud rozhodl, že pokud se dostane do střetu ochrana osobnosti a svoboda projevu, má svoboda projevu přednost. To rozhodnutí je nepochybně správné. Jenže pan Rejžek se mezitím už omluvil. Co s tím? Zjevně je teď možné výrok zopakovat, snad v o něco peprnější formě (což pana Rejžka nikdo jistě nemusí učit).

Poslanec KDU-ČSL Janeček prosazuje zákaz kouření nejen v restauracích a hospodách, ale i na všech pracovištích včetně přilehlých prostor, školách, nemocnicích, nádražích a autobusových zastávkách, kulturních a sportovních akcích. Mám trochu strach, aby se pan poslanec napříště nepokusil nějak radikálně zákonem regulovat sexuální život občanů ČR (u lidovců to nelze předem vyloučit). Mne už by to vzhledem k relativně vysokému věku tolik nepostihlo, ale mladé generace by mi bylo líto. K reglementaci kouření pouze ocituju to, co na adresu zákonného opatření řekl Jiří Bartoška: „Dobře vím, že mi kouření škodí, ale proč má stát rozhodovat o tom, co je pro mě dobré, a co ne?“. Pro pana Bartošku je přijatelnější, když mu bude kouření zakazovat jeho partnerka, ale ne stát. „A já se pak rozhodnu, jestli chci s tou partnerkou žít. Ale se státem se rozvést asi nemohu“.

Firma Microsoft otevřela čínskou verzi jakéhosi serveru, kde mohou občané ČLR umisťovat své internetové stránky. Firma však podle svého mluvčího „respektuje podmínky pro podnikání v Číně“, což v praxi znamená, že když se někdo pokusí na své stránky umístit slova jako „demokracie“, „svoboda“, „lidská práva“, správce mu to nedovolí (chybová hláška prý zní: nepovolený jazyk). Tato spolupráce demokratického a méně demokratického světa ostatně není ničím neobvyklým a pro příklady nemusíme chodit až na Dálný východ: podobně jako Microsoft s Čínou kooperuje Německo s českými oficiózy při správě „Česko-německého diskusního fóra“, jen se to zatím ještě dělá ručně. Vyhnání, masakry civilního obyvatelstva, Benešovy dekrety, atp. – „nepovolený jazyk“!

Malé pravicové strany touží vytvořit společně pátou politickou sílu, která by příští rok zasedla v PS společně s KSČM, ODS, KDU-ČSL a ČSSD. jde o integraci několika subjektů, zatím se hádají o to, který z nich je dominantní, což je při jejich mikroskopických rozměrech těžko zjistitelné i současnou vyspělou technikou. Až se integrace povede (způsob, jakým jí bude dosahováno a dosaženo nepochybně odloudí poslední zbytky voličů), vznikne strana, která se bude jmenovat „Pátý element“. Ježíšmarjá.

Čtvrtek 16. června: Expremiér a předseda ČSSD Gross se na tiskové konferenci v Lidovém domě jednoznačně vyslovil pro to, aby se volebním lídrem strany stal premiér Paroubek. Tomu, co předvedl pan Gross během kratičkého vzplanutí své kariéry, se v astronomii říká výbuch supernovy. Je jen otázka, zda to, co po této explozi zůstane, bude neutronová hvězda (pan Gross se rozmýšlí, zda má ještě kandidovat do PS), nebo prostě černá díra, z politické scény už nadále neviditelná.

Podle agentury STEM vzrostly preference ČSSD, i když strana komunisty zatím nepředstihla. Zato preference lidovců, kteří celou politickou krizi rozpoutali, se začínají nepříjemně blížit kritické hranici pěti procent. Zdá se, že politika opozice v koalici a být za všech okolností při tom se vyčerpala. A možná, že se někdo ve straně začne ptát, zda výměna na předsednickém postu přinesla to, co od ní lidovci očekávali.

Předseda EK Barroso navrhuje, aby se v ratifikaci ústavy udělala jakási pausa, během níž se rozhodne, zda pokračovat nebo ratifikaci zrušit. Pokud by se chtěli rozhodnout o pokračování, měli by říci, jak se vůbec dá pokračovat, a měli by to říci co nejdřív. Jinak se pokračovat nebude. Varovným úkazem, který je třeba zohlednit, je názor exprezidenta Havla, že by se v ratifikaci pokračovat mělo: klíčovým prý zůstává důraz na kulturní, spirituální a historickou jedinečnost evropského sjednocování. Protože Václav Havel zpravidla prosazuje pravý opak toho, co by se mělo dělat, a vzhledem ke spiritistickému podtextu argumentace se zdá být jasné, že s eruoústavou je konec.

Premiér Paroubek se sešel s odboráři a ujistil je, že vláda nezavede školné na vysokých školách ani přímé platby u lékaře, nepočítá s okamžitou deregulací nájmů a nepřijde s konkrétními návrhy na řešení důchodové reformy. To všechno navrhoval elaborát vicepremiéra Jahna. Odboráři jsou spokojeni, jak by ne, spokojen je však kupodivu i pan Jahn. Dohodnuté změny prý strategii zásadně neublíží. Řekl bych spíš, že kdyby své návrhy myslel aspoň trochu vážně, měl by teď odstoupit. V takovém případě by odešel se ctí. Takhle zůstane, ale čest vezme za své.

Pátek 17. června: Summit EU v Bruselu rozhodl odložit ratifikaci Evropské ústavy. Není jasné na jak dlouho, o dalším postupu má být podle premiéra Paroubka rozhodnuto na příštím summitu v červnu 2006. Je otázka, co ještě bude možné po roce s dosud napůl schválenou a napůl neschválenou euroústavou (přitom napůl neschválená znamená prostě neschválená) ještě dělat.

Policejní zásahová jednotka Středočeského kraje zaútočila podle Práva ve Zbirohu omylem na jiný dům, než byl ten, který si vytipovali pro zásah. Přitom pochopitelně způsobili rodině, která tam bydlí, víc než pouhé překvapení. Ředitel berounské policie prý přiznal, že došlo k chybě, ale zároveň prohlásil:“Při zákrocích se někdy střílejí i lidi. Dopadlo to ještě dobře.“ Majitelé domku chtějí odškodnění (dostali jen symbolické), ale vlastně by měli být rádi, že jsou ještě naživu.

Jiří Pehe končí svůj jinak zajímavý článek v Právu o iluzornosti „Dne daňové svobody“ slovy: „…výše daní a rozsah státních služeb nejsou v demokratické společnosti diktovány (zlo)vůlí panovníka, ale jsou výsledkem rozhodování demokraticky zvolených zástupců lidu. Pokud chtějí neoliberálové situaci změnit, musí uspět politicky, což se jim v naší politické kultuře ovšem příliš nedaří.“ Je mi líto, ale politicky v této zemi dlouhodobě neuspěli především souputníci někdejšího prezidenta Havla. Neoliberálové (pokud se tím rozumí ODS) projevili naproti tomu velkou životnost a dnes, jak to vypadá, nemají (a v dohledné budoucnosti asi ani nebudou mít) ve středu a na pravici žádnou opravdovou konkurenci: což je škoda.

Chebská radnice obdržela petici se 700 podpisy, protestující proti postavení pomníku lidem zastřeleným v letech 1948-89 tzv. pohraničníky při pokusu opustit bolševický ráj. Komunisté chtějí, aby byl postaven pomník i těm, co tam stříleli (a došli přitom k úhoně). Jeden komunistický zastupitel se dokonce nechal slyšet: „Proč ti lidé nevyužili možnosti legálního vystěhování?“ Chebská radnice nebyla schopna záležitost s pomníkem projednat, protože komunističtí zastupitelé jednání zablokovali. Integrace komunistů do české společnosti, zahájená hned po listopadu 1989, zašla, jak vidno, už poměrně daleko.

Sobota 18. června: Pomalou odúmrť euroústavy se snaží vytěžit pro své účely KDU-ČSL. Summit v Bruselu je vlastně poslechl,a co víc: „Některé výroky předsedy Evropské komise José Barrosa“, prohlásil předseda Kalousek, „jsou téměř identické s postojem KDU-ČSL“. Gratulujeme, snad to zvedne lidovecké preference, které začínají ohrožovat (zezhora, ovšem) pomyslnou laťku 5%. Jako svůj úspěch si závěry summitu připisují i sociální demokraté, exministr Kavan prohlásil: „Češi vyjádřili názor na řešení, který odpovídal názoru většiny a našel nakonec konsensuální podporu. Na rozdíl od debaty o Kubě, kde jsme byli v minoritě číslo jedna, jsme v hlavním proudu.“ Hlavní věc zjevně není prosazovat správné věci, ale být v hlavním proudu. Typické. Realistou je místopředseda KDU Pithart. Je přesvědčen, že euroústava v této podobě nikdy platit nebude, a má ovšem pravdu. V Česku klesla veřejná podpora euroústavě z 62 na 42%. Pokles se dal očekávat, není zajímavý, referendum v dohledné době nebude, protože strany se na něm nedohodnou, a v parlamentu nemá euroústava tak jako tak šanci.

Podle návrhu poslance Skopala z ČSSD by rozhlasové a televizní poplatky (poplatky pro veřejnoprávní rozhlas a televizi) měly do roku 2008 vzrůst na 135 Kč. Současné s tím by měly z vysílání ČT během tří let až na výjimky zmizet reklamní spoty. S návrhem nesouhlasím, jednak mi hrozí, že přijdu aspoň o část nevypsané soutěže českých pivovarů o nejblbější reklamu (ČT věnuji zhruba polovinu toho nedlouhého času, kdy sleduji televizi), jednak by veřejnoprávní televize neměla být úplně vytržena z komerčního prostředí, zpohodlní a stane se ještě závislejší na státu.

Na summitu EU proběhlo také přetahování o unijní rozpočet. Francie brání přímé dotace do zemědělství, je jejich hlavním konzumentem. Prezident Chirac v této souvislosti prohlásil: „Zemědělská politika byla ku prospěchu historie poválečné Evropy, protože umožnila více vyvážet, a navíc přispěla k posílení pozic vůči USA." Nevím, proč by EU měla podporovat posilování pozic Francie vůči USA tím, že cpe peníze do nerentabilního francouzského zemědělství. (neefektivnost evropského zemědělství ve srovnání s americkým je jistě problém, ale dá se řešit dotacemi?)

Podle Milana Vodičky v MfD hledá už po dva roky zvláštní komise, v níž zasedají zástupci vlády, Hradu, parlamentu a regionů, logo České republiky. Mezi návrhy toho, co by v logu mohlo být, byl prý mj. lev, Švejk, pivo. V této příležitosti si dovoluji upozornit na velmi pěkný návrh karikaturisty Liďáka někdy z roku 1964 (už jsme ho tu zmínili v roce 2002, ale popletli jsme jméno autora), který tyto tři prvky spojil harmonicky do jednoho celku. Byla to parafráze tehdejšího státního znaku bolševické „ČSSR“: na husitské pavéze se pod rudou hvězdou skvěl obrázek Švejka, ozdobeného dvěma ocasy a držící ho v ruce půllitr, jak se říká v novinářské hantýrce, „zlatavého moku“. Návrh tenkrát vzbudil nelibost, jež se zhmotnila v nepodmíněném (leč relativně krátkém, režim se pomalu sypal) trestu pro autora. Výtvarník pak proslul znamenitými karikaturami z jara a léta 1968, zemřel uprostřed normalizačního hnusu. Myslím, že by si zasloužil toto posmrtné uznání.

„Svaz protifašistických bojovníků za svobodu“ objevil ve svých řadách renegáta: mezi rudé vlastence se vetřel živel ze všech nejhnusnější, totiž sudetský Němec. Jde o Oldřicha Stránského, který své sudetoněmectví obratně maskoval židovským původem (podobně jako kdysi účastníci protistátního spiknutí v čele s Rudolfem Slánským použili téhož triku, aby zastřeli svou spolupráci s imperialistickými špionážními centrálami) a dále tím, že se dokonce nechal, aby bojovníky obelstil, zavřít na pár let do nacistického koncentráku. Prozradil se, když před nedávnem dopisem poblahopřál Posseltovi k otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Praze a pak s touto kanceláří udržoval styky. Byl ovšem rozoblačen (jak zní pěkné české slovo sovětského původu) a potupně vykopán.

V rozhovoru s Renatou Kalenskou pro Lidové noviny prohlásil předseda Kalousek na otázku, co říká čilým kontaktům premiéra Paroubka s komunisty: „Rétorika sociálních demokratů se dnes zjevně posouvá směrem ke komunistům, nemůžeme nevidět, že jsou to otevřená vrátka k budoucí přímé spolupráci ČSSD a KSČM. Je ale jejich svaté právo se tímto způsobem chovat. Hlavní je, že tímto směrem nejde vládní koalice.“ Nevadí, že se nejsilnější strana koalice čím dál tím víc sbližuje s komunisty, hlavně, že se to zatím pořád netýká nás koaličních trpajzlíků. Kdyby si pan Paroubek vzpomněl, že vezme komunisty do party, nemusel by se na nic ptát ani pana Kalouska, ani pana Němce. A tímhle způsobem to svým minipartnerům taktně připomíná.

Pondělí 20. června: Summit Evropské unie se nedokázal dohodnout na rozpočtu pro léta 2007-2013. Černou ovcí se stal britský premiér Blair, který nechce, aby se fakticky zvýšila částka, jíž Británie dotuje neefektivní francouzské zemědělství. Evropská unie se prezentuje jako zápecnická organizace, která má svým členům garantovat "sociální jistoty". Společenství pohodlných břichopasů, kterým se nechce ani příliš pracovat, ani riskovat kůži v nějakém boji (viz způsob, jakým "zdravé jádro" EU nechalo na holičkách USA v irácké krizi). Kromě toho je tu jakýsi technický problém: EU se může buď rozšiřovat (o země čím dál tím zaostalejší), nebo integrovat. Obojí najednou je zjevně nezvládnutelné. Ostatně si myslím, že už rozšíření o země jako ČR byla chyba. Když teď Chiracův rival Sarkozy žádá zastavit další rozšiřování Unie, je to logické, i když pět minut po dvanácté. Obecně se dá říci, že politika dua Chirac - Schröder utrpěla debakl.

Tyto události nemohly nezasáhnout i ČR. Vláda se rozhodla, že zruší kampaň k euroústavě (není jasné, k čemu by v tuto chvíli byla) a místo toho chce podnítit celonárodní debatu obecně o EU. To je v podstatě ústupový manévr (je zajímavé, že vedoucí představitelé EU neměli žádný druhý plán pro případ neúspěchu euroústavy, zjevně s tím vůbec nepočítali). Sociální demokracie se zatím s ODS dětinsky přetahují o termín schůzky, komunisté jsou podstatně vstřícnější.

Krajská konference KDU-ČSL navrhuje znovu Cyrila Svobodu na funkci místopředsedy strany (funkce se vzdal v souvislosti s nakonec neúspěšným jednáním o "Kohoutovu" vládu). Zdá se, že poslední vývoj preferencí lidovců začíná členstvo znepokojovat a Kalouskova pozice poněkud oslabila.

Skupina členů pražské organizace vyzvala Stanislava Grosse k odchodu z čela ČSSD, protože straně škodí, do čelných funkcí prý nepatří "lidé bezpáteřní, hloupí, hrabiví, vydíratelní". Gross má tak jako tak málo šancí udržet si po svém debaklu v roli premiéra na předním místě ve straně, a tak tato iniciativa (jedním z účastníků je bývalý Zemanův poradce) má nepříjemnou pachuť hyenismu.

Podle Karla Steigerwalda v dnešní MfD jde sociálním demokratům ve vztahu k EU především o dotace, kdežto ODS si žádá volný pohyb osob a kapitálu a svobodný trh s minimem regulací. Jde jen o dvě techniky, jak oholit bohaté strejdy ze západu, sociálně demokratická počítá s viditelnou rukou přerozdělování, ODS by ráda viděla, aby to ekonomické kapsářství provedla taktně a nenápadně neviditelná ruka trhu.

Úterý 21. června: Včera večer se uskutečnila historická první pracovní schůzka mezi vedením ČSSD a KSČM. Jednalo se o ratifikaci euroústavy, o mimořádné letní schůzi PS, která by měla projednat mj. i nový zákoník práce, o budoucím prezidentovi NKÚ a o Paroubkově cestě do komunistické Číny. Paroubek učinil další rázný krok k úplné integraci neostalinistické KSČM do českého politického systému. Všechno začalo tím, že Havel a jeho lidé se po listopadu 1989 rozhodli komunisty nechat existovat, ale ignorovat je. Tahle pštrosí politika, nesená potřebou disidentských amatérů dohodnout se s komunistickými profesionály o pokud možno hladkém předání moci, se samozřejmě nedala natrvalo držet. Další faktické vstřícné kroky udělala Klausova garnitura (od zapojení komunistických manažerů do řízení českého hospodářství po oficiální, i když pouze zdvořilostní schůzku v Lánech), a teď Paroubek přistoupil k dělné spolupráci, zatím formou konzultací ve věcech společného zájmu. Pravda, Paroubek je v obtížné situaci. Potřebuje během roku, co zbývá do voleb, ČSSD nějak rehabilitovat, a to mu s upírem Kalouskem u krku půjde jen velmi těžko. Pro řešení svízelné situace si vybral širokou a dlážděnou cestu, která vede do pekla. Chce využít komunisty k tomu, aby se prosadil proti svým politickým protivníkům. Rudý čert je ale špatný sluha, a nakonec to může dopadnout i tak, že mu naopak Paroubek pomůže k tomu, aby si to vyřídil s ním i s jeho „pravicovými“ protivníky. Tak se dostal k moci Hitler v roce 1933 a Gottwald (coby Stalinův slouha, ovšem) v roce 1948. Kdo se nevyrovná kriticky s minulostí, prožije si ji za trest znovu. „Nevím, jestli jste si všimli, ale já ve svém jednání nejsem vůbec ideologicky předpojatý“, říká český premiér. „Vůbec ne ideologicky předpojatý“ znamená: jsem úplně cynický, nemám žádné zásady. Politici takoví bývají leckde, ale ČR je jediná země na světě, kde se s tím ještě navíc chlubí.

Místopředseda KSČM Filip se tím pádem cítí na koni a rozhoduje (zatím jen v rozhovoru pro Právo) o tom, kdo je a kdo není v rozporu s českými národními zájmy. V rozporu je ministr Svoboda, přítel amerických imperialistů. Je hezké, že české národní zájmy už zase mají pod palcem komunisté.

Podle komisaře pro rozšíření EU Rehna je po debaklu as Euroústavou a se schvalováním unijního rozpočtu třeba zvážit další rozšiřování Unie. Zatím ponechává v naději jen Bulharsko, Rumunsko, případně Chorvatsko a Turecko. Unie ve skutečnosti bude mít teď dvacet let co dělat, aby strávila rozšíření o postkomunistické holoprdelníky, jako jsme my. Vyhodit je ovšem už nemůže. Neměla by si aspoň dát s rozšiřováním na nějaký čas pauzu? Je mi líto jedině Chorvatska, které je na úrovni postkomunistických zemí, co už byly přijaty, a nedostalo se do unie jedině kvůli balkánskému konfliktu.

Prezident Klaus tvrdí, že v nynější krizi EU prohráli přerozdělovači“. Ve skutečnosti jde o dvě skupiny bukanýrů z Východu, lišící se pouze taktikou: první chtějí z bohatého Západu vyždímat peníze přímým žebráním (dotace), druzí (k nimž patří i pan prezident) chtějí své bohaté nové partnery obrat pomocí tzv. neviditelné ruky trhu, zejména s využitím toho, oč je na východě vzhledem k okolnostem (které rozhodně nejsou zásluhou postkomunistických zemí) levnější pracovní síla. Neříká se tomu náhodou nekalá soutěž?

Středa 22. června: Po spektakulárním útěku miliardáře Krejčíře z rukou policie vyzval premiér Paroubek nepřímo policejního prezidenta Koláře k rezignaci (Kolář pak skutečně rezignoval). Nedovedu posoudit míru odpovědnosti policejního prezidenta v tomto konkrétním případu, nemohu pouze uvěřit jedné věci: že se tomu člověku podařilo utéci kvůli neschopnosti policie. To prostě není možné. Daleko spíš musel být někdo až moc schopný.

Ministr Dostál předvádí na veřejnosti svou chorobu a pokouší se ji používat jako politický nástroj. Vyžaduje si zvláštní ohledy a pohoršuje se, že poslanec Karásek nebyl ochoten souhlasit s přeložením projednání novely církevního zákona na dobu, kdy ještě bude moci být ve sněmovně přítomen. Jde o to, zda měl Karásek ke svému postoji věcný důvod. Pokud ano, je choroba pana Dostála nezajímavá. (Dostál prý Karáskovi řekl, že „na jednu stranu dělá za moje uzdravení mši, a pak se takto zachová.“ Karásek je farář Českobratrské církve evangelické, nemohl dělat za uzdravení pana Dostála mši).

Prezident Klaus vystoupil včera na půdě české akademie věd ve františkánském rouše: poučil vědecké pracovníky citátem z Karla Poppera, že chudoba ve vědě cti netratí a že pro vědce je naopak hrozivější bohatství, které ubíjí myšlení. Neplatí náhodou totéž pro politiky? A v první řadě pro našeho nejvyššího ústavního činitele? A neměl by se Klausův kult chudoby promítnout i do výše jeho platu? Tím by šel českým akademikům, pachtícím se zjevně za bohatstvím, vstříc osobním příkladem. (Podotýkám, že na rozdíl od pana prezidenta a od toho, co nám za totáče vtloukali ve škole do hlavy – jemu to tam nějak uvízlo - , jsem přesvědčen, že bohatství cti netratí – a to ani u vědce, ani u politika. Pochybnosti o cti politika vzbuzují nejapné a pokrytecké řeči toho typu, jaké vedl Klaus v ČAV.) Stav české vědy je ovšem truchlivý – usuzuji z toho, že pana prezidenta po pronesení této myšlenky nehnali z Akademie vidlemi.

Petr Uhl píše v Právu ironicky, že účast lidovců ve všech vládách od roku 1921 nám závidí celý svět. Pan Uhl má poněkud krátkou paměť, v letech 1998 – 2002 lidovci ve vládě nebyli.

Komunistický prokurátor Karel Vaš, který dostal v politických procesech z padesátých let (a nejen tehdy) řadu lidí na šibenici, dostane odškodnění coby odbojář. Možná, že by mohl zaujmout místo Oldřicha Stránského, kterého právě vykopali ze Svazu protifašistických bojovníků za svobodu. Taky by bylo dobré rehabilitovat jiného bojovníka za svobodu, Picha-Tůmu, kterého lůza dohnala k sebevraždě. A postavit mu pomník. Klaus, Topolánek a Paroubek by si už mohli začít připravovat pietní projevy.

Čtvrtek 23. června: Poslanecká sněmovna schválila velkou většinou vládní návrh novely zákona o silničních komunikacích, která přinese velké zpřísnění postihů pro neukázněné řidiče. K tomu, aby se opravdu něco změnilo, bude ještě zapotřebí jakási kooperace policie (ze zákona se může stát nástroj na vydírání provinilců). Tak radikální zpřísnění kladeš nárok zároveň na řidiče i na policii, je otázka, zda právě přísností zákona nebude vystavena zkoušce, kterou ve své současné podobě může sotva vydržet.

Což souvisí s aférou Krejčíř. Policejní prezident po zřetelném pokynu premiéra Paroubka odstoupil (těžko se mohl zachovat jinak), byli odvoláni dva vysocí policejní důstojníci a deset policistů, kteří prováděli prohlídku, během níž Krejčíř uprchl, jsou mimo službu a vyšetřuje je Inspekce ministerstva vnitra. Nedovedu si představit, že by Krejčířovi nebyl někdo k útěku pomohl.

Poslanec Hojdar, jeden z disidentů v ČSSD, byl svou domovskou organizací v Mostě vyloučen z řad ČSSD (v Mostě zjevně v současné době existují dvě organizace strany, ta Hojdarova je o něco menší). Pokud ministr Dostál odstoupí, zaujme jeho místo Jana Hamplová, které poté, co ji vyškrtli z kandidátky pro krajské volby, vystoupila z ČSSD. Předseda takovéhle strany musí být skutečný akrobat – strana nikoli náhodou připomíná cirkus.

Ve Francii se mluví o tom, že výsledek referenda o euroústavě byl způsoben i nespokojeností z rozšíření EU. Ministr vnitra a Chirakův oponent Sarkozy upozorňuje (asi zcela právem), že Unie v současné době není schopna přijímat nové země. Už to poslední rozšíření (o postkomunistické země) pro ni představuje přinejmenším stejný problém, jakým bylo pro SRN přičlenění nových spolkových zemí. Německo se s tím problémem vyrovnává velmi obtížně už patnáct let, Evropské unii, nesourodé a rozvolněné, to bude nejspíš trvat ještě déle.

Pátek 24. června: Nový vlastník českého Telecomu provedl impozantní Bartolomějskou noc na (český) management firmy. Jeho obětí se stal mj. i dosavadní předseda představenstva a generální ředitel Gabriel Berdár, který před nedávnem zaujal naši veřejnost, když byl přepaden před svou vilou neznámými lupiči a pak na cestě do nemocnice střílel buď po nich, nebo omylem po někom jiném (první verzi šíří on, druhou policie). Na jeho místo zasedne jakýsi cizokrajný suchar a Divoký východ opět o něco zfádní.

Ministr Dostál protestuje proti tomu, aby byla veřejnoprávní televizi zároveň se zvýšením koncesionářského poplatku zakázána reklama. Domnívá se, že pak budou, byť i nepřímo, televizní koncesionáři z vlastní kapsy dotovat velké privátní televize. Není to ale spíš tak, že odnětím reklamy se stane Česká televize ještě víc závislá na státu a ještě méně závislá na vlastní iniciativě, než je dnes? Poplatky jí zprostředkovává stát a potečou, i když budou zábavné programy ještě otravnější a zpravodajství a publicistika ještě bezzubější než dnes a dívat se na ni proto bude ještě méně lidí než dnes. (Což by panu ministrovi mohlo přijít docela vhod).

Někdejší Zemanova protéžé v ČSSD Jana Volfová zakládá novou politickou stranu. Bude se jmenovat Nezávislí demokraté a program pro ni píše europoslanec Železný. V případě obou protagonistů jde o jakési bretonovské setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, oba protagonisté mají společné jen maléry z posledních let. Pan Železný ani není členem zakládané strany. Program je, jak se zdá, poměrně prostý: S námi přijde zákon a hajme národní zájmy. Takových už tu bylo a ještě bude, parketa je dostatečně obsazená úspěšnými populisty z ODS a navíc Dokonale Nezávislí Demokratičtí Demokraté, i když budou svou nezávislost a demokratičnost skloňovat ve všech pádech, by mohli uspět jen tenkrát, kdyby k volbám přišlo ještě podstatně méně voličů než k volbám do europarlamentu – pak už nejde o volby, ale o sázku do lutrije.

Britskému premiéru Blairovi těžko vyčítat nedostatek kuráže. Projevil ji už v irácké záležitosti (a obstál), prokazuje ji i teď v krizi EU. Ve svém projevu před Evropským parlamentem upozornil na to, že Unie ekonomicky nedrží krok nejen s USA, ale ani s Indií a Čínou, a kritizoval dotace do zemědělství. Evropská unie je ve své nynější podobě pokusem vybudovat uprostřed oceánu akvárium. Je to pokus pro obyvatele akvária dost riskantní.

Shodou okolností v trochu (dosti vzdáleně, ovšem) podobném duchu jaklo Blair hovořil vicepremiér Jahn na včerejším zahájení sjezdu Odborového svazu KOVO. Přidal s ohledem na publikum ještě sociální udržitelnost a sociální smír. Se zlou se potázal. Pan Jahn zjevně sedí ve špatné vládě a možná díky tomu je odsouzen pronášet při nevhodných příležitostech projevy pociťované publikem jako nepatřičné.

Slovenský parlament schválil návrh zákona (předložený nejsilnější slovenskou stranou, Ficovým Smerem) o prokazování původu majetku. Podle něho budou policie a prokuratura shromažďovat údaje o nelegálně nabytých příjmech a obvinění musí pak před soudem dokázat svou nevinu. Doufám, že tato originální inovace zkostnatělých zásad, jako je presumpce neviny, u nás nedojde napodobení.

Paní redaktorka Machalická se v Lidových novinách ujala velmi vášnivě obhajoby zesnulého herce, překladatele a divadelního kritika Leoše Suchařípy. Jan Rejžek o něm v Týdnu napsal mj., že „dle archivů ministerstva vnitra měl být v období 1957 až 1962 agentem StB“. A paní Machalická namítá: „Tato věta je ale jen prostý plivanec, za ní není žádné vysvětlení, žádné souvislosti. Nic o Suchařípově otci, který jako Žid zemřel v transportu smrti. Nic o mladém Leošovi, který poté, co jeho rodinu tvrdě zasáhl holocaust, chtěl budovat nový svět a nadšeně odešel na moskevský GITIS, aby brzo pochopil, jak se zmýlil. "Myslel jsem, že sloužím vlasti, byl jsem hrozně blbej," přiznal se Marku Ebenovi v televizním pořadu Na plovárně.“ Ve skutečnosti tato věta je buď pravda, nebo ne. Pokud je to pravda, nic na tom, že je to pravda, nemění ani smrt Suchařípova otce (člověk, jemuž zemřel otec za pochodu smrti, se kvůli tomu ještě nemusel stát agentem StB, a těch, co se přesto agenty nestali, je nepochybně daleko víc než těch, co se agenty stali), také ne všichni, co chtěli budovat nový svět, museli proto vlézt do spárů StB. A skutečnost, že pan Rejžek za totáče údajně chválil Deana Reeda, nemůže nic změnit na tom, že pan Suchařípa byl kdysi předtím agentem StB (pokud jím ovšem skutečně byl). Tohle poslední je od paní Machalické dětinský a neslušný argument na způsob slavného „a vy v Americe zase lynčujete černochy“.

Sobota 25. června: Patrně jako reakci na to, co před ním řekl místopředseda vlády Jahn, mínil včera na sjezdu odborového svazu KOVO eurokomisař Vladimír Špidla svá slova o tom, že Česko nemůže soutěžit s Čínou nebo s jinými zeměmi v tom, jak málo zaplatí pracovníkům. „To bychom už mohli říci, že z ekonomických důvodů můžeme zrušit i politickou demokracii a individuální svobody, abychom se nezdržovali v okamžiku, kdy musíme rozhodovat.“ Je sice zjevné, že nelze nejen drasticky, ale vůbec snižovat platy (lid i EU by se vzbouřili), ale pan Špidla plete dohromady dvě věci:v roce 1989 se nám bez naší velké zásluhy dostalo větší svobody a neměli bychom se jí zříkat. Zároveň se po převratu vůbec nepodařilo zastavit trend projídání budoucnosti, nýbrž všechny polistopadové vlády v něm z populistických důvodů usilovně pokračovaly. I z tohoto hlediska je to, v čem žijeme, zvláštní kombinace demokracie a komunismu, svobody a nezodpovědnosti.

České noviny běsní nad nezodpovědností poslanců, kteří odmítli Kalouskův návrh na podstatné snížení různých úhrad. Vypadá to, jako by se v našich médiích zahnízdila bludná představa, že blahobyt vzniká odíráním poslanců. Chtěl bych v této souvislosti říci, že jde o naprosto podružný problém, důležitý jen pro ty, co jsou zvyklí strkat nos a prsty do cizích kapes, a konkrétně že požadavek, aby poslanci měli hrazené vnitrostátní letenky, je přirozený a na místě a rozdíl v dietách na zahraniční cesty tuplem: problém není v tom, že ty poslanecké jsou moc vysoké, ale že ty ostatní jsou nízké. Tím, že se sníží i ty poslanecké, se nic nezlepší.

Po Paroubkovi přijel populisty ze Smeru na Slovensko podpořit i náš vysočinský Kalibán (mám, na mysli Miloše Zemana). Na společné tiskovce s Ficem po prezentaci své knihy prohlásil, že slovenská vláda dělá ze svých občanů pokusné králíky a že politik, který se chlubí, že jeho reformy budou bolet, je idiot (je to třeba zatlouci; přitom všechny pořádné reformy bolí a Zeman sám o tom za totáče napsal docela hezký článek; má se tedy lidem lhát?). Horší je, že si jeden z našich početných sociálně demokratických expremiérů zatím nevšiml, že Slovensko je cizí země, že by se tam tedy měl chovat slušně a nestrkat zbytečně nos do cizích věcí. Posloužil panu Ficovi stejně jako kdysi Gérard Depardieu Mečiarovi, rozdíl je v tom, že Depardieu je dobrý herec. Slovenský ministr hospodářství Rusko pak prohlásil v televizi Markíza: „Možná je lepší mít politiky, kteří dělají bolestivé reformy, než expremiéra, jenž chlastá, nedokáže se kontrolovat a poměrně přesvědčivě se blíží definici opilce.“ To je docela výstižné.

Ve Lvově otevřeli, jak zdůrazňuje Právo, „kontroverzní“ hřbitov polských vojáků, padlých v letech 1918-19 při bojích o Lvov mezi Poláky a (komunistickými) Ukrajinci. Prý se to „části ukrajinské veřejnosti“ nelíbí, píše Právo, nicméně otevření se zúčastnili prezidenti Kwašniewski a Juščenko. Samozřejmě, taková gesta dobré vůle na nejvyšší úrovni působí na české šovinisty jako rudý hadr na býka.

Právu (Alexandru Kramerovi) poskytl rozhovor předseda ODS Topolánek. Vyjádřil se kriticky o Paroubkových námluvách s komunisty, na otázku, zda hodlá ODS opět mobilizovat, odpověděl, že strana chce svou kampaň pojmout pozitivně. Tady by ovšem mobilizace byla docela na místě, jenže ODS už moc často mobilizovala proti hovadinám, je na tom jako ten pastýř, co pořád volal vlk, vlk, a když pak vlk přišel, nikdo mu nevěřil a nepomohl. Kromě toho nemá k takové mobilizaci mandát, protože sama pomáhala vytvářet situaci, v níž se nyní Paroubek může bez zábran s komunisty pelešit. Topolánek se bojí toho, že by nám mohly vládnout „minority“, na otázku jaké odpověděl: etnické nebo „ekologistické“. Nechápu, proč se ho Kramer vůbec nezeptal, které etnické minority má na mysli. Typnul bych si, že se bojí jednak Romů, jednak sudetských Němců. Škoda, kdyby to byl předseda ODS rozvinul, mohla by to být při jeho příslovečné inteligenci docela legrace.

Redakce MF Dnes vyslala do Poslanecké sněmovny „figurantku“, která sehrála roli oběti domácího násilí a dožadovala se postupně pomoci několika poslanců. Vše bylo zaznamenáno a otištěno. Je mi líto, ale nemohu si nechat pro sebe, že tento způsob testování politiků nepovažuji za slušný.

Ať už je Milan Knížák jakýkoli, byl jediným, kdo k úmrtí oslavovaného výtvarníka Josefa Jíry řekl docela věcně: „Josef Jíra byl protežován minulým režimem. Pominu kvalitu jeho výtvarné práce. Je průměrná a v Česku má poměrně dobrý ohlas. Evropsky je bezvýznamná. Ale to je jedno. Hlavně to ale byl člověk, který kolaboroval s minulým režimem a po převratu se začal přimazávat k ODS, aby vplul do tohoto režimu. A to se mu podařilo. Takže dostal od Václava Klause medaili.“ Nevím, proč by se, když někdo zemře, mělo na takovéhle věci zapomínat.

Na dnešním sněmu Československé církve husitské rezignoval z funkce dosavadní patriarcha Jan Schwarz. Církev povede dočasně jmenovaný správce až do doby, kdy bude zřízena nová funkce matriarchy, jíž se má údajně ujmout dr. Řepová z Ministerstva kultury. Tak se Československá církev husitská jako první dostane do uspořádaných vztahů s naším socialistickým státem, a je se nadít, že v nepříliš vzdálené budoucnosti bude ministr kultury jmenovat i katolické biskupy, arcibiskupy, kardinály a jednou možná i papeže. A zase budeme v Evropě jedničky.

Pondělí 27. června: Předseda KSČM Grebeníček dal najevo ochotu spolupracovat s ČSSD „na skutečně levicové koncepci vládnutí“ a při té příležitosti namazal Paroubkovi něco medu kolem huby (je to prý „organizačně vcelku zdatný a zkušený pragmatik“, což přeloženo do srozumitelného jazyka znamená: „celkem vzato je schopný všeho“). Nechci tento soud zkušeného předsedy Grebeníčka hned předem nějak zpochybňovat. Paroubek vzápětí (dokonce z Pekingu) kontroval, případná spolupráce s komunisty podle něho předpokládá, že během krátkého času dokáží vyřešit svůj postoj k minulosti před rokem 1989, reformu strany, přechod k jasné euroatlantické orientaci a podporu přijetí eura do roku 2010. První dvě věci by komunisté dokázali nějak ofixlovat, s dalšími budou mít velký problém a tak se zdá, že nějaká okázalá prvoplánová spolupráce zatím nehrozí. Není jí ostatně ani zapotřebí, bohatě stačí ta, co už ji Paroubek provozuje. Podle STEM dosáhla veřejná důvěra v premiéra 48%. To je o 4% víc, než kolik měl při svém nástupu Stanislav Gross. Rozdíl není příliš velký a neměl by být přeceňován.

Prezidentské volby v Iránu vyhrál ultrakonzervativní kandidát, který stejně jako kdysi Adolf Hitler spojuje fanatismus s populismem. Nejsem odborník na problémy Středního východu, ale dovedu si představit, že by v citlivé oblasti mezi Irákem a Afghánistánem mohl vzniknout dost velký problém.

Vicepremiér Jahn napsal v dnešním Právu mimo jiné: „Co v Evropě evidentně nefunguje, je vidět na příkladu Německa, Francie a Itálie. Tyto země se potýkají s růstem nezaměstnanosti a dosahují jen velmi malého růstu, či dokonce poklesu HDP. Představitelé těchto zemí většinou hledají viníka v zahraničí. Jednou je to konkurence z nových členských zemí, jindy euro. Bohužel si nechtějí přiznat, že problémy jsou z větší části u nich doma. V neefektivních sociálních systémech, neflexibilním trhu práce a přílišném byrokratickém a daňovém zatížení firem a podnikatelů.“ Zlatá slova, jen nechápu, co vede pana Jahna k tomu, aby tyto věci hlásal na palubě sociálně demokratického Titaniku. Když sociální demokraté volby prohrají, končí. Když se rozhodnou po volbách dát se do holportu s KSČM, končí taky. Tertium non datur.

Při pohledu na dnešní středočeskou rubriku Práva mne zaujalo v titulku jméno Benešov. Skýtá totiž příležitost, jak poměrně levným a přitom výrazným způsobem uctít památku Prezidenta-Obnovitele a Budovatele. Když komunisté chtěli zvěčnit zásluhy našeho prvního dělnického prezidenta, museli změnit Zlín na Gottwaldov. Byli s tím problémy a nevydrželo to. Zde pouze stačí, aby Poslanecká sněmovna, Senát zvláštním zákonem nebo sám Nejvyšší prezidentským dekretem konstatovali, že Benešov se od nynějška jmenuje Benešov za účelem uctění významného českého politika, jemuž se podařil kousek vskutku herkulovský: odsunul naši vlast na pětačtyřicet let do Ruska. A to chci vidět, jak někdo jednou, až se třeba názor na oceněného změní, prosadí přejmenování Benešova! Doufám, že Protifašističtí bojovníci za svobodu rozjedou patřičné iniciativy. Přijde to levně, cedule na silnicích se nebudou muset předělávat. A pak že četba Práva není inspirativní!

Komunisté si zřídili Rádio Futura. Zkušební provoz zahájili písní Zasadil jsem čerešenku (vlastenecky folklorní nota), projevem Lenina (internacionální nota) a písní Svatá válka v podání Alexandrovců (nota panslavistická). Jakou svatou válku a s kým hodlají Grebeníček a spol. vést? Vzniká jakási obdoba mločího vysílání ze známého Čapkova románu: Haló, vy lidé… Pan senátor Mejstřík považuje komunistické vysílání za nebezpečné. Chtěl by ho snad zakázat? Pak budou komunisté triumfovat. Obávám se, že lidé typu pana Mejstříka jsou daleko větším nebezpečím pro demokracii než komunistické rádio.

Úterý 28. června: Ústavní soud rozhodl, že sbormistr Kulínský je ve vazbě držen protiprávně, protože když se o ní rozhodovalo, nebyl přítomen ani on, ani jeho obhájce. Obvodní soud pro Prahu 4 musí tedy prodloužení vazby z února opět projednat. Případ Kulínský je aféra velmi podivná. Zdůvodnění, že by na svobodě mohl ovlivňovat svědky a pokračovat v trestné činnosti, mi připadá velmi nepřesvědčivé, takže se člověk musí ptát, co je za tím (i kdyby to pan Kulínský chtěl dělat, nepochybně by si po několika měsících vazby a při vyhlídce, že se tam může coby dup vrátit, dal veliký pozor). Je všeobecně známo, že lidé obvinění z takových deliktů jako on nemají za mřížemi, velmi mírně řečeno, na růžích ustláno(kriminální podsvětí je při posuzování toho druhu trestné činnosti velmi moralistní). Podezřelý je i celý případ: pak Kulínský pravděpodobně není čistý jako lilium, ale svědkové, množící se geometrickou řadou, přičemž jde o události, které se většinou staly před mnoha lety, nevzbuzují velkou důvěru. Trochu to připomíná hilsneriádu. Zneužil 49 dívek. Nebylo jich snad 490? Nebo 4900? Údaj by měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Hranice sexuální dospělosti je u nás stanovena na úrovni, která by odpovídala konci osmnáctého století. Nezletilá dívka, která se spustí z čisté lásky se sbormistrem, který jí může poskytnout lecjaké výhody, a po patnácti letech ho udá, to je story nepříliš důvěryhodná.

Premiér Paroubek si dovede představit, že by sociální demokracie mohla uvažovat o koalici jen tehdy, když by se její volební výsledek pohyboval mezi 25 – 30%. Co to znamená? Potenciální koaliční partneři jsou zjevně dva, KSČM a ODS, prostě proto, že s KDU by sociální demokraté většinu dohromady nedali. Asi by se jim taky po všech zkušenostech nechtělo. 25% komunisté nejspíš nedosáhnou, ODS může mít víc: čili – s komunisty půjdeme do koalice jen tehdy, když budeme tou silnější složkou, s DS, když budeme představovat dost respektabilního partnerra.

Objevil se další kandidát na největšího Čecha. Jakýsi náš spoluobčan se pokoušel propašovat z Turecka do Evropy heroin za skoro dvě stě milionů korun, je to prý nejvíc, o co se kdy našinec pokusil. Pokus bohužel nevyšel, na rumunsko-maďarské hranici ho lapli. Ale přesto má svou váhu: wer immer strebend sich bemüht…

Miloš Zeman se k Paroubkově namlouvání staví zdrženlivě: nechce být lídrem krajské kandidátky, svou práci pro stranu už odvedl. Nechce být prezidentským kandidátem, už jednou na přání strany byl (a jak to dopadlo, to ovšem Zeman už nedodává, každý si to domyslí). Pan Zeman totiž touží po jediném: být od ČSSD papežem. Ostatní funkce při své vrozené skromnosti s díky odmítne. Ostatně Paroubek své návrhy nemyslí zase až tak vážně: chce jen pacifikovat Zemanovy stoupence ve straně. Ze stranických špiček na návrat Hejkala z Vysočiny nikdo nepomýšlí. Bojí se ho, a právem. On už svou práci pro ně opravdu udělal, jinak by neseděli tam, kde dnes sedí. A víc nepotřebují.

Rusko zahájilo procedury k odstoupení od dohody o hranicích s Estonskem, kterou 18. května v Moskvě podepsali Putin a Rüttel. Podpis zjevně spadal do období, kdy ruský medvěd v rámci oslav vítězství v 2. světové válce mluvil k západním jehňátkům tenkým hláskem.Moskva prý nesouhlasí s preambulí smlouvy, kde jsou narážky na dokumenty, v nichž se hovoří o anexi Estonska Sovětským svazem, což jsou podle ruské strany údajně „nepřijatelné a zavádějící teze, jež neodpovídají objektivním reáliím“. Objektivní reálie v ruském pojetí se zjevně blíží pohádkám tisíce a jedné noci. Na druhé straně Estonsko vznáší údajně vůči Ruské federaci územní požadavky, protože jeho dnešní hranice se nekryjí s hranicemi meziválečnými. Pokud je tomu tak, je to holé šílenství, Estonsko už tak vlastní území obývané ve velké většině Rusy, tímhle by ho ještě rozšířilo a navíc čas na hýbání hranicemi, pokud kdy byl, už pominul. Je velmi neopatrné zejména ve vztahu k Rusku vytvářet situaci, kterou pak Rusko může snadno zneužít (podobně jako Hitler zneužil situaci, že velkou část ČSR obývali nespokojení Němci). V rozhodující chvíli budou Západu chybět protiargumenty, stejně jako v období před Mnichovem, a použije to jako alibi.

Úterý 28. června (dodatek): Včera vyšla ve Frankfurter Allgemeine Zeitung německá verze mého článku „Strašidlo druhé světové války“ (v rubrice Fremde Feder pod titulkem Nicht unantastbar). Článek byl pro otištění mírně zkrácen, text najdete zde.

Středa 29. června: Zítra prý vyjde kniha, k jejímuž autorství se přihlásil Rostislav Rod, jeden z aktérů kauzy „Půjčka na byt expremiéra Grosse“. Jde o „beletristické“ zpracování spiknutí, jehož obětí se údajně Stanislav Gross stal (beletristické, aby se nedalo žalovat). Pravé viníky odhaluje ve své předmluvě europoslankyně Bobošíková. Za Grossovým pádem stojí podle ní „hydra“, což je „souručenství některých německých vydavatelů českého tisku, našich a zahraničních politiků, podplacených policistů, státních zástupců, soudců a zkorumpovaných, zaprodaných nebo hloupých novinářů“. Hydře jde o vrácení církevního a sudetoněmeckého majetku a o zvýšení moci katolické církve a lidovců v zemi. Velmi nápadité. Vypadá to, že Bobošíková dělá špinavou práci za lidi jako je Zahradil nebo jeho guru Klaus. Po tažení Pravdy a Lásky proti „bulvarizaci“ českého tisku (cílem bylo dostat pod kontrolu Mladou frontu Dnes) přichází nyní s tímtéž plánem v modrém pod vlasteneckými hesly Neviditelná ruka trhu. S ideologií, která nepochybně půjde pod fousy dalším dvěma velkým a spřízněným nacionalistickým stranám, komunistům a sociálním demokratům. Povede se to už konečně?

Obvodní soud projednal znovu, tentokrát už v přítomnosti obviněného a jeho advokáta, Kulínského žádost o propuštění z vyšetřovací vazby a vyhověl mu: jenže odvolala se státní zástupkyně a odvolání má odkladný účinek. O případu dnes psal Jiří Franěk v Právu a napsal zhruba to, co bych byl napsal já, kdybych se k tomu byl rozhoupal. Asi jsem měl.

Mirek Topolánek prohlásil s příslovečným diplomatickým taktem, že až ODS zvítězí ve volbách, provede ve státní správě noc dlouhých nožů. Lidovci a Unionisté mu vytýkají, že se tím hlásí k Hitlerovi, to je samozřejmě laciná demagogie, která ovšem ve zhysterizovaném českém prostředí zabírá. Topolánek to myslel obrazně, to všichni vědí. Ale pořádat noci dlouhých nožů i v přeneseném smyslu je líbivá populistická hloupost. Zejména když není vůbec zaručeno, že ti, kdo přijdou za vyhozené, budou aspoň o trochu lepší.

Zemanovi věrní mají svérázné představy o budoucí roli expředsedy ČSSD v politice: „Myslím, že s Milošem Zemanem je potřeba konzultovat všechny podstatné kroky, brát ho jako jakéhosi poradce bez formálního statutu,“ tvrdí exministr dopravy Jaromír Schling. Zeman se má stát jakýmsi sociálně demokratickým Teng Siao-pchingem. To bychom ale museli žít v Číně, pan Šling tam zjevně už žije a má před námi tedy náskok. Zeman podle jiného ze svých věrných, ministra Lachnita, všechny podobné nabídky zásadně odmítá, aby je totiž přijal, musela by nastat „zvláštní situace“. V případě pana Zemana ovšem, jak víme, zvláštní situace nastávají velmi, velmi často.

Obávám se, že o to, abychom v Číně už brzy žili, usiluje tak trochu premiér Paroubek. Při svém jednání s čínským ministerským předsedou sice údajně zmínil i otázku lidských práv, ale jak, to odmítl sdělit: „To je věc debaty, která nepatří v detailech na veřejnost.“ Asi to dost dobře sdělit nejde, všichni by se smáli. Zato čínský premiér dal najevo, že se mu líbí „myšlenka Česka jako čínské základny“ (to rád věřím, mně ale ani trochu) a „ocenil lpění české vlády na politice jedné Číny a její odpor k nezávislosti Tchaj-wanu.“ Chápu, že Česká republika s Čínou, pokud jde o lidská práva, vzhledem ke své mrňavosti a bezvýznamnosti příliš nepohne a že silácké verbální výkony by byly , jak se u nás s oblibou říká, „kontraproduktivní“ (to znamená blbost). Nechápu ovšem, proč bychom se svými historickými zkušenostmi neměli čínským komunistům dát jasně na vědomí, že jakmile se pokusí násilím schramstnout Tchaj-wan, bude s kamaráčoftem konec, i když při tom třeba přijdeme o výnosné kšefty.

Britský The Guardian zahájil zásadní a odvážnou kritickou akci, namířenou do vlastních řad: odhaluje bolestnou pravdu o bitvě u Trafalgaru. Britská flotila zbaběle zaútočila na nepřítele, který měl nedostačující výzbroj, špatně vycvičené posádky a nechuť k boji. Bohužel nepřítel (Napoleon) měl zároveň cíle neslučitelné s tehdejšími britskými zájmy a nejen s nimi: totiž světovládu. Kombinaci touhy po světovládě s nedostačující výzbrojí, špatně vycvičenými vojáky a nechutí k boji známe ostatně od jeho vzdálených ruských příbuzných z let 1945 – 1989. Možná, že by se The Guardian, dřív než se vrhne na údajné britské hříchy ze začátku devatenáctého století, mohl věnovat trochu podrobněji například bombardování Drážďan: tam nestálo britské letectvo proti špatně vycvičeným vojákům s nedostačující výzbrojí a nechutí k boji, ale proti statisícům bezbranných civilistů, navíc nešlo jen o Němce, ale taky o mnoho totálně nasazených, sehnaných ze všech koutů střední a východní Evropy. Možná, že to listu The Guardian ušlo proto, že současná britská vláda tuto akci halasně neoslavuje: jen dělá, jako by neexistovala od samého počátku.

Pan Martin Trbušek píše v Mladé frontě Dnes filipiku proti svatosti Jana Pavla II. Svatost Jana Pavla II. je ovšem katolická záležitost a panu Trbuškovi, protože jak z článku vyplývá, katolík není (i když prý „věří v Něco, co nás přesahuje“) je po tom neslušně řečeno kulové. Nikdo po něm ani nechce, aby se svatořečením zesnulého papeže souhlasil. Nikdo mu nemůže upřít právo nesouhlasit s papežovými názory a názory katolické církve na předmanželský sex, kondomy, potraty, homosexualitu atp. Já s nimi taky nesouhlasím. Navíc se myslím, že celý ceremoniál svatořečení (včetně toho, že dotyčný musí po své smrti způsobit aspoň jeden zázrak) je reziduum minulosti, které katolickou církev činí mnoha dnešním lidem těžko přístupnou. To mne vede k tomu, že nejsem katolíkem, ale ne k tomu, abych katolíky sekýroval, koho mají a koho nemají prohlásit za svatého. Já na svaté nevěřím.

Čtvrtek 30.června: Paní Vondráčková s manželem vyhráli soudní proces s deníkem Blesk. Jednalo se tentokrát o věc zcela apolitickou a soud rozhodl nepochybně správně. Zajímavé je jen to, že manžel H. Vondráčkové p. Michal prohlásil na okraj sporu: „Tiskový zákon je u nás příliš liberální, nikde ve světě by si takovou špínu nedovolili.“ Jak se zdá, na potřebě omezit svobodu slova se už u nás shodnou úplně všichni: Paroubek, Klaus, Havel a jeho přátelé (vykutálený boj proti „bulvarizaci“), ČSSD, ODS, o komunistech ani nemluvím, pisatelé obskurních publikací, jako je ta na obhajobu expremiéra Grosse, a nakonec i smetánka postkomunistické společnosti. Takovému náporu nemůže už svoboda médií dlouho odolávat.

Z premiéra Paroubka jde strach. Po poradách s Grebeníčkem v Číně podle vlastních slov „prolomil určité bariéry“ (mj. „ideologickou předpojatost části české společnosti“). Chce, aby se Česká republika stala jakousi základnou Číny (v tuto chvíli pro její vstup na trhy EU). Hlavně však očekává, že „ČR navštíví v krátké době desítky tisíc Číňanů“. To je ovšem v kontextu toho, co už bylo řečeno, dosti vážná vyhrůžka: jak budou ozbrojeni?

A do třetice premiér Paroubek. Na okraj vydání knihy, která odhaluje, že se expremiér Gross stal obětí spiknutí „části médií“, sudetských Němců, lidovců a katolické církve, poznamenal, že sice nesouhlasí s teorií spiknutí temných sil, ale myslí si, že na Grossově pádu mohla mít zájem „nespecifikovaná organizovaná skupina lidí“. Zbývá ji specifikovat, odhalit, dohnat před vyšetřovatele, donutit k přiznání, uspořádat proces, odsoudit, pověsit a popel rozházet po silnicích. Jako za starých dobrých časů.

Potud bič. Nyní cukr. Podle premiéra má za sebou Česká republika šest tučných let. „Vbrzku“ poroste česká výroba o 8% ročně a v roce 2013 doženeme a předeženeme průměr EU. Tak smělé projekty s přídechem bezuzdně odvážného prášilství předkládal naposled N. S. Chruščov. Doufejme, že politická dráha pana Paroubka opíše podobnou křivku jako ta „brutálního Nikity“.

Další nevinný v registru svazků StB, herec Skopeček, byl soudem očištěn a musí být vyškrtnut. Vzniká otázka, kým ho na seznamech nahradit. Bude o tom taky rozhodovat soud, nebo v české tradici např. prezident nějakým dekretem?

Prezident Bush přednesl projev k iráckému problému. Řekl mj.: Jediným způsobem, jímž mohou naši nepřátelé uspět, je, když zapomeneme poučení z 11. září 2001, jestli vydáme Iráčany lidem, jako je Zarkaví (šéf odnože al-Kajdá), a když přenecháme Střední východ lidem, jako je bin Ládin… To se za mě nestane!“ Proti „nositelům totalitní a vražedné ideologie“, je „jediný postup: porazit je v zahraničí dřív, než na nás zaútočí doma“. USA ovšem čekají těžké chvíle, které prověří jejich rozhodnost. Projev nevzbudil velké nadšení, jako každá nepříjemná a trpká pravda, která od „lidu“ něco požaduje. Snad se s ní Američané dokážou smířit, v Evropě bychom to už asi neuměli.