ARCHIV

Strašidlo druhé světové války

Oslavy vítězství spojenců ve druhé světové válce vyvrcholily v Moskvě: před prezidentem Putinem pochodovala v brežněvovském stylu ruská armáda. Vůdčí státníci světa asistovali pompézní show v dobré náladě. Jen tu a tam některému návštěvníku ze zemí, které kdysi ovládal SSSR, běhal při té podívané mráz po zádech. A člověk se musel ptát: není to tak, že se s druhou světovou válkou sice ještě nevyrovnalo Německo, ale že se s ní ještě taky nevyrovnal celý svět? Oslavy v Moskvě byla něco jako cesta v čase zpátky do doby bezprostředně po druhé světové válce: a když cestujeme do nezvládnuté minulosti, může se nám snadno stát, že přítomnost, do níž se pak vrátíme, bude trochu jiná než ta, z níž jsme odcestovali.

Ve vzdálené minulosti byla válka pojímána jako technický prostředek k řešení zamotaných problémů, na nichž mírová politika ztroskotala. Cíl byl vždycky (mimo jiné) vytvoření pevnějšího, spolehlivějšího míru. Apokalypsa druhé světové války byla tak nelidská, že činí takové čistě technické pojetí nemožným. Nejen proto, že moderní vedení války smazalo rozdíl mezi frontou a zázemím, vojáky a civilisty, a že přináší obrovské ztráty na lidských životech. Druhou světovou válku nadto rozpoutal zločinný režim a vedl ji s dosud nepoznanou brutalitou a zákeřností. Její neodmyslitelnou součástí bylo cílevědomé vyvražďování celých skupin evropského obyvatelstva. Snad proto byla pojímána jako střetnutí sil dobra se silami zla. Jejím cílem bylo zničení nepřítele. Následoval mezinárodní soud s válečnými zločinci a vznik OSN jako spojení demokratických mocností světa, jež má v osvobozeném světě uskutečnit zároveň politickou i sociální spravedlnost.

To je ovšem legenda. Skutečnost, pozorovaná z šedesátiletého odstupu, je méně přehledná: západní demokracie Hitlera dlouho podceňovaly, Američané nadto věřili, že se jich události v Evropě bezprostředně netýkají. Protivník jim přerostl přes hlavu, a aby ho zvládli, museli se spojit se zaostalou orientální tyranií, která byla Hitlerem rovněž zákeřně napadena. Spojenectví bylo logické a nutné, jen to nebylo žádné spojenectví zásad, nýbrž jen spojenectví zájmů (přitom Západ a zejména USA neměly v této věci ještě nějaký čas po válce jasno). Jako odměnu za účast ve válce pak Rusové pro sebe jednoduše zkonfiskovali vše, co vojensky obsadili. Norimberský proces vzbuzuje otázky: Bylo právní pojetí západních demokracií opravdu kompatibilní s právním pojetím Sovětského svazu? Má být smyslem procesu výkon spravedlnosti, jak se věří na Západě, nebo zúčtování s poraženým nepřítelem? A OSN záhy připomínalo místo spojenectví demokratických sil orwellovskou hospodu, kde spolu sedí farmáři a čuňata a člověk už ztěží pozná, kdo je vlastně farmář a kdo čuně (tím nemá být řečeno, že by OSN bylo něčím docela neužitečným a přebytečným, jen že původní představa byla velmi přepjatá).

Takové myšlenky jsou ještě dnes velmi často chápány jako rouhání. A přece – stav zvládnutí těchto problémů svědčí o tom, že Evropa, dosud stále oslněná hrůzami poslední války, zapomněla na své nejdůležitější duchovní dědictví, na povinnost přistupovat k minulosti věcně a kriticky. Místo toho ovládá veřejnost trochu hysterické přesvědčení o „nedotknutelnosti výsledků druhé světové války“.

Z tisícileté zkušenosti lidstva plyne, že žádná válka není jednoznačným konfliktem mezi silami Dobra a silami Zla; že každá válka znamená výbuch brachiálního násilí, jímž trpí nevinní na obou stranách, a nikdo nemá právo toto utrpení bagatelizovat; a že přesto je vždy jedna strana v právu a dá se poznat, která. Druhá světová válka není žádnou výjimkou, a s tím bychom se měli spokojit.

Reflexe se bohužel dodnes nekonala. S druhou světovou válkou se nevyrovnal demokratický Západ. Dodnes nenazřel, jak problematické kompromisy tenkrát se Stalinem uzavřel, a vleče s sebou až dodnes důsledky těchto kompromisů. S druhou světovou válkou se nevyrovnala – pokud mohu posoudit – ani ruská politická elita: není schopna odlišit legitimní boj proti agresorovi od realizace zcela nelegitimních imperialistických nároků Sovětského Ruska, hlásí se hrdě k výstřelkům sovětského imperialismu a hledá v nich legitimaci své nynější mocenské politiky. A s druhou světovou válkou se nevyrovnali ani Němci: rychle se spokojili s rolí věčného otloukánka; spektakulární sebeponižování, jak je předvádí např. nynější německá vláda, nesvědčí však o žádné skutečné reflexi.

Tomu, kdo nechce mít jasno, pokud jde o minulost, hrozí, že si ji ještě jednou prožije. Samozřejmě dnes nehrozí nebezpečí, že by Němci znovu rozpoutali světový konflikt: není to v jejich silách, Německo je nyní pouhou regionální mocností. Není představitelné, že by se Rusové znovu stali silnou, agresivní supervelmocí, ohrožující světový mír. Je ale například představitelné, že Západ kvůli nedostatečné reflexi nad minulostí opět neopatrně pojme svou nutnou a logickou spolupráci s Rusy v boji proti islámskému terorismu jako svaté spojenectví zásad; cenu za tento omyl pak znovu zaplatí malé národy střední a východní Evropy.